Stát, jehož hospodářská úroveň je tak podstatně závislá na rozsahu dovozu a tudíž vývozu, jako je tomu v našem případě, a který je zároveň povinen udržovat stálý kurs měny, musí pochopitelně zařizovat svou hospodářskou politiku v nejširším smyslu takovým způsobem, aby při daném a stálém kursu měny byl vývoz maximální. Vždyť maximální vývoz umožňuje maximální dovoz a tudíž i maximální rozsah domácí produkce a maximální životní úroveň národa.

Cizí kupci se dívají sklem kursu naší měny na ceny našeho zboží v dané jeho kvalitě. Jsou ochotni koupit naše zboží tenkráte, je-li při stejné kvalitě levnější anebo alespoň stejně levné jako zboží jinde. Cena zboží a jeho kvalita jsou cestami, po kterých můžeme do světa za vyšším národním blahobytem. Máme-li tedy podle povinnosti, dané nám dnes normou mezinárodní povahy, udržovat stálý kurs měnové jednotky a máme-li při tomto kursu měny jít naznačenou cestou za blahobytem, jsou tím dány i základní směrnice pro naši národohospodářskou a finanční politiku.

Po stránce produktivitní musíme neustále držet jak technicky tak hospodářsky krok se všemi soutěžními státy světa, abychom mohli na světovém trhu nabízet výrobky kvalitně co nejdokonalejší a cenově co nejlevnější. K tomu je potřebí především co nejdokonalejšího a nejpilnějšího pracovního výkonu, zejména uvážíme-li, že jsme natrvalo zatíženi handicapem vnitrozemského státu, a dále co nejdokonalejšího investičního zařízení, jak si ho vyžaduje naše schopnost soutěžit v cizině. Každý výrobně technický pokrok v cizině musí co nejrychleji mít u nás obdobu, nemůžeme zastarávat, máme-li uspět. To je sice s jedné strany neustálý tlak a pobídka, s druhé strany však záruka neustálého pokroku v úrovni pokroku světového.

Povinnost udržovat stálý kurs měny a nutnost soutěžit se světovou cenou určuje také jasně základní směrnici naší cenové politice v nejširším smyslu. Závažnost tohoto poznatku se bude se samozřejmostí objevovat čím dál tím zřetelněji. Musíme vtěsnat do světových cen, přepočítaných kursem naší koruny, všechny výrobní náklady včetně mezd a platů, a nezbývá nám než se přizpůsobovat světovému vývoji cenovému. Se zvětšujícím se množstvím nabízeného zboží budou klesat ceny, jak si toho ostatně všichni přejeme: vždyť jde o pochod směrem k láci a tedy k blahobytu.

Povinnosti udržovat stálý kurs měny se musí přizpůsobit také péče o dostatek peněžního kapitálu, jehož potřebujeme právě proto, abychom mohli držet krok v modernosti technického zařízení našich podniků s cizinou. Musíme proto také rychle ustupovat s deficitními rozpočty, aby na kapitálovém trhu neodčerpával stát volný peněžní kapitál našim podnikům, jehož potřebují k dokonalé výzbroji investiční pro hospodářské zápolení v mezinárodním světě.

Má-li se udržet stálý kurs měny, nemůže se ve státě ať v té či oné formě dělati inflace, která znamená zvýšení soustavy hospodářských čísel. Při daném kursu měny a zvýšené soustavě hospodářských čísel se stává národní hospodářství neschopným soutěže ve světě a dostává se do exportní a nakonec do obecné krise, spojené s krisí sociální. Povinnost udržovat stálý kurs měny je tímto způsobem závorou proti inflaci všeho druhu a zároveň pobídkou k obecné ekonomisaci celého národohospodářského života, včetně života veřejných svazků. Třeba arci znovu zdůraznit, že stálý kurs měny je jedním ze znaků zdraví národního hospodářství pouze tehdy, nepropadá-li se pod ním vývoz, nýbrž naopak, spěje-li k rozvoji, protože bez zřetele k rozsahu vývozu je stálý kurs měny pouhou technickou záležitostí.

Nyní můžeme obrátit pozornost k otázce vnitřní stability měnové jednotky. Většina občanů má na mysli při řeči o stálosti měny především anebo výlučně tuto vnitřní stabilitu. Namnoze se pomíjí vnější, kursová stabilita měnové jednotky, třebas je mezi nimi, jak jsem dovodil, podstatná souvislost. Tu si musíme především uvědomit, že není správné, myslí-li se stálosti měnové jednotky prostě stálá kupní síla měnové jednotky. Nikdo si přece nepřeje, aby stále dostával za vydělanou korunu totéž množství reálných statků a služeb, naopak přeje si, aby dostával postupem času vždy více, to jest přeje si, aby klesaly ceny a aby se mu koruna tímto způsobem zhodnocovala, aby se její kupní síla zvětšovala. Čeho si nikdo nepřeje, je inflační vzestup cen. Požadavkem vnitřní stálosti měnové jednotky jest právě rozumět požadavek, aby nedocházelo k inflaci, a dodejme k tomu, arci také nikoli k deflaci, kterou jest třeba přesně lišiti od láce.

Dovolil jsem si poukázat na to, jak plnění povinnosti udržovat stálý kurs měnové jednotky, avšak nikoli pouze technicky na úkor rozsahu zahraničního obchodu, nutně také vede, není-li popudu z ciziny, ke stabilitě měnové jednotky uvnitř ve smyslu právě řečeném. Stálý kurs měny za tohoto předpokladu nedovoluje inflaci, protože bychom jinak neudrželi rozsah zahraničního obchodu a podlomili jeho růst se všemi toho důsledky. Na druhé straně nutí povinnost udržovat stálý kurs měny k co nejekonomičtější a nejkvalitnější výrobě a k intensivnímu zlevňovacímu procesu.

Lze jistě namítnout, že je vždy možný převýdej oběživa i při povinnosti udržovat stálý kurs měny, protože zvýšený oběh platidel se nemůže projevit v cenách, jsou-li ceny stanoveny normou, s výjimkou periferního černého trhu. Takováto politika by však měla nutně krátké trvání. Tvořil by se jí onen z okupace známý přebytek kupní síly se stejnou problematikou a se stejnými důsledky, rozleptávající ve stejné míře pracovní morálku a víru v měnu. Kurs měny by byl ohrožen nikoli bezprostředně přes inflačně zvýšené ceny, nýbrž nepřímo.

Rozpočtový výbor ve svých úvahách, jimiž doprovázel projednávání zákona o Národní bance Československé, kladl právě nejvyšší váhu na tu skutečnost, že naše povinnost udržovat stálý kurs měny ve smyslu mnou zde naznačeném je zároveň široce založenou základnou a směrnicí pro naši národohospodářskou politiku, především arci pro měnovou politiku naší cedulové banky a pro její měnově politický postoj k národohospodářským otázkám. Platí to nejen pro ni, nýbrž pro všechna naše vedoucí hospodářská místa, protože stálá měna je nakonec výsledkem hospodářské politiky ve všech odvětvích národního hospodářství, finanční politiku státu v to počítajíc. Jde stále o to, jak nepodlehnout svodu a klamu, že lze vytvořit bohatství a doplnit národní důchod nátiskem číslic na bezcenný papír.

Proč se klade vždy a všude na stálost měny tak velký důraz? Proč v oblasti hospodářských úvah je stálost měny jedním z nejdůležitějších činitelů? Proč se běžně posuzuje stav toho nebo onoho národního hospodářství podle stavu jeho měny? Měna je v peněžním hospodářství osou hospodářského života, který není schopen poklidného, fundovaného vývoje, není-li pevnosti v ose.

To však není důvod jediný. Lidé dostávají za svou práci mzdu čili plat v penězích. Vidí v penězích na jedné straně svou práci, na druhé straně ono množství reálných statků, které za ně dostanou koupit, svoji reálnou mzdu. Reálná výše mzdy je smyslem a vlastním ovocem jejich práce. Každé inflační snížení hodnoty peněz umenšuje reálně jejich pracovní odměnu, náplň jejich peněžních důchodů, jejich peněžních úspor, pensi atd. Inflace činí z těch, kteří poslechli volání veřejných autorit, aby v zájmu národního hospodářství šetřili a tvořili úspory, lidi nechytré; z těch, kteří utíkali od peněz ke statkům a od spoření k utrácení, lidi chytré.

A čím je víc v národě postaráno o to, aby měly naprostou převahu důchody z práce, tím protisociálnější účinky má v tomto ohledu inflace. Není-li postaráno o bezpečnost měny, ztrácejí lidé zájem na zvýšení peněžního výdělku a na tvoření úspor, klesá nutně pracovní zájem a stoupá utrácivost. Není možné úspěšně vést národní hospodářství bez pevné měny.

Nyní dovolte, abych se věnoval oběma osnovám zákonů, především osnově zákona o platidlech československé měny. V zákoně se rozeznávají platidla dvojího druhu: jednak bankovky, jednak platidla vydávaná státem, tato opět dvojího druhu: jednak vlastní drobné peníze, jednak pamětní mince.

Rozpočtový výbor pozměnil ustanovení o pamětních mincích v tom smyslu, že vláda může výjimečně vydat také pamětní mince stokorunové. Vycházel při této změně k názoru, že při zvlášť důležitých a slavných jubileích je stokoruna vhodnější než padesátikoruna.

Podstatným ustanovením zákona je obmezení pravomoci státu vydávat drobné peníze. Toto obmezení je dáno jednak kontingentaci 400 Kčs na hlavu obyvatele, jednak povinnosti státu vykoupit za bankovky od Národní banky ty drobné peníze, které by se v jejích pokladnách nalézaly trvaleji bez užitku - důkaz to, že jich oběh nepotřebuje.

V dalším ustanovení normuje zákon technickou stránku platidel, zavádí ochranu monopolu státu a Národní banky vydávat platidla, ochranu čistoty oběhu a obsahuje ustanovení protithesaurační.

Rozpočtový výbor doporučuje slavnému ústavodárnému Národnímu shromáždění, aby přijal tuto osnovu za zákon se změnou, na které se výbor usnesl.

Osnově zákona o Národní bance Československé musím věnovat, jak to odpovídá jejímu významu, pozornost poněkud delší. Především si dovoluji oznámit, že mně došel doplňovací a pozměňovací návrh poslanců V. Davida, dr Chytila, Žiaka, Lindauera, Vandrovce a Valo, jímž se mění některé změny, které byly usneseny ve výboru rozpočtovém resp. právním, a za druhé se mění v jistých částech také původní vládní návrh.

Tento doplňovací a pozměňovací návrh zní takto:

"§ 9 se navrhuje v tomto znění:

(1) Guvernéra a viceguvernéra jmenuje na 5 let a odvolává na návrh vlády president republiky.

(2) Je-li guvernérem nebo viceguvernérem státní nebo jiný veřejný zaměstnanec, vztahují se na jeho služební poměr obdobné předpisy platné pro případ, kdy se státní nebo jiný veřejný zaměstnanec stane členem Národního shromáždění.

§ 10 se navrhuje v tomto znění:

Ostatní členy bankovní rady jmenuje na 5 let a odvolává vláda na návrh ministra financí podaný, pokud jde o slovenské členy, po vyjádření pověřence financí. Jeden člen musí být úředníkem ministerstva financí. Zároveň jmenuje vláda jeho náhradníka, který ho zastupuje v jeho funkci, je-li zaneprázdněn.

§ 11 se navrhuje v tomto znění:

(1) Guvernér a viceguvernér vykonají před nastoupením svých funkcí do rukou presidenta republiky slib, že budou řádně vykonávat své povinnosti a zachovávat mlčenlivost o věcech vyžadujících úředního a obchodního tajemství.

(2) Ostatní členové bankovní rady vykonávají tento slib do rukou guvernéra a potvrdí jej písemně.

§ 20 navrhuje se v tomto znění:

Vedoucím úředníkem banky je generální ředitel, který provádí příkazy guvernéra (§ 12) a zpravuje ho běžně o záležitostech banky. Zastupuje ho náměstek. Generální ředitel a jeho náměstek se zúčastní schůzi bankovní rady s hlasem poradním.

§ 26, odst. 1 se navrhuje v tomto znění:

(1) Banka nesmí nakupovat od emisních ústavů cenné papíry jejich vydání, které jsou v jejich vlastnictví, a od státu papíry státní, ani na ně poskytovat úvěr.

Konečně § 40, odst. 1 se navrhuje v tomto znění:

(1) Za akcie dosavadního cedulového ústavu poskytne stát na vrub banky jejich vlastníkům náhradu ve výši jmenovité hodnoty akcie. Jakým způsobem se náhrada provede, stanoví na návrh ministra financí vláda".

Nyní se vrátím k podrobnějšímu rozboru navrhovaného zákona o Národní bance Československé, přihlížeje již k řečenému doplňovacímu a pozměňovacímu návrhu.

Především třeba uvést, že tento zákon neobsahuje definice naší měnové jednotky, protože ji obsahuje, jak jsem se zmínil na začátku své řeči, norma povahy mezinárodní, totiž dohoda o Mezinárodním měnovém fondu, resp. naše ohlášení kursu Kčs tomuto fondu. Zákon sám je celkem sdělán po vzoru dosud platného zákona o Národní bance, přináší však tyto hlavní změny:

1. Národní banka Československá přestává býti akciovou společností a stává se státním veřejným ústavem. Tím nejen že se plní samozřejmá intence vývoje u nás, nýbrž zároveň se přičleňujeme k oněm státům, které již dávno před námi měly státní cedulové banky. Banka zůstává pochopitelně samostatným státním veřejným ústavem od ostatní státní správy odděleným.

2. Na místo dosavadní valné hromady akcionářů, která byla jedinou příležitostí, kdy vedoucí orgány banky mohly veřejně promluvit o měnové politice, vstupuje pořádání bankovního dne, na kterém guvernér banky před představiteli našeho hospodářského, politického a kulturního života podá svou zprávu. Jde o změnu proti vládní osnově, na které se na můj návrh usnesl rozpočtový i právní výbor po úvaze, že je záhodno poskytnout bance možnost se jednou ročně představit veřejnosti.

3. Národní bance se propůjčuje zákonem široká kompetence jednak v tom směru, že banka se účastní vypracování hospodářského plánu, protože je nutné při něm dbát zájmů měny při jeho finančním zabezpečování, takže není možno nechat Národní banku stranou, jednak v tom směru, že se bance dává pravomoc řídit peněžní trh a za tím účelem také vydávat závazné směrnice, jak a pokud je to nutně v zájmu její funkce pečovat o měnu.

4. Zákon neobsahuje z dřívějška obvyklého ustanovení o procentu zlatého krytí bankovek, obsahuje však ustanovení o povinnosti banky udržovat zlatou a devisovou reservu dostatečně velikou k udržování stálého kursu měny, čili - jak se v zákoně praví - vyžadovanou potřebami platební bilance a správy měny. Rozpočtový i právní výbor přidaly ustanovení, že banka je povinna vésti správu měny tak, aby byla udržena a zabezpečena stálost měnové jednotky.

5. Jako další a u nás nový instrument regulace množství oběživa se zavádějí po anglickém vzoru t. zv. operace na volném trhu, a to ustanovením § 22, odst. 1, bod 6 a § 26, odst. 1. Tyto operace na volném trhu záležejí v podstatě - stručně řečeno - v tom, že banka, má-li s měnového hlediska za to, že je nadbytek oběživa s nebezpečím inflačních účinků, prodává státní a jiné cenné papíry, čímž zužuje objem oběživa, a má-li naproti tomu za to, že je potřebí více oběživa, nakupuje státní a cenné papíry, čímž dotuje peněžní trh oběživem. Operace na volném trhu jsou - jak řečeno - prostředkem regulace množství oběživa, nikoliv snad branou pro financování státu na úhradu jeho schodků. Proto je bance zákonem zakázáno kupovati od státu cenné papíry. Třeba arci střízlivě říci, jak si to plně uvědomil rozpočtový výbor, že Národní banka nebude moci používat tohoto instrumentu regulace oběživa, který se jí zákonem poskytuje jaksi "do zásoby", dříve, než budou vytvořeny u nás předpoklady pro fungování tohoto instrumentu, totiž onen trh cenných papírů, jehož "operace na volném trhu" vyžadují. Proto se také rozpočtový výbor obrací ve své resoluci na vládu, aby takovýto trh hleděla založit, aby banka mohla pružně papíry nejen nakupovat, nýbrž také prodávat a hledat a tvořit pomocí tohoto instrumentu přiměřenost množství oběživa. Tato přiměřenost má nakonec jediné kriterium: oběživa musí býti právě tolik, aby nepůsobilo ani inflačně, ani deflačně, ani nevedlo ke vzniku přebytku kupní síly. Rozpočtový výbor si byl také velmi dobře vědom toho, že se tím svěřuje do rukou banky instrument, s nímž u nás nemáme dosud zkušenosti a v jehož užívání bude tedy třeba i tehdy, až budou vytvořeny předpoklady, co největší opatrnosti a bdělosti.

Kromě těchto změn se usnesl rozpočtový výbor, konformovav se s právním výborem, na dalších změnách: v § 1 vylepšil pojmově text způsobem, patrným ze zprávy výborové, v § 3 zdůraznil vsuvkou, že Národní banka se účastní vypracování hospodářského plánu s hlediska zájmů měny a poskytl jí kompetenci vydávat závazné směrnice ve věci řízení a evidence úvěrového trhu. V § 7 byl vsunut formální dodatek, v § 8 došlo k té změně, že na místo navrhovaných dvou viceguvernérů má míti banka jen jednoho. Důvodem této změny byla úvaha, že není potřebí dvou viceguvernérů, když při zaneprázdnění guvernéra i viceguvernéra má zastupovat guvernéra jím určený člen bankovní rady.

Obdobné úvahy vedly podavatele pozměňovacího návrhu k tomu, že místo původně navrhovaných dvou náměstků generálního ředitele bude působit pouze jeden náměstek generálního ředitele. Dosavadní § 13 byl přiřazen k § 12 a nový § 13 obsahuje ustanovení o bankovním dnu, k menším formálním změnám došlo v řadě dalších paragrafů, jak plyne ze zprávy výborové. V § 21 byla vynechána ustanovení o pensijním zaopatření zaměstnanců banky zvláštním fondem po úvaze, že konečné řešení jejich pensijního zaopatření bude řešit zákon o národním pojištění, při čemž dosavadní stav pensijního zaopatření těchto zaměstnanců zůstává až do vydání zmíněného zákona zachován.

Doporučuji slavnému ústavodárnému Národnímu shromáždění osnovu zákona o Národní bance Československé jménem rozpočtového výboru k přijetí ve znění, navrhovaném tímto výborem a ve znění, které je obsaženo v pozměňovacím a doplňovacím návrhu, který jsem měl čest zde před chvílí přečíst. Jde o zákon důležitosti zcela mimořádné, dávající nové právní základy orgánu správy měny. Je přáním všeho národa, aby banka spravovala jí k péči svěřenou naši korunu československou obezřetně a moudře tak, aby naše koruna byla předmětem naší pýchy i závisti druhých, bezpečnou uchovatelkou hodnot i pobídkou k práci a úspoře, protože dnes více než dříve o ní platí, že je z práce. (Potlesk.)