Protože zvláštního řízení bagatelního právo na Slovensku platné ani dříve neznalo, byl tím vykonán další krok k unifikaci obou právních řádů.

Č. 22 až 24: Už i vládní návrh československých procesních zákonů z r. 1937 vychází ze stanoviska, že je nutno čeliti tomu, aby odvolacími soudy byla věc zbytečně vracena soudu první stolice, což se stalo téměř pravidlem. Opatření však, která onen vládní návrh činí, jsou jen stylistického rázu; slova "může rozhodnout ve věci samé" se nahrazují výrazem imperativním, ač nebylo pochyby, že i slůvko "může" znamená povinnost tam, kde ostatní zákonné předpoklady jsou splněny (srv. důvodovou zprávu cit. vládního návrhu, str. 353).

Nevyhovuje však plně ani dnešní úprava provedená vl. nař. č. 39/1944 Sb., která chápe slova "může odvolací soud vrátiti věc" jako volnost soudu, tuto volnost omezuje však ustanovením čl. III, č. 12 o tom, že vrácení věci je možné, jen je-li to vhodné, aby tím bylo stranám ulehčeno vedení sporu, urychleno jeho vyřízení nebo zmenšeny náklady, čímž rozhodování odvolacím soudem ve věci samé činí vlastně pravidlem. Hlavně vadí na této úpravě, že nemá výslovného ustanovení o přípustnosti novot po usnesení, kterým se rozsudek první stolice zcela nebo zčásti zrušuje, po případě se nařizuje jen doplnění jednání konaného v první stolici, ač v případnostech, o které tu běží, není jistě na místě odpírati stranám možnost uváděti nové skutečnosti a nabízeti nové důkazy (vždyť i když rozhoduje odvolací soud, činí tak vlastně v první instanci); přesto se však v praxi vyskytují názory i opačné.

Nové znění § 496 neznamená věcnou změnu oproti dnešnímu stavu podle čl. III, č. 11 vl. nař. č. 39/1944 Sb. Odchylky jsou odůvodněny změnami provedenými v následujícím § 497, s kterým toto ustanovení těsně souvisí. Druhý odstavec se pak vztahuje na veškeré rozsudky odvolacího soudu, ať už byly vydány podle § 496 neb § 497.

Navržené nové znění § 497 odstraňuje dosavadní pochybnosti. Dává především odvolacímu soudu možnost, aby napadený rozsudek zrušil, jen pokud je toho třeba, aby po případném doplnění jednání konaného v první stolici mohl rozhodnout ve věci samé. Bylo by naprosto zbytečné zrušiti i to, o čem už stejně nebude jednáno. Není-li třeba napadený rozsudek vůbec zrušit (jde na př. o protipohledávku, která není v právní souvislosti se žalobním nárokem, atd.), může odvolací soud, pokud je toho třeba, nařídit jen doplnění jednání. Dojde-li k zrušení rozsudku (zcela nebo zčásti) nebo k doplnění jednání anebo k oběma současně, lze pak po prohlášení usnesení (které není třeba zvláště vyhotovovat) přednésti nové skutečnosti a nabízeti nové důkazy.

Ačkoliv tedy § 497 zcela jednoznačně předpokládá, že odvolací soud ve všech těchto případech rozhodne rozsudkem ve věci samé, nebere tomuto soudu osnova přesto možnost, věc vrátit prvnímu soudu. Lze však tak učiniti jen ve výjimečných a v zákoně taxativně uvedených případech, t. j. je-li to vhodné, aby tím bylo stranám ulehčeno vedení sporu, urychleno jeho vyřízení nebo zmenšeny náklady. Ovšem strany, které jsou nejlépe s to posouditi, co je v jejich zájmu, mohou i tu ihned po prohlášení usnesení, kterým se rozsudek zrušuje nebo nařizuje doplnění jednání, souhlasně navrhnout, aby věc projednal odvolací soud sám. Tímto návrhem je pak odvolací soud vázán. Ustanovení o přípustnosti novot platí i tu.

Č. 25: Protože podstatný obsah § 500, odst. 3 c. ř. s. byl převzat do nově zařaděného § 445, bylo lze zde naň prostě odkázati.

Č. 27: Zkušenosti, kterých nabyla praxe s ustanovením čl. I, č. 2 zák. č. 251/1934 Sb., podle kterého byla s hlediska přípustnosti dovolání rozhodnou hodnota předmětu sporu, o němž by měl rozhodnout dovolací soud, nebyly dobré.

Především, a to padá nejvíce na váhu, bylo poukazováno k tomu, že dojde-li k štěpení žalobního, resp. protižalobního nároku odvolacím soudem, nebyla vyloučena možnost, aby část žalobního (protižalobního) nároku byla nižšími soudy pravomocně přiznána, zbývající pak část třetí stolicí nepřiznána proto, že nárok vůbec není po právu. Nutno dále uvážiti, že místo odlehčení nejvyššímu soudu, které bylo jediným účelem onoho ustanovení, byl pak v případech, o které tu běží, nejvyšší soud často nucen rozsáhlým rozborem právním dovozovati, že dovolání je vlastně nepřípustné; tento rozbor ovšem vyžadoval stejnou - ne-li větší - pracovní námahu než rozhodnutí ve věci hlavní.

Osnova se proto rozhodla obnoviti stav platný před zákonem č. 251/1934 Sb. a pro přípustnost dovolání je proto rozhodující hodnota předmětu sporu, o kterém rozhodl odvolací soud. Aby se předešly veškeré možné pochybnosti, vyslovuje ještě osnova jasně, že rozhodnou je celková hodnota předmětu sporu, o kterém rozhodl odvolací soud.

Jinak bylo by uvésti:

Vládní návrh nových československých procesních zákonů z r. 1937 vůbec vylučuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže hodnota předmětu sporu nepřevyšuje 1.000 Kčs (důvody srv. tamtéž na str. 354). Osnova nejde tak daleko, neboť, ač přijímá a změněným poměrům přizpůsobuje toto ustanovení (2.000 Kčs) a tím rovněž uznává nutnost odlehčiti nejvyššímu soudu, dává přesto odvolacímu soudu možnost, aby ve svém rozsudku prohlásil dovolání za přípustné, když by šlo o rozhodnutí zásadního významu. Pokud pak jde o výši rozhodnou pro přípustnost dovolání při souhlasných rozsudcích první a druhé stolice, byla stanovena částka 10.000 Kčs, neboť toho času platná částka 15.000 Kčs (srv. § 6, odst. 3 nař. min. sprav. č. 183/1944 Sb.) je nepřiměřeně vysoká. Z unifikačních důvodů vypouští osnova ustanovení, že se dovolání nepřipouští, jde-li o výměru výživného ze zákona.

Po vzoru cit. vládního návrhu (§ 524 osn. c. ř. s.) nedotkla se osnova § 519 c. ř. s. a nevidí žádný rozpor mezi tímto ustanovením a novou úpravou § 502 c. ř. s. Pokud jde totiž o případy uvedené v § 519, č. 1 a 2, bylo by podotknouti, že je rozdíl v tom, zda odvolací soud věc meritorně prozkoumal a rozhodl, nebo zda bylo rozhodnuto více méně jen po stránce formální. Kdežto v prvním případě byl spor i v opravné stolici ve věci samé projednán a strana obdržela tedy výstižnou odpověď i na své věcné přednesy, nestalo se tak v případě druhém. Tu pak dlužno míti na paměti, že nepříznivé rozhodnutí povahy formální neuspokojuje ani stranu, která je jinak na věcné důvody přístupná; nepříznivé rozhodnutí formální je - podle zkušeností - často s to zviklati v očích laika víru v právo formální, jehož konečným cílem je ostatně, aby bylo nalézáno právo tak, že se to všem jeví ve shodě s pravdou materielní. Z téhož důvodu nebyly oproti dnešnímu stavu dále omezeny možnosti rekursní vůbec. Pokud pak jde o případ § 519, č. 3, má odvolací soud podle osnovy možnost připustiti další opravný prostředek i proti rozsudku, takže tu není žádný rozpor.

K odstavci 2 třeba ještě upozornit na slova "ve sporech o majetková práva", která byla vložena v úvodu tohoto odstavce; stalo se tak proto, aby byl zamezen nesprávný výklad, který úpravu zde platnou rozšiřoval i na jiné spory než o majetková práva.

Pokud jde o dodatek k odstavci 3, srv. rozhodnutí Sb. n. s. č. 18.048.

Č. 28: Nové znění poskytuje nejvyššímu soudu větší možnost rozhodnouti ve věci samé, než tomu bylo podle původního textu. Stejně upravilo věc vládní nařízení č. 39/1944 Sb. (srv. čl. III, č. 14).

Č. 29 a 31: Změny zde provedené souvisí se zrušením bagatelního řízení.

Č. 30: Ustanovení § 520, odst. 1, věta první se už i dříve vykládalo tak, že se rekurs podává u soudu první stolice, srv. též § 528 c. ř. s. Bylo proto toto ustanovení formulováno jasně.

Č. 32: Počet případů, kdy rekursu může vyhovět sám soud, do jehož usnesení byl podán rekurs, byl novým textem § 522, odst. 1 rozšířen o některá další usnesení, která nejsou meritorní povahy; stejná úprava byla zavedena čl. III, č. 15 vl. nař. č. 39/1944 Sb.

Nařízením slovenské národní rady ze dne 7. února 1946, č. 12 Sb. n. SNR, byla zvýšena cenová hranice rozhodná podle § 1, č. 1 o. s. p. pro věcnou příslušnost okresních soudů s 5.000 Kčs na 20.000 Kčs; současně zvýšena v § 94, odst. 2 částka 2.000 Kčs na 10.000 Kčs. Nebylo však provedeno zvýšení částky 5.000 Kčs v § 5, odst. 4 a v § 525, odst. 2 o. s. p., ačkoliv tyto předpisy úzce spolu souvisí.

Osnova chce býti pokud možno dílem unifikačním. Provedla proto důsledné zvyšování cenových hranic, ale upravila alespoň hranice pro věcnou příslušnost soudů a pro přípustnost opravných prostředků jednotně na celém území státním. Jako trvalé zařízení lze si v jednotném státě sotva představiti jinou úpravu. Rozšířit věcnou příslušnost okresních soudů v zemích České a Moravskoslezské nad 10.000 Kčs dobře nelze. Uvážiti dlužno především, že sborovým soudům bude ulehčeno i ustanovením čl. I a že částka 10.000 Kčs představuje i v dnešních poměrech téměř tříměsíční příjem průměrně postaveného zaměstnance. Úvahy tyto platí ovšem i na Slovensku, kde lze rovněž očekávati vyrovnání cenové hladiny. Také nelze přehlížeti, že celkový systém o. s. p. přeje spíše věcné příslušnosti krajských soudů, takže přepínání věcné příslušnosti okresních soudů nebylo by v duchu zákona.

Unifikační snahy vedly osnovu i v otázce úpravy přípustnosti opravných prostředků. Nová úprava § 5, odst. 3 o. s. p. činí pak zbytečným § 476, odst. 3 o. s. p., ježto hodnotu předmětu sporu, rozhodnou pro přípustnost odvolání, vyšetří a ve svém rozsudku uvede již okresní soud. Úprava tato je pak v souhlase s § 509, odst. 3 o. s. p., podle kterého stanoví zase hodnotu důležitou s hlediska přípustnosti dovolání soud odvolací. Bylo by se ještě zmíniti o tom, že nebyla převzata výjimka uvedená v dosavadním § 476, odst. 2 o. s. p., co se týká sporů vypočítaných v § 758, odst. 2, č. 1 až 6, neboť pokud pro tyto spory je věcně příslušný krajský soud, není odvolání z rozsudku krajských soudů omezeno vůbec a jinak jsou to vesměs spory o majetková práva, které lze klásti na roveň všem ostatním takovým sporům (většina těchto sporů se u okresních soudů ostatně vůbec nevyskytuje).

Nebyly zvyšovány toliko výměry trestů a pokut, ježto uložením nejvyšší přípustné výměry může se soudce stejně přizpůsobiti změněným poměrům.

Další unifikace byla provedena přijetím zásad slovenského práva procesního v otázce soudní příslušnosti pro manželské spory cizinců. Zde se odkazuje na důvody čl. III. V jednotlivostech se uvádí:

Předpis § 639 o. s. p. zůstal nezměněn. Vynechán byl pouze odstavec 3, neboť zůstala-li aspoň jedna ze stran československým státním občanem, dosahuje sem stejně nový text odstavce 1, takže ustanovení původního odstavce 3 v dnešní formě je již zbytečné.

Do § 640 o. s. p. byla zhuštěna převzatá ustanovení dřívějších §§ 640 a 641 o. s. p. Nebyl převzat § 641, odst. 2 o. s. p., ježto se podle nového předpisu § 640, odst. 1 řídí nyní příslušnost posledním společným bydlištěm, a toto ustanovení zachycuje i případy opuštění nebo změny bydliště po tom, co došlo k rozlukovému důvodu; jinak srv. u § 76 a) jur. nomy. Nebyl převzat ani § 641, odst. 3 o. s. p., ježto nyní po zrušení § 116 zák. čl. XXXI/1894 a nové textaci § 639, odst. 1 o. s. p. dosahuje také sem nový předpis § 639, odst. 1 o. s. p. a činí toto ustanovení zbytečným. Podá-li totiž dřívější manžel, jenž je československým státním občanem, podle § 47 zák. čl. XXXI/1894 o manželském právu žalobu o neplatnost pozdějšího manželství, je stranou ve sporu a k založení příslušnosti podle nového § 639, odst. 1 o. s. p. stačí, jestliže aspoň jedna ze stran je zdejším příslušníkem. Nově navrhovaný § 640, odst. 2 o. s. p. obsahuje dřívější ustanovení § 640 o. s. p. Pokud jde o vypuštění podmínky, že žena nenásledovala svého manžela do ciziny, srv. u § 76 a) jur. normy. Kladení podmínky nebylo by v tomto případě na místě už proto, že vyhoví-li soud takové žalobě, může se žena státi opět československou příslušnicí.

Poznamenati by bylo ještě, že předpisy obsažené v § 76 a) jur. normy budou na Slovensku rozděleny do dvou paragrafů, ježto předpisy tyto byly už původně pojaty do §§ 640 a 641 o. s. p. a jich zhuštěním do jednoho a zrušením dalšího paragrafu by vznikla v zákoně zbytečná mezera.

Po takto provedené unifikaci staly se ovšem postradatelnými některé předpisy. Především to jsou cit. dvorské dekrety, neboť v oboru mezinárodního práva soukromého se již dnes dá z § 5, odst. 2 a 3 zákona ze dne 3. října 1946, č. 199 Sb., o uznání rozhodnutí v manželských věcech, vydaných soudy nebo úřady v cizině, v oblasti československého právního řádu, načerpati závažný argument, že rozhodným právem je domovské právo u manželů (domovská práva manželů). Zbytečnými jsou již §§ 116 a 117 zák. čl. XXXI/1894 o manželském právu. Předpis § 116 zák. čl. XXXI/1894 obsahuje nyní § 76 a), odst. 1 jur. normy a § 640, odst. 1 o. s. p., případ § 117, odst. 1 cit. zák. článku je nyní normován v § 76 a), odst. 2 jur. normy a § 640, odst. 2 o. s. p., kdežto pokud jde o předpis cit. § 117, odst. 2 lze poznamenati, že toto ustanovení bylo původně zaostřeno na případ, kdy žena zůstala zdejší státní občankou, avšak v takovém případě lze příště užíti příslušnosti stanovené v § 639 o. s. p., naproti tomu není-li už ani žena zdejší příslušnicí, nelze u ní činiti výjimku ze zásady jinak pro cizince platné, t. j. zdejší soud by se stal příslušným jedině za podmínek nového § 640 o. s. p. Tyto předpisy staly se proto vesměs zbytečnými a budou v čl. XI osnovy zrušeny.

Jinak srv. u čl. IV.

Zákon o pracovních soudech byl r. 1931 významným dílem i unifikačním a je v naléhavém zájmu státním, aby na celém území republiky platil - pokud je to se zřetelem na předpisy, na něž navazuje, vůbec možné - jednotně. Proto třeba na Slovensko rozšířit předpisy, které byly vydány v zemích českých vládním nařízením č. 280/1938 a č. 308/1939 Sb., pokud tomu nejsou na překážku zásadní rozdíly procesního práva obou oblastí (srv. č. 11).

Co se týká zemí českých, byly provedeny oproti stavu dnes platnému jen změny vyplývající ze snahy po větší jasnosti (§ 25, odst. 2), z nové úpravy cenových hranic rozhodných pro přípustnost opravných prostředků v řízení řádném (§ 36) a ze zrušení bagatelního řízení (§§ 20, 42 atd.).

Používajíc této příležitosti odstraňuje však osnova současně některé obtíže, se kterými se setkala praxe na Slovensku se zřetelem na odchylné pojetí některých otázek v civilním řádu soudním tam platném. Se strany pověřenectva spravedlnosti bylo totiž poukázáno jednak na to, že zákon o pracovních soudech neoznačuje lhůty k podání opravných prostředků (rekurs, odvolání a dovolání) za propadné, pročež nelze na Slovensku zmeškání těchto lhůt napraviti ospravedlněním podle § 451 o. s. p., jednak na obtíž záležející v tom, že proti usnesení rekursního soudu v otázce příslušnosti není podle § 36, odst. 2 zákona o pracovních soudech další rekurs přípustný, i mohl by tudíž nastati případ, že krajský soud vysloví pravomocným usnesením, že věc nepatří před pracovní soud, ale to by nevyloučilo, aby v pozdějším sporu zahájeném před řádným soudem nejvyšší soud nakonec neuznal v téže věci opačně.

Odpomoc zjednává osnova takto:

§ 29 bude nyní míti výslovné ustanovení o tom, že odvolací lhůta je na Slovensku lhůtou propadnou. Nový § 43, odst. 5 prohlašuje, že o dovolací lhůtě platí na Slovensku ustanovení tam platného civilního řádu soudního, tedy i § 526, odst. 2 o. s. p., a pokud jde o rekursní lhůtu, bude o ní podle § 36, odst. 3 platiti rovněž § 552, odst. 2 o. s. p.

I jinak budou platiti podle ustanovení § 34, odst. 5 a § 36, odst. 3 o způsobu podání dovolání a dovolacího rekursu a nepřípustnosti dovolacího rekursu vůbec ustanovení o. s. p., čímž jsou předpisy zákona o pracovních soudech v těchto otázkách na Slovensku uvedeny v úplný soulad s předpisy platnými v řádných sporech.

Zvýšené částky odpovídají dnešním poměrům.

Vládní nařízení č. 222/1943 Sb. ustanovuje v § 1, odst. 1, že peněžité tresty a pokuty všech druhů, uložené soudy, připadají ve prospěch státní pokladny; tím byly pozměněny některé procesní předpisy i v oboru řízení v občanských věcech právních jako na př. § 220 c. ř. s., § 359 ex. ř. a pod. Věcně tato úprava plně vyhovuje a doporučuje se ji zachovati i pro budoucnost. Proto se doporučuje uvedenou úpravu převzíti pro obor řízení v občanských věcech právních a zároveň v tomto rozsahu zrušiti i použivatelnost vládního nařízení č. 222/1943 Sb.; poznamenati sluší, že pokud jde o řízení ve věcech trestních, připravuje se úprava obdobná.

V odstavci 2, č. 2 je vyjádřeno, že bylo-li právo chudých již povoleno, platí ve sporech, o nichž bylo řízení již zavedeno (žaloba podána), odchylkou od dosavadního stavu nejen v té které stolici, ale i pro řízení opravné a za podmínek § 2 vl. nař. č. 229/1936 Sb. i pro řízení exekuční.

Zde se odstraňují všechna ustanovení, která jsou novou úpravou nahrazena nebo překonána. Zvláště budiž podotčeno k odstavci 2, č. 3, že obnovení soudních prázdnin bylo souhlasně doporučeno presidiem nejvyššího soudu i presidii obou zemských soudů; tím bude opět upraven jednotně právní stav na území celé Československé republiky, neboť na Slovensku soudní prázdniny zůstaly zachovány a podle vyjádření slovenských činitelů se nedoporučuje je zrušovat.

Nabytí účinnosti bylo upraveno tak, aby se soudy mohly seznámit s předpisy nového zákona. Odchylka stanovená v odstavci 2 je odůvodněna nutností připravit vše, čeho třeba, pro obnovení činnosti pracovních soudů.

Provedením tohoto zákona vzniknou státní správě jen mizivě nepatrné výdaje spojené se změnami v § 64, odst. 1, č. 5 c. ř. s. (vzhledem též k odstavci 2 téhož paragrafu) a § 113, odst. 1, č. 4 o. s. p. (se zřetelem na odstavec 3 téhož paragrafu). Výši jich nelze předem odhadnout; příslušnými rozpočtovými položkami jsou tyto výdaje bezpečně kryty.