Časť vedúcich činiteľov Demokratickej strany nielenže nesplnila svoje záväzky v otázkach očisty vlastných radov a v otázkach očisty národa, ale snažila se plniť dohodu uzavretú s ľudáckymi živlami o ich beztrestnosti, o ich záchrane; legalizovala tieto elementy a kládla tým najväčšie prekážky do rýchlejšej konsolidácie Slovenska a republiky.

Najjasnejšie môžeme to vidieť v procese vedenom proti Tisovi. Stačí prečítať si referovanie o procesoch proti Tisovi na stĺpcoch "Času" a je jasne vidieť, že tento písal podľa prania podzemného a legálneho ľudáctva. Demokratická strana vedela veľmi dobre, že nie je možno dr Tisu neodsúdiť, ale chcela urobiť demagogické gesto a preto jej členovia prísediaci u Národného súdu sa vzdali, aby sa potom mohlo hovoriť šeptanou propagandou, že to nie my, ale komunisti, židia a druhí vyniesli rozsudok. Pred rozsudkom prehlásil pán posl. Fraštacký na verejnom shromaždení na Hviezdoslavovom námestí v Bratislave, že Demokratická strana bude rešpektovať rozsudok súdu a sudcovskú nezávislosť. Nesporne súdne prejednávame v tomto smere bolo verejné a všetci prítomní domáci a zahraniční novinári museli uznať naprostú objektívnosť vo vedení procesu. Dokonca prezident USA Truman, požiadaný slovenskými americkými fašistami o zásah v prospech obžalovaného, odmietol to s poukazom na absolútnu korektnosť a objektívnosť vedenia súdu. Sám "Čas" napísal 17. apríla, že "zahraničná tlač súhlasne konštatovala, že proces bol vedený objektívne a plne rešpektoval právny poriadok, ktorý je platný na Slovensku" Hoci ľudácke podzemie vyhrožovalo zabitím kde komu, po vynesení rozsudku nad Tisom nastalo veľké ukľudnenie myslí. Slovenský ľud prijal rozsudok so zadosťučinením a ani ľudácke elementy sa nezmohly na nejaké masové protesty. Musím so všetkou rozhodnosťou vyhlásiť, že Slovensko by bolo zostalo upokojené a pokojné, keby ľudácke elementy nevyužívaly svoje pozície v Demokratickej strane k umelému vyvolaniu nespokojnosti, keby nebolo bývalo nezodpovednéno štvania so strany niektorých vedúcich činiteľov i v Demokratickej strane a "Čase". Keď sa jednalo o udelenia milosti pre Tisu, demokratická väčšina v Slovenskej národnej rade sa o tejto nevyslovila. Len postúpila doporučenie povereníka spravodlivosti, aby tak bola dobrá pred českou a slovenskou pokrokovou verejnosťou. Na druhej strane však preto, aby potom celú zodpovednosť mohla prevaliť na prezidenta, na vládu, na komunistov. Prezident a vláda sa rozhodli podľa záujmov republiky, podľa priania zdrcujúcej väčšiny českého a slovenského ľudu. Tiso bol popravený. Na Slovensku bol kľud a poriadok, čo prispelo k upokojeniu, ku konsolidácii pomerov na Slovensku. Týmto ovšem sa neuspokojili niektorí novoľudáci v Demokratickej strane a preto domáhali sa toho, aby sa Demokratická strana jasne vyslovila proti prezidentovi, proti vláde, pre neudelenie milosti. V článku "Času" zo dňa 23. apríla Demokratická strana napadla prezidenta, vládu a komunistov a umýva sa pred svojimi ľudáckymi spoločníkmi. Článok bol zabavený, no lojálne a štátotvorné vedenie Demokratickej strany ho rozširovalo pomocou svojho stranníckeho aparátu po celom Slovensku.

Ďalším krokom v tejto ľudáckej kampani bolo vystúpenie proti sudcovskej nezávislosti a proti predsedovi Národného súdu dr Daxnerovi.

Predovšetkým dovoľte mi niekoľko slov o tom, kto je to dr Igor Daxner. Dr Igor Daxner, nekompromisný a neohrozený protifašista, pochádza zo slávnej slovenskej rodiny, ktorá už v minulom storočí sa vyznamenala svojím bojom za práva slovenského národa a zapísala svoje meno navždy do našej národnej histórie. Od roku 1861 do dnešných dní vyznačovali sa Daxnerovci svojím pevným postojom a vlastenectvom. Svojou prácou pomáhali národu v dobách najťažšieho maďarského národnostného útlaku, svojou prácou pomáhali národu v dobe fašistického útlaku a bezprávia. Igor Daxner je legionárom z prvej vojny, účastníkom slovenského národného povstania, vyznamenaný pre svoju statočnosť najvyššími slovenskými a československými vyznamenaniami.

Dnes je tento človek vláčený v špine a ohováraný ľuďmi, ktorí ešte niekoľko dní pred príchodom Červenej armády sedeli v redakcii ústredného orgánu Hlinkovej strany, oslavovali krvavých katov slovenského národa, štvali proti povstalcom a partizánom a bezvýhradne slúžili hitlerovskej protislovanskej a protislovenskej propagande.

Keď už nesplnili sľub, daný fašistom vo veci zachránenia Tisu, chceli niektorí demokratickí vodcovia aspoň vyvolať zdanie, že podnikajú kroky a aspoň v niečom splňujú svoje spojenecké povinnosti. Preto pozbavili dr Daxnera predsedníctva Národného súdu. Dnes sa snažili demokratickí vodcovia ospravedlniť tento svoj neslýchaný totalitný zásah proti sudcovskej nezávislosti všelijakými, niekedy za vlasy pritiahnutými argumentami. Je však úplne jasné, že ide o politickú odvetu, za politickú akciu za rozsudok nad dr Tisom.

Dnes chce Demokratická strana celú svoju kampaň odôvodniť vraj miernosťou rozsudku nad Machom. Znie to naivne a paradoxne; veď svoju štvavú a podkopnú prácu započala Demokratická strana ešte pred vynesením rozsudku nad Machom, ktorý mu dnes slúži ako zámienka.

Celá táto kampaň je dirigovaná obavou pred stratou politického vplyvu mezi ľudákmi. Členovia predsedníctva Slovenskej národnej rady za Demokratickú stranu vedení boli stranníckymi záujmami, ako to nepriamo priznal aj sám štátny tajomník Lichner, který (podľa "Času" zo dňa 3. júna) prehlásil pred funkcionármi DS v Bratislave: "Preto predsedníctvo Demokratickej strany požiadalo predsedníctvo SNR, aby dr Daxnera odvolalo." Sám Lichner teda priznáva, že ide o strannícky zásah do nášho súdnictva.

Po všetkom tomto, po prehlásení pána Lettricha na okresnej konferencii Demokratickej strany v Turčianskom Sv. Martine, kde prehlásil, že Slovenská národná rada nepodlieha ani vláde, ani parlamentu, chcel by som sa pýtať, kde sa toto všetko končí, kde to smeruje, k čomu to vedie?

Očista je veľmi dôležitou súčiaskou zaistenia republiky a nám komunistom je osud tejto republiky nielenže nie ľahostajný, ale chceme vykonať všetko, aby naša ľudová republika bola čím mohutnejšia a čím pevnejšia. Preto sme priniesli a preto sme prinášali pre upevnenie, pre konsolidáciu a vybudovanie tejto republiky najväčšie obete a nechceme, aby výsledky našej práce boly ohrozené protištátnou a protirepublikánskou klikou, stojacou v cudzích, protinárodných službách.

Práve v tieto dni sme mohli byť svedkami, kam vedie nedostatočne a nedôsledne prevedená očista. V Maďarsku vytvorili bývalí zradcovia, kolaboranti, veľkostatkári, fašisti tajné podzemné stredisko a odtiaľ riadili nielen činnosť celého podzemia, ale aj činnosť niektorých činiteľov vo vládnej strane maloroľníkov.

Nie je div, že reakčná zaslepenosť niektorých našich "demokratov" a pocit spolupatričnosti s medzinárodnou reakciou sú u nich tak veľké, že miesto, aby mali radosť z toho, že v susednom Maďarsku sa upevňuje demokracia, že sa zmenšuje fašistické nebezpečie a tým aj nebezpečie iredentistického a protičeskoslovenského Maďarska, títo ľudia a "Čas" sa postavili na stranu veľkostatkárskych pučistov, bagatelizovali nebezpečie a vysmievali sa opatreniam maďarskej demokracie.

V koho službách stojí "Čas" a časť vedenia Demokratickej strany? Stojí v službách slovenského národa, ktorý chce mať očistu, chce mať pokoj, chce mať pokoj od fašistických vrahov, chce mať konsolidáciu a nerušený vývoj k industrializácii a tým k blahobytu Slovenska, slovenského národa, ktorý chce mať v susedstve maďarských demokratov a v slovanských štátoch silne ľudovo-demokratické režimy, alebo stojí v službách slovenských veľkostatkárov, fašistov, zradcov, v službách medzinárodnej reakcie, ktorí nechcú, aby naša Československá republika rozkvitala, ktorí chcú mať zmätok, chaos a vojnu? Nie je dosť na tom.

Reakcia sa neuspokojuje už len tým, že marí očistu a konsolidačný proces. Medzi reakčnými činiteľmi na Slovensku vidíme snahu prestať súdiť fašistov a začať súdiť partizánov, národných bojovníkov, zahraničných vojakov. Príkladov pre to je viac ako dosť.

Pre niektorých činiteľov DS sú výdobytky slovenského národného povstania len vývesným štítom, ktorý menia podľa potreby. Keď sa v Prahe pripravujú pokrokové, ľudu prospešné zákony, sú za suverenitu SNR a uplatňujú práva Slovenskej národnej rady resp. Sboru povereníkov tak, aby prevádzanie týchto zákonov oslabili alebo spomalili. Keď sa jedná o ľudové súdy, napriek tomu, že na Slovensku neboli súdení ešte ani členovia vlády, ani slovenského snemu, odvolávajú sa na Prahu a chcú očistu zrušiť. O prípadoch, ktoré ukazujú na to a dokazujú, že takáto snaha niektorých reakcionárov je súdiť partizánov, chcem uviesť len niekoľko málo slov. Je to prípad štábneho kapitána Kubíka. Ďalej prípad podplukovníka Borovského, ktorý bol povláčený, pošpinený vo všetkých možných časopisoch, ale dosiaľ nebol súdený a nedokázalo sa mu nič, prečo musel byť zo služieb národnej bezpečnosti prepustený. Sú tu prípady odsúdenia zahraničných vojakov a partizánov Smetanu a spol. Nechcem sa teraz podrobnejšie zaoberať všetkými týmito zjavmi, ktoré budú predmetom osobitej interpelácie našich poslancov.

V tejto súvislosti chcem len poukázať na povážlivý a veľmi príznačný zjav, ktorý má byť v samom zárodku udusený, že reakcii rastie chuť a chcela by postaviť na lavicu obžalovaných celý vývoj od revolúcie až dodnes.

Najväčší ochráncovia "právneho poriadku" neuplatňujú nimi usnesené a odhlasované zákony, keď sa to prieči ich záujmom. Máme zákon o beztrestnosti niektorých trestných činov, spáchaných v dobe revolúcie. Pri odhlasovaní boly parlamentnými zpravodajcami uvedené niektoré priamo školské príklady, ktoré vyžadujú, aby taký zákon bol vydaný. Ničmenej v mnohých prípadoch tento zákon uplatnený nebol.

Musíme byť bdelými. Vzhľadom k týmto udalostiam musíme volať k najväčšej ostražitosti a bdelosti.

Chceme, aby sa v našej republike uplatnila jednotná ľudovo-demokratická politika upevnenia a konsolidácie. (Predsedníctvo prevzal podpredseda Komzala.)

Nechceme, aby zradcovia, škodci, kolaboranti, ktorí teraz ujdú spravodlivému trestu, ktorí nachádzajú ochranu u mocných činiteľov, mohli voľakedy ukladať o našu republiku. Nechceme, aby sa mohly opakovať roky 1938-1945 a preto voláme k najväčšej ostražitosti, bdelosti a prísnosti voči tým, ktorí už raz národ zradili.

Tu nie je možná žiadna chytrácka, dvojfarebná politika. Alebo viesť sústavnú, vytrvalú, dôslednú kampaň proti štátu a národu nebezpečnej ideologii, a viesť dôslednú očistu od najnebezpečnejších nositeľov tejto ideologie a trestať tých, ktorí sa v minulosti previnili, alebo na druhej strane cestou stáleho dohadovania sa s podzemím podrývať základy štátnej bezpečnosti a dať možnosť nepriateľovi konsolidáciu rušiť.

Kto ohrožuje dnes slovenský národ? Slovenský národ ohrožuje dnes ten, kto ohrožuje Československú republiku. Slovensku a slovenskému národu nehrozí žiadne nebezpečie z Prahy, ale od tých, ktorí v cudzích službách nemôžu pokojne pozerať na to, že slovenský národ chce vybudovať svoje šťastie vlastnými rukami bez zradcov a bez agentov medzinárodnej a domácej reakcie, ale v najužšej bratskej spolupráci s českým národom.

K tejto spolupráci, k tomuto boju voláme všetkých účastníkov slovenského národného povstania, nech stoja dnes v ktorejkoľvek strane! Sme tým povinní obetiam tohto povstanie. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. dr Bunža. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Bunža: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Pan ministr spravedlnosti svým výkladem vytvořil celkem jasný obraz o činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Podal jednak statistický přehled činnosti obou těchto soudních institucí, ale také přímo a otevřeně vyhodnotil jejich činnost a všechny průvodní zjevy, které činnost těchto soudů doprovázely ve veřejnosti, zejména pak v tisku. Tato přímost a reelnost zprávy pana ministra vedla některé mluvčí komunistické strany, zejména posl. dr Gregora, k nemístnému hodnocení výkladu pana ministra, jako by jeho výklad byl obhajobou kolaborantů. I když nepatřím ke straně pana ministra, přece jako soudce, jako demokrat musím se ohradit proti takovému hodnocení výkladu ministra a jsem hluboce přesvědčen, pokud znám pana posl. dr Gregora, že toto jeho přesvědčení jako politika rozhodně se nekryje s jeho přesvědčením jako soudce.

Dovolím si dotknouti se některých vývodů pana ministra, které jsou obzvlášť zajímavé. Pan ministr poukázal při kritice činnosti a zejména včasnosti rozhodování mimořádných lidových soudů a soudu národního na to, že jejich činnost byla brzděna tím, že jim nebyla včas podávána trestní oznámení a veškerý přípravný materiál. Ze závěrečných zpráv lidových soudů plyne však také, že vyšetřovací komise předkládaly lidovým soudům materiál nejen opožděně, ale ve většině případů také nedostatečně vyšetřený. Tyto vyšetřovací komise byly někdy obsazeny lidmi, kteří neměli nejmenšího poměru k objektivitě a neměli také smyslu pro důkazní vyšetření oznámených trestných případů. Zejména v počátcích činnosti těchto komisí stačilo pouhé oznámení a komise předkládala pak žalobcům lidového soudu spisy, v nichž bylo jen trestní oznámení a výpovědi osob toto trestní oznámení potvrzujících. Obviněný sám zpravidla ani vyslechnut nebyl a když byl, nebyly důkazy jím nabídnuté vůbec provedeny. Tyto neúplné spisy nemohly ovšem býti žalobci podkladem pro jeho návrh. Proto musel žalobce dáti věc vyšetřiti cestou soudního vyhledávání nebo vyšetřování, aby se pak mohl rozhodnout, zda případ bude žalovati, či jej zastaví, nebo postoupí řádnému soudu.

Důsledek nedostatečné práce některých vyšetřujících komisí a začasté neobjektivního vyšetření byl, že se řízení před soudem protáhlo a zpravidla skončilo po provedení všech důkazů jinak, než si představovaly anebo přály vyšetřovací komise. Svědkové zpravidla docela jinak vypovídali u vyšetřovacích komisí a jinak jsouce pak postaveni před soud. Jejich výpovědi u soudu zněly zcela jinak než u vyšetřovacích komisí.

Stejně tomu bylo u Národního soudu, alespoň pokud šlo o včasnost vyřízení případů. Je pozoruhodné, že ministerstvo vnitra předložilo většinu trestních oznámení až v druhé polovině r. 1946 a v lednu 1947 a přesto se prokuratuře a Národnímu soudu podařilo věci vyříditi v zákonné lhůtě. Je to jistě úctyhodný výkon v dějinách naši justice. Přitom ještě činnost Národního soudu byla zdržována tím, že ministerstvo vnitra dodávalo oznámení a materiál během přelíčení, což působilo na naši veřejnost někdy trapným dojmem, zejména když bylo oznámeno v tisku, že v posledních chvílích před rozhodnutím podařilo se ministerstvu vnitra opatřiti a předložiti velmi důležitý kompromitující materiál. Dosáhlo se zpravidla jen toho, že jednání se protáhlo. V některé části našeho tisku však bylo vytýkáno justici, že ona protahuje provádění národní očisty. Jestli kdo zdržoval jednání lidových soudů a soudu národního, byly to vyšetřovací komise a vyšetřující orgánové ministerstva vnitra, nikoliv soudy nebo ministerstvo spravedlnosti.

Mimořádné lidové soudy pracovaly podle předloženého výkazu s vypjetím všech sil, aby všechny případy vyřídily v době platnosti retribuce. Svědčí o tom celkový počet 334 nevyřízených případů, jimiž se budou ještě zabývati řádné soudy.

Rozhodování těchto nových tribunálů odpovídalo duchu a účelu retribuce. Nebylo ovšem jednotné, jak plyne z výkladu pana ministra. Dva různé lidové soudy rozhodovaly v téže době o stejné věci rozdílně, jak co do viny, tak i co do trestu a ku konci retribučního údobí pak tentýž lidový soud rozhodoval o stejném případu zcela jinak a zpravidla mnohem mírněji než v počátcích své činnosti. Byl to mimo jiné důsledek toho, že následkem vyloučení opravných prostředků nemohly vyšší soudy usměrňovati svým rozhodnutím nalézání u nižších soudů. Zejména však vyskytují se tvrdosti v rozhodování v prvních měsících po osvobození oproti rozhodování ku konci retribučního údobí. Znám případ, kdy školní inspektor, Čech, byl 4. září 1945 odsouzen pro spolupráci s Němci a pro plnění příkazů nadřízených školských úřadů do žaláře na doživotí, ale již ku konci roku 1946 bylo tímtéž lidovým soudem pro obdobný delikt vyměřeno pět let těžkého žaláře. Takových tvrdostí se stalo jistě mnoho a měly by být v zájmu spravedlnosti a v zájmu našeho svědomí odstraněny. Nejde o zásadní omilostnění nehodných, jde o vyrovnávání rozhodování mimořádných lidových tribunálů z prvního údobí jejich činnosti s rozhodováním ku konci tohoto údobí. Jde vesměs o české lidi, neboť Němci s nižšími tresty byli odsunuti, a pokud byli postiženi těžkými tresty, také si je vesměs zasloužili. Proto nutno uvítati a podtrhnouti zmínku pana ministra spravedlnosti o nutnosti cestou obnovy a případně milosti zmírniti některá tvrdá a vině neodpovídající rozhodnutí mimořádných lidových tribunálů.

Mimořádné lidové soudy a soud národní vynesly během své činnosti 713 rozsudků smrti. Nikdo z nás nepochyboval o nutnosti tohoto tvrdého retribučního trestu. Byl to spravedlivý trest za zradu a příkoří spáchané na národu v době jeho největšího utrpení a boje za svobodu. Údobí revoluční odplaty je však za námi. Vstupujeme do údobí mírového budování státu. Zůstali jsme sami mezi sebou, zbaveni všech živlů zrádcovských a cizáckých. Je tudíž otázkou, zda je třeba i nadále své spoluobčany, i když poruší třeba těžce právní řád, trestati tímto jistě lidsky hrozným trestem - trestem smrti. Měli bychom uvažovat o možnosti zrušení tohoto mimořádně tvrdého trestu, který má své odůvodnění v dobách boje a revoluce, ale nemá dostatek místa v demokratickém státě, naplněném humanitními ideály Masarykovými, v době mírové výstavby tohoto státu. Náš spojenec, Sovětský svaz, mnohem tíživěji poškozený německým vandalismem, jistě také pečlivě uvažoval o problému trestu smrti a přesto se odhodlal v zájmu humanity trest smrti zrušit. (Potlesk.)