Místopředseda Petr (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Sládek. Dávám mu slovo.

Posl. Sládek: Paní a pánové!

Pan ministr Laušman uvedl ve svém exposé celou řadu všeobecných překážek, brzdících řádný a rychlejší konsolidační postup našeho znárodněného průmyslu. Pokud jde o potíže těžkého strojírenství, chtěl bych k výkladu pana ministra pronésti několik poznámek.

Těžkému strojírenství byly v poslední chvíli války zničeny jeho nejdůležitější a největší závody. Nejlepší objekty a dílny Škodových závodů v Plzni a v Dubnici, Českomoravské Kolben - Daněk v Praze a První brněnské a královopolské strojírny v Brně byly v troskách a řada dalších byla poškozena. Vždyť jenom znárodněné závody kovoprůmyslové utrpěly válečných škod za 23.811,400.000 korun. Tu je třeba domysliti, jakého pokroku mohlo býti dosaženo naším znárodněním, nebýti těchto škod, a pochopiti, jakého úsilí bylo třeba k tomu, abychom těžké strojírenství zdvihli z trosek vybombardovaných závodů na jeho dnešní úroveň. Nastala namáhavá nákladná rekonstrukce, nutnost vytvořiti ze žalostných ssutin závody schopné výroby. To se stalo v období a s úsilím hodným obdivu.

Srovnejme nyní situaci dnešní se situací po minulé válce. Tehdy závody nepoškozené, v dobrém finančním stavu a pro přechodné obtíže teprve v nejlepším případě po 6 letech v běhu. Když koncem minulé války se závody těžkého strojírenství ocitly náhle bez objednávek, nebylo nikoho, kdo by jim umožnil tuto dobu překonati, až na finanční kapitál, ať domácí či zahraniční. Ten ovšem si dal svou pomoc krvavě zaplatiti. Závody, jež později vplynuly do koncernu Českomoravské, obrátily se v přechodné tísni k Živnostenské bance. Závody byly vesměs zdravé, válečnou výrobou téměř nedotčené a při tehdejší poměrně primitivní organisaci byly by obtíže s přechodem na mírovou výrobu nepříliš závažné, a přece znamenalo to jejich konec jako samostatných závodů.

Provozní úvěr v době prudce stoupajících cen v roce 1919 až 1920 byl poskytován tehdejším závodům za podmínek prý přímo lichvářských. Úroky s výlohami činily tehdy i 15 % a tento úrok musel býti splácen v době deflační krise v roce 1923. Vývoj nebyl ovšem hladký. Závody se pokoušely bránit se, ale tím hůře pro ně. Banky se neostýchaly úvěr přiškrtit v době, kdy se jim to nejlépe hodilo, a nic se neohlížely, že tím brzdí výrobu pro národ na výsost důležitou. Tímto bojem o ovládnutí průmyslu byla kapacita továren brzděna a rozvoj této části průmyslu začal teprve po úplném ovládnutí Živnobankou. 6 let bylo tehdy ztraceno zcela zbytečně. Ještě hůře dopadl koncern Škodových závodů, který se obrátil o pomoc ke kapitálu zahraničnímu. Skupina francouzských kapitalistů pod vedením zbrojařského koncernu Schneiderova získala za pakatel rozhodující účast na Škodových závodech. Mohu říci, že vlivem této skupiny nedosáhly Škodovy závody za celé první republiky výkonnosti, jež by odpovídala možnostem tohoto koncernu. Škodovy závody měly nabízeti své zboží jen těm zákazníkům, které Schneider určil, a za ceny, jež odpovídaly zájmům Schneiderovým a nikoliv zájmům našim. A jenom Schneider určoval, zda z dosažených zisků se má investovati u nás, či zda mají býti vyvezeny. Tímto způsobem polovina našeho těžkého strojírenství se natrvalo dostala pod kontrolu cizince jen proto, že se po první světové válce dostala do přechodných obtíží, jež svým rozsahem jsou úplnou maličkostí proti pohromě, způsobené válkou druhou.

Vítkovické železárny, jež byly v rukou rakousko-anglické společnosti kapitalistů, nebyly sice záměrně brzděny, za to však byla tato skupina více ovlivňována zvraty ve finančních kruzích zahraničních a vývoj byl proto závislý spíše na náhodné prosperitě kontrolující skupiny finančníků než na výkonu továrny a potřebách národa.

Nejmarkantnějším příkladem neschopnosti kapitalistického řádu, řešiti výrobní otázky, byla První brněnská. Tato továrna, před minulou válkou snad nejlepší z našich továren, byla závislá na vídeňském kapitálu. Financující skupina byla poměrně slabá a konkurující skupiny Schneiderova a Živnobanky využily svých vztahů k vládě a výsledkem byl úplný úpadek a zabrzdění vývoje, takže teprve v třicátých letech továrna ozdravěla.

Je jisté, že kdyby byl zůstal náš průmysl v rukou soukromých kapitalistů i po této válce, nebyli bychom zdaleka tam, kam jsme se dostali jeho znárodněním.

Německý vandalismus způsobil našemu průmyslu mnohem těžší škody v této válce než ve válce minulé. Způsobil též zastavení vývoje a pokroku po dobu 6 let. Odřízl náš průmysl od styku s celým světem, který se naopak horečně vyvíjel a přinutil náš průmysl k roli pouhé služky německé válečné mašinérie. Tato ztracená doba musí býti usilovně doháněna, musí býti spojeny všechny tvůrčí síly v našem průmyslu, aby byly dány předpoklady k zvládnutí všech úkolů v našem průmyslu. Úkoly, které jsou dány těžkému strojírenství, jsou veliké a jeho význam pro budování průmyslu v naší republice je nesporný. Těžké strojírenství má nám vybudovati důlní zařízení pro naše doly, má nám pomoci zvýšiti těžbu a odpomůže tak velkému nedostatku pracovních sil v dolech. Pokud jde o dopravu, víme, že již byly našemu hospodářství dodány stovky lokomotiv a tisíce vagonů, které pomohly našemu hospodářství překonati zoufalou krisi v naší dopravě.

Těžké strojírenství nám vybuduje dále elektrárny, plynárny, cukrovary, lihovary, jatky, mlékárny a chladírny. Ty všechny jsou zákazníky našeho průmyslu, který se musí snažit vybaviti tyto podniky nejmodernějším zařízením a přispěti tak ke snížení jejich provozních nákladů a tím ke zvýšení úrovně všeho obyvatelstva. Vybudování ostatního chemického průmyslu, jako továren na výrobu syntetických a dusíkatých látek, kyslíkáren a jiných, umožní našemu chemickému průmyslu zaujmouti v cizině alespoň částečně bývalé německé posice a omezí kromě toho naši závislost na cizině.

Náš sklářský průmysl pracuje z největší části s velmi zastaralým zařízením. Má-li si udržet svou pověst jak po stránce jakostní, tak i cenové, musí býti vybaven novými stroji. Ohromný význam těžkého strojírenství leží však také v tom, že buduje závody lehkého strojírenství a v nejbližší budoucnosti bude muset zaříditi velikou automobilku na 50.000 kusů roční výroby a její technické vybavení musí býti mistrovským kouskem projekční dovednosti a výrobní techniky, aby cena vozu byla úměrná zahraniční konkurenci a aby automobilový průmysl nebyl pro příště jenom skleníkovou výrobou.

V našem zemědělství musí být pro veliký nedostatek pracovních sil provedena nejkrajnější mechanisace. Nejdůležitějším pomocníkem zemědělce je traktor, který musí být výkonný a laciný v provozu. Vybudujeme proto speciální závod na výrobu 20.000 traktorů ročně a věříme, že prodejní cena traktoru bude pak pro zemědělce lehce dostupná. Bývá vyslovován názor, že znárodnění průmyslu potlačuje zdravý konkurenční boj. Máme velmi široké pole k tomuto boji na zahraničních trzích a je nerozumné a při nejmenším neekonomické tříštiti síly v malicherné konkurenci mezi našimi domácími podniky a oslabovat tak naše posice za hranicemi.

Těžké strojírenství má ohromný význam pro náš zahraniční obchod. Díky jemu bylo možno uzavříti dlouhodobé dodávkové smlouvy s Jugoslavií, Bulharskem, Polskem, Sovětským svazem a v dohledné době také s Rumunskem. Tím se vnáší do celého našeho zahraničního obchodu stabilita, jeho vývoji se vtiskuje určitá zákonitost, což nesmírně ulehčuje další plánování. Zaručená výroba pro jmenované státy umožní rentabilní investice do kovoprůmyslu v celém jeho rozsahu, tedy i do lehkého strojírenství, které bychom si jinak nemohli dovolit.

Výrobky českého strojírenství jsou však žádány i jinými evropskými státy, jako Švédskem, Dánskem, Holandskem i Maďarskem. To nám umožňuje z těchto států dovoz potřebných surovin. Máme však jedinečnou pověst i ve státech zámořských, jako je celá Jižní Amerika, kde byly uzavřeny obchody stamilionového rozsahu, jež nám přinesou hodnotné devisy. Velmi dobré posice máme v Jižní Africe a v Egyptě, kde úspěšně soutěžíme s nejsilnějšími státy světa. V Turecku, Iranu, Pakistanu a v Indii máme uzavřeny obchody na dodání nejrůznějších druhů výrobků těžkého strojírenství za dobré ceny. S Iranem je obchodní styk tak živý, že zde máme dvě vlastní společnosti: jednu pro prodej těžkého strojírenství a jednu pro prodej seriových výrobků. Živý zájem o naše průmyslové zařízení jeví také Burma, Siam, Indočína a Indonesie, kde však můžeme zahájiti normální obchod až po stabilisaci tamějších politických poměrů. Čína, která byla již před válkou jedním z nejlepších odbytišť našeho těžkého strojírenství, je politickými událostmi poněkud zatlačena do pozadí, ač i odtamtud dostáváme mnoho poptávek.

Počítáme, že vývoz těžkého strojírenství bude vystupňován během pětiletého plánu na částku 10 až 15 miliard ročně, což nám umožní nakoupiti nejen suroviny pro kovoprůmysl, ale i ty speciální stroje, které zde nebudeme chtít vyráběti. Národní podniky těžkého strojírenství musí vyrobiti také převládající část investičních statků pro ostatní průmyslová odvětví v tuzemsku, musí spolupracovati na obnově a industrialisaci slovanských států a musí též vývozem do ostatních států rozhodujícím způsobem přispívati k opatření devis na dovoz surovin pro všechna průmyslová odvětví a na dovoz potravin pro celý stát.

Podíl vývozu těžkého strojírenství na celkovém vývozu kovoprůmyslu je zde malý ze dvou důvodů: jednak obnova hospodářství států, jež jsou našimi obchodními partnery, vyžaduje právě výrobků těžkého strojírenství, a jednak naše výrobky těžkého strojírenství mají příznivější předpoklady odbytu na zahraničních trzích než výrobky seriové. Důvod tkví ve skutečnosti, že naše seriová výroba nedosahuje oněch kvant, která jsou obvyklá v státech, s jejichž výrobky se na zahraničních trzích setkáváme. Poněvadž cena seriových výrobků je přímo závislá na vyráběném množství, jsou naše ceny často vyšší a odbyt obtížnější. Naproti tomu výroba v těžkém strojírenství nemůže býti u nás odlišná než v jiných vyspělých státech, takže výrobky našeho těžkého strojírenství jsou velmi dobře schopné konkurence na všech zahraničních trzích.

Tyto důležité a odpovědné úkoly, které musí náš kovoprůmysl vůči celému našemu hospodářství splnit, vyžadují ovšem dokonalou organisací a řízení z jednoho místa. Bude proto záhodno, aby v rámci našeho kovoprůmyslu bylo československým závodům kovodělným a strojírenským jakožto ústřednímu orgánu možno více zasahovati do výroby i distribuce, než snad je tomu v jiných odvětvích. Zejména je dlužno bezpodmínečně setrvati při myšlence soustředěného vývozu, neboť jen tak bude možno vybudovati dokonalou zastupitelskou síť po celém světě a dosíci tak v zahraničním obchodě obratů, jež budou od kovoprůmyslu požadovány.

Není myslitelné, že by jediný národní podnik, i ten největší, mohl investovati do této organisace tolik, kolik bude možné a únosné pro celek. Nebylo by také ani možné pro jednotlivý podnik tuto úlohu zvládnouti z důvodu naprostého nedostatku odborníků, nehledě k tomu, že by bylo přímo mrháním lidskými silami, kdyby v jednom zahraničním městě měli seděti tři nebo čtyři odborníci z různých národních podniků pro jednu a tutéž věc. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Pan ministr průmyslu ve svém exposé poukázal na pasivní bilanci zahraničního obchodu. Nemáme valut, ale těžké strojírenství potřebuje urychleně dostati výkonné stroje, poněvadž jeho park nebyl za války omlazován. Jest nutné v zájmu všech investičních statků, požadovaných na těžkém strojírenství, uvolniti valuty na nákup potřebných strojů. Je prokázáno, že se uvolňují valuty na pochybné účely, zatím co požadavky těžkého strojírenství se byrokraticky škrtají. Je nutno umožniti dovoz nutných doplňků strojního zařízení, aby naše těžké strojírenství mohlo splniti všechny úkoly, mezi nimiž nutno zdůrazniti potřebu výroby investičních statků pro náš tuzemský průmysl v souhlase s připravovaným pětiletým plánem.

Tyto úkoly jsou tak obrovského rozsahu, že mají-li býti splněny, musí býti těžké strojírenství v kovoprůmyslu všestranně podporováno. Předseda vlády Klement Gottwald vyhlásil již hlavní zásady pětiletého hospodářského plánu, kde těžkému strojírenství připadl stěžejní úkol dodati všem klíčovým průmyslům potřebné strojní zařízení a dále splniti všechny zahraniční závazky, vyplývající hlavně ze smluv s bratrskými národy. Zvládnutí těchto úkolů předpokládá vzrůst těžkého strojírenství o 200 %. Pro toto poslání bude třeba již dnes všestranně podporovati těžké strojírenství a vytvořiti co nejpříznivější předpoklady. Je třeba nejen co nejúplněji využíti výrobního zařízení, které je dnes k disposici, ale též rozšířiti kapacitu až ke krajním mezím možností. Znamená to také uskutečniti přísun pracovních sil, aby mohlo býti plně využito druhých směn v závodech těžkého strojírenství, které jsou dnes tak slabě obsazené, a umožniti výstavbu nových závodů dalekosáhlými opatřeními, nesoucími s sebou celou řadu opatření dílčích, jako je školení učňů, pracovních sil dělnických i úřednických a zintensivnění investiční činností, hlavně stavební. Je nutno rychle dohodnout prostorové rozmístění nových závodů tak, aby se s určitými objekty mohlo započíti již z jara 1948.

Jedním z důležitých předpokladů rozjetí pětiletého plánu je brzká výstavba těžkých sléváren a výstavba výroben těžké elektrotechniky. Těžké strojírenství mělo by také dostati zpět všechny odborné kádry, které z jakýchkoliv důvodů opustily své dřívější zaměstnání, to znamená, že musí býti skutečně provedena mobilisace pracovních sil ve smyslu vládního nařízení čís. 156, § 2. Uvedené skutečnosti lze shrnouti v stručné zjištění, že vývoj a odbyt těžkého strojírenství má v přítomné i budoucí době příznivější podmínky než kdykoli před tím. Také dosavadní výsledky opravňují nejen k naději, ale i k důvěře do budoucnosti.

Sledujeme-li vývoj znárodněného průmyslu, zjistíme, že po revolučním roce 1945 přešel náš průmysl v roce 1946 přes výrobní improvisaci do hospodářské i výrobní konsolidace, a vyhlášení dvouletého plánu v roce 1946 působilo jako mohutná vzpruha k dosažení lepších hospodářských výsledků. Přes to, že byly dvouletým plánem těžkému strojírenství uloženy velké úkoly, je plán dobře dodržován a za prvních 7 měsíců splněn na 99,5 %, při čemž ve vozidlech činí splnění 90,9 %, ve spotřebních výrobcích 99,9 %, v investičních výrobcích 106,4 % a v odlitcích 112,6 %.

Splnění jmenovitých úkolů dvouletého plánu na 99,5 % za prvních 7 měsíců je důkazem dobré pracovní morálky dělnictva a zlepšující se organisace výroby, která je namnoze stavěna před velmi těžké úkoly, hlavně pokud jde o plynulé zásobování dílen surovinami, odlitky nebo speciálními výrobky a aparáty, jejichž výroba je u nás teprve v počátcích.

Značné potíže působí v některých závodech také nedostatek dělnictva, jehož počet není zvyšován stejným tempem jako plánované zvýšení výroby.

Je jisto, že stanovení pevných výrobních programů podle dvouletého plánu má příznivý vliv na zvýšení produktivity a zhospodárnění výroby. Pozoruhodné zlepšení je důkazem rychle pokračující konsolidace a zvýšené výrobnosti.

Rok 1947 je vlastně prvním rokem klidnějšího hospodářského vývoje, který přináší podstatné zlepšení u všech národních podniků, z nichž většina slibuje na rok 1947 buď vyrovnaný hospodářský výsledek nebo mírný zisk. Důkazem dobré pracovní morálky je nejen správné plnění dvouletého plánu, ale i vyšší mzdy, dosažené zvýšeným pracovním výkonem.

Průměrná vyšší mzda u dělníka v kovoprůmyslu činila v r. 1946 3.068 Kčs a stoupla do června 1947 na 3.488 Kčs; vykazuje tudíž značný vzrůst proti průměru v r. 1946. Průměrný plat úředníků v kovoprůmyslu stoupal ze 4.652 Kčs měsíčního průměru v r. 1946 na 5.005 Kčs v červnu 1947.

Obrazem stoupající výrobnosti jsou také výrobní mzdy, které činily v roce 1946 průměrně měsíčně 207,800.000 Kčs a dostoupily v červnu 1947 303,400.000 Kčs, což značí vzrůst v červnu téměř o 50 % proti průměru v roce 1946.

Kdyby šel vývoj i nadále tímto tempem, dostoupily by výrobní mzdy v průměru roku 1947 150 % průměru mezd z r. 1946. Také poměr výrobních mezd ke mzdám režijním se stále zlepšuje. V r. 1946 činily režijní mzdy průměrně 64 % z mezd výrobních a poklesly v červnu 1947 na 48,9 %. Naproti tomu výrobní mzdy v poměru k režijním mzdám neustále stoupají a poměr v červnu 1947 znamená proti roku 1946 zlepšení o 10 %.

Pan ministr se v části svého výkladu o kovoprůmyslu a strojírenství dotkl srovnávání produktivity znárodněného průmyslu s průmyslem soukromým a vysvětlil, jak často dochází k mylným úsudkům a závěrům, používá-li se při srovnávání fakturace.

Je jisté, že v těžkém strojírenství je naprosto nespolehlivým obvyklé měřítko měsíční fakturace, když se jí používá jako ukazatele při srovnávání mezi soukromým a znárodněným průmyslem, ale je stejně nespolehlivým ukazatelem srovnání i mezi jednotlivými národními podniky.

Často se však setkáváme i s jiným srovnávacím měřítkem, na jehož základě se snaží mnozí dokázati, že národní podniky nepracují tak, jak by měly, ba dokonce, že stát na ně doplácí.

Jako měřítka bývá používáno hodnoty produkce na jednoho pracujícího dělníka. Je pravda, že soukromý průmysl, který nebyl válkou zničen tak, jako náš těžký průmysl, měl z počátku určitý předstih, poněvadž mohl dříve rozvinout svoji výrobu. Ale dnes je jisté, že znárodněný průmysl i v tomto směru předstihl průmysl soukromý a že již od druhého pololetí tohoto roku je hodnota produkce na jednoho pracujícího dělníka vyšší v těžkém strojírenství znárodněného průmyslu než v průmyslu soukromém.

Ve Škodových závodech činí hodnota produkce jednoho pracujícího dělníka za kalendářní měsíc průměrně 14.816 Kčs, což odpovídá 178.000 Kčs ročně, zatím co v soukromém průmyslu činí hodnota produkce dělníka v průměru asi 11.600 Kčs měsíčně. Při kritice znárodněného průmyslu setkáváme se s celou řadou nepodložených tvrzení, která pramení z toho, že stále větší část lidí sleduje více otázky politické než hospodářské a že mnozí této neznalosti národa využívají k různým, ne vždycky čistým účelům.