Středa 18. prosince 1946

Bratři Slováci, musím vám říci, že vy znáte jen velmi málo a povrchně země české. Vy znáte Prahu, ale neznáte venkov, ani slezský, moravský, tím méně český. A to je škoda, velká škoda. Pak byste viděli, co znamenaly Čechy, Morava a Slezsko, tato perla Střední Evropy, pro monarchii habsburskou, co znamenaly pro první republiku Československou, co znamenaly pro Hitlera, co znamenají a budou znamenat pro naši obnovenou republiku. A z toho pramení celé to miliardové nedorozumění, neboť, a to zde zdůrazňuji v zájmu dobrého politického soužití Čechů a Slováků, nejde a nemůže jíti v této věci o nic jiného, než o pouhé nedorozumění.

A nyní přistoupím k miliardové historii. Slavná sněmovno, před druhou světovou válkou jsem se dověděl, že Nejvyšší účetní a kontrolní úřad podnikl z iniciativy vlády rozsáhlé šetření o výdajích a příjmech zemí českých a zemí východních, to jest Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny, jakož i o výdajích a příjmech ústředních, a to za dobu od roku 1919 do roku 1936. výsledek tohoto rozsáhlého šetření byl asi takový, že celkové výdaje činily 231 miliard. Z toho připadalo na země české 70, na Slovensko a Podkarpatskou Ukrajinu 27, na výdaje ústřední 134 miliard. Při této bilanci šlo o to, jak rozvrhnouti blok výdajů ústředních, o nichž v naší dosavadní ústavě není žádné zmínky, mezi východ a západ republiky. U těchto ústředních výdajů šlo o tak zv. kapitoly výdajů společných. Jsou to: president republiky, zákonodárné sbory, ministerstvo zahraničí, národní obrany, státní dluh a z části ministerstvo financí. do doby jsme se o rozvržení vůbec ani nepokusili. Nebyl k němu žádný politický podnět.

K rozvržení položek ústředních může býti použito různých klíčů: klíče podle hlav nebo klíče podle rozsahu území a hajitelnosti jeho hranic, nebo konečně klíče založeného na vzájemném poměru výdajů a příjmů zemí českých a zemí východních.

V roce 1937 bylo použito, pokud je mi známo, tohoto posledního klíče. Poměr výdajů českých a slovenských byl 70:27, na Slovensko připadalo z celkových výdajů, mimo centrální, 27.8%, na země historické 72.2%. Výdaje společné v částce 134 miliard byly tehdy rozděleny v tomtéž poměru, takže na země české připadalo 97 miliard, na Slovensko a Podkarpatskou Ukrajinu 37 miliard. Celkové výdaje zemí českých byly tyto: země české 70 miliard plus 97 miliard výdaje ústřední, to je 167 miliard, země východní 27 miliard plus 37 miilard, to je 64 miliard, tedy celkem 231 miliard Kč. Průměrný roční výdaj celé republiky činil 12.832 milionů, z toho připadalo na země české 9.277 milionů, na země východní 3.555 milionů, z čehož na Podkarpatskou Ukrajinu připadalo asi půl miliardy. Tyto výdaje byly uhrazeny především příjmy daňovými, administrativními, podnikovými a úvěrem. Celkové příjmy za těchto 18 let činily rovněž 231 miliard, z čehož připadalo na země české 116 miliard, na země východní 21 miliard a na příjmy účtované ústředně 94 miliard Kč.

Nyní šlo o to, jak rozvrhnouti příjmy účtované centrálně mezi země české a země východní. Podle výsledků zdaněné spotřeby a průměru výsledku daně z obratu připadalo na země historické 86% a na země východní 14% z celkových centrálně účtovaných příjmů 94 miliard Kč, tedy na země historické 81 miliard a na země východní 13 miliard. Celkové příjmy byly tedy rozvrženy takto: země české 116 miliard plus 81 miliard 197 miliard, země východní 21 miliard plus 13 miliard = 34 miliard, celkem 231 miliard.

Sestavme nyní z těchto celkových čísel celkovou bilanci. Země české: výdaje 167 miliard, příjmy 197 miliard, přebytek 30 miliard. Slovensko a Podkarpatská Ukrajina výdaje 64 miliard, příjmy 34 miliard, tudíž schodek 30 miliard Kč. Z toho je jasné, že za 18 roků 30miliardovým přebytkem ze zemí českých byl hrazen 30miliardový schodek zemí východních, průměrně ročně 1.666 milionů, z toho na Slovensko připadly dvě třetiny, na Podkarpatskou Ukrajinu jedna třetina. Z důvodu jednoduchosti se pak řeklo, že země historické doplatily na země východní okrouhle 11/2 miliardy ročně, a to 1 miliardu na Slovensko a půl miliardy na Podkarpatskou Ukrajinu. Za 20 roků to bylo okrouhle 30 miliard a z toho připadlo na Slovensko 20 miliard a na Podk. Ukrajinu 10 miliard.

Z toho tehdy bylo dovozeno toto: Kdyby Slovensko bylo samostatné a chtělo žít, jak žilo v rámci ČSR, pak by jeho výdaje byly asi 3 miliardy, jeho příjmy 2 miliardy, tedy schodek jedna miliarda. Pokusíte-li si ujasnit tyto věci na základě dostupných dat účetních státních uzávěrek a státních rozpočtů, dospějete k zajímavým výsledkům. Při tom musím poznamenat, že naše účetní uzávěrky jsou svojí konstrukcí úplná monstra, která svojí nepřehledností a svojí účetnickou skrupulosností ztíží tomu, kdo se chce správně informovati, práci tak, že temperamentnější a méně vytrvalý člověk toho brzy zanechá. Napadá mi, že jejich konstrukce se podobá konstrukci přihlášek k dávce z přírůstku majetku jako vejce vejci. (Potlesk.) To byly zrovna takové účetnické nestvůry, které nedávno zaplavily země České a Slovensko.V uplynulém měsíci svedl s nimi konečný zoufalý boj národ český i slovenský. Doufám, že si této poznámky všimne pan president Nejvyššího účetního kontrolního úřadu a podnět ke konstrukci nových státních závěrečných účtů. Odbočil jsem trochu, odpusťte, ale čím srdce plno, tím ústa překypují.

Nuže tedy, na základě těchto konečných účtů a prelimináře rozpočtu na rok 1937 1938 lze dospěti, zbavíme-li se cifry výdajů průběžných položek, k cifře výdajů vlastní státní správy. Ty činily 182 miliardy od r. 1921 do roku 1938. Připočtou-li se k tomu 3 miliardy ze státních podniků, dále 25 miliard. které dostaly z daní samosprávné svazky a 2 miliardy výdajů na státní dluh v tom není hlavní kapitálová služba obdržíme 224 miliardy Kč, které tvoří výdaje za 18 roků. Průměrně na 1 rok připadá tedy 12.444 milionů Kč. Za roky 1919 1936 podle zjištění Nejvyššího účetního kontrolního úřadu činil tedy náklad 231 miliard Kč, tedy průměrně ročně 12.832 milionů Kč. Náklady ty jsou tedy o 388 milionů vyšší, než byly ty, které se vztahovaly na období 1919 1936. Je to diference při takovém rozpětí v celku nepatrná.

Tak to bylo s výdaji, a teď jak to bylo s příjmy? Ty byly zjištěny stejnou metodou. K příjmům vlastní státní správy (daňovým a administrativním) zrovna tak upraveným, které za tutéž dobu činily 154 miliardy, bylo připočteno 8 miliard přebytků státních podniků a příjem z úvěrových operací v částce 62 miliard. To činí celkem 224 miliardy. Z této shody obou cifer výdajů i příjmů je zřejmo, že metoda zjištění je správná. Tím bylo ověřeno, že základ pro zjištění nákladů a příjmů zemí českých a zemí východních je správný a běží jen o to, zda-li rozvržení nákladu mezi země historické a východní je také správné. Abychom si to ověřili, musíme se vrátiti do doby pomnichovské, do okleštěné a Hitlerem zmrzačené druhé republiky, zbavené na západě pohraničí německého, silně průmyslového, a na východě území pomaďarštěného, rovněž tak značně bohatého. Takto zmrzačený útvar živořil ještě půl roku. A tehdy byl učiněn pokus o řádný rozpočet tak zv. druhé republiky na základě úplné autonomie Slovenska, jemuž se dostalo jak sněmu, tak i ministerstev, tedy na základě zcela novém. Společné byly jen hlava státu, dále národní obrana, celní hranice, měna a některé věci týkající se železnic, rozhlasu atd.

Rozpočet byl sestaven takto: Náklady rozvrženy ve tři skupiny: Na skupinu nákladů společných, dále na skupinu nákladů zemí českých a na skupinu zemí východních Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny. Při tom bylo stanoveno, že ke krytí společných nákladů bude použito společných zdrojů příjmových, a to: výnosu cel, daně z lihu, cukru, piva, uhlí, státních monopolů a daně z obratu. Člověk zkušený ve věcech finančních poznává okamžitě, že to jsou ty nejlepší zdroje státních příjmů. Vezmete-li si do rukou exposé k tomuto rozpočtu, najdete tam toto schema: Výdaje: Věci společné 3.191 milionů, země české 6.931 milionů, Slovensko 1854 milionů, dohromady celá republika 11.976 milionů. Úhrada: Zeměmi českými 2.669 milionů, Slovenskem 522 milionů, úhrada celkem 8.714 milionů, tudíž schodek 3.262 milionů Kč.

Příjmy zemí českých byly odhadnuty na 7.306 milionů Kč, příjmy Slovenska na 1.408 milionů Kč.

Toto schema je neobyčejně zajímavé z těchto důvodů: 1. Jsou v něm odhadnuty příjmy i výdaje zemí českých (sice okleštěných), ale také výdaje a příjmy Slovenska a Podkarpat. Ukrajiny, rovněž okleštěných. 2. Je v něm vyřešena otázka krytí společných výdajů příjmy jak ze zemí českých, tak i východních. 3. Je v něm uznán princip přednostního krytí společných výdajů a schodky převaleny na země české a slovenské. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Ovšem to byl jen pokus, který trval pouhých šest měsíců a jemuž dne 16. března udělal konec Hitler a jeho slovenští pomahači s Tisou a Tukou v čele. Zde vytvořili Protektorát, na Slovensku republiku pod dozorem Karmazína a jeho gestapáckých pomahačů. Slovensko mohlo hospodařiti, a jak se také ukázalo, hospodařilo v rámci tohoto rozpočtu. A jaké byly výsledky? Spočíval ten preliminář na reelních základech? Byla hospodářská a finanční kapacita Slovenska při sestavování rozpočtu zde v Čechách správně odhadnuta? Křivdili snad Češi Slovákům a křivdí jim dodnes, když tvrdí, že na Slovensko dopláceli? Nyní se to tedy musí dokázat, zvláště když bratři Slováci tvrdí, že se jim za války dobře dařilo. Nuže, jak tedy to hospodářství skončilo? V roce 1939 činily na Slovensku výdaje 1.098 milionů a příjmy 1.445 milionů. Resultoval přebytek 347 milionů. Jaké bylo hospodaření mimorozpočtové, bylo-li vůbec o tom nevím ale všimněme si jedné věci: v prelimináři byl příjem odhadnut zde v Praze podle 20letých zkušeností pro okleštěné Slovensko na 1.406 milionů a skutečný výdaj byl 1445 milionů Kč. Uvážíme-li, jak byl tehdy celý hospodářský život jak zde, tak na Slovensku rozvrácený, musíme říci, že se odhad příjmů podařil znamenitě. Ale on se zdařil i odhad výdajů. Úspory 347 milionů korun bylo dosaženo ve výdajích osobních, na pense a ještě v některých jiných položkách, zejména v položce kapitálové služby státního dluhu. Proč tyto položky tak radikálně poklesly, to vám všem po mnichovské katastrofě je jasno. K tomu se ještě vrátíme. Výsledky rozpočtu potvrdily v celku předpoklady prelimináře, ale idyla s přebytkem dlouho netrvala.

Již v roce 1940 a hlavně v roce 1941 se ukázalo, kdo pravdu. Bratři Slováci mi to nesmějí vykládati ve zlém, když řeknu, že pravdu měli Češi. Slovenské výdaje činily v roce 1941 okrouhle 3 miliardy a příjmy asi 2 miliardy, tudíž schodek asi 1 miliarda. Tím bylo plně potvrzeno to, co bylo šetřením výdajů a příjmů za rok 1919-1938 zjištěno. Bratři Slováci, my vám to nevyčítáme, ale vy se tím nesmíte také cítit dotčeni. To není výčitka, to je prostý hospodářský fakt, s nímž se musíme vypořádat, máme-li v klidu spolupracovat na výstavbě nové, lepší společné republiky (Potlesk.)

Jsem si vědom, že státní hospodářství finanční je v tom směru jedním významným úsekem celé naší národohospodářské problematiky. Podotýkám, že jsem se snažil přihlédnouti nejen k světlým, ale i k stinným stránkám tohoto celkového problému. Nepochybuji, že včlenění Slovenska do hospodářství republiky znamenalo celkové zvětšení nejen produkční, ale i konsumní oblasti. U nás odběr zemědělských produktů, vína atd., na Slovensku zase průmyslových výrobků, uhlí a j.

Je pravda, že v důsledku koncentrace obchodní a průmyslové došlo k neplánovanému, na liberalistických zásadách spočívajícímu škodlivému přesunu závodů a podniků ze Slovenska k nám v důsledku kartelů a dále ještě ke zvýšení českého národního důchodu v důsledku zaměstnávání značného počtu pracovních sil ze Slovenska. Se všemi těmito otázkami jsem se obíral a projednával je s příslušnými odborníky v zájmu objektivního posouzení celého tohoto problému.

Slavná sněmovno, nyní bych se chtěl ještě zmíniti o slovenských investicích. Tvrdí se, že těch pověstných 30 miliard bylo vydáno na investice slovenské. Z mého dosavadního výkladu jest zřejmé, že tomu tak není. Za těch 20 roků 1918 1938 bylo kryto jen 20 miliard slovenských schodků, a ne 30. Z toho jen asi 10 miliard byly investice. Podle účetních uzávěrek za rok 1931-1936 a preliminátu 1937-1938 činily totiž celkové investiční náklady celé republiky 36,6 miliardy. Z toho připadlo na Slovensko 25,6. Za byly postaveny různé budovy školní, úřadovny, nemocnice, silnice, mosty, elektrárny, baně a hutě Podbrezová, Dubová, dále zařízení železniční, vozový park kolejový a silniční. Tedy nemůže býti řeči o tom, že by země české hradily 30 miliard slovenských, a také nemají pravdu ti Slováci, kteří tvrdili a snad i dosud myslí, že Češi Slovensko vyjídají.

V této souvislosti je nutno se vypořádati ještě s jedním argumentem, jehož luďáci před Mnichovem používali proti nám. Slovensko prý trpělo tím, že Praha byla industriálním a obchodním centrem, čímž z fiskálních důvodů urvala Slovensku část příjmových zdrojů, brzdila přirozený rozvoj Slovenska a zatlačovala je do pozadí. Slavná sněmovno, mně je znám tento argument z doby mého mládí, z doby staré rakouské monarchie. To je ten argument, jehož používali tvůrci první Československé republiky v boji proti Vídni, proti onomu městu, odkud Habsburkové ovládali střední a jižní Evropu a zejména země české. Byl ten argument správný? Byl. Bylo snad a je správné, když luďáci používali při rozbíjení republiky tohoto argumentu proti Praze a zemím českým? Nebylo to správné a není to správné.

Paní a pánové! Jsem Slezan, jsem ze země, která je centrem našeho těžkého průmyslu, znám Čechy s jejich hnědouhelnou pánví, velikým průmyslem zbrojařským, sklářským, textilním, cukerním, pivovarským atd. a neobyčejně vyvinutým zemědělstvím. Porovnejte, prosím, tyto země s chudičkými zeměmi, jako jsou Rakousy, Štýrsko, Tyrolsko atd. Půjdete-li do věci hlouběji a podíváte-li se do daňové statistiky z posledních let monarchie, užasnete nad faktem, že přesto, že v českých zemích bylo soustředěno 50-95% průmyslové kapacity Předlitavska, připadalo na Čechy, Moravu a Slezsko pouze 79 občanů s ročním důchodem od 200.000 do 6 milionů korun a z těch na Prahu jen 14, a na Dolní Rakousy, které bez vídně měly 11/2 milionu obyvatel, připadalo 145 těchto velkých důchodců a na vídeň samu 138.

Bratři Slováci, zamyslete se trochu nad tímto faktem, uvažujte trochu o něm! Měli tedy naši politikové, Palackým počínaje a Masarykem konče, pravdu, když tvrdili, že existence monarchie je závislá na hospodářské a finanční kapacitě českých zemí, že s stojí a padá, a při tom se šlape po právech českého národa. To ovšem byl důsledek toho, že Praha 30letou válku proti Habsburkům prohrála. Katolická šlechta česká i německá a zčásti i šlechta odbojná stáhla se odtud za císařským dvorem do Vídně, opustila své krásné barokní paláce pražské a postavila si za peníze, které plynuly z rozsáhlých statků zemí českých, nové, moderní paláce na Dunaji. Po revoluci v roce osmačtyřicátém, když se v zemích českých vyvinula velká industrie, stáhli se do Vídně také fabrikanti z Čech, Moravy a Slezska, ti Guttmannové, Petschkové, Wiltschkové atd., kde si založili velké obchodní centrály a tam se také usídlili. Do Čech, Moravy a Slezska si jezdili jen pro peníze a těch tisíc lidí, shromážděných kolem habsburského monarchy, ovládalo z vídně celé Předlitavsko a podléhalo přímému zdanění ve Vídni. Tam platili daň z příjmů, resp. daň důchodovou. Byla to daň, která vlastně patřila do pokladny zemí českých. Proto naši politikové plným právem tvrdili, že země české doplácejí na monarchii, že bez těchto zemí by monarchie jako velmoc neznamenala nic a Vídeň sama by jen bídně živořila. Po rozpadu monarchie se to také skutečně ukázalo.

A nyní porovnejme tento argument starých českých politiků s argumentem luďáckým, že Češi těžili ze Slovenska daňově, že "ošmekli" Slováky o těžké miliardy a pod. Kdyby tomu tak bylo, pak by země české po odtržení Slovenska byly musely klesnout na úroveň Rakouska po první světové válce. Na druhé straně Slovensko by muselo ohromně získat. Nic takového se nestalo. Daňové příjmy v českých zemích neklesly a slovenské nestouply.

Slováci, kteří znají skutečný stav a vyznají se v hospodářství, vědí, že se Slovensko za 20 roků republiky postupným vývojem umožněným z českých pramenů příjmových zdárně pod společnou střechou republiky rozvíjelo a sílilo jak hospodářsky, tak finančně i kulturně.

Taková je skutečnost, taková je pravda, a na tom nic nezmění politická agitace, i kdyby byla sebevášnivější. My to Slovákům nijak nevytýkáme, naopak, radovali bychom se, kdyby to přispělo k utužení bratrských svazků mezi námi. Radovali bychom se skutečně všichni od komunistů po lidovce, neboť všem skutečným Čechům jde o zdar republiky Čechů a Slováků.

A nyní, když jsme se klidně, poctivě z očí do očí vypořádali s minulostí, když jsme ze staveniště, na němž chceme budovat novou republiku, odklidili smetí a prach minulosti, který otravoval atmosféru, když máme tedy čistý stůl, jak říkají byrokraté, přistupme opět k dennímu pořádku.

Rád bych ještě poukázal v souvislosti se svým prohlášením v rozpočtovém výboru a v plenu tohoto ústavodárného Národního shromáždění u příležitosti projednávání státního rozpočtu na rok 1947 stran placení naší společné útraty na stanovisko pana posl. Fraštackého, pronesené v minulé plenární schůzi, že otázky tyto budou brzy vyšetřeny a rozřešeny povolanými odborníky českými a slovenskými.

Jsem přesvědčen, že bude brán zřetel na všechny okolnosti a že nebudou rozhodovati jen důvody hmotné. Nemůžeme přece nesouhlasiti se starou osvědčenou zásadou, že jen pořádek, přesně placené účty dělají dobré přátele.

Slavná sněmovno, dovolte mi, abych ke konci aspoň stručně vytyčil programové úkoly parlamentní a úsporné komise.

Prvním a nejdůležitějším jejím úkolem musí býti, jak to již bylo shodně mluveno téměř všemi řečníky při projednávání rozpočtu, organisovaná a promyšlená pomoc ministru financí ve snížení výdajů jak ve vlastní státní správě, tak i ve státních a národních podnicích i v samosprávě.

Tu nemůže jíti o nějaké mechanické snižování výdajů v jednotlivých resortech, bez ohledu na to, bude-li tím postižen dobře či špatně vedený úsek naší administrativy, nýbrž půjde o to, aby úspor bylo dosaženo v těch úsecích, které jsou vedeny špatně anebo které jsou do jisté míry předimensovány a jsou tak luxusem, který si ani velký stát nemůže dovolit. Proto musí býti toto úsporné úsilí vedeno promyšleně a na základě vědecky podložených skutečností. Jako starý úředník finanční vím, čeho lze dosíci racionalisací administrativy. Vím, že celé úseky naší administrativy jsou naprosto nedostatečně vybaveny moderními kancelářskými pomůckami, psacími stroji, telefony, počítacími stroji, kartotékami atd., které dnes každý průmyslový podnik. V těchto věcech spořit nebudeme a učiníme zajisté vše, abychom zaměstnancům dali k disposici ta zařízení, která k rychlé a přesné práci potřebují.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP