Při každé příležitosti se hovoří a v tisku píše o tom, jak rozbujelá je naše administrativa a jak těžkopádné je vyřizování věcí, jež by neměly býti zdržovány, a přece každá snaha po zjednodušování naráží na nepochopení. Prosím, nechtěl bych, aby to bylo vztahováno na jedno místo, to patří do všech těch resortů. Víme, že vláda je přímo zavalena prací, že její výkon často přesahuje lidské síly a že se dostává těžko k tomu, aby projednala nutné otázky. To by však nemohlo omlouvati v tom případě, kde návrh zákona je několik měsíců hotov a kde bylo možno předložit jej sněmovně k projednání. Ostatně tento návrh byl nyní mými soudruhy podán přímo a je na sněmovních výborech, aby se touto otázkou, tak důležitou pro celé naše plánované hospodářství, zabývaly.

Mluvíme o přebujelé administrativě a víme, že předpokladem pro restrikci je především velkorysá reorganisace a zjednodušení. A přece není chuti se touto otázkou vážně zabývati. Alespoň osud návrhu na reorganisaci plánovací služby tomu nasvědčuje, ač v předvánočním exposé bylo panem předsedou vlády jasně prohlášeno, že vláda považuje za svoji povinnost v době co nejkratší připravit a sněmovně předložit zmíněný návrh. Zatím kdekdo plánuje a kdekdo do toho mluví, zvyšuje se nepřehlednost, dosažené výsledky provádění jsou jednotlivými sektory výroby oznamovány řadě institucí, jež se domnívají, že plní důležitou funkci, když registrují a dělají statistiky na mnoha a mnoha místech. Utápíme se prostě v moři papíru, a to namnoze zbytečně. Namísto účelné reorganisace a sloučení dosavadních institucí vyvoláváme další.

Zákon o zabezpečení pracovních sil pro provedení dvouletky je nám sympatický, a to s několika hledisek. Uvedu jeden příklad, ač podobných bylo by možno uvésti řadu. Generální sekretariát Hospodářské rady připravil pro vládní usnesení pečlivě rozbor potřeby pracovních sil. Pravda, byl při tom odkázán na zprávy jednotlivých výrobních odvětví a nemohl dosti dobře posouditi, zda požadavky národních podniků i soukromých podnikatelů, pokud běží o potřebu pracovních sil, odpovídají skutečnosti. Je známo, že podniky ve snaze zajistiti si dostatečnou reservu pracovních sil, zejména pro dosud velkou fluktuaci, požadovaly takový počet, který neodpovídá skutečné potřebě. Pro dílčí úkol výroby ku př. obráběcích strojů je udána i potřeba nekvalifikovaných sil. Při svých příležitostných návštěvách v některých závodech jsem zjistil, že těchto sil je nadbytek a že nejsou využity. V jednom jediném závodě je takovýchto přebytečných sil 450 a je velmi těžko přeřaditi je tam, kde jich je zapotřebí, protože předně je to nepopulární pro správu závodu i pro závodní radu, za druhé brání se tomu i zaměstnanci sami, protože v návrzích na propuštění není často dbáno zásad spravedlnosti. Při tom závod, o kterém se zmiňuji, má své hospodářství za minulý rok celkem v rovnováze, ač by mohl být silně aktivní a ač by mohl přikročit k snížení cen svých výrobků v zájmu snazšího odbytu za hranicemi. Vždyť jen mzda zmíněných 450 dělníků včetně sociálních břemen činí ročně více než 15 milionů korun.

Zákon, který projednáváme, je nám dále sympatický proto, že stanoví spravedlivé pořadí těch, kteří mají býti přemístěni do zaměstnání, kde bude lépe využito jejich pracovní síly. Není třeba, abychom si zastírali, že velmi často při propouštění zaměstnanců rozhodovaly jiné motivy než spravedlivé. Často to bylo i politické zaměření dělníka, které spolurozhodovalo. A tu, ač jsme byli vnitřně přesvědčeni, že některé síly jsou v tom či onom závodě přebytečné, bránili jsme se jejich propuštění z toho prostého důvodu, že jsme nenahlíželi, proč má býti propuštěn dělník nejen věkově, ale i pokud běží o délku zaměstnání starší, proč má býti propuštěn táta s děcky a ne svobodný, který by mohl snáze přijmouti zaměstnání jinde. Zákon spravedlivě přihlíží ke všem těmto skutečnostem a přináší nám do pracovišť potřebný klid a pořádek.

Další, neméně důležité a nám sympatické ustanovení je, že projednávaný zákon řeší do značné míry postavení žen v zaměstnání. Nařízením ministra sociální péče budou po slyšení jednotného odborového hnutí stanoveny druhy práce, na něž bude míti žena nárok před mužem. Již při projednávání tohoto zákona ve výborech jsem o této otázce hovořil. Vím, že tu budou určité těžkosti a že důsledné provádění těchto zásad nám přinese mnohé potíže. Je to ta věčná konkurence ženské pracovní síly, na kterou jsme dříve hleděli s takovou nepřízní v dobách, kdy nebylo dostatek práce pro muže - živitele rodin a kdy levnější pracovní síla ženy vytlačovala muže ze zaměstnání. Ideálem nás všech by bylo, aby se žena věnovala domácnosti a výchově dětí a aby muž svým pracovním výdělkem dostatečně zabezpečil výživu rodiny. Pravda však je, že žen je více než nás mužů, že jsou ženy, které nemají děti, že jsou ženy neprovdané a že naše vlast potřebuje nutně každou pracovitou ruku. Na svých cestách v cizině jsem velmi často viděl ženy zaměstnané u prací, jež u nás jsou vyhrazeny jen a jedině mužům. Viděl jsem ženy jako vlakvedoucí, jako řidičky autokarů, autobusů, průvodčí ve vlacích a tramwayích, v kovodělných závodech u obráběcích strojů, ba i u velmi namáhavých prací, ve kterých žena plně zastala muže. Viděl jsem tyto ženy v podobných zaměstnáních v hlubokém míru, nikoliv ve válce. Když jsem vyslovil podiv nad tím, že žena pracuje i při takové práci, jako je u bucharu, řekl mi inženýr, který mě doprovázel: My ženu k této práci nenutíme, jsme však rádi, že ji koná. Píšeme o ní a říkáme: "Hle žena, která plně zastane muže v době, kdy vlast bude v nebezpečí a kdy ji muž půjde brániti." Dnes dopoledne jsme byli na Olšanských hřbitovech poklonit se památce padlých Rudoarmějců. Ano, byla to především sovětská žena, která má nehynoucí zásluhu o záchranu své vlasti a o záchranu lidství celého světa a která má nehynoucí zásluhu i o záchranu naši, neboť kovala zbraně v době, kdy muži bojovali.

A přece cítíme u nás jakousi nespravedlnost vůči ženám. Jsou obory lidské práce, které při veškeré tak vychvalované rovnoprávnosti žen a mužů jsou ženám uzavřeny. Naproti tomu můžete vidět ženy při pracích, které se pro ně nehodí. Lopata, kolečka, nošení cihel a stavebního materiálu, to není práce pro ženu. A přece i dnes u těchto prací ženu vidíte. Jen probůh o tom nemluvit, lidé to neradi slyší a jsou velmi pobouřeni, čtou-li dvouřádkový komentář naší zpravodajské sněmovní služby, která stručně a heslovitě zachytí podstatu pronesených názorů. Pražský "Elektrikář", závodní časopis zaměstnanců pouličních drah, si velmi prudce na mne vyjel, že prý jsem označil službu průvodčích u tramwayí za lehkou, ač jsem o lehké nebo těžké práci průvodčích vůbec nehovořil. Jsou to potíže, ale musíme mít odvahu je řešit. Žena má plné právo, aby se uplatnila ve všech oborech práce, a my máme naproti tomu svatou povinnost vyhradit ženě přednostní nárok na práci všude tam, kde je méně namáhavá a kde nás žena stejně nahradí. Jsou zaměstnání, v nichž v některých státech muže neuvidíte. Jsou to především obchody. Ve Švýcarsku neuvidíme téměř ani v jednom koloniálním nebo textilním obchodě muže. V těchto státech je totiž ustálený, nikde nepsaný a přece jen přesně dodržovaný zákon: právo ženy na ty pracovní obory, pro které se svým založením hodí lépe nežli my muži.

Zákon o mobilisaci pracovních sil nám musí zabezpečiti zdar dvouletky. Potřebujeme zmodernisovat, technicky zdokonalit svoji výrobu. Potřebujeme zabezpečit zemědělce a s úspěchem rozvinout stavební ruch. Ke všem těm úkolům je třeba pracovitých lidských rukou. Chceme přece stát, v němž se budou všichni na práci podílet a také na jejím ovoci. Budujeme stát, ve kterém nemá být sociálních křivd ani bídy pro jedny a blahobyt pro druhé. Svou sociální politiku zaměřujeme k tomu, abychom překonali kapitalismus, jinak by on překonal nás se všemi našimi ideály. Rozhodli jsme se pro cestu demokratického socialismu. Ukládáme tím státu a sobě nezbytná břemena a snad si jich ukládáme více, než jsme schopni unésti. Činíme tak však v naději, že se nám podaří rozvinout všechny výrobní síly natolik, aby náš národní důchod snesl ta veliká odčerpávání, jež věnujeme vyrovnávání sociálních nepoměrů. Proto se snažíme i tímto zákonem rozšířit okruh těch, kteří národní důchod vytvářejí. Podaří se nám to, budeme-li důslední v provádění všech nezbytných opatření, jež leckdy nejsou populární, za něž však máme bráti kolektivní odpovědnost a nečiniti je předmětem stranického prospěchu. Dojde k novým opatřením, protože k nim dojít musí. Je to především přesun jisté části veřejných zaměstnanců do oborů, pro něž se tito svým odborným výcvikem lépe hodí. Snad by bylo bývalo lépe, kdybychom přece jen tuto otázku byli řešili zároveň, jak to ostatně bylo ministrem sociální péče původně navrhováno. Mluví pro to nesporně především psychologické důvody, neboť lidé dovedou snáze pochopit nezbytná generelní řešení než řešení dílčí. Buďme však při stanovení zásad restrikce spravedliví a nedopouštějme se chyb, jež by musely působiti jako úmyslné.

Vím, že problém restrikce veřejných zaměstnanců souvisí úzce s reorganisací státní a veřejné služby a že bez ní se nám nepodaří dosíci úspěchů. Ostatně dokonalým zjednodušením státní správy vyřešíme i řadu věcí, jež nám dosud brzdí všechno naše úsilí o urychlení úředního jednání. Mám na mysli především potíže, které nám brání rozvinout stavební ruch. Pokud se nepostaráme, aby zmizela řada zákonných předpisů a nařízení, z nichž mnohé nám tu zanechali okupanti jako památku a s nimiž jsme se nedovedli dosud vypořádati, nebude nám pomoženo. Ponechme úředníkům možnost vlastní iniciativy a rozhodování při osobní odpovědnosti a půjde to.

Musíme míti také odvahu i k takovým opatřením, jež budou zasahovat do domnělých práv, jaká nám byla presentována liberalistickým myšlením. Před dvěma dny přidělil iniciativní výbor k projednání návrh zákona podaný posl. dr Krajinou, dr Chudobou, dr Bělehrádkem a Daxnerem o přijímání posluchačů na vysoké školy. Kvitujeme, že také touto otázkou se budeme zabývat, neboť musíme vycházet ze zásady, že studentům vysokých škol, kteří se po léta připravují pro své pozdější povolání, musí být toto povolání zabezpečeno. Rozhodli jsme se pro plánovité hospodářství a musíme jít do důsledků. Studenti vysokých škol jsou určeni ku práci, na níž mají mít právní nárok. Není přece možné, abychom je nechali léta studovat a při tom věděli positivně, že je nebudeme moci umístiti úměrně k jejich vzdělání. Již dnes cítíme značný tlak vyvolaný nemožností umístit absolventy některých škol. Úřady ochrany práce by nám mohly předložit smutné doklady o těžkostech při umisťování absolventů středních škol. Je jasné, že se neobejdeme do budoucnosti bez řádné regulace přílivu mládeže na střední, odborné a vysoké školy. Čím dříve tak učiníme, tím lépe. Tím lépe pro budoucnost našich vlastních dětí. Kolegyně Šimonková zde mluvila o tom, že v prvém období republiky mnohdy lidé s akademickým titulem, s akademickým vzděláním museli přijímat práci na stavbách a v podobných zaměstnáních.

Připomínám k tomu jenom jeden fakt, o kterém všichni ostatně víme, že se nám ku př. na architekturu přihlásilo 1200 posluchačů a jenom jeden, jediný učeň do zednického povolání. A vidíte, i kdybychom postupovali tak, jako postupujeme nyní, na tomto případě, který máme z loňského roku zde v Praze, bychom viděli, že pak by nezbylo nic jiného, než aby lidé s vysokoškolským vzděláním šli dělat tyto manuelní práce, kdybychom neměli pro tyto práce dostatek sil. Je to ukázka doby velmi nezdravá, která se projevuje v útěku od manuelní práce. Bylo tu již o tom několikráte hovořeno a velmi pěkně to charakterisoval posl. Vojta Beneš v úvaze o černé a bílé práci. Je to chybný názor na práci, který je příčinou tohoto problému a který spočívá především v odlišném provedení košického vládního programu, i pokud jedná o národním důchodovém pojištění. Tím se mnohé změní ku prospěchu našeho hospodářského života.

Kvitujeme, že celý zákon o mobilisaci pracovních sil je proniknut především zásadou dobrovolnosti, že však má i svá pevná ustanovení, jež budou uplatněna vůči těm, kteří se práci úmyslně vyhýbají. Souhlasíme, aby těchto ustanovení bylo plně využito. Je to hospodářská nezbytnost a je to především otázka mravní, otázka posílení pracovní morálky.

V závěru bych chtěl promluviti o těch, kteří budou při provádění tohoto zákona nejvíce dotčeni a jejichž dobrá nebo špatná práce bude míti vliv na dobré nebo špatné výsledky našeho hospodářství. Jsou to zaměstnanci úřadů ochrany práce, zaměstnanci z veřejných zaměstnanců nejmizerněji honorovaní. Jsou špatně placeni především proto, že u nich není provedena systemisace, že je mezi nimi 80% smluvních. Mohl bych tu přečísti dopisy těchto zaměstnanců. Jejich průměrný plat nepřesahuje 2250 Kčs měsíčně, ženatého doktora práv, otce dítěte, necháváme pracovat za pouhých 1935 Kčs měsíčně. Požitky smluvních zaměstnanců těchto úřadů sotva přesahují 2000 Kčs. Mluvíme-li o časté a nežádoucí fluktuaci u zaměstnanců, potom je u úřadů ochrany práce přímo hrozivá. Že to na kvalitě úřednictva nepřidá, je pochopitelné. Jak také jinak mají míti tito lidé chuť ku práci, když denně jsou jim hlášena volná místa daleko lépe honorovaná než jejich. Je jasné, že to svádí k útěku od vlastní práce. Ministerstvo soc. péče si bylo vědomo tohoto nepoměru a proto již 21. září minulého roku učinilo návrh vládního usnesení o přiznání služebních přídavků zaměstnancům úřadů ochrany práce. K tomuto návrhu zaujalo ministerstvo financí dopisem ze dne 23. října, dále ministerstvo vnitra dopisem z 9. listopadu a nejvyšší kontrolní úřad dopisem ze dne 3. října min. roku odmítavé stanovisko s odůvodněním, že nelze zásadně povolovat platové nadlepšení jedné části veřejných zaměstnanců.

Je pravda, že Ústřední plánovací komise ve své schůzi 9. ledna t. r. přihlédla k tomu, že platy těchto zaměstnanců jsou mizerné, a doporučila, aby přídavky ministerstvem sociální péče byly poskytnuty jako přídavky výkonnostní. Toto uznání a doporučení zůstalo však na papíře do doby, dokud jsem se svými klubovními kolegy nepodal vlastní iniciativní návrh zákona, který byl sněmovně dne 20. března t. r. rozdán. A nastojte! Ihned se o zaměstnance úřadů ochrany práce projevil neobvyklý zájem. Dne 3. dubna dostalo předsednictvo sněmovny dopis z úřadu předsednictva vlády, ve kterém se sděluje, že podle zprávy v tisku - Národní osvobození ze dne 29. března - byl v parlamentě rozdán návrh zákona o zvláštních služebních přídavcích zaměstnancům úřadů ochrany práce. Kolega posl. inž. Reiman z úřadu předsednictva vlády nás upozorňuje, že ministerstvo soc. péče dne 21. září 1946 podalo podobný návrh vládního usnesení a že na základě tohoto návrhu bylo zahájeno užší meziministerské řízení, které však nyní bude urychleno a v nejbližší době uzavřeno. Úřad předsednictva vlády nám dává k úvaze, že úprava zvláštních služebních přídavků tohoto rázu zákonem je neobvyklá a že pokud se tak stalo zákonem č. 103/46 Sb., bylo to jen proto, že šlo o soudce a že zákonná forma úpravy byla odůvodněna tentokrát ústavními zřeteli.

Dovolte mi, abych o správnosti postupu a argumentaci úřadu předsednictva vlády pronesl své námitky. Předně neupravovali jsme špatné platy jen soudcům. Také vojenským gážistům i zaměstnancům finanční prokuratury a jiným jsme zde formou zákona přídavky poskytli. A dále není správné tvrzení, že připomínkové řízení o návrhu ministerstva soc. péče nebylo dosud dokončeno, ale pravda je, že jak ministerstvo financí a vnitra, tak i nejvyšší kontrolní úřad sdělily svá zamítavá stanoviska, a to již v říjnu minulého roku, jak jsem ostatně již uvedl, a že tím připomínkové řízení bylo fakticky skončeno, neboť se odmítavě vyslovily všechny kompetentní orgány.

Dalším podáním z 30. dubna bylo předsednictvu sněmovny sděleno, že otázkou se bude zabývat personální komitét ministrů dne 6. května 1947 a že patrně ještě týž den bude návrh projednán ve vládě. Schůze se včera nekonala a má snad o věci býti rozhodováno dnes.

Proč o tom hovořím? Věřte, že je mi to opravdu lhostejno, zda přídavky těmto špatně placeným a při tom svědomitým lidem budou poskytnuty přímo vládním usnesením anebo usnesením sněmovny. Pravda však je, že kdybychom tento návrh nepodali, nic by se nestalo. Hlavně, že tento spravedlivý požadavek bude splněn, ať již vládou, nebo námi. Vždyť je to naše vláda, máme k ní důvěru a v jejím úsilí ji zajisté všichni rádi podporujeme. Ale co zaslouží kritiky, je způsob, jakým se vyznamenává úřad předsednictva vlády. Dopis předsednictvu sněmovny z 3. dubna je podepsán panem posl. inž. Reimanen, a on mi promine, pochybuji-li v tomto případě o fair play. Kdyby byl kol. Reiman z vlastní iniciativy podal zmíněný návrh, měl bych z tohoto návrhu upřímnou a opravdovou radost a našel by v nás upřímné podporovatele takovéhoto návrhu. Nám opravdu nejde o stranickou popularitu, ale o skutečnou pomoc těm, kteří ji potřebují. Ale co třeba vytknout, je praxe, která se u nás zahnízdila a která spočívá v malicherném znemožňování iniciativy kohokoliv jiného, kdo není straníkem kolegy inž. Reimana.

Svou iniciativou v rozpočtové debatě a vyvolaným usnesením v pozdějším jednání ve věci hotelu Astoria-Wilson přinesl jsem za pomoci poslanců Štětky, dr Zibrína a Vičánka státu úsporu, přesahující 31 milionů Kčs. A kde jste o tom četli nebo kde jste slyšeli, že se s tím strana honosí? Nám nejde opravdu o nic jiného než o práci pro stát a lid. Snad je to naše chyba, že o ní méně mluvíme. Tož mluvme o ní všichni méně, ale dejme se do ní!

Přijímáme zákon o mobilisaci pracovních sil. Nemyslíte, že bychom měli mobilisovat především sami sebe? Mobilisovat ve vzájemné slušnosti, úctě a vážnosti? (Potlesk.) Nemyslíte, že bychom měli přestat s vožením traktorů do májových průvodů, (Potlesk.) těch traktorů, na nichž přece pracují příslušníci všech stran, a nikoli jenom strany jedné? To je také naše práce tam. A mluvíme-li o tomto případě, pak je to nejlépe vidět na volbách do závodní rady ve Zbrojovce, kde všechny strany šly proti našim lidem a kde se ukázalo, že těch hlasů sociálně demokratických je 28 procent, prosím pěkně! Tak myslím, že v tomto ohledu je to majetek nás všech a také chlouba nás všech a že bychom měli začít přestávat s tvrzením, že jenom jedni a nikoli ti ostatní mají zájem o blaho lidu. (Výkřiky.)