Sociální pojištění se rozšiřovalo na stále nové a nové obory pracujících a na jiná rizika práce. To vedlo k postupným úpravám, z nichž nejdůležitější je úrazové pojištěni dělnické, nemocenské, pensijní pojištění a posléze pojištění invalidní a starobní. v neposlední řadě je třeba jmenovati i novou instituci sociální ochrany, a to instituci rodinných přídavků. Toto rozšíření rizik i okruhu osob vede nesporně ke snahám, aby do ochrany byly pojaty i vrstvy dosud nezabezpečené, a tak docházíme k realisaci toho bodu košického vládního programu, který znamená sociální zabezpečení všech obyvatel státu.

Plná ochrana všech pracujících staví nás však před nové problémy, a to problémy povahy spíše hospodářské. Systém úplného sociálního zabezpečení přesahuje totiž rámec, který byl vymezen v sociální politice liberalistickou ideologií. Systém úplného sociálního zabezpečení vyžaduje nové uspořádání hospodářských poměrů, neboť takové zabezpečení je v úzké souvislosti s hospodářskými opatřeními. A zde - dovolte mi poznamenati - mohli jsme spatřovati u nás příčinu všech těch otevřených a skrytých útoků proti národnímu pojištění. Ti, kteří se snažili znemožniti projednávání otázky sociální bezpečnosti našeho občana, si byli dobře vědomi toho, že takováto bezpečnost je podstatným krokem k přeměně kapitalistického systému v socialistickou společnost.

V národním pojištění budujeme instituci, která prakticky obsáhne celé obyvatelstvo státu. Národní pojištění poskytne každému jedinci rozumné prostředky k živobytí při všech možných nahodilostech života. Tato instituce bude vyžadovati pronikavý zásah do distribuce pracovního důchodu a proto musí být v souladu s celou hospodářskou politikou státu. Tato hospodářská politika však nemůže býti jiná než plánovitá, socialistická. Proto také nejde při posuzování úrovně národního pojištění, jeho rozsahu a výše jednotlivých dávek o otázku, zda budeme schopni opatřit potřebné prostředky, jako spíše o otázku, zda tyto prostředky chceme národnímu pojištění věnovat. A právě v těchto dvou prostých slovech, zda můžeme nebo chceme věnovat potřebné prostředky, se zračí rozdíl dvou systémů, rozdíl dvou rozličných světů.

Ve Spojených státech severoamerických stávkuje právě v těchto dnech 400 tisíc horníků za požadavek přiznání penzí pro přestárlé a práce neschopné horníky - invalidy, své kamarády. To je v bohaté zemi liberalistického hospodaření. U nás, v zemi malé, chudé, dáváme nejen horníkům, ale i všemu obyvatelstvu sociální bezpečnost. V tom je ten rozdíl dvou světů. V liberalistické společnosti operují proti důslednému provádění sociální politiky argumenty o hospodářské únosnosti, o rentabilitě podnikání, o ohrožení zisků a tím o podvázání investic. Ponecháváme přitom stranou ty názory kapitalistického myšlení, podle nichž nemá nikdo práva na peníze, které si nevydělal. Každému z nás je zřejmo, že ne vlastník výrobních prostředků tvoří kapitál, nýbrž ti, kteří pracují.

Všechny dávky z národního pojištění pro ty, kteří jsou pro nemoc, úraz, invaliditu nebo stáří neschopni pracovat, nebo pro ty, kteří ztratili svého živitele, musí být odňaty z pracovního důchodu těch, kteří pracovat mohou. Prakticky tu jde o prostou úvahu, oč můžeme snížit životní úroveň pracujících ve prospěch práce neschopných, nebo chcete-li, o tu prostou úvahu, kolik chceme ze svého vlastního důchodu věnovat pro své vlastní zabezpečení pro všechny nahodilosti života. Položíme-li si takto otázku hospodářské únosnosti národního pojištění, tu nám celá ta problematika bude jasná, jako bude jasná každému pracujícímu. Buďme při posuzování této otázky vedeni jediným hlediskem: národní pojištění nesmí být institucí, která by komukoliv zabezpečovala bezpracný důchod. Již v Prozatímním Národním shromáždění jsem hájil tuto zásadu. Ti, kdož mohou pracovat a přispívat k tvorbě národního důchodu, mají se na této tvorbě podílet. Jen tehdy budeme moci předpokládat, že pracující rádi snesou zkrácení svého pracovního důchodu ve prospěch práce neschopných, dokážeme-li, že tohoto zkrácení důchodu není zneužíváno.

Při stanovení výše dávek bylo vodítkem hledání takového řešení, které by v souladu s hospodářským stavem zaručovalo maximum životní úrovně těm, kteří ztratili důchod ze své práce. Hledání této formy nebylo snadné, ale i tuto otázku nám vyjasnily únorové události. Jednou pro vždy byly z rozhodování odstraněny licitační methody a všechny ty nectnosti starého systému Národní fronty, které v podstatě ohrožovaly každou dobrou věc, ba často předem dobrou věc ubíjely.

Národním pojištěním nevytváříme však něco naprosto nového, ale existující zdokonalujeme, vytváříme systém spravedlivější, a pokud jde o distribuci pracovního důchodu, přebíráme jeho podstatnou část, kterou spravedlivěji rozdělujeme. Dále jde u nás v podstatě o přeměnu dosavadních dílčích systémů sociálního pojištění v systém nový, jednotný.

Dosavadní úhradovou soustavu opouštíme. Nechceme vytvářet obrovské reservy, které by teprve v budoucnu měly zabezpečovati napadlé nároky, chceme, a to naprosto záměrně, již od počátku účinnosti zákona o národním pojištění rozděliti ve formě důchodu v podstatě vše, co se na pojistném nebo státním příspěvku vybere. Podle této zásady nebude nové pojištění znamenat pro vrstvy dosud nepojištěné jen a jen placení pojistného pro případná krytí budoucích nároků, ale bude zároveň znamenat faktickou výplatu důchodů všem potřebným osobám z těchto dosud nepojištěných vrstev formou instituce důchodu sociálního. Psychologicky bude tedy nový systém pro samostatně hospodařící sympatičtější, než tomu bylo pro dělníky v době, kdy se rodilo pojištění invalidní a starobní.

Dosavadní úhradové systémy počítaly podle pojistně-matematických zásad s průměrným prémiovým krytím, jež zajistilo budoucí nároky. V národním pojištění bude však třeba počítat již od počátku s těmi vrstvami našich obyvatel, které dosud pojištěny nebyly, tedy s potřebnými lidmi starými a invalidními z okruhu osob samostatně hospodařících. Zatížení bude proto již od počátku značné a bude vzrůstat se stářím pojištění. Dosavadní systém měl nevýhodu v tom, že počáteční pojistné muselo být stanoveno vysoko vzhledem k budoucím nárokům a vedlo k vytváření značných rezerv, jež by tyto budoucí nároky zaručovaly, na druhé straně však bylo toto pojistné poměrně stálé, to jest nezvyšovalo se prudce tou měrou, s jakou rostly nároky pojištěnců. Další nevýhodu je spatřovat v tom, že tento systém počítal s dlouhým plánem, trvajícím déle než život jedné generace, a nemohl být proto prakticky nikdy splněn. Co v těchto dlouhých letech prodělalo naše důchodové pojištění změn, vynucených měnovými výkyvy, dvěma světovými válkami a hospodářskými krizemi! A konečně třetí nevýhodou byly veliké reservy samy, jež byly tvořeny na starých představách o měně a jejím zlatém krytí a nikoliv podle nových, jedině správných faktů, že podklad měny spočívá v práci a výrobnosti celého národa.

Dosavadní způsob úhrad bude proto nahrazen způsobem jiným, rozvahovým. Jsme si však vědomi toho, že i tento systém může míti své nevýhody a může skrývat určitá nebezpečí. Jeho vada je v tom, že by pojistné musilo mít prudce stoupající tendenci shodnou s růstem napadlých nároků, a nebezpečí pro národní pojištění je v tom, že vstoupí v život, aniž tu jsou dostatečné reservy pro nepříznivé vlivy, ležící mimo jeho vlastní působnost a mimo vlastní možnosti. Tyto nepříznivé vlivy mohly by ohrozit stabilitu národního pojištění.

První vadě však bude odpomoženo tím, že zavedením národního pojištění budou poskytnuty důchody nejširším vrstvám osob, které splní věkovou hranici předepsanou pro starobní důchod, nebo těm, kteří jsou invalidní a dosud pojištěni nebyli. Nudou tedy poskytnuty důchody rolníkům a živnostníkům hned od počátku národního pojištění. To povede k tomu, že náklady na toto pojištěni budou vyrůstat povlovně a že zvýšená úhrada pojistným a státním příspěvkem může býti v souhlase se stoupající výší národního důchodu a tím se zvyšováním mzdové hladiny i s výnosem daní.

Další nebezpečí, o kterém jsme se zmínil, lze zmírnit podstatným zvýšením rezerv. Tyto reservy musí národní pojištění míti prostě z toho pochopitelného důvodu, že musí býti vyzbrojeno pro zjevy, kterým se ani v plánovaném hospodářství nevyhneme. Stačil by poukaz na podstatné snížení národního důchodu v minulém roce, zaviněné neúrodou. Než plánované hospodaření je závislé na možnostech získání surovin ze zahraničí. Dále tu mohou hrát značnou roli hospodářské deprese ve světovém hospodářství, jež se mohou projevit i u nás poklesem výrobnosti, i když se nemusíme obávat krizí, jaké bývaly před válkou. Tyto krize vedou k velikému tlaku na sociálně pojišťovací ústavy, totiž k útěku před nezaměstnaností do nemocnosti a do důchodů: V takových obdobích rostou rapidně výdaje pojištění a při tom klesá výnos pojistného i daní. Taková období mohou být překonána zásahem značnějších rezerv, neměla-li by ohrozit celou podstatu národního pojištění a tím i státu.

A tož: reservy musí být, a to reservy rozumně uvážené. V národním pojištění bude vytvořena reserva v pojištění nemocenském ve výši půlročního vydání, to je asi 5 miliard korun - je jí třeba proto, že v tomto pojištění jsou mimo již zmíněné vlivy možny i vlivy jiné vedoucí k nadměrné nemocnosti vlivem infekčních chorob - a reserva ve výši tříletého vydání pojištění důchodového, to je přibližně 50 miliard Kčs. Dnešní reservy celého pojištění činí okrouhle 36 miliard, po odpočtu rezerv určených ke krytí vyšších nároků pojištěnců náhradních pensijních ústavů a vázaných částek pak asi 28 miliard Kčs. Jsou nedostatečné vzhledem k ročním nákladům tohoto pojištění. Nezapomínejme, že tyto reservy značně poklesnou především valorizací starých důchodů na výši aspoň odpovídající cenovému indexu. Tato valorizace není vlastním úkolem národního pojištění a musí se provést na účet dnešních rezerv.

Národní pojištění nám odčerpá podle odhadu ročně přibližně 26 miliard národního důchodu, a tento náklad bude v příštích letech vzrůstat. Odhadnutá částka je bez zaopatřovacích platů veřejných zaměstnanců. V prvním roce národního pojištění bude potřebí jen na léčebnou péči a na dávky z nemocenského pojištění částky přibližně 9 miliard; na pojištění důchodové 16 - 17 miliard, na sociálně-zdravotní investice pak jedné miliardy. Spolu se zaopatřovacími platy veřejných zaměstnanců bude celková potřeba na sociální bezpečnost našeho lidu vyžadovati přibližně 15 % národního důchodu. A tu přicházíme k otázce, zda nebudeme sahati na podstatu svého národního majetku tím, že se pro ideu národního pojištění uskrovníme v produktivních investicích, a zda tak nepoložíme zábranu dalšímu rozvinutí pracovních příležitostí a ekonomickému využití pracovních sil a zábranu, která nám znemožní růst národního důchodu. S jednou námitkou jsem se již vypořádal tím, že jsem řekl, že v podstatě je to otázka naší vůle, co vlastně jsme ochotni ze své životní úrovně věnovat těm, kteří bez vlastní viny pracovat nemohou, nebo svému vlastnímu zabezpečení v budoucnu. S druhou námitkou bych se chtěl vyrovnat nyní.

Hovoříme-li o funkci státu v národním pojištění, buďme si vědomi, že stát jsme my všichni. A stát nám může poskytnout jen to, co my mu dáme, co vytvoříme svou vlastní prací.

Státní příspěvek národnímu pojištění bude činit v prvém roce přibližně 2 1/2 miliardy a bude se zvyšovat do roku 1956 o půl miliardy ročně. Má to být částečná úhrada na vydání pojištění důchodového a příspěvek kolem půl miliardy na pojištění nemocenské kromě úhrady poloviny ošetřovaného v nemocnici. Vlastní příspěvek státu bude proto vcelku stejný jak o dosud. Uvažte, jaké obrovské náklady věnuje stát na základní částky ve všech odvětvích veřejnoprávního sociálního pojištění, jaké miliardové částky věnuje na příplatky k důchodům, na podpory pro přestárlé, na člověka nedůstojnou chudinskou péči, na rekreaci a různou charitativní péči.

V národním pojištění bude mít stát dokonale vyřešenu otázku chudinství. Bude mít postaráno i o vyřešení otázky populační ve směru zdravotnickém a sociálním. Bude mít vyřešenu péči o zdraví všeho občanstva, a to jedinečným způsobem, pokud jde o systematiku a účelnou organisaci zdravotní služby. Řada ministerstev se bude moci věnovat svým vlastním úkolům, neboť budou ušetřeny agendy, kterou se dosud musí zabývat. Je až překvapivé, jaké obrovské položky jsou právě pro ty úkoly sociální, které na sebe převezme naše národní pojištění, zařazeny do jednotlivých resortů státních. Nehovořím ani o tom, jaké obrovské částky se pro tyto účely věnují z rozpočtů téměř všech našich obcí a měst. Péče o všechny lidi neschopné práce nebude patřit k vlastním úkolům jednotlivých resortů státní a veřejné správy, ale pojištění národnímu. Nechci se při tom zmiňovat o celé té rozbředlé charitativní péči, která spolu s roztříštěnou péčí veřejnou a dosud nepřehlednou a nesjednocenou administrativou sociálně pojišťovacích institucí umožňuje výhody těm, kteří se vyznají v kumulaci výhod, na úkor těch, kteří se v tom nevyznají. V národním pojištění bude míti aspoň takový minimální důchod, z kterého se dá skromně žít, každý člověk invalidní anebo stařec, vdova nebo osiřelé dítě. V rozpočtech státní správy se proto v příštích letech udá přesun všech těch položek, které s vlastním posláním jednotlivých resortů nebudou mít nic společného. Byla by to těžká operace v tom systému Národní fronty, který jsme v únoru opustili. Vyšlapané cesty se nerady opouštěly, ač každému bylo zřejmo, že dosavadní stav byl nehospodárný, nekontrolovatelný pro svoji nepřehlednost a že prakticky znemožňoval spravedlivou úpravu pro ty, kteří ji vyžadovali.

I vlastní rozpočty samosprávy se zmenši. Stát ušetří proto i na přídělech samosprávě. Zkrátka: reorganizací celé té nepřehledné a rozbředlé sociální péče se najdou takové částky, že jejich výše odstraní nedůvěru ve vlastní možnosti státu a odstraní strašáka neúnosnosti státního příspěvku národnímu pojištění.

Říkáme-li, že tajemství úspěchu a úspor ve státní administrativě spočívá ve zjednodušení a přitom v rozumné administrativní decentralisaci, pak to tím více platí pro sociální pojištění. Budou jednotné ústavy pro všechny pojištěnce, kteří jsou zabezpečeni podle jedněch spravedlivých zásad. Přitom to však musí být ústavy tak správně decentralisované, aby ve svém okrese co nejblíže k pojištěnci mohly zdárně plnit svěřené jim úkoly.

Úspěch národního pojištění spočívá proto nejen ve sloučení všeho dosud roztříštěného pojištění a ve sjednocen jeho nositelů, ale i v rozumném rozložení, tedy v opětné decentralisaci - ale již jednotného pojištění - na nejlépe vyhovující okresní celky. Těm pak je třeba dát takovou míru autonomie v provádění jednotného sociálního a zdravotního plánu, aby úkoly mohly být rychle, neodkladně a dobře plněny. Takto pochopená reforma organisace našeho sociálního pojištění bude druhým zdrojem překvapivých administrativních úspor a dalším vyřešením otázky, kde vzít peníze na národní pojištění.

A nyní mi dovolte, abych se zmínil o třetí úhradové složce národního pojištění. I v národním pojištění bude třeba počítat s pojistným, jež bude hlavním zdrojem prostředků umožňujících plnění úkolů. Pojistné v národním pojištění bude stanoveno procentní sazbou vyměřovacího základu, to je příjmu rozhodného pro pojištění, který má být směrem nahoru maximalizován částkou 120.000 Kčs ročně. U zaměstnanců všeho druhu je tímto příjmem mzda nebo služební požitky. U osob samostatně výdělečně činných s výjimkou zemědělců je tímto příjmem příjem stanovený příslušnou mzdovou vyhláškou. Pro zaměstnance tak odborně kvalifikovaného, že může zastupovat podnikatele ve vedení podniku, však nejméně příjem nejlépe placeného zaměstnance podniku zvýšený o jednu třetinu. U zemědělců to bude příjem rozhodný pro pojištění, který bude stanoven vyhláškou, a to se zřetelem na rozlohu pozemku, výrobní oblast, bonitu a kulturu půdy a na způsob hospodaření. Při tom u zemědělského podniku v rozloze 50 ha v řepařské oblasti nejlepší bonity bude tento příjem stanoven částkou 120.000 Kčs ročně, která se bude snižovat u menších hospodářství horších výrobních oblastí a bonity. U spolupracujících členů rodiny bude se za vyměřovací základ považovati příjem, který by podle mzdových vyhlášek náležel zaměstnanci, jehož spolupracující člen rodiny nahrazuje, nikoliv však příjem vyšší než příjem, podle něhož je pojištěna osoba samostatně výdělečně činná.

Řekněme si něco o sazbách příspěvkových. Na pojištění nemocenském u zaměstnanců na př. průmyslových to bude 6,8 % z vyměřovacího základu, pro pojištění důchodové 10 % , pro pojištění úrazové 1 %. Dále je tu ještě příspěvek do fondu rodinných příplatků ve výši 4 %, 1 % pro úrazové pojištění. Vcelku to bude činiti 22,8 %. Z dosavadních sazeb bylo pojištění nemocenské v průměru 6,4 % , pojištění invalidní a starobní 6 %, pojištění úrazové asi 2 % v průměru a rodinné příplatky 4 % a 1 % včleňování do zaměstnání. Dosavadní výše pojistného byla tedy 19,4 %. Půjde tu o zvýšení prakticky o 4,6 %. Tyto sazby důchodového i nemocenského pojištění, především sazby důchodového pojištění znamenají u soukromých zaměstnanců, pojištěných dosud v pensijním pojištění s platem menším než 60.000 Kčs ročně, snížení proti dosavadním sazbám. U lépe placených zaměstnanců dojde pro zvýšení započitatelné hraníce vyměřovacího základu na 120.000 Kčs k určitému zvýšení. U dělníků dojde ke zvýšení pojistného. Zvyšují se však, a to velmi podstatně, dosavadní nároky z tohoto pojištění. Veřejní a státní zaměstnanci, jak již bylo dříve řečeno, zatím národnímu pojištění důchodovému podrobeni nebudou, poněvadž mají své zaopatření.

Podle osnovy zákona se předpokládá jako zásada, že celé pojistné za zaměstnance platí zaměstnavatel. Poněvadž však okamžitý přechod k navrženému systému placení pojistného by podle důvodové zprávy vyžadoval splnění některých hospodářských předpokladů, je v přechodných ustanoveních § 255 osnovy stanoveno, že z pojistného hradí zaměstnavatel a zaměstnanec část, kterou určí vláda nařízením. Považuji placení pojistného zaměstnavatelem přirážkou ke mzdě za správnější než srážkou ze mzdy. Především proto, že by nám toto řešení přineslo administrativní úspory nejen ve vlastní administrativě sociálního pojištění, ale zejména v podnicích. Ostatně pro národohospodáře to zůstává stejné. Ať tak či onak, zaplatí pojistné naše hospodářství a naše práce a zůstává si lhostejno, dáme-li prostředky pro národní pojištěni nezbytné z té či oné kapsy téhož kabátu. V řízeném systému mzdovém se ostatně bere i tak zřetel při stanovení mezd na částky, které jsou zaměstnancům sráženy z mezd z titulu pojistného. Je tedy ať tak či onak nutno počítati s těmito částkami jako se součástmi kalkulace cen výrobků. Řešení, jež má na mysli košický vládní program, je však spravedlivější, a to proto, že úhrada nákladů národního pojištění byla rozdělena relativně spravedlivěji.

Je pravda, že se pojistné sociálního pojištění převaluje do cen statků a služeb a že se přeměňuje fakticky v obecnou spotřební dávku, zatěžující každého konsumenta podle míry jeho konsumu. Je tu také názor - často velmi zdůvodněný - že každá spotřební dávka je do jisté míry asociální, když to postihuje poplatníka podle míry jeho spotřeby a nikoliv podle výše jeho příjmů. Avšak v podstatě tu jde jen a jedině o systém, který může i spotřební dávky učiniti sociálními, nikoliv asociálními.