(1) Osoby, jimž se dostává zaopatřovacích požitků podle

1) tohoto zákona s výjimkou osob uvedených v § 7, odst. 1, písm. b) a c) a v § 9,

2) zákona č. 76/1922 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, jestliže porucha zdraví nebo smrt živitele nastala za okolností uvedených v § 3, a

3) zákona č. 83/1922 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících,

mají za podmínek, jinak stejných a předepsaných pro všechny uchazeče, bez újmy přednostních práv účastníků národního odboje, přednost zejména:

a) při propůjčování velkoprodeje i maloprodeje tabáku a tabákových výrobků,

b) při udělování oprávnění k živnostem,

c) při přidělování nebo rozdělování zemědělského majetku, přidělování živnostenských podniků a jiného než zemědělského nemovitého majetku,

d) při propůjčování míst ve veřejných službách, v podnicích filmových a při zaměstnávání v soukromých podnicích, zejména jde-li o místa, na kterých se mohou invalidé stejně dobře uplatniti jako osoby zdravé,

e) při přijímání poškozenců a jejich dětí do škol.

(2) Pokud jsou zvláštními předpisy upravena přednostní práva, lze uplatňovati přednostní práva podle odstavce 1 jen v rámci těchto zvláštních předpisů.

(1) Invalidé z okruhů osob uvedených v § 84, odst. 1, kteří nemohou vykonávati své zaměstnání v důsledku svého poškození, nebo váleční a vojenští invalidé, kteří nemohli se svému zaměstnání v důsledku nastoupení vojenské služby doučiti, po př. nabýti prakse, mohou býti, pokud toho jejich schopnosti dovolují, přeškoleni nebo doučeni v kursech. Vládním nařízením budou upraveny podrobnosti přeškolení nebo doučení v kursech a bude stanoveno, zda vůbec a za jakých podmínek úspěšné absolvování kursu nahradí výcvik a praktické zaměstnání, předepsané jako podmínka pro samostatný výkon živnosti živnostenským řádem a zákony a předpisy jej doplňujícími.

(2) Ministerstvo průmyslu nebo ministerstvo vnitřního obchodu může prominouti invalidům z okruhů osob, uvedených v § 84, odst. 1, podmínky předepsané pro nástup živností, nejde-li o živnosti uvedené v § 9, odst. 4 zákona ze dne 15. května 1946, č. 136 Sb., o umísťování a jiném zaopatření účastníků národního boje za osvobození.

Ustanoveními §§ 84 a 85 nejsou dotčeny zvláštní předpisy, jimiž se poskytují výhody, úlevy a přednostní práva účastníkům národního odboje.

(1) Podnikatelé nebo pořadatelé divadel, filmových představení, koncertů, přednášek, sportovních a artistických podniků (variété, kabaretů, cirkusových představení atd.), tanečních představení a výstav kulturního rázu jsou povinni poskytnouti těžkým invalidům z okruhů osob uvedených v § 84, kteří mají úřední průkazku, slevu vstupného ve výši 50% normálního vstupného. Omezovati snížení vstupného na určité dny nebo určitá představení není přípustno. Sleva neplatí pro první provedení, ani pro zvláštní slavnostní představení.

(2) Sleva platí jen pro cenu jednotlivých vstupenek u pokladny podniku.

(3) Těžkými invalidy (odstavec 1) jsou invalidé, jejichž snížení výdělečné schopnosti, způsobené vadou, pro kterou byli uznáni invalidy, činí nejméně 45%.

(1) Sleva vstupného (§ 87) se poskytuje jen na předložení úřední průkazky (§ 95, odst. 1).

(2) Potřebuje-li oprávněný podle úředního lékařského zjištění stálého doprovodu, obdrží i průvodce slevu vstupného. Nutnost stálého doprovodu musí býti v tomto případě zvláště v průkazce osvědčena.

Zneužití výhod podle §§ 87 a 88 má za následek odnětí nebo omezení průkazky (§ 95) bez újmy trestního stihání.

(1) Podniky pro veřejnou dopravu jsou povinny dopravovati invalidy z okruhů osob uvedených v § 84, jejichž výdělečná schopnost jest snížena nejméně o 65 % a kteří požívají pro tuto invaliditu zaopatření, na úřední průkazku zdarma:

a) při dopravě na drobných drahách a

b) při místní autobusové dopravě v obci.

(2) Ministr dopravy může jednotlivé trati z této povinnosti vyjmouti.

Bezplatná doprava podle § 90 platí u invalidů, jimž je třeba stálého doprovodu, také pro průvodce nebo psa-vůdce.

Podniky (§ 90), které nemají průměrně více než deset zaměstnanců, jsou osvobozeny od povinnosti bezplatné dopravy. V pochybnostech rozhoduje o tom ministr dopravy.

(1) Invalidé z okruhů osob uvedených v § 84, kteří pro poškození zdraví, pro něž požívají zaopatření, nutně potřebují při dopravě na železnicích místa k sedění, a všichni invalidé uvedení v § 90 mohou na státních i soukromých železnicích Československé republiky použíti druhé třídy vozové s jízdenkou třetí třídy.

(2) Těmto invalidům jest ve všech dopravních prostředcích přiděliti místo k sedění.

(3) Slepcům z okruhů osob uvedených v § 84 poskytují železnice v Československé republice 50% slevu jízdného ve 3. třídě osobního vlaku a volnou jízdu pro průvodce, je-li prokázáno, že slepec potřebuje stálého doprovodu. Sleva se nesposkytuje slepcům, kteří provozují obchod nebo živnost.

Invalidům z okruhů osob uvedených v § 84, se vydává, je-li to odůvodněno jejich poškozením, průkazka, která je opravňuje k tomu, aby při vyřizování svých osobních věcí měli před úřady při osobním jednání přednost. Tato průkazka platí i před soudy, pokud to dovolí povaha úřední věci.

(1) K dosažení výhod podle §§ 87 až 94 zavádí se jednotná úřední průkazka (průkazka na výhody pro invalidy).

(2) Ministr ochrany práce a sociální péče se zmocňuje, aby určil vzor této průkazky. Průkazku vydává na žádost úřad poukazující zaopatřovací požitky.

(3) Průkazy o těžké invaliditě vydané podle dosavadních předpisů pozbývají platnosti koncem roku 1946.

(1) Všichni zaměstnavatelé jsou povinni přijímati do zaměstnání na pracovních místech těžké invalidy (§ 87, odst. 3) z okruhů osob uvedených v § 84 za stejných podmínek platných pro ostatní zaměstnance téže kategorie a za podmínek stanovených v tomto zákonu, pokud tato místa nejsou obsazena vlastními invalidy dotyčných závodů. Těžcí invalidé z okruhů účastníků národního odboje mají přednost před ostatními těžkými invalidy.

(2) Není-li uchazečů z okruhů osob uvedených v odstavci 1, jsou závody tam uvedené povinny zaměstnávati stejným způsobem jiné invalidní osoby, u nichž snížení výdělečné schopnosti činí podle nálezu lékaře okresního úřadu ochrany práce nejméně 45%.

(3) O výhody podle odstavců 1 a 2 hlásí se uchazeči u okresního úřadu ochrany práce, příslušného podle jejich bydliště, pokud jde o zaměstnání v soukromých závodech a národních podnicích, jinak u příslušného ústředního úřadu.

Těžcí invalidé, u nichž snížení výdělečné schopnosti bude později stanoveno méně než 45%, nebo u nichž snížení výdělečné schopnosti již vůbec nebude uznáno, požívají ochrany podle části X. tohoto zákona ještě po dobu jednoho roku od právní moci nového rozhodnutí, jímž bylo jejich snížení výdělečné schopnosti stanoveno nižším stupněm.

Osoby uvedené v § 96 se mohou domáhati výhod podle tohoto zákona jen, pokud jinak mají jak potřebnou tak i předepsanou odbornou způsobilost k výkonu příslušného druhu práce. § 99.

(1) Pracovní místa podle tohoto zákona jsou ta, na nichž jsou zaměstnávány osoby za mzdu nebo za plat. Za takové osoby se nepokládají mladiství až do 16 let věku, učňové, volontéři, praktikanti a zaměstnanci podobného druhu.

(2) Pracovní místa jsou také místa zaměstnanců ve veřejných službách, Zvláštní předpisy o obsazování těchto míst, zejména o předběžném vzdělání, pořadí a čekací době čekatelů a o povyšování, překládání a propouštění zůstávají tímto zákonem nedotčeny.

(3) Za pracovní místa se pokládají také místa domáckých dělníků, faktorů a domáckých živnostníků, kteří pracují převážně pro týž závod buď sami, nebo se svými rodinnými příslušníky nebo nejvýše s dvěma cizími pomocnými silami.

(4) Za pracovní místa se nepokládají místa, na nichž jsou zaměstnáváni

a) zákonní zástupci právnických osob nebo korporací veřejného a soukromého práva,

b) osoby, které nekonají práci ani pro výdělek, ani za účelem výcviku.

(5) Má-li jeden podnikatel více závodů, sčítají se pro výpočet podle § 100 pracovní místa v těchto závodech, jako by šlo o závod jeden, avšak jen tehdy, souvisí-li tyto závody místně a jsou-li téhož druhu, nebo doplňují-li se.

(6) Ustanovení, která se týkají soukromých závodů, platí i pro národní podniky.

(1) Počet těžkých invalidů, kteří musí býti v závodu zaměstnáni, se řídí počtem započitatelných pracovních míst (§ 99) v závodu. Závod jest povinen zaměstnati na prvních 20 pracovních míst (§ 99) aspoň jednoho a na každých dalších třicet pracovních míst nejméně jednoho dalšího těžkého invalidu (§ 96).

(2) Invalida se snížením výdělečné schopnosti aspoň 70% započítává se závodu do počtu osob, které má podle odstavce 1 zaměstnati, za dva těžké invalidy.

(3) V závodech, v nichž aspoň polovina pracovních míst (§ 99) je obsazena ženskými silami, mohou býti započítány až do poloviny počtu osob, které mají býti povinně zaměstnány podle odstavce 1, vdovy po mužích, kteří přišli o život jako účastníci národního odboje nebo vojáci nebo oběti války.

Ministerstvo ochrany práce a sociální péče může v dohodě s ministerstvem průmyslu, pokud jde o průmysl potravinářský v dohodě s ministerstvem výživy, po slyšení ústředí odborových organisací snížiti rozsah povinnosti podle §§ 96 a násl. buď všeobecně, nebo pro určité skupiny povolání nebo závodů, zejména u sezonních závodů nebo takových, v nichž počet zaměstnanců je značně proměnlivý, - u úřadů, jakož i u závodů, patřících právnickým osobám veřejného práva v dohodě s ministerstvy financí, vnitra a dalšími zúčastněnými ministerstvy - zejména může ze zvláštních důvodů ustanoviti buď všeobecně, nebo v jednotlivých případech, že nemají býti započítávána nebo že mají býti jen částečně započítávána pracovní místa obsazená přechodně, jakož i jednotlivé druhy míst domáckých dělníků, faktorů i domáckých živnostníků.

Zemské úřady ochrany práce mohou zprostiti jednotlivé soukromé závody buď úplně nebo z části povinnosti podle §§ 96 a násl., je-li to žádoucí podle zvláštní povahy případu. Zproštění může býti vázáno na podmínky sloužící ochraně osob, na něž se vztahuje tento zákon. § 103.

(1) Soukromému zaměstnavateli může příslušný okresní úřad ochrany práce po slyšení závodního zastupitelstva zaměstnanců naříditi, aby až do splnění své povinnosti podle § 96 vyhradil těžkým invalidům pracovní místa určitého druhu nebo jednotlivě určená pracovní místa, která se zejména hodí pro těžké invalidy.

(2) Pro úřady, jakož i pro závody, patřící právnickým osobám veřejného práva může stejné opatření učiniti na žádost ministerstva ochrany práce a sociální péče příslušné ministerstvo.

(1) Soukromému zaměstnavateli, který nesplnil svou povinnost podle § 96 do 3 měsíců od vyhlášení tohoto zákona, po př. do jednoho měsíce ode dne, kdy počet těžkých invalidů v závodu zaměstnaných klesl pod výměru uvedenou v § 100 tohoto zákona, může býti stanovena příslušným okresním úřadem ochrany práce přiměřená lhůta - nejméně 14 denní - k dodatečnému splnění s upozorněním, že po bezvýsledném uplynutí lhůty bude mu do závodu nuceně přidělen těžký invalida k zaměstnání.

(2) Nesplní-li soukromý zaměstnavatel ve lhůtě stanovené podle odstavce 1 svou povinnost podle § 96, bude mu přidělen do závodu těžký invalida s určením doby, od kdy ho musí zaměstnati. Pravoplatné opatření úřadu má účinnost pracovní smlouvy ujednané v dohodě s příslušnými orgány závodních zastupitelstev zaměstnanců mezi zaměstnavatelem a těžkým invalidou. Pokud obsah smlouvy není určen závodním, služebním či tarifním řádem nebo vyhláškou ministra ochrany práce a sociální péče, stanoví jej úřad, který vydal výměr o přidělení podle platných předpisů o pracovním právu.

(1) Uvolní-li se v soukromém závodu pracovní místo, které je obsazeno těžkým invalidou nebo které má podle § 103 zůstati vyhrazeno pro těžkého invalidu, má to závod bez průtahu oznámiti příslušnému okresnímu úřadu ochrany práce. (2) Uvolněná pracovní místa smějí býti teprve tehdy obsazena, jestliže příslušný okresní úřad ochrany práce nejmenoval soukromému zaměstnavateli do sedmi dnů po tom, co došlo oznámení závodu, vhodného invalidu, ledaže obsazení místa nemůže býti odloženo beze škody pro podnik. V takovém případě může zaměstnavatel místo obsaditi jen prozatímně do rozhodnutí příslušného úřadu, po př. do uplynutí sedmidenní lhůty.

(1) Soukromý zaměstnavatel je povinen úřadům ochrany práce oznámiti údaje, jichž je třeba k provádění tohoto zákona, a dáti možnost je přezkoumati.

(2) Při zaměstnávání těžkých invalidů má zaměstnavatel přihlédnouti k jejich zdravotnímu stavu a usnadniti podle možnosti vhodnými provozními zařízeními jejich trvalé zaměstnání.

(1) Úřad, který je příslušný rozhodovati o zaopatřovacích požitcích těžkého invalidy z okruhů osob uvedených v § 84, může na návrh okresního úřadu ochrany práce odejmouti tomuto těžkému invalidovi na čas výhody poskytnuté ustanoveními o povinném přijímání do zaměstnání, jestliže těžký invalida odmítne nebo opustí bez závažného důvodu pracovní místo nebo vlastní vinou ztíží své umístění. Dobu odnětí jest v rozhodnutí stanoviti. Invalida má býti dříve slyšen.

(2) O odnětí výhod podle odstavce 1 osobám uvedeným v § 96, odst. 2 rozhoduje příslušný okresní úřad ochrany práce.

(1) Příslušnými úřady, pokud není výslovně jinak stanoveno, jsou ve věcech upravených v §§ 96 až 107 okresní úřady ochrany práce.

(2) Místně příslušný je okresní úřad ochrany práce, v jehož obvodu má invalida své trvalé bydliště. Je-li závod, v němž je invalida zaměstnán nebo má býti zaměstnán, v obvodu jiného okresního úřadu ochrany práce, rozhodne ve věci tento úřad, vyžádaje si posudek úřadu, který je příslušný podle invalidova bydliště.

(3) Ministerstvo ochrany práce a sociální péče dozírá na to, aby povinnosti podle §§ 96 a násl. byly plněny. U úřadů, jakož i u závodů patřících právnickým osobám veřejného práva dohlíží na plnění těchto povinností příslušný ústřední úřad v dohodě s ministerstvem ochrany práce a sociální péče.

(4) Ustanovení §§ 96 a 106 jest prováděti tak, aby těžcí invalidé byli co největší měrou zachováni svému vyučenému nebo dřívějšímu povolání a aby se zabránilo nepoměrně silnému zatížení jednotlivých skupin povolání nebo jednotlivých podnikatelů.

Na Slovensku vykonávají ministři působnost danou jim tímto zákonem v dohodě s příslušnými pověřenci.

(1) Veškery úřady a obce jsou povinny spolupůsobiti při provádění tohoto zákona.

(2) Každý je povinen úřadům, pověřeným prováděti tento zákon, podávati potřebné zprávy.

(3) Výsledků šetření o hospodářských a osobních poměrech poškozenců smí býti použito jen k účelům provádění tohoto zákona

(1) Kdo poruší povinnosti uložené v § 110, odst. 1 a 2 bude bez újmy soudního stihání potrestán okresním národním výborem pokutou do výše 3000 Kčs, v případě nedobytnosti náhradním trestem vězení až do 8 dnů.

(2) Soukromé zaměstnavatele nebo jejich zástupce, kteří jednají proti předpisům §§ 96 až 106 tohoto zákona, trestají okresní národní výbory pokutou do 50.000 Kčs nebo vězením do šesti měsíců. Byla-li uložena pokuta, jest pro případ její nedobytnosti zároveň stanoviti náhradní trest vězení podle míry zavinění až do šesti měsíců. Tyto tresty mohou býti uloženy také zároveň, při čemž trest na svobodě spolu s náhradním trestem za nedobytnou pokutu nesmí přesahovati šest měsíců.

Požívání zaopatření podle tohoto zákona nemá následků spojených s chudinským zaopatřením.

Právní listiny a jiné písemnosti, jichž je třeba k uplatňování nároků podle tohoto zákona nebo k jeho provádění, jsou osvobozeny od kolků a poplatků, pokud slouží výhradně tomuto účelu.

Zaopatřovací požitky, vyplácené podle tohoto zákona, jsou osvobozeny od daně důchodové a daně ze mzdy.

Úprava požitků přiznaných podle předpisů dosud platných bude provedena z moci úřední.

(1) Ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, nemá poškozenec nároku ani na vyživovací příspěvky, ani na jiné platy, které byly poskytovány z důvodu skutečností, tvořících podklad pro přiznání zaopatřovacích požitků podle tohoto zákona.

(2) Přiznané vyživovací příspěvky, jakož i platy uvedené v odstavci 1 se vyplácejí však jako záloha na zaopatřovací požitky podle tohoto zákona až do rozhodnutí o zaopatřovacích požitcích, nejdéle však jeden rok po propuštění invalidy z činné vojenské služby a u pozůstalých jeden rok od smrti nebo nezvěstnosti osoby, od níž je odvozován nárok na zaopatření; v obou případech však počíná tato lhůta nejdříve dnem, kdy tento zákon nabývá účinnosti. Takto vyplacené částky se zúčtují za stejnou dobu na přiznané zaopatřovací požitky. Přeplatky se nevymáhají.

(3) Zvýšení důchodu invalidů, kteří utrpěli poškození za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. a) až c), jakož i pozůstalých po osobách, které zemřely za týchž okolností, bude provedeno s účinností od 1. ledna 1946,

(1) Všechny právní předpisy, které odporují ustanovením tohoto zákona, nebo se jím nahrazují, se zrušují, zejména: zákon z 8. dubna 1919, č. 199 Sb., o organisaci péče o válečné poškozence, vládní nařízení ze dne 17. října 1919, č. 561 Sb., o organisaci péče o válečné poškozence, vládní nařízení ze dne 15. července 1920, č. 436 Sb., o kapitalisaci důchodu invalidního na základě zákona o požitcích válečných poškozenců, vládní nařízení z 8. června 1922, č. 181 Sb., o lékařských prohlídkách válečných poškozenců, vládní nařízení ze dne 7. prosince 1922, č. 363 Sb., jímž se provádí zákon ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb., vládní nařízení ze dne 3. června 1932, č. 87 Sb., o požitcích válečných poškozenců, vládní nařízení ze dne 3. června 1936, č. 192 Sb., jímž se mění a doplňují vládní nařízení č. 181/1922 Sb. a vládní nařízení č. 363/1922 Sb.

(2) Zrušuje se použivatelnost vládního nařízení ze dne 8. září 1943, č. 247 Sb., o zaopatření válečných poškozenců, vládního nařízení ze dne 23. října 1941, č. 432 Sb., o vstupném pro těžké válečné poškozence do kulturních podniků, ve znění vládního nařízení ze dne 1. února 1943, č. 49 Sb., použivatelnost vládního nařízení ze dne 18. května 1944, č. 121 Sb., o výhodách pro válečné invalidy ve veřejné osobní dopravě, o přednostním odbavování vojenských invalidů před úřady, jakož i o zavedení průkazu pro těžké válečné poškozence, a použivatelnost čl. 1. nařízení ministra hospodářství a práce ze dne 26. září 1944, č. 222 Sb., o zjednodušení vojenského zaopatření.

(3) Zrušuje se použivatelnost právních předpisů německého státu o zaopatření a péči o oběti války, jejichž platnost byla v době nesvobody rozšířena na zemi Českou a zemi Moravskoslezskou nebo některou část těchto zemí.

(4) Dále se zrušují ustanovení §§ 127 až 181, § 182, odst. 1, § 183, § 184, odst. 1 až 3, § 187 a § 188, odst. 3 zákona č, 80/1943 Sl. z. a ustanovení §§ 28 až 40 zákona ze dne 25. listopadu 1943, č. 160 Sl. z., o opatřeních po nepřátelských bojových činech a náhradě škod těmito činy způsobených a o doplnění právních předpisů o civilní protiletecké ochraně,

Vláda se zmocňuje, aby úhradu vyšších výdajů spojených s prováděním tohoto zákona v roce 1946, pokud nebudou uhrazeny v rozpočtu ministerstva ochrany práce a sociální péče, zajistila v rámci celkového státního rozpočtu na rok 1946.

Tento zákon nabývá účinnosti 1. ledna 1946. Provede jej ministr ochrany práce a sociální. péče v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Tato osnova, pokud poskytuje odškodnění obětem I. světové války, nahrazuje dosavadní vládní nařízení č. 247/1943 Sb. o zaopatření válečných poškozenců a částečně slovenské zákony č. 80/1943 Sl. z. a č. 160/1943 Sl. z. Tyto předpisy mají svůj základ v zákonu č. 142/1920 Sb. ve znění zákona č. 39/1922 Sb. a zákona č. 67/1936 Sb., jakož i v zákonu č. 41/1922 Sb., jejichž zásady byly převzaty bez podstatných změn do vládního nařízení č. 247/1943 Sb. a zákona č. 80/1943 Sl. z. Není ani nyní důvodu k podstatnějším změnám, které by se dotýkaly podmínek nároku na zaopatření nebo řízení. Úpravy provedené v době nesvobody způsobily, že předpisy platné pro země české odchylovaly se v některých směrech, zejména pokud jde o sazby důchodové, od předpisů platných na Slovensku.

Osnova sjednocuje tyto předpisy se zřetelem k tomu, že věci souvisící s obranou státu mají býti jednotně upraveny, a pak se zřetelem k tomu, že čeští a slovenští váleční poškozenci, sdružení v jednotné organisaci "Družině československých válečných poškozenců", projevili přání, aby zaopatření válečných poškozenců v zemích českých i na Slovensku bylo jednotné. Osnova dále řeší odškodnění obětí II. světové války a fašistické persekuce. Vyhovuje se tím námětům a přáním vzneseným jednak válečnými poškozenci ze zemí českých i ze Slovenska, jednak jednotlivými ministerstvy a povereníctvem sociálnej starostlivosti u příležitosti meziministerského řízení o osnově dekretu presidenta republiky o zaopatření válečných a vojenských poškozenců a o zaměstnání válečných, vojenských a jiných invalidů, na jejíž místo nastupuje tato rozšířená osnova. Osnova má tedy po této stránce nahraditi usnesení vlády ze dne 17. července 1945, jímž byl ministr ochrany práce a sociální péče zmocněn, aby poskytoval obětem druhé světové války a fašistické persekuce zatímní zaopatření.

Proti dosavadním zásadám, podle nichž byla upravena péče o válečné poškozence z I. světové války, buduje osnova péči na zásadě náhrady škody vzniklé poškozením zdraví nebo těla nebo ztrátou živitele. Dosavadní předpisy o péči o válečné poškozence z I. světové války spočívaly na zásadě, že tato péče jest pouhým opatřením v rámci sociální péče. Nárok na zaopatření byl sice dosavadními předpisy stanoven, nebyl však nikde odůvodněn a také nebylo měřítka pro rozsah zaopatření. Při řešení otázky zaopatření obětí II. světové války a persekuce však se ukázalo toto stanovisko zcela neudržitelným, poněvadž nebylo možno neuznati, že zde jde o otázku spadající do rámce náhrady válečných škod. Toto stanovisko mělo pak svůj reflex i na zaopatření obětí první světové války.

Podle osnovy zákona se tedy poskytuje obětem války a persekuce zaopatření jako odškodnění ve formě zaopatřovacích požitků, péče léčebné a prothesové. Vedle tohoto odškodnění, na něž je právní nárok, se poskytují obětem světové války a persekuce péče podpůrná a určité výhody, jakož i přednostní práva. Tato opatření patří již svou povahou do péče sociální.

Při stanovení výše odškodnění, t. j. při stanovení zaopatřovacích požitků, které jsou podstatou odškodnění, přihlíží se k sociálním poměrům poškozeného, poněvadž poškození zdraví stejného druhu u dvou osob se při různých sociálních poměrech těchto osob neprojevuje stejně. U pozůstalých jest toto odstupňování vyjádřeno tím, že vdově i sirotkům se přiznávají požitky zvláštní, nikoliv jen vdově důchod s vychovávacími příspěvky.

Tato zásada, že zaopatření se poskytuje jako náhrada škody, jest do určité míry doplněna ethickým stanoviskem k příčině škody. Z tohoto ethického stanoviska jest nutno rozlišovati mezi škodou, způsobenou válečnými událostmi, která mohla postihnouti každého občana, a škodou, která postihla jen některého občana pro jeho činnost proti okupantům, nebo ze zvláštních důvodů fašistického útisku. Bylo by zajisté nespravedlivé, kdyby tento moment při hodnocení škody byl nepovšimnut, a tato skutečnost nepotřebuje dalšího odůvodnění. Proto se vyměřuje náhrada škody jednak účastníkům národního odboje, jednak obětem útisku, zvláště pak pozůstalým po obětech koncentračních táborů, po umučených a popravených v částkách vyšších než těm, kteří byli poškozeni válečnými událostmi. Z tohoto hlediska dělí se okruh osob, na něž se zákon vztahuje, na 3 základní skupiny. Jak dále je ještě uvedeno, patří do skupiny první váleční poškozenci z I. světové války, z mírové služby v čs, armádě do 20. května 1938, poškozenci t. zv. vládního vojska, t. zv. slovenského vojska, osoby poškozené činy okupantů a bojovými událostmi nebo v souvislosti s bojovými událostmi II. světové války. Tito poškozenci dostávají základní zaopatření bez dalších přídavků.