Dříve než se zmíním o některých položkách, rád bych reagoval na slova, která tu byla přednesena přede mnou, totiž na útok na naše civilní letectví, pokud je v kompetenci ministerstva dopravy. Tento útok není útokem odborným, nýbrž je to kritika a záležitost ryze politická.

Naše civilní letecká doprava opravdu a velmi překvapivě vzrostla přes to, že nebylo předpokládáno, že zdolá úkoly, které se vlastně na ni ani ze začátku klást nemohly. Jestliže se dnes vytýká, že letiště, zejména ruzyňské, není v takovém stavu, v jakém by mělo být, pak upozorňuji, že po rozpravě v dopravním výboru jsem si okamžitě opatřil data z různých letišť Evropy a zjišťuji, že stejný, ne-li horší stav je v celé Evropě, a také na jiných letištích nepřistávají letadla za okolností, které se sběhly na letišti v Praze, t. j. za nepříznivých povětrnostních poměrů. Kdyby letadlo, které bloudilo nad Prahou, bylo mohlo přistát pro viditelnost, bylo by přistálo, ale ani reflektorová světla nezmohla mlhu a nepřízeň počasí. Já již také po oné rozpravě v dopravním výboru o nakoupených letadlech typu Dakota, která byla koupena bez součástek, jsem si zjistil, že reservní součástky nebyly nakoupeny prostě proto, že nebyly touto dobou vůbec k dostání, a naopak onen počet letadel byl získán proto, aby jich mohlo být použito jako letadel náhradních i jako náhradních součástek. Tato letadla byla koupena opravdu velmi lacino. Považuji personální kritiku, pokud se týče přednosty leteckého odboru, proto za tak přísnou, že tento přednosta se náhodou nehlásí do strany pana řečníka.

Na t. zv. strážní oddíly je pamatováno více než 46 mil. Kčs. Nepopírám, že železnice si musí vydržovat jakousi železniční policii, která v nebezpečných místech má střežit její majetek. Tak tomu bylo i za první republiky. Teprve okupanti rozšířili neúměrně tento sbor, jemuž uložili, aby hlavně zabraňoval sabotážím a chránil německý majetek. Dnes čítají tyto strážní oddíly kolem 1.500 zaměstnanců, vesměs mladých a zdravých. V době tak velké nouze o pracovní síly je třeba přezkoušet jejich upotřebení, i když snad železnice věnovala na jejich speciální výcvik určitou částku. K nákladům na ně přistupují pak další vydání na instrukční důstojníky. Věřím, že budoucí úsporná parlamentní komise věnuje tomuto upozornění svojí pozornost. Nedovedu si vysvětlit rozdíl mezi náklady na závodní rady v zemích českých a na Slovensku. Osobní náklady v českých zemích jsou stanoveny částkou 20,942.000 Kčs, zatím co na Slovensku pouze 805.000 Kčs. Připočteme-li k tomu ještě náhrady výloh příslušníků závodních rad a příspěvky na t. zv. funkční činnost, docházíme k výsledku, že závodní rady v českých zemích stojí podnik Čs. státní dráhy 39,163.000 Kčs, zatím co na Slovensku pouze 5,285.000 Kčs. Zdůrazňuji, že nejde mi o částku na závodní rady v celku vynaloženou, nýbrž o vysvětlení rozdílu mezi českými zeměmi a Slovenskem, který přece jen nutí k úvahám, zda částka v českých zemích je stanovena opodstatněně.

Vítám položku, jíž se věnuje částka 7,215.000 Kčs na sport a tělovýchovu železničářů. Dávám jen k úvaze, zda tato péče o zdraví a zdatnost zaměstnanců neměla by býti sjednocena v ministerstvu zdravotnictví. Pokládal bych to za účelnější, než roztříštěnost této péče na tolik resortů.

Rozpočet ČSD vykazuje tedy ztrátu 811,532.000 Kčs. Tato skutečnost je zejména naší nezasvěcenou veřejností přijímána jako důkaz špatného hospodářství našeho největšího podniku. Je to však omyl, který neprospívá ani oblibě našich železničářů, jejichž výkon a význam pro stát zůstal dosud nedoceněn. Ve skutečnosti naše československé dráhy jsou podnikem aktivním, úzkostlivě hospodařícím, s armádou zaměstnanců tak chatrné životní úrovně, že je s podivem, že za tak krátkou dobu po válce se zařízením po výtce zničeným a neúměrně opotřebovaným mohou vykazovat tak skvělé úspěchy ve službě veřejnosti a státu. Naproti tomu jsou na tento podnik kladeny nejen mnohdy neúnosné požadavky, ale je proti němu postupováno i tvrdě. Vzpomínám si jen, že loňského roku, kdy naši železničáři chodili doslova rozedraní do služby, odmítla Národní banka uvolnit devisy na zakoupení 30.000 stejnokrojů pro železničáře v Anglii. Stejnokroje zůstaly v Anglii, za zrušení objednávky zaplatila dráha téměř 3/4 milionu korun a železničáři representují naše ČSD dále v roztrhaných stejnokrojích.

Naše železnice platí státu neobvykle vysoké dopravní daně. A platí je správně a přesně. Jde tu o 30 %ní daň z jízdného, o 15 %ní daň z nákladní přepravy a o 20 %ní daň ze zavazadel, které jsou v rozpočtu na r. 1947 sumárně preliminovány částkou 2.400,000.000 Kčs. Tato daň daleko převyšuje obvyklý průměr v celé Evropě a snad i v celém světě. Nikde nepřevyšuje 7 %. Za těchto okolností pak je nemožné stanoviti jakékoli průvozní konkurenční sazby, což ovšem příjmům ČSD nepřidá. Tedy kdyby tato dopravní daň byla jen o polovinu snížena, bude již schodek vyrovnán a objeví se malý přebytek.

Není dost dobře pochopitelné, že tuto daň platí železnice jen z přepravy po svých, svým nákladem udržovaných tratích, zatím co její silniční doprava i soukromá silniční doprava je od této daně osvobozena. Naše dráhy, i když podle zákona jsou považovány za podnik výdělečný, jsou a trvale zůstávají podnikem obecně prospěšným. (Předsednictví převzal místopředseda dr Ševčík.)

Jsou to zejména sociální slevy na dělnickém a žákovském jízdném, k tomu pak přistupují další slevy menší, jichž je slušná řada a které jsou téměř vydrženým právem toho kterého odvětví lidské činnosti. Mám však za to, že tyto slevy v zájmu ČSD musí býti podrobeny brzké revisi a zrušeny takové, které nejsou poskytovány ve veřejném zájmu. To platí zejména o některých volných jízdenkách, zvláště těch přenosných, o jejichž častém zneužívání se drážní kontrolní orgány vícekráte přesvědčily.

Klameme sami sebe, nevyčíslíme-li tyto slevy alespoň jako nekrytý schodek, který by si železnice směla vyúčtovat a prokázala tak, že účetní schodky nejsou zaviňovány jí, nýbrž neúměrnými požadavky a úkoly, plněnými v jiném než vlastním zájmu.

Vím, že železnice mnohdy z t. zv. obchodní kulance poskytuje větším přepravcům slevy ve formě refakce, a to i tehdy, kdy sjednané množství přepravovaného zboží přepraveno nebylo a úmluva tedy nebyla dodržena.

Na druhé straně však čs. státním drahám jako velikému zákazníku neposkytuje slevy nikdo. To je vidět ku př. u uhlí, jehož jsou železnice jistě největším odběratelem a které platí - mnohdy v horší kvalitě - stejně draho jako soukromý obchod a továrny. Předpokládám také, že co nejdříve dojde k unifikaci všech slev v českých zemích se slevami, poskytovanými na Slovensku. Dalším zatížením, které také zčásti zkresluje finanční obraz ČSD, je skutečnost, že četní železniční zaměstnanci jsou povoláváni k veřejným funkcím, aniž by jejich plat byl těmi, kteří mají nést náklad s těmito veřejnými, případně i s jinými funkcemi spojený, železnici refundován. Bylo by opravdu křivdou, kdyby tento stav měl býti dokonce legalisován.

Stejným způsobem byly zatíženy železnice i platy členů t. zv. uhelných brigád. Doly refundují drahám pouze plat za skutečný výkon, zbytek - a to bývá větší část - hradí železnice. Nemám naprosto nic proti těmto mimořádným a jistě jen dočasným zjevům, uvádím je jen proto, že je to další doklad nezúčtovatelného zatížení našich drah.

Stojíme nyní těsně před železnou nutností zmenšit počet příslušníků okřídleného kola. Mám za to, že je správná otázka, kterou kladu panu ministru dopravy, zda byli voláni k odpovědnosti ti, kteří bez rozmyslu a potřeby v porevoluční době přijímali nové zaměstnance. Budeme velmi pečlivě sledovat, bude-li se restrikce vztahovat v prvé řadě právě na ty, kteří byli přijati v poslední době a na jejichž zácvik a vyškolení železnice dosud nevěnovala tolik, aby nemohli odejít.

Ale nejen přesunem přebytečných zaměstnanců do výrobních odvětví, také správními opatřeními je nutno dojíti k dalším úsporám. Je to koordinace všech doprav, o níž už bylo tolik mluveno a z níž se dosud neuskutečnilo zhola nic. Jde tu zásadně o zamezení vzájemné konkurence dopravních prostředků, o jejich přizpůsobení a doplnění. Typickým pro tento neblahý zjev je ku př. autobusový spoj Praha-Karlovy Vary. Máme na této trati vyhovující trvalé rychlíkové spojení, v létě zesilované zvláštními motorovými rychlíky, a přece zvětšujeme svůj nedostatek silničních vozidel touto a řadou jiných autobusových linek. Zatím však autobusová doprava do průmyslových středisk, ku př. Moravské Ostravy, kulhá na všechna čtyři kola. Pro nedostatek autobusů děje se ku př. přeprava do dětského sanatoria v Luži často pouze nákladními auty. Pasažéři, děti v sádrových a škrobových obvazech, jsou vystavováni otřesy v těchto vozidlech nebezpečí zhoršení své choroby, zatím co na zbytečných a železnici bezdůvodně konkurujících linkách jezdí pohodlné autobusy.

Už v rozpočtové debatě bylo také právem poukazováno, že je třeba nejen přesunu přebytečného personálu do výrobních odvětví, ale - a to hlavně - účelné a definitivní organisace železniční služby. Nechci kritisovat vzrůst počtu oddělení a odborů jak v ministerstvu, tak na jednotlivých ředitelstvích proti předválečnému stavu. O tom již také hovořil rozpočtový výbor a o tom také jistě bude jednat úsporná parlamentní komise. Plánů na organisaci bylo již mnoho. Věřím, že bude uskutečněn ten nejlepší, aby po dosažených úsporách tu i jinde mohlo dojít k řešení platových poměrů nejen železničářů, ale i všech ostatních státních a veřejných zaměstnanců a odpočivatelů.

Používám této příležitosti, abych i o tom se zmínil. Poslední dobou se o veřejných zaměstnancích i o pensistech velmi mnoho mluví. To bohužel neznamená, že by se pro ně něco dělalo. Mluví se o jejich přebytku, o nutnosti přesunu do výrobních odvětví, dokonce se i časem konstatuje, že jsou málo placeni, ale tím to končí. Jakmile se někde ozve důraznější a netrpělivější hlas, žádající už konečně řešení služebních a platových poměrů státních a veřejných zaměstnanců, už je tu řada námitek a moudrých rad, z nichž nejnovější je ta, "co by tomu řekla státní pokladna". Chtěl bych ty starostlivé hlavy, které svůj zájem o státní pokladnu projevují výhradně v této souvislosti, upozornit na to, že státní a veřejní zaměstnanci i pensisté se svými požitky rovnováhu státního rozpočtu nikdy neohrozili a také nikdy neohrozí. Kdyby však nebylo pozorných očí opravdových zastánců úspornosti, ohrozily by ji určitě různé ty úřady, o jejichž potřebnosti již většina národa má oprávněnou pochybnost a které svými výdaji, o nichž někdy pochybujeme, že jsou ku prospěchu celého národa, nadělají státní pokladně rozhodně větší starosti, než požadavky státních zaměstnanců. Tyto úřady a jejich orgány mají však nejhouževnatější zastánce právě mezi těmi, kteří nabádají státní zaměstnance k další, skoro nekonečné trpělivosti. Myslím, že tato náklonnost k veřejným zaměstnancům vyvrcholila tvrzením, že dokonce i vánoční příspěvek, požadovaný ve výši nezbytně nutné k nákupu nejpotřebnějších oděvních součástek, mohl by ohrozit stabilitu naší měny. Četl jsem dokonce vzletnou výzvu: Nechcete přece svými požadavky odhrozit stát inflací! Ne, veřejní zaměstnanci byli vždy, ať v dobách první republiky či nyní, příliš skromní a znalí hospodářských možnosti svého státu a příliš věrnými syny svého národa, aby svým sobectvím ohrožovali jeho základy. Ale nemohou dnes už prostě dále.

Také v této debatě se už přednášela různá statistická data, z nichž mělo být státním zaměstnancům dokazováno, že dělníci a zaměstnanci soukromí nejsou na tom lépe. Mám velkou úctu před statistikou a také jí občas věřím. Má však jednu chybu, že zachycuje jen oficiální data, která zůstávají na papíře, a neřeší jejich důsledky. Souhlasíme s tím, aby počet státních a veřejných zaměstnanců klesl na míru skutečné potřeby. To znamená, že souhlasíme s odchodem těch, kteří byli přijati nad stanovený stav. To jsou výhradně ti nejmladší, vesměs smluvní a pomocné síly. Ale již dnes ohlašujeme svůj nesouhlas s úmyslem, pod pláštíkem mimořádných okolností zbavovat státní a veřejné zaměstnance definitivy, pragmatikálního poměru a nároku na odpočivné podle dosud platných pensijních předpisů. (Potlesk.) Tato svatá a vydržená práva, pro něž vlastně všichni zaměstnanci vstoupili do státních služeb, vždy hůře placených než v jiných povoláních, nesmějí býti dotčena. Tuto cestu k snížení počtu státních a veřejných zaměstnanců může volit jen ten, komu jde úmyslně o zneklidňování, o chaos a rozvrácení státní administrativy.

A vedle aktivních zaměstnanců bídně živoří státní pensisté. Je to bědný pohled na ty věrné služebníky státu, na jejichž bídě a dnes i hladu sotva můžeme dokazovat, že náš stát je státem socialisujícím, starajícím se o zabezpečení všech členů národa. Ale je hrubstvím říkat, že úprava pensí je závislá na výtěžcích práce zaměstnanců aktivních a že proto pensisté po svých čtyřiceti i více letech poctivé práce musí čekat, až na ně ti druzí vydělají. Zatím ovšem ti aktivní musí vydělávat na propagaci o dvouletce, na propagaci zemědělství a vůbec na propagandu, na tiskové atašé a jiné přednostní zájmy. (Potlesk.) Avšak pensisté splnili již svou povinnost ke společnosti, ať nyní tato společnost splní svou povinnost k nim.

V zájmu státu si všichni přejeme, aby tyto odstrašující poměry aktivních i pensionovaných služebníků veřejnosti byly řešeny dříve, než tito ztratí víru ve spravedlnost, naději na lepší zítřek a lásku k svému povolání. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: Dávam slovo pánu posl. Kaďůrkovi.

Posl. Kaďůrek: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Projednáváme náš druhý státní rozpočet, o němž řekli řečníci přede mnou a také odborníci, že je to rozpočet svým rozsahem skutečně neočekávaně veliký, ale přes to ještě neúplný, poněvadž neobsahuje všechny položky dluhové služby.

Je pravda, že i tento druhý státní rozpočet byl sestavován v době, kdy je zapotřebí odčiniti nesmírné škody způsobené okupanty a kdy je nutné počítat s budováním všeho, co bylo za dobu války zničeno nebo zanedbáno. Ztráty po této stránce jsou přirozeně nesmírně veliké a proto k jejich úhradě bude nutno, aby opravdu celý národ vypjal všechny své síly, všude a na každém místě.

Mám-li zde, slavná sněmovno, mluvit k rozpočtu jako zemědělec a samostatný hospodář, pak nemohu se ubránit dojmu, že ještě mnoho lidí v našem státě nepochopilo svoji povinnost k nově osvobozenému státu a k národu, který dobyl si svobody za velkých obětí. Tito lidé představují si osvobození hlavně tak, že nemusejí nyní pracovat. Zůstalo nám po osvobození rumiště zničeného národního hospodářství a proto těžce hřeší každý příslušník tohoto státu, kdo nepracuje s vypětím všech svých sil na jeho výstavbě a obnově. Žádný stav neprožívá po osvobození tak veliké těžkosti jako stav zemědělský. Zemědělci to byli, kteří prokázali svojí pílí a houževnatostí takové výkony, že toto stálé vypínání jejich fysických sil vážně ohrožuje zdraví našeho venkovského lidu.

Zemědělský lid věrný republice nepoklesl po osvobození v pracovní morálce, ba naopak je prokázáno, že jeho pracovní výkon daleko převyšuje výkon předválečný, a proto těžce a jenom s plným sebezapřením snášíme zprávy z různých míst o tom, že pracovní morálka poklesla a že výkon se leckde rovná pořád jenom 60-70 % z doby předválečné. To jest okolnost, která nenasvědčuje, slavná sněmovno, dobrému a vlasteneckému smýšlení, neboť jedině zvýšenou výrobností a poctivou prací v zemědělství i v průmyslu můžeme konsolidovat naše hospodářské a finanční poměry a také uvést do rovnováhy v budoucnu náš státní rozpočet. Abychom nebyli krutě poučeni v budoucnosti, musíme již dnes na to myslet a o tom mluvit, poněvadž každý dobrý hospodář musí se dívat dopředu a musí pečlivě zkoumat, co si může dovolit a co si dovolit nesmí. Stát není někdo neznámý, stát jsme my všichni a zejména jsou to drobní poplatníci, kteří nesou největší tíhu a jsou hlavní páteří celého finančního hospodářství státu. Proto i břemena ukládaná rozpočtem musí být snesitelná, a to zejména pro zemědělství, na které bohužel vzhledem na jeho velikou a nesmírnou důležitost není nikterak zvlášť ve státním rozpočtu pamatováno.

Že je zemědělská výroba se všech hledisek důležitá, o tom nemůže pochybovat nikdo, o tom mluví také čísla. Jenom v historických zemích, t. j. v Čechách a na Moravě, bylo v roce 1945 vykoupeno z výroby rostlinné, mimo ovoce a zeleninu, za 5.511,044.307 Kčs, z výroby živočišné za 8.259,714.000 Kčs, celkem za 13.770,758.307 Kčs. Připočítáme-li produkci zemědělské výroby také na Slovensku a to, co zemědělci spotřebují, představuje to hodnotu téměř 50 miliard národního důchodu.

Je potřeba připomenout, že státní pokladna z přímé i nepřímé zemědělské výroby má nesmírně veliké příjmy, a proto je také důležité, aby zájmy výroby zemědělské byly pečlivě sledovány a podporovány. Vzpomeňme tu jenom výnosů z bramborů ať ve vývozu nebo při zpracování na líh, vzpomeňme na řepu cukrovou, chmel, slad, pivo. Kdybych to měl všechno vyčíslit, musel bych mluvit o velikém počtu miliard příjmu do státní pokladny, které zemědělci svojí prací zajistili. Proto zemědělci těžce nesou, že o jejich zájmy se tak málo v tomto novém svobodném státě dbá, a musím se vším rozhořčením odmítnout snahy a pokusy odpovědných činitelů o další zotročování zemědělského lidu. (Potlesk.) Mám tu hlavně na mysli nesrovnalost cenové politiky. Kdyby všichni ostatní měli v našem státě tolik porozumění a tak poctivě pracovali jako zemědělci, měli bychom nejenom zemský ráj na pohled, nýbrž v dohledné době i ve skutečnosti.

Proto se domnívám, že je nutné hlavně v zájmu zachování iniciativy našich dobrých a osvědčených hospodářů, v zájmu intensivního hospodaření hlavně ve výrobě rostlinné i živočišné, aby zemědělská výroba byla plánována na zásadách skutečně demokratických, a to zdola, ne shora od zeleného stolu, stále po vzoru nacistických okupantů.

Vážení přátelé, jdeme do mírových poměrů a myslím, že na mnohých úsecích zemědělské výroby budeme mít více starostí s přebytkem než s nedostatkem. Proto spolehněme - a můžeme skutečně spolehnout - na zdravý selský rozum. Každý hospodář ví, kolik a co může na své půdě ve svých poměrech vyrobit, a zná jistě daleko lépe své výrobní možnosti než ten, kdo mu dává rozkazy, často - musím zde bohužel zdůraznit - tak nesmyslné, že musí podlomit poslední zbytky vážnosti k úředním předpisům. (Potlesk.)