Intervenčný fond, ktorý za zriaďuje, bude mať aj iné úskalie, na ktoré musíme myslieť v záujme nášho súkromého podnikania. Rozhodne je toto podnikanie terajšími opatreniami opätovne postihnuté, lebo pomerne vysoké percentuálne sadzby sa priraďujú už k vysokému daňovému zaťaženiu. Keby intervenčná politika mala slúžiť k tomu, čo si želajú niektoré extrémne kruhy, totiž k úplnému odčerpaniu ziskov zo súkromných podnikov, a takto spôsobiť nezáujem o ne a tým konečnú ich likvidáciu, musela by sa Demokratická strana s najväčšou rozhodnosťou postaviť proti takémuto zámeru a samozrejme aj proti tejto forme intervenčnej politiky. Preto Demokratická strana nesúhlasila a nemohla súhlasiť s tým, aby sa schválilo navrhované zaťaženie výrobných remesiel, lebo v tomto sektore je to neúnosné. Naše remeselníctvo od oslobodenia sa nemohlo spamätať jednak z vojnových škôd, jednak z výrobných ťažkostí. Nezabudnime preto, že práve výrobné remeslá sú už takmer dva roky sústavne obchádzané pri dodávkach surovín a potrebných pomocných materiáloch, takže zápasia v niektorých odboroch s veľkými ťažkosťami. Koľko strojov sa premiestilo z českého pohraničia na Slovensko v prospech remeselníkov? Koľko surovín sa pridelilo národnému priemyslu; koľko výrobným remeslám? Za všetky sektory spomeniem napr. prídel koží, kde je tento nepomer priamo katastrofálny vzhľadom na postavenie našich remeselníkov. Nepovažujem preto za hospodársky únosné, aby sme zaťažovali naše výrobné remeslá odvodnou povinnosťou do intervenčného fondu, a Demokratická strana preto žiadala, aby se toto ustanovenie v návrhu zákona vypustilo, pokiaľ ide o výrobné remeslá. To isté stanovisko uplatňoval i pri podnikoch maloobchodných, kde taktiež žiadala buď, plné škrtnutie percenta vyrovnávacej čiastky alebo jeho sníženie na polovicu, čo sa konečne potom v poslednej redakcii vládneho návrhu zákona dnes predpoludním aj stalo.

Súkromné podnikanie, ktoré je podľa vládneho programu aj zákona č. 192/1946 Sb. rovnoprávne s podnikaním národným a družstevným, má právo iste na zisk, lebo veď to je podstata a smysel podnikania. Demokratická strana považuje za samozrejmosť, že zisková marža je presne vymedzená, lebo nemožno pripustiť bezohľadné obohacovanie jedných na úkor druhých v našom novom hospodárskom a sociálnom poriadku. Intervenčná politika však nesmie sledovať to, aby sa odčerpával všetok zisk zo súkromných podnikov a tieto boly takto bez záujmu na ďalšej existencii. My dobre vieme, že pre sanovanie súkromných podnikov by nebola taká pohotovosť, ako to vidíme teraz v niektorých sektoroch národného priemyslu. Keď sa chce dokazovať pri terajších stratových číslach bilancií národného priemyslu, že je to následok vojnového hospodárenia, musí sa pripustiť ten istý argument aj pre súkromné podnikanie. Prípadné zisky, ktoré súkromné podniky v povolenom rámci dosahujú, sa použijú opätovne len na najpotrebnejšie investície, najmä doplnenie strojného parku, modernizáciu výroby, takže opäť idú len v prospech celého nášho hospodárstva. To, že je národný priemysel po finančnej stránke v horšej situácii, nesmie a nemôže ísť v neprospech nášho súkromného podnikania, ktoré je práve tak potrebné, ako podnikanie národné. Preto veľmi dôrazne upozorňujem menom Demokratickej strany, aby sa intervenciou nesledovaly nijaké tendencie iného druhu, ale len skutočne sníženie cien životných potrieb v tom rozsahu, ako je to nateraz únosné. Je iste politicky oportunné prichádzať so snížením cien, ale to musí vyplývať z celkového hospodárskeho procesu a nesmie byť natrvalo len manipuláciou pri rozložení daňového, poťažne finančného zaťaženia medzi jednotlivými vrstvami obyvateľstva. Túto výhradu kladiem v mene Demokratickej strany a upozorňujem, že by nebolo mysliteľné, aby sme v dohľadnej budúcnosti siahli k ďalšiemu veľkorysému sníženiu cien z intervencie takej konštrukcie, akú práve teraz máme odhlasovať. Všetky vrstvy obyvateľstva v štáte potrebujú lepšie životné podmienky. Tieto sa dosiahnu vtedy, keď bude dostatok tovaru na trhoch za prístupné ceny. Toto však musíme dosiahnuť výlučne zvýšenou a plynulou výrobou, zvýšeným výkonom a usilovnou prácou všetkých nás. Umelé zásahy - a intervencia je v zásade tiež len takou - by neboly mysliteľné a nadovšetko ani zdravé. Možno s určitosťou predpokladať, že intervenčné sumy pripadajúce na znárodnené podniky bude musieť v prevažnej miere hradiť štát. Čo sa týka ostatného podnikania, tu hrozí podlomenie podnikavosti a zdravej súťaživosti v sektore súkromného podnikania, ktoré v nemalej miere má prispieť k splneniu dvojročného hospodárskeho plánu a zvýšeniu našej hospodárskej výroby. Zakalkulovaním novej ťarchy do výrobných podmienok budú niektoré výseky súkromného podnikania tiež zatlačené do pasivity, čo štátnej správe nemôže byť zaiste ľahostajné. Keď sa máme postarať o sníženie cien potrieb najširších pracujúcich vrstiev, mali by sme sa postarať aj o zlačnenie výrobných podmienok jednotlivých statkov, na čo, žiaľbohu, celá osnova úplne zabúda.

Keď si premietneme účinok nových zaťažení na hospodársky život, musíme konštatovať, že sa tým na jednej strane robia predpoklady na umelé sníženie cenovej hladiny niekoľkých predmetov, na druhej strane však nové zaťaženie je hrádzou na budúce všeobecné a prirodzené sníženie cenovej hladiny našich výrobkov. Aký účinok to bude mať aj na vývoz a na konkurenčnú schopnosť československých výrobkov, to zaiste si možno domyslieť. Nemožno si zatajiť, že ideme v ústrety ostrému súťaženiu v zahraničí čo do kvality aj ceny výrobkov. Sme nevyhnutne odkázaní na vývoz vo veľkom rozsahu, lebo len tak sa zaistí zamestnanosť nášho priemyslu a zvýšenie hospodárskej úrovne štátu. Je povážlivé, že aj náš vývoz budeme zaťažovať tak značnou ťarchou, ktorá nám znemožní a prinajmenej spomalí snižovanie cenovej hladiny vývozných artiklov. Doteraz náš vývoz bol od podobných diskriminácií ušetrený, lebo ani dani z obratu nie je podrobený. Nie je teda logické a hospodársky predvídavé, že takto kladieme do jednej línie potrebu sníženia vnútroštátnej cenovej hladiny niektorých artiklov na úkor rozvoja a podmienok nášho vývozu do cudziny. Takto nepriamo ohrozujeme aj prirodzený cenový vývoj v tuzemsku.

Vážené ústavodarné Národné shromaždenie! Demokratická strana si bola vždycky dobre vedomá hospodárskych a politických realít, ako aj nevyhnutnosti znárodnenia kľúčového priemyslu. Varovala pred extrémami, odporúčala praktickejšie a hospodársky účelnejšie opatrenia, ale musela v záujme celku a solidárnosti podporovať všetky menové a hospodárske opatrenia, hoci mala svoje zvláštne pripomienky. Tento zákon je už len prirodzeným dôsledkom nášho plánovaného hospodárenia. Naša výrobná situácia nám dáva nádej, že toto opatrenie je na mieste a že bude hospodársky účelné a predovšetkým vítané štátnym zamestnanectvom, roľníctvom, robotníctvom a spotrebiteľmi vôbec. Celý problém plánovaného hospodárenia a intervencie do cenovej hladiny spočíva len na jednej požiadavke, aby každý zásah do hospodárstva bol čo najpriliehavejší jeho prirodzeným tendenciám. Na štastie tento zásah vyhovuje zhruba tejto požiadavke. Jednako však dovoľujem si tvrdiť, že nie je a nemôže byť ideálom zdravého národohospodárstva intervenčná politika, ktorá vždy môže byť len umelou náhražkou prirodzenej zákonitosti hospodárskeho života. Skutočné ozdravenie nášho hospodárstva a najmä znárodneného podnikania nenastane nikdy zákonnými úpravami, ak neduživosť v patričných odvetviach sa neodstráni ich vnútorným ozdravením. A i toto nám, pán kolega Falťan, leží na srdci, a sme ďalekí od göbbelsovských metód.

Ak po tomto zásahu a pokuse nenastane súčasne radikálny pokus samotného pacienta postaviť sa na vlastné nohy, nezbavíme sa nikdy zákonných intervencií do hospodárstva budeme nie plánovať, ale večne plátať naše hospodárstvo. S týmito pripomienkami môžem vysloviť svoj súhlas, ako i súhlas Demokratickej strany s predloženým návrhom zákona, za ktorý budeme hlasovať.

Podpredseda Komzala: Ďalej je prihlásený pán posl. Zápotocký, ktorému udeľujem slovo.

Posl. Zápotocký (uvítán potleskem): Vážena sněmovno, paní a pánové!

Parlamentu předložený zákon, kterým se zabezpečuje snížení cen, je dalším krokem na cestě k budování nového nejen politického, ale i hospodářského řádu. Starý hospodářský řád budoval výlučně a bezvýhradně na zásadách soukromokapitalistických. Nový řád má za úkol opouštět tyto zásady, hledat nové cesty, budovat na lidové, socialisující demokracii.

Ve výrobě i obchodu nemá rozhodovat vůle jednotlivců a snaha o docílení největšího kapitalistického zisku. Výroba i obchod mají sloužiti lidu, zlepšovat a zajišťovat vyšší úroveň všem. Aby toho bylo dosaženo, musíme nejen organisovat, plánovat a zvětšovat výrobu, ale také regulovat ceny. Boj proti poválečné bídě, odstranění nedostatku potřeb a odbourání příšerné drahoty, která je vždy průvodním zjevem každé války a poválečné periody, je dnes světovou otázkou. Všude byla válkou snížena životní úroveň, všude je nedostatek a z něho vyvěrající drahota. Všude hledají cesty, jak ji odstraniti. Také my hledáme tyto cesty. Nechlubíme se, že jsme až doposud v každém případě a v každé situaci našli cesty nejlepší, ale jedno můžeme bez nadsázky a směle prohlásit: Až doposud naše cesty k odstranění poválečného nedostatku, k snížení drahoty, ke zvýšení válkou rozvrácené, na skutečné živoření stlačené životní úrovně ukázaly se úspěšnějšími než cesty druhých, válečným ochuzením trpících zemích.

Cenový problém je jistě světovým problémem. Také u nás se tímto problémem zabýváme a snažili jsme se jej vyřešit. Máme pro to zvláštní instituci, nadanou značnými právy. Bez jakéhokoli zaujetí a přehánění nutno si přiznat, že se nám činnost Nejvyššího úřadu cenového nevydařila. Nechci se pouštět do podrobné kritiky, ale myslím, že vyjadřuji mínění celé naší veřejnosti, když prostě řeknu: nešlo to. Proč? Základem pro stanovení cen byla u nás učiněna kalkulace, ale kalkulace, jak se ukázalo, je jako tahací harmonika. Dá se natahovat podle toho, jaké z ní chce kdo vyloudit tóny, vysoké či nízké. To záleží na tom, kdo tu harmoniku natahuje. Kapelník Nejvyššího cenového úřadu si rozhodně na nízké tóny nepotrpěl (Potlesk.) a proto nám je také svými kalkulacemi nevyloudil. Bylo potřebí jít na to jinou cestou. K tomu se konečně odhodláváme a nařizujeme ceny snížené intervencí. Celá naše veřejnost uvítá tento krok jistě s velkým uspokojením. Při tom je potřebí zdůraznit, že je to teprve první krok a že rozhodně nesmí zůstat poslední. Kdybychom se chtěli na snížení cen, které bylo dnes nařízeno, dívat jako na konečné a poslední, nedošli bychom k vytčenému cíli, to jest ke skutečnému zajištění životní úrovně všeho lidu. Zvýšení a zajištění životní úrovně všeho lidu vláda i parlament závazně slíbili a zákonem zaručili. Slib je nutno plnit. U řady výrobků je dána možnost nejen intervenčního, nýbrž i přímého snižování cen. Je to možno činit na účet mnohých neúměrných zisků výroby i obchodu, které se u nás na mnohých místech ještě objevují a jejichž existence není žádným tajemstvím. Zde je možno ceny bez jakékoli intervence přímo snižovat.

Také dalším otázkám, jako racionalisací výroby, standardisací výrobků, úsporným zařízením ve veřejné správě, přeorganisování distribuce, odstraňování zbytečných zdražovacích mezičlánků a jiným opatřením, jichž výslednicí může býti další snižování cen a zvyšování životní úrovně, nesmí se u nás žádný rozumný člověk bránit, naopak musí všechny tyto snahy ze všech sil podporovat. Je v zájmu všech, kteří poctivě pracují, aby se ve snižování cen pokračovalo.

S některých stran se u nás ozvaly námitky proti snižování cen. Byly vyslovovány pochyby, zda zlevňování je prospěšné a nebylo-li by lépe držet vysoké ceny a zvyšovat mzdy. Domnívám se, že snižování cen je v dnešní situaci bezpečnější, všestrannější a rychlejší cestou k zlepšování životní úrovně lidu než zvyšování mezd. Pro zvyšování mezd a platů nemáme v mnohých odvětvích vybudovány nutné předpoklady. Pro lineární zvyšování mezd a platů nejsou zde ještě vůbec podmínky. Můžeme dnes zvyšovat mzdy a platy jen tam, kde je zvýšení odůvodněno zvýšením výkonu a zvětšením výroby nových hodnot, nebo tam, kde nás nedostatek pracovních sil nutí získávat favorisovaním nové pracovníky do výroby. Proto zvyšování mezd a platů zlepšuje životní úroveň jen určité části občanů, kdežto snižování cen působí na zvyšování životní úrovně všech.

Nesmíme přestat zdůrazňovati, že hlavním základem našeho budoucího blahobytu, ke kterému se chceme a musíme za každou cenu dopracovat, je: 1. zvýšení produktivity práce a odměňování každého pracovníka podle výkonu a zásluhy, 2. odstranění nebo alespoň snížení na nejmenší míru všech možností bezpracných zisků i bezpracných příjmů, 3. řádné sociální zabezpečení k práci ještě neschopných anebo pracovní možnosti a schopnosti již pozbylých občanů. Je proto správné, když zároveň s otázkou snížení cen řešíme otázku zvýšení rodinných přídavků na děti pro dělníky a státní a veřejné zaměstnance. Stejné naléhavé je řešení otázky národního pojištění, nemocenských dávek i pensijních důchodů atd. Všecky tyto otázky, které úzce souvisí se zvyšováním životní existence všech lidí, můžeme zdárně rozřešit jen pomocí zvyšování výroby. Také snižování daňového zatížení a daňové úlevy, které byly již uskutečněny a které se, jak nám pan ministr financí oznámil, zvláště pro zaměstnance s nižšími příjmy ještě připravují, tvoří správný doplněk naší cesty, směřující ke zvyšování životní úrovně všeho lidu.

Je však u nás stále ještě mnoho lidí, kteří nechtějí věřit, že se poměry opravdu změnily. Nechápou velikost revolučního převratu, který byl uskutečněn, chtějí stále jednat a myslet po staru. Nevěří, že nový právní řád, k němuž náš lid položil základy svými obětmi v národním odboji a svým vítězstvím v národní revoluci, má být opravdu nastolen a dodržován. Tak také nevěřily některé žurnály politických stran Národní fronty, že by mohlo u nás dojít ke skutečnému snižování cen. Považovaly ku př. prohlášení předsedy vlády Klementa Gottwalda, když toto snížení cen na veřejném shromáždění dělnictva u Odkolků avisoval, za pouhý aprilový žert, k jehož uskutečnění nedojde. To svědčí o tom, že i v dnešních politických stranách Národní fronty jsou stále ještě různí činitelé, v nichž žije starý duch agrárně-socialistické koalice: Slibovat, licitovat v novinách a na schůzích, ale nic nesplnit. Je proto potřebí znovu a znovu připomínat, že naše nová lidová demokracie není starou buržoasní demokracií a že naše Národní fronta nesmí být starou agrární koalicí. (Potlesk.)

Když dnes v poměrně krátké době po ohromném vyčerpání reserv a snížení národního důchodu, což bylo přirozeným důsledkem dlouholeté okupace a války, plníme a uskutečňujeme za dobu necelých dvou roků požadavky, které jsme dříve za celá desetiletí uskutečnit nemohli, je to jen důsledek toho, že jsme se odpoutali od starého řádu a tvoříme řád nový. Naše cesta k blahobytu se bude vyvíjet tím rychleji, čím větší masy lidu budou podporovat nastolování nového řádu v praxi. Znovu a znovu je proto potřebí zdůrazňovat, že cestu k odstraňování křivd a bezpráví nám otevřela naše nová hospodářská politika, jejímž nejvýraznějším rysem je znárodnění výroby a peněžnictví. Kdyby nebylo tohoto průlomu do starého soukromokapitalistického vykořisťovatelského řádu, nikdy bychom nebyli mohli dojít k zdárnému řešení těch otázek a problémů, které dnes řešíme. Musíme proto odmítat všechny neodpovědné, demagogické štvanice, které se dnes podnikají proti znárodněné výrobě. Stejně je potřebí odmítnout všechny pokusy, které by směřovaly k tomu, křísit a rozmnožovat velkou soukromokapitalistickou výrobu, jejíž vykořisťovatelské možnosti jsme omezili, právě tak jako odmítnout všechny pokusy, chtít nám do znárodněné výroby vpašovat účast a vliv domácích anebo zahraničních kapitalistů přetvářením naší znárodněné výroby na akcionářské podniky.

V dnešní naší vývojové době, kdy jsme se dohodli jít mírovou cestou lidové socialisující demokracie ke šťastné a radostné budoucnosti všech, je nutno přesně rozlišovat a chápat, že naše všenárodní cíle jsou dosažitelny a splnitelny jen tenkrát, když cesta, která byla vítěznou národní revolucí nastoupena, bude důsledně dodržována. Nositelem nového řádu je pracující lid: dělníci, živnostníci, řemeslníci, zemědělci, státní a veřejní zaměstnanci i všichni duševní pracovníci. Odpůrcem nového řádu jsou pozůstatky kapitalistických, příživnických, šmelinářských vrstev, zvyklé žít z bezpracných příjmů a z výtěžků cizí práce. Zde je nutno jasně vymezovat demarkační čáru mezi soukromou výrobou a podnikáním a mezi soukromokapitalistickou výrobou. Budování našeho nového řádu a šťastné budoucnosti nemůže ohrožovat soukromá výroba, soukromé podnikání, ani soukromé vlastnictví, které se opírá o výsledky své vlastní práce. Je proto potřebí vidět v našem zemědělském, živnostenském, řemeslném a obchodním soukromém podnikání nutný a nezbytný doplněk naší velké znárodněné výroby, bez jejichž pomoci bychom se nikdy nemohli obejít a dosáhnout svého národního cíle, t. j. zajistit svoji svobodu a samostatnost i řádnou existenci a kulturní úroveň celého národa. Žádné z opatření, která činíme a která jsme až dosud učinili, nesměřovalo proti soukromému podnikání jako takovému, nýbrž vždy jen proti škodlivým výhonkům soukromého podnikání, t. j. proti velkokapitalismu a jeho vykořisťovacím cílům, které jsou příčinou vší bídy, krisí, katastrof i válek.

Není náhodou, že dnes největší kapitalističtí magnáti za oceánem, sotva že byla poražena fašistická a kapitalistická reakce, rozdmýchavší druhou světovou válku, strojí opět nové úklady míru a operují s možností nové války. Počítají, že jejich vykořisťovatelský, kapitalistický výrobní řád musí vyústit v dohledné a krátké době v novou hospodářskou krisi a katastrofu. Počítají s hospodářskou krisí jako s nezbytným průvodním zjevem soukromokapitalistické výroby, spekulují s novou válkou jako s jediným kapitalistickým východiskem z krise.

S čím naproti tomu počítá socialisovaná výroba? Máme zde v těchto dnech na návštěvě delegaci sovětských odborových organisací, která navštíví řadu měst a závodů v naší republice. Všichni naši zaměstnanci a občané mají možnost předkládat delegátům otázky, počítá-li také socialistický stát s hospodářskou krisí a katastrofou, počítá-li s nezaměstnaností a spekuluje-li na to, že jediným východiskem z krise je rozvrácení světového míru a vyvolání nové ničivé války. Z odpovědí delegátů pozná každý, jak rozdílné jsou zde cesty a cíle. Socialistická výroba opírá všechny své naděje o zachování míru. Čím více pracovních sil, čím více klidu k práci, tím více hodnot možno vyrobit, tím více možno zvedat a zajistit životní i kulturní úroveň všeho lidu. Proto je také u nás nutno tak žárlivě střežit, aby se velkokapitalistická výroba nerozšiřovala a nezvětšovala. V tomto smyslu a duchu je také nutno chápat ohromný význam posledního rozhodnutí Národní fronty, na žádném úseku našeho podnikání nerozmnožovat německými konfiskáty soukromokapitalistickou výrobu.

Se vší rozhodností je potřebí odmítnout tvrzení obhájců velké soukromokapitalistické výroby, že prý tato výroba nikdy od státu nepotřebovala žádné podpory, že vždy na sebe vydělala, na rozdíl od znárodněné výroby, která prý podpory vyžaduje. Vzpomeňte jen na ohromné daňové nedoplatky a defraudace, kterých se velcí podnikatelé vůči státu dopouštěli. Tyto defraudace dosahovaly miliard korun. Malý poplatník musel zaplatit bez milosti, velkému stačil šikovný advokát, intervence a odpisy. Vzpomeňte na sanace zkrachovaných bank, které se prováděly na účet státu z peněz drobných poplatníků. Vzpomeňte jen na krisi a nezaměstnanost, do níž nás kapitalistická výroba a hospodářství uvrhly. Jak draho musel celý národ a všechen lid svým zbídačením dlouhá léta na tuto kapitalistickou krisi doplácet!