Veliká srážka daňová a vysoké daňové předpisy podlamují chuť k práci a tvořivost. Naproti tomu nepřímá daň ztrácí svůj původní odiosní charakter a svůj původní ráz. Aby vynášely, byly nepřímé daně uvalovány na předměty denní potřeby. Byly momentem zdražujícím a sociálně působily zle, když pracující člověk vydělal jen tolik, že s obtíží uhradil nejnutnější náklad na svou obživu. Ale tam, kde má člověk nejen nárok na práci, nýbrž kde je jeho práce odměňována takovým způsobem, že jeho potřeby mohou být uhrazeny a že přitom se béře patřičný zřetel k užitečnosti a potřebnosti jeho práce, nepůsobí nepřímá daň protisociálně. Při plánovaném, znárodněném a dokonce socialisovaném hospodářství není také třeba, aby daň důchodová byla nástrojem k regulování tvorby důchodu a také majetku, jakým měla tato daň být v hospodářství kapitalistickém. Měla být, ale nebyla.

My jsme v první republice prodělali několik daňových reforem: velkou v r. 1927 a nějaké menší před tím i později. Jak vypadaly takové dřívější daňové reformy, zejména již zmíněná reforma v r. 1927, o tom se dobře poučíme z vývoje daňového výnosu z let těsně před reformou a po ní. Zatím co výnos zvláštní daně výdělkové po reformě v r. 1927 klesl více než o polovinu proti výnosu před reformou, výnos všeobecné daně výdělkové nejen že neklesl, nýbrž naopak o něco stoupl. Poněvadž výhod, kterých se zejména zákonem o stabilisačních bilancích v r. 1927 dostalo podnikům podléhajícím zvláštní dani výdělkové, dostalo se i velkým poplatníkům všeobecné daně výdělkové, a poněvadž u velkých poplatníků všeobecné daně výdělkové musilo daňové zatížení v důsledku již zmíněných výhod podle zákona o stabilisačních bilancích také klesnouti, musel výnos všeobecné daně výdělkové malých poplatníků a tudíž i jejich daňové zatížení nepochybně stoupnout. Tak se jeví důsledky daňové reformy z r. 1927 v letech ihned po reformě ve srovnání s lety před reformou, kdy byla poměrná konjunktura a kdy tedy o nějakém poklesu z důvodu krise nelze mluvit. Tak byla chápána daňová spravedlnost. Není zajisté lepšího zhodnocení tehdejší daňové reformy než výrok ministra financí, téhož ministra, který ji provedl, výrok zaznamenaný v parlamentních zápisech, že se daňová reforma z r. 1927 nezdařila.

S tou daňovou spravedlivostí je to vůbec zajímavá historie. O tom, jak má býti daňový systém vybudován, aby vyhovoval požadavku spravedlivého rozvržení daňového břemene na všechny poplatníky, mohou platit v různých dobách a za různých poměrů různé názory. Při reformě v r. 1927, při revisi zákona o přímých daních v r. 1936 a ještě v zákoně o příspěvku na obranu státu a o mimořádné dani ze zisků bylo považováno za spravedlivé, aby byly méně postiženy nejnižší kategorie příjmů, ať ze služebního důchodu či z jiných pramenů. Proto se stoupajícími požadavky na státní pokladnu byly už od roku 1930 vždy více zatěžovány vyšší důchody, zatím co nižší zastávaly nedotčeny. Nedotčeny podle litery zákona. Ve skutečnosti tomu bylo však jinak. Malý zaměstnanec byl zdaněn z každého haléře, malý živnostník byl zdaňován odhadem, ale veliký poplatník podle knih. Podle knih nakupoval za vysoké ceny, prodával za nízké ceny, platil nepřiměřené odměny za používání patentů a odměny společníkům a jim blízkým osobám - a zatajoval. Čas od času dovedl si zaříditi rozsáhlé amnestie. Velmi daleko šla amnestie v r. 1939, která byla rozšířena i na ocenění zásob v podnicích. Prominula nejen trestní následky, ale z devíti desetin i samu daň a čiperným podnikům umožnila vyhnouti se i zdanění zbývající desetiny. Tady by měla mluviti čísla. Amnestie nejsou statisticky zpracovány a je nepochybné, že ani nebylo zájmu, aby byly zpracovány.

Jestliže za doby první republiky aspoň podle litery zákona platilo, že nejmenší poplatníci mají býti poměrně nejméně zdaňováni, změnila se takto chápaná daňová spravedlnost nápadně ihned po katastrofě v r. 1938. Nemluvil bych o daňových opatřeních z této doby, kdyby nám byla bývala vnucována. Vzešly však z české iniciativy, s té strany, která se ujala doma vedení po událostech ze září a října 1938. Mohu tu vyjmenovat celou řadu charakteristických opatření, kterými byly postiženy právě nejnižší stupně důchodů a nejnižší požitky a kterými se dostávalo nepoměrných výhod velikým podnikům a lidem s velkými důchody. Počátek už ani nezastíraného vývoje znamenalo vládní nařízení 393 z r. 1938, dalším opatřením bylo nařízení 135 z r. 1939, jímž byl zrušen poplatek z nabytí akcií dosavadními akcionáři zdarma, dále již zmíněná amnestie podle nařízení 192 z r. 1939 a konečně koruna všech těchto opatření, nařízení č. 7 z r. 1940, jímž byl nepochybně překonán i rok 1926, označovaný v zasvěcených kruzích jako milostivé léto. Daňová opatření z této doby neslevovala jen poplatky při zvýšení kapitálu v podnicích, tato opatření dokonce opatřovala, nezdaněně ovšem, kapitál sám.

To je jedna stránka daňového systému a daňových reforem z dřívější doby. S druhé stránky jeví se tento systém ještě jinak. Zdanění je theoreticky velmi podrobné. Zjišťujeme přesné čistý výtěžek podle tolika předpisů, že se v nich pomalu nikdo nevyzná, ani poplatník, ani úřad. Měli jsme instituci t. zv. mimořádných odpisů, ale všechny předpisy o nich můžeme považovati a máme pro to doklady dokonce za konfusní, zmatené. Měli jsme pro t. zv. daňový limit u všeobecné daně výdělkové a důchodové tak složitý výpočet, že se v něm málokdo z vysoce kvalifikovaných úředníků vyznal. Bylo by vůbec velmi zajímavé provésti několik takových názorných příkladů, aby bylo patrno, co vše měl poplatník a úředník znát, aby vypočetl správně daňovou sazbu. A což teprve předpisy o daňové základně!

Problematika daňové reformy byla naší straně dávno známa, byla prodiskutována na VIII. sjezdu a přijaté zásady byly také tiskem publikovány.

Základní směrnice pro nynější daňovou reformu jsou obsaženy ve vládním programu z 8. července 1946 o dvouletém plánu. Chceme zavésti jednoduchou a přehlednou daňovou soustavu, takovou, aby byla každému poplatníku srozumitelná a sociálně spravedlivě rozdělovala daňová břemena. Chceme odlišně zdaňovati důchod z práce, výnos z podniků a důchod bezpracný. Systém přímého zdanění chceme doplnit generální daní spotřební. Daňovou reformu provádíme po etapách. Napřed samozřejmě zdanění důchodu pracovního. Tady budeme míti 4 druhy daně z pracovního důchodu: daň ze mzdy, daň zemědělskou, živnostenskou a ze svobodných povolání. Uzákonili jsme jako první daň ze mzdy. Jako první proto, že se týká největšího počtu poplatníků. Nyní přichází na řadu zemědělská a živnostenská daň. Na zemědělské a na živnostenské dani se začlo pracovati již koncem r. 1946, resp. počátkem r. 1947. Setkávali jsme se však jen s nepochopením. Zejména u daně živnostenské. Ministerstvo financí vedené drem Dolanským nenašlo pochopení pro novou úpravu zdanění nejmenších živnostníků ani u příslušných svazů. Předstíraná ochrana malých živnostníků kryla jen zájmy velkých poplatníků. Chtěli celý nový systém najednou, ačkoliv reformu je nutno provádět jen po etapách, aby byla zvládnuta celá práce a aby snad neznamenala otřes pro státní finance. Ještě nedávno bylo vytýkáno, že ministr financí dr Dolanský nepředloží osnovu zákona o živnostenské dani, ačkoliv deputaci živnostníků v prosinci 1947 slíbil, že osnova bude předložena vládě do 15. února. Návrh zákona o živnostenské dani byl předložen předepsaným způsobem projednán a předkládá se dnes plenu ústavodárného Národního shromážděni ke schválení.

Ke konstrukci živnostenské daně samé je možno uvésti asi toto:

Živnostenskou daní mělo by býti vyřízeno pouze zdanění živnostníkova pracovního důchodu t. j. asi mzdy, na kterou by měl nárok, kdyby byl ve své živnosti zaměstnán za plat. To, oč jeho důchod ze živnosti tuto mzdu přesahuje, mělo by býti vlastně podrobeno dani podnikové, neboť nový systém má jinak posuzovati výnos z práce a jinak výnos z podniků. Takové řešení by bylo sice velmi spravedlivé, ale bylo by komplikované a tedy v rozporu s požadavkem jednoduchosti. Daný problém by bylo možno řešiti dvojím způsobem: buď živnostenskou daň omeziti jen na živnosti, kde živnostník pracuje sám a kde tedy podnikatelská složka jeho důchodu je více méně bezvýznamným podílem, nebo podrobiti živnostenské dani i živnostníky, kteří pracují s malým počtem sil, ale zdanění pracovního důchodu nějak vhodně kombinovat. Dalším problémem bylo, jak vystihnouti jednoduchým způsobem rozdíly ve výnosnosti různých živností navzájem. Živnostenská daň musí býti jednoduchá, o tom nebylo pochyb, aby se poplatník nemusel obraceti na daňovou kancelář a aby jeho záznamní povinnosti byly omezeny na minimum a aby také jeho styk s úřadem byl nejmenší. Proto musí býti živnostenská daň daní paušální, vyměřovanou podle snadno zjistitelných a kontrolovatelných znaků. Při paušálním zdanění musíme předpokládati určitou míru zaměstnanosti a proto paušální zdanění není přijatelné pro větší živnosti, poněvadž předpokládaný čistý výtěžek by mohl býti příliš daleko od skutečného a tudíž zase v rozporu s požadavkem spravedlnosti, jednou s hlediska státní pokladny, po druhé s hlediska poplatníka. Jak se s těmito problémy vypořádáme, je patrno z návrhu zákona.

Živnostenské dani podléhají fysické osoby - jednotlivci - tedy nikoliv společnosti - kteří svým jménem a na svůj účet provozují malou živnost. Nerozhoduje, provozují-li živnost jako majitelé či pachtýři. Provozuje-li živnost vdovským právem vdova, podléhá také živnostenské dani.

Živnostenské dani podléhají pouze živnosti, uvedené v příloze k zákonu. V resoluci, kterou rozpočtový výbor přijal, žádáme, aby seznam živností byl podle možností ministerstvem financí doplňován tak, aby pokud možno všichni malí živnostníci požívali stejně výhodného zdanění pracovního důchodu.

Malou živnost omezujeme dvojím směrem: počtem osob v živnosti pracujících a výší daňového základu. Malou živností je jen ta živnost, kde pracuje poplatník sám anebo nanejvýš s jedním zaměstnancem a s jedním učněm. K manželce a k nezletilým dětem pracujícím anebo vypomáhajícím v živnosti s hlediska tohoto omezení nehledíme. Ve druhém směru je malou živností jen ta, kde daňový základ nepřesáhne Kčs 120.000. Obě podmínky musí býti splněny. Více zaměstnanců nesmí v živnosti pracovati současně ani přechodně.

Tak zvaný berní rok opouštíme. Živnostenská daň se bude vyměřovati za každý kalendářní rok samostatně a to po jeho uplynutí.

Základ daně kombinujeme ze tří složek: ze mzdy, na kterou by měl živnostník nárok, kdyby byl ve své živnosti zaměstnán za plat, z přirážky na mzdy, které vyplatil svým zaměstnancům, a z přirážky na základ, který vynaložil na opatření zboží, materiálu atd. pro živnost. Přirážka na mzdy nesmí činiti více než 20 %, v živnostech, kde převažují výkony, více než 25 %. Přirážka na nákup zboží nesmí činiti více než 7 %. Bude pro jednotlivé obory podle výdělkových poměrů stanovena ministerstvem financí.

Takovýmto způsobem paušálně stanovený daňový základ snižujeme stejně jako u daně ze mzdy o pevné částky na příslušníky domácnosti, pro zmenšenou pracovní schopnost z důvodů invalidity, tělesné nebo duševní vady a z důvodů úlev vdovám a nezletilým sirotkům po padlých legionářích, příslušnících národního boje za osvobození atd.

Po těchto úlevách snížený základ zdaňujeme sazbou daně ze mzdy. Činí-li základ méně než Kčs 19.200, daň samozřejmě odpadá.

Jako u daně ze mzdy může býti i živnostenská daň snížena pro zvláštní poměry, které mají vliv na výnosnost živnosti, anebo které poplatníka podstatně zatěžují, ke kterým se však již nepřihlíželo při stanovení daňového základu anebo při jeho snížení z uvedených důvodů. Takové poměry jsou v zákoně taxativně uvedeny.

Živnostenská daň bude splatna najednou po uplynutí roku do 31. ledna. V této lhůtě se musí podávati také přiznání. Pro rok 1947 platí odlišná ustanovení.

O předpisu budou vyrozumíváni poplatníci hromadně prostřednictvím místního národního výboru předpisným seznamem, který bude vyložen k nahlédnutí po dobu 30 dnů. Do výměru daně bude možno se odvolati do 60 dnů ode dne vyložení předpisného seznamu u místního národního výboru.

Pokud jde o vztah k dosavadním daním a o vztah k ostatním daním z pracovního důchodu, je možno uvésti toto: živnostenská daň nahrazuje všeobecnou daň výdělkovou a daň důchodovou z příjmu ze živnosti, která podléhá nové dani. Povinnost k dani z obratu zůstává zatím nedotčena. Až na ustanovení, že táž osoba může býti uznána za příslušníka domácnosti jenom u jednoho poplatníka a jenom u jedné daně a že u poplatníka, jemuž byla u daně ze mzdy poskytnuta určitá úleva, nemůže býti z téhož důvodu poskytnuta úleva u ostatních daní z pracovního důchodu, nejsou daně z pracovního důchodu nijak navzájem skloubeny a vyměřují se, resp. srážejí zcela samostatně.

V závěru dovolte mi, paní a pánové, abych před celým ústavodárným Národním shromážděním ještě jednou poděkoval Gottwaldově vládě obrozené Národní fronty a zejména panu ministru financí dr Dolanskému a také vlastním tvůrcům osnovy, panu inž. Spáčilovi a vrchnímu odborovému radovi dr Markesovi, jakož i všem úředníkům a zaměstnancům ministerstva financí za jejich velikou práci na tomto velikém díle pro naše živnostníky. Jsem přesvědčen, že podle zásady "věrnost za věrnost" i všichni drobní živnostníci, kteří se budou na velikých výhodách našeho nového, spravedlivého daňového systému naší nové živnostenské daně podílet, vyvodí z uzákonění živnostenské daně jedině správný závěr a zaujmou k našemu národu a lidově demokratické republice v bratrském svazku se všemi ostatními vrstvami pracujícího lidu kladný postoj ke státu a národu, plný nadšeného budovatelského úsilí, a přispějí prací svých zlatých rukou, jichž potřebujeme jako soli - jak pravil předseda vlády Klement Gottwald - k zabezpečení naší národní svobody a státní svrchovanosti tak nejlépe i k zabezpečení a rozkvětu svých existencí.

A ještě na jednu adresu bych chtěl poděkovati, a to na adresu Revolučního odborového hnutí, které v kritických dnech vzalo do svých rukou nejen věci pracujícího lidu továren, šachet, polí a kanceláří, ale také věci živnostníků a zemědělců, a přispělo ohromnou měrou k tomu, že jsme s to uskutečniti tak významné zákonné osnovy v tak krátké době ještě do voleb.

Rozpočtový výbor projednal vládní návrh zákona o živnostenské dani a po některých změnách tento návrh jednomyslně schválil. Navrhuji proto slavnému ústavodárnému Národnímu shromáždění, aby přijalo zákon o živnostenské dani podle zprávy rozpočtového výboru. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Přerušuji projednávání obou prvních odstavců pořadu a nebude-li námitek, přistoupíme k projednávání odst. 3 a dalších.

Jsou snad nějaké námitky? (Nebyly.)

Námitek není.

Přistoupíme k projednávání třetího odstavce pořadu, jimž je

3. Zpráva výborů kulturního a informačního k vládnímu návrhu zákona (tisk 842), kterým se vydávají základní ustanovení o zřizování divadel a o divadelní činnosti (divadelní zákon) (tisk 1061).

Zpravodajem je posl. Homola; dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Homola: Vážené dámy a pánové!

Před vámi leží osnova zákona, kterým se vydávají základní ustanovení o zřizování divadel a o divadelní činnosti, krátce divadelní zákon. Název zákona již jednoznačně vymezuje jeho funkci. Jde o základní zákon, základní kámen organisace a funkce našeho divadelnictví. Vymezuje základní pojetí divadla a divadelnictví v lidové demokracii a je prvním článkem a prvním krokem k právnímu zabezpečení divadla v jeho nové funkci, společného boje po boku veškerého pracujícího lidu za dobudování lidové demokracie a vytvoření socialistické společnosti. Odstraňuje z našeho divadelního světa všechny brzdící momenty, zvláště pak odstraňuje navždy divadelní živnostníky, soukromokapitalistickou smetánku, která žila z divadla na úkor jeho funkce a na úkor rozkvětu positivních, krásných schopností našeho divadla a našeho lidu.

Divadlo se tímto zákonem stává národním kulturním statkem, kterému se zaručují podmínky umožňující zdárné plnění jeho poslání. Základní ustanovení zákona vymezují přesně pojmy dramatického díla, jeho provozování, divadelního představení, divadelního umělce z povolání a divadelního ochotnictví. Poprvé v našich kulturních dějinách se stává divadlem také divadlo loutkové jakékoliv soustavy, čímž napravujeme starou křivdu a stavíme naše loutkové divadlo, které má vskutku světovou úroveň, tam, kam opravdu patří, do jedné řady s ostatním divadlem jako jeden z našich nejkrásnějších a nejvyspělejších kulturních statků.

Státu a lidové správě klade zákon veliký úkol zvyšování kulturní úrovně našeho života. Oba tyto prvky mají v mezích svých rozpočtů a úhradových možností pečovati o zřizování a provozování divadel, o jejich udržování a upravování, mají duchovně i hmotně podporovati jejich činnost a pečovati o divadelní výchovu lidu. (Předsednictví převzat místopředseda dr Chytil.)

Provozovatelé divadel i divadelní ochotnické spolky mají pěstovati dramatické umění ve službě lidové výchovy a duchovní kultury národa. Tím je dán jednoznačný a nejkrásnější úkol našemu divadlu, pomáhat našemu lidu ve velkém úkolu, který podnikl, v budování spravedlivé společnosti. Tím je však dána také velká odpovědnost našemu divadlu, aby odstranilo veškerý brak a kýč a pracovalo v duchu ušlechtilých a krásných tradic našeho národa.