Jsme právě svědky nezdravého zjevu v druhém největším městě republiky, v Brně, které by mělo být vzorem v provádění bytové péče. Avšak co vidíme? Vidíme, že se stává odstrašujícím příkladem. V městské čtvrti Táboře byly postaveny v rámci dvouletého plánu byty z peněz všech občanů a mají samozřejmě sloužit ke zmírnění bytové tísně. Místo toho stávají se předmětem politických obchodů. Zástupci strany národně socialistické, lidové a sociálně demokratické nedodrželi v hospodářské komisi usnesení Národní fronty, kde bylo o přidělování nových bytů jednáno a usneseno, aby byly přidělovány podle sociálních poměrů a nejnaléhavější potřeby. Hospodářská komise však se usnesla proti vůli komunistů, že byty budou přidělovány podle politického klíče, takže národní socialisté dostanou k disposici 90, komunisté 87, lidovci 51 a sociální demokraté 42 bytů. Jak ovšem budou bydlet na př. politicky neorganisovaní, je záhadou, vysvětlitelnou snad pouze tím, že s event. žádostí o byt bude nutno vyplnit také přihlášku do té či oné politické strany. A vrcholem tohoto křiklavého, nemravného a nesprávného čachrování je ovšem seznam lidí, kterým podle tohoto klíče má býti byt přidělen. Nenajdete tam ty, kteří se denně dívají na své křivicí a tuberkulosou ohrožené děti, ale spíše ty, kteří obývají dvou, tří i vícepokojové komfortní byty, nebo dokonce ty, kteří si až do této doby žádost o přidělení bytu nepodali, zato ovšem jsou výbornými straníky. Je vidět, že mnoho lidí v tomto státě nemůže stále zapomenout na blahé časy zpolitisovaných dob koaličního panstva z předmnichovské republiky, které na řešení každé věci mělo jediný prostředek, politický klíč. Záleží na všech slušných a poctivých lidech - a ne jenom na ministerstvu soc. péče - zda a jak se bude u nás sociální péče provádět, zejména pak na těch, kteří se dosud o veřejný život nestarají a umožňují tak často pochybným živlům uplatňovat se v politickém životě.

V souvislosti s otázkou bytové péče chtěl bych se také zmínit o jedné části našeho národa, která za německé okupace utrpěla nesmírné hospodářské ztráty a která přinesla veliké oběti svému národnímu uvědomění. Jsou to obyvatelé bývalých vojenských cvičišť na Benešovsku, v Brdech, na Milovicku, Vyškovsku, Jihlavsku a Roudnicku. Majetek těchto lidí byl za okupace násilně vyvlastněn, živý a mrtvý inventář zemědělců a rolníků zabaven a odvlečen a jiný mrtvý inventář pak zničen; obytné hospodářské budovy byly terčem německého vandalství a zkázu pak dovršila příroda sama. Pozemky ležely z velké části ladem a neuvěřitelné zaplevelení je úplně znehodnotilo. Obyvatelstvo bylo stěhováno bez ohledu na dobu a počasí do příbytků nevhodných, závadných, jež zanechaly zhoubné následky zejména na zdraví dětí. Po osvobození vrátili se tito vystěhovalci do svých domovů, ale za jakých okolností? Při naprostém nedostatku dopravních prostředků bez dobytka. bez nářadí, bez materiálu - to není potřebí zdůrazňovat. Mnohý z přestěhovalců ztratil takřka všechno kromě své lásky k rodné obci, chalupě a půdě. Do dneška vykonali tito lidé dílo takřka nadlidské. Téměř všechna půda byla za svépomoci obdělána, mnoho domů za krajně nepříznivých podmínek opraveno, a ovšem také mnoho cest vykonáno za splněním oprávněných požadavků. Mnoho komisí a odpovědných činitelů zhlédlo zničené území, ale bilance této namáhavé činnosti za dvě léta je opravdu hubená. Přestěhovalci po dvou letech po osvobození nejsou ještě knihovními vlastníky svých nemovitostí, neboť v pozemkových knihách je stále ještě majetek připsán německé říši.

Na tuto závažnou okolnost upozorňuji zejména pana předsedu Fondu národní obnovy, neboť na něm záleží, kdy, jak a zda bude tento úkol splněn a budou napraveny škody a nespravedlivosti okupanty napáchané. Věřím, že Fond národní obnovy v nejbližší době zahájí konečné své práce, aby se obyvatelstvo střelnic alespoň ve třetím roce nové svobodné republiky dočkali knihovněprávního a majetkověprávního vypořádání. Obracím se nejen na Fond národní obnovy, nýbrž na všechny veřejné činitele, kteří řeší a budou řešit problém 75.000 obyvatel vojenských cvičišť, aby se vším urychlením vyřizovali jejich žádosti, neboť není spravedlivé, aby tito lidé byli ve svém těžkém postavení posuzováni tak, jako ostatní nepostižené vrstvy našeho národa. Týká se to zejména stavební obnovy, v niž mnohé úřady jim nevycházejí vstříc s náležitým pochopením. Nesvědčí o tom alespoň případy, kdy v obcích bylo v měsíci dubnu t. r. prováděno komisionelní stavební šetření a povolení ke stavební obnově bylo vydáno stavebně-technickými úřady až v měsíci listopadu. Apeluji zejména na pana ministra techniky, aby uvědomil svá podřízená místa o tom, že přestěhovalce z vojenských cvičišť možno klidně posuzovat tak, jako ostatní politicky persekvované, třebaže jejich utrpení nebylo zákonem či jiným opatřením náležitě zhodnoceno.

Z tohoto stručného výpočtu několika závažných problémů vidíme, jak velké úkoly nutno ještě zdolat v oboru sociální péče, chceme-li jít důsledně po linii systematického zvyšování životní úrovně. Je to konečné plnění zákonné povinnosti, obsažené v zákoně o dvouletém plánu. Je třeba především oné tiché každodenní práce tisíců neznámých obětavých pracovníků, členů národních výborů, sociálních ústavů, dobrovolných organisací sociální péče i ostatních činitelů, kteří ne slovy, ale skutky prokazují nejkrásnější vlastenectví, účinnou pomoc bližnímu. A této pomoci především stále ještě potřebují a znovu budou potřebovat ti, kteří odedávna byli předmětem zájmu společnosti jenom tehdy, dali-li se vykořisťovat, dělníci rukou i ducha. Již soudruh Zápotocký zde číselně dokázal, které vrstvy našeho národa jsou sociálně nejníže, a domnívám se, že neuškodí, všimneme-li si i jiného zjevu, který dokazuje totéž, a to možnosti využívání volných chvil k rekreaci a zábavě.

Podle šetření Československého ústavu pro výzkum veřejného mínění bylo shledáno, že nejvíce možnosti k rekreaci mají úředníci, a to ve 23 %. Ve druhé řadě samostatně výdělečně činní v 17 % a dělníci pouze 14 % a zemědělci pouze 6 %. Pěstováním osobních libůstek mohou se zabývat nejvíce opět úředníci, a to z 19 %, dále samostatní ze 16 %, dělníci pouze z 12 % a zemědělci opět jen z 9 %. Nejinak je tomu s dostatkem volného času ke kulturním zájmům. Opět vedou úředníci s 59 %, samostatní s 51 %, zemědělci z 39 % a dělníci s 36 %. Je to konečně pochopitelno i podáváme-li se na př. na sociální složení dobrovolných pracovníků v brigádách. Posuzujeme-li tudíž sociální péči nového státu s hlediska, jakou měrou kdo se zúčastní výstavby republiky, pak je starost o nejširší vrstvy národa, které tvoří především dělníci, rolníci a drobní zaměstnanci, pochopitelná.

Tato skutečnost vyvolává ovšem značnou nespokojenost, zejména těch, kterým nová svobodná republika se nelíbí, kteří vzdychají po dřívějších poměrech, po dřívější demokracii, svobodě a po všech těch starých zašlých časech. Jsou dvě kategorie těchto lidí. Jedni, kteří mají skutečné důvody býti nespokojeni s dnešní vládou, s dnešní politickou a hospodářskou linií. To jsou velkoagrárníci a ostatní příslušníci buržoasie, velkokapitálu, se kterými jsme se v květnu 1945 navždy vypořádali. To jsou ti, kterým nová republika znemožnila vydělávat bezpracně miliony na úkor pracujících lidí, vydělávat na všem, na blahobytu, na bídě, na válce, na míru, na inflaci, na deflaci, na konfiskaci půdy, na jejím rozdělení, prostě na všem. Ti vzdychají, vždyť poměry jsou prý již tak zlé, že musí žít v neustálém strachu, v obavě, že budou muset nakonec ještě poctivě pracovat. Do druhé skupiny patří pak ti, kteří jsou nespokojeni vždy a zásadně. Dnes touží po první republice. Když ji měli, vzdychali po Rakousko-Uhersku, prostě vzdychali a naříkali stále, a tito jsou předmětem snah naší reakce. To je pro ně živná půda, to jsou ti, kteří rádi kolportují polopravdu a vyložené lži a pomluvy, kteří licoměrně poukazují na rozdíly mezi rokem 1938 a mezi tím, jak se máme dnes, a farizejsky zamlčují, že na onen vychvalovaný blahobyt - a jen pro někoho - jsme museli pracovat plných dvacet let od roku 1918. Všechen pracující lid, pokud nenáležel do milionové armády nezaměstnaných, musel poctivě pracovat za hladových mezd.

Chtějí-li pánové srovnávat, nechť srovnávají poměry dva a půl roku po r. 1918 a poměry dva a půl roku po r. 1945. Jen ať si vzpomenou na 15. prosinec 1920, kdy v Mostě střílelo 6 četníků a vojenský oddíl do zástupu 600 dělníků, kteří protestovali proti zatčení svých soudruhů. Ať si vzpomenou na 15. prosince 1920, kdy tam zůstalo 5 mrtvých a 22 raněných, ať si vzpomenou na 17. prosinec 1920, kdy ve Vráblech na Slovensku byli zastřeleni 2 muži a 2 ženy, protože se zúčastnili stávky zemědělského dělnictva. Zapomněli na onen osudný rok 1921, kdy přes 3000 dělnických důvěrníků bylo za použití nejbrutálnějšího násilí pozatýkáno a uvrženo do pražských věznic a byli odsouzeni celkem na 655 let těžkého žaláře. Takovou sociální péčí se starala první republika o zvýšení úrovně pracujících lidí. Bylo to 3 léta po r. 1918, kdy důsledky první světové války se nedaly zdaleka srovnat s důsledky této strašné druhé války, bylo to v r. 1921, kdy dochází k prvním masovým bojům proti fabrikantům, kdy dochází k všeobecnému zdražení životních potřeb, při čemž vláda vyslovuje názor, že mzdy a platy se nemají zvyšovat, a ostře vystupuje proti podobným pokusům, jak se stalo na Ostravsku. Tehdejší ministr financí p. dr. Engliš považoval za nutné vyhlásit, že prý lid věnuje příliš mnoho prostředků na luxus a zábavy, a dělník tehdy vydělával průměrně 300 Kčs týdně, z čehož jen náklad na samotné životní potřeby činil 200 Kčs týdně. Po těchto starých dobrých časech se tedy pracujícímu lidu stýskat rozhodně nebude.

Nechci tím říci, že by všechno bez výjimky bylo za první republiky špatné, jen chci připomenout těm, kteří byli za tyto špatné věci spoluodpovědní, aby loyálně přiznali dosažené úspěchy v nové lidově demokratické republice a našli příležitost poučit se z prokázaných chyb. My komunisté podáváme všem lidem dobré vůle, všem lidem, kteří jsou ochotni ke společné práci, svoji ruku, poněvadž věříme, že jedině touto společnou, jednotnou prací splníme slib, který jsme dali našemu lidu v květnu 1945 - vybudovat v této zemi socialismus. (Potlesk.)

Podpreseda dr. Ševčík: Ďalším rečníkom je pán posl. dr. Kácl. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Kácl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Celkový výdaj na zdravotnictví v našem státě, vyjádřený rozpočtem ministerstva zdravotnictví pro r. 1948, činí téměř 2 miliardy, což v procentech je 2,69 % z veškerých státních výdajů. Je to v absolutních i relativních číslech o něco více než loni a je to také více než r. 1946. Ačkoliv všichni poslanci v rozpočtovém výboru byli vedeni snahou po úspornosti, přece nikdo nenavrhl, aby rozpočet ministerstva zdravotnictví byl snížen. Naopak rozpočtový výbor všemi hlasy odhlasoval resoluci, podle které se žádá, aby se 10 % úspora, jež se ukládá všem resortům, netýkala ministerstva zdravotnictví.

Toto usnesení nebylo jistě učiněno lehkomyslně. Je znamením, že sice pomalu, avšak jistě proniká přesvědčení, že zdravotnictví je základem všeho. Veškeré naše snažení po hospodářském i kulturním rozmachu, veškerá naše snaha po hospodářské i sociální rovnoprávnosti byly by málo platné, kdybychom neměli zdravé lidi. (Předsednictví-převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

O zdraví lidí a v souvislosti s tím o zdraví všeho živého se musíme účinně starat. Je k tomu třeba především dobré vůle a plánu, je k tomu třeba vzdělaných a uvědomělých pracovníků a je k tomu třeba také peněz. Stát, který by nechtěl dávat peníze na zdravotnictví, by vlastně nechtěl ani žít.

Konstatuji-li, že ponenáhlu proniká přesvědčení, že na zdravotnictví nelze šetřit, musím zase s politováním uvésti, že neproniklo ještě přesvědčení, že jen takové zdravotnictví bude účinné a také levné, které bude plánové a řízené z jednoho ústředního úřadu, t. j. z ministerstva zdravotnictví. Jsme ještě vzdáleni této skutečnosti a je dokonce nebezpečí, že v některých věcech se jí budeme vzdalovat ještě více.

Základní chyba se stala již při zřizování ministerstva zdravotnictví v Rakousku, kdy tomuto ministerstvu byla přidělena agenda, která zbyla po zřízení ministerstva sociální péče, které vzniklo dříve. Věc jsme mohli napravit v r. 1918, avšak nenapravili. Část zdravotnické agendy přejalo tehdejší ministerstvo zásobování.

Dnes je situace ještě komplikovanější a ještě neutěšenější. Mimo resorty, které již před vznikem ministerstva zdravotnictví se také zabývaly zdravotnickou agendou - a to zejména ministerstvo národní obrany a ministerstvo dopravy - jsou tu dnes ještě ministerstvo výživy, ministerstvo sociální péče a ministerstvo školství a osvěty, které považují také za svoji povinnost zabývati se některými zdravotnickými problémy.

Tuto roztříštěnost a neúčelnost zdravotnickou je třeba odstranit, a to jednak zákonem o organisaci a působnosti veřejné zdravotní správy, jednak zákonným vyřešením kompetence jednotlivých resortů.

Dne 19. března t. r. jsme přijali zákon č. 49 o poradenské zdravotní péči. Tento zákon zaručuje právo na ochranu zdraví bezplatnou poradenskou zdravotní péči, umožňuje její jednotné řízení a plánovité dobudování a dává podklad k poskytování všestranné zdravotní péče. Je to jistě zákon velkolepý a čekaly naň nedočkavě celé generace. A přece, ačkoliv uplynulo tři čtvrtě roku od jeho přijetí, nevzešel z něho dosud žádný zdravotnický užitek. Chybí totiž k němu prováděcí nařízení, o kterém se nemohou dohodnout ministerstva zdravotnictví a sociální péče. Závěr této krásně myšlené věci se jeví zatím takto: každý z obou resortů si vytvoří svůj vlastní orgán k provádění zákona. Bude to zbytečné, bude to drahé a bude to nakonec obtěžování těch, kterým má být pomoženo.

Při tom je nepoměr mezi položkami ministerstva zdravotnictví a ministerstva sociální péče na úkoly, které těmto resortům vyplývají ze zákona o poradenské zdravotní péči. V rozpočtu ministerstva zdravotnictví je veškerý náklad na poradny pro matky a děti, na školní lékařství, na péči o chrup, na duševní hygienu, na protituberkulosní poradny a na všechny ostatní poradny proti sociálním chorobám obsažen v položce na ústavy národního zdraví v částce 175 milionů Kčs. Připočteme-li k této položce ještě ostatní položky Ochrany zdraví, které se týkají dětí, je celková položka, určená na zdravotní péči o matku a dítě, 254,786.000 Kčs.

Srovnáme-li tento rozpočet ministerstva zdravotnictví na zdravotní dětskou péči s rozpočtem ministerstva sociální péče, s jeho položkami věnovanými na mládež, činí toto číslo u ministerstva sociální péče 782,426.000 Kčs, čili tento nepoměr je vyjádřen tak, že necelé čtvrt miliardy Kčs ministerstva zdravotnictví je proti ³/₄ miliardy Kčs ministerstva sociální péče, při čemž zdravotnická péče jest určena pro všechny děti a matky, kdežto sociální péče pouze pro některé.

Zde nejde jen o roztříštěnost, zde nejde jen o kompetenci, zde jde také o velkou neúspornost. Soustředěním veškeré zdravotnické agendy do ministerstva zdravotnictví a převedením všech položek na zdravotnictví odjinud do tohoto ministerstva zvýšili bychom absolutně i relativně položky na zdravotnictví - a měly by činit 10 % veškerých státních výdajů - aniž bychom museli zvyšovat celkový státní rozpočet a prohloubili bychom a učinili celou naši zdravotní péči účinnější a také levnější.

Stejnou roztříštěnost vidíme také, pokud jde o t. zv. pracovní lékařství. Zabývá se jím jak ministerstvo zdravotnictví, tak také ministerstvo sociální péče. Obě ministerstva zřizují ústavy pracovního lékařství. Jak název sám již napovídá, nejde zde o otázku sociální, nýbrž o otázku zdravotnickou, a zákonem je uloženo ministerstvu zdravotnictví, aby se staralo preventivně i o občany, kteří pracují v továrních provozovnách.

Pracovní medicina je neoddělitelnou součástí mediciny ostatní a závodní lékaři, kteří vykonávají preventivní i therapeutickou medicinu v závodech, i lékaři úřadů ochrany práce nemohou vytvářet novou kolej veřejné zdravotní správy.

Zvláštní zdravotnictví nám vzniklo i v železničním resortu, v poštovním resortu a pod. Roztříštění je tak značné, že dochází často ke konfliktům, že lékaři, kteří vykonávají tuto práci, musí sloužit nejen dvěma, ale docela i několika pánům s různými zaměřeními.

Všichni lékaři, kteří pracují v terénu a jsou zde nezbytní, ať už v továrnách, na železnici, u pošt a pod., nemohou být odděleni od medicinského celku, od veřejné zdravotní správy. Je nutná těsná spolupráce všech zdravotních sektorů ze všech resortů a jejich podřízení ústřednímu plánu zdravotnickému.

Také veterinární medicina je roztříštěna. Podařilo se sice v předmnichovské republice přenésti veterinářství z ministerstva zemědělství do ministerstva zdravotnictví, avšak už zase jsou tu snahy toto oddělení znovu vytvářet v ministerstvu zemědělství, nehledíc k tomu, že při zřizování pověřenectev na Slovensku nebylo rozčlenění agendy z předmnichovské republiky vůbec respektováno a veterinární věci přičleněny pověřenectvu pro zemědělství a pozemkovou reformu.

Veterinární oddělení ministerstva zdravotnictví je ovšem k tomu, aby v konkretních záležitostech, které ministerstvo zemědělství provádí a jež jsou zdravotnického rázu, bylo ministerstvu zemědělství k disposici.

Veterinářství není roztříštěno jenom zemědělstvím, ale také ministerstvem výživy. Poukazuji konkretně na problém výstavby veřejných jatek. Tato věc, která nesporně podle své povahy i podle platných předpisů patří do ministerstva zdravotnictví, je finančně zajištěna jednak v rozpočtu ministerstva zdravotnictví, a to v titulu 4, § 2, položka 301, jednak v rozpočtu ministerstva výživy rovněž v titulu 4, § 2, položka 301. Zde nemůžeme mluvit o ušlechtilé soutěživosti dvou resortů, nýbrž o nezdravé a také nehospodárné soutěživosti.

Při této příležitosti bych chtěl promluvit o otázce výstavby veřejných jatek vůbec. V poslední době se projevuje snaha, aby se veřejné jatky dostaly ze sféry obecních podniků do sféry obchodních zájmů, t. j. do rukou výsadních společností, kde by zájem zdravotní byl vedlejší a kde by veřejnosti mohly býti způsobeny povážlivé škody.