Aktivní a pasivní právo volební do ústavodárného Národního shromáždění budou míti podle §§ 2 a 3 vládního návrh u státní občané Československé republiky jen české, slovenské a jiné slovanské národnosti. Je to vlastně samozřejmý důsledek předmnichovských a pomnichovských událostí v našem státě. Nemohou se přece v naší republice, vykoupené krví a nevýslovným utrpením našeho národa, stát plnoprávnými občany s nejvýsostnějším občanským právem volebním ti, kteří byli od věků nejúhlavnějšími nepřáteli našeho národa. (Potlesk.) Nemohou se plnoprávnými občany státi ti, kteří byli oddanými spolupracovníky Adolfa Hitlera a s ním také krutými nepřáteli našeho národa.

Nejen Hitlerovou vinou, ale i vinou celého německého národa se svět vykoupal v lidské krvi a v lidských slzách. A v revoluci, která přišla po krvavé lázni a nesmírném utrpení národů, se nezrodila nová Hitlerova Evropa s Herrenvolken a porobenými národy, nýbrž se zrodil nový svět a na něm a s ním i nová republika, nový svět s rovnoprávnými národy a také s rovnoprávnými občany ve všech zemích.

Revoluce, paní a pánové, se zpravidla dostavují po každé válce a procházejí obyčejně státy poraženými. Poslední válka, ve které byli národové všech pěti dílů světa a která byla nejstrašnější válkou světovou, přivodila revoluci, která jde celým světem, i státy vítěznými. A myšlenkové revoluci a revolučním změnám politickým, národním, sociálním i hospodářským se dnes neubrání žádný stát. Symptomy toho jsou po celém světě. Světová revoluce ještě neskončila a jde také naším státem.

Revoluci dělá zpravidla lid proti své vládě a proti hlavě svého státu. Takové revoluce také zpravidla bývají krvavé. I my jsme měli své krvavé národní revoluce. Byly krvavé vždycky, když je náš národ vedl proti vládě cizáků. Naše husitské války i válka třicetiletá byly našimi národními revolucemi krvavými.

Naši národní revoluci po 9. květnu 1945 a naše osvobození dělal a státnicky moudře řídil sám president republiky dr Edvard Beneš se svou revoluční, lidovou vládou. Je proto konstruktivní a neteče v ní krev. Dekrety presidenta republiky, které se 28. března 1946 staly zákony, jsou skutečně revoluční, převratné, protože od základu mění ve prospěch našeho lidu národnostní, politické, sociální i hospodářské záležitosti našeho státu.

Náš národ je neskonale vděčen svému presidentovi a našim velkým vítězným spojencům za to, že jako vykonavatelé dějinné spravedlnosti rozhodli o osudu nesnášenlivé německé a maďarské menšiny v Československu. Se souhlasem Velkých Tří odejdou z naší republiky téměř všichni Němci a Maďaři a zůstanou v ní plnoprávnými občany jen Slované. Budeme mít republiku národní: Čechů a Slováků.

Němci po věky byli našimi zlými sousedy a krutými nepřáteli a nikdy nepřestali usilovat s pomocí sudetských Němců o naše porobení a vyhubení. I nejvznešenějších ideí všelidských, ba i samého učení Kristova zneužívali k zotročení sousedních národů slovanských a některé kmeny slovanské v germánské "svaté říši národa německého" úplně zanikly. Zániku se po staletí dosud brání bratři v Lužici. Historie národů nám říká, že Němci vyvolali řadu imperialistických válek, z nichž poslední dvě byly skutečně světové. Němci jsou od přírody imperialisty. Měli sice také své velké myslitele a reformátory náboženské i politické, měli před 400 lety i velkého náboženského reformátora Martina Luthera a v minulém století velké politické filosofy Marxe a Engelse, apoštoly socialismu a tvůrce vědeckého dialektického materialismu. Měli však také Nietzscheho s jeho učením o nadlidství.

Po nich pak přišel primitiv Adolf Hitler a svým zrůdným nacismem, který volal po světovládě Nietscheova Herrenvolku a otroctví ostatních národů, utlumil a zahubil v duši svého národa vše ušlechtilé, čím se kulturní národové mohou honositi. Z vůle lidu se stal vůdcem a diktátorem německého národa, nejbestiálnějším diktátorem, protože byl zosobněním imperialistických německých tužeb.

Žijí proto v osudném klamu ti, kdož věří v převýchovu Němců. Jejich národní povaha je nezměnitelná. Při vší kultuře své a světové zůstávají stále Tacitovými Teutony.

Sudetští Němci se účastnili každého našeho útisku. Spolu usilovali o zničení Československé republiky a byli asistenty Hitlerovými při persekuci našeho národa, v níž nejkrutějším způsobem byly umučeny desetitisíce nejlepších mužů a žen našeho národa všech stavů, studentů, ba i dětí. Mezi nimi bylo 62 našich vysokoškolských profesorů. Habsburský monarcha, Ferdinand Ukrutný, šéf exekuce na Staroměstském náměstí, který mezi 27 českými pány dal popraviti také mistra Jesenia, byl proti tyranovi Adolfu Hitlerovi učiněným lidumilem.

Sudetským Němcům a celému německému národu nemůžeme odpustiti jejich zvěrstva, dokonaná i zamýšlená, o kterých denně slyšíme z Norinberka a Pankráce. Nemohou jim odpustiti ani ti, kteří se denně modlí: "A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům". Kdo by jim chtěl odpustit a zapomenout, bral by na sebe vinu, že uvede svět v nové a ještě hrůznější krveprolití.

Němci z naší republiky odcházejí a odejdou. Odbavujeme je slovansky a československy velkomyslně a s větším taktem, než jsou přijímáni čistou rasou třetí říše. Starostlivá cizina a křesťanský svět měly by srovnati transfer našich Němců s Hitlerovými transporty smrti, při kterých silnice a železniční tratě vroubeny byly mrtvolami vyhublých, zbídačených, utýraných nebo zmrzlých politických vězňů porobených evropských národů. Je nám líto, že proti porobování evropských národů a nacistickým bestiálnostem nikdo z dnešních starostlivých nikdy neprotestoval!

Rád konstatuji, že letošní ženevské konference světových církví neúčastnila se ani církev československá ani českobratrská církev evangelická. Ve vedení Světové rady protestantských církví nemají zastoupení církve slovanských národů.

Obě naše národní církve se s resolucí Světové rady církví o transferu Němců neztotožňují. Ústřední rada církve československé proti resoluci protestovala telegraficky. Synodní rada českobratrské církve evangelické zaslala Radě světových církví memorandum a do velké Britannie i Spojených států vysílá svého představitele dr Josefa Křenka, aby jejich protestantské církve pravdivě informoval o náboženských i politických poměrech naší republiky.

Naše ústavní listina z 29. února 1920 říká: "Příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky." Podle platných zákonů a předpisů o nabytí občanského práva a státního občanství měli by vlastně všichni Němci, kteří u nás chtějí zůstati a žádají o vrácení našeho státního občanství, připojiti ke své žádosti písemné prohlášení Adolfa Hitlera, že je jako své státní příslušníky ze svazku III. říše propouští. Měli by si ho k podpisu takového prohlášení vyhledati.

Němcům nemáme co vraceti, protože jsme jim nic, ani státní občanství, nebrali. Oni se ho svým voláním do celého světa: "Ein volk, ein Reich, em Fährer" a svým barbarsky nepřátelským chováním zbavili sami. Vrácení našeho státního občanství Němcům a Maďarům a Volksdeutschům není nejnaléhavějším státním úkolem, který bychom musili řešiti ihned. Mohli a měli jsme jim státní občanství nanejvýše přislíbit. Oni pak před jeho udělením měli svým chováním a životem během delší doby, nejméně 10 let, kterých je třeba k nabytí domovského práva, dříve prokázati, že si naší šlechetnosti a našeho státního občanství zaslouží.

A, paní a pánové, skutečnost je zatím jiná. Němečtí t. zv. antifašisté, k nimž jsme jistě byli zvláště ohleduplní, projevují nám zatím své pokání a svoji vděčnost za naše šlechetné chování se k nim tím, že nám jejich tlupy zákeřně do týla střílejí věrné, obětavé služebníky Československé republiky. Zastřelení službu konajícího mladého respicienta finanční stráže Oldřicha Novotného z velkého Šenova u Šluknova dne 5. t. m. je toho důkazem. Naší vládě a nám všem budiž tento brutální čin německých antifašistů novým poučením a výstrahou. Nejsme Teutoni, abychom za tento nový zločin našich Němců v Šluknově a Hanšpachu, v jejichž blízkosti se zločin stal, vraždili jako Frank v Lidicích. Ale povinností naší vlády a nás všech je zločince přísně trestati a věrné služebníky republiky před zločinnými Němci chránit.

Mladému, republice věrnému služebníku a hrdinovi patří naše vroucí pietní vzpomínka a za věrné služby republice a našemu národu jemu i poctivě sloužící finanční stráži náš srdečný dík.

Pouhým příslibem, nikoliv však vrácením státního občanství, byl by zůstal nedotčen § 9 naší ústavní listiny, který říká: "Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví." A §§ 3 a 4 vládního návrhu ústavního zákona, tisk 312, byly by pak určily jen novou věkovou hranici aktivního a pasivního práva.

Naše politicky vyspělá a soudná veřejnost pozastavuje se kriticky, jak už zde bylo řečeno, nad nedůsledností a nelogičností zákona o volbě do ústavodárného Národního shromáždění. Nedůslednost vidí především v tom, že vláda a některé politické strany Národní fronty, které se v Košicích před rokem jednomyslně dohodly nejen na pracovním programu, ale i na uspořádání politických poměrů ve státě, § 27 návrhu zákona dávají vlastně souhlas k nové, dokonce tajné illegální straně prázdných lístků.

Zavedení bílých kandidátních listin je zdánlivě demokratické. Jsme pro absolutní zachování všech ústavních svobod. Není však nedemokratické, bráníme-li se vzniku takových politických stran, které se staly útočištěm živlů zkompromitovaných, uražených a nedemokratických.

Máme své smutné a draze zaplacené zkušenosti s některými t. zv. demokraty. Je proto nejen právem, ale i povinností vlády i parlamentu demokracii jako nejpřirozenější a nejspravedlivější formu vládní od samého počátku našeho obrození bránit před zhoubnou činností živlů nedemokratických.

Bylo také splněno přání a volání našich spoluobčanů po zjednodušení politických poměrů. I v zjednodušených politických poměrech máme v naší republice více politických stran než ve velkých příkladně demokratických státech západních: dvakrát tolik co v Anglii a dokonce čtyřikrát tolik co ve Spojených státech.

A protože, paní a pánové, všecky naše politické strany Národní fronty mají býti stranami ideovými a národními, mají v nich občané bohatší výběr než v západních demokraciích.

V projednávaném volebním řádu v § 14 se praví, že kandidátní listiny pro volbu do ústavodárného Národního shromáždění mohou podati jen politické strany, vyvíjející v den 30. dubna 1946 činnost v dotčené zemi.

Přes to však podle § 27 projednávaného volebního řádu vláda sama má dáti voličům ještě pátou, bílou kandidátní listinu. Jsou tedy bílé kandidátní listiny, které mají negovati náš politický život a volby, kandidátními listinami vládními.

Nelogičnost vidí naši soudní občané v tom, že § 11 ukládá občanům povinnost volby, a bílé kandidátní listiny podle § 27 občany vlastně zbavují této povinnosti. Nejsou volbou, jsou negací, jsou německým "nein". Užívání bílých lístků nebo podobných opatření volebních má své odůvodnění ve státech, kde měli politické volby s jednotnou kandidátní listinou. V ostatních státech, kde je soustava politických stran a kde politické strany předkládaly občanům své samostatné kandidátní listiny tak, jak tomu bude i u nás, není třeba podobných volebních opatření, protože užívání bílých kandidátek není ani demokratické, ani účelné. Bílé kandidátní listiny mají býti tedy naší československou zvláštností. Jsme proti jakékoliv totalitě a proto i proti nacistickému "nein", které se má zavésti bílými kandidátními listinami při našich parlamentních volbách 26. května t. r.

Zdá se mně skoro zbytečnou dnešní mobilisace poslanců, protože nepochybuji o tom, že naši občané při volbách do ústavodárného Národního shromáždění prokázali by nepoužíváním bílých kandidátek nejen našim politikům, ale celému světu svoji vysokou politickou vyspělost a rozvahu. Souhlasím se soudr. Sedlákem, že i při volbách se má šetřiti. Jsme proto proti bílým kandidátkám jako zbytečným také z úsporných důvodů. Odstavec 3, § 30, který určuje neplatnost hlasovacích lístků, dává občanům-voličům možnost projeviti svůj nesouhlas s činností existujících politických stran Národní fronty tím způsobem, že do obálek mohou vkládati několik kandidátních listin různých stran nebo je mohou odevzdati prázdné. Takové hlasování je neplatné, je také negací a protestem proti nynějšímu vládnímu režimu.

Poslanecký klub čs. strany nár. socialistické bude proto hlasovati proti vládnímu návrhu na zavedení bílých kandidátních listin a bude hlasovati pro pozměňovací návrh br. posl. dr Buriana a druhů. Jsme pro poměrné zastoupení s jednoduchým počítáním mandátového nebo volebního čísla. Nemůžeme se však nadchnouti pro vysokou volební matematiku, jejímž účelem je politického odpůrce záměrným, ale při tom zákonným způsobem oslabit.

Dámy a pánové, v politickém životě musí býti rovnost a čestnost. Souhlasíme s menšími volebními kraji, které umožňují ustavičný styk poslanců s voliči a přímo mikroskopické pozorování práce a života našich poslanců. Nemůžeme však souhlasit s některými průvodními zjevy volebních příprav, které nemohou být ke cti státu, v němž demokracii nazýváme stále demokracií lidovou. Nám i soudné veřejnosti zdá se nelogickým a nepochopitelným, že v době, kdy hledáme a honíme po republice v našem národě kolaboranty a tak zv. reakcionáře, abychom je ještě včas před 26. květnem zbavili státní spolehlivosti a občanského volebního práva, dostávají nepřátele našeho národa, Němci a "volksdeutsche", blahovolně antifašistické osvědčení a státní příslušnost.

Souhlasím také se soudr. Sedlákem v tom, že nemůžeme připustit, aby političtí desperáti volili s politickými stranami a aby se účastnili politického života. Jenom však musím říci, že jsme byli stranou, která se zrodila z psychologické potřeby a z touhy našeho národa, že jsme byli od svého zrodu stranou národní, která se nikdy nepotřísnila přítomností hlasů cizinců. My také nejsme stranou, která by i v této době bývala počítala s hlasy německých antifašistů. My jsme osvědčení antifašistům nevydávali. (Potlesk poslanců čs. strany nár. socialistické.)

Jsme pro absolutní čistotu našeho veřejno a politického života, jsme však rozhodně proti tomu, aby snahy našeho veřejného a politického života byly záměrně zneužívány k politické persekuci v našem národě. Chceme-li býti skutečně národem Masarykovým, jak to stále všichni říkáme, musíme se v politickém životě vrátit k jeho humanitní demokracii, k demokracii naplněné láskou jednoho ke druhému, a nikoliv k demokracii naplněné politickou nenávistí. (Potlesk.)

Připomínám slova z nástupní řeči třetího presidenta Spojených států Thomase Jeffersona z roku 1801, která zůstávají velkou a svatou pravdou i po 150 letech: "Obecnou zásadou je i bdělá péče o práva lidových voleb, neboť tyto zajišťují mírnou a spolehlivou nápravu zlořádů, jež jinak porube meč revoluce, není-li o prostředky pokojně postaráno." živelnou zásadou republiky podle něho je i "naprostý souhlas s rozhodnutím většiny, z kterého není odvolání než k násilí, živelné to zásadě a pokrvenci despotismu".

A nakonec mi, paní a pánové, dovolte, abych k tomu, co jsem od 28. října m. r. viděl a slyšel v této památné budově, se kterou se budeme v krátké době loučiti, řekl také několik dobře míněných slov.

President republiky dr E. Beneš je námi a celým naším národem zbožňován pro svoji osvobozeneckou a budovatelskou práci, pro svoji revoluční činnost, pro svoji lásku k národu a svůj vřelý poměr k demokracii. Má vděčnost svého národa a úctu domova i ciziny. Naše vláda získala si sympatie svého národa svou revoluční prací domácí i zahraniční, svou výkonností i štědrostí. Je první šťastnou československou vládou, která nemá oposice. Naše Národní shromáždění, jehož činnost je viditelná a stále kontrolovatelná, musí míti ušlechtilou ctižádost, aby každé jeho sezení stalo se národu velkou politickou událostí. Musí míti ctižádost dostati se také do srdcí svých spoluobčanů. Jsme před stěhováním. Sněmovnu nedělá budova, ale duch v ní. Mám úctu nejen k hlavě státu, ale i k své vládě a její práci. vedle povinné a pilné práce výsostným a nedotknutelným právem poslanců je nejen svoboda myšlení a projevů, ale i dotazů a kritiky. Toto právo musí být respektováno nejen poslanci, ale i členy vlády. (Potlesk.) Jsme přece československým parlamentem, nikoliv Reichstagem, kde se jen zpívalo a zdvihaly pravice.

Ministři i poslanci mají býti vzory občanských ctností. Mohou být událostmi vzrušeni, mohou jimi býti i roztrpčeni, ale nikdy se nesmějí nechat v jednání unésti hněvem nebo dokonce nenávistí osobní a politickou. (Potlesk)

Národní shromáždění nemůže nikomu imponovat ani hlukem, ani prázdnotou. Musí veřejnosti a světu imponovat schopností, pracovitostí a rozvážností, taktem, noblesností, osobní a politickou snášenlivostí, porozuměním pro potřeby lidí, hospodárností i pilnou presencí tak, aby mělo svou vznešenou tradici. Takovou tradici, paní a pánové, abychom skutečně po každé mohli začít svou řeč slovy: Slavná sněmovno! (Potlesk.)