Intervenčný fond, ktorý za zriaďuje,
bude mať aj iné úskalie, na ktoré musíme
myslieť v záujme nášho súkromého
podnikania. Rozhodne je toto podnikanie terajšími
opatreniami opätovne postihnuté, lebo pomerne vysoké
percentuálne sadzby sa priraďujú už k
vysokému daňovému zaťaženiu. Keby
intervenčná politika mala slúžiť
k tomu, čo si želajú niektoré extrémne
kruhy, totiž k úplnému odčerpaniu ziskov
zo súkromných podnikov, a takto spôsobiť
nezáujem o ne a tým konečnú ich likvidáciu,
musela by sa Demokratická strana s najväčšou
rozhodnosťou postaviť proti takémuto zámeru
a samozrejme aj proti tejto forme intervenčnej politiky.
Preto Demokratická strana nesúhlasila a nemohla
súhlasiť s tým, aby sa schválilo navrhované
zaťaženie výrobných remesiel, lebo v tomto
sektore je to neúnosné. Naše remeselníctvo
od oslobodenia sa nemohlo spamätať jednak z vojnových
škôd, jednak z výrobných ťažkostí.
Nezabudnime preto, že práve výrobné
remeslá sú už takmer dva roky sústavne
obchádzané pri dodávkach surovín a
potrebných pomocných materiáloch, takže
zápasia v niektorých odboroch s veľkými
ťažkosťami. Koľko strojov sa premiestilo z
českého pohraničia na Slovensko v prospech
remeselníkov? Koľko surovín sa pridelilo národnému
priemyslu; koľko výrobným remeslám?
Za všetky sektory spomeniem napr. prídel koží,
kde je tento nepomer priamo katastrofálny vzhľadom
na postavenie našich remeselníkov. Nepovažujem
preto za hospodársky únosné, aby sme zaťažovali
naše výrobné remeslá odvodnou povinnosťou
do intervenčného fondu, a Demokratická strana
preto žiadala, aby se toto ustanovenie v návrhu zákona
vypustilo, pokiaľ ide o výrobné remeslá.
To isté stanovisko uplatňoval i pri podnikoch maloobchodných,
kde taktiež žiadala buď, plné škrtnutie
percenta vyrovnávacej čiastky alebo jeho sníženie
na polovicu, čo sa konečne potom v poslednej redakcii
vládneho návrhu zákona dnes predpoludním
aj stalo.
Súkromné podnikanie, ktoré je podľa
vládneho programu aj zákona č. 192/1946 Sb.
rovnoprávne s podnikaním národným
a družstevným, má právo iste na zisk,
lebo veď to je podstata a smysel podnikania. Demokratická
strana považuje za samozrejmosť, že zisková
marža je presne vymedzená, lebo nemožno pripustiť
bezohľadné obohacovanie jedných na úkor
druhých v našom novom hospodárskom a sociálnom
poriadku. Intervenčná politika však nesmie
sledovať to, aby sa odčerpával všetok
zisk zo súkromných podnikov a tieto boly takto bez
záujmu na ďalšej existencii. My dobre vieme,
že pre sanovanie súkromných podnikov by nebola
taká pohotovosť, ako to vidíme teraz v niektorých
sektoroch národného priemyslu. Keď sa chce
dokazovať pri terajších stratových číslach
bilancií národného priemyslu, že je
to následok vojnového hospodárenia, musí
sa pripustiť ten istý argument aj pre súkromné
podnikanie. Prípadné zisky, ktoré súkromné
podniky v povolenom rámci dosahujú, sa použijú
opätovne len na najpotrebnejšie investície, najmä
doplnenie strojného parku, modernizáciu výroby,
takže opäť idú len v prospech celého
nášho hospodárstva. To, že je národný
priemysel po finančnej stránke v horšej situácii,
nesmie a nemôže ísť v neprospech nášho
súkromného podnikania, ktoré je práve
tak potrebné, ako podnikanie národné. Preto
veľmi dôrazne upozorňujem menom Demokratickej
strany, aby sa intervenciou nesledovaly nijaké tendencie
iného druhu, ale len skutočne sníženie
cien životných potrieb v tom rozsahu, ako je to nateraz
únosné. Je iste politicky oportunné prichádzať
so snížením cien, ale to musí vyplývať
z celkového hospodárskeho procesu a nesmie byť
natrvalo len manipuláciou pri rozložení daňového,
poťažne finančného zaťaženia
medzi jednotlivými vrstvami obyvateľstva. Túto
výhradu kladiem v mene Demokratickej strany a upozorňujem,
že by nebolo mysliteľné, aby sme v dohľadnej
budúcnosti siahli k ďalšiemu veľkorysému
sníženiu cien z intervencie takej konštrukcie,
akú práve teraz máme odhlasovať. Všetky
vrstvy obyvateľstva v štáte potrebujú
lepšie životné podmienky. Tieto sa dosiahnu vtedy,
keď bude dostatok tovaru na trhoch za prístupné
ceny. Toto však musíme dosiahnuť výlučne
zvýšenou a plynulou výrobou, zvýšeným
výkonom a usilovnou prácou všetkých
nás. Umelé zásahy - a intervencia je v zásade
tiež len takou - by neboly mysliteľné a nadovšetko
ani zdravé. Možno s určitosťou predpokladať,
že intervenčné sumy pripadajúce na znárodnené
podniky bude musieť v prevažnej miere hradiť štát.
Čo sa týka ostatného podnikania, tu hrozí
podlomenie podnikavosti a zdravej súťaživosti
v sektore súkromného podnikania, ktoré v
nemalej miere má prispieť k splneniu dvojročného
hospodárskeho plánu a zvýšeniu našej
hospodárskej výroby. Zakalkulovaním novej
ťarchy do výrobných podmienok budú niektoré
výseky súkromného podnikania tiež zatlačené
do pasivity, čo štátnej správe nemôže
byť zaiste ľahostajné. Keď sa máme
postarať o sníženie cien potrieb najširších
pracujúcich vrstiev, mali by sme sa postarať aj o
zlačnenie výrobných podmienok jednotlivých
statkov, na čo, žiaľbohu, celá osnova
úplne zabúda.
Keď si premietneme účinok nových zaťažení
na hospodársky život, musíme konštatovať,
že sa tým na jednej strane robia predpoklady na umelé
sníženie cenovej hladiny niekoľkých predmetov,
na druhej strane však nové zaťaženie je
hrádzou na budúce všeobecné a prirodzené
sníženie cenovej hladiny našich výrobkov.
Aký účinok to bude mať aj na vývoz
a na konkurenčnú schopnosť československých
výrobkov, to zaiste si možno domyslieť. Nemožno
si zatajiť, že ideme v ústrety ostrému
súťaženiu v zahraničí čo
do kvality aj ceny výrobkov. Sme nevyhnutne odkázaní
na vývoz vo veľkom rozsahu, lebo len tak sa zaistí
zamestnanosť nášho priemyslu a zvýšenie
hospodárskej úrovne štátu. Je povážlivé,
že aj náš vývoz budeme zaťažovať
tak značnou ťarchou, ktorá nám znemožní
a prinajmenej spomalí snižovanie cenovej hladiny vývozných
artiklov. Doteraz náš vývoz bol od podobných
diskriminácií ušetrený, lebo ani dani
z obratu nie je podrobený. Nie je teda logické a
hospodársky predvídavé, že takto kladieme
do jednej línie potrebu sníženia vnútroštátnej
cenovej hladiny niektorých artiklov na úkor rozvoja
a podmienok nášho vývozu do cudziny. Takto
nepriamo ohrozujeme aj prirodzený cenový vývoj
v tuzemsku.
Vážené ústavodarné Národné
shromaždenie! Demokratická strana si bola vždycky
dobre vedomá hospodárskych a politických
realít, ako aj nevyhnutnosti znárodnenia kľúčového
priemyslu. Varovala pred extrémami, odporúčala
praktickejšie a hospodársky účelnejšie
opatrenia, ale musela v záujme celku a solidárnosti
podporovať všetky menové a hospodárske
opatrenia, hoci mala svoje zvláštne pripomienky. Tento
zákon je už len prirodzeným dôsledkom
nášho plánovaného hospodárenia.
Naša výrobná situácia nám dáva
nádej, že toto opatrenie je na mieste a že bude
hospodársky účelné a predovšetkým
vítané štátnym zamestnanectvom, roľníctvom,
robotníctvom a spotrebiteľmi vôbec. Celý
problém plánovaného hospodárenia a
intervencie do cenovej hladiny spočíva len na jednej
požiadavke, aby každý zásah do hospodárstva
bol čo najpriliehavejší jeho prirodzeným
tendenciám. Na štastie tento zásah vyhovuje
zhruba tejto požiadavke. Jednako však dovoľujem
si tvrdiť, že nie je a nemôže byť ideálom
zdravého národohospodárstva intervenčná
politika, ktorá vždy môže byť len
umelou náhražkou prirodzenej zákonitosti hospodárskeho
života. Skutočné ozdravenie nášho
hospodárstva a najmä znárodneného podnikania
nenastane nikdy zákonnými úpravami, ak neduživosť
v patričných odvetviach sa neodstráni ich
vnútorným ozdravením. A i toto nám,
pán kolega Falťan, leží na srdci,
a sme ďalekí od göbbelsovských metód.
Ak po tomto zásahu a pokuse nenastane súčasne
radikálny pokus samotného pacienta postaviť
sa na vlastné nohy, nezbavíme sa nikdy zákonných
intervencií do hospodárstva budeme nie plánovať,
ale večne plátať naše hospodárstvo.
S týmito pripomienkami môžem vysloviť svoj
súhlas, ako i súhlas Demokratickej strany s predloženým
návrhom zákona, za ktorý budeme hlasovať.
Podpredseda Komzala: Ďalej je prihlásený
pán posl. Zápotocký, ktorému
udeľujem slovo.
Posl. Zápotocký (uvítán
potleskem): Vážena sněmovno, paní
a pánové!
Parlamentu předložený zákon, kterým
se zabezpečuje snížení cen, je dalším
krokem na cestě k budování nového
nejen politického, ale i hospodářského
řádu. Starý hospodářský
řád budoval výlučně a bezvýhradně
na zásadách soukromokapitalistických. Nový
řád má za úkol opouštět
tyto zásady, hledat nové cesty, budovat na lidové,
socialisující demokracii.
Ve výrobě i obchodu nemá rozhodovat vůle
jednotlivců a snaha o docílení největšího
kapitalistického zisku. Výroba i obchod mají
sloužiti lidu, zlepšovat a zajišťovat vyšší
úroveň všem. Aby toho bylo dosaženo, musíme
nejen organisovat, plánovat a zvětšovat výrobu,
ale také regulovat ceny. Boj proti poválečné
bídě, odstranění nedostatku potřeb
a odbourání příšerné drahoty,
která je vždy průvodním zjevem každé
války a poválečné periody, je dnes
světovou otázkou. Všude byla válkou
snížena životní úroveň,
všude je nedostatek a z něho vyvěrající
drahota. Všude hledají cesty, jak ji odstraniti. Také
my hledáme tyto cesty. Nechlubíme se, že jsme
až doposud v každém případě
a v každé situaci našli cesty nejlepší,
ale jedno můžeme bez nadsázky a směle
prohlásit: Až doposud naše cesty k odstranění
poválečného nedostatku, k snížení
drahoty, ke zvýšení válkou rozvrácené,
na skutečné živoření stlačené
životní úrovně ukázaly se úspěšnějšími
než cesty druhých, válečným ochuzením
trpících zemích.
Cenový problém je jistě světovým
problémem. Také u nás se tímto problémem
zabýváme a snažili jsme se jej vyřešit.
Máme pro to zvláštní instituci, nadanou
značnými právy. Bez jakéhokoli zaujetí
a přehánění nutno si přiznat,
že se nám činnost Nejvyššího
úřadu cenového nevydařila. Nechci
se pouštět do podrobné kritiky, ale myslím,
že vyjadřuji mínění celé
naší veřejnosti, když prostě řeknu:
nešlo to. Proč? Základem pro stanovení
cen byla u nás učiněna kalkulace, ale kalkulace,
jak se ukázalo, je jako tahací harmonika. Dá
se natahovat podle toho, jaké z ní chce kdo vyloudit
tóny, vysoké či nízké. To záleží
na tom, kdo tu harmoniku natahuje. Kapelník Nejvyššího
cenového úřadu si rozhodně na nízké
tóny nepotrpěl (Potlesk.) a proto nám
je také svými kalkulacemi nevyloudil. Bylo potřebí
jít na to jinou cestou. K tomu se konečně
odhodláváme a nařizujeme ceny snížené
intervencí. Celá naše veřejnost uvítá
tento krok jistě s velkým uspokojením. Při
tom je potřebí zdůraznit, že je to teprve
první krok a že rozhodně nesmí zůstat
poslední. Kdybychom se chtěli na snížení
cen, které bylo dnes nařízeno, dívat
jako na konečné a poslední, nedošli
bychom k vytčenému cíli, to jest ke skutečnému
zajištění životní úrovně
všeho lidu. Zvýšení a zajištění
životní úrovně všeho lidu vláda
i parlament závazně slíbili a zákonem
zaručili. Slib je nutno plnit. U řady výrobků
je dána možnost nejen intervenčního,
nýbrž i přímého snižování
cen. Je to možno činit na účet mnohých
neúměrných zisků výroby i obchodu,
které se u nás na mnohých místech
ještě objevují a jejichž existence není
žádným tajemstvím. Zde je možno
ceny bez jakékoli intervence přímo snižovat.
Také dalším otázkám, jako racionalisací
výroby, standardisací výrobků, úsporným
zařízením ve veřejné správě,
přeorganisování distribuce, odstraňování
zbytečných zdražovacích mezičlánků
a jiným opatřením, jichž výslednicí
může býti další snižování
cen a zvyšování životní úrovně,
nesmí se u nás žádný rozumný
člověk bránit, naopak musí všechny
tyto snahy ze všech sil podporovat. Je v zájmu všech,
kteří poctivě pracují, aby se ve snižování
cen pokračovalo.
S některých stran se u nás ozvaly námitky
proti snižování cen. Byly vyslovovány
pochyby, zda zlevňování je prospěšné
a nebylo-li by lépe držet vysoké ceny a zvyšovat
mzdy. Domnívám se, že snižování
cen je v dnešní situaci bezpečnější,
všestrannější a rychlejší
cestou k zlepšování životní úrovně
lidu než zvyšování mezd. Pro zvyšování
mezd a platů nemáme v mnohých odvětvích
vybudovány nutné předpoklady. Pro lineární
zvyšování mezd a platů nejsou zde ještě
vůbec podmínky. Můžeme dnes zvyšovat
mzdy a platy jen tam, kde je zvýšení odůvodněno
zvýšením výkonu a zvětšením
výroby nových hodnot, nebo tam, kde nás nedostatek
pracovních sil nutí získávat favorisovaním
nové pracovníky do výroby. Proto zvyšování
mezd a platů zlepšuje životní úroveň
jen určité části občanů,
kdežto snižování cen působí
na zvyšování životní úrovně
všech.
Nesmíme přestat zdůrazňovati, že
hlavním základem našeho budoucího blahobytu,
ke kterému se chceme a musíme za každou cenu
dopracovat, je: 1. zvýšení produktivity práce
a odměňování každého pracovníka
podle výkonu a zásluhy, 2. odstranění
nebo alespoň snížení na nejmenší
míru všech možností bezpracných
zisků i bezpracných příjmů,
3. řádné sociální zabezpečení
k práci ještě neschopných anebo pracovní
možnosti a schopnosti již pozbylých občanů.
Je proto správné, když zároveň
s otázkou snížení cen řešíme
otázku zvýšení rodinných přídavků
na děti pro dělníky a státní
a veřejné zaměstnance. Stejné naléhavé
je řešení otázky národního
pojištění, nemocenských dávek
i pensijních důchodů atd. Všecky tyto
otázky, které úzce souvisí se zvyšováním
životní existence všech lidí, můžeme
zdárně rozřešit jen pomocí zvyšování
výroby. Také snižování daňového
zatížení a daňové úlevy,
které byly již uskutečněny a které
se, jak nám pan ministr financí oznámil,
zvláště pro zaměstnance s nižšími
příjmy ještě připravují,
tvoří správný doplněk naší
cesty, směřující ke zvyšování
životní úrovně všeho lidu.
Je však u nás stále ještě mnoho
lidí, kteří nechtějí věřit,
že se poměry opravdu změnily. Nechápou
velikost revolučního převratu, který
byl uskutečněn, chtějí stále
jednat a myslet po staru. Nevěří, že
nový právní řád, k němuž
náš lid položil základy svými obětmi
v národním odboji a svým vítězstvím
v národní revoluci, má být opravdu
nastolen a dodržován. Tak také nevěřily
některé žurnály politických stran
Národní fronty, že by mohlo u nás dojít
ke skutečnému snižování cen.
Považovaly ku př. prohlášení předsedy
vlády Klementa Gottwalda, když toto snížení
cen na veřejném shromáždění
dělnictva u Odkolků avisoval, za pouhý aprilový
žert, k jehož uskutečnění nedojde.
To svědčí o tom, že i v dnešních
politických stranách Národní fronty
jsou stále ještě různí činitelé,
v nichž žije starý duch agrárně-socialistické
koalice: Slibovat, licitovat v novinách a na schůzích,
ale nic nesplnit. Je proto potřebí znovu a znovu
připomínat, že naše nová lidová
demokracie není starou buržoasní demokracií
a že naše Národní fronta nesmí
být starou agrární koalicí. (Potlesk.)
Když dnes v poměrně krátké době
po ohromném vyčerpání reserv a snížení
národního důchodu, což bylo přirozeným
důsledkem dlouholeté okupace a války, plníme
a uskutečňujeme za dobu necelých dvou roků
požadavky, které jsme dříve za celá
desetiletí uskutečnit nemohli, je to jen důsledek
toho, že jsme se odpoutali od starého řádu
a tvoříme řád nový. Naše
cesta k blahobytu se bude vyvíjet tím rychleji,
čím větší masy lidu budou podporovat
nastolování nového řádu v praxi.
Znovu a znovu je proto potřebí zdůrazňovat,
že cestu k odstraňování křivd
a bezpráví nám otevřela naše
nová hospodářská politika, jejímž
nejvýraznějším rysem je znárodnění
výroby a peněžnictví. Kdyby nebylo tohoto
průlomu do starého soukromokapitalistického
vykořisťovatelského řádu, nikdy
bychom nebyli mohli dojít k zdárnému řešení
těch otázek a problémů, které
dnes řešíme. Musíme proto odmítat
všechny neodpovědné, demagogické štvanice,
které se dnes podnikají proti znárodněné
výrobě. Stejně je potřebí odmítnout
všechny pokusy, které by směřovaly k
tomu, křísit a rozmnožovat velkou soukromokapitalistickou
výrobu, jejíž vykořisťovatelské
možnosti jsme omezili, právě tak jako odmítnout
všechny pokusy, chtít nám do znárodněné
výroby vpašovat účast a vliv domácích
anebo zahraničních kapitalistů přetvářením
naší znárodněné výroby
na akcionářské podniky.
V dnešní naší vývojové době,
kdy jsme se dohodli jít mírovou cestou lidové
socialisující demokracie ke šťastné
a radostné budoucnosti všech, je nutno přesně
rozlišovat a chápat, že naše všenárodní
cíle jsou dosažitelny a splnitelny jen tenkrát,
když cesta, která byla vítěznou národní
revolucí nastoupena, bude důsledně dodržována.
Nositelem nového řádu je pracující
lid: dělníci, živnostníci, řemeslníci,
zemědělci, státní a veřejní
zaměstnanci i všichni duševní pracovníci.
Odpůrcem nového řádu jsou pozůstatky
kapitalistických, příživnických,
šmelinářských vrstev, zvyklé
žít z bezpracných příjmů
a z výtěžků cizí práce.
Zde je nutno jasně vymezovat demarkační čáru
mezi soukromou výrobou a podnikáním a mezi
soukromokapitalistickou výrobou. Budování
našeho nového řádu a šťastné
budoucnosti nemůže ohrožovat soukromá
výroba, soukromé podnikání, ani soukromé
vlastnictví, které se opírá o výsledky
své vlastní práce. Je proto potřebí
vidět v našem zemědělském, živnostenském,
řemeslném a obchodním soukromém podnikání
nutný a nezbytný doplněk naší
velké znárodněné výroby, bez
jejichž pomoci bychom se nikdy nemohli obejít a dosáhnout
svého národního cíle, t. j. zajistit
svoji svobodu a samostatnost i řádnou existenci
a kulturní úroveň celého národa.
Žádné z opatření, která
činíme a která jsme až dosud učinili,
nesměřovalo proti soukromému podnikání
jako takovému, nýbrž vždy jen proti škodlivým
výhonkům soukromého podnikání,
t. j. proti velkokapitalismu a jeho vykořisťovacím
cílům, které jsou příčinou
vší bídy, krisí, katastrof i válek.
Není náhodou, že dnes největší
kapitalističtí magnáti za oceánem,
sotva že byla poražena fašistická a kapitalistická
reakce, rozdmýchavší druhou světovou
válku, strojí opět nové úklady
míru a operují s možností nové
války. Počítají, že jejich vykořisťovatelský,
kapitalistický výrobní řád
musí vyústit v dohledné a krátké
době v novou hospodářskou krisi a katastrofu.
Počítají s hospodářskou krisí
jako s nezbytným průvodním zjevem soukromokapitalistické
výroby, spekulují s novou válkou jako s jediným
kapitalistickým východiskem z krise.
S čím naproti tomu počítá socialisovaná
výroba? Máme zde v těchto dnech na návštěvě
delegaci sovětských odborových organisací,
která navštíví řadu měst
a závodů v naší republice. Všichni
naši zaměstnanci a občané mají
možnost předkládat delegátům
otázky, počítá-li také socialistický
stát s hospodářskou krisí a katastrofou,
počítá-li s nezaměstnaností
a spekuluje-li na to, že jediným východiskem
z krise je rozvrácení světového míru
a vyvolání nové ničivé války.
Z odpovědí delegátů pozná každý,
jak rozdílné jsou zde cesty a cíle. Socialistická
výroba opírá všechny své naděje
o zachování míru. Čím více
pracovních sil, čím více klidu k práci,
tím více hodnot možno vyrobit, tím více
možno zvedat a zajistit životní i kulturní
úroveň všeho lidu. Proto je také u nás
nutno tak žárlivě střežit, aby
se velkokapitalistická výroba nerozšiřovala
a nezvětšovala. V tomto smyslu a duchu je také
nutno chápat ohromný význam posledního
rozhodnutí Národní fronty, na žádném
úseku našeho podnikání nerozmnožovat
německými konfiskáty soukromokapitalistickou
výrobu.
Se vší rozhodností je potřebí
odmítnout tvrzení obhájců velké
soukromokapitalistické výroby, že prý
tato výroba nikdy od státu nepotřebovala
žádné podpory, že vždy na sebe vydělala,
na rozdíl od znárodněné výroby,
která prý podpory vyžaduje. Vzpomeňte
jen na ohromné daňové nedoplatky a defraudace,
kterých se velcí podnikatelé vůči
státu dopouštěli. Tyto defraudace dosahovaly
miliard korun. Malý poplatník musel zaplatit bez
milosti, velkému stačil šikovný advokát,
intervence a odpisy. Vzpomeňte na sanace zkrachovaných
bank, které se prováděly na účet
státu z peněz drobných poplatníků.
Vzpomeňte jen na krisi a nezaměstnanost, do níž
nás kapitalistická výroba a hospodářství
uvrhly. Jak draho musel celý národ a všechen
lid svým zbídačením dlouhá
léta na tuto kapitalistickou krisi doplácet!