My ovšem netoužíme po tom, aby se do poslední písmeny a do posledního stupně vrátily tyto poměry první Československé republiky. Já osobně mám na tyto doby svoje vlastní vzpomínky a mohl bych na ně vzpomínat z dvojího zorného úhlu. Mohl bych je posuzovat očima komunisty, očima příslušníka komunistické strany a mohl bych říci, jak to tenkrát se mnou a s ostatními mými soudruhy vypadalo. Mohl bych vzpomínat na schůze naší strany, v kterých vedle referenta sedával pravidelně policejní komisař okresního úřadu s tužkou v ruce a velice bedlivě a pečlivě sledoval řečníkovy vývody. Jeho činnost končívala ve velice častých případech tím, že na řečníka byla potom podána u soudu žaloba a řečníkovi bylo se odpovídat; často býval odsuzován, často býval zavírán. Mohl bych vzpomenout, jakým způdobem bylo zakročováno na rozmanitých podnicích komunistické strany, mohl bych vám vyprávět, jak jsem se se soudruhy, kteří byli nezaměstnaní a kteří byli odkázáni na milost desetikorunové žebračenky na osobu a týden, domáhal, aby pro ně byla otevřena nějaká práce, aby nebyli odkázáni na almužny, aby si mohli poctivě vydělat, co k svému živobytí a pro svoje rodiny potřebují. Mohl bych vám vyprávět, že když chtěli svoji bídu vystavit na odiv a šli do okresních měst, že tam byli přivítáni nabitými zbraněmi, že tam byli jednou v dvacetistupňovém mraze přivítáni hasičskými stříkačkami a postříkáni sprchou ledové vody, že tam byli přepadáváni četami vypasených četníků, že bylo do nich bušeno jako do dravé zvěře. Mohli byste se zeptat svědka nad jíné povolaného, bratra Jaroslava Durdíka, někdejšího policejního komisaře v Břeclavi na našem pohraničí na Moravě, jak tyto četníky komandoval a jak jim přikazoval: "Bijte je po hlavách". Domnívám se, že přiznáte, že všechny tyto vzpomínky v nás naprosto nevzbuzují ochotu anebo radost, že by se měly tyto poměry ještě někdy vrátit.

Ale já mohu na první Československou republiku vzpomínat také jako příslušník svého stavu, jako rolník. Myslím, že k tomu mám plné právo, že mně nemůže nikdo vytknout, že bych za rolnický stav první Československé republiky hovořit nemohl a nesměl, protože po celý svůj život od té doby, co jsem převzal hospodářskou usedlost svého otce, až do té doby, kdy jsem byl zvolen poslancem, nezabýval jsem se ničím jiným. Neměl jsem žádného jiného povolání než to, že jsem na této zděděné půdě pracoval, že jsem ji obdělával, že jsem ji obhospodařoval. A jaké jsou moje vzpomínky na dobu první Československé republiky? Nejsou nijak utěšené. Vzpomínám si, jak tenkrát byly řešeny naše zemědělské obtíže. My rolníci jsme byli biti v každém případě. Nebyli jsme biti jenom tenkrát, když jsme měli neúrodu, když jsme sklidili příliš málo, nýbrž byli jsme biti také tenkrát, když jsme měli úrodu a když jsme sklidili hodně. Tenkrát šly ceny zemědělských výrobků rapidně dolů. A tak se nám velice často stávalo, že jsme při velké úrodě mívali pouze více práce, protože jsme se museli víc nadělat, abychom to sklidili, ale tržívali jsme méně, než když úroda byla podprůměrná. A náhrady a úhrady nějakých škod, které byly způsobovány živelními pohromami? Ano, byly také poskytovány. Dostávali jsme je. Ale pravidelně při tomto rozdělování náhrad rozhodovala politická legitimace, a musela to být zelená legitimace agrární, jestliže chtěl člověk dostat nějakou subvenci a nějakou tu úhradu utrpěné škody. Jestliže této zelené legitimace nebylo, nebylo také žádné náhrady. Má-li někdo z těch, kteří nebyli osobními svědky těchto poměrů, nějaké pochybnosti o pravdivosti mého tvrzení, není zapotřebí, aby se obracel na nějakého příslušníka komunistické strany, postačí úplně, jestliže se obrátí na nějakého příslušníka strany lidové. Ti mohou pravdivost mých vývodů potvrdit zrovna tak jako on.

Bývá hodně hovořeno o tom - zvláště v jednom období našeho poválečného vývoje bylo hodně na to poukazováno - že bychom měli už jednou přestat s těmi našimi kartičkami, že bychom si měli vzít příklad z bratrského Slovenska, tam že jsou jiní kabrňáci, tam že na to jinak umějí jít, že bychom měli opustit naše řízené hospodaření a zavést volný obchod. Já jsem v první Československé republice osobně prožil dobu, kdy tento volný obchod byl v plném rozkvětu. Prožil jsem dobu, kdy jsme obilí vozívali na trhy, kde je podnikaví obchodníci od nás kupovali podle toho, jak kdo z nás byl hloupý, za takovou cenu. A vzpomínám si, jak jsem stál s pytlem na tržišti, obchodník prskal mi do tváře a desetkrát se mne došel zeptat: "Tak od čeho není a od čeho nebude". Ani po těchto poměrech se mně jako rolníkovi ani v nejmenším nestýská, protože vím, že tímto volným trhem byli jsme my rolníci vždycky biti, vždycky vykořisťováni, vždycky potlačováni. A já si vzpomínám na pozdější dobu, kdy konečně pod tlakem nutnosti byl zaveden obilní monopol. Tu aspoň do určité míry byl svobodný obchod se zemědělskými výrobky omezen a byl řízen. Avšak ani tyto doby nepřinesly našemu rolníkovi ulehčení a zlepšení. Zejména v letech krise, v letech 1932 až 1934, a vůbec téměř v celém posledním desítiletí trvání první Československé republiky byly poměry takové, že se nám říkalo, že máme zemědělskou nadvýrobu. A skutečně. Tenkrát chodili na naše vesnice emisaři agrární strany, chodili na vesnice zástupci Zemědělské akademie, svolávali veřejné schůze rolníků a vykládali nám: "Sedláče, tys toho obilí vypěstoval příliš mnoho, příliš mnoho žita, příliš mnoho pšenice. Co my s tím máme dělat? Vždyť my to nemůžeme se ziskem a s výhodou zpeněžit. Vždyť my to musíme prodávat se ztrátou do Německa. My musíme na každý metrický cent doplácet. My musíme obilí tebou vypěstované smíchat s mourem a sazemi a prodávat je jako krmivo velkostatkářskému dobytku. Totéž musíme dělat s cukrem, který byl vyroben z řepy, kterou jsi vypěstoval. Ty musíš osevní plochy těchto plodin omezit." A vzpomínám si na jednoho takového pána - předpokládám, že je do dnešního dne naživu. Je to pan dr inž. Jan Fulík, který nám doporučoval, abychom místo pšenice pěstovali snad lilie anebo tulipány, nebo abychom uvažovali o zavádění úhorů, je prý to velice vhodný způsob a prostředek, jakým lze zlepšit chemické a fysikální vlastnosti půdy.

Tak to vypadalo tenkrát v našem československém zemědělství. A blahobyt našeho zemědělce? Myslím, že tento blahobyt nejlépe a nejpřesnějším způsobem vyjadřovaly statistiky, které byly vydávány ministerstvem zemědělství. Vzpomínám si na takovou statistiku pana dr Zadiny, podle které byly hospodářské usedlosti do výměry 10 ha zadluženy částkou, která representovala více než dvě třetiny tohoto zemědělského majetku.

Prosím, my jsme tady slyšeli z úst několika řečníků, ne jenom jednoho, že prý naše soukromé vlastnictví je ohroženo, že jsou zde uplatňovány jakési marxistické vyvlastňovací a postátňovací tendence a že je zde nebezpečí, že rolník bude připraven o svůj grunt, že se stane pouhým námezdním dělníkem kolchozů, sovchozů a já nevím čím. A vidíte, náš zemědělec skutečně stál už jednou ve velkém nebezpečí, že bude svého soukromého vlastnictví zbaven. To bylo právě v té době, o které jsem už mluvil. Vždyť tenkrát ty dvě třetiny jeho statku, jeho polí, jeho dobytka nebyly už jeho soukromým vlastnictvím, on byl pouze jakýmsi správcem, jakýmsi držitelem toho majetku, dobrým k tomu, aby svou prací přispíval k jeho udržení, aby ze svého potu splácel úroky těchto miliardových sum a anuity z těchto dluhů. Pravým a skutečným vlastníkem tohoto jeho majetku byla už dávno nějaká ta Agrární banka nebo jiný peněžní ústav. A tenkrát nekřičeli pánové o tom, že je soukromé vlastnictví rolníka ohroženo, naopak říkali, že je o zájmy rolnické nejlépe postaráno stranou, která se vydávala za jedinou ochránkyní těchto zájmů.

Jakým způsobem ochraňovala tato strana naše zemědělství a našeho českého zemědělce? Ochraňovala ho tím způsobem, že uměle vyhlubovala propast mezi dvěma hlavními a nejvýznamnějšími vrstvami pracujícího obyvatelstva Československé republiky. Vynakládala nesmírně mnoho papíru, nesmírně mnoho peněz na to, aby vzbudila vzájemnou nedůvěru mezi rolníkem a dělníkem. Vydržovala celé kádry lidí zvučných jmen a honosných titulů, kteří v potu tváře snažili se dokázat jak rolníkovi, tak dělníkovi, že jejich zájmy jsou protichůdné, že rolník je přirozeným nepřítelem dělníka a dělník přirozeným nepřítelem rolníka.

Tehdejší držitelé moci, ať už byli rekrutováni z kruhů statkářských, bankéřských anebo fabrikantských, věděli velice dobře, jak ohromné nebezpečí se skrývá v tom, jestliže jednou tito pracující lidé poznají, že jejich zájmy nejsou protichůdné, nýbrž že jsou souběžné, že jsou stejné. Věděli, že tím okamžikem by nastal konec jejich moci a vlády.

V roce 1945 překonali jsme toto dědictví minulosti a dnes můžeme mluvit už příznivějším, radostnějším způsobem o poměru mezi rolníky a dělníky. Jenom tu a tam shledáváme se ještě se zbytky tě staré agrární ideologie, která je postupně překonávána. Oddechli jsme si a víme, že poměry doby krise let 1932 až 1934 se k nám už nikdy nevrátí a nesmějí vrátit, že jsou nám jenom určitou výstrahou a pobídkou, abychom zájmy dělníkovy a rolníkovy nestavěli proti sobě. Dnes víme v jádru ve své ohromné většině, že je nemyslitelný prospěch a prosperita jenom jedné části pracujících lidí. Dnes víme dobře, že je nemyslitelná prosperita dělnická, jestliže bude rolník živořit, a víme, že je nemyslitelná prosperita zemědělce, jestliže zde nebude silná, dobře placená konsumentská koupě schopná vrstva dělnická. Dnes víme, že tato vzájemná prosperita souvisí. Dnes mizí z myslí rolníků i dělníků ta stará představa, podle které při vzpomínce na rolníka vynořil se dělníkovi v mysli obraz člověka chamtivého a nenasytného, který neznal naprosto nic jiného, než svoje osobní stavovské zájmy, a naopak zase v mysli rolníka vyvstával při jménu dělníkově obraz jeho třídního zavilého nepřítele. Dnes prožíváme poslední pokus reakčních zbytků v naší republice, které by rády tuto starou agrárnickou tradici oživily, které by rády znovu aspoň prstíčkem vyhrabaly ty staré stavovské rozdíly a rozpory mezi dělníky a rolníky.

Zřejmě se nám rýsují tyto snahy při jednání, jakým způsobem mají býti uhrazeny částky, kterých je zapotřebí k získání potřebných prostředků na úhradu příplatků k cenám zemědělských výrobků. Dříve byla tato úloha pro držitele moci velice snadná. Dříve se vůbec neuvažovalo o tom, odkud tyto prostředky vzít, a pokládalo se za věc úplně samozřejmou, že na takové zvýšení cen jakýchkoliv výrobků, nejenom výrobků zemědělských, musí dopláceti ten, kdo v poslední řadě tyto výrobky konsumuje, tedy že v našem případě musí na vysoké ceny zemědělské doplácet dělník, konsument. Je příznačné, že dnes se poměry natolik změnily, že s pokusem o oživení nebo znovuuskutečnění těch starých poměrů se nikdo z povolaných zástupců našeho obyvatelstva neopovážil přijít, že se zde nevyskytl ani jediný návrh, který by požadoval, aby zvýšené ceny obilí a zemědělských výrobků platil konsument. Je vidět, že jsme přece jenom udělali veliký krok kupředu.

Zato však se vyskytly zde dva jiné návrhy, dva nové jiné způsoby, kterými by bylo možno tyto cenové příplatky uhradit. Především je zde pokus, aby tyto příplatky byly uhrazeny ze státního rozpočtu. Ve své podstatě neznamená tento návrh nic jiného, než aby břemeno, které chceme částečně sejmout s beder rolnických, bylo převaleno, i když ne úplně a beze zbytku, na vrstvy dělníků a ostatních nezemědělských konsumentů, ale také aspoň stejnou měrou zpět na bedra rolnická. Zkrátka, aby škoda způsobená letošním katastrofálním suchem byla nesena ve svých důsledcích celým národem, zejména jeho pracující vrstvou.

Náš návrh, aby se podobným způsobem úhrada nehledala, nýbrž aby se hledala u společného nepřítele všech pracujících vrstev, u lidí bohatých, byl prohlášen za návrh nedomyšlený a pochybný. Bylo doporučováno, jestliže by neměla být tato věc řešena úhradou ze státního rozpočtu, aby byl počet těch, kdož na tuto úhradu mají přispívat, rozšířen o důchodce, kteří pobírají neúměrně vysoké důchody, a o zbohatlíky, kteří k svému jmění došli po 15. listopadu 1945. Nenamítáme naprosto nic proti tomu, aby byla definice těch, kteří mají uhradit cenové příplatky, takovým nebo podobným způsobem stanovena. Souhlasíme s každým opatřením a s každou definicí, která zbaví pracující vrstvy našeho národa povinnosti, aby tato břemena nesly samy. V žádném případě nechceme, aby bylo uhrazováno to, co potřebujeme k těmto úhradám, ze státního rozpočtu. Taková úhrada znamenala by ztížení naší hospodářské rozpočtové situace, znamenala by zvýšení našeho rozpočtového schodku. Tato okolnost je také známa navrhovatelům této úhrady z rozpočtu, i p. Firtovi a také panu Ferdinandu Peroutkovi, který se o ni zvlášť široce rozhovořil ve svých Svobodných novinách. A přesto přicházejí ... (Hlas: Ten tu není!) ... já vím, že ne - tito pánové s požadavky, aby přes určité nebezpečí, kterému bude náš státní rozpočet vystaven, byly z tohoto zdroje uhrazovány nejen zvýšené požadavky na úhradu příplatků, ale dokonce ještě celé řady jiných nepředvídaných výdajů; přicházejí také s lineární úpravou mezd a platů veřejných zaměstnanců.

Ke konci chtěl bych ještě upozornit na jeden omyl jednoho z pánů řečníků. Bylo tady prohlášeno, že prý přírodu nelze plánovat. Já nevím, jak chce býti toto tvrzení odůvodněno. Možná, že by se to dalo odůvodnit nějakým citátem z Hitlerova Mein Kampfu. (Hlas: Ze svatého Písma.) Ze svatého Písma? Možná, že i tam by se něco podobného našlo; já v Písmě svatém nejsem tak podrobně zběhlý. - Ale pravdě to neodpovídá, poněvadž přírodu lze také plánovat a měnit a lidská činnost je toho druhu, že ji také ve skutečnosti mění. Práce člověka působí zpětně na přírodu, přeměňuje ji a uzpůsobuje. Jednou mění přírodu k horšímu, jindy k lepšímu. Takových příkladů, kdy člověk přírodu změnil k horšímu, je mnoho. Vzpomeňte na dalmatské břehy, na Hispanii a celou řadu jiných zemí. Ano, tam byla lidskými činy změněna příroda k horšímu: tam byly vykáceny lesy, země byla zpustošena, a dnes je téměř nemožné nebo aspoň nesmírně obtížné, aby se tato země zase stala zemí kvetoucí, jakou byla kdysi v dávné minulosti. Ale práce člověka mění přírodu také k lepšímu, práce člověka je schopna vytvořit z pouště ráj. Prací v ráj se pouště mění. To jsme se učívali kdysi v čítankách, když jsem ještě chodil do školy. Ovšem takové měnění přírody nedá se prováděti okamžitým zásahem, nýbrž vyžaduje značného času. Chceme-li my v Československé republice trvale pomoci našemu zemědělci a ne snad jenom chvilkovou výpomocí zalepit nejhorší rány, záplatovat, pak musíme takovým plánovitým způsobem zasahovat i do té naší přírody a musíme ji měnit a změnit. Musíme ji změnit tím, že vysázíme nové veliké plochy lesním stromovím; budeme působiti na její změnu tím, že ona část orné půdy, která může být obdělávána jenom s velkou námahou a poskytuje poměrně jenom malou odměnu za vynaloženou práci jako půda orná, bude proměněna v pastviny, které budou poskytovati vydatnou žírnou pastvu pro stáda našeho hospodářského zvířectva. Tam, kde to bude poněkud možno, budeme zakládat rybníky, zavodníme značné plochy a budeme tak působiti na změnu klimatických poměrů. Stejně budeme zakládat větrolamy, sady a vysazovat ovocné stromoví atd. Budou vytvořeny nové podmínky přírodní a také nové podmínky zemědělské výroby. Naše zemědělská výroba nezůstane tím hrozným a strašným plahočením, kterým je pro zemědělce dnes; stane se prací snadnější, budeme vyráběti lépe a více, budeme vyráběti hodnotněji a také pohodlněji, s menším vynaložením pracovních sil. My zkrátka život na zemi předěláme; předěláme ho tím, že přejdeme od nedokonalého způsobu výrobního v našem zemědělství k způsobům dokonalejším, že zavedeme v našem státě nový systém hospodářský, systém socialistický, který byl naším košickým programem prohlášen za metu a cíl veškerého našeho hospodářského snažení. Jako první kroky k tomuto cíli můžeme označiti ona opatření, chystaná naším ministerstvem zemědělství, která jsou známa pod souhrnným názvem zemědělského programu hradeckého. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.)

Poslední věcí, kterou se chci ve svém dnešním rozkladu zabývat, je ještě jedna zmínka, která zde byla také z několika úst vyslovena: že nemá být do rozpravy o naší vyživovací situaci zasahováno stranicko-politicky, že žádné takové stranicko-politické tendence nemají býti vnášeny do kritiky naší zásobovací a vyživovací situace. Plně souhlasím s touto poznámkou a potvrzuji, že výstřelky, kterých jsme byli i dnešního dne v této debatě svědky, jsou zavrženíhodné. Přesto nemohu popříti, že politiku z takových debat nikdy úplně odstraniti nemůžeme. Dělejme co dělejme, konec konců všechno, co podnikáme, všechno, co děláme, je do určité míry otázkou politickou. Mezi řečníky, kteří se účastnili této debaty, nebyli to snad jenom pánové Novák a Hynek, kteří se pustili do debaty stranicky. Všichni řečníci, jednoho jediného nevyjímaje, měli při svém výkladu jistě ustavičně od začátku do konce na mysli také zájem své politické strany a bylo vždy velice nesnadno jim podobně stanovisko zazlívati. My komunisté nečiníme rovněž výjimky a rovněž všechno, co děláme, co mluvíme, co podnikáme, děláme do určité míry také s toho zorného hlediska zájmu a prospěchu své politické strany. My o sobě neprohlašujeme, že jsme absolutně nestranní, absolutně spravedliví ke všem. Naopak, my docela otevřeně a jasně připouštíme, že jsme straničtí, ano do krajnosti straničtí. (Výkřiky posl. Žáčkové-Batkové.) Podivujete se, paní poslankyně. (Posl. Žáčková-Batková; Ani tolik ne!) No vidíte, nepodivujete, tím lépe, že tedy naše stanovisko chápete. Tím lépe snad pochopíte, když vám řeknu, že je někdy až fanatické naše stranické stanovisko, se kterým stojíme vždycky a v každém případě na straně pracujících, na straně pracujícího lidu a bezohledně proti každému vykořisťování, proti každému, kdo by chtěl a snažil se tyto pracující vrstvy nějak utlačovati, vykořisťovat a zbavovat práv, kterých si dobyly. Vytýká se nám, že svoji politiku děláme pod zorným úhlem 51 % a že chceme získat na svou stranu většinu národa. To chceme. Ale jak to chceme dokázat? Tím, že pro tuto ohromnou většinu našeho národa, pro těchto 51 % budeme vždycky a poctivě pracovat! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Tymeš: Dalším řečníkem je p. posl. dr Kvetko.

Posl. dr Kvetko (uvítaný potleskom): Slávna snemovňa, dámy a páni!

Expozé dvoch pánov ministrov, pána ministra výživy Majera a pána ministra pôdohospodárstva Ďuriša po takých rušných dobách, aké sme zažili za posledné mesiace nášho parlamentného života, ieste maly a vzbudzujú veľkú pozornosť nielen parlamentu samého, ale aj celej našej širšej verejnosti. Je tomu tak preto, že sa tieto expozé týkajú jednak vyživovacej stránky všetkého nášho ľudu, a jednak, že sa týkajú životných záujmov a sociálneho postavenia jednej vrstvy, to znamená nášho roľníctva. Je treba len ľutovať, že tieto expozé nedaly príležitosť k tomu, aby sme ich pri príležitosti prednesu mohli podrobiť sústavnej kontrole, kritike a sústavnej analýze poľnohospodárskych pomerov v našom pôdohospodárstve v republike. Že sa to nestalo, treba pričítať túto skutočnosť tomu, že sa týkajú obe tieto expozé úzkej problematiky určitého úzkeho rámca poľnohospodárskej výroby a vyživovacej situácie. Zvlášť toto treba konštatovať o expozé pána ministra pôdohospodárstva Ďuriša, ktorý svojimi návrhmi a opatreniami, dostatočne vedel rozvíriť búrlivú hladinu nášho verejného života i záujem roľníctva o jeho otázky, ale nepredniesol nám taký program, taký referát, ktorý by mohol byť predmetom analýzy, ucelenej analýzy nášho poľnohospodárstva a našich pomerov v roľníctve.