Jsem přesvědčen, paní a pánové, že když byla účinně rozřešena těžká situace vzniklá následkem sucha a neúrody v r. 1947, která byla skutečně zatěžkávací zkouškou vlády republiky a našeho parlamentarismu, že i v budoucnosti se nám a naší lidově-demokratické vládě podaří rozřešit všechny další problémy, před kterými stojí ještě zejména naše zemědělství. Věřím, že jako tentokrát, tak také v budoucnosti bude mít naše vláda na zřeteli vybudování o existenční zajištění našeho zemědělství a zemědělské výroby, neboť silné, zdravé a existenčně zajištěné zemědělství je základem a zárukou blahobytu také ostatních vrstev národa.

Klub lidových poslanců bude hlasovat pro tuto osnovu zákona s vědomím, že je to dílo dobré a prospěšné. (Potlesk.)

Předseda: Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji za výbor zemědělský, zásobovací a osidlovací posl. Mikulášovi.

Zpravodaj posl. Mikuláš: Vzdávám se slova.

Předseda: Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji za výbor rozpočtový posl. Juhovi.

Zpravodaj posl. Juha: Vzdávám se slova.

Předseda: Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. Mikuláš: Nejsou.

Zpravodaj posl. Juha: Ne.

Předseda: Přistoupíme k hlasování.

Osnova má 7 paragrafů, nadpis a úvodní formuli.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovat najednou podle zprávy výborové. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Kdo souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 7 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, nechť pozvedne ruku! (Děje se.).

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové.

Tím je vyřízen 3. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání čtvrtého odstavce pořadu, jímž je

4. Zpráva výborů právního a soc.-zdravotnického o vládním návrhu zákona (tisk 1116), jímž se mění a doplňuje zákon o úpravě svátkového práva (tisk 1125).

Zpravodajem za výbor právní je posl. dr Bátěk; dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Bátěk: Slavná sněmovno!

Vládní návrh zákona, jímž se mění a doplňuje zákon o úpravě svátkového práva, mění a doplňuje zákon č. 248 Sb. ze dne 20. prosince 1946, a to tak, že ke státně uznaným svátkům přidává 2 svátky, a to pondělí velikonoční a pondělí svatodušní, takže počet státně uznaných svátků stoupá na 13, naproti tomu však za dny přechodně pracovní uznává svátek Božího těla a svátek Nanebevzetí Panny Marie, a to na dobu, kdy toho vyžadují hospodářské zájmy státu. Konec této doby stanoví vláda nařízením. Počet památných dnů republiky Československé se nemění. Počet dnů pracovního klidu na přechodnou dobu se tedy nemění a zůstává 6 dnů pracovního klidu ze svátků státem uznaných a 4 památné dny republiky Československé, takže celkem dnů pracovního klidu jest tedy 10, jak tomu bylo dosud.

V článku 1, č. 3 a v článku 1, č. 4 jsou odstraněny pochybnosti, které vznikly při provádění původního zákona a je navržena úprava, směřující k spravedlivému vyrovnání pracovní odměny domáckých a dílenských dělníků.

Právní výbor pojednal o návrhu zákona ve své schůzi dne 31. března t. r. a přijal jej beze změny.

Předseda (zvoní): Zpravodajem za výbor soc.-zdravotnický je posl. Vojanec. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Vojanec: Paní a pánové!

Nová úprava svátkového práva, kterou provádí vládní osnova, kterou má ústavodárné Národní shromáždění v dnešní schůzi schváliti, novelisuje zákon z 20. prosince 1946, č. 248 Sb. Během doby účinnosti tohoto zákona se totiž ukázaly některé nedostatky tohoto zákona právě tak, jako tomu bylo v prvém svátkovém zákoně. č. 65/1925 Sb.

Je příznačné pro nový lidově-demokratický režim a pro novou vládu obrozené Národní fronty Klementa Gottwalda, že tímto zákonem uznává celkem 12, resp. 13 církevních svátků - mimo 4 památné dny. Prvý svátkový zákon z r. 1925 jich znal pouze 9, druhý zákon o svátcích z r. 1946 11 a návrh zákona, který máte dnes schváliti, jich uznává 13. Proč dochází k novele a co je podstatou navrhované změny?

Zákon č. 248 z r. 1946 neuznává za svátky pondělí velikonoční a pondělí svatodušní, stejně tak jako tomu bylo v zákoně z roku 1925. Je pravda, že tyto dva dny nejsou církevními svátky. Oba tyto svátky však mají v našem národě hlubokou tradici církevní i všeobecnou a tak jsme byli svědky toho, že tyto dny prostě se nikde nepracovalo, čili tyto dny se staly svátky via facti.

Zákon č. 248 z r 1946 vešel v účinnost a nabyl platnosti těsně před 1. Lednem 1947, kdy jsme začali budovat svůj nový hospodářský systém - dvouletý hospodářský plán - který plánoval samozřejmě s pracovním výkonem a pracovní dobou. Proto obsahoval tento zákon přechodné ustanovení, že z 11 uvedených svátků jsou dny pracovního klidu pouze 6 svátků, a to Nový rok, Božího těla, Nanebevzetí Panny Marie, všech Svatých a oba svátky vánoční. Ostatních 5 svátků bylo prohlášeno na přechodnou dobu za pracovní dny, a to zejména po dobu dvouletého hospodářského plánu. V praxi se však svátkovalo ne 6, nýbrž 8 dnů podle zákonného stavu a mimo to pak ještě další 4 památné dny. To ovšem byl chaos a zanášelo nám to do výroby a tím do dvouletého hospodářského plánu nepořádek a mělo to přirozeně nepříznivý vliv i na hospodářské výsledky. Musíme si totiž poctivě říci, že poměry zaviněné válkou a poválečnými událostmi nás přímo tlačí a nutí k tomu, abychom využili každého dne pro rychlou obnovu našeho hospodářského života, a jsme proto nuceni chtěj nechtěj omeziti dny pracovního klidu na nejnižší míru, při čemž má býti šetřeno náboženského citu našeho lidu, církevního práva i tradice.

Nový zákon prohlašuje proto za sváteční dny pondělí velikonoční a pondělí svatodušní a uznává je za dny pracovního klidu. O důvodech tohoto opatření jsem již hovořil.

Naproti tomu však budou dva svátky, které dosud byly dny pracovního klidu - svátek Božího těla, který jak víte, je položen vždy na čtvrtek, tedy uprostřed týdne, a dále pak svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna - dny pracovními. Tyto dva svátky, připadající doprostřed pracovního týdne, přerušují plynulost výroby, někde se dodržovaly, někde se pracovalo, takže zde byla nejednota. Ukázalo se také, že jak po stránce hospodářské potřeby, tak i po stránce sociální, zotavení pracujících a nabrání sil, je výhodnějším položiti průběhem roku dva dny oddechu bezprostředně za sebou. Třeba ještě podotknouti, že svátek Božího těla v ostatní Evropě povětšině již dávno není dnem pracovního klidu a světí se v neděli.

Předložená osnova nepopírá však v zásadě platnost svátků, které dočasně v zájmu hospodářské obnovy jsou zrušeny, a naopak umožňuje vládě, aby mohla i tyto svátky, jakmile to hospodářské poměry dovolí, opět prohlásiti za dny pracovního klidu. Musíme míti všichni pochopení pro mimořádnost poměrů, do kterých jsme se dostali válkou a bez vlastní viny, a musíme se všichni přičinit, abychom co nejdříve dospěli k plné hospodářské obnově a klidnému hospodářskému životu. Tak také nejlépe pomůžeme urychlit a uskutečnit budovatelský plán naší nové vlády, kterou jsme se rozhodli ze všech sil všichni podporovat.

Doporučuji proto slavné sněmovně, aby předložený návrh zákona schválila ve stejném znění, jak byl přijat ve výboru soc.-zdravotnickém.

Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava odpadá.

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Bátěk: Nejsou.

Zpravodaj posl. Vojanec: Nejsou.

Předseda: Přistoupíme k hlasování. Osnova má 2 články, nadpis a úvodní formuli. Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovati najednou podle zprávy výborové. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 2 články, nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, nechť pozvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové.

Tím je vyřízen 4. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je

1. Zpráva výborů právního a soc.-zdravotnického k vládnímu návrhu zákona (tisk 1114), kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 28. června 1929, č. 114 Sb., o výkonu lékařské praxe (tisk 1138).

Zpravodajem za výbor právní je posl. dr Erban. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Erban: Paní a pánové, slavná sněmovno!

Právní výbor projednal předložený vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 28. června 1929, č. 114 Sb., o výkonu lékařské praxe. Právní výbor prodiskutoval tento vládní návrh a zjistil, že je to osnova takového opatření, které je nezbytné na dobu, nežli bude zdravotní a lékařská péče definitivně zorganisována na základně, kterou dá nové národní pojištění nemocenské. Proto uvítal výbor v diskusi, kterou o věci absolvoval, zejména, že podle předloženého návrhu může býti zahájena plánovitá distribuce lékařských sil a že může býti přikročeno vážně k zvýšení kvalifikace lékařů, zavedení povinného lékařského výcviku v trvání dvou let po absolvování studií a zkoušek.

Zdůrazňuji tedy jako zpravodaj právního výboru k této osnově především tyto dvě stránky positivní, dále pak, že tím přechází léčebná péče na kolej veřejnoprávní, že tím se staví již základna budoucího národního pojištění nemocenského, na něž se takto orientujeme, a že tím je dána možnost založiti léčebnou lékařskou péči tak, aby zdraví národa bylo chráněno nejen dodatečnými zákroky v případě onemocnění a ohrožení zdraví, ale aby byl léčen i zdravý člověk, t. j. aby byl chráněn lékařským zákrokem preventivním. Zdraví národa jako jeden z vrcholných postulátů socialismu a socialistického budování dočkává se tímto zákonem další ochrany a dalšího podepření. Právní výbor doporučuje, aby vládní návrh byl přijat se změnou textu v čl. I, písm. c), kde se škrtá nadbytečné slovo "předepsaný" za slovem "vykonal", a dále se změnami, které navrhuje pozměňovací návrh pp. posl. dr Bláhy a druhů, k němuž jsem se připojil. Tento návrh byl podán dodatečně po jednání právního výboru na základě doporučení právního výboru, zejména pokud se týče rozšíření doby, po kterou má trvat lékařský výcvik, ze dvou na tři roky.

Předseda: Zpravodajem za výbor soc.-zdravotnický je p. posl. dr Bláha. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Bláha: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 28. června 1929, čís. 114 Sb., o výkonu lékařské praxe, je dalším krůčkem k novému pojímání úkolů dnešního lékaře a zdravotnických otázek vůbec. Všichni se dobře pamatujeme ještě z nedávné doby, že lékařství znamenalo svobodné povolání, nezávislé na všechny strany, bez jakýchkoliv služebních nebo jiných příkazů, kdy pro každého lékaře bylo rozhodující pouze to, co mu diktovala lékařská věda, pokud ji ovládal, a jeho lidské svědomí. Bylo také mnoho lékařů, kteří právě z tohoto důvodu naprosté svobody a neomezeně volného rozhodování si zvolili lékařství za své povolání. Naproti tomu víme, že i v této době - jak to zejména pamatujeme my, kteří jsme z lékařských rodin - vždycky lékař znamenal důležitého sociálního činitele v lidské společnosti. Každý dobrý lékař předpokládal člověka lidumilně založeného, který z dobré vůle sloužil každému, kdo pomoci potřeboval. A tak víme, že příslušníci tohoto povolání, pokud je vykonávali svědomitě a poctivě, byli vlastně otroky nejrůznějších zájmů a cílů jednotlivců i skupin v případech potřebných, nepotřebných a často i zlovolných. To bylo v době, kdy se zdraví podle zásad individualistického liberalismu považovalo za soukromou, ba intimní záležitost každého jedince, kdy společnosti nezáleželo na tom, jaký je zdravotní stav druhého, neměla-li na něm přímý osobní zájem nebo zisk, a také jedině podle hmotných prostředků měl každý na toto zdraví právo. Tak jako všechny hospodářské, sociální a jiné lidské ohledy platily jenom pro ty, kteří na to měli, mohli si jenom majetní dovolit stonat a hlavně své zdraví opatrovat a po případě opravovat.

Teprve nový socialistický a demokratický řád se počal dívat na zdraví po všech stránkách s jediného hlediska. Začal v něm vidět nezbytný předpoklad životní úrovně, blahobytu, pracovní schopnosti a radosti ze života každého jednotlivce a zájem celku, protože jenom zdravý člověk je plně výkonný a užitečný, kdežto každý nemocný, chorý a invalidní znamená ztrátu, protože na něho a za něho jiný doplácí a musí pracovat. Od té chvíle se začala veřejnost a lidská společnost zajímat o otázky zdraví všech, čili nastala i v tomto směru nová sociální politika. Byla vedena vývojově a etapovitě, jak jsme to viděli za posledních 50 let postupně ve vývoji sociálního a nemocenského pojištění, a v těchto dnech docházíme po této stránce k cíli a k vyvrcholení v národním pojištění. Stejně je tomu po stránce veřejného zdravotnictví, ústavnictví, léčebné péče a zdravotní policie. Všichni přišli k názoru, že chorobnost a nemocnost je stejně důležitým nepřítelem a nebezpečím jako každý jiný nepřítel mravní i fysický pro celý národ, pro stát a lidskou společnost.

Proto jsme se také přestali dívat na lékaře jako na soukromou osobu, jejíž lidský poměr a vztah k nemocnému by se vytvářel na individuálním a finančním podkladě každého jednotlivce. Z lékařů se stali vojáci a bojovníci obranné fronty této důležité otázky národa a služebníci zdravotní politiky. A dnes, kdy přikročujeme ke znárodnění a zestátnění všech důležitých složek našeho národního života, kdy dáváme do našich základních ústavních zákonů potvrzení, že každý člověk má právo na ochranu svého zdraví, musíme každému zajistit lékařskou pomoc a ochranu, aby byl co možná nejvíce uchráněn nebezpečí choroby a aby v případě nemoci co nejrychleji dosáhl pomoci v největší míře. To je otázka, která od základu mění podklad lékařského povolání. Jednotné státní a sociální plánování nemůže proto ponechávat každému lékaři, aby se svobodně rozhodoval o léčení a o svých schopnostech k tomu, nýbrž chce mít záruku a kontrolu, že ti, jimž je svěřen do rukou bez jakýchkoliv opravných možností a prostředků nejdůležitější majetek každého člověka, to jest jeho život a zdraví jsou k tomu po stránce odborné a vědecké schopni, aby nezáleželo na volném uvážení jednotlivců, kde a jak se chtějí do této práce podle svých osobních názorů a zájmů zapojiti, a aby nedocházelo k takovým anomáliím, jako na př., že bychom v Praze a v jiných velkých městech měli jednoho lékaře na 400 i méně lidí a naopak jinde nejen celé obvody, nýbrž i okresy a kraje, zejména v pohraničí, bez jakékoliv dosažitelné lékařské pomoci. Stát musí mít v tomto zejména dnes těžkém boji o národní zdraví stejnou akční možnost a volnost disponovat svými vojáky a důstojníky jako každá operační armáda ve válečném poli.