Bylo by také třeba, aby před provedeným zaknihováním bylo konečně rozhodnuto i o otázce přídělu drobných selských lesů, po případě i rybníků, které k přidělovaným nemovitostem patřily a které svou rozlohou a polohou se nehodí k tomu, aby byly zařazeny do komplexu státních lesů a statků. Bude také třeba vzíti náležitý zřetel k tomu, aby se přiměřeného přídělu lesů a rybníků dostalo též svazkům územní samosprávy, po případě družstvům již utvořeným, ovšem jen za předpokladu možnosti řádného lesního hospodaření v těchto lesích. V tomto smyslu předložila strana národně socialistická již Prozatímnímu Národnímu shromáždění svůj iniciativní návrh č. 392 a 393, který v nejbližších dnech obnoví, a bude trvati na jeho ústavním projednání.

Česká vesnice je v osidlovacím procesu neméně významným činitelem než města se svým průmyslem. Její dosavadní život a vývoj nebyl ani klidný, ani vyrovnaný, protože dosud nebylo definitivně upraveno vlastnické právo osídlených hospodářů. 140.000 jich čeká na ukončení tohoto neblahého stavu nejistoty a netrpělivého čekání. A přece celé to pohraničí potřebuje klid. Projednávaný zákon přinese i do řad zemědělců, pracujících na zkonfiskované půdě, pocit bezpečí a jistoty, zbaví je konečně nedůvěry a splní tak přísliby dané vládou. Jeho uskutečnění bude velikým pokrokem ve stabilizaci poměrů v pohraničí, bude nám zárukou, že konečně dojde i v těchto krajích, ve všech vesnicích těchto krajů k tomu hospodářskému rozkvětu, který v podstatě bude znamenat i prospěch celého národa a celé republiky.

Národní socialisté budou proto pro tento zákon hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je p. posl. Konvalina. Dávám mu slovo.

Posl. Konvalina: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Historický význam osídlení našeho pohraničí českým a slovenským lidem, k němuž došlo v rámci budování našeho státu jako státu národního, byl s těchto míst již mnohokráte dostatečně zdůrazněn. Provádění veliké osídlovací akce přes dalekosáhlý její význam neprobíhalo však bohužel ve všech fázích tak, jak v zájmu národa a státu probíhat mělo. Způsob, jakým se zejména zemědělské osídlení v pohraničí provádělo, byl podrobován mnohým kritikám a dělo se tak plným právem i na půdě parlamentní. My všichni, kteří jsme osidlování pohraničí viděli zblízka, byli jsme také svědky toho, že od počátku provádění osídlovací akce byly to především politické vlivy, které situaci v pohraničí ztěžovaly a způsobovaly, že velmi často docházelo zde k případům politického útlaku a že politické moci využívali mnohdy neodpovědní lidé k provádění různých pochybných akcí. V mnoha případech byli středem útoku právě ti, kdož do pohraničí šli s úmysly nejlepšími. Za tohoto stavu věcí byl pochopitelně v některých pohraničních obcích život válkou nervů, v níž často znechucení poměry vyklizovali pole nebo byli prostě různými triky z osídlení vyřazováni ti nejschopnější. To pochopitelně vedlo také k tomu, že se v pohraničí silně projevovalo volání po právním zajištění přídělů, zvláště se strany těch přídělců, kteří vlastními prostředky a pílí zlepšili přidělené jim usedlosti a kteří právě byli mnohdy středem politicky zabarvených nájezdů, končících nejednou nuceným jejich odchodem z pohraničí. Že za takových okolností vznikaly mnohé hmotné a morální škody nejen pohraničí, ale i státu. je na bíle dni. Tyto poměry jen zvyšovaly touhu zemědělských národních správců po takovém právním zajištění přídělu, jež by každému poctivému osídlenci zaručovalo želané vlastnictví. Provisorní řešení této otázky t. zv. vlastnickými dekrety, které byly s urychlením vydány před volbami na jaře minulého roku, což se dělo ve většině případů v rámci nevkusné politické agitace, zemědělce v pohraničí naprosto neuspokojilo. To proto, že tyto dekrety byly novým provisoriem, které jim neposkytovalo potřebných vlastnických záruk, zvláště proto, že ministerstvo zemědělství které je vydávalo, samo je také v celé řadě případů nerespektovalo. Tím se jen stupňovalo volání po řádném zaknihování a tím dosažení skutečného vlastnictví zemědělských přídělů v pohraničí, aby tak byl učiněn konec nejistotě a pohraničí dán potřebný klid nutný pro konsolidaci tamních poměrů.

Nedávný náznak snahy provésti zaknihování zemědělské půdy a usedlostí v pohraničí společnými knihovními vložkami, jak o nich mluvila jedna ze šesti osnov ministerstva zemědělství, jež byly v letáku rozeslány na venkov, zemědělskou veřejnost, hlavně pohraničí, ještě více rozrušil. S tím větším povděkem přijmou proto jistě zemědělci, především pohraničních krajů, právě projednávaný zákon o provedení knihovního pořádku na obsazené konfiskované půdě, který jim zaručuje, že zaknihování přídělu bude i v pohraničí provedeno v rámci samostatných knihovních vložek. Věříme jistě všichni, že tento zákon, který má tak velký význam pro zemědělce našeho pomezí, přinese tam skutečně zasloužený klid a jistotu a přispěje k tomu, aby zemědělský lid v pohraničí se s tím větším úsilím dal do práce.

Tento zákon, jak pevně věřím, přispěje také k tomu, aby padly mnohé rozdíly mezi pohraničím a vnitrozemím a aby se i v pohraničí uplatnila vláda pravdy, práva a spravedlnosti. Tím se jistě skončí také neblahé působení různých elementů a pohraničí půjde vstříc lepší a šťastnější budoucnosti. Ve světle právního řádu, k jehož nastolení tento právě projednávaný zákon jistě velmi přispěje, zmizí a rozplyne se jistě ovzduší nejistoty a strachu, které tak velmi škodilo zdárnému vývoj i poměrů v pohraničí.

Pokud jde o provádění právě projednávaného zákona, chtěl bych poznamenati, že bude nutno připravit a uskutečnit taková opatření, aby předávání půdy do vlastnictví prováděl pouze Národní pozemkový fond, který jako právnická osoba bude vystupovati vůči přídělcům spíše jako strana než jako úřad, zvláště když bude také přijímati přídělovou cenu a povolovati splátky a slevy. Prakticky to bude znamenat, že vydáním přídělové listiny se přídělce okamžitě stane bezvýhradným vlastníkem přiděleného majetku bez ohledu na to, kdy bude provedeno knihování; neboť taková listina by byla vlastně spíše oboustrannou smlouvou než odvolatelným právním aktem. Musíme totiž nutně počítati s tím, že knihování nebude provedeno na př. během půl roku, vzhledem k návalu práce na knihovacích úřadech. Chceme-li proto definitivně ukončit stav nejistoty v pohraničí, musíme bezpodmínečně trvat na takovémto řešení.

Po odhlasování zákona o zaknihování zemědělských přídělů zbude nám ovšem v pohraničí ještě celá řada problémů, s nimiž bude nutno se vypořádati. Mám-li při této příležitosti poukázat alespoň na některé, cítím povinnost zmíniti se především o potřebě přidělení menších výměr lesů do vlastnictví pohraničních zemědělců. Na tento problém, který s naší strany byl od počátku tak často zdůrazňován, je třeba poukázati a posuzovati jej se správného hlediska. Otázka selských lesů přichází totiž v úvahu povětšině v krajích hospodářsky slabých, kde zemědělec má omezené výrobní možnosti. Z takových důvodů také právě v těchto krajích lesy vznikaly, aby totiž svým užitkem přispěly k udržení rovnováhy zemědělských podniků. To cítí dnes nejlépe zemědělci, kteří tyto kraje osídlili, a proto právě volají po tom, aby přídělem menších lesních výměr, jež k selským usedlostem na pohraničí patřily, bylo jim úspěšné hospodaření umožněno. Z těchto důvodů je třeba, aby tento požadavek byl uskutečněn a rychle proveden. Mluví-li o této záležitosti dnes také již pan ministr zemědělství, jehož resort se ještě před nedávnem proti uskutečnění tohoto požadavku kategoricky stavěl, pak je to jen důkazem, že jsme hájili dobrou věc, kterou s hlediska zemědělců oblasti přicházející v úvahu je skutečně třeba provést. Dostává se nám tím velkého zadostiučinění a zemědělcům v pohraničí nového důkazu, že jejich spravedlivé požadavky hájíme poctivě. Je třeba, aby celá akce přídělu selských lesů v pohraničí do soukromého vlastnictví byla provedena vhodnou formou a hlavně rychle.

Rovněž příděl konfiskovaných lesů svazkům územní samosprávy bude třeba urychleně provésti, aby jejich hospodaření bylo zabezpečeno. Po známých zkušenostech s hospodařením státních lesů a statků není jistě důvodů, aby výměra státních lesů a statků, která již dnes činí 1.200.000 ha, byla i nadále rozšiřována.

Velmi zodpovědně je také třeba zdůraznit a řešit otázku velikosti přidělovaných usedlostí v pohraničí. Není dobře možno to dělat bez přihlédnutí k půdním a klimatickým poměrům, jakož i jiným okolnostem. Není možno tvořit, jako se to třeba děje na jižní Moravě, kde v některých obcích jsou přidělovány zemědělské usedlosti pouze ve výměře 5 - 6 ha, nový zemědělský proletariát. Tím by jistě účelu dosaženo nebylo. Budoucnost ukáže nepochybně také, nedojde-li ke korekturám příslušných předpisů, že není správné držet se výměry 13 ha, zejména tam, kde krajové podmínky, výrobní poměry, hospodářské budovy a jiné okolnosti mluví pro zvýšení výměry přidělovaných pozemků. Stejně, nemá-li dojíti při osídlení pohraničí k těžkým chybám, musí býti respektovány výrobní podmínky jednotlivých krajů za všech okolností Krajům se speciální zemědělskou výrobou, jako je tomu na př. na Znojemsku a na jižní Moravě vůbec, musí býti všestrannou podporou umožněno udržeti si tradice desetiletími budované. V příští nutné specializaci naší zemědělské výroby přijdou nám tyto snahy svými výsledky jistě jen k dobru.

Projednávání tohoto zákona spadá do doby, v níž se ujímají staré české půdy v pohraničí také potomci zahraničních Čechů, především z Volyně. Okolnost, že v řadě generací, které žily mimo vlast, zachovali si tito lidé národní uvědomění a lásku k zemi svých předků, svědčí o tom, že naše národní společenství je jimi rozmnoženo o další desetitisíce členů, kteří národu a státu mohou právě dnes prokazovati velmi platné služby. Je proto naší povinností, abychom je ve vlasti jejich předků vítali s takovou láskou, s jakou oni přicházejí budovat si zde své nové domovy. Je naprosto samozřejmé, že je také povinností všech úředních činitelů, kteří mají za úkol prováděti umístění volyňských Čechů, aby vynaložili veškeré úsilí k tomu, aby celá akce úspěšně skončila. Jsou-li snad v tomto směru nějaké stížnosti se strany volyňských Čechů, je jistě povinností příslušných míst, aby jejich příčiny byly urychleně odstraňovány. Bylo by neodpustitelnou chybou, kdyby volyňští krajané měli u nás začínati svůj nový život s hořkostí nad tím, že jim nebyla poskytnuta podpora a pomoc všude tam, kde toho potřebovali a kde to bylo možné.

Nakonec bych chtěl zdůrazniti, že naši hraničáři mají před sebou opravdu úkoly veliké. Je povinností nás všech - a měli bychom si to stále uvědomovati - jim v jejich práci obětavě a bez postranních zájmů a úmyslů pomáhati. Pohraničí má a musí se státi pevnou hradbou zajišťující hranice republiky. Pan president republiky před nedávnem při jedné příležitosti upozornil velmi vážně na okolnost, že je stále třeba myslet na nebezpečí, které vyrůstá za hranicemi republiky v těch, kteří byli nuceni, prohřešivše se zradou nejtěžší, území našeho státu opustit. To musíme mít stále na zřeteli. Z těchto důvodů musí veškeré naše úsilí směřovati k tomu, aby vytvořením hmotných i mravních předpokladů byla síla a odolnost pohraničí zabezpečena. Aby tohoto cíle bylo dosaženo, musí nutně z pohraničí odejít především všichni rušitelé klidu a pořádku, stejně jako všichni, kdož si myslí, že politická legitimace je opravňuje nedbat a nerespektovat zákonů republiky. Práce našich hraničářů se bude dařit jen v ovzduší klidu, pořádku a práva. K tomu jistě vydatně přispěje projednávaný zákon o zaknihování zemědělských přídělů. Poslanecký klub čs. strany lidové bude nejen pro tento zákon hlasovat, ale provází také jeho uskutečnění přáním, aby splnil všechna očekávání poctivých zemědělců, především v našem pomezí, a byl základem jejich další úspěšné práce. Bude to jen v zájmu národa a státu, podaří-li se jim v pohraničí vybudovat pro sebe i své rodiny spokojené domovy. V tom bude také síla, která jim umožní za všech okolností vytvářet předpoklady k tomu, aby stará česká půda, která po staletích přešla do českých rukou, českou také již navždy zůstala. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Uděluji slovo dalšímu řečníkovi, kterým je p. posl. Hladký.

Posl. Hladký: Slavná sněmovno!

Dnešní zákon, který projednáváme, je třetím zákonem, který se dotýká našeho pohraničí. Vítáme jej právě proto, že má, když ne úplně, tedy alespoň částečně přinést hospodářské zajištění a hospodářskou jistotu našim lidem v pohraničí. Zemědělské osidlování a hlavně zemědělští osídlenci bývají kritizováni. Při tom se často zapomíná, jaké veliké dílo bylo zemědělským osídlením v naší republice vykonáno. Zapomíná se často, že

česká půda, která podle gruntovních knih patřívala českému lidu, se vrací do jeho rukou. Chci vám říci aspoň několik zajímavých číslic o našem novém osídlení a něco o tom, abychom, když kritizujeme, si uvědomili, co velikého bylo vykonáno. Veliký kraj starého kmene Zličanů, žatecko a Podbořansko, mělo při sčítání v roce 1930 21.000 Čechů a 57.000 Němců. Dnes má tento kraj 73.000 Čechů a pouze 2.000 Němců. (Potlesk.) Starý český župní kraj, Bílinsko, Mostecko a Duchcovsko, měl 180.000 Čechů a 112.000 Němců. Dnes má 126.000 Čechů a 10.000 Němců. Starý husitský kraj litoměřický měl 34.000 Čechů a 61.000 Němců. Dnes má 58.000 Čechů a pouze 835 Němců. (Potlesk.)

Kraj starých Děčanů, Děčínsko, měl 9.000 Čechů a 112.000 Němců. Dnes má 75.000 Čechů a pouze 2.000 Němců. Kraj s památnými Stadicemi, Ústecko a Teplicko, měl 51.000 Čechů a 183.000 Němců, dnes má 145.000 Čechů a 10.000 Němců, a Chomutovsko, o kterém se říkávalo "všude lidé, jenom v Chomutově Němci", a jména jehož vesnic nám připomínají naše Chodsko, mělo 11.000 Čechů a 76.000 Němců a dnes má 50.000 Čechů a 5.000 Němců. Při tom uvažme, že jde o Němce, kteří byli vyreklamováni jako odborníci, kterých je snad ještě potřebí v našem průmyslu.

Myslím, že můžeme říci, že se stal skutečně v našem pohraničí veliký zázrak. Když chceme kritizovat naše zemědělské osídlence, uvažme, kdo šel do našeho pohraničí. Byli to za prvé lidé, kteří neměli nic, jenom ruce k práci a hrst dětí; byli to lidé, kteří tam šli bez praktických zkušeností - no, a šel tam také ten koukol, kterého bychom se rádi zbavili, a tu bychom prosili všechny politické strany, aby k vůli tomu, že se někdo hlásí k té či oné politické straně, jestliže není hoden, je-li zlodějem, k vůli jeho politické legitimaci ho nechránily před očistou našeho kraje, aby nebyla znehodnocována ta veliká historická událost, kterou je osídlení našeho pohraničí českým živlem. (Potlesk.)

A teď prosím, dovolte mně, abych řekl několik stínů našeho osídlení. Poukázal jsem zemskému národnímu výboru a také panu ministrovi zemědělství již v červenci r. 1946 na případ obce Lahovic na Bílinsku, kde jen z důvodů politických byli vystěhováni zemědělci, kteří dobře hospodařili, na udání místního člověka, který má řadu trestů, který seděl v okresní osidlovací komisi a dnes je zavřen. Stejný případ se dnes připravuje v obci Želenicích na témže okrese. A tu bych prosil, aby pan ministr zemědělství věnoval těmto případům pozornost, aby je dal vyšetřit a aby také skutečně zjednal nápravu. Upozorňuji dále na Německou osidlovací akciovou společnost - národní správu v Karlových Varech. Tato společnost spravuje všechen majetek, který patřil kdysi této společnosti, svým postupem však brzdí rozvoj našeho zemědělství. Měla by být právě této společnosti věnována velká pozornost.

Dále bych chtěl upozornit příslušný odbor ministerstva zemědělství na problém t. zv. České zahrady. Je to požehnaný kraj, a ten z vás, kdo by zavítal dnes do toho kraje, uvidí l nevídanou krásu, poněvadž všechny stromy jsou v květu. Tato zahrada, tato bohatá pokladnice potřebuje bedlivého ošetření. Noví osídlenci, kteří tam přišli, nemají ještě lásku ke stromům, také jim nerozumějí, a tak jsme svědky toho, že toto naše ovocnářství velmi upadá. Chtěl bych upozornit, že jsem v Sovětském svazu viděl to veliké dílo, které tam vykonal sovětský vědec Mičurin právě v ovocnářství, a doporučoval bych, aby naše ministerstvo zemědělství škole a odbornému vzdělání našich zemědělců, kteří přišli do té zahrady Čech, věnovalo větší pozornost, aby tito lidé našli lásku ke stromům a aby také naše ovocnářství pozvedli tam, kde bychom je všichni chtěli mít.

Chci také upozornit, že mezi našimi sedláky není peněz. Není-li jich ve vnitrozemí, není jich dvakrát v pohraničí. A proto se nemůžete divit tomu, že se tam setkáváme s častými zjevy, že se zabíjí na černo, že se zkrmuje obilí, čili krátce že se nehospodaří tak, jak by se mělo hospodařit.

Domnívám se, že tento zákon snad nám způsobí alespoň jedno. Mnozí naši osídlenci v pohraničí doposud hospodaří tak, jako se hospodaří na státním: "Není to dosud moje. Z mého to ještě nejde" Až bude tento zákon proveden, jsem přesvědčen. že tito lidé získají lásku k té půdě a že na ní budou hospodařit skutečně tak, jak pravý sedlák na svém má hospodařit. (Potlesk.)

Chtěl bych vás ještě, prosím, upozornit na jeden problém, a to jsou zemědělské síly. Nemáte-li jich dost ve vnitrozemí, tím méně je jich v pohraničí. Jsou tam posíláni zemědělští pracovníci. Byl jsem upozorněn, že pro naše zemědělské osídlence jsou tito zemědělští pracovníci příliš drahými silami. Bylo mi uvedeno, že se jim musí platiti 1.200 Kčs měsíčně, celé zaopatření, příplatky za krmení, neděle, hodiny přes čas, šaty, třínedělní dovolená a jsou to často lidé, kteří nerozumějí zemědělské práci. To na druhé straně u našich zemědělských dělníků způsobuje rozmrzení, poněvadž jejich příjmy nejsou tak veliké jako příjmy lidí kteří tam přicházejí s neodbornou přípravou a nejsou v zemědělství tolik platní.

Chtěl bych požádat pana ministra zemědělství, aby věnoval také pozornost našim t. zv. kolonistům. Jsou to většinou příslušníci naší prvé legionářské armády, kteří byli v našem pohraničí usídleni. Kupovali 1 ha půdy za 25.000 Kč. Po 12 letech byli za okupace vyhnáni, byly jim vzaty stroje, dobytek, a na cestu jim bylo dáno 150 RM. Teď půdu převzali zpět, statky jsou vyrabované, a finančně si tito lidé stojí velice špatně. Tak na př. sedlák Borovička z Pechovic u Chomutova si koupil usedlost za 280.000 Kč a tento peníz splácel. Dnes se vrátil zpátky, ale poněvadž za okupace majitel, anebo ten, kdo statek spravoval, vůbec neplatil anuity, dostává nyní tento bývalý osídlenec zpět živnost zatíženu novými 60.000 Kčs z anuit, které za tu dobu nebyly placeny. Takových rodin jenom na chomutovském okrese je 74 a prosil bych pana ministra, aby věnoval těmto poměrům pozornost.

Máme u nás ještě jeden problém, o němž zde už bylo hovořeno, a snad se některým bude zdát, že o něm budu hovořit jinak. Naše pohraniční hory nemají dostatek půdy, aby tam mohla vzniknout hospodářství a vůbec aby tam český člověk chtěl jít hospodařit. A tak se tam vytvořila pastvinářská družstva nebo pastviny. Tato pastvinářská družstva jsou kritizována. Někdy právem - snad více právem - ale někdy, myslím, i neprávem. Možná, že si neuvědomujeme, jak ohromně důležitou věcí jsou anebo mohla by být pastvinářská družstva pro naše hospodářství. V našem dobytkářství jsme nejméně o 50 - 60 let za vyspělými státy severskými, Dánskem, Norskem, Švédskem a Švýcarskem, které právě v pastvinářství založily si bohatství svého zemědělského hospodářství.