V poslední době se však stávají případy, že ministerstvo průmyslu celou řadu podniků, určených k likvidaci, dodatečně překlasifikovává do skupiny A, t. j. do skupiny podniků, které i nadále mají zůstat v provozu. V některých případech byla tato překlasifikace provedena v akci pomoci hospodářsky slabým krajům. Mám za to, že hospodářsky slabé kraje mají být industrialisovány nikoliv z konfiskátů C, určených k likvidaci, nýbrž z podniků, které byly určeny nadále k provozu, t. j. z podniků kategorie A. Přenášením podniků kategorie C do hospodářsky slabých krajů se textilní průmysl neozdravuje, naopak, pokud jde o likvidaci části kapacity sektoru přízi zpracujícího, nelze v textilním průmyslu předpokládat potřebné snížení cen v tuzemsku. Že textilní průmysl je za této okolnosti dosti těžko schopný konkurence v zahraničí, je samozřejmé.

Je také známo, že soukromí podnikatelé postavili v poslední době výrobny na Slovensku, ale zdá se, že neomezili ve stejné výši svou kapacitu v českých zemích. Tím se opět využití kapacity textilního průmyslu v českých zemích zhoršuje, protože tito soukromí podnikatelé, kteří na Slovensku zřídili nové výrobny, svůj strojní park neomezili, nýbrž naopak rozšířili. Tím se také situace textilního průmyslu ztěžuje daleko více než v průmyslech jiných, hlavně pak tím, že je dosud nevyřešena otázka přidělení konfiskátů. V textilním průmyslu, právě v sektoru přízi zpracujícím, znamenají textilní konfiskáty cca 30 % celkové kapacity průmyslu. Sektor konfiskátů není za dnešního stavu náležitě kontrolován a není o něm, o jeho výrobě a distribuci zboží v žádné z hospodářských organisací náležitý přehled. Dokud nebude vyřešena otázka přičlenění konfiskátů, nelze za daného stavu v textilním průmyslu počítati s podstatným zlepšením dnešní situace. Upozorňuji na to, že toto přičlenění je bržděno akciemi, které sledují přidělení konfiskátů jednak soukromým firmám, jednak družstvům, za kterými se očividně skrývají jen zájmy soukromníků. Prosím pana ministra průmyslu, aby v zájmu ozdravění textilního průmyslu učinil vše, aby záležitost konfiskátů v textilním průmyslu byla s největším urychlením vyřešena. Je především třeba urychleně vyřešit přičlenění t. zv. konfiskátů sporných, kde jsou námitky proti začlenění do národních podniků. Tyto námitky nebyly zpravidla věcného rázu a zřejmě jde o krytí určitých osobních ambicí.

Pokud jde o otázku vývozu, ukázalo se, že v poslední době jeví se poměr exportu mezi soukromým a znárodněným průmyslem ve prospěch průmyslu znárodněného, ačkoliv znárodněný průmysl právě v dokončujících fázích výroby má značně menší kapacitu, než je tomu v přádelnách. V důsledku toho dodává znárodněný průmysl značnou část metráže soukromým konfekcím v rámci t. zv. nepřímého exportu; přitom je ovšem jasné, že konfekční závody toto zboží, určené k exportu, v daleko největší míře nevyvezly. Má-li textilní průmysl splnit úlohu danou mu dvouletým plánem - totiž že svůj dovoz musí krýt vývozem svých výrobků - je třeba, aby ministerstvo průmyslu zavedlo účinné sankce proti těm firmám, které exportní povinnosti náležitě neplní. Je to potřebí především nyní, kdy exportní obchody nelze už pokládat za lukrativní. Zatím byla praxe ministerstva průmyslu taková, že firmy, které nesplnily svůj exportní program, nebyly nijakým způsobem handicapovány proti těm, které se o splnění svého exportního programu náležitě staraly. Ministerstvo průmyslu bude muset do budoucnosti zavésti v soukromém sektoru takový režim, aby ty firmy, které neplní exportní, resp. technický program, pracovaly s kapacitou daleko menší než ty firmy, které jsou si svých povinností náležitě vědomy.

Upozorňuji zároveň na to, že po válce musí textilní průmysl krýt potřeby technického sektoru daleko značnější měrou, než tomu bylo před válkou. Dodávky technickému sektoru nejsou uznávány textilnímu průmyslu za export, ačkoliv spotřebují velmi podstatnou část jeho kapacity. Je třeba, aby textilní průmysl byl za tyto dodávky devisově uznáván, neboť jinak by mohl tato kvanta, která dodává technickému sektoru, přímo vyvážet.

Národní průmysl činí se zpravidla odpovědným za zásobování obyvatelstva. Je třeba poukázat na to, že národní průmysl nese hlavní tíhu exportu, výrobu technického zboží, jakož i výrobu ostatních nelukrativních artiklů. Naproti tomu volumen zboží, které může národní průmysl dodávat přímo spotřebitelům, je celkem nepatrné. Naproti tomu soukromý sektor, jakož i konfiskáty dodávají převážnou část své výroby do obchodu. Tímto způsobem je veřejnost se strany obchodnictva upozorňována na to, že národní průmysl nedodává dost zboží. Kromě toho ovšem je samozřejmé, že se tímto způsobem umožňuje do značné míry i černý obchod.

Z prohlášení pana ministra průmyslu je patrné, že obchodními smlouvami jsou zajištěny našemu textilnímu průmyslu dodávky cca 10 % z plánovaného exportu. Z toho plyne, že při sdělávání obchodních smluv není věnována dostatečná péče textilnímu průmyslu a že místo nutné všestranné podpory tomuto průmyslu, který má charakter vysoce vývozní, dochází k situaci, kdy textilní průmysl přes nedostatečné obchodní smlouvy musí hledat své exportní cesty sám, bez potřebné podpory ministerstva zahraničního obchodu. Je třeba, aby při sdělávání obchodních smluv byl průmysl náležitě informován a přizván ke spolupráci.

Kromě toho je třeba, aby obchodní smlouvy byly dělány tím způsobem, aby tam, kde dáváme k disposici vývozní kontingenty zboží, kterého cizina nutně potřebuje, byly tyto kontingenty.podmiňovány vývozními kontingenty spotřebního zboží, jako je právě textil. Kromě těchto zásahů je třeba, aby textilnímu průmyslu byly umožněny v zahraničí nákupy těch chemikálií a barviv, kterých naprosto nutně potřebuje k výrobě exportního zboží. To se týká také určitých technických potřeb, konkrétně mykacích povlaků. Bez náležitého vycházení vstříc v těchto požadavcích není možno, aby textilní průmysl vyráběl zboží, které, pokud jde o kvalitu, snese srovnání se zahraničními výrobky.

Z prohlášení pana ministra průmyslu vysvítá, že textilní průmysl vcelku vykonal velký kus práce k tomu, aby jak jeho výrobnost, tak i kvalita zboží odpovídaly potřebám našeho obyvatelstva Zdá se však, že tato dobrá vůle průmyslu je brzděna nedostatečnou kontrolou pohybu zboží vycházejícího z průmyslu. Je třeba, aby i tomuto pohybu zboží byla věnována potřebná péče, neboť v poslední době zostřená kontrola distribuce textilu ukazuje, že stále ještě značná část vyráběného zboží se ztrácí v neregulárním obchodě. Tyto závady jsou potom předhazovány průmyslu, který je viněn z neschopnosti organisovat své výrobní poměry se zřetelem k potřebám obyvatelstva.

Ještě bych chtěla poukázat na kapitolu exposé pana ministra o otázce pracovních sil a využití žen v pracovním procesu.

Chci v této souvislosti připomenout, že ve výrobním sektoru zemědělství je celkem zaměstnáno 2,117.696 osob a z toho je 1,166.000 žen. Pracují na poli, v zahradnictví, v lesnictví, to jest v oborech práce velmi těžké. Máme i průmyslové sektory, ve kterých je velký počet žen, které plní dobře dvouletý plán, a bylo by třeba, aby pan ministr průmyslu při dalších potřebách pracovních sil více využíval reserv, jež zde jsou a žádají práci. Vzhledem k tomu, že je do budoucna plánováno zvýšení výroby v těžkém průmyslu, bylo by třeba již nyní pamatovati na to, aby i v tomto sektoru byla ženám vyhrazena místa, na která svou fysickou silou stačí. Ovšem bude nutno, aby bylo více pamatováno i na jejich výcvik a dokonalou kvalifikaci, abychom dosáhly opravdového mzdového zrovnoprávnění. Totéž žádáme i při lehkém průmyslu. Rovněž při výrobě elektřiny, kde máme pouze 2¹/₂ % zaměstnaných žen, je možno přihlédnout ke zvýšení procenta zaměstnaných žen. Domnívám se, že zvláště v dřevoprůmyslu, kde je již zaměstnáno 26¹/₂ % žen, bylo by možno na ně pamatovat při rozšíření této výroby vzhledem k tomu, že máme suroviny z domácích zdrojů a pracovní sílu žen, která je dosud nevyužita.

Jak z hospodářské nutnosti, tak i ze zásadního stanoviska chtějí ženy pomáhat při plnění dvouletého plánu. Ženy se zařazují na mnohých místech z nedostatku pracovních příležitostí i ve stavebním průmyslu. V tomto směru připomínám k exposé, že je velmi málo využito pracovních reserv a že je třeba dbáti toho, aby zvláště při nových pracovních příležitostech byly více zaměstnávány ženy. Mohly by se tím vytvořiti přirozené reservy mužů pro povolání, která jsou pro náš stát nesmírně důležitá a v nichž máme ještě dnes citelné mezery po stránce pracovních sil.

Dalším oborem, ve kterém jsou ženy nejvíce zaměstnány, jest oděvní a textilní průmysl. Zde ženy dokázaly plniti dvouletý plán v plném rozsahu. Výsledky soutěží také dokazují, že mezi vyznamenanými jsou ženy, které dostaly čestný odznak za obětavost v práci. Z celkového stavu osob zaměstnaných v textilu, t. j. ze 161.174 osob, máme 94.758 žen, t. j. celých 59 %. V oděvním průmyslu z celkového počtu zaměstnaných 34.571 osob máme 23.654 žen, t. j. 68 %. Při výrobě papíru je zaměstnáno 42 % žen, v tiskařském průmyslu 58 %, v kožařském 56 %.

Toto velké procento zaměstnaných žen v oborech, kde ještě za období první republiky pracovali převážně muži, nám dokazuje touhu žen po výdělečném zaměstnání. Jsou tu i vdané ženy, které z hospodářských důvodů a také ze svého přesvědčení by rády pracovaly, třeba v polodenním zaměstnání. K zřizování polodenního zaměstnání máme i zákonný předpoklad a přece se zákona nedostatečně využívá, ačkoli máme doklady o tom, že se polodenní zaměstnání v závodech, kde bylo zavedeno, plně osvědčilo, a to zvláště pokud jde o práci žen. Tento fakt mluví pro to aby bylo ve větší míře zavedeno, neboť větší výkonností se plně uhradí administrativní výlohy s polodenním zaměstnáním spojené, se kterými někteří zaměstnavatelé nesouhlasí. S dobrým úspěchem zavedla polodenní práci Karlova huť, Tesla a Škodovy závody. Proto je nutno odstraniti všechny ty neodůvodněné předsudky a konservativní názory na práci žen.

Rovněž je třeba, aby ministerstvo průmyslu se více zabývalo nezaměstnaností žen v jižních Čechách, na Českomoravské vysočině a v některých moravských krajích.

Dvouletým hospodářským plánem bylo uloženo zprůmyslovění hospodářsky slabých krajů. Tato pomoc není prováděna plánovitě, a není prováděna ani systematicky. Podniky jsou přemisťovány náhodně a jejich volba není promyšlená ani účelná, nýbrž se přemisťuje mnohdy na žádost a přání národních správců a soukromých podniků.

Zásadním nedostatkem je, že ministerstvo průmyslu dosud nevypracovalo plán, podle kterého by se postupovalo při zprůmyslovění a koncentraci podniků. K zprůmyslovění hospodářsky slabých krajů lze přispěti právě textilním průmyslem. Po jednání s Čs. textilními závody bylo dosaženo dohody o vybudování nových textilních podniků v Písku, Jindř. Hradci, Hlinsku a jejich rozpočty byly také zařazeny do akce 800 M celkovou částkou 85.5 mil. Kčs. Dosud nebylo započato. Je nutno urychliti zahájení staveb, aby byly také v plánovaném termínu ukončeny.

Myslím, že patří také k exposé, s čím jistě všichni budete souhlasit, zaujetí stanoviska k mechanisaci domácností, obzvláště zemědělských. Touto cestou by bylo možno ušetřit miliony pracovních hodin a odstranit neproduktivní dřinu všech žen, zvláště zemědělských. Poukazuji jenom na význam zřizování prádelen. Příklad: vyprání jednoho velkého prádla si vyžaduje 40 pracovních hodin, což při strojovém praní je možno obstarat nejvýše za 5 - 6 hodin. Vezmeme-li za předpoklad skoro 2 miliony zaměstnaných žen, které jsou z větší části hospodyněmi, zjistíme, že jsou to miliony pracovních hodin, které by bylo možno ušetřit a kterých by mohlo být využito zvláště tam, kde je nedostatek pracovních sil, mnohem účinněji: v produktivní práci.

Ministerstvo průmyslu nevěnovalo dosud odvětví mechanisace domácností patřičnou pozornost a právem můžeme vytýkat, že nám tímto způsobem unikají drahocenné zdroje nehospodárně využitých pracovních sil.

Ženy v plnění dvouletého plánu ukázaly, že plnění tohoto plánu je také jejich věcí, a je proto potřebí opatřiti pro ně dostatek pracovní příležitosti, aby mohlo být využito každého páru rukou, které se k práci nabízejí. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. Šnobl. Dávám mu slovo.

Posl. Šnobl: Pane předsedo, paní a pánové!

Pan ministr průmyslu ve svém projevu uvedl, že našemu klíčovému průmyslu, a to je ze 100 % znárodněný průmysl, byly dány ve dvouletém plánu takové úkoly, které vyžadují nejen optimálního, ale hlavně také maximálního využití všech výrobních procesů. Je k tomu potřebí připomenout, že stanovené úkoly vyžadují maximální vypětí sil všech zaměstnanců těchto znárodněných podniků. Tento klíčový průmysl je také naším základním průmyslem a splní-li všechny úkoly dvouletého plánu, je možno očekávat a také žádat splnění dvouletého plánu ve všech ostatních oborech. Bude-li splněn dvouletý plán v základních oborech, budeme dobře připraveni i k té strukturální změně našeho hospodářství, jak o ní mluvil předseda vlády soudr. Gottwald ve své řeči o pětiletém plánu.

Náš základní průmysl je také základním průmyslem pro ostatní státy, které plánují své hospodářství, a tento náš průmysl je základem jejich hospodářství ve všech směrech, to znamená v budování i v dalším vývoji jejich hospodářství. Společný zájem těchto států je zájmem jejich národů, je to zájem o zvýšení úrovně všeho pracujícího lidu v těchto státech. Proto je třeba věnovat těmto našim podnikům základního průmyslu zvláštní péči.

Jde hlavně o hornictví. Jaké podmínky a předpoklady má naše hornictví při splňování dvouletého plánu? Srovnáme-li těžební podmínky v letech po první světové válce s dnešními poměry, pak shledáme, že tehdy byly těžební podmínky mnohem lepší. Dolovalo se v plných komorách a na plnou mocnost, za výhodných pracovních podmínek, a také kvalita těženého uhlí byla lepší. Horník mohl za těchto.podmínek dáti větší výkon než dnes, kdy se musí pracovati již v patrech v podsednutí a kdy se dobývají spodní vrstvy uhlí horší kvality. Dnešní práce v hlubinách je nejen obtížnější, ale také nebezpečnější. Pokud se již tehdy po první světové válce pracovalo v povrchových lomech, byl poměr nadloží 0,5:1, zatím co dnes je již 4:1. Tehdy v počátcích prací v lomech se pracovalo ve většině lomů v plné sloji, zatím co dnes pracuje přes polovina lomů v t. zv. závalových polích, kde zůstalo až 70 % původní uhelné substance po hlubinném dolování.

Z toho, co jsem nyní uvedl, je patrno, že bývalí majitelé dolů - uhlobaroni - měli jen jeden zájem, a to byly jejich kapsy. Dnes získávají naše znárodněné doly pro naše hospodářství to cenné černé zlato, které uhlobaroni nechávali pod zemí, protože těžba nebyla již pro ně rentabilní; tento fakt je nutno vysoce vyzdvihnout při posuzování hospodářských výsledků našich znárodněných dolů a je potřebí říci, že znárodněné doly nám dobývají to bohatství, které okupanti v zemi ve zbytcích nechali. A při tom horník tehdy dřel, doslova dřel na Weinmanny a Petschky. A jak se mu dařilo? To vyplývá z toho, že se musel bojem domáhat svých práv a že v roce 1921 proti stávkujícím horníkům bylo použito zbraní. Horníci tehdy nebyli zabíjeni jen na svých pracovních místech, a!e i při hájení existence své a svých zbídačelých rodin.

Je také třeba zdůraznit všem těm nezodpovědným a někdy i vědomě záměrným kritikům, posuzujícím hospodářství našich dolů, jakým zaměstnavatelem jsou dnes naše znárodněné podniky. V severočeském uhelném revíru byl před válkou průměr denní mzdy 38 Kčs. Dnes je denní průměr 146 Kčs. Průměrná dovolená v předmnichovské republice byla 6,75 dne. Dnes je průměrná dovolená zaměstnance v hornictví 23 dnů. Dnes platí znárodněné podniky svým zaměstnancům 12 státních svátků průměrnou mzdou. Dále dostávají horníci jako ostatní zaměstnanci jednorázové výpomoci, přídavky na děti, jako první dostali od Gottwaldovy vlády nejlepší sociální pojištění. Není sporu o to, že horníci si všech těch zlepšení plně zaslouží. Zaměstnanci žádného jiného oboru nevěnovali republice tolik práce a svého volného času jako naši horníci, a je to tím obdivuhodnější, když uvážíme, že většina havířů byla vyživovacími poměry za protektorátu úplně vyčerpána. Jejich nadšení, národní i politické uvědomění je zárukou, že splní svoje povinnosti i sliby, které dali předsedovi vlády Gottwaldovi. Havíři svou vůlí zlepšiti pracovní a hlavně sociální podmínky, které jim poskytuje lidově demokratický režim, překonají svoji fysickou vyčerpanost a splní svůj úkol.

Horší je to s druhým důležitým faktorem, t. j. mechanickým zařízením dolů. Dvouletka byla v hornictví plánována za předpokladu, že bude urychleně a přednostně provedena údržba dosavadního těžního zařízení a bude v brzku dodáno zařízení nové. Tento slib nemohl být z pochopitelných důvodů na 100 % splněn, ale doly přesto celkem splnily a plní svůj plán. Pro zajímavost uvádím rozbor týdenních ztrát těžby jednoho národního podniku z října tohoto roku. Z tohoto rozboru je patrno, v jakém stavu je dosavadní staré těžební zařízení. Celkový úbytek na těžbě byl 8¹/₂ %. Z toho připadá na poruchy strojního a elektrického zařízení plných 4,25 %. To dostatečně ukazuje, v jakém stavu zanechali okupanti celé strojní zařízení a s jakými potížemi je udržováno strojní a elektrické zařízení v takovém stavu, aby se vůbec mohlo denně těžiti uhlí. Že náklady na údržbu tohoto stavu zařízení jsou enormní a neodpovídají zásadám rentabilního hospodářství, to je, anebo mělo by býti všem rozumným hospodářům samozřejmé a za normálních poměrů by to bylo nepřijatelné. Avšak republika potřebuje pro svůj průmysl uhlí a to musí být vytěženo i za těchto zhoršených a hospodářsky nerentabilních podmínek.

Další ztrátu způsobil nedostatek nebo opožděné přistavování vagonů, celkem asi 3,2 %. Jsme sice v řepné kampani, ale ztráty několika tisíc tun uhlí by neměly být připuštěny ani za těchto zhoršených dopravních poměrů, protože to znamená ztrátu pro náš průmysl a tím i pro vývoz, anebo tím ubíráme uhlí našim školám i domácnostem.