Slavná sněmovno! Všechny ty národy, které šly do boje jako celky jednotně, budou s chloubou patřit na toto období, které znamená novou epochu v životě lidstva. Nejenže byly poraženy síly temnoty a zvítězily síly světla, ale byl dán také správný základ pro budoucí klidné soužití a rozvoj všech národů velkolepou Organisací Spojených národů. A tu my si musíme klásti otázku, zda i my, národy Čechů a Slováků, máme právo zařadit se mezi ony svobodné národy, které krvavými oběťmi kladly základy lepší budoucnosti a lepšího uspořádání světa. Národ český i slovenský z velké většiny se přiznával k velkým pravdám našeho presidenta-Osvoboditele T. G. Masaryka. Češi i Slováci ve své ohromné většině se však také za tyto pravdy proslavili činy. A tato skutečnost nám dává právo, že i my můžeme mezi hrdinskými národy zaujmouti čestné místo a že i my můžeme jíti do příštích věků s hlavou vztyčenou a že zanecháváme svému potomstvu národní čest neposkvrněnou. (Potlesk.) Toho velkým důkazem jsou nejen válečné činy našich vojáků, vojska zahraničního, toho velkým a nezvratitelným důkazem je téméř 200.000 popravených a umučených příslušníků domácího odboje, toho důkazem jsou statisíce vězněných a toho důkazem jsou tisíce a tisíce těch, kteří aktivním bojem, utrpením, vzájemnou bratrskou pomocí dokumentovali nezlomnou vůli národa k svobodě a odhodlanost ke všem obětem, i těm nejtěžším. Krvavé ztráty našeho národního odboje zahraničního i domácího rovnají se téměř ztrátám anglickým i americkým a percentuálně k počtu obyvatelstva i ruským. Tento mravní význam, který vždycky tvoří pravou hodnotu činů, je nesporný.

Paní a pánové, uvažte jen, jaké byly podmínky domácího odboje. Když nám byly Mnichovem vyraženy zbraně z ruky, a když jsme byli okupováni, stál tu náš národ proti Němcům, proti té německé zběsilosti a zrůdnosti nacistické s holýma rukama. Přesto však našli se stateční a odvážní vlastenci, kteří se rozhodli pro tento nerovný boj proti vetřelcům, a když padli, vyvstávali noví a noví, kteří šli znovu proti okupantům a tak přispívali k jejich porážce. Nebyla to vlastně žádná pevně stmelená síla, organisovaná v jednotky ozbrojené moci, nýbrž byly to jen stálé pokusy, z malých prostředků organisovat domácí odboj. Byli to vesměs lidé, kteří šli vědomě na smrt a kteří se tím také netajili. Kriminály a koncentráky plnily se českými lidmi - muži i ženami. Kdo umírali, umírali hrdě a nezlomeně. A to vše se dálo spontánně, výzvy londýnské k odboji byly často našimi lidmi předstiženy. Byla to často nesmluvená souhra zahraničního a domácího odboje, poněvadž doma i za hranicemi vycházeli z jediné základny: z oddanosti k národu, svobodě a demokracii! Němci běsnili. Ducha českého národa však zvládnout nemohli. Odboj na jednom místě potlačený vyvstával na místě jiném a rostl do hloubi a šíře. České země na těle německém zůstávaly pro Němce stále ohniskem nebezpečného požáru. A to mělo i značný význam vojenský, neboť tímto krvavým domácím odbojem byly vázány značné síly německé armády. Vedle organisací tak řečeno frontovních měly zvláštní význam organisace služeb. V nich se setkávali lidé jednotlivých skupin k výměně vědomostí, zpráv a k úradám. Byly to jakési lidské telefonní centrály a linky, které se ihned rozezvučely a v několika málo hodinách zanesly příslušný rozkaz na určená místa. Jsou to právé ty spoje, které cestou necestou a bez osobního pojmenování donesly řadu důležitých detailních zpráv až k vysilačům zahraničním. Tak lze vysvětliti rychlost zpráv a hlášení z nejrůznějších míst republiky, tak lze vysvětlit i některé nedostatky zahraničního zpravodajství, jestliže si zprávu opatřovalo jinak a nezachytilo hlášení z této domácí sítě. Těmito organisacemi byla spojena republika uvnitř i vně země. Mohlo to tak být, protože se nezanedbala ani jediná možnost a příležitost a využilo se každé záminky pro vzájemné styky. Po této stránce si zaslouží zvláštního uznání oblast české kultury a v ní na předním místě organisace hudebních výkonných umělců, jejíž kancelář se velmi dobře hodila pro styk lidí a jejíž agenda uměla ukrýt řadu illegálních jednání.

V této souvislosti jako přímý účastník vzpomínám i na činnost bývalé Národní rady české, pod jejímž jménem pracovala pevně skloubená skupina. V ní se soustředily zprávy a přípravy především hospodářské a politické, záležitosti výroby a dopravnictví i věci správní, ale ona nezanedbávala ani věci vojenské. Jí také prošly důležité zprávy o výrobě tajných zbraní, jejichž odezva byla v Londýně dalekosáhlá.

Důležité je, že tyto organisace každá o sobě i jako kooperující složky pracovaly stejně s Londýnem jako s Moskvou. V celé domácí odbojové činnosti nebylo politických řevnivostí. Národ byl scelen tak pevně, že činnost všech skupin a složek i lidí byla naprosto jednotná. V tom smyslu byl domácí odboj odbojem v pravém slova smyslu kolektivním. Proto také nebylo Němcům možno uchopit odboj v kořeni a jádru. Skupiny byly tak s zařízeny, že za každým pracujicím stála již l připravená a informovaná druhá a další vrstva pracovníků, kteří po zatčení jedněch ihned a bez trhlin nastoupili na místa uprázdněná. Rozrušení sítě bylo vždy jen na kratičko dočasné a nebylo ji možno narušit ani v takovém zběsilém zuření, jako v době po heydrichiádě a po těžkých porážkách, kdy se nenávist k českému národu projevovala nejdivočeji. V takových chvílích se osvědčila působnost do věci zasvěcených jednotlivců, u nichž se zbytky mohly znovu sejít, připojit na další zachovalé skupiny a znovu se scelit.

Mimo tyto přímé odbojové domácí pracovníky bylo zde ještě mnoho pomocníků, kteří byli vždy ochotni podpořit přímé odbojové akce ať finančně či morálně. Téměř v každém místě byli takoví stateční obětaví lidé. Ve větších městech byly to i velké skupiny. Vzpomínám na kancelář dr Štěpánka a dr Cebeho v Praze na Karlově náměstí, kde oba advokáti byli již v roce 1939 zatčeni ve skupině Šámal-Rašín-Laušmann a brněnský Richter. Kancelář tuto vedla po celou dobu okupace dr Zorka Černá. Často setkával jsem se s touto statečnou advokátkou ve věznici v Berlíně, ochotnou pomoci ať vězněným či příslušníkům jejich rodin poradou právní i pomocí hmotnou, a to vždy naprosto nezištně. Stovky pražských i mimopražských rodin vzpomínají vděčně na tuto kancelář.

Stejně nezištně a obětavě zprostředkovala vše pro účely domácího odboje paní doc. dr Růžena Vacková. V jejím bytě na Malostranském náměstí scházeli se vedoucí různých skupin domácího odboje z Plzně, Hradce, Brna a odjinud. Zde bylo vždy možno obstarat potřebné informace o tom, co se děje v odboji Praze, zde bylo možno podat zprávy tajnou vysilačkou do Londýna i Moskvy. Zde bylo stále rušno.

A co říci o pověstné brněnské ústředně "Ormeka"? To již byla velká skupina lidí s ředitelem Bohuslavem Horkým v čele, kteří neúnavně s velkými finančními oběťmi nikoliv stovkám, nýbrž tisícům příslušníků rodin zatčených pomáhali hmotně i morálně. Zde bylo možno obdržeti vstupenku do úkrytu u Koválovic tomu, kdo byl již hledán gestapem, zde obstarávaly se narychlo propustky k návštěvám v kriminálu, právní zástupci k německým soudům, občanské legitimace, pracovní knížky a všecky jiné potřebné doklady tomu, kdo byl již hledán a pronásledován gestapem. Zde byl organisován intervenční styk s brněnským, jihlavským, zlínským a ostravskýn gestapem pomocí bývalého zaměstnance této firmy, který se po okupaci dal k Němcům a přešel do služeb tajné služby brněnské. Podařilo se dosíci značných výsledků tím, že byly zjišťovány příčiny zatčení, získávány informace o rerentech, na které bylo působeno různými úplatky. Ředitel Horký osobně navázal styk v Mauthausenu s dozorci, kteří pak umožnili zasílání balíčků vězňům, což až do té doby bylo zakázáno. V "Ormece" byly rozmnožovány fotografie zrádců Ryšánka a Šmída a rozesílany po celé Moravě, čímž byla jejich zrádná činnost zmařena. Před příchodem Rudé armády získány byly ředitelem Horkým opevňovací plány města Brna a odevzdány prostřednictvím našich partyzánů velitelství Rudé armády. Tato skupina byla jistě největší a nejúspěšnější a mnoho českých lidí bylo její činností zachráněno, a to i lidí k smrti odsouzených. l já vděčím za svůj trojnásobný návrat ze spárů gestapa řediteli Horkému, který ve všech třech případech vyvinul tolik odvahy a obětavosti, že to lze tězko vypovědět.

Mezi pracovníky domácího odboje možno nalézt i specialisty v této činnosti. Vnikli jsme za svými zatčenými přáteli do různých věznic, ať již ve Vratislavi, či v Berlíně do věznice Alt Moabit, ba i do věznice na Plötzensee v Berlíně, nejtěžší to věznice pro odsouzené k smrti. Úplatky jsme získali hlídače vězňů a jejich pomocí dodávali jsme vězňům potraviny a zprávy. Vyličovat tuto činnost znamenalo by často předstižení fantastické detektivky.

Velkým úspěchem bylo, že se nám podařilo vniknout i do kanceláře vrch. říšského zástupce u lidového soudního dvora v Berlíně a pomocí vyššího úředníka - rovněž za úplatky - získávali jsme informace a podle jeho pokynů pak podávali žádosti o milost za ty, kteří již byli odsouzeni k smrti. K vyřizování těchto žádostí byl pak dokonce zřízen zvláštní úřad, Gnadeamt, který jsme přímo zahrnovali žádostmi řízenými na všechny vedoucí osoby německé či protektorátní, které byly psány z našeho popudu přímo odsouzenci smrti nebo příslušníky jejich rodin a v naléhavých případech přímo námi samými, ať již napodobeným písmem nebo podpisem odsouzence. Nebylo jistě větších mystifikací v dějinách německého soudnictví. Řídili jsme se zásadou, že těmto k smrti odsouzeným je dovoleno všecko, podtrhuji: všecko! Největší autority církevní, na př. arcibiskup Canterburský prohlásil rozhlasem, že i ta nejsvětější přísaha může být zrušena, lze-li tím dosíci proti okupantům jakýchkoliv úlev. Toto jsme stále odsouzeným zdůrazňovali, když se zdráhali psát žádosti, jimiž podle našich pokynů chválili nacismus, říši a všechny ty zrůdné osobnosti a zařízení.

Kolik lidí k smrti odsouzených jsme takto zachránili, nelze zatím říci. Někteří již přišli a přihlásili se živí a těm jsme museli vysvětliti, co jsme všechno udělali, aby jejich akt v červeném obalu byl na čas odložen, aby nová tvrzení mohla býti prověřována. Namátkou vzpomínám na takto zachráněné, dr Cebeho z Prahy, presidenta soudu Richtra, tajemníka komunistické strany Bohumila Úbra. Mnozí, kteří se vrátili, se zatím přihlásiti ani nemohou, ježto neznají naše pravá jména. Dnes vše to připadá jako malichernost, tehdy však to byla pro příslušníky rodin největší posila a do poslední chvíle se věřilo v záchranu odsouzeného. Nelze proto dnes posuzovat nebo dokonce odsuzovat tyto počiny lidí, kteří tehdy stáli úplně stranou tohoto dění.

Zářivých příkladů mnohých českých rodin, které byly zvláště těžce postiženy a posilovaly ostatní trpící, nesmí být zapomenuto. Namátkou vzpomínám rodiny Petřkovy, kde 6 členů rodiny bylo umučeno a popraveno. Dále vzpomínám rodiny Nečasové-Poubové, která krutě byla postižena po projevech ministra inž. Nečase, v nichž nám kladl v londýnském rozhlase na srdce, že do odboje musíme jíti všichni, že je to potřebí a že láska k vlasti je nad lásku k rodině. Stejně krutě byla postižena rovněž rodina Šámalova. Vzpominám na dr Ladislava Rašína, který v poslední schůzi sněmovny prvé republiky promluvil tak vlastenecky a po okupaci byl mezi prvními odbojovými pracovníky. Vidím ho, jak při poslední naší rozmluvě ve věznici v Berlíně přímo fanaticky prohlásil: "Třeba 5 let to zde všecko vydržím, ale Němci to nevyhrají!" Tu dobu skutečně správně odhadl, žel, že krátce před osvobozením zemřel hladem. Vzpomínám red. Pešla, který před smrtí prohlásil: "Budete-li ještě jednou něco dělat, nezapomeňte na mládež. Národ, který zapomíná na mládež, není hoden svobody." Vzpomínám na arch. Vláďu Grégra, vnuka našeho politika dr Julia Grégra, který při převážení ministra Feierabenda za hranice mu při loučení řekl: "Dělejte to tam dobře, držte pohromadě, ať se doma nemusíme za vás stydět." Tento výrok byl mu před soudem prokázán a on za svou domácí odbojovou činnost zaplatil svým mladým životem.

O kolika dalších a dalších krásných našich lidech, s nimiž jsem se setkal v kriminálech, bych mohl ještě dlouho vyprávět! Žádného z těchto národních mučedníků nesmí být zapomenuto. V těchto strašných 6 letech se nám rozšířilo Staroměstské náměstí na celou naši vlast. Věřím, že každé místo, i ta nejmenší víska, se postará, aby její rodák - národní mučedník měl tam alespoň pamětní desku, která bude po staletí přípomínat obyvatelstvu tu nejkrásnější občanskou ctnost: položit i život svůj za svobodu a blaho svého národa a vlasti.

Paní a pánové, budiž mi ještě krátce dovoleno, abych vám ke konci naznačil, jak žili, trpěli a umírali naši domácí odbojoví pracovníci. Kdo byl r. 1940 gestapem zatčen, byl vyslýchán převážnou většinou jen bitím a život mu byl ztrpčován různými ošklivostmi. Mladí SS-kluci si vybíjeli svou germánskou zvlčilost, každý podle své libosti, na české inteligenci, která první přišla na řadu. R. 1941 byla situace již značně horší. Následkem válečného zápolení stal se život lidský již bezcenným a krutost SS-manů se den ze dne zvyšovala. R. 1942 přišla stanná práva, heydrichiáda a tekly potoky české krve. Členové domácího odboje platili krvavou daň za svoji činnost. Ale nepolevilo se, naopak, stali jsme se tvrdšími, odvážnějšími, další a další odvážlivci se přidávali k otevřenému odboji. A Němci odpovídali vraždami a zase vraždami. Vylepovány byly různé vyhlášky a na vše platil jenom jediný trest, trest smrti. Rudé plakáty o prováděných popravách se jmény osob, zbavených akademických a jiných titulů, měly zastrašiti český lid; ten však reagoval pravým opakem. Čeští vlastenci pochopili, že jen otevřeným odporem doma posílí práci vlády londýnské a že svobodu národa můžeme vykoupiti toliko krví. Vzkazy odsouzených k smrti tento vzdor jen podpořily a každý statečný Čech pomáhal tak, "jak zákony kázaly nám".

Přišel Stalingrad a pak již měly události radostný průběh. Fronty se začaly přibližovati k Německu blíž a blíž, začalo se u nás mluviti o parašutistech a partyzánech a nové akce u nás započaly. Na to odpověděli Němci zřízením t. zv. Jagdkommanda. To je veřejnosti celkem málo známé, ježto bylo zřízeno až r. 1944. Myslivci a honci, to byli němečtí páni se svými SS-many, škodnou zvěří byl český lid. Jednou týdně, ze soboty na neděli, šli na tento hon a s dopadenými jedinci jednali jako se škodnou. Bez soudu na místě samém byli partyzáni a jejich pomocníci okamžitě stříleni, a kdo byl jen poraněn, byl brán k výslechům tak tvrdým, že vyšetřující komisaři svoje upozornění "Buď vše povíš, nebo chcípneš!" brali doslovně. Ve dne v noci byli zavěšeni v poutech, dlouhým zmrazováním v ledové vodě upadali do bezvědomí, týráni elektrickými výboji, až srdce zeslabeno vypovědělo službu; byli zavěšováni celé dni za ruce i nohy v kozelcích - takovýmito ďábelskými mukami nutili tito "nositelé evropské kultury" české lidi k udání místa pobytu a jmen partyzánů a jejich pomocníků.

A pak nejméně jednou v týdnu, pravidelně v pátek, nastalo v Kounicových kolejích - stejně tomu bylo i jinde - hrobové ticho, ticho zlověstné. Pracující mužstvo muselo odejít do svých ubikací a za chvíli třeskla první rána - její ozvěna nesla se po všech chodbách. Za chvilku pak 8 dutých ran kladivem do rakve. To tam dole pod sv. Václavem na pískové cestičce dva SS-mani srazili na kolena partyzána nebo jeho pomocníka a bez jakéhokoli soudního řízení a jiných formalit ranou do týla zakončili jeho život. A následující kandidát smrti vzal tělo svého druha do náruče, vložil do připravené rakve a přitloukl víko, aby sám ihned na to nastoupil tutéž cestu pod sv. Václavem. A takových ran jsme napočítali někdy 12 až 17. A všichni na samotkách B-bloku, tak zvaná skupina "banditů", jsme jen očekávali, kdy se otevrou dveře kobky, sundají nám pouta, budeme tak na chvilku volni, abychom také běželi po pískové cestě pod sv. Václavem.

Málo z nás bylo ušetřeno tohoto běhu po pískové cestě pod sv. Václavem. Spojenecká bombardovací letadla a pak slavná Rudá armáda překazila Němcům tento zvláštní sport. Tak žili a umírali naši domácí odbojoví pracovníci.

Téměř dvě stě tisíc umučených a popravených nejlepších českých lidí domácího odboje - více než půl milionu vdov a sirotků, které jistě mohu jménem vás všech prohlásiti za vdovy a sirotky celého národa českého i slovenského, tito všichni žalují německé původce těchto zločinů pro násilnou vraždu, v častých případech i pro loupež, neboť mnoho rodin bylo nejen povražděno, ale i o všechno oloupeno.

Paní a pánové! Domácí odboj, trvající celých šest let, to bylo velké dění, které nelze zhodnotit v tak krátkém čase a jedním člověkem. Budeme se k němu vracet stále my i příští generace, neboť to bylo dění vpravdě historické. Přednesl jsem vám jen několik episodek, aby nám bylo jasno - a to hlavně našim bratřím ze Slovenska, kteří podobné utrpení měli v mnohem menší míře a kratší dobu - že tento zákon, který je právě předložen k schválení, patří mezi ony, které bývají schvalovány sněmovnami nejen jednou myslí, ale také jedním srdcem všech přítomných. Věřím, že i tentokrát se tak stane.

Československá strana národně socialistická, jejímž jménem jsem měl čest zde hovořiti, bude opravdu s těmito pocity pro tento zákon hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. Dvorín, jemuž dávám slovo.

Posl. Dvorín: Slávne Národné shromaždenie!

Boj za oslobodenie našej republiky územne prebiehal etapovite. Jeho slávni účastníci, najmä jeho ozbrojení účastníci, príslušníci našej československej zahraničnej armády, dobrovoľníci v spojeneckých armádach, naši hrdinskí partizáni a statoční vojaci nášho slovenského národného povstania i povstania českého, aj po oslobodení tej-ktorej časti, ba i po úplnom obnovení svrchovanosti nášho štátu nevyzliekli sa zo svojich rovnošiat, neodložili hneď svoje zbrane, nevracali sa hneď do svojich domovov, teda nemysleli len na seba, na svoje rodinné a existenčné záujmy, ale vytrvali na svojich miestach, konali a konajú čiastočne aj dnes svoje povinnosti v službách vlasti, aby takto dovršili viťazstvo a zabezpečili ho pre budúcnosť.

Tak si počínali i naši obetaví podzemní pracovníci, ktorí na domácej pôde svojou významnou politickou odbojovou činnosťou pripravovali porážku nepriateľa a i keď sa podlomeným zdravím vracali z nacistických koncentračných táborov a fašistických väzení, vybrali ešte svoj podiel na potrebách národnej revolúcie, odkydávali materiálne a mravné trosky a stali sa eminentným nástrojom pri očiste verejného života.