Již v r. 1920 na sjezdu učitelstva poukázal president Masaryk na potřebu školské reformy, když už jiné národy nás předešly. I to Rakousko se odrakouštilo dříve než naše republika, známými Glöcklovými reformami. Naše školství má organisační základ stále ještě v říšském zákoně rakouském z r. 1869, střední školství pak v císařském rozhodnutí z r. 1849, jímž byl vydán Organisační nástin gymnasií a reálek. Za první republiky převzali jsme nejen rakouské školské zákony, nýbrž i zákony maďarské, na Hlučínsku dokonce říšsko-německé, a v jednotlivých zemích zemské zákony české, moravské a slezské, na valticku dokonce i dolnorakouské; ale tento konglomerát jsme nedovedli za 30 let naší samostatnosti sjednotit, ačkoliv jsme měli ministerstvo unifikací. Zejména na Slovensku, jak zde bylo řečeno, byly poměry takové, že v některých obcích byly čtyři i více jednotřídních škol obecných a nebylo možno docíliti toho, aby místo nich byla zřízena jedna čtyřtřídní nebo vícetřídní škola. Tato nejednotnost školské organisace se v době nesvobody dokonce prohloubila, když na Slovensku nařízením Slovenské národní rady bylo všecko školství postátněno, v zemi České a Moravskoslezské však nikoli.

Návrh na jednotnou úpravu našeho školství není nový. Již po prvé světové válce v r. 1918 uveřejnil vynikající moravský pedagog, ředitel Josef Úlehla v časopise "Dílna lidskosti" osnovu zákona na úpravu našeho školství a tato osnova provádí myšlenku jednotné školy do posledních důsledků. Byl to návrh náš, ryze český, bez napodobení vzorů v cizině a směřoval k tomu, aby bylo každému umožněno takové vzdělání, na které jeho přirozené síly stačí.

Úlehlův návrh požadoval, aby se o nadané děti chudých rodičů postarala státní péče a zajistila jim žádoucí vzdělání. Úlehla požaduje uvolnění dítěte v prvém a druhém školním roce, zajišťuje jednotnost školské soustavy, odstraňuje t. zv. slepé uličky z dosavadního systému a dává velkou pravomoc i odpovědnost za vnitřní vedení výchovy do rukou samého učitelstva, pro něž požaduje vysokoškolské vzdělání na pedagogických fakultách. Plánuje další vzdělání pracujícího člověka na školách odborných, denních i večerních a zdůrazňuje, že úkolem školské soustavy je zvýšení národní kultury a zachycení všech členů národa do národního kulturního dění.

Pro rok 1918 byl však Úlehlův návrh příliš revoluční. Nebyl přijat a pokračovatelům Úlehlovým v české pedagogice připadla úloha připravovati naši školskou i občanskou veřejnost na přijetí myšlenek, které Úlehla vyslovil.

Musím připomenout, že Úlehlovo ještě příliš liberalistické pojetí svobody dítěte bylo také třeba časem překonávat a překonat. Těchto prací se účastnilo několik našich pedagogických pracovníků, mezi nimi dr Václav Příhoda, ředitel Stanislav vrána a j. Deset let po uveřejnění Úlehlovy osnovy podal v r. 1928 obdobný návrh na školskou reformu, a to především druhého školského stupně, ve smyslu jednotné školy doc. dr Václav Příhoda. Jeho návrh čerpal zkušenosti z literatury a ze školských soustav světových, ale docházel k obdobným formulacím základních problémů jako návrh Úlehlův. Ani Příhodův návrh nebyl přijat a jeho jediným positivním výsledkem bylo založení pokusných škol, které řešily pedagogické problémy dalších 10 let, až do druhé světové války.

Rozdíl mezi návrhy Příhodovými a naším dnešním návrhem je hlavně v tom, že Příhoda přihlížel více k diferenciaci žactva rozlišováním ve skupiny, kdežto dnešní návrh diferenciaci nezdůrazňuje, aby se vyhnul nebezpečí třídění žactva podle sociálního původu.

Že dosavadní škola střední potřebuje reformy, bylo jasno školským pracovníkům dávno. Tak profesor techniky v Praze Vaněček již v r. 1914 přednášel o reformě reálek a jeho přednáška vyšla knižně a stala se základem jednání reformní komise Ústředního spolku českých profesorů, k tomu zvláště sestavené. Po převratu v r. 1918 ustavilo ministerstvo školství širší poradní sbor pro reformu středního školství a zařídilo písemnou anketu všech škol v r. 1919 o 227 otázkách. Tu se střetly zejména názory Jednoty českých matematiků a fysiků s názory Jednoty českých filologů zejména o to, má-li být střední škola ústavem obecně vzdělávacím či přípravou pro vyšší studium, dále o jednotný základ nižší střední školy a o vyučování latině. Zvláštní reformní oddělení při ministerstvu školství, jemuž stál v čele ministerský rada Mašek, vypracovalo v r. 1921 vlastní návrh školské reformy, v němž po prvé byl vzat zřetel k otázkám sociálním a k myšlence jednotné střední školy; ale návrh neprošel. Proto ministerstvo školství sestavilo novou reformní komisi, v jejíž čelo byl postaven nynější rektor Karlovy university prof. dr Bydžovský. Výsledkem prací této reformní komise bylo, že se prokázalo, že není možno reformovati pouze jednu kategorií školskou, nýbrž že je nutno každou reformu vybudovati na širokých obecných základech. To, co komise po této stránce vykonala, mohlo být bezpečnou půdou reformy také ostatních kategorií školství.

Na tomto základě byl připravován nynější reformní plán již za okupace našimi předními pedagogickými pracovníky, za vedení neúnavného poslance Ladislava Koubka; plán nabyl v podstatě dnešní podoby za prvého ministrování prof. dr Zdeňka Nejedlého ve spolupráci s prof. dr Otakarem Chlupem.

Tak docházíme k položení základů nové české školy projednávaným zákonem, jímž se nejen sjednocují právní základy naší školy národní a střední, ale upravují se i poměry škol mateřských, které dosud jsou organisovány jenom podle nařízení bývalého rakouského ministerstva kultu a vyučování z roku 1872, a poměry škol, které dosud nejsou vůbec opřeny o zákonný podklad, na př. školy učňovské a průmyslové.

Dovolte mi nyní, abych se krátce zmínila o hlavních zásadách, že naše škola bude státní, oproštěná od různých vlivů osobních, třídních, společenských, stavovských i náboženských. Co to znamená, to nám ukáží až příští léta. Ducha školy nelze dobře kontrolovat. Ten se projeví zpravidla, až děti přijdou do praktického života. Slovenská národní rada velmi dobře věděla, proč postátňuje veškeré svoje školství. Zkušenosti s církevními školami ji přiměly k tomu, že nás v této reformě předešla. Stát musí mít vrcholný zájem na výchově budoucích státních občanů a nikoliv jenom na vyučování, neboť na výchově dětí záleží budoucnost státu.

Není možno v krátkém projevu dotknouti se všech předností zákona a novot, snad tam jsou i určité nedostatky; vše je jenom dílem lidským, ale je zde vždy dána možnost, aby se po zkušenostech doplnilo a upravilo i to, čeho si nové poměry a potřeby vyžádají. Vypustili jsme ze zákona úmyslně zvláštní hodiny výchovy pro děti bez vyznání předpokládajíce, že všem dětem bez rozdílu náboženství musí být dán stejný mravní základ v občanských ctnostech, nutných k vytvoření charakteru nového člověka. Naše osnovy, kladoucí značný důraz na výchovu, budou přísně dbát splnění tohoto požadavku a v rámci těchto osnov i přijaté resoluce, pamatující též na lidovou kulturu a sbližující nás s ostatním slovanským světem. Budeme v mnohem větší míře než dosud vychovávat k pevné solidaritě a družbě všech slovanských národů tak, aby po éře románské a germánské nastolila se na desítky let éra slovanská a stala se vůdčí silou v Evropě. Jednotný základ výchovy mládeže je zaručen jednotným vzděláním učitelstva, které má výchovu dětí - kromě výchovy rodinné - v rukou.

Díky dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 132 Sb., a zákona ze dne 9. dubna 1946, č. 100 sb., o zřízení pedagogických fakult, je zabezpečeno jednotné vysokoškolské vzdělání učitelstva všech stupňů škol a tím položena nejbezpečnější základna ke zvýšení blahobytu i kulturnímu rozvoji národa a k zabezpečení lidové demokracie státního zřízení.

Učitelstvo má v rukou ohromnou moc. Celý národ prochází jeho formováním a v dané chvíli se vždy projeví, bylo-li vedení dobré. Bylo-li naše učitelstvo na výši za Rakouska, a to bylo - toho důkazem jsou legie ruské, italské, francouzské a znovunabytí naší samostatnosti - bylo-li na výši za republiky i druhé světové války, o čemž svědčí těžká daň krve, kterou přineslo naší svobodě nejen ono, ale i statisíce občanů jím vychovaných a zemřelých v koncentračních táborech, musí být, a my věříme, že bude, na výši i nyní, kdy budujeme novou, lidově demokratickou, socialistickou republiku. K této budovatelské práci potřebujeme nového člověka, vychovaného k naprosté spolehlivosti, odpovědnosti, nesobeckosti, vychovaného v socialistických zásadách, vychovaného tak, aby - jako jeho předchůdci uměli samostatnost vybojovat a znovu nabýt - ji uměl udržet, bránit a přivést k dalšímu rozkvětu, aby se tak splnilo Masarykovo přání, že to budeme my, československý národ, který bude zvonit na zvonici světa.

Naše učitelstvo musí pochopit svůj dnešní velký úkol a nesmí se vyhýbat pohraničí a zapadlým vískám. I tam nás národ potřebuje, i tam je možno vtisknout ráz své osobnosti a být svého druhu hrdinou. Doporučujte, prosím, studentům, aby se nevyhýbali pedagogickým fakultám a aby si zamilovali učitelské povolání.

S celkovým hospodářským vzestupem musí se definitivně a uspokojivě vyřešit i finanční zabezpečení učitelstva tak, aby s radostí a bez starostí o zabezpečení svých rodin se mohlo plně věnovat práci školní i lidově-výchovné. Také našim obcím musí záležet na tom, aby si získaly a udržely dobré učitele stavbou učitelských bytů. Zamezí se tím stěhovavost učitelstva a obec hospodářsky i kulturně získá. Pak bychom se nemuseli obávat, že učitelé s vysokoškolským vzděláním nebudou chtít jít na venkov. Jsou tam kněží, lékaři a budou tam i učitelé, postaráme-li se jim o vhodné byty.

Má-li se nám výchova dítěte zdařit tak, jak ji dnešní naše republika potřebuje, je nezbytně nutno, aby se rodina ještě úžeji přimkla ke škole a spolupráci ve výchově a v sociální a zdravotní péči o dítě. Rodičové si musí uvědomit, že nestačí jenom péče o vlastní dítě, když stykem s jinými dětmi může dojít úhony tělesné, zdravotní nebo mravní. Musí se zbavit nezdravé sobeckosti, že existuje jen jejich dítě, musí být přístupnější radám i kritice učitelů, týkající se jejich dětí.

Sdružení rodičů a přátel školy, která podle tohoto zákona budou zřizována jako právnické osoby, musí se státi potřebou našich rodičů, musí být sblížením se školou i její podporou. Zkušenosti s dosavadními rodičovskými sdruženími jsou velmi dobré a bylo by třeba uvážit, zda by se jednotlivá sdružení, zejména ve městech, neměla sdružovati ve vyšší teritoriální útvary místní, okresní a pod. jako výchovné rady.

Naskýtá se nám tu ještě jeden problém, který bude třeba v budoucnu řešit, a to výchova k odpovědnému rodičovství.

Z jednotlivých ustanovení osnovy zákona uvedu jen několik poznámek k mateřské škole.

Mateřské školy dostanou zákonem konečně právní základnu pro zřizovaní a vydržování. Dosud to bylo ponecháno obcím. Tyto školy jsou pro výchovu dětí velmi důležité, neboť jejich úkolem bude podporovati a doplňovati domácí výchovu dětí, připravovati je k vyučování ve škole cvičením těla i smyslů i přirozeným vzděláváním ducha, a to zaměstnáváním pudu k činnosti tvořivě i utvářející, hrami, pohybem, zpěvem, cvičením paměti, povídkami, básněmi a konečně lehkými zahradními pracemi. Tato výchova je důležitá právě v době, kdy se vytváří základ povahy i návyků, z nichž mnohé zůstávají pro celý život. Komenský ve svém Informatoriu dává cenné rady právě pro výchovu těchto předškolních dětí a vřele se za tuto výchovu přimlouvá. Pro děti, zvláště jedináčky, má společná výchova dětí stejného věku neobyčejně blahodárný vliv. Dosud směly býti přijímány děti od 4. roku, nyní již od 3. roku svého věku.

Rozlišování mateřských škol a opatroven se zákonem ruší a tvoří se jednotný typ mateřské školy jako výchovného, zdravotně sociálního zařízení. Zvláštní význam mají mateřské školy s celodenním provozem, kde děti pracujících rodičů jsou celý den v péči školených učitelek a dostávají stravu i odpočinek. Žel, že státní finance nemohou zatím poskytnout tolik, kolik by bylo potřebí k ukojení potřeb všech dětí, povinných návštěvou mateřských škol, ale doufáme pevně, že i v tomto školském oboru se bude situace lepšit tak, aby se vyhovělo všem dětem, které této školy potřebují.

Závěrem dovolte, abych poděkovala všem těm známým i neznámým mrtvým reformátorům učitelským i skvělým praktikům, jako byla učitelka Božena Hrejsová ze Strážnice, která ve službě dětem položila svůj život v prvních dnech naší svobody; abych poděkovala všem žijícím pracovníkům školským, kteří v pokusných školách hledali nové směry a připravovali tak cestu těm, kteří chystali tento zákon. Naše díky patří především panu ministru školství dr Zdeňku Nejedlému, jehož jméno na věčnou památku tento zákon ponese a který uskutečněni tohoto zákona považoval za svou největší povinnost. Svou přítomností v kulturním výboru při jeho projednáváni též dokázal, jak vřelý a upřímný vztah má k nové české škole a k jeho učitelstvu. Jeho přičiněním je v tak krátké době po únorových událostech tento zákon na našich stolech, jeho přičiněním má dnes česká škola v celém státě veliký svátek.

Děkuji rovněž reformní školské komisi spolu s úředníky ministerstva školství i povereníctva, kteří nelitovali času, nedbali námahy, ale obětavě věnovali svůj čas a zkušenosti, aby se zákon co nejrychleji octl v našich rukou.

Jako poslednímu, který byl duši této komise a který velkou část svého učitelského života zasvětil práci o novém školském zákonu, děkuji poslanci Lad. Koubkovi, který tímto činem a prací ukončuje důstojně svou učitelskou činnost. Dočkal se zaslouženě ovoce své neúnavné práce.

Učitelstvo celé republiky je dnes v duchu s námi v této síni, s námi se těší z této historické chvíle a s námi se radostně chystá k výchově nového člověka, která musí být vedena takovým směrem a takovými cestami, které stanoví stát na základě ideologie, již učinil základem své existence.

Dnes se naplňuje nejen starý učitelský sen; dnes se splňují i dávné požadavky dělnictva, které už před 70 lety, když zakládalo stranu sociálně demokratickou, vytyčilo školské požadavky a opakovalo zvláště požadavek státní školy a bezplatného vyučování na všech svých sjezdech, až do poslední doby.

Únorové vítězství pracujícího lidu nad reakcí, splynutí dvou socialistických stran v mohutný, jednou ideou, programem i zásadami naplněný celek, dává nám netušené možnosti a výhledy do budoucnosti v budování státu. Vláda věcí našich je opravdu a definitivně v rukou našich, což dokazuje řada zákonů odhlasovaných v poslední době, které zlepšují život našeho pracujícího lidu mezi nimi i dnešní školský zákon jako jeden z těch, na nichž budeme dále radostně budovat svoji šťastnou, pevnou, vzornou socialistickou republiku Československou. (Potlesk.)

Podpredseda Polák: Ďalším rečníkom je posl. Homola. Prosím, aby sa ujal slova.

Posl. Homola: Vážené pani a pánové!

Dovolte, abych jako předseda Ústředního svazu československého studentstva připojil také několik slov za ty, kterých se předložený zákon nejvíce týká, za žáky a studenty našich škol. Neboť to budou právě mladí lidé, kteří budou užívat výhod jednotné školy a ovoce velkého díla, ke kterému dnes klademe pevné základy. A mládež již manifestačně uvítala na nesčetných schůzích novou jednotnou školu, která strhuje jedním rozmachem přehrady nakupené kapitalistickým společenským řádem, zvláště mezi mládeží pracující a studující. Mládež vidí a chápe, že se jednotnou školou upevňuje také jednota mládeže, že se ruší uměle vytvořené a udržované kastovnictví mezi mládeží a že se nastupuje cesta k vytvoření silné, pevné, cílevědomé mladé generace, která svou jednotou v myšlenkách i činech bude zárukou bezpečnosti, kulturní vyspělosti a pokrokovosti našeho národa.

Zvláště ta mládež, která neměla dosud hlavně ze sociálních důvodů úplný přístup k vyššímu vzdělání, je neskonale vděčna za naprostou rovnost a právo na vzdělání pro všechny mladé lidi bez rozdílu původu, které poskytuje zákon o jednotné škole. Tato rovnost a bezplatnost v přístupu na všechny povinné školy znamená, že všichni mladí lidé nabudou nejvyššího vzdělání podle svého nadání a schopnosti a že se ti nejlepší z nejlepších dostanou na školy vysoké, které byly po desetiletí výsadou zámožnějších vrstev. Rovnost, spojená s povinností navštěvovat základní povinné školy, t. j. školy národní a střední, je zárukou, že nebude mezi mladými lidmi nikoho, kdo by byl společností odstrčen na vedlejší kolej, nýbrž že se středoškolské vzdělání poskytuje povinně všem mladým lidem. Ani kapka nadání, ani kapka nejlepších schopností, které jsou ukryty v mladém člověku, nepřijde nazmar.

Zdokonalení sítě národních a středních škol, zvýšení jejich počtu tak, že v každé oblasti, kde žije 20 dětí ze tří po sobě jdoucích ročníků, bude zřízena národní škola, a v každé oblasti, kde žije 100 mladých lidí ze tří po sobě jdoucích ročníků, bude zřízena střední škola - znamená, že odpadnou úmorné a zdraví podlamující cesty do školy. Dnes podle nového zákona budou mít i děti ze sluncem vyprahlých vesnic i děti ze studených hor školy doma, jako mají doma chléb, vodu nebo mléko.