Posl. Pašek (pokračuje): Pan kol. Hora zde podal interpelaci na ministra vnitra ve věci poměrů v bývalém internačním táboře v Kolíně. Chtěl bych na p. poslance Horu adresovat tuto výzvu: Pane posl. Horo, proč jste tuto interpelaci neadresoval na pana ministra spravedlnosti, ať on koná svoji povinnost, ať požene k soudu ty lidi, kteří se dopustili protiústavních, protidemokratických činů. A porušil-li ústavní nebo demokratické právo někdo, kdo je předsedou národního výboru, máte možnost ho stíhat. "My víme, co se dělalo v revoluci", říká pan posl. Hora. "Bylo by zločinem zamlčovat, co se zde dělo", říká pan posl. Hora a proto píše ve své interpelaci: "Celkem bylo v kolínském internačním táboře utýráno k smrti 22 internovaných." Chtěl bych zdůraznit, že to, co říká pan posl. Hora, není pravda, že je to materiál pro naše nepřátele v zahraničí. To bude argumentace pro Ďurčanského, Sidora, Prchalu, Borina. Je to zločin na dobrém jméně města Kolína a poškozuje to naši republiku. Tak je třeba se na to dívat.

Paní a pánové, tu se nedivte, že lid často kritisuje naše soudnictví. Na jedné straně je bezpečnostní referent odsuzován k 15 měsícům žaláře, ačkoliv podle zákona neměl býti vůbec žalován a odsouzen, a na druhé straně byl vyslovený zrádce a kolaborant Hořčička odsouzen pouze k 12ti měsícům přes to, že měl býti po zásluze potrestán daleko přísněji. Celkem je, žel, nutno říci: Příslušníci nemajetných vrstev, kteří se dopustili trestných činů proti národu a byli proto právem potrestáni, byli souzeni přísně proto, že neměli mocné přímluvčí a peníze na advokáty. Ale bohatí zrádci a kolaboranti, kteří se provinili daleko více, byli potrestáni mírně nebo často i osvobozeni, protože měli známosti, dlouhé ruce, mocné přímluvčí a peníze na obratné advokáty. (Výkřiky komunistických poslanců.) Nebylo tomu tak ovšem u všech soudů, ale přece u některých z nich, které pak nutně mezi lidem ztratily autoritu.

Pracující lid měst i venkova bez rozdílu politického nebo náboženského přesvědčení, lid, který prošel hroznou kalvarií nacistické hrůzovlády, sleduje nadále bedlivě postup našeho soudnictví i ministerstva spravedlnosti a nedovolí, aby byli šetřeni ti, kdož tyto útrapy zavinili, Němci a jejich pomahači, zrádci a kolaboranti. Pracující lid se domáhá, aby spravedlnosti bylo v plné míře učiněno zadost, aby byl důsledně zachováván náš nový řád, řád lidovědemoratický. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr. Jan Stránský. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Jan Stránský: Paní místopředsedkyně, paní a pánové!

Dovolte mně, prosím, abych nejprve jménem poslaneckého klubu čs. národních socialistů přečetl prohlášení, které nesouvisí s předmětem dnes projednávaným, ale je tak důležité, že náš klub považuje za potřebné, aby slavná sněmovna se s jeho obsahem seznámila.

Prohlášení zní: "V budově parlamentu došlo dnes dopoledne k uspořádání nepřípustné veřejné schůze." (Výkřiky komunistických poslanců.) Pánové, musíte to vyslechnout, je to jen otázka trpělivosti. Musíte to vyslechnout dříve nebo později. (Hluk. - Kontroverse mezi poslanci nár. socialistickými a komunistickým. - Místopředsedkyně Hodinová-Spurná zvoní.) Ušetříte si čas, když mi dovolíte přečíst prohlášení.

"Tato věc je v rozporu s jednacím řádem sněmovny, který nedovoluje na půdě parlamentu deputaci větší než 10člennou, a veřejná schůze nesmí se konat podle jednacího řádu v okruhu 1 km od budovy sněmovny." (Výkřiky komunistických poslanců.) Přečtěte si jednací řád, vy se ho dovoláváte každou chvíli. (Hluk. - Různé výkřiky.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr. Jan Stránský (pokračuje): Prohlášení pokračuje: "Celá věc budí dojem organisované akce na zastrašení parlamentního zemědělského výboru, o čemž svědčí skutečnost, že všichni účastníci ranní veřejné schůze se odebrali do budovy předsednictva vlády, kde k nim promluvil ministr zemědělství Ďuriš a posl. Smrkovský. Žádáme, aby předsednictvo sněmovny se postaralo napříště o taková opatření, která by zaručila nerušený chod parlamentních prací." (Potlesk. - Hluk. - Různé výkřiky.)

Paní a pánové, a nyní několik poznámek k té dlouhé rozpravě, kterou vedeme už od včerejšího odpoledne. Je to rozprava, která těm pánům poslancům a paním poslankyním, kteří byli za války za hranicemi, ať v Londýně anebo v Moskvě, připomíná něco známého, něco, co už slyšeli, když se tehdy po celé měsíce vedla dlouhá a zcela podobná rozprava o zrodu našich retribučních norem. Vedla se jak v našem londýnském českém tisku, tak také v českém tisku moskevském, který si s naším londýnským vyměňoval názory, a vedla se hlavně v londýnské Státní radě. Tehdejší naši představitelé sotva tušili roli, která jim bude později přisouzena. Dr. Drtina, tehdejší politický referent presidenta republiky, jistě netušil, že právě on bude ministrem, kterému bude výkon retribuce svěřen, člen státní rady Nosek jistě tehdy ještě nevěděl, že bude ministrem vnitra, zrovna tak jako místopředseda právní rady dr. Procházka nevěděl, že bude ministrem zdravotnictví, zrovna tak jako předseda politického výboru Státní rady Jožka David nevěděl, že bude předsedou sněmovny, zrovna tak jako členka Státní rady pí Anežka Hodinová jistě nevěděla, že bude místopředsedkyní sněmovny. Ale už v té době, když jsme se dohadovali o naší příští retribuci, objevily se všecky ty sporné body, které jsou mezi námi sporné dodnes. Spor se jevil už v detailech. Byl to spor na př. o účast právnického elementu na retribuci. Dobře si vzpomínám na souboje, které tehdy sváděl nebožtík profesor Klecanda s bývalým komunistickým senátorem Kreibichem. Byl to dále spor o otázku, zda se má už v retribučním zákoně stanovit vina určitých protektorátních činitelů, má-li se už v retribučním zákoně říci, že se ti a ti lidé provinili, takže by byli bývali potom už jen odsouzeni, nikoli souzeni. Byl to spor o to, jak má býti zaměřen hlavní zájem retribuce, zda k potrestání Němců anebo Čechů. Byl to spor o otázku, jak odstupňovat vinu pachatelů zločinů a jak odstupňovat vinu obětí. Byl to spor o to, jak hodnotit vinu; vinu těch, kdo chtěli kolaborovat, kdo kolaborovali ze strachu a kdo kolaborovali z donucení. Byl to spor o odpovědnost exponovaných a také o to, kdo jsou těmi exponovanými představiteli protektorátního režimu. Ale byl to, paní a pánové, v podstatě zásadní rozpor v otázce, má-li být naše retribuce prováděna soudy, to znamená soudy, které soudí, anebo sbory, které nesoudí, ale jen odsuzují; jinými slovy spor o to, má-li být spravedlnost podřízena politice anebo politika spravedlnosti.

Z celé té dlouhé debaty, která je dnes za námi, je vidět, že jsme se přeli nadarmo. Nedohodli jsme se, a je škoda, že jsme se nedohodli, protože máme dnes už přece za sebou celou dvouletou československou zkušenost a máme za sebou celou zkušenost retribuční. Mluvíme všichni stejnou řečí, ale nemůžeme se domluvit. Všichni se díváme na stejné zjevy, ale nejeví se nám stejně a nevyvozujeme z nich všichni stejné důsledky. (Výkřiky.) včera zde děkoval posl. Vojta Beneš ministru spravedlnosti Drtinovi za jeho referát a řekl, že neví, jak k němu došlo. Já vím, jak k tomuto referátu došlo: Došlo k němu z iniciativy ministra spravedlnosti, což je jistě příklad hodný následování, a věřím, že je to příklad, kterého budou následovat i ostatní páni ministři. (Potlesk.)

Také pan ministr vnitra, který nám jistě podá zprávu o skončení retribuce na základě malého dekretu, také ministr zemědělství a všichni páni ministři. (Hlas: školství.) Taky pan ministr školství! Čím víc mezi nás budou chodit, tím líp pro nás a tím líp pro ně. (Potlesk.) Když k nám ministr spravedlnosti šel se svým referátem, znal dobře celou tu řadu kritik, která již proběhla v tisku. Nevadilo mu to. Přišel k nám s referátem, který nezastíral a nepokoušel se zastírat vady retribuce, a přednesl tento referát s odvahou, které by neměl, kdyby neměl dobré svědomí. Ale jaké odměny se dočkal, paní a pánové! Dočkal se kritiky, která není, když ji shrneme, ničím jiným než pokusem vylíčit celou činnost naší justiční služby a také celou činnost našich lidových a národních soudů jako něco mezi zpackáním retribuce a mezi její sabotáží.

Dobrá! Tak se tedy podíváme na tu retribuci a začneme, prosím, na samém jejím začátku tam, kde se retribuce začala provádět, to znamená ve vyšetřovacích komisích a především ve známých revolučních vyšetřovacích výborech.

Včera jsme zde vyslechli dvě velké řeči komunistických řečníků, kteří jsou oba soudci z povolání a oba právníky a dobrými právníky. Ti z nás, kdo je slyšeli v právním a ústavním výboru sněmovny, musí jim to dosvědčit. Ale já bych se chtěl zeptat pánů dr. Gregora a dr. Kokeše, zdali mohou na svoje svědomí říci, že činnost vyšetřovacích komisí skutečně lidovým soudům jejich prácí usnadnila a zdali skutečně splnila ten úkol, který od nich retribuce očekávala. Jestliže to mohou říci, pak jsou výjimkou mezi našimi soudci, a to jak mezi soudci z povolání, tak mezi soudci z lidu.

Paní a pánové, mluvíte-li s našimi soudci, a znovu říkám, s těmi z povolání i s těmi z lidu, slyšíte z jejich výkladů o našem lidovém soudnictví, jak se tam znovu a znovu opakuje stížnost na řadu vad těchto vyšetřovacích komisí. Je to především stížnost na jejich neodbornost, stížnost na to, že se tyto vyšetřovací komise často rozběhly za zajícem a pustily srnce. Často se zajímaly o něco, co nezakládá trestný čin, a nezajímaly se o to, proč mohl a měl být kolaborant stíhán. Následkem toho dostali od nich potom státní zástupci materiál nepoužitelný. To je jedna smutná kapitola z činnosti vyšetřovacích komisí.

Druhá smutná kapitola - a zase mi to musí dosvědčit všichni, kdo se objektivně zajímají o činnost lidového soudnictví - je kapitola o tom, jak pozdě dostávaly lidové soudy potřebný materiál. Paní a pánové, já jsem viděl a prostudoval řadu případů, kde vyšetřovací komise úmyslně nedodaly materiál včas, protože si vymyslely jakousi taktiku překvapení, podle které chtěly, jak to jejich členové vysvětlovali, vést "rozhodující úder" až v poslední fási soudního řízení. Jenže pak na tento rozhodující úder zapomněly a zmeškaly termín. Dodaly lidovému soudu nebo národnímu soudu materiál příliš pozdě a lidový soud nemohl už korigovat svůj rozsudek.

Stejnou vadu zjistíme ve skutečnosti, že v řadě případů podlehly vyšetřovací komise lákavé možnosti užít materiálu, který se jim dostal do rukou, k politické agitaci, a místo soudům jej dodaly tisku. V tisku se pak o tom nebo onom kolaborantu objevila řada důkazů, ale soud se těch důkazů nedočkal. A zase soud nemohl soudit než podle materiálu, který měl k disposici. A konečně je nesporná skutečnost - a včera to zde přece dosvědčili dva výkonní soudci - že v řadě případů došlo při řízení před těmito komisemi k výslechům takovým způsobem, že to zakládalo zmatečnost celého řízení, nebo že svědkům byly kladeny do úst výroky, kterých se nedopustili, a to zase samozřejmě muselo potom mít vliv na celé jednání lidových soudů.

To jsou, paní a pánové, důvody, proč byly lidové soudy přetíženy, a to jsou důvody, proč se jejich jednání setkávalo s takovými obtížemi. Měly nedostatek materiálu, měly materiál špatně připravený, musely si velmi často zjišťovat fakta, která pro ně měla být připravena již předem, a to všechno se samozřejmě muselo projevit při jejich jednání.

A zde nemohu vyjmout z této výtky ani vyšetřující orgány ministerstva vnitra. Jak víte, a to je přece dnes už zjištěná věc, není vinou ministerstva spravedlnosti, že k Národním soudům došlo tak pozdě. Bylo to způsobeno tím, že ministerstvo vnitra dodalo příliš pozdě materiál. Jiná vada, se kterou se zase setkáváme u vyšetřujících orgánů ministerstva vnitra, spočívá v tom, že se tyto vyšetřující orgány příliš mnoho staraly jen o zjišťování viny obviněného a vůbec nedbaly možnosti, že by byl obviněný nevinen. Státní zástupce dostal potom do rukou materiál, podle kterého se mu zdál případ jasný. Měl dojem, že má v rukou silný, jasný případ. Jenže soud, který je vázán určitými předpisy, musil připustit také důkazy o nevině obžalovaného, a tím si vysvětlíme velikou řadu osvobozovacích rozsudků, které tolik překvapily.

Včera zde mluvil pan dr. Kokeš jako o jakési vadě našeho lidového soudnictví o tom, že vlastně měl v rukou celé to řízení soudce odborný; nevím, zdali to takto myslil, ale to byl dojem, který jsme my měli z jeho řeči. Měli jsme dojem, že podle jeho názoru tato skutečnost způsobila, že se před lidovými soudy obviněným stranilo, že soudce z povolání měl tendenci obviněného chránit. Chtěl bych k tomu především povědět, ze naši soudci, českoslovenští soudci - a to přece ví zrovna tak dobře pan dr. Gregor jako pan dr. Kokeš - to jsou přece lidé, kteří nikdy nevycházeli z nějaké zvláštní panské kasty. Naši soudci - to přece nejsou lidé vybíraní ze šlechty, jako tomu bývalo ve starém carském Rusku. To jsou synové těžce pracujících rodičů a jsou to sami těžce pracující lidé. A pokud jde o jejich majetkové poměry - a zase se tu dovolávám pánů dr. Kokeše a dr. Gregora a jejich vlastní kapsy - nemyslím, že by u nás byl některý soudce kdy zbohatl. Vím, že máme bohaté zemědělce. Vím, že si u nás i pilný dělník může našetřit, ale neznám případ jednoho jediného soudce, který by byl ze svého soudcovského platu zbohatl. To není žádná zvláštní kasta, to jsou lidé právě tak jako všichni ostatní a nemají žádný třídní zájem hájit majetnější vrstvy. A pokud jde o argument, že soudce z povolání nutně musí soudce laiky ovlivňovat, to je přece starý argument, kterého se užívalo už proti instituci porot, a my socialisté jsme se vždy domáhali demokratisace soudnictví a právem jsme tvrdili, že je to argument pochybný, že uvědomělý lid a uvědomělí lidé dovedou rozeznat mezi funkcí soudce z lidu a z povolání, mezi funkcí přísedícího a funkcí právníka. A jestliže také, paní a pánové, zkoumáme průběh lidového soudnictví, zjistíme, že v 99 % naši soudci z povolání nezasahovali jinak, než jak je k tomu opravňoval a jak jim to přikazoval zákon, a že svoji funkci plnili správně a věrně.

Jestliže mluvíme o tom, co mělo vliv na soudy, pak si musíme poctivě říci, že na soudy měly vliv jiné věci. Čtete-li rozsudky a speciálně ty osvobozovací rozsudky našich lidových soudů, pak tam najdete - a to se opakuje v celé řadě rozsudků - větu, která zní skoro vždycky doslova stejně, větu, která zní takto: "Z obsahu spisů je patrno, že svědci, slyšení při hlavním přelíčení, nevypovídali tak, jako vypovídali v přípravném líčení u místního národního výboru." Jak asi taková věta působí na přísedící? Ten přísedící se přece musí zeptat, proč došlo ke změně ve výpovědi, vidí, že před ním, při hlavním přelíčení tam vypovídá svědek svobodně. Tam není žádného donucení, tam je kontrola veřejnosti. Proto si řekne: Pak je asi nesprávná ta první výpověď, to asi svědka někdo nutil k té první výpovědi! A toto podezření má ovšem potom na soudce vliv a má to někdy vliv i v případě, kdy jde o člověka, který se skutečně provinil.