Pak se nám otázka berní reformy objeví v celé své hmatatelnosti. Práce je základem veškerého blahobytu a veškerého bohatství v lidské společnosti a musí býti proto odměna za práci daňovým systémem respektována tak, aby pracovník nebyl znechucen. Musí býti proto zvýhodněn ten, kdo pracuje více, kdo lidské společnosti přináší více prostředků, více bohatství. Ale nejenom takto nutno korigovat naše názory na zdanění pracovního důchodu, nýbrž je nutno v nové porevoluční společnosti hodnotiti také názor na nepřímé daně. Jestliže daň z obratu při generální paušalisaci ukáže všecky znaky nepřímých daní, není možno hodnotiti její účinky tak, jak ve staré liberalistické společnosti se projevují účinky spotřebních daní. Potom ovšem daň z obratu nebude ani handicapem pro náš vývoz, o nějž máme všichni jistě stále největší zájem.

Ale nejenom daňová konstrukce je rozhodující pro berní politiku státu, také vybírání daní, protože to může buď kladně nebo záporně ovlivňovati postoj občana vůči státu. Je povinností státu vybírati daně tak, aby poplatník byl pokud možno co nejméně znepokojován, i když snad theoretické zásady tkvící v minulých pojmech vrchnosti a poplatníka jsou tím porušovány. Jednoduchost a snadnost techniky vybírání daní může míti pro vývoj státního myšlení občana tak důležitý význam, že se může klásti na roveň ve svých důsledcích vybudování obranného systému opevnění proti vnějšímu nepříteli. A tedy jistě stojí za to, těmto zřetelům obětovati poučky a zásady, které vyplynuly z úplně jiných hospodářských a společenských vztahů.

Každý nezaujatý člověk poctivě přizná, že finanční správa nyní se snaží co nejpoctivěji vybudovati si nový, přátelštější poměr k poplatnictvu. Jestliže se podařilo zvládnouti tak těžkou a komplikovanou agendu majetkových dávek, bylo to jen proto, že finanční správa snažila se poplatníku v jeho povinnostech co nejvíce pomoci a splnění povinností mu co nejvíce usnadnit.

Zákon sám byl velmi komplikovaný, poněvadž se snažil vystihnouti všechny i mimořádné okolnosti a situace polatníkovy a býti, pokud je to jen možno, nejspravedlivější. Tato snaha ovšem vedla k takové složitosti zákona, že finanční správa byla nucena mobilisovati pomocné orgány ve formě přijímacích komisí, kde působilo celkem 10.000 úředníků, kteří poskytovali poplatníkům nejenom radu, nýbrž také účinnou pomoc, takže v českých zemích občanstvo svoji povinnost splnilo v termínu téměř na sto procent. Jen v zemi české bylo podáno 2,413.000 přihlášek, z čehož bylo jenom 67.000 žádostí o prodloužení lhůty k přiznání. Ale to není všecka práce, která očekává finanční správu. Je nutno zpracovati na 17 milionů kusů přihlášek k vázaným vkladům a půl druhého milionu přihlášek životních pojistek a cenných papírů. Jestliže finanční správa je schopna takového výkonu, je vidno, že nikoliv duch úřednictva a finanční správy, nýbrž duch předpisů a zákonných norem způsobuje situace, kdy poplatník se dostává do nepřátelského postoje vůči státu. Tyto zákonné normy nejsou vždycky sdělávány se zřetelem na jejich praktickou aplikaci. Proto jest vítati, že finanční správa se snaží zavedením celé řady poradních komisí zajistiti si všechny předpoklady pro hladké provádění norem, ale sebeideálnější organisace finanční správy nemůže vykouzliti ani v přítomnosti, ani v budoucnosti taková zařízení, která by poplatníkovi jeho daňové břemeno snížila na minimum při maximu požadavků na státní správu. Má-li býti daňové břemeno malé, musí býti i malé požadavky na státní pokladnu, a když vzhledem k různým okolnostem to není možné, musí býti státní vydání co nejhospodárnější a co nejsnadněji kontrolovatelná.

Jest proto vítati zřízení úsporné parlamentní komise, která při sestavování nových zákonů bude jistě dbáti na to, aby se při každém novém zákoně také vypočítalo a zjistilo, jaký náklad takový zákon přináší, a event. aby na nově požadovaný náklad byly opatřeny příjmy. Není jistě důstojné jedním dechem klásti požadavky a týmž dechem odsuzovati finanční správu, že poplatníky nadměrně zatěžuje. Každý účet má stranu "Má dáti" a "Dal", a mezi těmito stranami má být rovnováha. Vedle číselné rovnováhy by měla být ještě rovnováha společenské účelnosti a hospodárnosti, a to tím spíše nyní, když jsme státem zchudlým, válkou ožebračeným, a kdy stojíme na prahu nového života, kde řízením hospodářství chceme vytvářeti nové předpoklady šťastnějšího a lepšího života.

Tyto všecky důvody nás vedou k tomu, že musíme prohlásiti rozpočet na r. 1947 za dobrý a budeme my, komunističtí poslanci, pro něj hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. inž. dr Ješ.

Posl. inž. dr Ješ: Paní a pánové!

Ve státním rozpočtu na příští rok vzbudila jistě zklamání nás všech položka, týkající se znárodněných podniku, která pouze velmi nedokonale vyjádřena v důvodové správě, očekává příjem, resp. rozdíl mezi zisky a ztrátami pouze 280,000.000 Kčs. Bylo by ovšem velmi nesprávné posuzovat tyto podniky jenom podle tohoto výsledku a neuvědomit si, že tu je značná rozdílnost nejen mezi jednotlivými odvětvími podnikání - poněvadž je tu řada odvětví aktivních, jež dohromady dávají zisk vyšší než dvě miliardy, proti tomu však jsou vyvazována odvětvími pasivními - ale i v rámci těchto jednotlivých oborů jsou některé podniky, které vykazují dobré finanční výsledky, a jiné, které je opět vyvažují ztrátami. Myslím, že je nezbytně nutno, abychom i pro příští rok žádali naléhavě, aby byly podávány veřejnosti cifry pokud možno úplné, aby byly objasňovány všechny příčiny a okolnosti, které takové nebo onaké výsledky způsobují nebo které je ovlivňují, abychom tak zabránili právě oněm neodůvodněným a paušálním kritikám, které mnohdy, zveličujíce neúspěchy, snaží se znehodnocovat celý systém znárodněného podnikaní.

Abych ozřejmil na charakteristickém příkladě, s jakými obtížemi a nesnázemi se setkává znárodněné podnikání, uvedu několik dat z oboru podnikání báňského. Ve státním rozpočtu na příští rok je předpokládáno pasivum 756 mil. Kčs. Letošní výsledky nejsou ještě přesně známy, ale odhady jejich se pohybují kolem částky 900 mil. za rok 1946. Při tom je nutno hned říci, že jsou mezi důlními podniky podniky aktivní - zejména severočeské a falknovské hnědouhelné doly - a naproti tomu jiné doly, kamenouhelné, vykazují velmi značné ztráty, zejména doly moravskoostravské. Velkou část ztrát činí i náklad ústředního ředitelství, pohybující se ve výši asi 30 mil. Kčs.

Příčiny těchto ztrát jsou několikeré. Jednak jsou to pozůstatky z doby okupace, nedostatečná příprava prací a důležitých opatření, která jsou v tomto oboru nutná, opotřebení strojního zařízení a vydrancování dolů, dále je to nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, nutnost zaměstnávat mnohdy horníky přestárlé, kteří už nemohou podat takový výkon jako mladí lidé, nedostatečný příliv dorostu, ale jsou zde také okolnosti mimo vlastní pracovní výkon ležící, zejména velký počet svátků, který nám doposud ubíral mnoho z pracovní doby. Dále je tu poměrně vadná organisace práce, je tu nesoulad mezi vývojem mzdové hladiny a politikou cenovou a jsou tu konečně i značné ztrátové položky, vznikající z velkého zadlužení a úrokové služby. Přesto přese všecko nemůžeme zatajovat, že výkon v důlním podnikání nedosáhl doposud zdaleka takové výše, jakou bychom si přáli. V poměru k roku 1937 vykázal výkon na jednoho muže a směnu v kamenouhelných revírech pouze 62 % výkonu z roku 1937, v hnědouhelných revírech 75 %, takže za tohoto stavu ani ve dvouletém plánu nemůže býti kalkulováno s výkonem předválečným, nýbrž pouze 90 %. Počet dělnictva v revírech kamenouhelných činí v prvním pololetí letošního roku okrouhle 60.400 a je o 39 % vyšší než předválečný, ačkoliv těžba klesla o 22 %. V hnědouhelných revírech činí počet dělnictva 43.300, t. j. o 45 % více než před válkou, ačkoli těžba stoupla pouze o 4 %. Při tom je důležité si uvědomit, že to nevězí v dělnictvu, pracujícím v dolech, přímo pod zemí, nýbrž v povrchových pracích, neboť v roce 1937 pracovalo v revíru moravskoostravském v dolech 22.750 dělníků, na povrchu pouze 5.090, tedy poměr dolu k povrchu 4¹/₂:1. Letošního roku máme v dole 29.000, na povrchu 11.000, tedy poměr 2.9:1, t. j. počet dělnictva v dole se o mnoho nezvětšil, ale na povrchu se zdvojnásobil. Z toho vyplývá, že mzdový náklad na jednu tunu zužitkovatelné těžby v tomto revíru, který v r. 1937 a 1938 se pohyboval mezi 27 a 28 Kč, letošním rokem dostupuje 140 a 150 Kčs, t. j. pětinásobku. A k tomu přistupuje zvýšení sociálních nákladů v důsledku nové úpravy dovolených, deputátů atd., takže tyto sociální náklady činí úhrnem 54 % mzdy, t. j. 66 Kčs na tunu uhlí, kdežto v r. 1937 činily pouze 22 %. V tom je obsaženo nemocenské, provisní a úrazové pojištění a 4 % rodinný příspěvek v úhrnu 24 %, příbytečné 2 %, placené dovolená 7 %, placené svátky 5 %, deputáty 12 % a jiné náklady 4 %. Chtěl bych tady upozornit, jak důležité by bylo to, o čem se zmínil prve pan kol. Spáčil, aby nám státní rozpočet podával přehled i o některých složkách jiných, procházejících státní pokladnou. Neboť tyto sociální náklady, které nejeví se v žádných veřejných rozpočtech, činí veliké položky, které rovněž tvoří sociální službu. V této těžbě uhelné, počítáme-li s výkonem, předpokládaným pro dvouletku, asi 40 mil. tun obojího druhu uhlí, přesáhnou tyto sociální náklady 2¹/₂ miliardy. A tady bych právě nesouhlasil plně s tím, co říkal pan kol. Spáčil, že by se totiž z osobních výdajů veřejné správy měly vylučovat pense, které netvoří vlastní režii. Také tyto sociální náklady, které nese výroba, jsou náklady, které přímo nevedou k výkonu, ale jsou bezesporně režií výroby, tudíž také pense veřejných zaměstnanců, což je vlastně doplatek za práci, ovšem dříve vykonanou, ale v průběhu let přece jenom tvořící stálou položku, která také tvoří stálou režii veřejné správy.

Dalším zjevem, který v báňském podnikání pozorujeme, je zvyšování počtu úředníků, v r. 1937 bylo v ostravském revíru v dolech 1020 úředníků, na povrchu 1360, v r. 1946 v dolech 1.100, t. j. zvýšení pouze o 8 %, ale na povrchu 3.100, t. j. zvýšení o 130 %. Tedy zase se nám ukazuje to, o čem mluvil posl. Firt, ta druhá armáda veřejné správy. To je onen aparát úřednický, který zase zatěžuje režii výroby, ale který po mnohých stránkách koná službu pro veřejnou správu. Musíme si stále uvědomovat, že úspornost ve veřejném hospodářství sama o sobě nestačí, nebudeme-li také snižovat tyto administrativní, méně produktivní náklady v těžbě průmyslové a v jakémkoli podnikání hospodářském, poněvadž tam je také zdroj nepoměru mezi úrovní cenovou a důchodovou. Přesto, že tyto okolnosti už do značné míry vysvětlují ztráty v uhelném podnikání, nemůžeme si také neuvědomit, že se menší výkonnost projevuje ještě ve zjevu, který nelze dobře čísly vyjádřit, t. j. ve zhoršené kvalitě uhlí. Tato zhoršená kvalita vzniká příliš kvapným dolováním, nedostatečným čištěním, nedostatečným tříděním, způsobuje nám zase veliké ztráty v jiných oborech průmyslových a v dopravě. Když uvážíme všechny tyto okolnosti, tedy se nám ukazuje, že přihlédneme-li ke kvalitě, dnešní cena uhlí už dostupuje indexu u ostravských dolů 350, u jiných 300 proti roku 1938. Kalkulace, podle kterých nejvyšší úřad cenový na podzim loňského roku upravoval cenovou hladinu, ukázaly se téměř ve všech oborech neodůvodněnými a nedaly se uskutečnit. Také cena uhlí, která tehdy byla stanovena pouze o 90 % výše, ukázala se neúnosná a ukazuje se neúnosná i dnes, poněvadž na jedné tuně uhlí dostupují ztráty až 200 Kčs. Tedy při tomto stavu není možno setrvat, musíme hledat odpomoc musíme hledat možnosti, abychom výkon dolů zvýšili tak, aby při únosné ceně uhlí mohly podniky tohoto oboru vykazovati státu stále menší a menší ztráty a dospět na konec k zisku. Je nepochybné, že v blízké době se nám nepodaří zvýšit výkon tak, jak by to tento požadavek vyžadoval, a nezbývá, než se rozhodnout mezi dvojím zlem: buď nést dále tyto velké ztráty ve státním rozpočtu, anebo přenést ztráty na konsumenta v ceně uhlí. Tertium non datur.

K té cenové politice bych si dovolil podotknout, že ony vadné kalkulace, se kterými se setkáváme, jsou mnohdy takového druhu, že způsobují naprostou nerovnoměrnost v poměrech výrobních různých druhů podnikání. Vidíme na jedné straně obory, jak jsem se právě zmínil, které pracují s velikými ztrátami. Ale vidíme, že jinde nejvyšší úřad cenový schvaluje kalkulace, které nelze nazvat jinak než neodbornými nebo nepřezkoumanými. Uvedu příklad jedné takové kalkulace, kterou nedávno schválil nejvyšší úřad cenový. Při jistém výrobku je kalkulováno na jedničku mzdy 6,80, jiné náklady 12.60, dovoz surovin 3,6, úhrnem tedy výrobní náklady 23 Kčs. Surovina - jde o zahraniční surovinu - dělá 107 Kčs, amortisace a jiné 6 Kčs, dohromady 136 Kčs. Ale teď přijde to zajímavé. Na tuto tak zv. výrobní cenu přiráží se 15 % režie, což činí 35 Kčs. Ovšem to není 15 % z těch 136, nýbrž je to 15 %, počítaných až z té konečné ceny, která nakonec vyjde. Dále se připočítává zisk, označený 6 %, ale činící 20 Kčs, což je ve skutečnosti 15 % z těch 136, a teď se k tomu připočítá ještě zvláštní daň výdělková ve výši dvojnásobku toho zisku, to jest 30 korun. Tedy zde podnik při kalkulaci vychází z toho, že potřebuje takový a takový zisk pro sebe, a poněvadž daň výdělková se odhaduje asi na dvě třetiny vykázaného zisku, tedy on si prostě tu daň výdělkovou ve dvojnásobku toho, co sám pro sebe potřebuje ještě připočítá. K tomu ještě přijde provise 2 koruny a daň z obratu 7 korun, takže výsledná cena je 230 korun, čili úhrnný rozdíl mezi výrobní a prodejní cenou je 94 Kč, to je 69 % výrobní ceny a z toho, nepočítáme-li provisi a daň z obratu a režii, připadá na zisk, tak jak se v účetních knihách má vykazovat, 49 %. Tedy toto ovšem není žádná kalkulace, kterou by bylo možno považovat za únosnou, a takto započítávaná daň výdělková není potom daní výnosovou, nýbrž je to daň spotřební, je to vlastně daň obratová, a my tady započítáváme do ceny výrobku vlastně mnohonásobně zvýšenou obratovou daň. Tak by tomu ovšem bylo tehdy, kdyby tato kalkulace byla opravdu upřímná. Ale ona upřímná není.

Právě na základě takovýchto kalkulací vypočítal pan ministr průmyslu ve svém exposé v rozpočtovém výboru, že znárodněné podniky vynesou v příštím roce na zvláštní dani výdělkové 2.700,000.000 Kčs. Pan ministr financí ovšem byl střízlivější a v příjmové položce ministerstva financí počítal s výnosem zvláštní daně výdělkové ne pouze pro znárodněné podnikání, ale pro všechno podnikání, jenom 1.300,000.000 Kčs, tedy méně než polovičku toho, co očekává ministerstvo průmyslu pouze od znárodněného podnikání. Tedy zde je, prosím, vidět, co to znamená pro cifry, které se předkládají veřejnosti. Není to nic spolehlivého, jsou to všechno jenom cifry, které jsou založeny na různých podkladech, na různých způsobech výpočtu, a tak je veřejnost úplně matena a neví, co si má o těchto věcech myslit. Tedy musíme znovu a znovu žádat, aby všechny tyto věci byly veřejnosti předkládány úplně, s jasnými definicemi a s jasným odůvodněním. Nemůžeme se spokojit s tím, že se říká, to jsou odhady, ony se odhady mohou lišit. Odhady se mohou lišit, ale výnos daně výdělkové se platí podle výsledků minulého roku, a tedy měsíc před skončením toho roku nemohou se už odhady lišit o 100 %, nýbrž o částku značně menší, Tedy prosím, odhadování musí mít také svoje meze a musí se také určitým způsobem přidržovat skutečnosti.

V této souvislosti, když mluvím o nesnázích, se kterými se setkává znárodněný průmysl, zmíním se také o otázce, na kterou již narazil jeden z pánů řečníků, o znárodňování stavebních podniků, pro které se někde provádí dlouhou dobu už agitace. Musíme si právě být vědomi, jak je to velice odpovědná věc, provádět znárodňování, a že to nelze řešit nějakými resolucemi nebo nějakými agitacemi, kde se dá snadno získat souhlas, ale kde se nedomýšlejí důsledky. Uvádí se často na podporu tohoto požadavku, že prý stavebnictví má před sebou tak veliké úkoly ve dvouletce, že by je nemohlo zmoci, kdyby se k tomu nevytvořily zvláštní orgány. K tomu bych si dovolil uvésti jenom tolik, že podle zjištění dr Stádníka v jeho knize o národním důchodu činil celý obrat stavebního podnikání v době předválečné v průměru let 1929 až 1938 ročně 4.5 miliardy korun předválečných a dostupoval v konjunkturních letech až 6.5 miliardy. Poněvadž dnes jsou stavební náklady nejméně čtyřnásobné, tedy můžeme počítat, že to odpovídá při nynější měnové jednotce ročnímu obratu 18 až 26 miliard Kčs. Dvouletka předpokládá celkové stavební investice 40 miliard a poněvadž musíme počítat, že v prvním roce, než se podaří administrativní aparát dát do chodu, se dá prostavět pouze menší část, tedy snad 15, snad 18 miliard, připadne na druhý rok 22 až 25 miliard, a to je pořád ještě méně než to, co zastalo stavební podnikání před válkou bez zvláštních opatření. Co dnes stavebnímu podnikání chybí, není nedostatek podniků, naopak je jich nadbytek, ale chybí mu dělnictvo, pracovní síly, chybí mu stavební hmoty, chybí mu strojní vybavení. Těmito prostředky lze výkonnost stavebnictví zvýšit, ale ne novým organisováním podniků, zejména když má být k tomu použito konfiskátů německých a kolaborantských stavebních firem, nehledíc k právní stránce té věci; domnívám se, že podle dnešního právního stavu nelze vytvářet národní podniky v odvětví stavebních podniků. Pokud jde o politickou stránku věci, společnou dohodou Národní fronty a všech jejích složek bylo dohodnuto, že znárodňovací akce je skončena. Hospodářské důvody mluví pro to, že právem a s plným rozmyslem nebylo stavební podnikání pojato do znárodňovací akce podle dekretu č. 100 z r. 1945. Stavební podnikání není totiž žádnou akumulací reálného kapitálu, tak jak je to u průmyslového podniku. Nevyžaduje žádných budov nebo trvalých zařízení na využití energie, jako je tomu u dolů, u energetických podniků atd. Celé jeho provozní prostředky tvoří pohyblivý park stavebních strojů, který může být snadno zlikvidován, rozdělen a použit jiným způsobem, aniž by byl poután k nějakému organisačnímu centru.

Ale je tady ještě morální stránka té věci. Stavební podniky, které byly konfiskovány a které jsou dnes podnárodními správami, náležely za války osobám státu nepřátelským a pracovaly za jejich vedení záměrně a úmyslně ve prospěch německé válečné potence. Prováděly stavby, prováděly veliké práce a získávaly na nich značné zisky, ale nejenom to. Měly možnost opatřovat si jak pracovní síly, tak inventář, což bylo českým podnikům odepřeno, naopak těmto českým podnikům byly záměrně pracovní síly odebírány a byl jim zabavován inventář. Měli bychom tedy dnes stav takový, že tyto podniky, které vyrostly za války nezdravým tempem a za využití válečné konjunktury, zůstaly by zachovány jako podniky veliké, mamutí, s nimiž by ovšem bylo těžko konkurovat podnikům, které jsou oslabeny právě oněmi okolnostmi, jež jsem uvedl. Tedy zdá se mi, že právě na prahu dvouletky neměli bychom se zabývat agitacemi, které jsou v rozporu s programem Národní fronty, které by byly s to klid ve stavebním podnikání nejen rozrušit a jeho výkonnost by se nikterak nezvýšila.