Jestliže si připomeneme bilanci okupace a zrady, která
stála náš národ 93.000 vyvražděných
a 45.000 nezvěstných dobrých synů
a dcer našeho národa vedle 114.000 dalších
příslušníků českého
a slovenského národa, kteří se vrátili
z koncentračních táborů s podlomeným
zdravím, a srovnáme-li tyto oběti s celou
řadou mírných rozsudků nad válečnými
zločinci a jejich pomahači, pak nejlépe uvidíme,
že mnohé z těchto rozsudků nelze označit
jinak, než jako přímý výsměch
spravedlnosti. Tak rozsudek nad protektorátní vládou
pobouřil celou veřejnost, neboť soudcové
zřejmě přehlédli faktické hrozné
následky zločinů protektorátní
vlády tím, že neviděli, že protektorátní
ministři schvalováním a podporováním
nacistických zločinů spoluzavinili smrt mnoha
popravených českých lidí i těch,
kteří zahynuli v koncentračních
táborech a káznících, a schvalováním
nacistických zločinů pomáhali při
jejich provádění. Z mnoha jiných faktů
chci uvésti jen akci proti partyzánům a parašutistům,
jež svědčí o vlastní iniciativě
protektorátních ministrů v boji proti našemu
lidu, proti hrdinným bojovníkům národa.
Akce protektorátních ministrů proti parašutistům
a partyzánům měla za následek zatýkání
a smrt mnoha hrdinných bojovníků za národní
osvobození. Vypsání odměny deseti
milionů za dopadení hrdinů, kteří
provedli atentát na Heydricha, mělo za přímý
následek zradu dvou zaprodanců, kteří
byli posláni ze zahraničí, a tím i
smrt národních mstitelů na Heydrichovi.
Protektorátní ministři dále zrazovali
národ tím, že podporovali a dokonce prosazovali
nacismus. Tyto zločiny protektorátních ministrů
měly stačit, aby podle znění dekretu
presidenta republiky byli odsouzeni k trestu smrti. Mírný
rozsudek nad protektorátní vládou byl, je
a zůstane potupou našich národních dějin,
výsměchem tisícům popravených
a umučených a všem živým účastníkům
našeho národního osvobození.
Paní a pánově, dovolte, abych citoval část
programu prvé domácí vlády republiky,
vlády Národní fronty Čechů
a Slováků. Vláda říká:
"Vláda bude pokládat za svůj nejvýš
odpovědný úkol a za svoji mravní povinnost
před českým a slovenským národem
postihnouti a vydati soudu a trestu všechny válečné
provinilce, všechny zrádce, všechny vědomé
a aktivní pomocníky německých nebo
maďarských utlačovatelů. Tento úkol
bude vláda prováděti bez všech průtahů,
bez kolísání, bez shovívavosti vůči
komukoliv. Zvláštní opatření
provede vláda v zájmu toho, aby bylo zajištěno
souzení a potrestání zrádců,
kolaborantů a fašistických živlů
z řad českého a slovenského národa.
Ve spojení s národními výbory budou
všude uvedeny v činnost mimořádné
lidové soudy." - To je z košického vládního
programu. Všichni dobří Češi a
Slováci uvítali s nadšením toto ustanovení
košického programu, my u nás v Havlíčkově
Brodě byli jsme jedni z prvních, kteří
se přičinili o faktické zřízení
lidového soudu. A nikoli náhodně. Lid na
Českomoravské vysočině měl
smutné zkušenosti s okupanty i jejich pomocníky,
jako byli dr. Kliment, red. Halík, inž. Hořčička,
dr. Šmíd, vrch. taj. Vintera a celá řada
dalších zrádců. Jen město Havlíčkův
Brod má samo přes 100 mučedníků,
kteří dotrpěli na popravištích,
v plynových komorách a koncentrácích.
A další stovka vrátila se z koncentráků
s podlomeným zdravím. Ještě 5. května
1945, kdy havlíčkobrodští občané
vystoupili se zbraněmi v rukou proti okupantům a
přiřadili se tak po bok bojující Prahy,
zmocnili se nacisté 14 našich bojovníků,
které pak druhého dne bestiálním způsobem
zavraždili. To již nebylo v boji, ale jako bezbranným
zajatcům jim vyřezali jazyky, prořezali hrdla,
uřezali přirození, polámali ruce a
spáchali na nich i jiná zvěrstva. Protokoly
o těchto zvěrstvech spolu s fotografiemi byly předloženy
mezinárodnímu tribunálu pro projednávání
viny mezinárodních válečných
zločinců v Norimberku. To však nebylo vše.
10. května 1945 bylo zajato gestapácké auto,
ve kterém si nacistické zrůdy vezly utěsněnou
plechovou nádobu ve velikostí konve na vodu a v
ní bylo plno lidských očí, uší,
jazyků, prstů a každá tato část
lidského těla byla označena zvláštními
lístky a různými čísly. Lidé
padali do mdlob při pohledu na toto neslýchané
krvavé zvěrstvo.
A tu se, paní a pánové, nedivte, že
jsme u nás v Havlíčkově Brodě
již v červnu 1945 začali soudit. Byl to skutečně
lidový soud, který soudil spravedlivě. Proti
obviněným vedly se důkazy a vyšetřování,
jehož výsledek byl předán k souzení
porotě, zvolené o měsíc později
a složené vesměs z odsouzených
vězňů. Přelíčení
bylo konáno veřejně v přeplněné
soudní síni a bylo vysíláno rozhlasem
pro veřejnost, která se shromáždila
na náměstí před soudní budovou.
Soud se řídil ustanoveními retribučního
dekretu a vykládal je správně v duchu jeho
preambule, v duchu opravdové spravedlnosti. Jak němečtí
násilníci, tak i zrádci byli po zásluze
potrestáni. Lidový soud odsoudil pro výstrahu
také dva nehodné, kteří národ
sice nezradili, ale zneužívajíce revoluční
situace rabovali a loupili. Na okrese přes to, že
137 obcí bylo téměř německých,
jsme potom měli klid a pořádek a právní
řád nebyl porušován. I revise ministerstva
spravedlnosti zjistila, že tento lidový soud v Havlíčkově
Brodě soudil spravedlivě. Snad pan Hora za
měsíc nebo za dva by mohl znovu vytáhnout
tento lidový soud v Havlíčkově Brodě,
tak jako vytáhl ten koncentrační tábor
v Kolíně, a proto zde o tom mluvím. Tak soudil
lidový soud v Havlíčkově Brodě,
jinak než soudil mimořádný lidový
soud v Kutné Hoře, ustanovený později
podle směrnic ministerstva spravedlnosti. O tomto soudu
říká se na Vysočině a v Polabí:
"Tam soudí podle kabátu."
Musíme žádat spravedlnost, ale pro každého,
řekla pí posl. Uhlířová.
Ano, souhlasím, ale jak se to v praksi provádí?
U nás na vesnici v Květinově chudá
domkářka, která ani nedovedla německy
promluvit, byla soudem v Kutné Hoře potrestána
těžkým žalářem v trvání
5 let, protože hostila německé vojáky
a poddůstojníky. Naproti tomu byl tímtéž
soudem osvobozen velkostatkář Šmidt v téže
vesnici Květinově, který ochotně hostil
oberlandráta a gestapáky, pořádal
pro ně hony, byl místopředsedou Svazu pro
spolupráci Čechů s Němci, v první
republice zaměstnával i německé úředníky
a v den pohřbu presidenta Osvoboditele Masaryka
nařídil deputátníkům, aby vozili
hnůj. (Hlas: Ať žije svoboda!) Tato hanebnost
pobouřila celé okolí tak, že ředitel
školy pranýřoval tuto sprostotu velkostatkáře
Šmidta k věčné hanbě v obecní
kronice. Velkostatkář však si vynutil, že
tento zápis musel z kroniky býti vytržen, a
začal řídícího učitele
pronásledovati, jak to bylo právě dovoleno
v poměrech za předmnichovské republiky. Němečtí
okupanti pak učitele uvěznili a ve vězení
po útrapách zemřel. Celé okolí
je přesvědčeno, že byl zatčen
na zákrok velkostatkáře Šmidta a také
učitel sám to před svou smrtí prohlásil.
Velkostatkář Šmidt však nedostal 5 let
žaláře jako chudá domkářka,
kterou ovšem naprosto neomlouvám, nýbrž
byl kutnohorským soudem osvobozen.
Paní a pánové, dovolte, abych mohl uvésti
ještě další případ protiprávního
postupu soudu v Kutné Hoře. Již 26. března
podal jsem společně se soudruhy v této věci
interpelaci panu ministru spravedlnosti. Jde o případ
inž. Hořčičky, bývalého
vrchního ředitele družstva Sativy. Roku 1942
hlásil se inž. Hořčička o německé
státní občanství, což bylo prokázáno
a doloženo vlastnoručně vyplněnou přihláškou
a dopisem inž. Hořčičky, z něhož
vyjímám tato slova: "S ohledem na události,
jak se v českém národě vyvinuly od
roku 1938 a 1939 a s o ledem na poslední všeobecné
známé zkušenosti odhodlal jsem se přiznati
se k němectví a k Německé říši.
Jest pro mne nadále nemožné, abych zůstal
příslušníkem českého národa,
ve kterém přes velké snažení
se nenašla doposud rozumná účinná
síla, která by přivedla národ k něčemu
tvořivému a uznala, že osvobozená Evropa
bez rozkladných živlů, jmenovitě Židů,
je dílem velikého vůdce Adolfa Hitlera."
Na jiném místě dopisu Hořčička
uvádí: "Neopomněl jsem žádnou
možnou příležitost, abych svým
loyálním smýšlením umožňoval
vnitřní spolupráci. Tím jsem také
zajistil všechny předpoklady pro vstup německého
zástupce do podniku mnou vedeného. K podepření
uvedených okolností uvádím, že
roku 1939 zapsala se má dcera na německé
oddělení dvouroční jazykové
školy a můj syn roku 1938 do německé
zemědělské školy."
K charakteristice zrádce Hořčičky
uvádím ještě tento fakt: V červnu
1942 konala se schůze představenstva Sativy, na
které promluvil také inž. Hořčička.
V tomto projevu nazval presidenta dr. Beneše nejkrvavějším
zlosynem českých dějin a svůj projev
skončil výzvou k českým zemědělcům,
aby ve víře v novou Evropu šli společnou
cestou s vůdcem Adolfem Hitlerem. Inž. Hořčička
udržoval rozsáhlé společenské
styky s Němci, vesměs vyššími hodnostáři
a funkcionáři, pro které pořádal
nákladné hostiny, hony atd. Těchto styků
používal mimo jiné k odstraňování
nepohodlných českých lidí z družstva
Sativy.
První přelíčení, které
se konalo proti Hořčickovi před mimořádným
lidovým soudem v Kutné Hoře, skončilo
skandálem, neboť se ukázalo, že na přísedícího
lidového soudu byl vykonán nátlak svědkem
obhajoby statkářem inž. Kafkou, který
mu v noci před procesem poslal výhružný
dopis tohoto znění: "Pan Antonín Šouba,
předseda místního národního
výboru v Havlíčkově Brodě!
- Milý příteli, prosím Tě a
radím Ti zároveň, abys zítra 13 t.
m. onemocněl a nedostavil se k lidovému soudu. Bude
tak nejlépe i pro Tebe. Srdečně Tě
pozdravuje Tvůj inž. Kafka." K tomu je nutno
poznamenat, ze přísedící Šouba
nebyl nikdy přítelem Kafkovýn a jeho dopis
ihned odevzdal soudu, avšak do dnešního dne nebyl
inž. Kafka stíhán. Pro uvedené okolnosti
odmítli 2 členové poroty hlasovat a líčení
bylo odročeno. Dále nutno konstatovat, že krátce
před zahájením procesu byli dva soudcové
z lidu, političtí vězňové,
a jeden náhradník, účastník
domácího odboje, odvoláni a nahrazeni jinými
přísedícími, z nichž jeden neměl
ani osvědčení o národní spolehlivosti.
Odvolání původních přísedících
stalo se na zákrok obhájce zrádce Hořčicky,
který namítal, že tito soudcové z lidu
jsou prý příslušníky komunistické
strany, a pan přednosta soudu, slyšte, této
naprosto protiprávní a protiústavní
námitce vyhověl. Celé soudní řízení
bylo předsedou soudního senátu vedeno tak,
aby co nejvíce napomáhalo zrádci Hořčičkovi.
A tak není divu, že při dalším
přelíčení, konaném dne 2. května
1947, byl zrádce Hořčicka přes všechny
dokázané zločiny odsouzen pouze k jednomu
roku vězení a byly mu přiznány i polehčující
okolnosti, ač nebylo důvodů. V případě
zrádce inž. Hořčičky byla teprve
včera rozdána odpověď pana ministra
spravedlnosti na naši interpelaci ze dne 16. března
t. r. Odpověď pana ministra spravedlnosti obsahuje
tolik tvrzení neodpovídajících skutečnosti,
že není sto vyvrátit ani jeden fakt v naší
interpelaci uvedený.
Nesprávné chápání soudcovské
nezávislosti, které pan ministr projevil ve své
odpovědi, je tak pozoruhodné, že považuji
za nutné příslušné znění
zde doslova citovat: "Přednosta mimořádného
lidového soudu v Kutné Hoře odvolal 5. prosince
1946 z původně určených přísedících
dva soudce z lidu a náhradníka. Učinil
tak v zájmu posílení důvěry
v nestrannost a neodvislost soudu v očích široké
veřejnosti, neboť krátce před přelíčením
se stal Horčičkův případ předmětem
prudkých novinářských článků,
zahrocených proti obžalovanému v tisku určité
politické strany a obhajoba proto uplatňovala vzhledem
k tomu, že náhodou čtyři soudcové
z lidu jsou příslušníky téže
politické strany - což ovšem nebyla pravda -
vedle jiných důvodů i to, ze tito soudcové
z lidu mohou býti touto novinářskou kampaní
ovlivňováni a zvikláni ve své soudcovské
nestrannosti. Tato obhájcova námitka byla důvodná
a zmíněné rozhodnutí přednosty
mimořádného lidového soudu z 5. prosince
1946 nutno schválit."
K ilustraci poměrů, které vládnou
v Kutné Hoře, uvádím druhý
rozsudek, tentokrát senátu, složeného
toliko ze soudců z povolání, a odpovídám
tím současně panu posl. Horovi. Dne
13. ledna 1946 kolem 4 hod. ranní vypukl požár
v továrně Jindřicha Bartáka v Humpolci.
Bezpečnostní referent okresního národního
výboru v Humpolci Emil Hrala dal příkaz,
aby továrník Barták byl zajištěn
do té doby, než přijede kriminální
policie z Havlíčkova Brodu a vyšetří
příčinu požáru. Příkaz
k zajištění vydal proto, že v té
době byla založena úmyslně celá
řada požárů; továrníka
pokládal za nespolehlivého, protože v době
okupace zúčastňoval se honů se členy
gestapa a dokonce r. 1939 dal se okupantům k disposici
jako tlumočník na obecním úřadě
při prohlížení kartoték a zjišťování
komunistů i jiných dobrých Čechů.
V této době bylo zatčeno 32 komunistických
funkcionářů a několik jiných
českých lidí. S továrníkem
Bartákem byla po vypuknutí požáru dne
13. ledna 1946 zajištěna i jeho rodina a služebná.
Zajišťovací vazba trvala 5 hodin a když
kriminální policie zjistila, ze příčina
požáru byla v krátkém spojení,
byli všichni ze zajišťovací vazby propuštěni.
A nyní neslýchaný případ porušení
zákona, ústavy a celého našeho právního
řádu: Bezpečnostní referent okresního
národního výboru v Humpolci Emil Hrala byl
státním zastupitelstvím v Kutné Hoře,
oním státním zastupitelstvím, které
je pověstné v celé republice pro aféru
zaměřenou proti Rudé armádě,
žalován u tamějšího krajského
soudu, že prý jako veřejný funkcionář,
totiž bezpečnostní referent okresního
národního výboru, při výkonu
úřadu ve zlém úmyslu porušil
ustanovení §§ 2 a 3 ústavního zákona
č. 293 z r. 1920 o ochraně svobody, čímž
prý spáchal zločin podle § 12 zák.
č. 293 z r. 1920. Krajský soud v Kutné Hoře
odsoudil bezpečnostního referenta Emila Hralu do
těžkého žaláře v trvání
15 měsíců, zostřeného jedním
tvrdým ložem čtvrtletně, a podle §§
381 a 389 tr. ř. k náhradě nákladů
trestního řízení. Zároveň
vyslovil krajský soud ztrátu práva volebního
podle § 3 zák. č. 75 z r. 1919. Je to křiklavě
nespravedlivý rozsudek, namířený proti
celému našemu lidově demokratickému
právnímu řádu. Protestujeme co nejrozhodněji
proti tomu, aby ze soudů byl protiprávním
způsobem činěn prostředek k pronásledování
národních výborů a volených
zástupců lidu, jako se to stalo u soudu kutnohorského.
Bezpečnostní referent Emil Hrala jednal v nejlepším
úmyslu a konal jen svou povinnost, když bránil
náš národní majetek. O nějakém
zlém úmyslu protiprávně omezit něčí
osobní svobodu nemůže v jeho případě
býti ani řeči. Proč kutnohorské
státní zastupitelství nepodávalo před
okupací žaloby proti tehdejším úředníkům
okresního úřadu, policie nebo četnictva,
kteří se skutečně dopouštěli
protiústavního omezování osobní
svobody na komunistických i jiných dělnících?
A můžeme vůbec říci bez nadsázky:
kdyby se bylo tehdy všude spravedlivě zakročovalo
proti porušovatelům ústavně zaručené
osobní svobody prostých, chudých občanů,
byly by se řady policejních úředníků
věru hodně ztenčily!
A vzpomeňme jen, jak v předmnichovské republice
byli pravidelně zadržováni komunističtí
poslanci a často vězněni mnohem déle
než pět hodin, ačkoliv se úřadům
vykazovali svou poslaneckou legitimací. Tehdy byli komunističtí
poslanci věznění ve skutečně
zlém úmyslu jen proto, aby nemohli mluvit k lidu,
a když bylo po shromáždění, byli
propuštěni na svobodu a policie dokonce s výsměchem
přiznala pravý důvod jejich věznění.
Všechna trestní oznámení, která
tehdy proti tomuto očividnému šlapání
zákonů šla na státní zastupitelství,
byla prostě hozena do koše. Tehdy se k výkonu
opravdové spravedlnosti nenašel žádný
státní zástupce, žádný
soud, nenašel se žádný ministr spravedlnosti,
ale nyní se našel státní zástupce,
který stíhá volené zástupce
lidu, zastupující jej podle zákona, a našel
se soud, který zástupce lidu protizákonně
odsoudil k nespravedlivému, krutému trestu. A to
vše jen proto, aby byl porušen lidově demokratický
právní řád, který je tak nenáviděn
reakcí. (Předsednictví převzala
místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)
K ilustraci pozadí celého případu
považuji za svou povinnost konstatovat i smutný fakt,
že o tuto věc projevovala zvlášť
nápadný zájem paní Zábranová,
členka národně socialistické strany
a členka zemského národního výboru,
která intervenovala na rozhodujících místech
nikoliv ovšem proti zrádcům a kolaborantům,
nýbrž proti volenému zástupci lidu.
Žádáme kategoricky, aby v případě
Emila Hraly byla neprodleně zjednána náprava;
žádáme pana ministra spravedlnosti, aby konal
svou povinnost a učinil vše k nápravě
křivdy, spáchané na voleném zástupci
lidu. Nestrpíme, aby byly protizákonně znásilňovány
naše národní výbory a jejich orgány.
Pan kol. posl. Hora zde mluvil o případu
humpoleckém a jeho stanovisko je opravdu prapodivné.
Chci říci, že je to sprostý útok
na národní výbory, že je to názor
reakční a protidemokratický. Jen se vžijme
zpátky do dob první republiky. Pan posl. Hora
zde říká: "Slyšeli jste to někdy,
že zavřeli školní děti?" Bezpečnostní
referent Emil Hrala v Humpolci nedal zavřít žádné
školní děti. Požár vypukl v noci
a on učinil vše, aby nemohly býti zmařeny
stopy, kdo požár způsobil, a dal uniformovaným
členům Sboru národní bezpečnosti
příkaz, aby vzali vinníka do zajišťovací
vazby s celou rodinou. Při tom došlo k tomu, že
bylo zatčeno také 13leté dítě.
Ale nezatýkal je bezpečnostní referent, který
dával jen příkaz.
Za to můžeme snést řadu dokladů,
že v dobách první republiky ani p. posl. Hora,
ani jeho kamarádi nikdy neprotestovali, když se u
nás braly děti do zajišťovací vazby.
Ale nejen to. Jen si vzpomeňte na Radotín, kde se
střílelo do malých dětí, když
byl pro školní děti vydán zákaz
účastnit se cvičení v Jednotách
proletářské tělovýchovy. Je
řada případů, kdy členové
četnického sboru zajišťovali v tělocvičnách
tyto děti, vodili je do zajišťovací vazby
a rodiče si tyto školní děti, které
se neprovinily ničím jiným, než že
šly cvičit, museli ze zajišťovací
vazby vyzvedávat. (Hluk. - Různé výkřiky.)
Sám osobně znám případ v Přešticích
na Plzeňsku, kde u okresního soudu zavřeli
ženy nezaměstnaných dělníků
i s nemluvňaty. I nemluvňata tam byla v zajišťovací
vazbě, protože prý porušovala veřejný
klid a pořádek. Vážené paní
a pánové, já sám na své vlastní
osobě vám mohu prokázat, že jsem byl
nejméně dvacetkrát v Plzni v dobách
první republiky protizákonně, protiústavně
zajištěn. (Výkřiky komunistických
poslanců.) Stačilo, když komunistická
strana svolala projev, který byl zakázán,
a já jsem se ukázal na ulici poblíže
místa, kde se projev měl konat. Byl jsem několikrát
zajištěn a protiprávně, protiústavně
držen několik dní v policejní vazbě
zcela bezdůvodně.
Pan kol. Hora zde podal také interpelaci... (Hluk.
- Výkřiky komunistických a nár. socialistických
poslanců.)