V podrobnostech buď uvedeno:

Ustanovení toto má ovšem celostátní platnost. Dosavadní vývoj zákonodárství dál se ve znamení rozšiřování principu samosoudcovství i u sborových soudů první stolice (novela z r. 1914, zákony č. 123/1923 a 161/1936 Sb.). Důvodem bylo, aby se čelilo přetížení sborových soudů a šlo jen o přechodné prolomení rozhodování senátního. Tuto přechodnost zdůrazňuje osnova i tím, že se nedotkla jednotlivých předpisů procesních zákonů, takže odstraněním tohoto všeobecného předpisu lze kdykoliv snadno obnoviti původní stav. Nebylo by však vhodné stanovit přímo, na jak dlouhou dobu se odstraňuje kolegiální rozhodování.

Pokud krajský soud rozhoduje o žalobě (zmateční stížnosti) proti výroku rozhodčího soudu, složeného pravidelně ze tří rozhodců, má do jisté míry funkci podobnou opravné stolici. Není proto vhodné, aby v těchto případech rozhodoval o žalobě jen samosoudce. Proto se pro řízení o takových žalobách (zmatečních stížnostech) zachovává rozhodování v senátě. Pod toto ustanovení dlužno zahrnouti zejména žalobu podle § 596 c. ř. s., zmateční stížnost proti nálezu bursovního rozhodčího soudu podle čl. XXIII uv. zák. k c. ř. s., žalobu o neúčinnost nálezu bursovního rozhodčího soudu podle čl. XXV uv. k c. ř. s. a j. Podobně je tomu v řízení konkursním a vyrovnávacím, kde senát konkursního (vyrovnávacího) soudu vykonává pravomoc, i pokud jde o rozhodování konkursního (vyrovnávacího) komisaře.

Č. 1: Použivatelné vl. nař. 111/1941 Sb. nezná již postih zajišťovací.

Č. 2: Při úpravě cenové hranice rozhodné pro věcnou příslušnost okresního soudu byla shledána přiměřenou částka 10.000 Kčs. Přihlédnuto bylo především k tomu, že postupující uklidnění a návrat k mírovým poměrům má mít za následek též sestupnou tendenci cen. Osnova se míní proto přiblížiti skutečným poměrům, když volí průměr mezi úpravou za nejvyšší válečné inflace (15.000 K) a předválečnou hranicí (5.000 Kč). Tím se dostane nové úpravě trvalé platnosti a nebude ji třeba znovu měniti ani po konsolidaci poválečných poměrů. Ostatně i soudy považují tuto cenovou hranici za vyhovující.

Úprava § 76 jur. normy dala podnět k vyřešení otázky příslušnosti československých soudů v manželských věcech cizinců, jež je dosud naprosto odlišně upravena v zemích českých na straně jedné a na Slovensku na straně druhé.

Podle práva platného v zemích českých se mělo za to, že příslušnost stanovená v § 76 jur. normy platí i pro cizince. Přitom se - aspoň v judikatuře - počítalo s nezměněnou platností dvorských dekretů ze dne 23. ledna 1794 a ze dne 15. června 1796, republikovaných dvorským dekretem ze dne 23. října 1801, č. 542 sb. zák. soud., které předpisovaly, že se manželské věci cizinců, z nichž se aspoň jeden usadil v tuzemsku, mají posuzovat podle zákonů státu, kde manželství bylo uzavřeno. Nejvyšší soud opětovně vyslovil, že tyto dekrety nebyly zrušeny jurisdikční normou, poněvadž prý obsahují normy mezinárodního práva soukromého. Nejvyšší soud také vyslovil, že je zcela lhostejné pro posuzování otázky příslušnosti, zda zdejším soudem vydaný rozsudek bude uznán v domovském státě manželů či nikoli.

Zcela jinak řešilo věc právo slovenské. Podle ustanovení § 116 zák. čl. XXXI/1894 o manželském právu může československý soud zakročit v manželské věci cizinců jen tehdy, když jeho rozsudek je účinný ve státu, jehož občany manželé jsou. Toto ustanovení se vyskytuje také v čl. 7 h) švýcarského spolkového zákona o právních poměrech usazenců a osob s pobytem ze dne 25. června 1891, ve znění čl. 59 konečného titulu ke švýcarskému občanskému zákoníku ze dne 10. prosince 1907, a předtím již v § 606 říšskoněmeckého civilního řádu soudního z r. 1877, ve znění novely z r. 1898. Požadavek, aby stát omezil svou soudní pravomoc v manželských věcech cizinců se zřetelem k stanovisku domovského státu manželů, byl postaven vědou druhé polovice minulého století a je s ním jen souhlasit, protože zamezuje event. marnou práci soudu a předejdou se též zmatky v rodinných poměrech cizinců, jakož i zbytečné konflikty mezi právními řády.

Již vládní návrh jednotných československých procesních zákonů z r. 1937 se rozhodl pro řešení slovenské a na tomto stanovisku stojí i osnova, která vyplňuje takto mezery právního řádu platného v zemích českých, provádí pronikavou unifikaci těchto důležitých předpisů a reformuje v některých směrech i právo na Slovensku platné.

Od úpravy § 71 cit. vlád. návrhu jednotných československých procesních zákonů z r. 1937 se liší osnova jen ve dvou směrech. Především dopouští rozhodování zdejších soudů (jsou-li příslušné vzhledem k poslednímu společnému bydlišti manželů nebo k bydlišti žalovaného) bez zřetele na to, zda zdejší rozsudek bude v domovském státě manželů uznán či nikoliv, v těch případech, kdy je manželství cizinců postiženo vadou tak závažnou, že by se jeho neplatnost podle § 28 manž. novely č. 320/1919 Sb. vyšetřovala z moci úřední, resp. že by ji podle zák. čl. XXXI/1894 uplatnil žalobou státní zástupce. Nebylo by dobře slučitelné s požadavkem pořádku ve věcech manželských, aby na taková manželství cizinců bylo nutno ve zdejší právní sféře hledět - dokud se nevysloví o nich cizí soud - jako na manželství platná. Zájem na tom, aby spojení, kterým brání překážka podobné důležitosti, nevystupovala v tuzemsku s nárokem na uznání za platná manželství, zasluhuje ochrany i za tu cenu, že rozhodnutí nebude míti význam mimo hranice našeho státu. Pokud jde o další odchylku od § 71, odst. 2 cit. vlád. návrhu, srv. dále.

V jednotlivostech se uvádí:

§ 76 jur. normy upravuje nyní příslušnost v manželských sporech, jsou-li strany nebo aspoň jedna z nich československými státními občany, na Slovensku v podstatě stejně §§ 639 a 687 o. s. p.

V novém § 76 a), odst. 1 jsou zhuštěny předpisy § 641 o. s. p., který byl přizpůsoben haagské úmluvě ze dne 12. června 1902. Předpis tohoto obsahu se odůvodňuje úvahou, že je nutno poskytnout sudiště příslušníkům těch států, jejichž zákonodárství, stojíc na principu domicilu, jim sudiště neposkytuje, protože bydlí v cizině. Tím způsobem má býti zamezena mezera v příslušnosti a poskytnuta rozumná pomoc příslušníkům takových států. Nelze však sleviti s minimální podmínky zdejšího bydliště aspoň žalovaného, nemá-li naše soudnictví býti zbytečně obtěžováno žádostmi manželů-cizinců, kteří by ve svých vlastech snad sudiště pro rozluku vůbec nenalezli a chtěli by založením prostého pobytu vykonstruovati příslušnost zde a předvolati před československý soud event. i žalovaného ze zemí vzdálených. Na rozdíl od svého slovenského vzoru neposuzuje dále osnova v žádném případě otázku společného bydliště podle domovského práva cizinců, neboť rozhodne-li se zákonodárce poskytnouti cizincům forum v rozměrech nové úpravy, jeví se takové omezení již zbytečným. Ostatně pojem bydliště jakožto pojem vlastní procesnímu právu, má se posuzovati podle lex fori, t. j. podle práva našeho, a není třeba v té příčině činiti ústupek právu cizímu.

Poznamenati je třeba, že podle nové úpravy bude československý soud i bez výslovného ustanovení příslušný v manželském sporu osob bez státní příslušnosti, pokud aspoň žalovaný má tu svůj obecní soud, neboť tu automaticky odpadá podmínka, že rozhodnutí může býti uznáno v domovském státě manželů. Stejně ovšem na Slovensku.

Pokud jde o ustanovení nepřevzaté z § 641 o. s. p., srv. u nového § 640 o. s. p. (čl. VI, č. 25).

V novém předpise § 76 a), odst. 2 bylo převzato ustanovení § 640 o. s. p. Bylo však upuštěno od podmínky, že žena nenásledovala svého manžela do ciziny, neboť v pojetí osnovy jde tu o výjimku ze zásady v předchozím paragrafu vytčené. Důvodem této výjimky je, že při neplatnosti manželství bude míti žena, která byla dříve zdejší státní občankou, zhusta zájem na tom, aby rozhodnutím soudu byly její rodinné poměry najisto postaveny právě v tomto státě. Tu nezáleží tedy československému zákonodárci ani na tom, jak pohlíží na věc domovský stát cizincův, ani na tom, zdali aspoň žalovaný má zde své bydliště; poskytuje se prostě forum bez jakéhokoliv omezení, srv. též vládní návrh jednotných československých procesních zákonů z r. 1937, důvodová zpráva k § 71 jur. normy, str. 301.

Č. 5 a 6: Nové znění umožňuje zrušení použivatelnosti příslušných předpisů vl. nař. č. 39/1944 Sb. a nař. min. sprav. č. 183/1944 Sb.

Č. 7: Změna záleží zejména v tom, že se zřetelem na nový § 76 a) bylo třeba i v § 114 j. n. zaujmout jasné stanovisko k otázce, nakolik mohou čs. soudy rozhodovat o dobrovolném rozvodu cizích státních příslušníků. Protože dobrovolný rozvod je vlastně specialita právního řádu platného v zemích českých - už ani slovenský právní řád jej nezná - rozhodla se osnova omezit příslušnost podle § 114 j. n. na případy, kdy aspoň jeden z manželů je československým státním občanem. Cizinci se budou moci za podmínek § 76 a) domoci rozvodu sporem.

Doplňuje se tu podle čl. II vl. nař. č. 39/1944 Sb. předpis § 20 manž. nov. č. 320/1919 Sb. Třetí odstavec tohoto paragrafu nebylo třeba nově textovat, neboť stačí, když po zrušení použivatelnosti čl. II, č. 1 vl. nař. č. 39/1944 Sb. (čl. XI, odst. 2, č 5 osnovy) oživne původní text.

Č. 1: Srv. u čl. II.

Č. 2 až 15: Úprava práva chudých, jak byla provedena zákonem č. 161/1936 Sb., nevyhovovala. Podmínky pro dosažení práva chudých byly v určitém směru až příliš tvrdé (zkrácení nuzné výživy), ale s druhé strany nebylo dostatečné kautely, aby tohoto práva nebylo zneužíváno k šikanování odpůrců, vynucení "smíru" a pod. O odpomoc se snížilo vládní nařízení č. 39/1944 Sb., ale osnova jde ještě dále, když právo chudých v souhlase se sociálním cítěním povoluje už i tam, kde strana bez zkrácení nutné výživy pro sebe a osoby, k jichž výživě je podle zákona povinna (pojem širší než "rodina"), nemůže zapraviti náklady sporu; také však ukládá soudu povinnost zkoumati, zdali nejde o domáhání se nebo bránění práva, které by bylo svévolné nebo zřejmě marné. Osnova neobsahuje vykladací pravidlo, v čem nutno spatřovat svévolnost nebo zřejmou marnost, neboť obšírnou vykladací formuli by text zákona dobře nesnášel a formule stručná zase neposkytuje praxi žádné bezpečné vodítko. Proto nebylo převzato z § 63, odst. 1, věty druhé c. ř. s. ve znění vládního nařízení č. 39/1944 Sb. ustanovení, že domáhání se práva je pokládati také tehdy za svévolné, jestliže by strana, která nežádá o právo chudých, se zřetelem k vyhlídkám na vymožení nároku upustila od vedení sporu nebo by uplatňovala jen část nároku. Tím ovšem nemá býti zabráněno tomu, aby soud při posuzování svévolnosti sporu nebo jeho marnosti nehleděl na to, jak by si počínala za stejné situace strana, která by spor vedla bez práva chudých. Upozorniti by bylo také, že pojmy "svévolné" a "zřejmě marné" nejsou totožné. Jinak lze rozhodování v těchto otázkách bez obavy svěřiti soudům, které - jak zkušenosti ukazují - používaly už i svého práva dle čl. XXXIII uvoz. zák. k c. ř. s. velmi zřídka a počínaly si s opatrností až úzkostlivou. Není tedy nebezpečí, že by mylným rozhodnutím soudu mohla býti chudá strana vyloučena z přístupu k soudu, ale s druhé strany nebude tu možnost zneužívání všude tam, kde tento úmysl chudé strany bije přímo do očí. Osnova chce dále zameziti dosažení práva chudých osobám, které jsou vlastně jen nastrčeny, aby dobývaly pohledávku pro jiného. Nejde však tak daleko jako § 112 o. s. p., aby zásadně vyloučila cessionáře z výhody práva chudých, a povolila výjimku jen tam, kde strana osvědčí, že k postupu nedošlo proto, aby pro spor bylo dosaženo práva chudých (Antalfi, 1915, str. 343, pozn. 3 b) k § 112 o. s. p.). Nelze však povoliti právo chudých tam, kde soud má důvodné podezření ve směru právě uvedeném, ale straně je tu ponechána možnost, aby toto důvodné podezření soudu, je-li tu, vyvrátila. Novou úpravou i obdobného ustanovení § 112 o. s. p. se obě úpravy podstatně sblížily. Pokud jde o odstavce 2 až 4 § 63, navazují na obdobná ustanovení vládního návrhu nových československých procesních zákonů z r. 1937 a na vládní nařízení č. 39/1944 Sb. Úředním orgánem sluší tu rozuměti nejen správce majetkové podstaty, ale na př. i společného opatrovníka zřízeného podle zákona č. 48 a 49 z roku 1874 ř. z. ve znění vládního nařízení č. 407/1941 Sb.

Novinkou je ustanovení § 64, odst. 1, č. 5, poslední věty, které na rozdíl od dosavadního stavu připouští, třebas jen ve výjimečných případech, hraditi zatím ze státní pokladny i poplatky opatrovníka podle §§ 8, 9 a 116 c. ř. s. Vzhledem k zákonu č. 236/1946 Sb. bylo č. 5 doplněno také ustanovením o osvobození od povinnosti platit náhradu poštovného za zásilky v soudním řízení. Nové je také ustanovení dalšího odstavce a jeho účelem je zvýšení ochrany procesních odpůrců chudých stran. Jak plyne z četných stížností, které byly vznášeny proti dosavadní úpravě práva chudých, pociťuje se jako největší břemeno právě skutečnost, že odpůrce chudé strany, u kterého nejsou splněny podmínky pro dosažení práva chudých, je nucen k velikým nákladům spojeným nejen s vlastním právním zastoupením, nýbrž také s někdy velmi tíživou povinností kolkovou a poplatkovou. Odpůrce žalobce požívajícího práva chudých musí ve sporu hraditi kolky a poplatky, jež mu ve valné většině případů nikdo nenahradí, třebas ve sporu nakonec zvítězí. Zkušenost učí, že tohoto neuspokojivého stavu využívají leckdy žalobci k tomu, aby od žalovaného dosáhli bez zřetele na možný výsledek sporu aspoň něčeho, neboť jinak hrozí žalovanému nebezpečí ještě větších výdajů, t. j. povinnost kolková a poplatková. Třebas se osnova snaží nebezpečí svévolných nebo zřejmě marných procesů omeziti na minimum, je třeba naznačené ochrany procesních odpůrců chudých stran v zájmu spravedlnosti. Vždyť ani novou úpravou nebudou vyloučeny spory, ve kterých svévolnost nebo marnost zůstanou soudu skryty, kde se však nakonec spor ukáže bez naděje na příznivé vyřízení pro žalobce. Dříve než soud nahlédne svévolnost nebo marnost domáhání se práva a dříve než bude moci vysloviti z tohoto důvodu zánik práva chudých, mohly by odpůrci chudé strany vzejíti značné náklady na kolcích a poplatcích. V mnohých případech nedojde ani vůbec k vyslovení zániku práva chudých, přesto se však spor ve svém výsledku ukáže pro žalobce s právem chudých bezúspěšným, ale během sporu byly vynaloženy kolky a poplatky, jejichž náhrady nebude možno dosáhnouti. Proto osvobozuje osnova v případech, kde bylo povoleno právo chudých žalobci, i žalovaného, u kterého nejsou splněny podmínky pro udělení práva chudých, od placení nákladů uvedených v § 64, odst. 1, č. 1 a 5, a to s omezením, že jde o procesní úkony nutné k obraně proti žalobě. Nezdá se však potřebné poskytovat obdobné osvobození žalobci, jakmile získá právo chudých žalovaný, nebo v opravném řízení odpůrci odvolatele nebo dovolatele, kterým se dostalo právo chudých, protože zneužívání tohoto práva na straně žalovaného nemůže se nikterak srovnávati se zneužíváním na straně žalobce, a pokud jde o užití opravného prostředku, stačí ustanovení § 68, odst. 2 k tomu, aby soud mohl zakročiti proti zneužívání.

Nové znění § 65, odst. 2, věty první umožňuje soudci zkoumati, zdali jsou podmínky pro povolení práva chudých dle § 63.

O tom, zdali se straně povolí právo chudých, má budoucně rozhodovat soud, u kterého se věc právě projednává (§ 65, odst. 5), a to pro celé (případně další) sporné řízení (§ 64, odst. 1), i když žádost třeba podati vždy u soudu první stolice; tento soud bude moci zpravidla lépe než soud procesní posouditi podmínky pro povolení práva chudých.

Další odstavec § 65 je převzat z vládního návrhu nových československých procesních zákonů z r. 1937. Podobná úprava platí již nyní podle § 15 vl. nař. č. 229/1936 Sb.

Soud, u kterého se věc právě projednává, rozhoduje též o tom, má-li býti straně, která o to žádala, jmenován advokát (§ 66, odst. 1). Není-li tu takové žádosti, ať už proto, že strana již advokáta má, nebo proto, že chce své přednesy ve sporu, pro který není předepsáno zastoupení advokátem (neadvokátský spor), učiniti sama, nebude třeba o tom vůbec rozhodovat.

Ustanovení § 66, odst. 2, věty druhé (stejně § 116, odst. 2 o. s. p.) o tom, že v naléhavých případech jmenuje advokáta soud, úzce souvisí s novým zněním § 73, odst. 2, kteréžto ustanovení bylo rovněž v zásadě převzato ze shora zmíněného vládního návrhu a činí zbytečným § 90 zák. o org. soudů, podle něhož bylo pro zachování lhůty ukládáno sepsání odvolacích spisů neadvokátům. Soudu bude lze v takových případech učiniti nutná opatření neodkladně a advokátu se zaručuje plná lhůta k sepsání odvolání, aby takto bylo čeleno dosavadnímu nešvaru, že advokát, který věc před odvolacím soudem zastupoval, neměl žádný vliv na obsah odvolacího spisu, jímž ale byl vázán. Jinak se ještě poznamenává, že ustanovení § 66, odst. 2 až 4 navazuje na obdobné předpisy toho času použivatelné (srv. § 66, odst. 4 a 5 c. ř. s. ve znění vl. nař. č. 39/1944 Sb.).

Dosavadní § 67 c. ř. s. byl se zřetelem na nové ustanovení § 66, odst. 2, věty druhé doplněn tak, že zachycuje i případ, kdy advokáta zřídí soud. Druhá věta byla převzata z § 67, odst. 2 vlád. návrhu nových československých procesních zákonů z r. 1937.

Ustanovení § 68, odst. 1, věty druhé je převzato z cit. vládního návrhu a má svůj vzor v § 118, odst. 1, větě druhé o. s. p. Ustanovení odstavce 2, věty první téhož paragrafu přejímá úpravu provedenou čl. III, č. 5 vl. nař. č. 39/1944 Sb. Další věta v témže odstavci 2 navazuje na zrušené ustanovení čl. XXXIII uv. zák. k c. ř. s.

Podstatně změněn byl § 70. Procesní postavení odpůrce chudé strany nemůže býti zhoršeno tím, že chudé straně bylo povoleno právo chudých. Tam, kde by straně bez práva chudých odpůrce hradil jen část nákladů, bude náklady, od nichž byla chudá strana podle § 64, odst. 1, č. 1 a 5 prozatím osvobozena, hraditi také jen částečně. Jiná je však situace, pokud jde o náklady, od nichž byl podle § 64, odst. 2 prozatím osvobozen odpůrce chudé strany sám. Zákon chce odpůrce chudé strany - pokud možno - chrániti před šikanováním; proto mu poskytuje toto zatímní osvobození. O šikanování nelze ovšem dobře mluvit, jestliže odpůrce byl nakonec uznán povinným třebas i jen k částečné náhradě nákladů sporu, po př. byly-li náklady sporu vzájemně zrušeny. Tu tedy bude odpůrce povinen náklady, od nichž byl podle § 64, odst. 2 prozatím osvobozen on sám, doplatiti v celkové částce bez zřetele na to, v jaké výši hradí útraty sporu chudé straně.

Odstavec 2 míří na případy, kdy spor byl ukončen smírem, ať už soudním či mimosoudním. Tu bude platiti ujednání stran, i pokud jde o náhradu nákladů, od nichž byla podle § 64, odst. 1, č. 1 a 5 prozatím osvobozena chudá strana a podle § 64, odst. 2 prozatím osvobozen odpůrce chudé strany sám. Aby však strany libovolným - po př. jen na oko sjednaným - ustanovením o těchto nákladech nemohly způsobiti zkrácení státní pokladny, stanoví zákon, že chudá strana nemůže odpůrci sleviti nic z toho, co by zaplatil, když by ve věci samé byl soudním rozhodnutím odsouzen k plnění stejného obsahu, jako ke kterému se podle smíru zavázal.

Nebude lze vybrati od odpůrce chudé strany částky, o které jde, vůbec, jestliže spor byl ukončen ponecháním v klidu, aniž došlo k smíru. Pokud jde o chudou stranu samotnou, poskytuje tu jakousi odpomoc § 71 c. ř. s.

Zákon předpokládá, že povinnost odpůrcova hraditi náklady, od nichž byla chudá strana i on sám osvobozen, vysloví vždy soud, který také určí číselně tyto částky. Protože se nemůže tak státi vždy v rozhodnutí, jímž se věc konečně vyřizuje, rozhodne soud usnesením třebas dodatečně.

Novinkou je v odstavci 4 přednostní zástavní právo advokátovo na útraty proti odpůrci chudé strany přisouzené. Účel, který tu zákon sleduje, je, aby advokát byl chráněn nejen proti odpůrci, ale i proti případným nárokům třetích osob.

§ 71, odst. 1, věta první chce jasně naznačiti, že z jiného důvodu, než tam je uvedeno (na př. při odnětí práva chudých proto, že se spor jeví býti svévolným nebo zřejmě marným), nelze naříditi chudé straně, aby doplatila. Věta třetí má odstranit pochybnosti, které by jinak mohly býti o tom, kdo je povolán rozhodnout o doplacení po skončení sporu.

Nové znění § 71, které vlastně převzalo obsah § 71a) c. ř. s., umožňuje zrušit tento paragraf.

V § 72, odst. 1 a 3 nejde o žádné podstatné věcné změny, nýbrž jen o úpravu nutnou vzhledem k některým změnám v předchozích ustanoveních.

O § 73, odst. 2 byla zmínka již v poznámkách k § 66.

Č. 16: Původní částka 200 Kčs nevyhovuje již v nynější době.

Č. 17: Srv. obdobné ustanovení čl. III, č. 10 vl. nař. č. 39/1944 Sb.

Č. 18: Toto ustanovení sleduje účel, aby hodnota předmětu sporu, rozhodná s hlediska odvolání, byla soudem vždy určena.

Č. 19 až 21: Nebylo pochyby, že dnešní cenová hranice 5.000 Kčs pro zvláštní řízení bagatelní je neudržitelná, ale při úvaze o nové úpravě vyskytla se otázka, zdali je ještě odůvodněno zachování tohoto řízení vůbec, a ministerstvo spravedlnosti nemohlo než odpověděti na tuto otázku negativně. Dříve než tak učinilo, vyžádalo si ještě posudky od vyšších soudů, a když i posudek nejvyššího soudu v Brně ze dne 17. dubna 1946, č. Pres. 513/46 vyzněl pro další zachování bagatelního řízení nepříznivě, byla pro osnovu věc rozhodnuta.

Nelze totiž neviděti, že zdánlivé výhody bagatelního řízení, pokud jde o obsah protokolu podle § 451 c. ř. s., předpokládají, že započaté jednání lze skončiti v jednom dni. Pravidlem však je, že to možné není, a přistoupí k tomu i změna v osobě soudcově nebo přestane-li býti věc nepatrnou, je "výhoda" tato spíše nepřekonatelnou závadou. Odstranění těchto předpisů projeví proto svůj vliv i na kvalitu rozsudků a poskytne svědomitému soudci větší možnost bedlivého uvažování. Celkem však nutno souhlasiti s názorem, že není dobře možno povoliti stranám, aby i ve věci sebe nepatrnější mohly způsobiti práce i náklady, které by nebyly už v žádném poměru s hodnotou věci, o níž jde.

Osnova zrušuje proto zvláštní řízení bagatelní, vylučuje však odvolání proti rozsudkům soudu okresního tam, kde jde o zájem skutečně nepatrný. Za takový zájem lze považovat za dnešních poměrů věc, když hodnota předmětu sporu v penězích nebo na peněžité hodnotě nepřevyšuje 300 Kčs. Hodnotu předmětu sporu stanoví ve svém rozsudku okresní soud.