Druhá stránka našeho hospodářského života však též vyžaduje kontroly. Je to především výrobní politika, krmná politika a cenová politika zemědělská. Naše zemědělská politika je v oboru cenovém vedena jinými motivy než hospodářskou logikou. Nemáme nic proti snaživým lidem, ale jejich výuční dobu nelze účtovati stamiliony a miliardami škod a snížením životní úrovně českého a slovenského lidu. (Předsednictví převzal místopředs. Tymeš.)

Světové ceny pšenice i žita nás přesvědčují o tom, že cenová úroveň obou druhů obilovin je u nás nejnižší. Platí to o žitu stejně tak jako o pšenici. Nás však zajímají účinky této cenové politiky na produkci a těžké škody, které ohrožují státní hospodářství. Pravím, že cenová politika, která staví cenově na roveň pšenici a žito, vedla a vede k omezení produkce pšenice, neuvažujeme-li pro stručnost o jiných souběžných důvodech. Faktem je, že v krátké době budeme před situací, kdy budeme nuceni dovážet pšenici, a prosím, to je ve státě, který si nevěděl rady s nadprodukci pšenice.

Nejlépe se jeví tato situace v cifrách. Ze sklizně roku 1936 jsme vykoupili v Čechách a na Moravě 53.645 vagonů pšenice a 31.840 vagonů žita. Ze sklizně roku 1945, kdy došlo k rozhodnutí o stejných výkupních cenách pro pšenici i pro žito, jsme vykoupili v Čechách a na Moravě jen 33.900 vagonů pšenice, zatím co jsme vykoupili žita 52.500 vagonů.

Stručně: Zde nejde o snížení ceny žita, ale o vylepšení ceny pšenice, neboť ze sklizně roku 1945 jsme vykoupili v Čechách a na Moravě přibližně polovici pšenice oproti stavu sklizně z roku 1936, ale za to dvojnásobek žita oproti stavu sklizně roku 1936. Při tom nikdo nemůže svádět na zemědělce, ať již kterékoliv novodobé kategorie, že produkovali méně, protože úhrnný výkup chlebového obilí ze sklizně 1945 je vyšší než byl v roce 1936, a to 86.400 vagonů proti 85.000 vagonů. Jestliže účelem dvouletky je dosáhnout výrobních výsledků roku 1937, pak v obilnářství naši zemědělci již tento požadavek v roce 1945 překročili. Zemědělci tedy nezklamali, ale zklamala neobyčejně škodlivá cenová politika, která experimentovala na účet státu a daní, které musí občan tohoto státu ze svého důchodu platit. Odhadujeme-li potřebu pšenice pro náš konsum v Čechách a na Moravě asi na 50 až 55 tisíc vagonů, zjistíme také, že při výkupu pšenice ze sklizně roku 1945 v množství 33.900 vagonů byli jsme nuceni dovézt v hospodářském roce 1945 a 1946 asi 20 až 25 tisíc vagonů, a jak prohlásil pan ministr Majer na schůzi družstevníků před týdnem, dovezla nám UNRRA celkem 35.000 vagonů chlebového obilí. V letošním roce jsme vykoupili ze sklizně 1946 do konce listopadu asi 28-29 tisíc vagonů pšenice. Do jaké míry se výkup pšenice v tomto roce zvýší, ověříme si na tom, až ze sklizně 1945 bude vykoupeno asi 33.900 vagonů pšenice.

Nesporné tedy zůstane, že ke krytí dosud platných dávek budeme nuceni pšenici dovážet. Určité množství, asi 5-6 tisíc vagonů pšenice, je dováženo na účet toho množství žita, které jako osivo bylo vyvezeno. Odhadneme-li jen mírně potřebu dovozu a zvýšili jsme dávky pšeničné mouky a pšeničného pečiva, dále jsme umožnili ve spotřebě pšeničné mouky záměnu za mouku žitnou zjistíme, že musíme dovézt nejméně 15-20 tisíc vagonů pšenice. Tato pšenice mohla by býti za nynější situace a podle stavu světových zásob dovezena jen ze Spojených států nebo z Kanady za devisy, kterých bychom ovšem raději použili pro nákup surovin průmyslových, vlny a gumy a potřebných kovů barevných.

Vidíme-li, že světová cena pšenice franko náš mlýn je nejméně 600 Kčs za 1 q pšenice, znamená to, že bychom musili vydat jen za pšenici při dovozu 15-20 tisíc vagonů celkem částku 900 milionů nebo až 1.200 milionů korun v devisách, a to nepočítám částku za pšenici, které potřebujeme ku krytí potřeby Slovenska. Naši zemědělci dodávají, jak známo, pšenici průměrně za cenu 334.Kčs za 1 q, t. j. za cenu nižší cen světových průměrně asi o 250 Kčs, počítáme-li 16 Kčs na náklady řízeného hospodářství.

Opakuji proto, že za nelogickou zemědělskou politiku při zachování dnešního nebo dokonce při větším výkupu chlebového obilí v r. 1945 než v mírových letech 1936 a 1937 jsme nuceni na devisách, jichž nemáme nadbytek, zaplatit do ciziny jen z Čech a Moravy za naše knedlíky a rohlíky částku jedné a čtvrt miliardy, která je vyhozena zbytečně, poněvadž při jiné zemědělské politice bychom zásluhou našich zemědělců tuto částku zachránili pro dovoz surovin průmyslových.

Nízkými cenami všech druhů obilí, jak je zřejmo, výživě lidu a zájmům státního finančního hospodářství neposloužíme. Právě naopak! Namísto toho při nynější cenové politice zemědělské získá pan ministr zemědělství u pšenice ze srážek z výkupních cen u jednotlivých novodobých kategorií zemědělských závodů částku asi 28 milionů, které jsou ve formě proskribovaných snad a dříve tak nenáviděných subvencí věnovány na umělé kvočny a jiné vymoženosti, jistě ceny nyní velmi problematické pro naše národní hospodářství. blematické pro naše hospodářství.

Tím jsem naprosto jasně a číselně přesně vyjádřil možnost úspory pro náš rozpočet v částce nejméně 1200 milionů Kčs jen z dovozu pšenice a s potřebou Slovenska v částce nejméně o 300 až 400 milionů vyšší, tedy jednu a půl miliardy korun.

O možnosti úspory další jedné miliardy povím dále. Zmíním se jen o další bolesti naší oficielní zemědělské politiky, jíž jest ječmen. Naše zemědělská politika, kdyby byla vedena selským, nebo chcete-li, chalupnickým rozumem, mohla by naší zásobě devis a průmyslu dodati nekonečné hodnoty, kdyby měla pojem o tom, co je to ječmen a rozumná krmivová politika.

Ze sklizně 1936 jsme vykoupili 22.752 vagonů ječmene a v r. 1937 dokonce 32.239 vagonů, ale ze sklizně 1945 pouze 10.514 vagonů ječmene, tedy pouhou třetinu výkupu ječmene z r. 1937. V tomto roce jsme vykoupili do konce listopadu pouze 1/6 množství ječmene vykoupeného roku 1937. Ptejte se potom, kde bude kvalitní pivo pro naše dělnictvo, kde bude slad jako cenný vývozní artikl k výrobě devis. Podle výkazů bylo dosaženo přetěžku 38 milionů korun za slad. V roce 1936 a 1937 jsme měli vysokou kapacitu našeho průmyslu, která pro naši obchodní bilanci znamenala nekonečný přinos devis. V této době jsme převážně jak potvrdil pan ministr zahraničního obchodu odkázáni na devisy z titulu vývozu zemědělských výrobků. Naše zemědělská cenová politika, která snižuje produkci nebo ji orientuje jinak, než je zájmem státním, tedy logicky vede k ochuzování nejen zemědělců, ale páše nedozírné škody, které odnáší poplatník tím, že polovičku jeho důchodu stráví veřejná správa.

A nyní něco o další miliardě československých korun, které lze ihned ušetřit. Cenová politika týkající se chleba je prý také z oboru, o němž prý je neradno mluvit. Abychom udrželi dosavadní cenu chleba, t. j. 4,80 nebo 5 Kč za jeden kilogram, musíme ze státních prostředků, tedy z prostředků získaných daněmi, doplácet jen v Čechách a na Moravě 850 milionů Kčs a na Slovensku asi 250 milionů Kčs.

Když loni v prosinci došlo k úpravě cen a šlo tehdy o jejich trojnásobek, byla cena chleba z dosavadních 3 korun za jeden kilogram zvýšena na 4,70 či 5 Kčs, tedy ani ne o jednonásobek, zatím co ve všech ostatních oborech trojnásobek prosazen byl. Při tom je známo, že pekařské organisace prohlásily při loňském jednání o ceně chleba, že při ceně 5,70 Kčs za jeden kilogram chleba by nebylo třeba žádných příspěvků státních dopláceti. Odhadujeme-li dnes potřebu chleba na jednu tříčlennou rodinu asi 20 kg na jedno zásobovací období, činil by cenový rozdíl při ceně chleba 5,70 Kčs v neprospěch tříčlenné rodiny 14 korun. Je to přesně tatáž částka, které je zapotřebí k nákupu 4 slovy čtyř amerických cigaret po 3.50 Kčs; čili stát na jedné straně věnuje tříčlenné rodině z prostředků získaných na daních občanů částku 14 Kčs, ale na druhé straně tutéž částku požaduje za pouhé čtyři cigarety. A to si myslím, že by náš kuřák, zejména z vrstev dělnických, poděkoval těmto pánům za laskavost, že mu dovolují z takto vzniklé úspory jeho rodiny vykouřiti tyto čtyři cigarety. Tato politika přendavání haléře z jedné kapsy do druhé je politikou, do které musí konsument vidět, aby mu nebyla směšnou. Při tom všichni ti, kteří se podílejí na výrobě chleba, jak mlýnská výroba, tak pekaři, mají kalkulaci podle nejvyššího úřadu cenového, jak prohlásil jejich předseda, úplně na nůž. Skutečností jinak zcela známou je, že pekaři se zabývají výrobou chleba jen jako výrobou paralelní a ne jako výrobou, na níž mají přímý zájem jako na předmětu své obživy.

Vracím se znovu ke kalkulaci ceny chleba a ceny cigaret. Dovodil jsem, že tříčlenná rodina ušetří v jednom zásobovacím období na chlebě 14 Kčs. Ušetří tedy za rok 182 Kčs. Pamatujeme se, že v jednom období měl kuřák nárok a také si odebral 40 amerických cigaret. Těchto pouhých 40 amerických cigaret ho stálo 140 Kčs na jediné přídělové období. Vrátil tedy kuřák, člen tříčlenné rodiny, během 4 neděl státu bez 40 Kčs tutéž částku, kterou rodina při dosavadních cenách chleba ušetří za rok. Až k takovýmto důsledkům vede tato politika.

Skutečné reálné možnosti, jak zlevnit cenu chleba a pečiva, jsme však nevyčerpali a jsou zde. Na př. výrobní schopnost našich mlýnů je tak značná, že jí může býti využito v dnešní době po snížení počtu konsumentů jen z jedné čtvrtiny. Tato nevyužitá výrobní schopnost mlýnů je pro jednotlivé podniky těžkou režijní položkou. Je samozřejmé, že jen mlýny plně zaměstnané by mohly přispět k snížení cen mlýnských vyrobků pro spotřebitele. To platí doslova, pokud jde o mlynářský celek. Je známo, že některé mlýny nebo určité kategorie mlýnů jsou zaměstnány takřka na 100% své výrobní schopnosti, zatím co jiné mlýny jsou zaměstnávány výše uvedeným nízkým procentem. Tato nehospodárná nerovnoměrnost je jednou z příčin, které brání ozdravění a zlevnění cen. Jen urychlené provádění racionalisace mlýnské výroby může přinést konsumentu prospěch. To jsou závěry logické, ale zatím podle rozhodnutí příslušného statutárního orgánu chtějí znárodněné mlýny v příštím roce investovat do strojního zařízení svých mlýnů 83 milionů. Státní mlýny musí býti podrobeny stejnému režimu, který platí pro mlýny ostatní. Ovšem špatně zařízené a nehospodárné podniky mají i ostatní kategorie mlýnů, ale stát by měl být příkladem, měl by zastaviti mnohé z nich a ne ještě do nich investovati tak vysokou částku, když jde o výrobu, která je u nás těžce předimensována. Takto prováděné politice ovšem nerozumíme a také jí nerozumí náš občan a konsument.

Stejná anebo podobná je situace ve výkupu brambor. Letošního roku byla sadba raných brambor úplně rozvrácena. Škody zklamáním pěstitelů nebyly nikým nahrazeny. Zimní brambory konsumní, 50.000 vagonů, byly za 1.350 milionů Kčs vyvezeny. Je to ohromný přínos pro náš vývoz, pro naše devisy, ale tyto konsumní brambory byly od našeho zemědělce vykupovány za 77 Kčs, ale vyváženy za 200, sadbové byly vykupovány za 150, ale vyvezeny za 300-350 Kčs. Tyto skutečnosti nemůže pochopiti pěstitel, především náš horský zemědělec na vysočině. Podle situace, jaká se jeví v naší bramborové zásobě, shledávám oprávněnou obavu, že i při zvýšené produkci se pro nedomyšlené hospodaření s nimi dostaneme do těsného profilu, ba až k nedostatku. Uzavíraje tyto kapitoly, konstatuji, že náš občan bude trpělivým a ochotným poplatníkem jen potud, pokud bude vidět, že se u nás hospodářsky myslí a jedná. Ukázal jsem na řadě případů, že bez rozpaků a ihned je možno ušetřiti řadu miliard. Mám dojem, že jsme se dostali v některých sektorech naší výroby a cenové politiky na scestí. Tak jako jsme všichni hlasovali pro rozpočet státu, všichni jsme hlasovali pro dvouletý budovatelský plán, všichni budem hlasovat, a to dvojnásob ochotně a kladně, pro úspornou kontrolní parlamentní komisi. Všichni jsme vedeni jednou vůlí, jednou snahou: dobře vybudovat svůj stát, své národní hospodářství, svoji republiku, republiku nezávislou, svobodnou, československou, národní, aby, jako nás živila, budoucí živila, rozebrat a prodat se nedala a naší na věčné časy zůstala. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dále je ke slovu přihlášena pí. posl. inž. Jankovcová. Dávám jí slovo.

Posl. inž. Jankovcová: Pane předsedo, paní a pánové!

Parlamentní úspornou a kontrolní komisí vstupuje do našeho hospodářského života nová instituce, po níž se už dlouho a velmi naléhavě volalo. Volalo se tím energičtěji, čím více se zvětšoval objem rozpočtu a čím více rostly státní výdaje. Bylo třeba v zájmu důvěry ve státní hospodářství přesvědčit československou veřejnost, od níž stát žádá dnes tak těžké oběti, že je tu na straně parlamentu i vlády nejlepší snaha hospodařit opravdu poctivě.

Proto také pan ministr vnitra ve svém exposé v rozpočtovém výboru pokládal za nutné prohlásit, že návrh zákona o parlamentní kontrolní a úsporné komisi bude ještě letos projednán. Ostatně způsob, jakým se letos projednával státní rozpočet, a kvap, se kterým byly miliardové položky schvalovány, stal se předmětem oprávněné kritiky již při rozpočtové debatě. Musíme si poctivě přiznat, že právě tento postup, který se tak málo shodoval s předpokládanou uvážlivostí, otřásl značně důvěrou občanstva. Proto také tak četní řečníci v debatě o rozpočtu zdůrazňovali, že navrhují schválení rozpočtu v původním znění, i když by měli k němu řadu pozměňovacích návrhů, jen proto, že určitě počítají s tím, že kontrolní a úsporná komise zahájí svou činnost již od 1. ledna 1947.

Klub čs. soc. demokracie žádal již v prvém prohlášení v Prozatímním Národním shromáždění zřízení parlamentní a úsporné a kontrolní komise jako naprosto nezbytný doplněk řádného státního hospodaření. Vycházeli jsme z poznatku, že kontrola a vědomí, že jsme kontrolováni, je nejbezpečnější ochranou proti lehkomyslnosti v práci i podnikání.

Socialistické hospodářství se nebude této kontrole vymykat, ba naopak, právě ono ji uvítá, poněvadž je si vědomo, jakou brzdou v práci je podezírání, jemuž jsou v demokracii dány všecky podmínky. Dobře prováděná kontrola a bezpodmínečné trestání všech těch, kteří se provinili úmyslným a soustavným poškozováním zájmů veřejnosti, poslouží socialismu i demokracii nejlépe.

Členové Národního shromáždění, kteří budou pověřeni touto čestnou funkcí, měli by si být vědomi, že přejímají na sebe velkou odpovědnost. Proto by měli vykonávati tuto práci bez stranické zaujatosti a s vědomím, že v prvé řadě mají sloužit státu a jeho lidu, který je svou důvěrou poctil.

Nebude to práce malá, neboť hospodářský život v naší republice je mnohem úže spjat se zájmy lidu, než tomu bylo dříve. Proto se také široká veřejnost mnohem více zajímá o hospodářské problémy v naší republice a proto také rychleji reaguje na všechny nesprávnosti.

Vzpomínám při této příležitosti práce úsporné parlamentní komise v prvé republice, zvláště pak dlouholetého rozpočtového zpravodaje a člena parlamentní úsporné komise, soudr. Ant. Remeše. Byl živým svědomím celého našeho státního aparátu a republika mu vděčí za mnoho. (Potlesk.) Parlamentní kontrolní a úsporná komise nechce však být našemu hospodářství brzdou. Není totiž vždy správné jen spořit. Právě v prvé republice jsme se přesvědčili, jak osudné bylo svého času heslo "šetřit" a jak celý hospodářský život na to nakonec doplatil. Často i zdánlivě nerentabilní investice přinesou v budoucnosti zisk.

Investic nás stát potřebuje ve všech oborech veřejného a hospodářského života naléhavě. Jde však i o to, aby započaté investice byly dokončeny, poněvadž jsme byli svědky toho, že započaté dílo nebylo dokončeno, propadlo zkáze a peníze byly zbytečně utraceny. Půjde tedy nejen o to, kontrolovat veřejné hospodářství a hájit je před obohacováním se jednotlivců, ale půjde také o to, aby se vydávalo účelně, tak, aby i příští generace měly z toho užitek. Bude to veliká a nesnadná práce. Bude to však práce záslužná, protože to bude služba naší republice. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dále je přihlášen ke slovu pan posl. Bartoš. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Bartoš: Slavná sněmovno!

Část dnešní generace, jakož i parlamentu často pohlíží na minulé dění a skutky, které byly nejen nedokonalé, ale pro určité období přišly opožděně. Není rozumné odsoudit a trhat generálně vše, co se stalo, a není šťastné obracet se pro příklady jen do minula. Mezi zákony, které dovedly dát první naší republice mnoho kladů, patří jistě zákon z roku 1932 o úsporné a kontrolní parlamentní komisi. Byl uzákoněn z těchže důvodů, jako se to děje nyní. Při přeměně poměrů nastane určitá hospodářská nevázanost, vyplývající z přerodů samých. Každý celek propadá více nebo méně nehospodárnému životu v organismu státním i v životě soukromém, pokud se týká jednotlivce; záleží však na tom, zda již na svém kdo hospodařil a jak. Tomu, kdo neumí řádně vést své, je těžko svěřit veřejné, ať již ve státě, v samosprávě, v národních podnicích atd. Proto čs. strana národně socialistická vítá tento obnovený pořádek, tento hospodářský kontrolní orgán, jenž bude mít možnost ušetřit tam, kde se rozhazuje, aby tak bylo možno dát tam, kde se nedostává. Z prázdné dlaně nikdo nemůže rozsívat, není-li našetřeno a našetřeno ještě není. Jenom tak se také mohlo stát, že mnoho křivd ještě z doby okupace nebylo do dneška odčiněno.

Pohleďme tudíž jen do jednoho oboru státního podnikání, do našich pošt. Jest odůvodněná a oprávněná nespokojenost úřednických kategorií u pošty a Poštovní spořitelny nad křivdou nacistického vládního nařízení č. 15/1944, které velmi vážně poškodilo platově IV. a zvláště pak III. služební třídu. Poštovní zaměstnanci očekávali, že se skončením okupace sejdou se světa i všechny zákony a nařízení, které s ní přišly. Není možno čekat s touto úpravou až do vydání nového platového zákona, neboť to může trvat několik let, přihlédneme-li k výkladu pana ministra financí, že třeba nejprve stanovit počet státních a veřejných zaměstnanců a pak teprve provést reorganisaci. Na Slovensku tuto křivdu neznají, neboť platí zásady z republiky první ovšem značně zlepšené která nebyla tak lidově demokratická. Má snad býti výrazem lidové demokracie oceňování práce, jaké je dnes? poštovní zaměstnanec se pohybuje mezi platem 2000-7000 Kčs to jsou sekční šéfové a ředitel národních podniků dosahuje 40.000-50.000 Kčs měsíčně. Při tom ředitel spravuje jen svůj rentabilní nebo nerentabilní podnik, kdežto, porovnáme-li to s ministrem, který má jen jednu třetinu tohoto platu, ten spravuje celý resort. S těmito socialistickými pány porovnejme plat svobodného poštovního zaměstnance a vidíme, že ten má asi mnoho, neboť jinak by mu nebyla srážena dávka z činovného t. zv. pro svobodné, částka za to, že se neoženil.