Sympatický je rozpočet ministerstva techniky, zejména v položkách na udržování a zřizování komunikací. To jest investice dobrá, poněvadž urychlí tempo dopravy uvnitř státu a tím ušetří čas. A čas jsou peníze. Dobrý stav silnic bude dobrým lákadlem pro cesty cizinců. Jsem přesvědčen, že máme všem národům světa velmi mnoho co ukázat a že při známé pohostinnosti našeho národa odnesou si cizinci od nás jenom příjemné vzpomínky, které budou doporučením všem těm, kteří nás dosud znají, a zejména těm, kteří nás znají špatně.

Chceme budovat moderní, socialisticky spravedlivý, hospodářsky zabezpečený národní stát. Jsme si vědomi toho, že vývojová doba potřebuje mimořádných finančních opatření a investic. Nesmíme však pro samý budovatelský spěch zapomenouti také na to, že ti, kdož dnes budují, budou také jednou staří a že je nejvyšší čas řešit otázku národního pojištění, aby nevzniklo nebezpečí, že by někdo mohl býti z blahodárných účinků národního pojištění buď úplně vyřazen anebo by požíval výhody zmenšené. Jsem si dobře vědom, že bez účasti státní správy k uskutečnění této velké myšlenky sotva dojde. V rozpočtu mělo býti pamatováno na zřízení fondu, který by tvořil základ pro příští národní pojištění, na pensijní úpravu přestárlých osob samostatně výdělečných, protože jsem pevně přesvědčen, že plánované pojištění musí platit pro všechny vrstvy našeho národa. Je nutné zabezpečiti pro stáří také soukromého podnikatele, t. j. obchodníka a živnostníka. V demokratickém a socialisticky spravedlivém státě nesmí býti nikdy tvořeny vrstvy vyděděnců národa proto, že jejich společenské postavení neodpovídá politické ideologii některé strany.

Víme dobře, kterým směrem jde vývoj, a nebyli bychom dosti rozumní a styděli bychom se za nepokrokovost, kdybychom se tomuto vývoji bránili. Avšak budeme se brániti opatřením nerozumným a nedáme se zatlačit na místo trpěného stavu. Nás všestranně těší, stoupá-li životní úroveň pracujících vrstev, poněvadž v součtu se objeví, že životní úroveň stoupá současně i u ostatních vrstev našeho národa.

Známe velmi dobře zásluhy našich rukodílných živností. Bylo by neodpustitelným hříchem tyto lidi podceňovati anebo je nějak zbavovati významu, který jim v naší národní společnosti patří a který si vydobyli svou prací v našem hospodářském životě. Jsou to vesměs lidé práce. Stejné fysické práce, jakou koná každý jiný fysicky pracující člověk. Rozdíl spočívá jen v tom, že mají větší odpovědnost a že přijímají risiko úspěchu nebo neúspěchu.

Živnostnictvo a obchodnictvo velmi dobře ví, kde je jeho místo. Tomuto stavu není zapotřebí za drahé peníze popularisovat jeho povinnosti a protože naše strana čs. národních socialistů je si toho dobře vědoma, bude také v záležitostech rozpočtových hájit do důsledku všecko, co podle demokratických zásad a socialistické spravedlnosti patří také nám, obchodníkům a živnostníkům. Musíme hledati prostředky k tomu, aby také osoby stojící mimo rámec odborové organisace zaměstnanecké měly možnost podíleti se na sociálně-politických výhodách podobných společností. Sem patří nesporně zlidovění rekreace a její zpřístupnění všem vrstvám obyvatel včetně rodinných příslušníků a důchodců. To, co dnes děláme pod pojmem rekreace pracujících, příliš živě připomíná známé akce v době nesvobody. Také procento účastníků na těchto akcích je nepatrné, necelých 67.000 osob. O nákladech nemluvím, ale chci jen říci, že je nesprávné, aby se pro toto malé procento osob žádaly stomilionové úhrady z veřejných prostředků pro jejich prázdninový pobyt. To neříkám proto, že bych to těmto osobám záviděl anebo snad nepřál. O něco jiného běží. Stále říkáme, že žijeme v systému řízeného hospodářství - to je celkem správné. A do řízeného hospodářství patří také řízená mzdová politika. To je také správné. Je ražena zásada, že se nebude platit člověk, který nekoná práci, nýbrž že se bude hodnotit práce, kterou člověk vykoná; to je také správné. Jestliže však porušíme zásadu řízeného hospodářství tím, že z veřejných prostředků opatříme jakékoliv výhody pouze nepatrné částce národa, pak to není správné. S tím souhlasiti nelze. Jistě by každý rád slyšel, kdyby byly opatřovány výhody pro každého, kdo pracuje, bez ohledu na to, jaký druh práce koná.

Státní úřad plánovací vypracoval již plán lidové rekreace, který bude však potřebovati podstatných změn po stránce formální i věcné, stejně jako bude potřebovati, aby se na tomto plánu účastnily osoby, ovládající materii tohoto problému, a ti, kteří znají některá zařízení v tomto oboru z ciziny. Podpora těchto snah se strany veřejné správy je nejenom nutná, ale bude také účinným přínosem politickým. Ovšem dobré výsledky lidové rekreace bude možno splniti jen tehdy, když podniky cestovnímu ruchu sloužící nebudou zcizovány pro organisace nebo pro účely firemní. Lidstvo se stále zbavuje stádového pudu a orientuje se směrem k individuálnosti. Individuální svoboda a rozhodování je také nejpodstatnější částí demokracie. Chceme-li tedy, aby lidová rekreace splnila svůj úkol, t. j. aby upevňovala zdraví příslušníků národa, aby umožnila poznati všechny krásy naší vlasti, které valná část, a zejména pracujících vrstev, dosud nezná, chceme-li lidovou rekreaci zlepšiti a tím zvýšiti pracovní výkon, pak se musíme postarat o to, aby byla zabezpečena volnost výběru rekreačních prostředků podle induviduálních přání jednotlivce. Jedině tak splní lidová rekreace svůj úkol. Hmotné prostředky budeme muset umět opatřit také, při čemž musíme mít odvahu oprostiti všecka sociálně-politická opatření od prvků almužnictví, poněvadž náš lid je na tento pojem velmi citlivý.

Ulehčí se také veřejné správě, když bude rychle a účinně vyřešena otázka převedení národních správ do soukromého vlastnictví. Norma o konfiskátech je právě projednávána ve výborech a považuji za velmi správné, aby tato záležitost byla vyřízena bezodkladně, i když vím, že v mnohých případech již je pozdě. Vyřešením otázky konfiskátů přispěje se značně k hospodářskému a politickému uklidnění pohraničí a jsem pevně přesvědčen, že stabilisace hospodářských poměrů v pohraničí bude míti příznivý ohlas na otázky hospodářství vnitrozemského. Také výsledková příjmová čísla se jistě změní ve prospěch státní pokladny.

Všechny tyto otázky souvisí v některých úsecích se zamýšlenou národní mobilisací pracovních sil. Je nám všem jasné, že bez pracovních sil náš dvouletý plán splniti nelze, že bude nutno sáhnouti k mimořádným opatřením a vrátiti některé zaměstnance do jejich původního povolání, avšak jiná otázka je odčerpání přebytečných pracovních sil z obchodu a živností. Já nevěřím, že by v obchodech a živnostech byly ještě dnes přebytečné pracovní síly, alespoň ne v nějakém pozoruhodném měřítku. Nedovedl bych pochopit, že by si dnes obchodník nebo živnostník mohl dovolit luxus zaměstnávati zaměstnance, kterého nezbytně nepotřebuje.

Když již tady toto tvrzení je, pak ale prosím, aby k vyhledání obratové základny, která má býti měřítkem pro posuzování potřeby zaměstnanců v živnostech a obchodech, byli přibíráni odborníci, kteří by zabránili anomaliím, jež se objevují v přípravném plánu. Nemůže býti rozumné stanoviti pro klenotníka obratovou základnu 250.000 Kčs ročně na osobu a pro kolonialistu-detailistu 300.000 Kčs ročně na osobu. Stačí domyslet a srovnat pracovní výkon osob zaměstnaných v těchto dvou typech obchodního podnikání, aby nám vyvstal nemožný posudek práce lidí v těchto živnostech zaměstnaných. Obávám se, že jde o něco podobného, jako když šlo o velkoobchodníky s masem na pražských jatkách. Varuji před tímto plánem. Je to opět plán lidí, jimž je soukromý podnikatel trnem v oku, a mohlo by se státi, že podvázaná a podlomená výkonnost distributérů životních potřeb byla by opět útokem na konsumenta. Ani státní pokladna by neměla z podvázaných živností takový užitek, jaký má a jaký by při dobře prosperujících živnostech a obchodech mohla míti.

Mohu prohlásiti za soukromé podnikatele organisované ve straně čs. národ. socialistů, že vynaloží všechny své síly, jak už je to v tradici strany, aby naše drahá republika byla co nejdříve vybudována a my byli v této výstavbě první. (Potlesk.)

Podpreseda dr Ševčík (zvoní): Dávam slovo pánu posl. inž. Herlovi.

Posl. inž. Herl: Slavné ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

Rád bych se dotkl několika závažných problémů souvisících s rozpočtem ministerstva průmyslu. Je známa skutečnost, že Československo jest zemí chudou surovinami a že hlavním pramenem národního důchodu je práce, zhodnocující až na zemědělství suroviny, které musíme dovážet. V této činnosti jedno z rozhodujících míst patři textilnímu průmyslu, jehož podíl na zahraničním obchodě Československa činil v obou směrech, t. j. v dovozu i vývozu, téměř ¹/₃ obratu. Jen v důsledku této činnosti, t. j. práce pro vývoz, mohlo se Československo před válkou ošacovati poměrně levným a dobrým zbožím, a mohlo tak udržovati poměrně vysokou životní úroveň proti ostatním státům střední Evropy.

Toto zásadní postavení textilního průmyslu se nezměnilo ani po válce. Má-li se naše obyvatelstvo ošatit, nezbývá nic jiného, než předem vyrobiti textilní zboží na vývoz a tímto vývozem zaplatit nejen dluhy za suroviny nakoupené během roku 1946, nýbrž i nové suroviny, z nichž se bude vyráběti v roce 1947. Právě proto, že v roce 1947 se očekává značné stoupnutí textilní výroby, je nutno vývozem krýti větší položky surovin, než by tomu bylo za vyrovnaných poměrů. Stojíme totiž před rozhodnutím, zdali náležitým vývozem v roce 1947 poměrně ještě výhodně umístíme ve světě své zboží a zachytíme se na světovém trhu s tím nezbytným důsledkem, že přechodně po dobu jednoho až 1¹/₂ roku poněkud utiskneme vnitřní konsum, či zda to, co jsme si - celkem vzato - opatřili z ciziny na dluh, dáme tuzemskému konsumu s tím důsledkem, že nebudeme míti devis na nové nákupy, že propaseme příležitost k tomu, abychom v roce 1947, kdy na světovém trhu bude poptávka po hotovém zboží, zaujali svou tradiční posici ve světě.

Mělo-li by k tomu dojíti, pak počítejme s trvalým nedostatkem textilního zboží na dlouhou řadu let, neboť musíme si býti vědomi, že nynější stav výrobnosti v textilu je stále dosud na nízké úrovni, nejen co do množství, necelá ¹/₃ předválečných poměrů, ale zejména co do jakosti. Prostě nedovedeme dnes vyrobiti textilní zboží v té jakosti jako před válkou a vyrábíme draho. Nedohoníme-li tyto nedostatky během nejbližších dvou let, budeme ze soutěže vyřazeni a bude to znamenat definitivní sestup československého textilního průmyslu provinciálního se všemi důsledky pro konsumenty jak po stránce jakostní, tak zejména po stránce cenové. Budeme pak moci s lehkým srdcem demontovati strojní zařízení do šrotu, nebo je vyvážet jako likvidační podstatu do ciziny, pokud snad do té doby nebude cizina již opatřena novými stroji.

Pro rok 1947 počítáme s potřebou asi 40.000 tun bavlny s tím očekáváním, že potřeba bavlny případně stoupne až přes 60.000 tun. Jaký to pokles proti letům předválečným, kdy v průměru let 1927 až 1937 jsme spotřebovali asi 130.000 tun bavlny ročně! Byla to ovšem léta konjunktury textilního vývozu, avšak zároveň léta, kdy i domácí konsument nejlépe kupoval.

Ať již jsou pochybnosti o tom, zda textilní průmysl dosáhne toho stupně výroby či nikoliv, je železnou nutností již s hlediska domácího konsumenta, aby se co nejvíce přiblížil tomuto ideálu.

Ale textilní průmysl překonal již jednou za své existence s úspěchem podobný problém. Po rozpadu monarchie zbyl z vnitřního trhu více než 50milionového domácí trh asi 13milionový. Další existence československého textilního průmyslu závisela na tom, zda se dovede odpoutati od dosavadních středoevropských odbytišť, kde se pojednou setkal s povolovacími režimy, novými cly, konkurencí nově zakládaného průmyslu, a zda dovede výrobou podstatně jemnějšího zboží získat nová odbytiště v západní cizině včetně zámoří. Této zkoušky zhostil se textilní průmysl s úspěchem a doufáme, že i tentokrát při nasazení všech sil bude s to zvládnouti úkoly, které mu nynější doba ukládá. S tohoto hlediska musíme posuzovati onen nepokoj, který se právě v těchto dnech všeobecně projevuje úvahami o tom, kam jde dnes textilní zboží.

Jisto je, že nynější výroba je malá vůbec a přesto, že během 1¹/₂ roku dostal konsum k disposici velkou část zboží tuzemské produkce, nemůže toto zboží - pocházející jednak z úspor válečných a dále ze surovin UNRRA, jakož i částečně ze surovin sovětského původu - uspokojiti poptávku, která, i když nepřihlížíme k momentům spekulačním, šmelině a pod., byla po šest let války nadržena. Tato poptávka, vyvolaná snahou zvýšit životní úroveň na předválečnou míru i snahou doplniti zásoby domácností na předválečnou míru, nemůže se krýti žádným úředním opatřením, přesunujícím - za současného risika vyvolání chaosu ve výrobě - 14denní výrobu do konsumu před vánocemi, ježto kvanta, v jichž rámci se taková opatření provádějí, jsou absolutně nízká, jak tomu po válce ani jinak býti nemůže.

Poptávku takto zvýšenou a představující násobek mírové roční poptávky možno ukojiti jen průběhem několika let, bude-li zde ovšem svou výkonností a dostatečnou devisovou zásobou dotovaná textilní výroba. (Předsednictví převzat místopředseda Petr.)

Prvním předpokladem tohoto stavu věcí je však vítězný boj o uplatnění na světovém trhu, to jest o vývoz.

Další problém je tento: Neustále čeří hladinu našeho hospodářského a politického života otázka: "Je znárodňovací akce skončena?" A tato otázka je pak nejúžeji spjata s otázkou likvidace t. zv. průmyslových konfiskátů. Majetek zkonfiskovaný podle dekretu č. 108/45 Sb. vytváří dva problémy. Prvý je ten, do jaké míry může být konfiskát přidělen již existujícím národním podnikům, a dále pak, je-li možno z konfiskátu budovati nové národní podniky v tom směru podnikání, o kterých dekret číslo 100/45 Sb. nepojednává. Na otázku, je-li možno konfiskáty přidělovat na př. existujícím národním podnikům, je nutno odpověděti, že tento problém je řešen nařízením z 15. ledna 1946, číslo 6 Sb., a vládním prohlášením z 8. července 1946. Hlavní zásada, kterou by se měl řídit příděl konfiskátů národním podnikům, je ta, že se musí dbát hospodářské struktury národního podniku, musí se přihlížet k potřebám regionálním a hlavně musí se postupovat s rozvahou ke shora uvedeným okolnostem, aby nakonec naše národní hospodářství nebylo poškozeno. Trestuhodný však je postup, kdy se konfiskáty přidělují národním podnikům proto, že některý pan generální ředitel je žádá, aby sanoval deficity vlastního podnikání, a za druhé, aby odstranil nepohodlnou konkurenci. Bohužel takovýchto případů je mnoho. Vyvolávají v naší výrobě rozruch, způsobují nervositu v podnikání a sociálně poškozují obyvatelstvo postiženého kraje. Je tedy jasné, že praxe, s jakou se prováděla afilace národních podniků, odporovala jasnému znění uvedeného vládního nařízení.

O sedm měsíců později, 8. července 1946, vláda svým vyhlášením budovatelského programu dala pro znárodňování jasné směrnice; při této příležitosti vláda prohlašuje, že považuje znárodňovací akci ve výrobě za ukončenou. Je zde tedy usnesení novější, manifestačně schválené ústavodárným Národním shromážděním, tedy jistě pro ministerstvo průmyslu závazné. Jak je možně, že ministerstvo průmyslu se tímto vládním nařízením neřídí, když vláda i parlament považují znárodňování ve výrobě za ukončené?

Druhý problém je ten, je-li možno budovati nové národní podniky v tom směru podnikání, o kterých dekret číslo 100/45 Sb. nepojednává. Jde o obor podnikání stavebního. Kde jednou zákon jasně stanoví, že ve stavebnictví se forma znárodněného podnikání zavádět nebude - když dále pak vláda a ústavodárné Národní shromáždění prohlásily, že se v budoucnosti na takové opatření nepomýšlí - musí se tedy jasně i ministerstvo průmyslu, ač snad má jiné záměry, tím řídit, nehledě k tomu, že jistě 125.000 bytových jednotek projektovaných dvouletým plánem postaví jistě soukromý podnikatel levněji než znárodněný průmysl, postavil-li by je vůbec, neboť je zatím v průměru méně výkonný než výroba soukromá.

Dále pak bych se rád zmínil o nesprávném postupu některých národních podniků vzhledem k podnikům, kde má býti zavedena restituce. Zde jde hlavně o majetek náležející příslušníkům USA.

Národní podniky textilní nařizují národním správám, aby vypracovaly bilanci k 31. prosinci 1946 s tím, že podnik k uvedenému datu převezmou. Jistě je známo ministerstvu průmyslu, že tento postup je naprosto nezákonný, neboť i kdyby šlo o konfiskát, nemohou rozhodovat národní podniky svémocně, nýbrž muselo by býti provedeno řádné konfiskační a přidělovací řízení. Fond národní obnovy v této věci sám již upozornil, že dokud není vyřešena otázka restituce, nelze podniky přidělovati. Národní podniky tímto svémocným krokem chtějí znemožniti restituci, o níž vědí, neboť jsou vždy písemně vyrozuměny a jest jim také známo, že americké velvyslanectví jedná s našim zahraničním ministerstvem o to, aby majetek amerických státních příslušníků byl opět vrácen majiteli nebo oprávněným dědicům. Mimo to jsou vydány směrnice k dekretu č. 108/45, kde se výslovně ustanovuje, že u podniků, u nichž jest uplatňován nárok restituční, nemá býti až do pravoplatného vyřízení tohoto nároku provedena konfiskace.

Jistě ministerstvo průmyslu bude dbát toho, aby v případech, kde takto hrubě je narušován právní řád, byla zjednána náprava, neboť není pochyby o tom, že i tento postup narušuje dobrý poměr a pro náš hospodářský život žádoucí poměr mezi Spojenými státy americkými a Československou republikou.