A nyní mi dovolte několik slov k mimořádné jednorázové dávce a k zdanění milionářů. Nesporně je správné, aby v době, kdy náš stát byl postižen velikou živelní katastrofou, se to risiko a ztráta přenesla na všecky, kdož mohou ze svých prostředků na tuto úhradu přispět. My se již nikdy nevrátíme do té doby, kdy se krise řešily tím způsobem, že se vyhazovali lidé ze zaměstnání, že jsme měli statisíce, snad asi 900.000 lidí nezaměstnaných a že ti, kdož měli veliké majetky, veliké kapitály - banky a továrníci, majitelé přírodních zřídel, dolů atd. - nepřispívali na to ani haléřem, nýbrž si vyprodávali sklady a čekali, až se krise přežene, a mezitím trpěly právě ty statisíce lidí pracujících. Budeme trvat na tom, aby tato doba se již nikdy nevrátila, a zvláště my to nemusíme dvakrát zdůrazňovat, poněvadž sociální demokracie hlásá již 70 let tytéž zásady jako dnes. Máme proti osnově námitky, jež jsme uplatnili ve výboru, kde jsme řadu svých návrhů také prosadili. Prosadili jsme na př., aby byly postiženy nejenom osoby fysické, nýbrž aby byly zdanění podrobeny také akciové společnosti, komanditní akciové společnosti a společnosti s ručením obmezeným a aby byly zdaněny právě tak jako jednotlivci. Spravedlnosti bylo učiněno zadost a myslím, že je to naprosto správné.

My jsme také myslili na řadu osob, které byly za války postiženy, a podařilo se nám prosadit v § 3 vynětí těch částek, které byly vyplaceny z důvodu odčinění křivd podle dekretu presidenta republiky ze dne 17. 8. 1943, č. 53 Sb. Velmi často se mluvilo o odčinění křivd, ale mohu vám říci, že obvykle, když dojde ke skutkům, musíme to být my, kteří hájíme lidi, kteří byli zvláště těžce postiženi nacismem.

Napravili jsme také velikou chybu tím, že jsme zachránili pracovníky duševní před tím, aby výsledky jejich často celoživotní práce byly posuzovány nikoliv jako za jeden rok. To, že mohou odečíst 50%, je úspěch a tím jsme také dali důkaz, že když se nám předhazuje a vyčítá materialismus, je to neoprávněné.

My v prvé řadě myslíme na pracovníky, ať jsou jakéhokoliv druhu, ať jsou to pracovníci rukou anebo pracovníci duševní. Naše strana sleduje také zájem soukromých podnikatelů a prokázala to tím, že navrhla a prosadila v § 7, odst. 1, že při oceňování majetku pro mimořádnou jednorázovou dávku byla připuštěna amortisace za opotřebení a znehodnocení majetkových předmětů, získaných po 15. listopadu 1945.

Máme také námitky proti způsobu, jakým byla tato osnova předkládána. Podnikání bylo zneklidněno a musíme si uvědomit, že hospodářství je velmi jemný organismus. V roce 1945 jsme učinili jedno radikální a šťastné opatření, totiž blokování veškerého oběživa. Bylo to opatření kruté, ještě dnes se na to naříká, ale co se stalo v důsledku toho? Že se dosáhlo důvěry v měnu, že se velmi často prodávalo zboží, které bylo ve skladech i bez oprávnění, na př. železo, že se vyprodávaly sklady a že se mohlo klidněji pracovat. Byla tady důvěra k penězům a byla důvěra, že za peníze si podnikatel bude moci koupit nové zboží. Ale tato důvěra, jak víte, byla velmi otřesena. Lidé, kteří nedovedou odhadnout, jakým způsobem dochází ke krisím v hospodářství a k inflacím, se domnívali, že naše měna je otřesena. Není důvodu, proč bychom si to zapírali. Lidé se báli o peníze, sbírali kovové peníze, ukládali své peníze do hodnot, do zboží; zboží se věřilo víc než penězům. A republika, jestliže chce skutečně poctivě dojít k tomu, aby blahobyt našeho národa vzrůstal, musí mít klid; ten klid musí být především v hospodářství. Náš národ nenávidí diktaturu, naše veliká zkušenost za dobu nacismu nám zprotivila veškerý nátlak a každou diktaturu tak, že jakmile zde vznikne nějaký velký tlak, v tom okamžiku se celý národ naježí a postaví proti každému, i kdyby měl úmysly sebelepší. A proto my máme takovouto zásadu a linii. Žádáme, aby si lidé především byli vědomi toho, že nikdo neohrožuje jejich osobní svobodu, že ji bude respektovat, že tady bude náležitá tolerance i pokud se týče politického přesvědčení, že bude v našem státě opravdová demokracie. A budou-li si lidé skutečně vědomi toho, že zde nebude nikoho, kdo by je ohrožoval, pak také nastane v našem hospodářství a v našem státě klid. To říkám na adresu těch, kterých se to týká. Chcete-li prosadit své názory, přijďte s nimi včas, abychom je mohli posoudit, nepřicházejte s tím tak, aby to veřejnost a i poslanci považovali za diktaturu, přijďte s rozumnou spoluprací a můžete se potom přesvědčit, že všichni budeme mít porozumění pro potřeby státu a že nikdo nebude hájit ty lidi, kteří se obohacují na úkor ostatních a na úkor pracujícího lidu. (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Janouš. Dávám mu slovo.

Posl. Janouš: Vážená sněmovno, paní a pánové!

Účel a cíl těchto dvou osnov, které dnes projednáváme, vzbudily zaslouženou pozornost celé široké veřejnosti, jednak proto, že mají sloužit k úhradě škod zemědělcům, a za druhé proto, že se při tom dotýkáme určitého přesunu majetkového, čili že zdaňujeme ty, kteří mají, ve prospěch těch, kteří byli postiženi. Chtěl bych se především dotknouti otázky pomoci zemědělcům. Naši zemědělci utrpěli velké katastrofální škody a potřebují všestrannou pomoc. Tu jim dnes tímto způsobem dáváme. Chci to zdůraznit proto, poněvadž až dosud v žádném státě na světě nebylo zvykem takto postiženým pomáhat. Když již někdo vyhořel nebo se dostavila nějaká živelní katastrofa, byli lidé vždycky odkázáni pouze na t. zv. veřejnou pomoc v tom smyslu, že se pro ně dělaly sbírky a různé akce. A tentokráte v lidově demokratické republice dostávají pomoc přímo ze zákona. To je veliký a zásadní rozdíl, jak postupuje systém lidově demokratické republiky proti systému na západě.

Chtěl bych se dotknouti otázky, zdali zemědělcům stačí pomoc peněžní. Pan kol. Ješ zde tuto otázku nadhodil a citoval zahraničního specialistu. No, já, paní a pánové, myslím, že otázka je trochu jiná. Je možno pomáhati také jinými způsoby. Máte dnes v Lidové demokracii článek, jak pomáhá Argentina. Ovšem v Argentině je situace obrácená. Zemědělci v Argentině nenalézají odbyt a sahá se tam k tomu způsobu jako dříve, že se pálí zásoby a říká se tomu také pomoc zemědělcům; my jsme už od roku 1930 byli svědky takovéto pomoci zemědělcům v celé řadě ostatních států světa. Proto jsem hrdý na to, že jsem příslušníkem českého národa, že jsem občanem státu, který pomáhá zemědělcům nebo jiným postiženým osobám obráceně, který pomáhá zemědělcům cestou zákonnou a dává jim aspoň to, co jim poskytnout můžeme. A co jim dneska poskytujeme, je nejenom peněžní pomoc, ale také pomoc v krmivech, kde stát dá 2¹/₂ miliardy Kčs na to, aby cena dovážených krmiv se vyrovnala s cenou domácí. Ale, vážení pánové a paní, je zase jiná otázka. Kdyby byla jenom tato pomoc, byla by rovněž nedostatečná. Stát se stará i o dovoz osiv, i o dovoz strojů, prostě pomáháme zemědělcům všestranně. Ale kdyby nebylo této peněžní výpomoci, pak bychom byli svědky toho, že by po této strašné katastrofě pro zemědělce vzrůstalo jejich zadlužení, že by se jim jejich majetková podstata ztrácela, a to právě podstata těch malých zemědělců, a byli bychom svědky toho, že by ve vrstvách zemědělských vzrůstaly insolvence a exekuce. A myslím, že právě tímto způsobem dáváme dnes nejpádnější odpověď těm, kteří se domnívají, že u nás není žádného rozdílu mezi novou a starou zemědělskou politikou. Ano, je rozdíl, a to podstatný rozdíl, a právě projednávané osnovy jsou toho nejlepším důkazem.

Nechci se tu dotýkat otázky osobní ani otázky politické v tom smyslu, že bych chtěl právě vyzdvihovat zásluhy ministerstva zemědělství, ale myslím, že ministerstvo zemědělství má na těchto osnovách svoji zásluhu, a že je zásluhou především ministerstva zemědělství, že tyto věci děláme takovýmto velkorysým způsobem.

Na druhé straně, paní a pánové, bych se chtěl dotknout otázky, jak o tomto problému zemědělské výroby píší některé časopisy. Nebudu polemisovat se širokou frontou všech časopisů, ať jsou mluvčím té anebo oné politické strany. Vezmu pouze náš nadstranický orgán "Svobodné noviny", které ve svém článku, tuším v úterý dne 28. října, přinesly článek zahrocený proti zemědělcům. V tomto článku se vypichuje, že zemědělci se naučili šmelinařit, že neodevzdávají a že prodávají za přemrštěné ceny a tudíž že už si sami tímto způsobem realisují přídavky jinou formou. Toto psaní "Svobodných novin" s tohoto místa odmítám. Odmítám je proto, poněvadž skutečnost je úplně jiná. Můžete si vzít denní tisk kterékoliv jiné strany, nebo "Zemědělské noviny", orgán Jednotného svazu českých zemědělců, a zjistíte, že máme celou řadu jednotlivců, kteří překročili stanoveny kontingent ne o 10 nebo 20%, nýbrž také o 50 až o 100%. Zjistíte si, že máme řadu obcí, ve kterých zemědělci splnili na 100%, 120%, 150% svoji dodávkovou povinnost. Tudíž jádro našich zemědělců je poctivými a pracovitými lidmi a nemá nikdo práva, aby je nazýval šmelináři. Je pravda, že v každém stavu se najde několik jednotlivců, kteří šmelinaří, a našli se i mezi zemědělci. Ale podíváme-li se, kam tito jednotlivci patří majetkově a po případě také politicky, uvidíme, že jsou to především zemědělci, kteří vlastní nadměrný počet hektarů půdy, zemědělci, kteří využívají práce cizích pracovních sil, a že těch několik jednotlivců, kteří dělají právě této vrstvě t. zv. velkostatkářů špatnou čest, nám dává důvod k tomu, abychom zdůrazňovali další požadavek širokých zemědělských vrstev, aby byla upravena spravedlivě držba půdy. Za pomoc jim poskytnutou se zemědělci jistě odvděčí další poctivou prací, jako to dělali až dosud, a myslím, že není naprosto možné souhlasit s vývody kol. Jaroše, který tady skreslil čísla o neobdělané půdě. V tom ohromném díle, které děláme v osidlování našeho pohraničí, osvědčili se zemědělci co nejlépe a není možno je činit odpovědnými za to, že zůstalo 40.000 ha půdy neobděláno - a nikoliv 120.000 ha půdy, ať si pan kolega přečte řeč ministra Ďuriše ve sněmovně, ve které sděloval výměru neobdělané půdy. (Hlas: Není to správné!) Prosím, máte-li o tom pochyby, pane kolego, máte možnost si zjistit, kolik té výměry skutečně je. Já jsem si ji zjišťoval a zjišťoval jsem příčiny proč ta půda není obdělána, a došel jsem k témuž číslu, ke kterému došlo ministerstvo zemědělství.

A teď, paní a pánové, přejdu k druhé otázce, otázce přesunu národního důchodu, čili lidově: kdo to má zaplatit. My přesuneme část národního důchodu z těch vrstev, které mají, na ty vrstvy, které byly postiženy. Pan. kol. dr. Linczényi, který zde mluvil za slovenskou stranu demokratickou, prohlásil, že prý u nás, i kdybychom je hledali s lampášem, to znamená s lucernou v ruce v pravé poledne, těch 35.000 milionářů nenajdeme.

Paní a pánové! Já jsem se pokusil ty milionáře najít, a doplním to číslicemi. Můžete s tím, pane kolego, potom polemisovat; polemiky se nebojím, číslice jsou správné. Tak především, abychom začali od Prahy: máme tak zv. velké domovní majetky. Velmi dobře se pamatuji, paní a pánové, že v roce 1933, 1931, 1932, 1935, také už v roce 1929 se prodával metr stavebního pozemku v Praze na Příkopech a na Václavském náměstí za 35.000 Kč a obvyklá cena za čtvereční sáh stavebního pozemku v Praze bývala 77.000 až 80.000 Kč. Když spočítám jenom tu plochu pod pražskými domy a pod domy v ostatních našich velkých městech a cenu domů na těchto stavebních pozemcích, najdu vám z řad tak zv. domácích pánů milionářů hned několik tisíc. A pokud vím - a tu zkušenost mají také široké vrstvy nájemníků - ještě ani jeden domácí pán v Praze nespáchal sebevraždu proto, že neměl být z čeho živ, a ještě ani jeden neumřel hladem. Prostě máme těch velkých domovních majetků podle statistiky a podle ocenění předválečného v Čechách a v zemi Moravskoslezské celkem 3.450, na Slovensku asi 690.

Paní a pánové! Když odpočítáme 15% z tohoto počtu majitelů domů, velkých domů, které mají podle přihlášky k dávce z majetku z roku 1946 milionové hodnoty, zůstává nám stále ještě 3.500 majitelů domů, kteří mají větší hodnotu než milion korun, a to podle předválečného stavu svého majetku.

Prosím, půjdeme dále. Podle statistiky Státního statistického úřadu měli jsme v roce 1930 velkých zemědělských majetků: v zemi České a Moravskoslezské od 50 do 100 hektarů půdy celkem 4.382, od 100 do 200 ha celkem 1.978, od 200 do 500 ha půdy 966, a přes 500 ha půdy jich bylo 815. Údaje ze Slovenska, bohužel, nemám po ruce, nemohu jimi posloužit. Když budeme počítat s tím, že 10% těchto majetků bylo v pohraničí, a dále s tím, že 10% jich mohlo být vyvlastněno proto, poněvadž páni majitelé se dopustili vlastizrady a kolaborantství, pak nám zůstává dalších 6500 majitelů velkostatků nad 50 ha půdy, které mají cenu nejméně 1 milionu korun.

Potvrdil mi to včera kol. Torn v rozpočtovém výboru, když prohlásil, že majetek rolníka v řepařské oblasti, který má 35 ha půdy nutno považovat za majetek milionářský, poněvadž takovou hodnotu také má. U těchto čísel mám nad veškerou pochybnost zjištěno dalších 6.500 milionářů.

Teď, prosím, paní a pánové, máme další kategorii majetků, které je možno počítat za milionářské. To jsou průmyslové podniky. Podle statistiky Státního statistického úřadu číslo 21, řada A, máme k 1. srpnu 1947 celkem 16.887 průmyslových podniků. Z tohoto jest znárodněných podniků 2.794, čili zůstává nám v soukromých rukou 14.093 průmyslových podniků. Nechci tvrdit, že všechny tyto tak zvané průmyslové podniky jsou vysloveně majetkem milionářským. Jsem velmi liberální a nemám obavu o milionáře; to předem podtrhuji. A poněvadž jsem liberální, dovolil jsem si odpočítat z tohoto čísla 30% těch podniků, jež nedosahují milionové ceny. Po této redukci dostáváme dalších 9.766 průmyslových podniků. Kdybychom mohli vzít jako pomůcku do rukou přiznání k dani z obratu a přiznání k dávce majetku, jak je podáváno berním úřadům, pak bychom zjistili, že milionářských majetků je daleko víc a že tyto průmyslové podniky mají obraty, které dosahují několik desítek milionů korun za daňový kvartál, t. j. 1/4 roku.

Půjde dále. Uvedu vám další milionáře, velkoobchodníky. Máme dnes podle statistiky přibližně 10.500 velkoobchodů. A že se pánům velkoobchodníkům nevede špatně, o tom bych mohl posloužit další statistikou, takovou, která dokazuje, jak počet velkoobchodníků od r. 1938 vzrostl. Kdyby se jim tak špatně vedlo, jistě by se chudáci velkoobchodníci do tohoto stavu nehrnuli. Tak velkoobchodů papírem jest o 180% více, než jich bylo v roce 1938. V textilu jich máme o 120% více. Tak vidíte, jak se pánům velkoobchodníkům s textilem špatně daří! U kůže jich máme oproti roku 1938 o 120% více. U masa a v obchodu dobytkem jich máme o 150% více. A tak průměrně, kdybychom vzali 16 velkoobchodních skupin, přišli bychom k číslu, že velkoobchodů je o 100% více proti roku 1938. To, prosím, beru za základ jen to, co jsem si vypočítal, 10.500 velkoobchodů.

A zase budu liberální. Odpočítám velkoobchody, které nemají cenu jednoho milionu korun. Odpočítám-li 20%, zůstane mi číslo 8.500 velkoobchodů.

Paní a pánové, spočítám-li milionáře jen z oborů, které jsem tady vyjmenoval, dostávám číslici 28.266 milionářů. A teď bych mohl dodat, že máme ještě řemeslné podniky. Nechci tvrdit, že majitelé řemeslných podniků jsou milionáři, ale zase bychom našli v těch desetitisících řemeslných podniků několik tisíc takových, které zaměstnávají až 20 osob a mají milionový majetek. Sama osnova, kterou dnes projednáváme, na tyto malé milionáře pamatuje tím způsobem, že se tam mluví o tvrdostech, které by postihly malé lidi. Proto je nevyčísluji. Máme ještě další skupinu svobodných povolání: doktoři, advokáti atd. Ani tu se nepokouším hledat desetitisíce milionářů, ale jistě několik tisíc jich ve svobodných povoláních také je.

Nakonec je tady další početná skupina - šmelináři, kde jsou zisky několika set procent. Skutečně bychom jich našli zase několik desetitisíc. Ovšem tyto šmelináře je velmi těžko postihnout. V tom s pány kolegy souhlasím. Ale kdybychom si dali práci a postavili se skutečně všichni za správné provádění zákona o boji proti šmelině, pak bychom ty šmelináře také postihli a postihli bychom tam celou řadu dalších milionářů.

Paní a pánové, když už jsem u té skupiny milionářů, pak přestávám věřit, čemu nás učila bible, že Mojžíš rozbil zlaté tele, poněvadž musím říci, že tomu zlatému teleti se u nás stále ještě lidé klanějí a ještě je uctívají. Jinak nemohu nazvat tu starost o ubohé milionáře, jak se projevila při projednávání a celé přípravě těchto dvou osnov.

Nechci dělat osobní politiku a nebudu tady vypočítávat jako kol. Sajal, kolikrát jsem v rozpočtovém výboru dával ten nebo onen návrh - to je dělání osobní politiky - ale chtěl bych říci, že včera, když se projednávala otázka milionářů, jsme i o tyto milionáře projevili určitou starost jako o celek, poněvadž jsme jim odpočítávali část majetku, který dávkou nepostihujeme, a to těm, kteří nejsou pojištěni. Postavil jsem se proti tomu, aby mezi milionáře, kteří prý mohou být postiženi tím, že jim majetek těmito dávkami odčerpáme, aby mezi tyto milionáře, kteří prý mohou přijít na chudinskou podporu, jak to bylo v rozpočtovém výboru řečeno, se počítaly osoby, kterým je 30 nebo 35 let. Já osobně musím prohlásit, že jsem viděl málo milionářů, kteří by pracovali. A protože si svoji pracovní schopnost uchovávají na stará kolena, takže se jim zachovává, i když jsou hodně staří, proto jsem tam dal návrh, aby hranice odpočitatelnosti byla posunuta nad 50 roků. Prohlašuji ovšem, že to byl kompromisní návrh, poněvadž jinak ta hranice odpočitatelnosti z položky za každý rok fysického věku 10.000 Kčs by byla bývala příliš vysoká, a shodli jsme se na tom všichni v Národní frontě - a chtěl bych na tomto místě také zdůraznit - že skutečně včera se ta živelnost a odolnost Národní fronty projevila v plné míře. Hlasovali jsme velmi často všichni společně - snad proti kol. Sajalovi a proto si dnes stěžuje, že byl chudák několikrát na lopatkách.

Ale než přejdu ještě k další věci, chtěl bych zdůraznit, že projednávané osnovy tak, jak byly přijaty, skutečně obsahují některé nesrovnalosti a tvrdosti; ale právě proto jsme tam nechali, kolego Sajale, zmocnění vlády, aby tyto tvrdosti mohla napravit, a tam, kde nám život ukáže, že se to neosvědčuje, nebo že to je příliš tvrdé, byly ty položky vyňaty. Osnovy jsou dílem lidí a každé lidské dílo je nedokonalé, každé možno opravovat, a tak je také možno opravovat i tyto dvě osnovy, které projednáváme.

Chtěl bych ovšem říci několik slov k otázce intervenčního fondu. Předem prohlašuji, že tuto otázku jsem chtěl nechat do rozpočtové debaty, poněvadž stojíme před projednáváním rozpočtu, ale protože bylo této otázky vzpomenuto již několika řečníky, vracím se k ní a aspoň částečně ji chci osvětlit.

Paní a pánové, je třeba se podívat trochu dozadu, není to tak dávná minulost - bylo to v březnových dnech letošního roku, kdy jsme to projednávali - a proto mám ještě v dobré paměti důvody, které vedly k utvoření intervenčního fondu. Nebudu operovat s tím, že podobnou intervenční politiku jako my dělají ostatní státy na západě, a žádný z pánů kolegů zde ve sněmovně nebude chtít o těchto státech na západě tvrdit, že jsou socialistické nebo bolševické. Jsou to státy, ve kterých je režim demokracie, demokracie parlamentní, na rozdíl od demokracie lidové. Nebudu také uvádět číslice, s kterými tyto státy intervenční politiku dělají. Chci se dotknout jen té otázky, k čemu intervenční fond byl určen. Byl určen k tomu, abychom dosáhli snížení cen základních životních potřeb, a účel ten byl splněn, snížení cen základních životních potřeb bylo dosaženo. Jde jenom ovšem o otázku úhrady, a tu bych chtěl říci, že jak v otázce intervenčního fondu, tak v otázkách dnes projednávaných osnov jsme se setkali s jedním zjevem: že ten anebo onen kolega poslanec se domnívá, že jenom on je mluvčím oboru, ze kterého pochází, a že proto má za své nejvyšší poslání, aby ve prospěch tohoto oboru, ze kterého pochází, podal zlepšovací návrhy. Kdybychom my sami při projednávání intervenčního fondu nebyli vypustili celou řadu položek, které původně ve vládním návrhu o intervenčním fondu byly zahrnuty, pak nemusel být intervenční fond tak vysoce pasivní, jako je. Chci zde ovšem také osvětlit, proč je tento intervenční fond pasivní.