Dne 25. září 1945, o dva měsíce dříve než vydalo ministerstvo vnitra instrukce pro internační tábory, byl jednomyslně z usnesení všech stran Národní fronty jak místním, tak okresním národním výborem likvidován režim, který udržoval kázeň týmiž prostředky, jako gestapo a SS. Bylo zahájeno trestní vyšetřování, obvinění byli zatčeni a nebyli propuštěni, dokud celý případ nebyl vyšetřen. Zbývá jen podati žalobu. Nevím, může-li příkaz k jejímu podání dát ministr vnitra, který je v dnes rozdané interpelaci interpelován. Teprve rozsudek trestního soudu vyřkne, co bylo skutečně spácháno.

Jestliže jsem o věci takto podrobně mluvil, je to proto, že cítím křivdu, která se páše na pověsti Kolína. Kol. Hora podtrhuje, že dne 21. listopadu 1945 volal s parlamentní tribuny po odnacisování. Zdá se, že to považuje za odvahu. Škoda, že nepovažuje za odvahu praktický boj proti gestapismu již v září 1945 (Potlesk.) a před tím a bez poslanecké imunity a škoda, že půl druhého roku po zjednání pořádku přechází tuto skutečnost a líčením věcí, jež jsou předmětem trestního řízení a o nichž soud teprve bude rozhodovati, přispívá k špatné slávě města, jež se tak významně podílí na jeho mandátu.

Třeba si otevřeně říci, že všude, nejen v Kolíně, byla zlá nálada proti zrádcům a pomahačům. Většina těch, které kol. Hora cituje v článku ve Svobodném zítřku, jimi byli, protože byli odsouzeni. Byl odsouzen Ledvinka, Punčochář, byl odsouzen Týc a byl odsouzen u trestní nalézací komise i lékař, jehož se dovolává. Je pravda, i kdyby to dnes popíral kdekdo, že nikdo nechtěl, aby se strážní s internovanými mazlili. Vždyť se vraceli tehdy z koncentráků naši lidé s podlomeným zdravím, umírali nám a kontrolovali, jak zacházíme s těmi, kdo byli v těchto internačních táborech. Jinde marně čekali na návrat svých otců a synů. Také pozůstalí 14 obětí gestapáckého vraždění v poslední den okupace stáli tu před očima jako výčitka. Ale pravdou také je, že ani tuhá kázeň, které velmi často bylo třeba, když se prchalovština dostávala letáky do věznic a do tábora a když byly zadrženy dopisy z tábora o tom, jak se blíží pomoc a jak budou internovaní dláždit náměstí těmi, co je tam přiskřípli, nás nemůže svésti a nesvede k obhajování produkcí, při nichž se opilým ženám předvádí internovaní nazí a nařizují se jim různé cviky, neboť tento způsob jednání se zločinci a podezřelými je projevem úchylností nebo úpadku a proto také projevem reakce. Nikdo, kdo takto jedná, není nositelem těch idejí a pracovníkem pro ty ideje, jež daly lidu sílu předržet okupaci a povstat k osvobození. Proto tyto způsoby a také nepoctivosti, pokud byly zjištěny, nehájíme. Odsuzovat je však musíme až teprve dnes. V tom je to naše veliké proč, které nebylo zodpověděno.

Jestliže jsme nehájili tyto věci ani v prvních měsících nové republiky, jestliže jsme měli sílu a odvahu přes tehdejší nálady a názory, jež se dnes ještě někde drží, udělat pořádek, a to všichni bez rozdílu politické příslušnosti jednomyslně, proč se to objevuje teprve dnes, proč se nevyčká, co bude soudně zjištěno a proč se alespoň nekonstatuje, co a jak jsme zařídili u nás v Kolíně, všichni jednomyslně a rozhodně, a co zařídil také soud? Proč se v interpelaci žádá vyšetření, když věc je již soudně vyšetřena a čeká se jenom na obžalobu? My jsme čekali pochvalu za svou odvahu a zatím informace pár propuštěných, kteří vyčkali moudře 4. května 1947 a myslí, že mají vyhráno, způsobuje, že můžeme být na své pověsti dotčeni tak, jako kdyby se bylo proti zjevům v táboře nic nepodniklo.

Paní a pánové, nepatříme mezi ty, kdož se domnívají, že odhalování vad na našem životě je chybou. Nikoli. Může býti projevem síly, která usiluje o nápravu. Tam však, kde nic není k napravování, tam, kde to napravili jiní, zatím co jsme mlčeli, protože jsme to buď nevěděli nebo vědět nechtěli, tam to není projevem síly. Což není dost jiných věcí, které je u nás ještě třeba napravit? A proto souhlasíme s názorem pana ministra, že lid byl velmi často špatně informován o souzených případech tiskem. To je kapitola sama pro sebe. Tam se nám očista dostala do rukou stranictví, tam jsme ji přestali dělat jako program a jako národní celek a začali jsme provozovat stranictví. Vedle sensacechtivosti, zavánějící tak podezřele stříbrňáckým pachem Expresu, jsme rozdělovali národ podle různých listů. A přece stačilo počkat, připomínat a klást před oči lidu ta ustanovení, která si vláda dala. A já nemohu než opravdu žádat, abychom se - v zájmu neodvislosti soudu - vrátili k používání předpisů o chování se tisku během trestního řízení.

Velikou závadou, paní a pánové, při retribuci byl jeden nedostatek. My jsme dali lidovým soudům právo soudit ty, kdo byli obžalováni. Nedali jsme však lidu účast při zastavování trestního řízení před lidovými soudy, to jsme nechali jen a jen veřejnému žalobci. (Potlesk.) Z této skutečnosti pramenilo mnoho trpkostí a mnoho nedůvěry mezi lidem a často právem, zejména když veřejní žalobci ku podivu rychle dospívali k svému rozhodnutí. Stávalo se, že spisy byly jeden den předloženy a ve třech dnech byly zpět se zastavovacím usnesením a s příkazem k propuštění z vazby. Jestliže při tom šlo o lidi dost exponované, bylo mnoho zbytečných dohadů. Tím spíše, že u veřejných žalobců nejde o nezávislé soudce, nýbrž o úředníky justiční správy.

Konečně nemohu přejít poslední okolnost, jež ve vztahu s retribucí nebyla vzata dobře do ruky a která nebyla dobře upravena zákonem. Košický vládní program prohlásil za samozřejmé opatření, aby náš majetek byl zbaven cizáckého vlivu, a dal pod národní správu majetek zrádců a podporovatelů uchvatitelů. Dejte si však, pánové, říci, že svaté, posvátné snaze o národní očistu byl dán špatný směr zákonným provedením této zásady vládního programu. Nejen že byl vnesen zmatek tím, že o konfiskaci rozhodovaly retribuční soudy v rámci trestních sazeb a kromě nich nezávisle v jiné míře na základě konfiskačních dekretů národní výbory, tedy správní úřady. My jsme leckde způsobili, že to, co mělo býti chloubou a silou národa, stávalo se snahou po získání cizího majetku. My jsme svedli lidi, aby s majetkem brali druhým i čest, a to nebylo správné. To musilo vyvrcholit v těch zjevech, které provázely skončení činnosti trestních nalézacích komisí podle malého dekretu a jež jsou přímo ostudou.

Zpráva pana ministra spravedlnosti o skončení činnosti mimořádných lidových soudů a soudů národních má za to, že se celkem podařilo daný úkol zdolati. Přes všechny překážky a přesto, že jsme pro toto tak vysoce politické soudnictví nenašli dost vhodných a schopných přísedících, kteří by chápali svůj historický úkol, byl opravdu z největší míry vládní program splněn. Je nyní třeba také jasně říci, jaké následky budou spojeny s jednotlivými stupni odsouzení, je třeba upraviti otázku národní spolehlivosti zákonem a je třeba věnovati soudům péči, aby dohonili zanedbanou agendu. Bylo by málo, kdyby za součinnost soudců, veřejných žalobců z povolání a kancelářského personálu bylo parlamentem jen poděkováno. Je třeba dáti uznání i lepším poměrem v existenčních otázkách soudních zaměstnanců. My sociální demokraté budeme hlasovat pro schválení prohlášení páně ministrova. I my jsme leckdy měli za to, že ten či onen případ nebyl projednán tak, jak to znělo z vládního prohlášení. Uváživše však, jaké prostředky jsme mimořádným soudům dali materielně - i formálně - právně a uváživše, že nezávislost soudcovská je vysokou hodnotou lidové demokracie, je-li vykládána správně, zavíráme za touto kapitolou našeho osvobození list v pevné víře, že v hlavních rysech národní očistu jako povinnost vůči našim obětem a jako vnitřní upevnění svobody retribuce splnila, a v pevném odhodlání bdíti, aby tato naše vnitřní pevnost byla i nadále upevňována. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dalším řečníkem je pan posl. Bacílek. Dávám mu slovo.

Posl. Bacílek: Vážená snemovňa, dámy a pánovia!

Pán minister spravodlivosti vo svojom výklade podal obraz o výklade ľudového a národného súdnictva v Čechách a na Morave. Hoci na Slovensku platí nariadenie Slovenskej národnej rady o ľudovom súdnictve až do konca tohto roku, poskytuje predsa táto rozprava k výkladu pána ministra vítanú príležitosť, aby sme zaujali stanovisko k doterajším výsledkom ľudového súdnictva na Slovensku. Tým viac, lebo doterajšie výsledky plne dostačujú, aby sme videli klady a nedostatky doteraz vykonanej práce v tomto smere.

Očista národa od zradcov, kolaborantov a pomáhačov nepriateľa bola požiadavkou, ktorá sa podstatne rodila u všetkých národov, dočasne zgniavených nemeckým fašizmom. Za minulé roky utrpenia a poroby boly všetky europské národy svedkami morálneho úpadku a rozkladu, ničomnosti a zrady určitej časti národnej pospolitosti, najmä u jej bývalých vedúcich složiek. Bolo v záujme mravného ozdravenia národa, v záujme zamedzenia opakovania sa podobných prípadov, v záujme vybudovania a upevnenia nových ľudových režimov, pristúpiť všade k zneškodneniu tých, ktorí v najťažších rokoch pracovali s nepriateľom, zradili národ a pomáhali ho priviesť pod rabské jarmo. Francúzi súdili Petaina a Lavala. Nóri súdili symbol Quislingovcov, samotného Quislinga, Holanďani Musarta. Nebolo národa, ktorý by sa nebol chcel zbaviť škvrny na svojom dobrom mene, ktorý by bol nechcel chrániť svoju dobrú povesť.

V diskúsii jeden z pánov poslancov snažil sa dokázať, že náš postup voči zradcom a kolaborantom bol veľmi prísny. Pravda, tomu, kto vychádza so stanoviska, že sme súdili politických odporcov, sa zdá, že tresty boly prísne. Hlavný omyl je ovšem v tom, že hovoríme o politických odporcoch. Politickými odporcami sú tí, ktorí nesúhlasia s politikou vlády alebo s režimom, nesúhlasia so systémom. Išlo a ide v našom ľudovom súdnictve o takýchto ľudí? Nie, my sme súdili a súdime zradcov a kolaborantov. Súdime ľudí, ktorí zradili svoj vlastný národ, zaviedli ho do cudzieho jarma, pomáhali cudzincom národ v tomto jarme udržovať, slúžili cudzej moci proti vlastnému národu, proti prevažnej väčšine tohto národa. Napomáhali nesčíselným zločinom a vraždám, ktoré na národe boly popáchané. V mnohých prípadoch i sami podobných prípadov sa dopustili. Takýchto vývrheľov súdi naše ľudové súdnictvo a nie politických odporcov. V tom sa tiež s mnohými našimi priateľmi v Národnom fronte rozchádzame, že v zradcoch a kolaborantoch vidia často iba politických odporcov a nie tých, ktorých by vidieť mali.

V dobe slovenského povstania bolo nám všetkým účastníkom povstania jasné, že zločinci, ktorí zaliali Slovensko krvou, ktorí sú vinní na vypálení našich dedín a miest, ktorí zapríčinili hromadné hroby a zavolali na slovenský národ hitlerovských katov, musia byť prísne a spravodlivo súdení a odsúdení už aj preto, aby sa nikdy viac neopakovala zrada a zločiny, za ktoré celý národ trpel. Všetky dokumenty nášho národného a zahraničného odboja vytýčily požiadavku národnej očisty, a to jednu zo základných požiadaviek nášho nového života. Nelegálne podzemné letáky, časopisy našej komunistickej strany na Slovensku, frontové noviny našich zahraničných vojakov, alebo i časopisy vychádzajúce v Banskej Bystrici, boly prvé, ktoré menom bojujúceho národa žiadaly najprísnejšie potrestanie tých, ktorí zradili. Dohody medzi odbojovými složkami a všetky dokumenty odboja vyjadrujú toto želanie a toto presvedčenie národa. Tak ako dohoda o utvorení Slovenskej národnej rady o vianociach roku 1943, tak aj v základnej deklarácii Slovenskej národnej rady sa hovorí o vykorenení všetkých protiľudových a protinárodných názorov a o potrestaní všetkých tých, ktorí boli aktívnymi vedúcimi nositeľmi a vykonávateľmi tejto ideologie. Ešte v roku 1945, keď bolo jednané v nariadení Národnej rady o ľudovom súdnictve, bola Komunistická i Demokratická strana jedného názoru, že fašistickí zločinci musia byť príkladne potrestaní. Vedení touto snahou bolo potom vydané spomenuté nariadenie SNR a bolo pristúpené k súdeniu a odsúdeniu odrodilcov, ktorí sa previnili proti vlastnému národu a štátu.

Čoskoro sa ale ukázalo, a to sa opakovalo konečne aj v druhých krajinách Europy, že reakcia sa snažila zamedziť aj na tomto úseku, aby vôľa národa bola splnená. Reakcia sa vynasnažila zachrániť svoju materiálnu moc a svojich agentov; chcela dosiahnuť, aby čím viacej jej ľudí vyviazlo s celou kožou, aby sa zachránili, aby boli prípadne i v rezerve.

Slovenskí partizáni, slovenskí zahraniční vojaci, príslušníci národného povstania, ľudia ktorí si jasne uvedomili rozsah a dôsledky národnej zrady slovenských fašistov, jedným slovom, takmer celý slovenský pracujúci ľud s najväčšou pozornosťou sledoval priebeh očisty na Slovensku. Len tej bdelosti a ostražitosti slovenského ľudu možno ďakovať, že v niektorých najzávažnejších prípadoch sa nevydaril zámer reakcie a títo jednotlivci po zásluhe boli potrestaní: Tiso, Tuka, Mach, Kubala, Vašek a celý rad ďalších. Ničmenej, očista na Slovensku vykazuje vážne medzery a obzvlášť v poslednej dobe sa opakujú prípady, cez ktoré nie je možno prejsť mlčky.

Podívajme sa bližšie, koho súdia na Slovensku, kto súdi a ako súdi. Mnoho previnilcov sa vôbec nedostáva pred súd. Materiál býval často dlho a liknavo vypracovaný. V mnohých prípadoch obžaloba bola zastavená. Mnoho Nemcov ušlo trestnému stíhaniu tým, že boli odsunutí, hoci sa vedelo, že sa dopustili hrdelného zločinu a mali byť postavení pred súd.

Ľudové súdy často vynášajú niekdy neprimerane mierne rozsudky, alebo vôbec rozsudky oslobodzujúce. Doteraz podľa informácii, ktoré som si zadovážil, vyniesly ľudové súdy na Slovensku 11.305 rozsudkov, z ktorých takmer 6000, presnejšie 5850, bolo oslobodzujúcich rozsudkov. Tisíc ľudí dostalo trest nižší ako jeden mesiac. 860 ľudí bolo odsúdených k verejnému pokarhaniu. Ľudové súdy na Orave, v Dolnom Kubíne, v Trstenej, vynášajú veľkou väčšinou iba oslobodzujúce rozsudky. K takým rozsudkom dochádza obyčajne pod priamym alebo i nepriamym ovplyvňovaním členov ľudových súdov. V Novej Bani napr. stál pred ľudovým súdom istý Jozef Helebrandt, ktorý dňa 21. X. bol oslobodený. Po oslobodzovacom rozsudku pil dr Poláček, predseda súdu, v miestnom hostinci na účet oslobodeného obžalovaného. Zdá sa, že dr Poláček má v tomto smere už ustálenú tradíciu. Dňa 10. XII. 1946 oslobodil bývalého okresného veliteľa Hlinkovej gardy v Novej Bani, Vojtecha Horčinu a po oslobodzovacom rozsudku zase pil na Horčinov účet. A do tretice všetkého dobrého: to isté sa opakovalo pri oslobodení predsedu Hlinkovej ľudovej strany Jozefa Rafaja. Mnohí bívalí vedúci činitelia fašistického Slovenska dostávajú veľmi mierne rozsudky, alebo bývajú vôbec oslobodení. Ján Farkaš, bývalý predseda ÚSP, exponovaný činiteľ Hlinkovej gardy, bol oslobodený, povestný šéf slovenského gestapa dr Mišík bol prepustený, šéfredaktor "Gardistu" Milo Urban je na slobode. Suckého, zlého ducha ÚŠB, ktorého všetci vyšetrovanci veľmi dobre poznajú, sadistického mučiteľa väzňov, som stretol včera v Bratislave na ulici. Povestný veliteľ židovského tábora v Poprade Petrík, ktorý má stovky a azda tisíce ľudských životov na svedomí, dostal tak nízky trest, že po vynesení rozsudku bol prepustený na slobodu.

A predsa v žiadnom z uvedených prípadov nebola narušená sudcovská nezávislosť a nebola narušovaná ani vtedy, keď vrah, ktorý pred voľbami do parlamentu zabil úmyselne predsedu Komunistickej strany a dostal za to 8 mesiacov väzenia, takže i dnes je pravdepodobne na slobode. V dvoch druhých prípadoch vrážd komunistov pred voľbami neboli vôbec vrahovia vypátraní.

Budujeme novú republiku na nových zásadách, na zásadách ľudovej demokracie a pokroku. Je jasné, že i v štátnom aparáte a pri súdoch potrebujeme ľudí, ktorí pochopili nového ducha a v duchu našej novej národnej ľudovej demokracie aj pokračujú a pracujú. Myslím, že očista v súdnom aparáte nebola dôsledne prevedená, že medzi sudcami na Slovensku sa nachádzajú takí, ktorí slúžili fašistickému režimu veľmi dobre a boli kompromitovaní. Vrana vrane oko nevykole a podľa toho vyzerajú potom ich rozsudky.

Je známy prípad dr Myfka, ktorý bol predsedom okresného ľudového súdu v Poprade a v Levoči. V roku 1939 zapísal svoju manželku a svojho syna za Nemca a jeho 2 švagrovia slúžili v SS. Môžeme si predstaviť, ako súdi taký človek slovenských a nemeckých fašistov za ich zločiny napachané na slovenskom národe.

Rozsudky smrti nie sú často vykonané a vrahovia, ktorí boli odsúdení na smrť, posiaľ nie sú popravení, niekedy po mnoho mesiacov i vyša roka. Nie je vykonaný rozsudok smrti nad Jozefom Steinhübelom, Jánom Husárom, Františkom Knollmayerom, Rudolfom Matečným, dr Petrom Starinským, nad Gustávom Zimom, Michalom Nemcom, Terézou Konskou, Františkom Vozárikom, nad Viliamom Patschom, Starinským. Mnohí Maďari a Nemci už po vynesenom rozsudku boli odsunutí alebo bol im umožnený útek. Maďarský agent Žolnay napr. už po svojom odsúdení v Žiline dostal povolenie k sobášu a použil ho k úteku. Z väznice v Rimavskej Sobote ušiel na smrť odsúdený Hončovský. Ako je to možné? Ako je možné, že zradci sú na slobode, že vedúci činitelia fašistického režimu sú nielen beztrestní, ale zaujímajú dôležité pozície v hospodárstve, v štátnom aparáte a využívajúc svoj vplyv a mocenské postavenie stávajú sa strediskom činnosti protištátneho ľudáckeho podzemia?

V Banskej Bystrici sme boli v hlavných otázkach jednotní, i keď boly medzi nami niektoré rozpory. No od Banskej Bystrice prešiel určitý čas a situácia sa podstatne zmenila. Niektorí vedúci činitelia Demokratickej strany sa stále viac odkláňali od odkazu slovenského národného povstania a koncom apríla 1946 bola uzavretá formálna dohoda medzi takzv. katolíkmi, vo skutočnosti predstaviteľmi ľudáctva, a medzi vedením Demokratickej strany. Po uzavretí tejto kampane ľudáci využívajúc svoje mocenské a technické možnosti vnášali ľudáctvo do Demokratickej strany a pri voľbách do parlamentu rozvinuli štvavú kampaň, ba niektorí z nich otvorene prehlásili, že sa nehanbia za svoju ľudácku minulosť.

Demokratická strana dostala pomocou reakčného kléru 62 % hlasov na Slovensku a zo strachu pred stratou tejto mocenskej pozície stále zreteľnejšie môžeme pozorovať dve tváre vo vedení Demokratickej strany. Na jednej strane je to línia pre českú a povstaleckú verejnosť vo forme slávnostných deklarácii, sľubov vernosti, a na druhej strane stále ustupovanie pred ľudáckym kontrarevolučným krídlom, stojacim v službách medzinárodnej reakcie.