Tohoto postupu, který se týká 1. afilace konfiskátů k národním podnikům, 2. budování národních podniků, o kterých dekret č. 100/45 nepojednává, a 3. nevyřizování restitucí, bychom mohli býti se strany ministerstva průmyslu ušetřeni, tím spíše, že stojíme na prahu hospodářské dvouletky. Celé hospodářství potřebuje klidu a důvěry. Jenom tak můžeme dosáhnouti cíle, který jsme si vytkli. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dávám slovo p. posl. Görnerovi.

Posl. Görner: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Mezi nejvěrnější služebníky naší republiky patří vedle železničářů naši poštovní zaměstnanci. Dovolte mi proto, abych v souvislosti s projednávaným rozpočtem státních podniků čs. pošty a železnice pohovořil o některých bolestech zaměstnanců těchto státních podniků. Učiním tak velmi stručně vzhledem na krátce vyměřený čas. Nejdříve několik slov o našich československých poštách.

Naše československé pošty, paní a pánové, trpí nedostatkem místností. Za takovýchto okolností je práce poštovních zaměstnanců velmi obtížná. V tom směru by mělo ministerstvo pošt vyvinouti větší úsilí, neboť nedostatečné vybavení poštovních úřadů nejen působí zhoubně na zaměstnance, ale má také za následek četné nedostatky poštovního provozu. V hlavním městě republiky na př. máme nedostatečnou budovu pro naši hlavní poštu. Po řadu let, dávno již před válkou, ví se dobře, že by bylo třeba zbudovati moderní a potřebám hlavního města vyhovující ústřední poštovní budovu. Dosud jsme se však, vážení přítomní, k tomu nedostali.

Ve dvouletém plánu se sice pamatuje na novostavbu úřední budovy v Praze XI; tím však není vyřešena přestavba a účelné vybavení hlavní pošty v Praze.

Zaměstnanci pošt mají zájem o to, aby tak důležitý podnik, jako je československá pošta, mohl plniti své úkoly. Každý z nás, kdo používá častěji telefonu, zjišťuje, že naše telefonní síť je přetížena. Zaměstnanci jenom s největším napětím zdolávají práci v telefonních ústřednách. Na druhé straně však vidíme, že v počtu telefonů stojí naše republika značně pozadu i ve srovnání se státy majícími namnoze nižší sociální a kulturní úroveň. Je proto třeba, vážení přítomní, vystupňovati naše úsilí o telefonisaci naší republiky. Tyto investice neznamenají jenom další příspěvek k naší technické vyspělosti, ale jsou to částky, které se v krátké době vrátí zpět. Zde musí státní správa vyvinouti co největší úsilí. Investice tohoto druhu jsou pro naše pošty neobyčejně rentabilní. Znamenají v krátké době zvýšený příjem pro naše pošty. Zde by se tedy nemělo šetřit. Nedostatečné vybavení naší telefonní sítě znamená nejen ztížení našeho života vůbec, ale znamená také značně velkou finanční ztrátu pro naše pošty. Pravda, rozpočet počítá se zřízením dalších telefonních ústředen a zesílením ústředen již trvajících. To je také předpokladem pro naši další telefonisaci a zejména telefonisaci našich krajů. Veřejnost i zaměstnanci očekávají, že všechny plány, které jsou do rozpočtu našich pošt pojaty, budou rychle uskutečněny.

Paní a pánové, před nedávnou dobou bylo přikročeno k vytvoření nových poštovních ředitelství. Byly vyslovovány určité pochybnosti o účelnosti tohoto opatření. Soudím však, že účelná decenralisace je nutná již proto, že pražské poštovní ředitelství spravovalo příliš velkou oblast. Nyní však půjde o to, aby nově zřízená ředitelství byla skutečné vybudována tak, aby svůj úkol mohla plniti. Jinak by se tyto orgány staly jenom balastem a věcí prestiže jednotlivých krajů.

Slavná sněmovno! Bolesti zaměstnanců poštovní správy jsou analogické s bolestmi veřejných zaměstnanců vůbec. Určitý neklid byl vnesen mezi zaměstnance zprávou o převádění veřejných zaměstnanců do jiných oborů v souvislosti s t. zv. národní mobilisací pracovních sil. Mluví se o 12.000 přebytečných silách na našich poštách. To má býti počet přebytečných zaměstnanců proti stavu z roku 1938. Zde jsme u otázky, která se dotýká všech veřejných zaměstnanců. Nemám dostatek času, abych celou problematiku přebytečných zaměstnanců ve veřejné správě rozvinul. Jedno je jisté: že veřejní zaměstnanci i naše veřejnost mají smutné zkušenosti s tak zv. restrinkcí v první naší republice. Dnes ovšem je situace potud jiná, že máme nedostatek pracovních sil v jiných oborech zaměstnání, takže řešení této otázky bude do určité míry usnadněno.

Půjde ovšem o to, abychom objektivně zjistili počet přebytečných zaměstnanců a se stejnou objektivností přistoupili ke konečnému řešení této otázky. Zatím na československých poštách byly v tom směru učiněny disposice již před časem. Řadě zaměstnanců bylo oznámeno, že jsou přebyteční a že budou disponováni jinam, ale dále se nic nestalo. To ovšem nepřispívá ke klidu v tomto podniku.

O nedostatcích platového zákona a dalších platových nařízení bylo již v této sněmovně několikrát hovořeno. Hlavní bolestí poštovních zaměstnanců je vládní nařízení č. 16 z r. 1944. Nedávno prohlásil pan ministr pošt v dopravním výboru sněmovny, že v nejbližší době předloží vládě návrh, který upraví lépe poměr platů mezi jednotlivými kategoriemi poštovních zaměstnanců. Poštovní zaměstnanci se domáhají, aby tento příslib byl urychleně splněn.

Vážení přítomní, paní a pánové! Poštovní zaměstnanci s díky kvitují ohlášené odborné školení v příštím roce. Chtějí se zdokonalit, aby tak naše pošty byly vzorem všem ostatním státním podnikům, avšak na druhé straně naše veřejnost i zaměstnanci nejsou spokojeni s obsazováním zejména přednostenských míst v poštovní správě. Bude třeba, aby v nejkratší době bylo přikročeno k obsazování takovýchto míst cestou soutěže, jak tomu bylo dříve. l v tomto směru, paní a pánové, dovolávám se příslibu pana ministra pošt.

Naše pošty jsou státním zřízením s nímž přicházejí do styku všechny vrstvy našeho národa. Plní své úkoly s vypětím sil všech svých zaměstnanců. Zaměstnanci je plní rádi, poněvadž dobře vědí, že republika potřebuje oddaných služebníků. Na druhé straně ovšem plným právem žádají splnění svých požadavků. Jsou to požadavky rozumné a spravedlivé. Jsem přesvědčen, že musí najíti pochopení u pana ministra pošt a celé naší československé vlády.

A nyní mi dovolte ještě několik slov o našich železničářích. Naši zaměstnanci železnic byli vždycky oddanými stoupenci demokracie a obětavými služebníky naší Československé republiky. Víme dobře, že ostatní veřejní zaměstnanci mají řadu svých bolestí obdobných, jako zaměstnanci našich železnic. Avšak železniční doprava a služba u ní vyžaduje zvýšeného fysického i nervového napětí. Naše modrá armáda železničářů udělala vše, aby naše doprava železniční fungovala a zvládla všecky potíže, spojené s budováním naší obnovené Československé republiky. Naši železničáři vědí dobře, co republika potřebuje, a ochotně veškeré své síly věnují k zabezpečení řádného chodu našich československých drah. Avšak právě proto, aby tyto úkoly mohli splniti co nejlépe, je třeba, aby státní správa nebyla hluchá k jejich požadavkům. Je nezbytně nutno, aby byly lépe opatřovány stejnokroje a obuv, aby bylo zlepšeno zásobování závodních kuchyní těchto zaměstnanců, a stejně třeba je zlepšiti ubytování v kasárnách. Ve směru zdravotním je třeba podstatně zlepšiti léčbu tuberkulosy, provésti vhodnou úpravu pracovního prostředí a věnovati zvláštní pozornost úrazové zábraně. V tom směru bylo by velmi účelné obnovení činnosti ústředního sboru pro zaopatření při jednotlivých ředitelstvích státních drah.

Avšak zaměstnanci si také přejí, aby se myslilo nejen na jejich požadavky sociální, ale také na ukojení jejich kulturních potřeb. Bude proto třeba pamatovati i na plánovitou organisaci výchovné a kulturní práce mezi zaměstnanci dopravy. Tato činnost směřuje nakonec k povzbuzení chuti k práci. Bude třeba v tomto směru věnovati této činnosti větší finanční podporu.

Paní a pánové, až dojde pak k řešení nejožehavější otázky našich železničářů, t. j. snižování počtu zaměstnanců na našich železnicích, bude třeba zde postupovat zvláště obezřetně. Musí se přitom přihlížet, aby nebylo ohroženo udržování podstaty dráhy, zvláště železničního svršku, a dále pak bude třeba přihlédnout k následkům války na zdraví a výkonnost zaměstnanců.

Zaměstnanci našich železnic jsou si dobře vědomi, že uskutečnění dvouletého plánu závisí především na řádném fungování naší dopravy, a to hlavně na fungování dopravy na našich železnicích. Jsem přesvědčen, že svoji povinnost splní, jako ji splnili vždycky. Potřebují však, aby také pro jejich oprávněné a skromné požadavky bylo vždycky dostatek pochopení.

Paní a pánové, klub poslanců čs. soc. demokracie bude hlasovat pro rozpočet československých pošt a československých drah. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. inž. Spáčil. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Spáčil: Pane předsedo, paní a pánové!

Státní rozpočet není jen snůškou náhodných čísel, která mají vyjadřovati přání jednotlivých resortů, nýbrž plánem číselně vystihujícím úkoly státní správy, jejichž splnění je všeobecně požadováno. Je proto s tohoto hlediska kritika státního rozpočtu vždycky konfrontací přání obecně požadovaných s újmami, které společnosti na druhé straně vznikají. Není možno vytyčovati si na jedné straně veliké cíle a tím i veliké požadavky a na druhé straně nemíti současně na zřeteli krytí těchto požadavků. Neboť každá změna jakéhokoliv stavu má za následek celou řadu změn dalších. Vztahy mezi hospodářskými veličinami musí býti koordinovány tak, aby bylo umožněno celku vyvíjeti se z polohy nižší k poloze vyšší. Není mým úkolem jako hospodářského odborníka diskutovati o něčem jiném než o číselných vztazích a tedy ve státním rozpočtu na prvním místě o tom, jak v rozpočtové rozpravě některá tvrzení o hospodářských závislostech nebyla úplně jasná a přesná.

Tak bylo uvedeno, že osobní výdaje na státní zaměstnance činí 16 miliard 242 miliony, avšak pokud se rozumí osobními výdaji osobní režie, nutno od této částky odpočítati náklad na pense, poněvadž pense jsou sice nákladem, který hradí státní správa, ale poněvadž pensisté stojí stranou provozu, pense jim vyplácené nejsou již režií a spíše bylo by správné považovati je za vydání sociální povahy. Pak ovšem osobní režie státní vyčísluje se částkou pouze 13.711 milionů Kčs a nikoliv částkou 16.242 milionů Kčs.

Když si uvedeme v přímý vztah počet státních zaměstnanců 257.154 s úhrnem jejich platů a mezd bez cestovného, diet, příspěvků na léčebný fond, odlučného atd., 12.175 milionů Kčs, dostane otázka převodu státních zaměstnanců do jiného zaměstnání než toho, které čerpá úhradu z veřejných prostředků, plnou plasticitu, jasnost a názornost při srovnání jejich postavení s postavením dělníka a rolníka. Ale pak i otázka reorganisace veřejné správy vynikne mnohem názorněji a ukáže nám, že skutečně reorganisace veřejné správy je v přímé souvislosti nejenom s osobní, nýbrž i věcnou režií státu.

I když pan generální zpravodaj slovo investice požaduje užívati pouze pro investice t. zv. pravé, nutně každý, kdo se rozpočtem zabývá, musí přiznati, že na pořízení nového nebo udržení dosavadního státního majetku je v rozpočtu pamatováno částkou celkem 19.293 mil. Kčs, avšak bez zřetele k nákladům na trvalé získání pracovních sil, t. j. k nákladům reemigrace, což je však také vysloveně položka investiční. Jestliže tedy tak velká částka se věnuje na to, aby zde něco hmatatelného zůstalo anebo nepodlehlo úplné zkáze, pak nutno takovému rozpočtu přiznati charakter kladný i při rozpočtovém schodku. Potom pessimismus pana gen. zpravodaje rovná se obavě neprůbojného podnikatele, který nechce podnikati nic ze strachu z dluhů a chce si na svoji příští podnikatelskou činnost teprv našetřiti. Právě vzrůst investičních statků, jako statků přímo nebo nepřímo produkčních, vytváří předpoklady pro růst národního produktu a tím národního důchodu a tím tedy také většího blahobytu národa.

Zkoumáme-li tento rozpočet pod zorným úhlem dalších vztahů, musíme konstatovati, že z oddělení rozpočtu vyčíslujícího vydání, které má povahu služby, vystupuje do popředí silný prvek ochrany slabého, a přece je vždycky cílem řádné společnosti mírniti lidskou bídu a utrpení a umožňovati co největší duchovní rozvoj každého člověka. V těchto představách jsme snad zajedno všichni. Rozdíly jsou však v tom, co si kdo myslí, že je bída a jaká je priorita v jejím mírnění. I když splnění těchto společenských úkolů je možné jen v rámci daných hospodářských možností, je nejdůležitějším faktorem to, že tyto hospodářské možnosti jsou dynamické, a prioritu společenských cílů je možno stanoviti. Nalézti tuto dynamiku je věcí odborníků, ovlivniti ji a hledati prioritu v plnění společenských úkolů je věcí politiků. Je proto také úkolem rozpočtové rozpravy zkoumati, zda tak politikové činí a jak to činí. Aby však takové zkoumání bylo umožněno, jest dáti k němu podklad. Proto je největším rozpočtovým problémem hospodářského experta takovou dynamiku vyjádřiti číslem. To je tím těžší, že v rozpočtu čísla vyjadřují již jen statický stav hospodářského dění.

Letošní rozpočet je pokusem o zachycení dynamiky a jest si přáti, aby se v této konstrukci vyvíjel dále. Státní rozpočet není souhrnem čísel vytržených z celku hospodářských vztahů a měl by proto zachycovati tyto vztahy, čili rozpočet měl by se vlastně napojovati na obrázek o celém národním důchodu a jeho dělbě. Pak by mnoho zde pronesených rozprav samočinně bez dalšího rozboru ukázalo, co je v rozpravě demagogického a celkový vývoj brzdícího a co skutečně tvůrčího a vývoj povzbuzujícího.

Státní rozpočet by měl býti částí rozpočtu o celém národním důchodu, měl by vystihovati jak hospodářství státní, tak všechna ostatní hospodářství veřejná, hospodářství státních podniků a hospodářství podniků národních, i s určitým vyjádřením k hospodářství soukromému. Teprve potom by se jasně ukázalo, jak poplatník je skutečně zatížen, jak tíživý jest daňový dopad, kde se má šetřit, aby úspora byla v celku ku prospěchu a nikoli ke škodě. Kdyby na takovýto rozpočet byla napojena majetková bilance veškerého veřejné kontrole podléhajícího majetku, pak bychom skutečně byli v roli řádných hospodářů, kteří zkoumají a porovnávají předpoklady hospodářské na příští rok.

Mám také z této rozpočtové debaty dojem, že někteří páni zaměňují státní rozpočet jakožto předpoklad hospodaření do budoucnosti se státním závěrečným účtem jakožto výkazem o hospodářství v období uplynulém. Jistě by to byl ideální stav, kdyby bylo možno dosažené výsledky vždycky a při všem srovnávati s úkoly, které mají býti splněny a jsou vyčísleny rozpočtem. U takto sestaveného rozpočtu bylo by pak viděti, které úkoly patří státu a které patří lidově demokratickým správním orgánům v menších společenských celcích, a pak by se rozpočty pro státní správu a národní výbory tak navzájem doplňovaly, že by byla zbytečná diskuse o tom, zda národní výbory žijí či nežijí z cizích peněz, jestliže jim stát poskytuje úděly z daňového výnosu, který sám inkasoval. Nejde o prestiž státu nebo národních výborů, nýbrž jde o účelné a ekonomické plnění společenských úkolů.

Proto nemůže býti snaha, aby ve státním rozpočtu bylo vykazováno hospodářství národních výborů, vykládána jako omezování jejich pravomoci, nýbrž jako zabezpečení, které národní výbory ku plnění své funkce nutně potřebují. Není možno pokračovati pouze v tendenci minulosti, kdy náš veškerý politický život se vyvíjel jen v malých celcích, nýbrž je nutno přejíti k myšlení celostátnímu, a to zvláště u nás, kde takovéhoto myšlení jest ještě velmi málo. Je zapotřebí naučiti se především mysliti v pojmu stát a teprve na druhém místě mysliti v pojmu regio.

48 miliard státních příjmů znamená zatížení občana, ale ne v takovém směru, jak se zde o něm pouze hovořilo. Vždyť tyto částky, pokud odčerpávají národní důchod, vracejí se opět do národní spotřeby, ale na čem nejvíce v tomto vztahu záleží, jest, aby za odčerpané daně byly splněny ekonomicky všecky ty úkoly, které společnost plniti má. Je tedy jednou z nejdůležitějších částí státní politiky opatřiti prostředky v míře dostatečné, ale opět nikoli takové, kde by se produktivita celku nepříznivě ovlivňovala. Náš dosavadní systém berní tomuto požadavku nevyhovuje. Základem našeho berního systému je staré rakouské finanční právo, jenom málo přizpůsobené změněným politickým poměrům, jak se ustavily po říjnovém převratu r. 1918, a dosud bez valného zřetele k výsledkům květnové revoluce z r. 1945.

Stará berní soustava umožňovala vykořisťování pracujícího člověka, neboť jak jinak nazvati skutečnost, že před Mnichovem Baťa naříkal na velké daňové zatížení, které mu prý neumožňuje podnikat a rozvíjet se, když v roce 1939 za protektorátní amnestie přiznal 370 mil. zatajených zisků a jenom na jedné berní správě v Praze bylo podáno 6.200 amnestijních podání, kde poplatníci přiznávali, že vůči státu za prvé republiky neplnili řádně svoje povinnosti, při čemž však dělník a vůbec v námezdném poměru pracující člověk musel a musí zaplatiti státu daň ještě dříve, než dostane na ruku svoji mzdu. A těchto poplatníků, u nichž se vyměřuje důchodová daň srážkou, je v zemích českých podle stavu ze září t. r. 2,350.000. K nim patří ještě v zemích českých asi 800.000 zemědělských poplatníků, při čemž zdaleka největší část těchto poplatníků jsou na půdě skutečně pracující zemědělci. Dále nutno připočítati k nim všechny ty drobné živnostníky, kteří sami s příslušníky své rodiny nebo nejvýš s jedním či dvěma dělníky pracují ve své živnosti. Jde o počet asi 200.000 lidí.