A když jsem již u důchodů ze všeobecného pensijního ústavu a z Ústřední sociální pojišťovny, nemohu nevzpomenout další kategorie veteránů práce: státních pensistů. I oni pracovali na výstavbě naší republiky a čekali, že ve stáří, až si budou moci odpočinout, budou mít alespoň tolik, aby mohli byt lidsky živi. Není jejich vinou, že kupní síla jejich pensí tolik poklesla. Je však povinností státu, zejména státu lidově demokratického, aby svým bývalým zaměstnancům pomohl. Volají po úpravě, chcete-li po valorisaci svých pensí. Nepamatovalo se na ně ani při výplatě jednorázové výpomoci v říjnu tohoto roku. Ta snad jim přece jen patřila.

Kdybychom valorisovali důchody a pense všech důchodců bez rozdílu, i pensistů, mohli bychom hrdě říci celému světu, že naše lidová demokratická republika se poctivě stará o své veterány práce a že má nejlepší úmysl je zabezpečit v jejich stáří tak, aby si nemuseli mnohdy hledat práci, kterou stěží mohou zastávat.

V rozpočtovém výboru prohlásil pan ministr sociální péče, že od doby, kdy převzala Národní fronta otázku národního pojištění do své sféry, není tento problém záležitostí a otázkou, kterou by měl řešit on nebo jeho resort. To je pravda, je to dnes věc Národní fronty. Ale poněvadž se právě nyní vyvíjí ohromný tlak na to, aby toto národní pojištění bylo uskutečněno v nejbližší době, a poněvadž se dostáváme do velké časové tísně, chtěl bych jenom připomenout, že ministerstvo sociální péče do té doby, než se tato otázka stala otázkou Národní fronty, to jest do dubna, resp. do června letošního roku, neprovedlo s touto věcí - zejména pokud jde o důvodovou část sociálního pojištění - vůbec nic. Národní fronta je si této odpovědnosti plně vědoma a veškeré svoje jednání podle toho také zařizuje, neboť jde o otázku sociálního, hospodářského a stejně i politického významu.

Lidová strana učiní vše, aby toto Národní pojištění bylo uskutečněno v zákoně, který bude naprosto dokonalý, abychom nemusili v nejbližší době tento zákon znovu měnit, novelisovat a upravovat. Proto také přípravám k národnímu pojištění a vší té práci, jak jsem se již o tom zmínil, věnuje takovou bedlivou a mimořádnou pozornost.

Končím svůj projev tím, že sociální politika státu, zejména pokud jde o otázky finanční, jež přirozeně mají svůj odraz ve státním rozpočtu, musí míti na zřeteli jen sociální spravedlnost stejnou pro všechny, a žádná jiná, tím méně politická hlediska, a žádné jiné, tím méně politické motivy nesmějí ani tuto politiku u nás ovládat. (Potlesk.)

Podpredseda dr. Ševčík: Ďalším rečníkom je pán posl. Frant. Jaroš. Dávam mu slovo.

Posl. Frant. Jaroš: Pane předsedo, paní a pánové!

Kolega Deči zde mimo jiné prohlásil, že prý slyšel již minulého roku všechny stížnosti, všechna volání po tom, aby se poměry u nás zlepšily, a konstatuje s politováním, že nenachází žádných výsledků této snahy, ba dokonce postrádá projev jakýchkoliv snah o zlepšení úrovně našeho obyvatelstva.

Myslím, že toto stanovisko je v podstatě naprosto pochybné, stanovisko neodůvodněné všemi těmi úspěchy, kterých jsme od minulého roku dosáhli. Je pravda, že přehlížíme-li čísla a data nového státního rozpočtu, musíme si objektivně přiznat, že jsme si náš start do druhého roku naší dvouletky představovali za mnohem příznivějších okolností, že jsme neočekávali tolik podstatných omezení, jež se jako důsledek katastrofálního sucha ve svých druhotných následcích projevují zejména v otázce sociální péče.

K této víře nás opravňovaly dosavadní výsledky pracovního úsilí našeho lidu, výsledky, jež umožňovaly pomalé sice, ale přece jen znatelné zlepšování životní úrovně. Přímo hmatatelně jsme to pociťovali v oboru sociální péče, která přes to, že stojí více méně jen na okraji tvůrčího úsilí dvouletého budovatelského plánu, přece jen je zrcadlem, ve kterém se odráží množství dosažených úspěchů, stává se barometrem přesně určujícím, zda a nakolik je možno uspokojiti tužby pracujícího člověka. A pohlížíme-li při tomto bilancování na všechno to, čeho pracující člověk dosáhl, zejména za jakých okolností a podmínek, jaké obtíže a překážky, ať již přinášené dobou či kladené záměrně, bylo nutno překonávat, pak nemožno nevidět ony pronikavé změny, které hluboko zasáhly do způsobu života pracujícího člověka, a to směrem k lepšímu.

Dnes již prosty člověk není předmětem sociální péče jenom tehdy, když se jeho poměry stávají nepříjemné nebo nebezpečné tak zv. vyšším vrstvám, jak dříve ani jinak býti nemohlo, zejména byla-li sociální péče vůbec považována za jakousi záchranou stanici, která byla volána, až už bylo zle. Klasickým příkladem tohoto řešení sociálních problémů byla péče o nezaměstnané za první republiky, kdy oběti kapitalistického hospodářského řádu byly jen odkazovány na pomoc sociální správy, aniž se šlo na kořen tohoto zla.

Dnes ovšem se věci od základu změnily. Léčení sociálních chorob dostalo se na úplně jinou půdu a jde nyní jen o to, aby nebylo pokud možno žádných sociálně tonoucích. V tomto směru jsme hodně pokročili vpřed, především proto, že již jsme definitivně opustili starou zásadu buržoasní a liberalistické demokracie, že jsme nastoupili novou cestu lidové demokracie, cestu, bez niž bychom jistě nebyli provedli mnoho věcí, jež nás staví na přední místo nejen mezi státy evropskými, ale vůbec na celém světě. Důkazem toho jsou ony četné delegace, ať již odborářů, či parlamentní nebo významných jednotlivců, kteří se s úžasem ptají: "Jak je možno, že jste se tak brzy zotavili z nesmírných válečných škod, a to bez vážných otřesů, bojů a stávek" Odpověď je prostá: Je to lid, který sám sobě vládne a který také nejlépe zná potřeby a tužby pracujícího člověka, nejlépe je dovede řešiti, nejlépe také dovede vyřešiti všechny ty těžké problémy, před kterými stojíme.

Základ k tomuto řešení byl dán především znárodněním klíčových hospodářských posic, parcelací velkostatků, odsunem Němců, národními výbory, sjednocením odborářů, hospodářským plánem, a tak připraveny základny pro nové sociální proměny, jejichž klad pociťuje bezprostředně především zase on, pracující člověk, kterého teprve ona lidově demokratická cesta konečně zbavila neustálého strachu, strachu z hrozící nezaměstnanosti, jež tak ponižuje lidskou důstojnost. Lidově demokraticky režim to je, který má velkou zásluhu, že pracujícího člověka osvobodil od tohoto tradičního strachu, zejména v době hospodářských výkyvů, neboť on to je, který navždy vyloučil libovůli v otázkách dělnických mezd a úřednických platů, navždy vyloučil systém aspirantů, volontérů a bezplatných praktikantů, toto monstrum tak zv. první demokratické republiky.

Ještě doznívaly poslední výstřely a už ministr sociální péče řadou dílčích opatření upravoval pracovní důchody jak u odvětví jevících se s hlediska budování státu nejdůležitějšími, t. j. u výroby, tak i u odvětví s nízkými mzdami a platy. Následovala další rychlá opatření ve vyplácení jednorázových výpomocí. Jednoho z nejvýznamnějších opatření, t. j. mzdové zrovnoprávnění žen, za něž ženy bojovaly celá desítiletí, bylo dosaženo za dva měsíce po revoluci. Dnes už se zdá takřka neuvěřitelným, že byly u nás doby, kdy žena byla honorována 1,05 Kčs za hodinu úmorné vyčerpávající práce ženské. Vždyť ani muž na tom nebyl lépe se svými 1,60 Kč za hodinu. A dnes nejnižší mzda žen se pohybuje kolem 7 Kčs za hodinu a muže kolem 8 Kčs za hodinu. Za jakých poměrů pracovali učni, smutno vzpomínat. S jakými pocity nastupovali dělníci svou šestidenní dovolenou, měli-li to štěstí, že vydrželi nutnou dobu v zaměstnání, a s jakými pocity nastupují dnes a využívají svých 14-28 dnů dovelené?

Jaké bylo postavení těch, kteří zajišťovali budoucnost národa a četnými rodinami dokazovali prakticky své vlastenectví, to ukazovaly ony pověstné anonce, hledající jen bezdětné manžele. Míti více dětí, to bylo přímo Kainovým znamením, to znamenalo nejen starost, ale hlavně nevýhodné postavení v zaměstnání. Stát, který volal po zvýšení populace, sám svým nemožným systémem vychovávacích příplatků současně tuto populaci potíral. Naproti tomu nová republika již v r. 1945 zavedením rodinných přídavků dokázala, jak si představuje péči o sociálně slabé početné rodiny, které v r. 1946 již obdržely přes 2 miliardy a v tomto roce obdrží přes 3 miliardy na rodinných přídavcích. Hledali jsme možnost, aby z fondu rodinných přídavků, kde se očekává přebytek asi 350 milionů, byl vyplacen příspěvek všem rodičkám, bez ohledu na to, ke které vrstvě náleží, ať jsou pojištěny nebo bez pojištění, ať jde o manželku dělníka, úředníka, rolníka či živnostníka nebo příslušníka svobodných povolání, jejíž příjem nepřesahuje existenční minimum.

Tak nová lidově demokratická republika cílevědomě a systematicky, pokud ovšem hospodářské poměry dovolí, přebírá péči o sociální postavení člověka od jeho dětského věku až do pozdního stáří. Byly odstraněny ony křiklavé rozdíly u sociálních důchodů zejména těch, kteří splnili svou povinnost vůči společnosti a za to byli odměňováni rentami, jejichž roční průměr v r. 1937 činil 1.560 Kčs proti průměru v r. 1946 ve výši 10.230 Kčs důchodů invalidních. Byly zavedeny výplaty jednorázových příplatků k důchodu jak v pojištění sociálním, tak úrazovém. Byly výhodně upraveny ochranné lhůty, podmínky pro obživnutí pojištění, dobrovolné pokračování v sociálním pojištění. Přiznány zálohy na důchod krajanům, kteří se vrátili z ciziny. Byl splněn starý dělnický požadavek výplaty nemocenské podpory od prvního dne nemoci. Zákonem o odškodnění v případě nemoci z povolání prohloubena ochrana pracujících za podmínek zdraví škodlivých. Odstraněny křivdy způsobené za okupace, započtena do pojištění doba strávená v odboji, ať zahraničním, či domácím, či v koncentračních táborech.

Našim horníkům dala lidově demokratická republika vskutku dar královský - hornické pojištění, jež nemá žádný stát na světě. Nebylo zapomenuto ani na ty poslední z posledních - poživatele státních starobních podpor, které byly zvýšeny z ročních 1.200 na 6.000 Kčs. A tak na 20.000 veteránů práce poznalo rozdíl v sociální péči první republiky a republiky pracujících lidí.

A nezastavili jsme se. Právě stojíme před realisováním historického úkolu, t. j. našeho národního pojištění, které zahrne všecky pracující lidi od dělníků až po samostatná povolání. Sociálně potřebným přestárlým osobám bude vyplacen ihned po účinnosti zákona sociální důchod, třebaže si na pojištění dosud neplatili. Tak bude v podstatě vyřešena palčivá otázka chudinské péče. Nově bude zaveden důchod pro invalidní manželky pracující v domácnosti. Tak bude po prvé zhodnocena práce žen v domácnostech, dosud přehlížená. Přirozeně bude k důchodu vyplácen příspěvek na děti. Celkem se výše důchodu má pohybovat asi na úrovni dnešních důchodů z pensijního pojištění soukromých zaměstnanců.

Základem pro vyměření důchodu zemědělců bude roční příjem stanovený podle výměry, bonity a způsobu obdělávání půdy. U živnostníka pak bude vypočten podle základu, který má být asi o ¹/₄ vyšší než u jeho nejlépe placeného zaměstnance. Nároky staropensistů a starodůchodců budou vyrovnány s nároky pojištěnců nových. Pojistné národního pojištění se má pohybovat kolem 10 % pojištěných příjmů. V nemocenském pojištění zaručíme léky, léčení v nemocnicích a ústavech, v sanatoriích a lázních. Výše nemocenské podpory bude odstupňována od 15 do 130 Kčs denně, od 92. dne nemoci pak se zvýší o 10 % a od 183. dne o 15 %.

Za každé narozené dítě bude vyplaceno porodné 2.500 Kčs. Matka obdrží výbavičku nebo náhradu, pojištěnky pak peněžitou pomoc v mateřství. Tak tedy plní lidově demokratická republika své povinnosti vůči pracujícímu člověku, a to za poměrů a okolností, které se zdaleka nedají srovnat s normálními hospodářskými poměry konsolidované doby. Oč dále jsme mohli jít, kdyby tyto samozřejmé povinnosti státu byly již v první republice splněny! A možnosti k tomu byly.

Národní pojištění ovšem chceme vybudovat na docela jiných základech, a to podle zásady obsažené v košickém vládním programu, t. j., že stát má platit pokladniční schodky sociálního pojištění, pokud by zde byly. Vytváření a hromadění vysokých reserv, jejichž osud bývá značně problematický, jak nám nejlépe ukázala nedávno minulá doba, není účelné, zejména přecházíme-li na ostatních úsecích našeho hospodářství k plánovanému hospodaření. A konec konců tvořením jakýchkoliv fondů skreslujeme náš rozpočet, a mnohdy se touto formou hledají v určité míře cesty k utajování reserv. Nepřehlížím ovšem fakt, že zde máme ještě značnou část soukromého sektoru, že jsme do určité míry vázáni na kapitalistické státy a že tudíž dočasně musíme držet účelové fondy pro případy nových hospodářských výkyvů. Ale ať tak či onak, nakonec přece jenom budeme postaveni před otázku, zda důvěřujeme více státu nebo jen institucím.

Stejnou péči jako invalidům práce věnuje nový stát obětem války a fašistické persekuce, na něž vynaložil v r. 1946 1.260 milionů a v r. 1947 3.420 milionů. Dnes vdova po vojákovi padlém v první světové válce pobírá důchod od 600 do 1.000 Kčs měsíčně proti 75 Kč v první republice.

Jak jinak se díváme dnes na péči o matku a dítě, na péči o mládež, budoucnost národa! Zákonem o nové organisaci péče o mládež byla vytvořena základna, na níž mají dále stavět zemské a okresní národní výbory. Bohužel ještě na mnoha místech vidíme věci jít po starých kolejích, vidíme, s jakým nepochopením se dívají někteří funkcionáři těchto péčí o mládež na své poslání, jak vidí ve své práci především suchopárnou obchodní činnost, shromažďují kapitály, šetří na nepravých místech a ukazují, jak sebelepší zákon a nařízení se mine účelem tam, kde tradice či nedostatek dobré vůle jsou silnější než zájem o nového člověka. Na tomto poli čekají ještě další důležité úkoly, jež budou v brzku řešeny novými zákony, ať už to bude zákon o poskytování státní záruky za zápůjčky novomanželům či zákon na ochranu a podporu mateřství, zákon o zvláštním přídavku samostatných živitelů rodin, zákon o státním zálohování nedobytného výživného, jenž zbaví svobodné matky tíživých starostí. Další osnova zákona o veřejné péči o mládež zaručí lidem do 18 let nárok na veřejnou péči. Značného významu dosáhne zákon o dozoru na děti v cizí péči, zákon o přípravě dorostu k povolání, který mladým lidem zaručí možnost odborného vzdělání a upraví pracovní podmínky mladistvých a učňů.

A je ještě jeden problém, který bude vyžadovat účinné součinnosti všech občanů, t. j. problém péče a děti zaměstnaných rodičů. Z veřejných prostředků byly sice věnovány značné náklady na zřízení jeslí, útulků a dětských domovů, avšak tato dosavadní veřejná péče vzhledem k omezeným hospodářským možnostem zdaleka nestačí. Nutno hledat i jiné cesty. Zejména potřebujeme místa, kde by i odrostlejší mládež užitečně trávila svůj volný čas, účelně se zaměstnávala, kde by se děti mohly učit, kde by se mohly event. věnovat i sportu a vhodné zábavě, tedy místa, kam by zaměstnaní rodiče mohli bez starosti děti odevzdat a kam by si pro ně přišli cestou z práce. Z veřejných prostředků bude těžko takovéto útulky zřizovat. Tu by měli zasáhnout občané sami a v určitém okruhu se na př. dohodnout, že se po jeden rok vzdají nákladných zábav, hodů, plesů, a všechnu energií s tím spojenou obrátí k tomuto cíli. Sociální péči musí prostě provádět nejenom ministerstvo sociální péče - každý občan by se měl cítit povinen v okruhu své působnosti přispět a nalézt kladnější poměr k sociálním potřebám svého národa. Jsou to ovšem úkoly nezměrné, jež budou vyžadovat vypětí všech sil, ale tato námaha se nám vyplatí, tak jako dnes již nám nese ovoce ona velká rozřešená otázka repatriace a reemigrace našich krajanů, kapitoly to v dějinách státu ojedinělé. Budoucí generace teprve náležitě ocení ono gigantické dílo novodobého stěhování národů. Pochopitelně i zde jsou a budou nedostatky, jimiž však není vždy vinna veřejná péče. Mnoho těchto nedostatků zaviňují ti, kteří negativní kritikou sledují každé dílo lidově demokratického režimu, s nímž se stále odmítají smířit. Právě reemigranti mají mnoho příležitostí přesvědčit se o pravém vlastenectví těch, kteří neopominou žádné příležitosti, aby je náležitě nezdůraznili. Neudivuje proto ani, že si na př. reemigranti z Rumunska trpce stěžují na své zaměstnavatele, jako na př. na Moravskokrumlovsku, kam byli přiděleni na práci do zemědělství, že jejich zaměstnavatelé z řad statkářů nedodržují mzdové vyhlášky, šidí je o deputátní příděly, neposkytují náležitého ubytování, v čemž je smutným vzorem jeden statkář z Trhova na Moravskokrumlovsku, který rodinu rumunského reemigranta umístil v malé síňce, kde místo dveří dal plachtu a okno zalepil papírem. Nepohnulo se v něm svědomí, když v těchto nemožných poměrech rodila žena, která i s dítkem v důsledku těžkého onemocnění z nachlazení musila být na příkaz lékaře odvezena do nemocnice, ježto z dalšího setrvání hrozila smrt.

Co však nás neuspokojuje v oboru sociální péče, je jedna z otázek nejpalčivějších, otázka bytové péče vůbec. Přesto, že byly vypracovány zákony a učiněna opatření pro rozvinutí stavebního ruchu, nedospěli jsme tam, kam bylo dvouletým plánem určeno. Nebudeme si zastírat skutečnost; panikaření však nepomůže a musíme vynaložit všechno úsilí, abychom zmeškání nastalé z jakýchkoliv důvodů nahradili. Musíme předně překonat obtíže, a to skutečné obtíže, jež spočívají stále ještě ve zdlouhavém povolovacím řízení. Že tyto obtíže lze překonat, dokázalo již mnoho okresů, obcí, družstevních závodů, mezi něž patří na př. národní podnik Baťa ve Zlíně. Je nutné, aby i ostatní závody vyvinuly stejnou iniciativu při uskutečňování stavebních úkolů a aby mezi nimi došlo ke zdravé soutěži. Ve stejném smyslu by měly působit na vedení svých závodů závodní rady. Je nutno spojovat všechna řízení, ať již parcelační, vyvlastňovací nebo stavební, v jedno komisionální řízení, prostě tak, aby stavebník dostal stavební povolení alespoň za 14 dní, při komplikovanějších případech alespoň za měsíc. Je nutno také posíliti početní stav techniků na okresích. Je nadále nemožné, aby na ministerstvu a na zemském národním výboru pracovalo 76 % techniků, zatím co dole, u výkonných orgánů, jen 24 %. Správný by měl být poměr opačný.

V celé politice bytové péče bude nutno podporovat pouze výstavbu zdravých lidových bytů, nikoli výstavbu bytů luxusních, o něž je stále a stále žádáno. Stavební příspěvek pak poskytnouti podle sociálních poměrů stavebníka. Zpřísnit regulaci bytového trhu, zejména provést zásahy všude tam, kde asociální živly obývají nadměrné byty, zatím co rodiny s dětmi nemají kde bydlet, nebo bydlí v pravém slova smyslu v děrách. A ovšem do důsledků vymýtit všechny snahy proti nespravedlivému přidělování bytů.