Způsob srážky ze mzdy má své nedostatky ve zbytečné evidenci, v rozčleňování pojistného a v administrativních výlohách, především zase u podniků. Je nelogické, když ku příkladu v hornictví se platilo dosud pojistné tak, že 5 % platili pojištěnci srážkou ze mzdy, 10 % podniky přirážkou ke mzdě, další přirážkou k cenám uhlí, která se přece zase objevuje v jeho cenách tak jako obě předešlé složky, a příspěvkem státu. Je nasnadě, že zjednodušení je tu žádoucí.

Jsem přesvědčen, že tuto otázku placení pojistného nám vyřeší blízká budoucnost a že se v této otázce budeme říditi zásadami platnými v Sovětském svazu, kde neexistuje srážení pojistného ze mzdy, ale naopak přirážkou ke mzdě.

Abychom mohli všechny úkoly zvládnout, je třeba mít administrativní základ. Je třeba roztříštěné sjednotit, skloubit, administrativu zjednodušit a ekonomicky využít pracovních sil i zařízení.

Zaměstnanci sociálně pojišťovacích ústavů mají vesměs kladný poměr k naší socializující demokracii. Jsou stále připraveni, aby zvládli všechny úkoly, které jsou na ně vkládány. Administrativa většiny sociálně pojišťovacích ústavů se ostře liší od těžkopádnosti a nepružnosti veřejné správy. Hovořím o tom ze dvou důvodů. Za prvé proto, aby příslušná prováděcí nařízení, jež budou vydána podle tohoto zákona, byla vedena hlediskem zachovat dosavadní pružnost administrativy, a za druhé proto, abych jménem všech zaměstnanců sociálně pojišťovacích ústavů ubezpečil vládu Klementa Gottwalda a ministra sociální péče, že budeme věnovat všechny svoje síly tomu, aby národní pojištění vešlo v život bez otřesů a plynně. Vítáme proto, že jednotlivé části zákona o národním pojištění nabudou účinnosti postupně. Tím je dána možnost, aby všechny přípravné práce byly vykonány včas a dobře.

Organisační soustředění bude jako prvá etapa národního pojištění provedena 1. července tohoto roku. Je to předpoklad, bez kterého by nebylo možno provádět jednotný systém sociálního pojištění. Způsob, který jsme dosud měli, znamenal, že tytéž administrativní i léčebné úkoly byly prováděny roztříštěným organismem. Je snad zbytečné, abych uváděl výčet těchto organismů. Není divu, že kupříkladu lékařské poslání bylo v tomto systému často snižováno na převážně administrativní činnost. Zrovna tak bylo ztěžováno lékárnám proúčtování vydaných léků a léčiv.

Organisačním sjednocením veřejnoprávního pojištění bude dosaženo předpokladů nejen pro jednotně řízenou léčebnou péči, nýbrž i pro péči preventivní. Bude umožněno řádné plánování, jehož výsledkem budou značné administrativní úspory jak ve vlastních ústavech, tak i v nemocnicích a všech léčebných zařízeních a posléze i ve vlastní státní správě.

Druhou etapou bude realisace národního pojištění důchodového a zavedení národního pojištění nemocenského pro vrstvy zaměstnanecké. Podle návrhu zákona má toto období započíti 1. října t. r. a do té doby bude třeba zdolati obrovské administrativní práce, neboť do té doby musí být naprostý přehled o sociálním postavení všech vrstev národa, tedy nejen osob dosud pojištěných, ale i osob samostatně hospodařících, i osob z kruhů dosud nepojištěných, kterým zákon zaručuje důchod sociální. Zaměstnanci sociálně pojišťovacích ústavů i tuto práci zdolají. Rádi obětují své dovolené a všechen svůj volný čas v přesvědčení, že tak činí pro sociální mír v národě a pro šťastnou jeho budoucnost. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Národní pojištění nemocenské pro zbývající část obyvatelstva dosud nepojištěného, tedy pro samostatně hospodařící osoby, vejde v život teprve dnem 1. ledna 1950. Vím, jaké námitky proti zavedení tohoto odvětví sociální ochrany byly uváděny. Jednou z nich je námitka, že je dosud nedostatek lékařů. Pravda, je nedostatek lékařů v určitých místech, na venkově a v pohraničí, zatím co jinde je jich více než dost. Jsou města, kde na 500 obyvatel je jeden lékař, naproti tomu jsou oblasti, kde tisíce obyvatel si stěžuje na nedostatek lékařů, a kde jsou lékaři v pravém slova smyslu předření a nemohou postačit na všechny úkoly, jež jsou jim ukládány.

Bylo by tu třeba účelné organisace, účelného rozložení těch sil, jež jsou k disposici. Doufejme, že nám v tomto směru pomohou právě ta opatření, jež jsme zde přijali.

Další námitka, která byla uváděna, je skutečnost, že nemáme dostatek ambulatorií. Jejich výstavbu však neskončíme během jednoho roku. Ta budou vyrůstat z nezbytné potřeby a systematické práce okresních sociálních pojišťoven. Apelujeme tu na ministerstvo zdravotnictví i ministerstvo techniky a na všechny činitele, kteří spolurozhodují o plánovité výstavbě státu, aby otázku vybudování oblastních ambulatorií a ústavů lidového zdraví nepouštěli se zřetele. Bude třeba v krátkém čase vybudovat takovou síť ambulatorií, aby vyhovovala.

Vrstvy dosud nepojištěné jsou především na venkově. Venkov býval kdysi reservoirem zdravé krve, dnes tomu již tak bohužel není. Když jsme prováděli minulého roku i letos soustavné zdravotní prohlídky pracující mládeže, přišli jsme při nich ke smutným zkušenostem. Městská mládež je tělesné vyspělejší, je lépe živena a je zdatnější. Je to důsledek lepších hygienických i existenčních podmínek. Také kojenecká úmrtnost je větší na venkově než ve městech. Příčiny hledejme opět v nižší úrovni a hygieně venkova proti městům.

Z toho všeho, co jsem tu uvedl, vyplývá, že by bylo moudré, abychom národní pojištění nemocenské pro osoby samostatně hospodařící uvedli v život co nejdříve. Vím, že proti tomuto pojištění se často ozývaly hlasy i z vlastních kruhů samostatně hospodařících. Často to byly hlasy živené zájmem udržeti jakousi svépomocnou instituci, která však nemůže zdaleka nahradit a také nenahradí pojištění národní. Jsou to i předsudky. Vzpomeňme, že mnohdy bylo třeba zavádět i taková zařízení, pro která nebylo vůbec pochopení, ba která musela být zavedena i proti vůli těch, jejichž prospěchu byla určena. Ku příkladu při zavedení očkování proti neštovicím. A přece, kdo by se ještě dnes bránil těmto opatřením? Nejde totiž jen o ozdravění celého národa, nýbrž - a to především - o zdravý základ a možnosti dokonalého pojištění důchodového.

A zde jsem u spojitosti a závislosti obou typů našeho národního pojištění. Nechceme totiž být národem početných důchodců s nedostatečnými existenčními prostředky, nýbrž národem zdravých lidí. Chtěli bychom žít ve státě, kde je důchodců málo, za to dobře zabezpečených, a naproti tomu co největší počet těch, kteří se podílejí na tvořivé práci. Cesta k takovému uspořádání vede národním pojištěním nemocenským, které vyřeší dokonale problém prevence i problém kurativní. Smyslem obou problémů je snaha odvrátit invaliditu a snížit počet důchodců na míru, která zabezpečí slušnou existenci těm, kteří pro svůj špatný zdravotní stav nebo pro stáří pracovat již nemohou.

Důchodové pojištění má zaručit lidem invalidním a starým, vdovám a sirotkům takovou míru sociálního zabezpečení, která by byla úměrná výši důchodu, jež důchodci plynula z jeho důchodu pracovního, při tom minimem bude důchod sociální, maximem spravedlivé hodnocení zásluh a práce jednotlivce, který vytrval ve svém zaměstnání do vysokého věku a tvořil tak hodnoty, jimiž je lidské společnosti umožněna její existence.

Národní pojištění důchodové řeší také ožehavou otázku sociálního nazírání na práci tím, že odstraňuje rozdíl mezi pojištěním pensijním a pojištěním invalidním a starobním. Jsou tu dány stejné zásady, podle nichž je práce stejně hodnocena. Nesprávný sociální názor na práci nám často zaviňoval útěk od práce manuální k tzv. práci ve vyšších službách. A přes to, že bílý úřednický límec skrývá mnohdy více sociální bídy než modrá dělnická halena, je tu snaha dostat se do tzv. vyšších služeb. Říká se, že v těchto službách je výdělek sice namnoze menší, zato však postavení stabilnější a že takový zaměstnanec je pod penzí. Národní pojištění tento nesprávný sociální názor na práci změní.

Národní důchodové pojištění odstraňuje také ničím neodůvodněné rozdíly v hodnocení nároku vdovy po dělníku a úředníku. Zatím co dělnická žena musila býti 55 letá nebo tak invalidní, že nebyla s to, aby si vydělala ani třetinu toho, co žena zdravá, nebo pečovala aspoň o 2 dětí mladší 16 let, aby dosáhla vdovského důchodu, byl nárok vdovy po úředníku bezpodmínečný, třeba to byla vdova mladá, bezdětná a zdravá. Stanovení stejných zásad, jak je tomu v navrhovaném zákoně, je proto především otázkou morálního nazírání. Spravedlivá úprava v tomto směru, jak je osnovou řešena, zamezí spekulativní uzavírání sňatků, kdy mladé a zdravé ženy se vdávají za staré pány pod penzí.

Každý, kdo pracuje, vytváří hodnoty, jimiž umožňuje lidské společnosti její existenci. Má proto právo, aby v případě invalidity nebo stáří bylo o něho postaráno. Zrovna tak dělník jako úředník, rolník jako řemeslník. Není také rozumné, aby práce lidí při jejím sociálním hodnocení byla rozlišována na produktivní a neproduktivní. Každá práce je nutná, bez ní by nebyl možný pravidelný a harmonický tep hospodářského života. Na příklad to, ze máme kvalifikovaného dělníka, rolníka, řemeslníka, technika, je zásluhou našeho školství, především školství elementárního. A tak učitel vytváří hodnoty, jež jsou neméně důležité, než je stavba měst, výroba strojů, produkce všech spotřebních statků. Kde je tu tedy měřítko pro hodnocení produktivity lidské činnosti, ne-li v sociálním nazírání na práci?

I v národním pojištění budou rozdíly v hodnocení zásluh jedince nebo kategorie. Není to jinak ani možné, neboť absolutní rovnost by vedla k nežádoucí nivelizaci, která by přivodila morální důsledky v tom, že by podlamovala snahu individua po vyšších výkonech. Zásady předloženého návrhu zákona vyjadřují proto snahu po zabezpečení kolektiva a na straně druhé hodnotí individuální zásluhy jednotlivce formou respektováni výše jeho důchodu z práce a odměnou za dlouhé setrvání v pracovním poměru, vyjádřeném především progresivitou zvyšovacích částek po 60 letech věku pracujícího.

Národní pojištění prodělá v budoucnu další vývoj. Bude zlepšováno tou měrou, jakou nám to dovolí vzrůstající výše národního důchodu.

Chtěl bych zdůraznit, že národním pojištěním neoddělujeme z národního důchodu něco, co dosud neexistovalo - my to existující jen spravedlivě rozdělujeme. Toto spravedlivé rozdělení nás přibližuje míru, po kterém všichni tolik toužíme. Tento mír by byl nemožný bez vnitřního míru v národě. A mír v národě je jen tenkrát zajištěn, má-li každý zaručenu svou sociální bezpečnost.

Jednotlivec není schopen, aby se zabezpečil před všemi důsledky všech rizik práce a života, před nezaměstnaností, před bídou v nemoci, invaliditě a stáří. Jednotlivec nemůže zabezpečiti pro případ své smrti své pozůstalé, neschopné výdělku, leč by tak činil na úkor jiných. Proto volíme cestu socialistickou, cestu kolektivní solidarity, cestu humanismu, cestu demokracie socialistické.

Pocit sociální bezpečnosti všeho našeho lidu přinese naší vlasti krásnější poměr občana ke státu než kdy jindy. Snad se vám může tato pravda zdáti poněkud hmotná - ale přes to je správná. Člověk je tím více připoután ke společenskému zřízení a tím více si ho cení, čím více je jím sociálně zabezpečen.

Maximum zabezpečení občana je proto i maximem bezpečnosti státu, a tož z toho plyne i závěr, že přijetím zákona o národním pojištění dáváme své republice dar nejkrásnější, lásku, oddanost všeho lidu a jeho vděk za přítomnost lepší a spravedlivější, než byla minulost. Únorové události nám řešení celého problému usnadnily politicky i hospodářsky. Vytvořily poznání, že kořeny našeho národního organismu tkví v sociálně spravedlivém a demokraticky vyrovnaném vývoji jako v jedině možné cestě našeho lidu do další budoucnosti.

Střezme proto naši demokracii socializujíce a slibme si, že již nikdy nedovolíme, aby jí zneužívali ti , kteří jejich svobod chtějí použít k jejímu odstranění a přivodění starého pořádku kapitalistického.

Aby v záznamu této schůze našeho Národního shromáždění, kde uzákoníme tak krásnou sociální reformu a tak krásný socialistický zákon, bylo pro dějiny poznačeno, kdo se podílel na práci, chtěl bych se zmíniti o těch, kteří v těchto odborných komisích pracovali.

Odborné komise, které návrhy připravovaly, byly zřízeny ihned v porevolučních dnech r. 1945 při Ústřední radě odborů. V roce 1946 byly přeneseny do ústředí nositelů pojištění a v r. 1947 zřízeny při komisi Národní fronty a Ústřední rady odborů pro přípravu národního pojištění. V roce 1948 fungovala pak ještě zvláštní vládní komise pro zpracování připomínek ministerstev atd. Předsedou komisi v Ústřední radě odborů, v ústředí nositelů pojištění i v komisi Národní fronty a Ústřední rady odborů a ve vládní komisi byl pan dr. Jan Gallas. v komisi pro nemocenské národní pojištění byli hlavními členy a referenty dr. Šmýd, dr. Mimra, dr. John, dr. Střítecký, dr. Janouch a dr. Orel. V komisi pro organisaci národního pojištění byli hlavními členy a referenty prof. dr. Neubauer, dr. Mařík z ÚRO, dr. Brejla, dr. Zeman a ředitel Hojč z Bratislavy. v komisi pro důchodové národní pojištění byli hlavními členy a referenty dr. Ant. Zelenka, dr. Podlipský, dr. Kalivoda, dr. Chytilová-Frantíková, dr. Brejla, dr. Kadlčík, prof. dr. Neubauer, dr. Werner, dr. Mařík, dr. Jindřich, dr. Vrba a dr. Svoboda. V komisi pro jednotnou osnovu zákona o národním pojištění byli hlavními členy prof. dr. Neubauer, dr. Mimra, dr. Brejla a dr. Levíček. Ve vládní komisi pro připomínkové řízení v ministerstvech byl hlavním referentem pan odb. přednosta dr. Schrutz, jenž byl rovněž hlavním vládním expertem ve výborech ÚNS, soc.- zdravotnickém a rozpočtovém.

V komisi Národni fronty a Ústřední rady odborů pro přípravu národního pojištění byli nejvýznačnějšími členy dr. Popel, dr. František Kraus, dr. Vavřička, místopředseda Ústřední rady odborů Cipro a posl. Vojanec.

Všem těmto pánům a paním děkuji vaším jménem za jejich namáhavou práci, za jejich pochopeni a šlechetné plnění nejkrásnější povinností ve prospěch pracujících vrstev celého národa. Vím, že bez jejich práce by bylo těžko, abychom tak krásný zákon již dnes mohli přijmouti. Víme také, že by nebylo možno tento zákon přijmout, nebýt únorových událostí a nebýt vlády Klementa Gottwalda, vlády obrozené Národní fronty.

Zákon o národním pojištění je při celém svém avantgardním zaměření hospodářsky dobře únosný. Naše republika se přijetím tohoto zákona staví mezi nejpokrokovější státy právě svou sociální náplní. Stává se majákem, který bude ukazovat cestu všem pracujícím vrstvám zemí dosud kapitalistických. A v tom spatřujeme svůj příspěvek k mezinárodnímu pokroku. Svoji sociální bezpečnost budeme zvyšovat a to tou měrou, jakou zvýšíme výrobnost celého národa. Miliardy, jež se dostanou prostřednictvím národního pojištění do rukou potřebných, musí být vyrovnány tvorbou spotřebních statků. Jen tak se stanou živým zdrojem našeho osvobozeného národního hospodářství. A proto je třeba pracovat u nás pro socialismus více, usilovněji, lépe, kvalitněji. Naše pracující vrstvy to pochopily a jejich pracovní nadšení a překonávání plánovaných úkolů to potvrzuje. Život nás všech, paní a pánové, stál za to, aby byl prožít, neboť nám bylo popřáno spolupracovat na díle tak krásném, jako je tento zákon, který znamená uskutečnění mladé sociální náplně naší druhé národní revoluce. Národní pojištění nám zabezpečuje zítřky lepší, spravedlivější a poctivější. Hlasujeme proto pro ně všichni s radostí a s nadšením. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): K tejto veci sú prihlásení rečníci, zahájim preto rozpravu.

K slovu sa prihlásil pán povereník sociálnej starostlivosti posl. Zupka, ktorému udeľujem slovo.

Posl. Zupka: Slávne ústavodarné Národné shromaždenie! Vládny návrh zákona o národnom poistení je stredobodom pozornosti nielen domácej, ale aj zahraničnej pracujúcej a pokrokovej verejnosti. Týmto zákonom ideme uskutočniť sociálne dielo, po ktorom túži každý pracujúci človek. Každý človek má záujem na tom, aby jeho živobytie bolo zabezpečené nielen dovtedy, kým pracuje, ale aj pre tie časy, keď ho z pracovného procesu vyradí choroba, alebo staroba. Toto úsilie po existenčnej zábezpeke v čase práceneschopnosti nútilo už pračloveka naučiť sa hospodáriť a stalo sa hnacou silou spoločenského, hospodárskeho a kultúrneho života. Ľudia so spoločnými záujmami postupovali v tomto zápase o svoje existenčné zabezpečenie jednotne. Zásada vzájomnosti a solidarity rovnako ohrozovaných bytostí je tak stará, ako ľudské dejiny. Zásada: Čo nezmôže jednotlivec, to zmôže kolektív, sa vývinom ľudskej spoločnosti vždy viac upevňovala. Tak sa stalo heslo "Jeden za všetkých a všetci za jedného" základnou zásadou moderného robotníckeho triedneho hnutia.

Základným poslaním robotníckeho hnutia je úsilie zlepšiť čo najviac existenciu pracujúcich vrstiev, dosiahnuť taký systém sociálneho zabezpečenia, ktorý zaručí usporiadaný a spokojný život každého jednotlivca. Zápas o presadenie týchto prirodzených existenčných požiadaviek a práv pracujúcich bol a je aj dnes v kapitalistických štátoch vedený miernejšími alebo ostrejšími formami. Je to sociálny zápas dvoch proti sebe stojacích tried, ktorý sa skončí len vtedy, keď sa pracujúca trieda definitívne zbaví kapitalistických príživníkov.

Tohto roku oslavujeme sté výročie zrušenia poddanstva. Meštiacke demokratické revolúcie odstránili feudalizmus, alebo ďalekosiahle obmedzily rozhodujúce postavenie šľachty a panovníkov. Nevoľník bol zbavený pút feudálnych zotročovateľov, na jeho šiju však položili nové jarmo kapitalistického vykorisťovania. Nové meštiacko-demokratické zákony slúžily len triednym záujmom kapitalistov. Maly na zreteli len jedno: ako zabezpečiť kapitalistom plnú špekulačnú, podnikateľskú slobodu.