Mluvíme stále o lidovládě a zde bychom brali z působnosti lidových orgánů zařízení, jež jsou obhospodařována vcelku dobře, a vkládali je do rukou omezeného počtu lidí, vedených jenom snahou po zisku. Zde je namístě ponechat věci tak, jak jsou, a obce účinně podpořit, aby funkce jatek mohla být zlepšena.

Také výživa je neoddělitelnou součástí zdravotnictví. Souhlasím, aby pro přechodnou dobu, kdy je nedostatek potravin, existoval pro administrování zvláštní úřad, ministerstvo výživy, avšak v zásadě veškeré potravinářské plánování a výzkum výživy je problémem zdravotnickým. Výroba potravin patří zemědělství a průmyslu, distribuce potravin obchodu, avšak výroba i distribuce musí se řídit předpisy a zásadami zdravotnickými, a tyto předpisy a také kontrolu musí provádět ministerstvo zdravotnictví svými vlastními orgány. Proto také vytváření jakýchkoli orgánů při ministerstvu výživy, jež jsou určeny k jinému účelu než k distribuci, je nesprávné a nehospodárné.

O neblahém zasahování ministerstva výživy do potravinářství svědčí nejlépe vyhláška č. 1100 o výrobě, odbytu a označování lihovin a trestí na výrobu lihovin, kterou toto ministerstvo vydalo dne 30. října 1947. Je v naprostém rozporu s dosavadními výnosy ministerstva zdravotnictví a je také v rozporu s předpisy Potravního kodexu 3. díl, str. 229 až 280. V nynější době jsme my zdravotníci a všichni lidé dobré vůle a všichni, kteří cítíme odpovědnost za přítomnost i budoucnost, v boji s alkoholismem, který se za války a zejména po válce tak rozšířil a jemuž podlehla také značná část naší mládeže. Proti tomuto alkoholismu vystoupil sám nejvyšší ústavní činitel, president republiky; právě v poslední době vyšla opět jeho kniha Problém alkoholové výroby a abstinence; tomuto alkoholismu chce čelit ministerstvo zdravotnictví zvláštním zákonem, jehož osnovu již vypracovalo; v zemském národním výboru předložil posl. Jan Kuželka návrh na zřízení zemského ústavu pro léčení chronických alkoholiků, a zrovna v této době přijde ministerstvo výživy s vyhláškou č. 1100, která neznamená v podstatě nic jiného, než podporu alkoholismu.

Stručně řeknu, proč. Konsument dává přednost všemu, co je pravé. Nemá rád náhražky ani umělé věci. Vyhláška dovoluje, aby umělé lihoviny nemusily nést tento odrazující název, stanoví však, že uměle připravované nealkoholické nápoje tento název nést musí. To je vlastně vzorná propagace alkoholických nápojů a účelné zařízení pro zvýšení zisků výrobců likérů.

Podle všech známek spěje Národní pojištění k svému uskutečnění. I když jeho název není nejlépe volen - daleko lepší by bylo říkat národní zajištění - máme k němu všichni poměr kladný a přejeme si, aby se brzy uskutečnilo. My zdravotníci ovšem žádáme - a zde budeme my zdravotníci všech stran mluvit jistě souhlasně, - aby léčebná část byla samostatná a vedena zdravotnickými odborníky, t. j. lékaři. Nejde nám při tom o nic jiného než o to, aby o zdraví národa bylo postaráno co nejlépe. Při kladném stanovisku k národnímu pojištění musíme však také upozornit na komplikace, které nejenže mohou nastat ale skutečně také nastanou. Už v rozpočtovém výboru jsem upozornil na denní schodek našich nemocnic, který činí na jedno lůžko 72 Kčs. Národní pojištění žádá, aby mělo v nemocnicích 50 % slevu. Kdyby se to stalo skutkem, zaplatí za pojištěnce v nemocnici národní pojištění jednu čtvrtinu a stát tři čtvrtiny. Nebylo by lépe, kdyby stát zaplatil všechno a vybral si částku k tomu potřebnou na zdravotnické dani?

Ještě jiné nebezpečí hrozí zdravotnictví od národního pojištění, a sice to, že bude ještě více tříštěno než dosud. Nemocenské pojištění má svá ambulatoria, veřejná zdravotní správa má nemocnice a má zřizovat ústavy národního zdraví. Mimo to má ministerstvo zdravotnictví ještě Státní zdravotní ústav, který v posledních letech, a zcela správně, zřizuje po celé republice své pobočky. Úkolem nemocnic je především léčit lidi, úkolem ústavů národního zdraví bude zejména poradenství, úkolem ambulatorií nemocenských pojišťoven je starat se o takové nemocné, kteří mohou k vyšetřeni a k léčení docházet. Také nemocnice mají však svá ambulatoria a rovněž ústavy národního zdraví budou mít svá ambulatoria. Toto všechno musí být účelně organisačně i finančně spjato dohromady. Nepřevedeme-li toto všechno na společného jmenovatele, hrozí nám nová roztříštěnost, nová nehospodárnost a nové kompetenční spory.

Státní zdravotní ústav má na starosti zdravotnický výzkum širšího rázu než obráceného pouze na člověka. Má na starosti průzkum zdravotních podmínek pro vše živé. Ve svých pobočkách, jež musejí být součástmi oblastních nemocnic, bude musit provádět také zdravotnický průzkum regionální. Bude muset vést statistiky onemocnění a průběhu nemocí u lidí, zvířat i rostlin, a to ve vzájemné spojitosti života, starat se o průzkum klimatologický, o průzkum vod, o průzkum půdy, o vliv složení půdy, o vliv zemědělské rostlinné produkce na složení a vlastnosti rostlin i živočichů, o studium regionálních zvyků ve výživě a o vliv všech těchto faktorů na zdraví lidí vůbec.

Tak jako všude, i ve zdravotnictví záleží všechno na lidech. Chceme-li dokonalou zdravotní péči a poskytneme-li k tomu předpoklady zákonné a materiální, nemusíme ještě uspět, nebudeme-li mít zdatné zdravotníky. Jsou to lékaři, lékárníci, veterináři, dietní asistentky, ošetřovatelky, ošetřovatelé, porodní asistentky, zubní technici, dentisti, laboranti, desinfektoři, sociálně-zdravotní sestry a ostatní. Je třeba nejen jejich dobrého odborného školení, ale také ethické výchovy, je však také třeba jejich právního a hmotného zajištění a přesného vymezení jejich působnosti. To vše je především starostí ministerstva zdravotnictví, také však ministerstva školství a osvěty a ministerstva financí, záleží to však v neposlední míře také na postoji celé veřejnosti.

Odpírá-li se absolventkám Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče plat úměrný jejich vzdělání a jejich práci, nedivme se, že nám z této školy žákyně odcházejí; upírá-li se praktickému lékaři v pohraničí byt - je to v České Lipě - a jsou-li akce i nejvyšší autonomní lékařské instituce, Lékařské komory bezvýsledné, nedivme se ani tomu, stávkují-li lékaři, ani tomu, že je pohraničí bez lékařů. Nemůže-li venkovský obvodní lékař s rozsáhlou pokladenskou praxí a velkým obvodem udržet staré ani nové vozidlo a je-li mu po dlouhých urgencích přiděleno k jízdě nezpůsobilé motorové kolo - je to v Kozojedech u Plzně - nedělejme si iluse o tom, že budeme mít dokonalou léčebnou péči. V připravovaném národním pojištění musí být lékař zbaven také každého písaření, které není výslovně činností lékařskou, t. j. diagnostikou, therapií a posudkem. Je třeba bezodkladné platové úpravy státních obvodních městských lékařů a také platové úpravy ošetřovatelek a porodních asistentek.

O naprosté nutnosti svobodného vědeckého bádání promluvil zde již nejen můj sněmovní, nýbrž i fakultní kolega prof. dr. Bělehrádek, s jehož vývody zcela souhlasím. Bylo to jistě dobré rozhodnutí, že rektorem Karlovy university v jubilejním roce byl zvolen právě prof. dr. Karel Engliš. I ti, kterým se tato volba nelíbí, dovedou-li být objektivní, přesvědčí se o tom - a mohli se již o tom přesvědčit při jeho instalaci - že se mýlili. Jak by to bylo krásné a jak by to bylo čestné, kdyby se k tomuto omylu přiznali a kdyby se za svá slova dovedli také omluvit.

Naše vysoké školy mají jistě mnoho nedostatků. Pramení to především z našich omezených prostředků hmotných a také z toho, že při poměrně malém počtu vědců a škol je omezena ušlechtilá soutěživost. Jednu velkou přednost však v minulosti naše vysoké školy měly a tuto jejich přednost jim musíme uchovat i v budoucnosti. Neznaly utlačování z důvodů politických. O tom jsem se přesvědčil já sám a o tom se přesvědčil také prof. Bělehrádek. Oba jsme patřili, on jako profesor, a já, tehdy jako docent, k politické levici. Leccos jsme museli snésti od pravicově orientovaných studentů, ale nikdy žádného příkoří se nám nestalo se strany profesorského nebo učitelského sboru. Bělehrádek byl tehdy jednomyslně zvolen děkanem a nikomu nevadilo jeho politické přesvědčení.

Vysoké školy jsou nejenom vrcholným, ale také jemným a citlivým orgánem národního těla. Potřebují klidu, svobody a také ochrany celé veřejnosti. Neoddělují se od ostatního národa a nepovyšují se nad ostatní národ. Jsou jeho součástí, jsou z něho a jsou pro něho. Jejich práce je většinou nehlučná a neznámá a pro nezasvěcence mnohdy příliš abstraktní a má ve svých důsledcích význam velmi praktický. Sledujme je a věřme jim! Nezklamaly v minulosti, tím méně zklamou v přítomnosti, ve slavném roce učení Karlova, a nezklamou ani v budoucnosti! (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je posl. Trojanová. Prosím, aby se ujala slova.

Posl. Trojanová: Paní a pánové!

Již při rozpočtové debatě ke kapitole 22, Ministerstvo zdravotnictví, poukázala jsem nato, jak právě v ministerstvu zdravotnictví různými trojími škrty byla znemožněna veškerá péče o zdraví našeho lidu. Zejména poukazovala jsem na to, jak také v péči o naše děti bylo toto ministerstvo zdravotnictví úplně ochromeno ve své činnosti, poněvadž s finančními prostředky, které dostává pro letošní rok, resp. pro rok 1948, je nemožné, aby dělalo zázraky.

Jsme sice svědky toho, že při těch malých finančních prostředcích, které má ministerstvo zdravotnictví k disposici, byla u nás podstatně snížena dětská úmrtnost, která v prvém roku věku činila doposud 11 % a která v nynější době byla snížena na 9,6 %, ale chceme-li patřit skutečně k národům kulturním a k národům, které pečují o zdravou populaci, musíme se přičinit o to, aby tato dětská úmrtnost ještě nadále byla snižována. Proto musíme se postarat o to, abychom děti předčasně narozené mohli zachovat při životě, jak by bylo potřebí zejména v této době, kdy náš národ je zdecimován a kdy ze státu patnáctimilionového stali jsme se státem dvanáctimilionovým. Abychom tyto děti předčasně narozené udrželi při životě, musíme se vynasnažit o to, abychom pro ně měli náležitě vybavené také nemocniční oddělení tak, jako to je v cizině, která nám v tomto směru a i mnohých jiných musí býti vzorem. Musíme se postarati o to, abychom měli náležitě vlhký vzduch, náležitě vlhkou teplotu a aby všechny tyto děti byly vedeny za odborného ošetřování lékařského. Dětský lékař s porodníkem si zvláště v nemocnicích musí podávat ruku, aby předčasně narozené děti byly nám zachovány. V cizině mají ve velkých ústavech zvláštní oddělení s pokoji s upraveným vzduchem a s ultrafialovým zářením. Vím, že naše poměry jsou velmi malé, abychom mohli míti jako cizina vybavené všechny ústavy, ale musíme se snažit a činit, abychom poskytli alespoň to, co je v rámci možností přístupné.

V poslední době budí u nás značný zájem otázka lékařů a chci právě říci, jak vypadá stav dětských lékařů. V roce 1946 bylo v českých zemích celkem 238 dětských lékařů; v Komoře pro zemi Českou bylo hlášeno 168 dětských lékařů a v Komoře pro zemi Moravskoslezskou sedmdesát. A tito odborníci mají ošetřovat nemocné děti do 12 let.

Dělíme-li počet živě narozených dětí v Praze a Brně počtem dětských lékařů, vidíme, že v Praze připadá na jednoho pediatra 169 živě narozených dětí, zatím co v Brně 163. V Čechách bez Prahy připadá pak jeden dětský lékař na 1.303 živě narozených, na Moravě bez Brna na 1.309 živě narozených dětí. Hustota dětských lékařů je tedy na venkově jak českém, tak i na moravském přibližně stejná, stejně tak jako v Praze, tak i v Brně. Ze 114 správních okresů v Čechách má jednoho nebo více pediatrů pouze 40 správních okresů. Na Moravě a ve Slezsku ze 49 správních okresů má jednoho nebo více pediatrů 19 okresů.

Bylo by snad zajímavé zjistiti, jaký je vztah mezi kojeneckou úmrtností a přítomností pediatra ve správním okrese. Je jasné, že okresy, kde jsou usazeni dětští lékaři, mají sníženou kojeneckou úmrtnost. Odborní dětští lékaři usazují se prozatím hlavně tam, kde je vyšší hospodářská úroveň obyvatelstva, tedy lepší hygienické podmínky, a proto může to být též vyšší hospodářská úroveň, která je příčinou snížení kojenecké úmrtnosti, a ne jenom přítomnost lékaře. Přesto však musíme trvati na tom, aby odborná péče lékařská byla poskytnuta každému dítěti, a to nejen ve městech, ale i na vesnicích.

Je nutno zlepšiti hygienu venkova. Říká se, že vesnice je zdravý kořen národa, ale aby byl zdravý, musíme se postarati, a to všichni, aby v rozpočtu ministerstva zdravotnictví, kde je pouze 14 milionů pro úkoly zlepšení hygieny venkova, pro úkoly asanační, kanalisační atd., byla po druhé částka vyšší. Soudím, že tato položka je zřejmě nedostatečná. Tak nebudeme moci upravit naše vesnice, aby byly i zdravé. Vesnicemi má probíhat bezprašná silnice, mají býti kanalisovány, aby na vesnicích nezůstaly otevřené příkopy a bažiny plné zahnívajících vod, které jsou pak líhní komárů a much. To jsou zdroje různých nákaz, které nutno z vesnice odstraniti.

Další svízel je přílišná vlhkost vesnických stavení. Stavení nejsou podsklepena a o ventilaci je málo postaráno. Obě tyto věci jsou tak důležité pro zdravé bydlení! I z těchto důvodů je třeba, aby naše vesnice byly upraveny. Mám skutečně vážné obavy, že z položek, které jsou v rozpočtu ministerstva zdravotnictví po restrikci, nebudeme moci tyto tak nutné úkoly zdravotní zdolati.

Ještě jedna otázka, kterou nutno na vesnici vyřešiti a na kterou rovněž v rozpočtu ministerstva zdravotnictví nenacházíme dostatečnou úhradu - je to starost o dobrou pitnou vodu. Jak málo je dobrých studní na vesnicích a jak často dochází k infekčním onemocněním i k úmrtím, kde zdrojem nákaz je špatná voda! Jak málo skupinových vodovodů je na vesnicích vybudováno!

Totéž, co jsem tvrdila o distribuci odborných lékařů dětských, jsem nucena tvrdit o distribuci praktických lékařů. Ta je zcela nesprávná. V Praze připadá na jednoho lékaře podle statistik provedených ministerstvem zdravotnictví 411 obyvatel. V Čechách průměrně, bez Prahy, již 1.519, v Brně připadá na jednoho lékaře 511 obyvatel a na Moravě a ve Slezsku, bez Brna, už zase 1.711 obyvatel. Je třeba umožniti každému lékaři, pracujícímu na venkově, aby po stránce finanční byl zabezpečen tak, jak je zabezpečen praktický lékař pracující ve velkém okresním nebo hlavním městě. Venkovský praktik nesmí býti tížen starostmi, jak zabezpečiti po stránce hospodářské svoji rodinu. Myslím, že jsme v právu, když zjistíme, že nemocenské pojištění, které nesmí býti vedeno způsobem, jak je vedeno doposud, nemůže běžeti na samostatné koleji mimo veřejnou zdravotní správu.

Z úspěšných počinů, které ministerstvo zdravotnictví v letošním roce realisovalo, chtěla bych vyzvednout zejména zřízení Státního ústavu pro doléčování v Kladrubech u Vlašimi. Tento ústav, původně ještě před okupací budovaný jako léčebna pro kostní tuberkulosu, sloužil za okupace pro přeškolování německých válečných invalidů. Ústav je určen pro doléčování čili rehabilitaci zraněných a rekonvalescentů po úrazech a nemocech. Účelem jeho je ovlivniti průběh rekonvalescence po stránce fysické i psychické, zkrátit její trvání a snížit stupen přechodné nebo trvalé invalidity. V dohledné době bude možno i operativními zákroky zmirňovat nepříznivé důsledky úrazu nebo nemoci a nemocným vraceti pracovní schopnost a způsobilost, které dnes tolik potřebujeme. Nemůžeme být ani dost vděčni ministerstvu zdravotnictví, že zřízením tohoto ústavu zabezpečilo lepší budoucnost řadě osob, které by jinak trpěly trvalým snížením své pracovní schopnosti a tím velkým poklesem své sociální úrovně. Prvními pacienty byli českoslovenští vojáci, ranění na východní i západní frontě. K nim se později přidružili i četní naši invalidé práce. Ústav byl sice otevřen teprve v květnu t. r., ale již za několik měsíců jsme viděli jeho velikou účelnost a nezbytnost.

Méně účinný byl jiný pokus ministerstva zdravotnictví, totiž snaha postarati se o rehabilitaci a přeškolování tuberkulosních osob, které byly v důsledku své choroby vyřazeny ze svého dosavadního zaměstnání a jsou i se svými rodinami odkázány na naprosto nedostačující invalidní důchody. Poukázala jsem již ve svém projevu v rozpočtovém výboru dne 4. t. m. na to, že podle přesných statistik, vypracovaných na podkladě žádosti, které docházejí do Masarykovy ligy proti tuberkulose, většina těchto rodin dnes živoří. Budu o věci podrobně mluviti při projednávání osnovy protituberkulosního zákona, který byl právě také předložen. Dnes bych chtěla jen poukázat na to, jak málo pochopení pro osud těchto nešťastníků projevuje náš lidově demokraticky stát.

Ministerstvo zdravotnictví, které si je zoufalé situace těchto našich strádajících spoluobčanů plně vědomo, snažilo se zlepšiti jejich hmotnou situaci využitím osidlování našeho pohraničí a po delším pátrání nalezlo v okrese kraslickém vhodné podmínky pro zřízení poboční léčebny a vhodné vesnice pro osidlování přeškolených nemocných a ve zvláštní pracovní osadě podle osvědčených zahraničních vzorů. Celý projekt byl posouzen vynikajícím zahraničním odborníkem v tomto oboru. Náš projekt byl velmi vlídně přijat a můžeme říci, že posuzovatel tohoto projektu byl jím přímo nadšen. Bohužel však, jakmile ministerstvo zdravotnictví přikročilo k realisaci tohoto projektu, narazilo na neporozumění a odpor řady činitelů, místních národních výborů i některých centrálních úřadů. Bylo poukazováno na ohrožení obyvatelstva, na ohrožení exportu, vyhlédnuté osady byly dále osidlovány, takže nakonec nezbylo ministerstvu zdravotnictví nic jiného, než od tohoto projektu upustit.

Je zbytečno činit rekriminace, ale fakt je, že pro nepochopení byl zmařen projekt, který mohl za poměrně malých finančních nákladů zlepšiti hospodářskou situaci několika set tuberkulosních rodin a postupně provádět pracovní rehabilitaci značného počtu dalších tuberkulosních osob, které přeškoleny na určité druhy domácí práce mohly si své nízké invalidní důchody alespoň částečné zlepšiti. Kraslická osada mohla přitom býti vedle ústavu kladrubského krásnou ukázkou cílevědomé práce i sociálně zdravotní, odpovídající lidově demokratickému charakteru našeho státu. Malé naše pochopení pro protituberkulosní práci vůbec jeví se ostatně i v částce 40 mil. Kčs, které jsou v rozpočtu na r. 1948 zařazeny.