Máme s Polskem mnoho společného. Byli jsme vždy první na ráně germánské útočnosti a poznali jsme, co znamená německá zpupnost a rozpínavost. Společná nám byla i houževnatost, s níž jsme vždy znovu a znovu usilovali o svobodu. Společné bylo i vlastenectví, které mělo své hluboké kořeny v lidu, vlastenectví, které teprve dnes slaví své triumfy. Společná byla i ztráta státní nezávislosti pomnichovské. A to nám budiž výstrahou pro věčné časy. Polský i český národ prošel školou velikého utrpení, ze kterého vyšel zkrvácen, ale i moudřejší a silnější. Máme mnoho společného i dnes. Budujeme státy nového typu. Stejně jako my provedli i Poláci odsun Němců, stejně jako my i oni provádějí veliké reformy dějinného významu. Dali jsme nový obsah slovu demokracie i pravý smysl pojmu znárodněné hospodářství. Budujeme svůj průmysl i zemědělství podle plánu v jediné snaze, aby výsledky sloužily k povznesení životní i kulturní úrovně celého národa. A právě proto, že oba státy se daly do řešení velikých dějinných úkolů, tím větší je snaha, aby jejich usilovné snažení nebylo rušeno novými násilnými zásahy, aby učinily vše, aby poraženému Německu zašla navždy chuť k novému útoku, k nové expansi.

Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci mezi Československou republikou a republikou Polskou vyjadřuje snahy obou států vytvořit pevnou hráz proti německé útočnosti, pevnou hráz světového míru. Jde o veliké věci; a malým je ten, kdo by dnes chtěl oživovat staré vzpomínky, překusovat hořká sousta z let 1938 a 1939. Máme dnes co činit s novým Polskem, které samo nejpříkřeji odsoudilo Beckovský režim, jenž zasadil rány nejen nám, ale i polskému národu především. Reakční síly na naší i polské straně chtějí kalit přátelský poměr a také mezinárodní reakce se snaží rušivě zasahovat. My však musíme vidět zájem republiky, my musíme vědět, co potřebujeme k pokojné výstavbě své země, co dlužíme budoucnosti. Podle toho jednáme a podle toho jednají i odpovědní státníci na polské straně.

Máme na mysli bezpečnost a klid i mír pro svou zem a proto považujeme polské hranice na Nise a Odře za hranice slovanské a tudíž i naší bezpečnosti. (Potlesk.) Počítáme právem, že jsou to hranice definitivní, o kterých se již nebude smlouvat. V postupimském ujednání, jak známo, se jednalo o hranicích a nikoli o demarkační čáře; jednalo se o bývalé německé půdě a s tím také souviselo rozhodnutí o vystěhování Němců z území, které bylo přiřčeno Polsku, jednalo se o vystěhování více než 5 milionů Němců a osídlení milionů Poláků. A taková rozhodování nemohou býti dočasná, vypočtená jenom na měsíce. Taková rozhodování považujeme za trvalá.

Polsku byla vrácena jeho odvěká půda. Své dnešní hranice si Polsko získalo krví i nesmírným utrpením a stvrzuje své právo na tyto oblasti usilovnou prací, kterou vkládá do znovunabytých zemí. Půda, která byla Polsku vrácena, nevyváží ztráty, které byly způsobeny hitlerovským Německem. Šest milionů Poláků zavraždili a umučili Němci a není náhodou, že největší mučírny a největší lidské jatky byly vybudovány právě na polském území. Šest milionů lidských životů a škody, které jdou do výše 15 miliard dolarů - takové byly výsledky barbarského řádění Němců na polském území. My, kteří jsme také poznali, co Němci dovedou, plně chápeme úsilí polského národa zabezpečiti svou zem novými hranicemi, novým uspořádáním poměrů v zemi, novými, pevnými, přátelskými svazky jak se Sovětským svazem, tak i s námi a s ostatními slovanskými zeměmi. (Potlesk.) Chceme proto učinit vše, co navždy vyloučí možnost německého vpádu do slovanských zemí. A touto zárukou jsou nejen smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci, ale i vnitřní uspořádání a síla států, které smlouvu uzavírají.

Vyslovujeme upřímný svůj obdiv i uznání polskému státu za jeho veliké úsilí, aby vyléčil přetěžké rány zasazené Němci a zaručil zemi hospodářský rozkvět a blahobyt. Tříletý plán hospodářské obnovy, který byl započat 1. ledna 1947, počítá se zvýšením národního důchodu o 16% proti roku 1938. Obdivujeme se velikému úsilí polského národa, který vyjadřuje své vlastenectví v práci na obnově země.

Znali jsme staré Polsko: přelidněné vesnice, v nichž bylo napočteno 4 miliony přebytečných rukou; průmysl, který se nikdy nedovedl plně rozmáchnout. Poznali jsme polskou šlechtu, která se vždy s opovržením dívala na vlastní lid a také na nás, Československo, které jí příliš čpělo demokracií. Víme, že měla daleko blíže k pruským junkerům než k vlastnímu lidu, natož k ostatním slovanským zemím. S ní se lid vypořádal. Dnes máme před sebou nové Polsko, a čím více je budeme poznávat, tím pevnější bude naše přátelství, tím větší užitek z toho bude plynout pro obě země. A je třeba říci, že v Polsku vědí dnes o nás, Československu, více, než my víme o tom, co se děje v Polsku. V Polsku je dnes velmi rušný hospodářský život dík racionalisaci průmyslu, dopravy a bank i velké agrární reformě, dík těm opatřením, jež umožňují plánovité hospodářství. Polsko si vytvořilo zdravou základnu svého hospodářství a pevné pilíře pro svoji státní nezávislost a svobodu.

Smlouva uzavřená s Polskem nám otvírá možnosti spolupráce jak na poli hospodářském, tak i kulturním. Obchodní smlouva, o kterou se vede teď jednání, a dohody o vzájemných dodávkách, o hospodářské spolupráci, dohody o vzájemném transitu po zemi, po vodě i ve vzduchu, mají dalekosáhlý význam pro obě země. V perspektivě 5 let se počítá se vzájemnými dodávkami ve výši 10-15 miliard, které budou velmi mnoho znamenati pro oba státy. Prozatím byla uzavřena malá smlouva na dva měsíce, aby mohlo býti co nejrychleji započato s výměnou zboží v rozsahu 4-5 milionů dolarů. Polsko nám dodá během těchto dvou měsíců 100.000 tun uhlí, 1.500 tun zinku, elektrický proud a jiné zboží. Spolupráce na poli hospodářském je pro nás významná i proto, poněvadž obě země se opírají o plánovité hospodářství, které není postiženo prudkými výkyvy anarchistické výrobní soustavy, krisemi.

Hospodářská spolupráce musí býti nutně doprovázena i výměnou kulturních statků, poznáváním kulturního bohatství i dějin a národních tradic obou zemí. Dobrá atmosféra, která byla vytvořena při obchodním jednání, dává nejlepší vyhlídky pro řešení všech ostatních otázek, které jsou mezi námi a Polskem.

Uzavření smlouvy bylo uvítáno českým i slovenským a také polským národem. Bylo uvítáno i na území Těšínska, bylo tam uvítáno našimi i Poláky, kteří jsou občany Československé republiky, a považujeme za svoji povinnost zajistiti všem Polákům stejná práva jako občanům Československé republiky a dáti jim všechny možnosti k účasti na kulturním, společenském i hospodářském životě.

S povděkem bereme na vědomí, že s polské strany jsou činěna opatření, aby všude tam, kde Češi a Slováci tvoří větší celky, byly otevřeny české i polské školy, kulturní domy a podpořena činnost Čechů a Slováků na kulturním poli.

Slovanská vzájemnost, vyjádřená ve smlouvě o přátelství a vzájemné pomoci i v našich hospodářských a kulturních stycích, ukazuje nejlépe, jak velikou silou je idea slovanství. Není to přežitý romantismus minulého století, jak mnozí by chtěli dnes tvrdit, ale veliká realita. Stačí jediný pohled na mapu, abychom pochopili velikost změn: nejsme již zaklíněni do Německa; dnes máme nejdelší hranice s Polskem, které je našim spojencem, s Polskem, slovanským státem. Slovanství znamená dnes pro oba státy uskutečňovat dávné lidské snahy o hospodářský a kulturní rozmach obou národů, o bezpečí a mír.

Náš spojenecký systém, který tvoří smlouvy Československa se Sovětským svazem, s Jugoslávií a nyní s Polskem, je pevnou hrází proti německé útočnosti, hrází, která slouží obecnému míru - a to je dnes největší služba celému lidstvu.

Vítáme smlouvu s Polskou republikou, věříme, že sblížení prospěje oběma národům, oběma zemím, a upřímně končím: Ať žije Polská republika, ať žije Polsko i jeho slavný lid, ať žije spojenectví naše se všemi slovanskými zeměmi! (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. dr Bernard. Dávam mu slovo.

Posl. dr Bernard: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Dovolte mně, abych jménem poslaneckého klubu čs. sociální demokracie uvítal uzavření spojenecké smlouvy mezi naší republikou a bratrskou republikou Polskou. Plně oceňujeme, jak veliký význam má tato smlouva pro bezpečnost naší republiky pro případ, že by v budoucnosti byla znovu ohrožena německým imperialismem. Spojenecké smlouvy, které jsme uzavřeli se Sovětským svazem a s Jugoslávií a k nimž přistoupila i spojenecká smlouva československo-polská, jsou životní nutnosti pro náš stát. Jejich význam je nejen v jejich ustanoveních o společné obraně proti německému útoku, ale i v tom, že jejich uzavření samo o sobě je jasnou výstrahou všem pokusům o opětné vybudování Německa jako zmilitarisovaného státu, který by se mohl státi novým nebezpečím pro Evropu a zejména pro sousední státy. V tomto smyslu jsou naše spojenecké smlouvy vhodným doplňkem všech snah o takové vyřešení německého problému, které by vyloučilo anebo alespoň zmenšilo nebezpečí, které představuje Německo v budoucnosti. Všechny snahy o demilitarisaci Německa a zejména o převýchovu německého lidu k demokratickému smýšlení a k mezinárodní snášenlivosti, - pokud vůbec mají vyhlídku na úspěch. Vyžádají si velké prozíravosti a rozhodnosti a mají-li dosáhnouti cíle, musí si býti nová generace německá vědoma, že všechny snahy o odvetu jsou marné. Všem pokusům o vzkříšení německého šovinismu a imperialismu může býti včas a úspěšné čeleno jen tehdy, jestliže proti nim bude vybudován systém kolektivní bezpečnosti evropské. V tom smyslu je naše spojenecká smlouva s Polskem, která je významným a nutným doplňkem našeho spojeneckého svazku se Sovětským svazem, zároveň příspěvkem k organisaci míru evropského a světového. Sledujeme tedy touto spojeneckou smlouvou tytéž cíle kolektivní bezpečnosti, o něž jsme marně usilovali se všemi stoupenci míru na celém světě před Mnichovem.

Tím však není vyčerpán hlavní význam spojenecké smlouvy československo-polské, která zároveň vytváří příznivé politické předpoklady nejen pro to, aby do dvou let byly vyřešeny všechny otázky, které se mezi obě země kladou, ale i pro co nejrozsáhlejší spolupráci obou národů na poli hospodářském i kulturním. Vítáme, že ustanovení spojenecké smlouvy v tomto směru již vcházejí do stadia praktického uskutečňování, a vyslovujeme naději, že právě probíhající jednám mezi oběma státy o spolupráci hospodářské skončí plným úspěchem. Přáli bychom si, aby na obou stranách převládla hlediska, že dohoda o spolupráci hospodářské je nejen nezbytná politicky jako důsledek spojenectví politického, ale i pro nesmírný význam, který taková spolupráce může míti pro hospodářskou prosperitu obou zemí a stoupající blahobyt jejich obyvatelstva. Obě země se mohou výhodně doplňovat a jejich obyvatelstvu se tak stanou zřetelnými všechny výhody, které z jejich spolupráce vyplynou. A stejně tak, jako považujeme náš obranný svazek s Polskem za významný příspěvek k vybudování kolektivního bezpečnostního systému evropského, považujeme i spolupráci hospodářskou mezi oběma zeměmi za důležitý článek širší hospodářské spolupráce středoevropské a nakonec evropské.

Čs. sociální demokracie vítá uzavření spojenecké smlouvy s Polskem tím vřeleji, neboť v m vidí naplnění tužeb a snah, k nimž sama pracovala svými cestami a podle svých sil. Přes všechny rozdíly v sociálním a politickém vývoji obou našich zemí vidíme, že oba národy sledují zejména na poli hospodářském a sociálním v jádře tytéž ideály sociálního pokroku. Obě země se rozhodly pro hospodářské plánování a je jen důsledným pokračováním v tomto rozhodnutí, aby hospodářské plánování vnitrostátní doplnily i plánováním svých hospodářských vztahů vzájemných. Víme dobře, jak velké potíže musí Polská republika překonávati, a tím upřímněji obdivujeme veliké výsledky jejího budovatelského díla. A uzavírajíce smlouvu o společné obraně uvědomujeme si znovu, jak velkým podílem přispěl polský národ v boji proti našemu společnému nepříteli. Mezi národy, které se ocitly v boji na život a na smrt proti nacistickému Německu, zaujal polský národ čestné místo. (Potlesk.) Odboj proti okupantům dosáhl v Polsku neobyčejně vysokého stupně a polští vojáci ve velkých jednotkách bojovali na všech frontách uplynulé války. Polská republika věru zasluhuje, aby se jí dostalo plné podpory a aby všechny tužby polského národa došly svého splnění; zejména by již nemělo býti pochybnost - západní polské hranici na Odře a Nise, která odpovídá i zájmům bezpečnosti naší republiky. (Potlesk.)

Poslanecký klub čs. sociální demokracie vyslovuje plný souhlas s tím, že naše vláda hledala cesty k sblížení s Polskem a že toto její úsilí dosáhlo svého úspěchu uzavřením spojenecké smlouvy. Vyslovujeme zároveň naději - a sami chceme k tomu pracovat - aby naše republika svědomitě a loyálně splnila všechny povinnosti, jež jí z této smlouvy vyplývají. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalším rečníkom je pán posl. dr Hodža. Dávam mu slovo.

Posl. dr Hodža: Slávna snemovňa!

Rozprava o smluve medzi Československom a Poľskom je dobrou príležitosťou, aby sme trochu hlbšie začreli do problematiky novej slovanskej politiky, budovanej po prvý raz na reálnych základoch po druhej svetovej vojne. V minulosti - a to i v minulosti veľmi blízkej - nebolo možné hovoriť o slovanskej politike, tým menej o politike reálnej. Do roku 1918 menšie slovanské národy žily z časti pod cudzími suverenitami, z časti vo vlastných štátoch v ustavičnej neistote o svoju budúcnosť. Ich nádejou a oporou v zlých časoch bolo vtedy veľké cárske Rusko. Vedomie vlastnej slabosti, neustála obava o národnú existenciu pod politickým a kultúrnym tlakom Nemectva a Maďarstva vypestovaly v nich silný pocit kmeňovej spolupatričnosti. Ale pocity, i keď sú silné a hlboko preciťované, len málo zavážia v medzinárodnej politike. To, čo sa v minulosti označovalo názvom slovanská politika, bolo len filozofovanie o politike, filozofovanie poetické i romantické, veľmi však vzdialené od tvrdých realít súdobej situácie v Európe i vo svete. A cárske Rusko? Koľko razy sklamalo nádeje a očakávania svojich slovanských súkmeňovcov. Jeho politika bola všetko iné, len nie slovanská politika. Bola to politika dynastická, veľmocenská, ktorá sa vedela postaviť za vec niektorého slovanského národa len vtedy, keď bola v súlade s jej dynastickým či veľmocenským záujmom.

Princíp sebaurčenia národov, ktorý ako jeden z hlavných vojnových cieľov spojencov vyšiel víťazne z prvej svetovej vojny, dal slovanským štátom po prvý raz v modernej histórii príležitosť, aby to, o čom snívali poetovia, o čom dumali filozofovia, o čo sa snažili politici minulých generácií, aby slovanská spolupráca sa stala politickou realitou. Bolo by zbytočným teraz skúmať, prečo táto príležitosť bola premárnená. Dnes stačí konštatovať, že 20 rokov medzi dvoma svetovými vojnami nedonieslo nič pozitívneho pre slovanskú kooperáciu. Po dvadsiatich rokoch života vo vlastných štátoch slovanské národy sa zase dostaly do podobnej situácie, z ktorej sa v minulosti zrodila a v ktorej sa rozvíjala myšlienka slovanská. Po krátkom údobí slobodného života, v ktorom mohly rozvinúť svoje tvorivé sily, nastúpil zase strach, strach o existenciu. národnú, ba i o existenciu ľudskú. (Predsedníctvo prevzal podpredseda Tymeš.)

História nebola nikdy láskavá k Slovanom. Po stáročia ich sídla boly ničené, na ich územiach sa odohrávaly strašné vojny. Niet azda generácie, ktorá by nebola postihnutá ničením svojho životného diela. V dávnej minulosti boli Slovania hrádzou, za ktorou ostatná Európa mohla kľudne žiť, pracovať a budovať, v novšej histórii boli prekážkou na ceste Germánstva za slávou, mocou a bohatstvom. Myslím, že nie je preháňaním, keď poviem, že európska kultúra, civilizácia a pokrok vyrástli z rumovísk slovanských miest a dedín, z obetí, ktoré muselo Slovanstvo doniesť, aby ostatný svet mohol žiť. Agresia Nemecka smerovala vždy proti Slovanstvu. Nemecko videlo svojho najväčšieho nepriateľa práve v spolupráci slovanských štátov a národov a podnikalo všetko - rovnako v časoch Bismarckových, ako za Wilhelma II. lebo Adolfa Hitlera - aby Slovanov postavilo proti sebe navzájom alebo proti iným. Obdobie Hitlerovho panstva od r. 1933 do r. 1938 bolo najdokonalejším vyvrcholením tejto historicky podloženej nemeckej agresivity proti Slovanstvu, a nemožno preto považovať za vec politickej oportunity, keď sa Slovanstvo teraz s najväčšou rozhodnosťou chce brániť proti tomu, aby sa neopakovala história znamenajúca len biedu, krv a hrozné obete. Nemecká politika sa samozrejme vždy prispôsobovala tomu, čo bolo najvhodnejšie. V posledných desaťročiach pred prvou svetovou vojnou bola to politika odnárodňovania, vychádzalo sa totiž z toho, že Slovanstvo nemá dosť uvedomelosti národnej a tým menej politickej. Preto germanizácia a maďarizácia boly hlavnou súčiastkou spoločnej politiky Nemecka a Rakúsko- Uhorska. Keď si premietneme túto metódu odnárodňovania, ako sa prejavuje voči Čechom, Slovákom a Poliakom, vidíme priamo školský príklad toho, ako germanizácia chcela zasiahnuť Čechov a Poliakov a ako sa maďarizácia sústreďovala na Slovákov. Poliaci v Nemecku, Slováci v Maďarsku boli odsúdení na národnú smrť.

Vedomie týchto historických skúseností žije iste v každom príslušníkovi slovanských národov. Môže byť preto niečo prirodzenejšieho, ako odhodlanosť nedať si ujsť novú príležitosť, ktorú nám dáva víťazná vojna: sdružiť sa na obranu? Sdružiť sa na obranu, aby - konečne zbavení strachu o existenciu svojich štátov, národov, svojich rodín - mohli sme sa v pokoji sústrediť na budovateľskú a tvorčiu prácu; vybudovať nielen to, čo nám zničila posledná vojna, ale dohoniť ten kultúrny a civilizačný náskok, ktorý má ostatný svet pred Slovanmi.