Tyto hospodářské poměry se však konfiskací majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel českého a slovenského národa podstatně změnily (viz nařízení Slovenské národní rady č. 104/1945 Sb. n. SNR, ve znění novely č. 64/1946 Sb. n. SNR, viz dále dekret č. 108/1945 Sb. a dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb.). Přidělováním zkonfiskovaného majetku bude zajištěna existence dětí, které opouštějí rodný statek, nejen v zemědělství, nýbrž i v ostatních výrobních odvětvích. Nehledíc k tomu, že zkonfiskovaný majetek musí býti osídlen, vyžaduje tíživý nedostatek pracovních sil v českých zemích, a z toho vyplývající nezbytné mechanisování zemědělské výroby, aby bylo zabráněno hospodářsky nezdravému a nyní již neodůvodněnému drobení zemědělské půdy. Proto vláda uložila v rámci provádění dvouletého budovatelského programu ministru zemědělství, aby předložil osnovu zákona, jímž by se upravila dědická posloupnost na Slovensku tak, aby se znemožnilo nezdravé drobení zemědělské půdy.

Z toho, co bylo shora řečeno, je zřejmé, že problém, jak zameziti drobení zemědělské půdy, je otázkou celostátní, a proto je nutno vydati zákon, jenž by řešil tuto otázku v celém státě. Je též nutno vytvořit obecné předpoklady pro to, aby rozdrobená zemědělská půda se mohla skládati ve větší celky i mimo scelování, které jest spojeno se značnými náklady a často i s obtížemi.

Hlavní myšlenky zákona č. 68/1908 čes. z. z. jsou v podstatě správné. Tento zákon není však dosti pružný a nevyhovuje již dnešním poměrům. V tom se shodují jak praktičtí právníci, tak i zemědělci. Je též nutno, aby předpisy byly jednodušší, pružnější, aby nevedly k tvrdostem, byly ve shodě s nazíráním lidu a aby byla přiznána účast zájmovým organisacím výkonných zemědělců a aby zemědělský lid měl tak k předpisům větší důvěru. Na těchto zásadách jsou vybudována jednotlivá ustanovení osnovy.

K jednotlivým paragrafům se poznamenává:

Zákon č. 68/1908 čes. z. z. se týká jen rolnických usedlostí střední velikosti. Rolnickou usedlostí střední velikosti se rozumějí rolnické statky s obytným domem, jejichž čistý katastrální výnos činí nejméně 100 Kčs s výměrou nejméně 5 ha a nejvýše 1.500 Kčs bez ohledu na výměru.

Vzhledem k vývojovým tendencím, aby se stali vlastníky půdy jen výkonní zemědělci, t. j. ti, kdož na ní osobně hospodaří (viz dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb. a slovenské předpisy č. 104/1945 Sb. n. SNR a č. 64/1946 Sb. n. SNR), nepovažuje se za vhodné vymezit pojem zemědělského majetku, jenž se má chránit před dělením v pozůstalostním řízení, určitou dolní a zároveň i horní hranicí. Vývojovým tendencím nejlépe odpovídá, aby se dostalo půdy všem výkonným zemědělcům, aby se však při dělení zemědělských podniků v pozůstalostním řízení znemožnilo tvoření nesoběstačných podniků. Proto podle odstavce 1 je dělení zemědělských podniků v pozůstalostním řízení, zejména větších statků a velkostatků, volné, dělením však nesmějí vzniknouti nesoběstačné celky (soubory pozemků), t. j. takové, které mají v oblasti řepařské menší výměru než 4 ha, v oblasti obilnářské méně než 6 ha, v oblasti bramborářské méně než 8 ha a v oblasti pastvinářské a pícninářské méně než 10 ha.

Osnova nepřevzala proto ze zákona č. 68/1908 čes. z. z. pojem rolnické usedlosti střední velikosti. Vzhledem k různé bonitě zemědělských pozemků v jednotlivých výrobních oblastech nepovažuje se za vhodné, aby pro účely osnovy byl vymezen pojem soběstačného zemědělského podniku stejnou dolní hranicí ve všech výrobních oblastech. Minimální výměra, pod kterou nemají klesnouti jednotlivé soubory pozemků s obytnými a hospodářskými budovami, po případě bez těchto budov, vznikající dělením zemědělského podniku zůstavitelova, je odstupňována podle výnosu, resp. bonity pozemků jednotlivých výrobních oblastí. Ve výrobních oblastech, kde je lepší bonita po zemků a kde jsou vyšší hektarové výnosy, je tato výměra menší, v oblastech, kde je horší bonita pozemků s menšími hektarovými výnosy, je nejmenší přípustná výměra větší.

Ustanovení odstavce 2 umožňuje soudu, aby stanovil nejmenší přípustnou výměru podle skutečné bonity pozemků. Při tom soud rozhoduje na podkladě vyjádření okresního sdružení Jednotného svazu českých zemědělců (na Slovensku Jednotného svazu slovenských zemědělců) a tyto složky vrcholných zájmových organisací zemědělců mají možnost vyžádati si vyjádření od svých orgánů v obcích a jsou zárukou nestranného a odborného posudku. Soud si ovšem může ještě vyžádat posudek od znalců.

Odstavec 3 připouští výjimečně dělení zemědělského podniku na menší části (soubory pozemků), než je předepsáno v odstavci 1. Výjimky jsou přípustné jen 1. k doplnění zemědělských podniků spoludědiců, 2. z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele. Pokud jde o prvou skupinu, jest přípustné dělení pod nejmenší přípustnou mez jen tehdy, když takto rozdrobené půdy bude použito ke zvětšení zemědělského podniku spoludědice, po případě zemědělských podniků několika spoludědiců, takže vlastně k rozdrobení zemědělské půdy pod nejmenší přípustnou hranici nedojde. Pokud jde o skupinu druhou, t. j. o případy, kdy jsou důvody hodné zvláštního zřetele, uvádí se příkladmo jako důvod pro povolení výjimky, že se na pozemcích provozuje zahradnictví, vinařství nebo chmelařství, neboť podle získaných zkušeností postačí k úspěšnému provozování takových druhů podniků nepatrná výměra pozemků. Ze znění odstavce 3 (viz slova "zejména" a "a pod.") je zřejmé, že lze děliti pod nejmenší přípustnou výměru, i když nejde o zahradnictví, vinařství nebo chmelařství, jestliže pozůstalostní soud uzná, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele.

Odstavec 4 znemožňuje vznik takových spoluvlastnických podílů (ideální spoluvlastnictví), jimž by odpovídaly reálné díly (nebo alespoň jeden reálný díl) pozemků menší rozlohy, než je nejmenší přípustná výměra (4, 6, 8 nebo 10 ha). Toto ustanovení je nezbytné, má-li se účinně zabrániti skutečnému dělení zemědělských podniků pod určitou minimální výměru, když podle předpisů občanského práva jest spoluvlastníkům dovoleno, aby se domáhali zrušení společného vlastnictví.

Vznik spoluvlastnických podílů, jimž by odpovídaly reálné díly pozemků menší rozlohy, než je nejmenší přípustná výměra stanovená v odstavci 1, není dovolen ani výjimečně, t. j. ani obdobně podle ustanovení odstavce 3, neboť pro zvláštní povahu ideálního spoluvlastnictví nelze přihlédnouti k důvodům pro povolování výjimek podle odstavce 3.

V odstavci 5 jsou vypočítány skupiny zemědělských podniků, na něž se osnova vztahuje. Náleží sem dvě skupiny zemědělských podniků, a to 1. zemědělské podniky, které podle výrobních oblastí nemají větší výměru než 4, 6, 8 nebo 10 ha, 2. zemědělské podniky, které mají podle výrobních oblastí větší výměru než 4, 6, 8 nebo 10 ha, které by však podle dědické dohody nebo vzhledem k počtu dědiců bylo možno rozděliti jen tak, že by vznikl alespoň jeden reálný díl (jeden soubor pozemků) s menší výměrou než 4, 6, 8 nebo 10 ha, nebo alespoň jeden spoluvlastnický podíl, jemuž by odpovídal reálný díl menší výměry než 4, 6, 8 nebo 10 ha.

Jestliže se tudíž dědicové dohodnou nebo když mezi dědice bude rozdělen zemědělský podnik uvedený ad 2, t. j. podle oblastí s větší výměrou než 4, 6, 8 a 10 ha, tak, že by nevznikla ani jedna část (jeden soubor pozemků) s menší výměrou než 4, 6, 8 nebo 10 ha (podle jednotlivých výrobních oblastí), nepoužije se zvláštních předpisů tohoto zákona, nýbrž pozůstalost se projedná podle všeobecných ustanovení.

Tato ustanovení odpovídají v podstatě ustanovením §§ 1 a 4 zákona č. 68/1908 čes. z. z. a § 42 přídělového zákona č. 81/1920 Sb. Změna je ta, že soud vyslechne vždy okresní sdružení Jednotného svazu českých zemědělců, na Slovensku Jednotného svazu slovenských zemědělců.

Ustanovení zákona č. 68/1908 čes. z. z., že nelze žádati náhradu z ostatní pozůstalosti, jestliže by něco chybělo z potřebného inventáře, nebylo do osnovy převzato, jelikož je toto ustanovení samozřejmé.

Osnova vychází z názoru, že dědicové (zákonní i testamentární) znají navzájem nejlépe své osobní schopnosti a jsou též nejlépe obeznámeni s místními poměry, a ponechává proto především dohodě spoludědiců, kdo z nich má zemědělský podnik převzíti nebo jak a mezi které spoludědice má býti podnik rozdělen. Dohoda musí zahrnouti též dohodu o hodnotě, v jaké má býti podnik nebo jeho reálný díl převzat. Ustanovení § 1 o nejmenší přípustné výměře nutno při tom dbáti.

Soud rozhodne usnesením o shora uvedených otázkách teprve tehdy, nedojde-li mezi spoludědici k dohodě.

Ustanovení tohoto paragrafu platí pro případy zákonné posloupnosti dědické, t. j., když nebylo zanecháno platné pořízení pro případ smrti (§ 11 se týká případů, když bylo zanecháno platné pořízení pro případ smrti).

Osnova klade důraz na to, aby přejimatel zemědělského podniku měl způsobilost býti výkonným zemědělcem a aby bylo lze od něho očekávati, že bude sám v zemědělství pracovat, soud však bude moci přihlédnouti k této kvalifikaci jen tehdy, když bude několik dědiců. Bude-li jen jeden dědic, může se státi, že tento dědic nebude vyhovovati podmínkám předepsaným v § 5, odst. 1, prvá věta, a pak bude nutno se řídit ustanovením § 17.

Při ustanovení přejimatele je soud vázán pořadím zákonné posloupnosti dědické. Je-li několik dědiců nastupujících zároveň, rozhodne o přejimateli především dohoda spoludědiců, nedojde-li k dohodě, soud.

Ustanovením § 5, odst. 1, písm. b) se mění předpisy slovenského dědického práva o větevném majetku. Osnova mění tyto předpisy vědomě, neboť považuje za spravedlivé, aby - není-li tu potomků zůstavitelových - stala se dědicem manželka zůstavitelova, která dlouhá léta a mnohdy skoro celý život pracovala v podniku zůstavitelově a zasloužila se vynikající měrou o jeho udržení a zvelebení.

Aby bylo zaručeno, že se stane přejimatelem dědic skutečně nejschopnější, který bude s to dobře hospodařit a převzatý majetek udržet, přiznává se v odstavci 2 soudu právo, aby se odchýlil od směrnic v odstavci 1. Pro své rozhodnutí vyžádá si soud vyjádření okresního sdružení příslušného Jednotného svazu zemědělců. Důvody, proč se může soud odchýliti od předepsaného pořadí, jsou uvedeny jen příkladmo (viz slova "učiní tak zejména..."), takže se soudu ponechává značná volnost rozhodování.

Odstavec 1 se týká případů, které se v zemích České a Moravskoslezské vyskytují nejčastěji, t. j. že zemědělský podnik byl převzat jedním přejimatelem a nebyl tudíž rozdělen mezi spoludědice.

Odstavec 3 má na mysli případy opačné, t. j. kdy zemědělský podnik nebyl převzat jedním přejimatelem, nýbrž byl rozdělen mezi několik spoludědiců na několik částí (rozdělení se musí ovšem státi v mezích § 1), při čemž jeden z dědiců dostane zpravidla s pozemky též obytné a hospodářské budovy, kdežto ostatní spoludědicové dostanou pozemky bez budov. Případy dělení zemědělského podniku nebudou tak časté, neboť při dělení nutno přihlédnouti k tomu, aby přejimatel pozemků měl k používání obytné a hospodářské budovy, bez nichž nelze úspěšně hospodařit.

K stanovení hodnoty, jež má býti vzata za základ pro převzetí zemědělského podniku (po případě jednotlivých částí, vzniklých dělením podniku) dojde teprve tehdy, až nabude právní moci usnesení pozůstalostního soudu, kdo ze zákonných dědiců má podnik převzíti, po případě jak a mezi které spoludědice bude podnik rozdělen. I tu se ponechává především spoludědicům, kteří nejlépe znají pravou cenu a únosnost zemědělského podniku, aby se dohodli o hodnotě, jež má býti vzata za základ pro převzetí. Nedojde-li k dohodě, zjistí soud na podkladě vyjádření okresního sdružení Jednotného svazu zemědělců nejprve výnosovou hodnotu zemědělského podniku (po př. reálných dílů vzniklých jeho dělením), t. j. hodnotu určenou kapitalisováním obecné ceny ročního výnosu, ke dni úmrtí zůstavitele, a pak stanoví přejímací cenu zemědělského podniku, po případě reálných dílů.

Při stanovení přejímací ceny a při úpravě výplaty podílů spoludědiců, kteří neobdrží část pozemků podniku, jde jednak o to, aby přejimatel mohl zemědělský podnik udržeti, jednak o to, aby spoludědicové nebyli poškozeni. Proto je nutno, aby soud přihlédl ke všem okolnostem jednotlivých případů a aby náležitě zvážil jak zájmy přejimatele, tak i zájmy ustupujících spoludědiců. Má-li soud pochybnosti, zda přejimatel udrží podnik nebo jeho reálný díl a bude z něho slušně živ, vyžádá si vyjádření okresního sdružení příslušného Jednotného svazu zemědělců a může na podkladě tohoto vyjádření podíly spoludědiců přiměřeně snížiti. Okresní sdružení může opřít své vyjádření o výsledky šetření místního sdružení a tím bude zaručena správnost vyjádření a i možnost spravedlivého rozhodnutí.

O lhůtě k zaplacení částek na podíly spoludědiců a o úrocích z nezaplacených částek (viz odstavec 3) rozhoduje především dohoda spoludědiců, pak-li k takové dohodě nedojde, soud. Ustanovení, že, nedojde-li k jiné dohodě, bude vlastnické právo přejimatelovo zapsáno do pozemkových knih jen tehdy, když bude zároveň vloženo zástavní právo pro pohledávky spoludědiců z dědických podílů, je k ochraně ustupujících spoludědiců nezbytné a bylo převzato z § 10, odst. 2 zák. č. 68/1908 čes. z. z. Převzato nebylo ustanovení § 10 cit. zákona, že přejimateli statku musí býti na jeho žádost poskytnuta lhůta 3 let ode dne, kdy odevzdání nabude právní moci, k úplnému zapravení dědických podílů, ježto je toto ustanovení nevhodné. Právě v této době je mnohdy zapotřebí, aby nesvéprávní spoludědicové mohli dokončiti svá studia anebo vyučiti se řemeslu a pod., a k tomu je třeba peněz, jež přejimatel může často opatřiti bez větších nesnází. Proto i zde musí býti dána soudci větší volnost.

Podobné ustanovení jako odstavec 1 má § 11 zákona č. 68/1908 čes. z. z. a § 46 přídělového zákona č. 81/1920 Sb. Změna proti dosavadním předpisům je ta, že není rozhodný katastrální výtěžek pozemků, nýbrž rozhoduje odhadní hodnota zemědělského podniku. Tato změna je logická vzhledem k tomu, že do § 1 osnovy nebylo převzato z § 1 zákona č. 68/1908 čes. z. z. jako měřítko katastrální výtěžek zemědělského podniku. Ustanovení odstavce 1 je povahy dispositivní, jak je zřejmé ze slov "ačli se práva žádati náhradu výslovně nezřekli".

Ustanovením odstavce 2 se zajišťují náhradní nároky ustupujících spoludědiců.

Zákon č. 68/1908 čes. z. z. přiznává v předposledním odstavci § 11 ustupujícím spoludědicům předkupní právo ex lege. Osnova ponechává ustupujícím spoludědicům na vůli, zda si chtějí u soudu vyhradit předkupní právo či nikoliv. Proti dosavadním předpisům je toto ustanovení pružnější a účelnější.

Tento paragraf odpovídá ustanovení posledního odstavce § 11 a je výjimkou z ustanovení §§ 7 a 8, a to ve prospěch přejimatelova manžela. Účelem tohoto ustanovení je nezasahovati rušivě do vžitého zvyku, že zemědělský podnik jest zpravidla ve spoluvlastnictví manželů.

Ustupujícím spoludědicům se přiznává nová výhoda, a to přednostní právo na příděl půdy. Podmínkou je, že spoludědicové mají způsobilost státi se výkonnými zemědělci. Přednostní právo jim však přísluší teprve po privilegované skupině osob, na př. po osobách, které se vyznamenaly a zasloužily v národně osvobozovacím boji, jako jsou vojáci a partyzáni, býv. političtí vězňové, deportovaní a jejich rodinní příslušníci a zákonní dědicové, jakož i rolníci poškození válkou (viz § 7, odst. 6 dekretu č. 12/1945 Sb.). Předpisy o přidělování zemědělské půdy se rozumějí nejen předpisy o t. zv. prvé a druhé pozemkové reformě (dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb., na Slovensku č. 104/1945 Sb. n. SNR, ve znění č. 64/1946 Sb. n. SNR), nýbrž i předpisy, které po případě budou teprve vydány.

Tento paragraf se vztahuje na případy, kdy zůstavitel zanechal platné pořízení pro případ smrti, t. j. dědickou smlouvu, testament nebo dovětek (o ustanovení přejimatele při zákonné dědické posloupnosti jedná § 5).

Odstavec 1 má na mysli případy, kdy podle pořízení pro případ smrti, t. j. podle dědické smlouvy nebo testamentu nebo dovětku má připadnouti zemědělský podnik (nebo jeho reálný díl) jen jediné osobě.

I tu rozhoduje o ustanovení přejimatele dohoda spoludědiců (jde-li o dovětek, odkazovníků) podle § 4, odst. 1. Nedojde-li k dohodě, ustanoví přejimatele soud, a to především podle vůle zůstavitele. Vůlí zůstavitelovou není však soud vázán, je-li přejimatel označený zůstavitelem nezpůsobilý k převzetí zemědělského podniku. V tomto případě vyloučí soud nezpůsobilého dědice z převzetí a ustanoví jiného způsobilého dědice přejimatelem; byl-li zanechán jen dovětek, t. j. nikoliv též dědická smlouva nebo testament, ustanoví soud místo vyloučeného nezpůsobilého odkazovníka přejimatelem jiného odkazovníka, který je způsobilý. Přednost mají spoludědicové (byl-li zanechán jen dovětek, odkazovníci), kteří jsou zároveň dědici zákonnými, a platí pro ně stejné pořadí jako při zákonné posloupnosti dědické (§ 5). Ten, kdo byl vyloučen z převzetí podniku, nabývá nároku na to, co podle pořízení pro případ smrti má připadnouti tomu, kdo je místo něho ustanoven přejimatelem. Aby však dědic (odkazovník), jenž byl vyloučen z převzetí podniku, nebyl zkrácen, nahradí mu přejimatel ustanovený soudem to, oč výnosová hodnota zemědělského podniku převyšuje hodnotu dědického podílu (odkazu), který dostane dědic (odkazovník) vyloučený z převzetí podniku.

Ustanovení, že vyloučený z převzetí podniku nabývá nároku na to, co podle pořízení pro případ smrti má připadnouti tomu, kdo je místo něho ustanoven přejimatelem, se však netýká nároku na povinný díl, takže nepominutelný dědic musí dostat ten povinný díl, který mu podle zákona přísluší.

K úhradě rozdílu (částky), kterou má vyplatiti přejimatel osobě vyloučené z převzetí podniku, přikáže soud jednotlivé části ostatního pozůstalostního jmění (viz § 6, odst. 2), a budou-li pochybnosti, zda přejimatel bude s to podnik udržeti a zda bude z něho slušně živ, může soud na podkladě posudku okresního sdružení příslušného Jednotného svazu zemědělců rozdíl (částku) přiměřeně snížiti ve smyslu § 6, odst. 2. O tom, jak má přejimatel zaplatiti rozdíl vyloučenému z převzetí podniku, platí ustanovení § 6, odst. 3 o zaplacení a zajištění částek na dědické podíly ustupujících spoludědiců.

O hodnotě, v které má býti podnik převzat, platí stejná ustanovení jako při zákonné posloupnosti. Rovněž o splácení, úrokování a zajištění nesplacených částek, které má přejimatel plniti na podíly spoludědiců, platí stejné zásady jako o ustanovení přejimatele podle zákonné posloupnosti, pokud není o tom ustanoveno jinak v pořízení pro případ smrti (viz odstavec 2 a 3).

V odstavci 4 se řeší případy, kdy podle pořízení pro případ smrti má připadnouti zemědělský podnik několika spoludědicům (jde-li o dovětek, odkazovníkům), aniž zůstavitel označil přejimatele. Tu rozhodne o ustanovení přejimatele, 1. především dohoda spoludědiců (jde-li o dovětek, odkazovníků), 2. usnesení soudu.

Soud je vázán stejnými směrnicemi jako při zákonné posloupnosti (§ 5).

Tento paragraf se v podstatě shoduje s § 13 zákona č. 68/1908 čes. z. z. Účelem tohoto ustanovení je, aby ustupující spoludědicové nezletilí byli zaopatřeni po smrti otce nebo matky i nadále v domě otcovském, než si budou moci založiti vlastní existenci, nejpozději do nabytí zletilosti.

Toto ustanovení je v zemích České a Moravsko-slezské vzhledem k § 27 nespor. patentu zbytečné, je však nutné na Slovensku, kde jsou pochybnosti, zda podle dosud platných předpisů podléhají jednán uvedená v § 13 schválení poručenského, po případě opatrovnického soudu.

Účelem tohoto ustanovení je hájit zájmy fiskální.

Tento paragraf odpovídá poslednímu odstavci § 9 zákona 68/1908 čes. z. z.

Předchozí ustanovení osnovy se týkají případů, kdy zemědělský podnik byl ve vlastnictví jen jedné osoby, t. j. zůstavitele. Vlastníkem zemědělského podniku bývá vedle zůstavitele ještě jiná osoba, nejčastěji manželka nebo děti zůstavitelovy, takže jde o spoluvlastnictví k zemědělskému podniku.

Zákon č. 68/1908 čes. z. z. (§ 14) platil pro rolnické usedlosti střední velikosti, které byly ve spoluvlastnictví několika osob, jen tehdy, jestliže byli spoluvlastníky manželé a jeden z nich bez potomstva zemřel.

V § 16, odst. 1 se proti dosavadnímu stavu rozšiřuje možnost, aby zemědělský podnik jsoucí ve spoluvlastnictví byl převzat jedním přejimatelem. Podle tohoto ustanovení může převzíti zemědělský podnik, jenž je ve spolu vlastnictví, jeden přejimatel tehdy,

1. když vedle zůstavitele jest spoluvlastníkem jeho pozůstalý manžel nebo jiný zákonný dědic a

2. když se účastníci dohodnou o osobě přejimatele.

Zatím co podle odstavce 1 může se státi pozůstalý manžel (manželka) přejimatelem, když bude ustanoven dohodou účastníků, považuje odstavec 2 pozůstalého manžela (manželku) za nejvhodnějšího přejimatele zemědělského podniku a přiznává se mu oprávnění (právní nárok) státi se přejimatelem, jsou-li splněny tyto podmínky:

1. že pozůstalý manžel je vedle zůstavitele jediným spoluvlastníkem a

2. že zůstavitel nezanechal potomstvo.

Oprávnění převzíti zemědělský podnik nepřísluší však pozůstalému manželu tehdy, jestliže by převzetí zemědělského podniku pozůstalým manželem odporovalo dědické smlouvě.

Podle odstavce 3 se může státi z rozhodnutí soudu (nikoliv tudíž dohodou účastníků) pozůstalý manžel přejimatelem, jsou-li tu pozůstalé děti, které by podle zákona nebo podle pořízení pro případ smrti byly povolány převzíti zemědělský podnik, avšak tak nemohou učiniti, nebo převzetí není ze závažných důvodů prozatím vhodné (na př. dítě je na vojně nebo studuje). Soud však může pozůstalého manžela ustanoviti přejimatelem jen tehdy,

a) jestliže to není na překážku uspokojivému vypořádání nároků všech spoludědiců a

b) jestliže soud obmezí vlastnické právo přejimatele (pozůstalého manžela) k zemědělskému podniku na způsob svěřenského náhradnictví ve prospěch pozůstalých dětí, po případě některého z nich.

Obmezení na způsob svěřenského náhradnictví ve prospěch dětí se musí vztahovati na celý zemědělský podnik i tehdy, když náleží do pozůstalosti jen spoluvlastnický díl na zemědělském podniku a když vedle zůstavitele je jediným spoluvlastníkem pozůstalý manžel, který se stává přejimatelem. Pozůstalý manžel, jenž se stává přejimatelem a získává tak určitou výhodu, musí za to podrobiti obmezení na způsob svěřenského náhradnictví svůj spoluvlastnický díl, který není vlastně předmětem pozůstalostního řízení.

Osnova vědomě nepřejímá ustanovení § 5 zákona č. 68/1908 čes. z. z. I když se názory o ceně tohoto ustanovení různí, poukazuje se většinou na jeho nevýhody, t. j. na nejistotu, kdo zemědělský podnik převezme, a na nedostatek časového obmezení, které dává jen podnět ke sporům. Uplynutím doby se jistě změní i podmínky pro převzetí podniku a dědické vypořádání by pak dopadlo jinak než při projednávání pozůstalosti.

Rovněž nebylo převzato ustanovení předposledního odstavce § 14 shora jmenovaného zákona, podle něhož nesmí soud dát souhlas k tomu, aby vdova převzala statek a uspokojila děti dědickými podíly, když je ve věku, ve kterém je možno důvodně očekávat její provdání. Vdova se musí začasté vdáti již proto, že by nedovedla sama udržeti statek pro malé ještě děti, avšak nedostane takového hospodáře, který by mohl přínosem statek podepříti, když mu nemůže býti zřízeno spoluvlastnictví ke statku. Nelze též přehlédnouti, že po prvé novele k všeobecnému občanskému zákonu má vdova při zákonné posloupnosti dědické nárok na jednu čtvrtinu pozůstalosti, kterou se značně zvětší její pravidelný spoluvlastnický díl. Není proto prospěšné, aby byla vylučována z převzetí celého zemědělského podniku, který se takto nejlépe udrží a zachová.

Odstavec 5 platí pro případy dělení spoluvlastnického podílu na zemědělském podniku. Poukazuje se na odůvodnění k § 1, odst. 4.

V praxi nutno počítati s případy, že ani jeden z dědiců, nebo ani jeden z odkazovníků povolaných dovětkem, nebude způsobilý k převzetí zemědělského podniku. Nedojde-li k dohodě, kdo má býti přejimatelem, ustanoví soud při zákonné posloupnosti toho zákonného dědice, při posloupnosti testamentární toho testamentárního dědice a byl-li zanechán jen dovětek, toho odkazovníka, který je k převzetí zemědělského podniku nejméně nezpůsobilý.

Účelem ustanovení dílu I je zameziti nezdravé dělení zemědělských podniků v pozůstalostním řízení. Ustanovení dílu I se však netýkají dělení zemědělských podniků, k němuž dochází při jednáních mezi živými, neboť takové opatření by bylo příliš pronikavým zásahem do disposiční sféry vlastníkovy.

Účelem ustanovení dílu II je znemožniti drobení jednotlivých pozemkových parcel, pokud slouží zemědělským účelům, a to nejen pro případ smrti, nýbrž i jednáními mezi živými, a postarati se o to, aby nevznikaly pozemkové parcely, na kterých by se vůbec nedalo racionálně hospodařit. Toto ustanovení má hlavně význam pro Slovensko.

Ustanovením odstavce 1 se má znemožniti reálné, t. j. skutečné dělení zemědělských pozemků, v odstavci 4 je vyjádřena stejná myšlenka jako v § 1, odst. 4. Poukazuje se proto na vysvětlení k tomuto ustanovení.

Ustanovením odstavce 5 je zajištěna kontrola, že budou zachovávána ustanovení dílu II.

Má-li se ustanoveními dílu II znemožniti nezdravé drobení parcel, jež slouží účelům zemědělským, je účelem ustanovení dílu III napomáhati tomu, aby pozemková držba, rozdrobená za nynějšího právního stavu, se mohla opět skládati ve větší celky, a to ve vlastnictví osob, které zemědělkou půdu potřebují a které k ní mají nejlepší vnitřní i hospodářský vztah. Ustanovení dílu III přispěje též k udržení stavu, který nastává v pozemkové držbě po provedeném scelování pozemků, takže náklady vynaložené na scelování, nestanou se časem zbytečnými následkem majetkových převodů držitelů pozemků.

Osnova nechce zasahovati do disposičního práva vlastníka zemědělských pozemků více, než je nezbytně třeba, a podrobuje proto řízení podle § 19 jen prodeje, nikoliv i jiné druhy zcizení (směna, darování a pod.) zemědělských pozemků. Jelikož je nutné, aby zájemci o koupi zemědělských pozemků, jimž se přiznává přednostní právo na koupi, byli zjištěni v době co nejkratší, pověřuje se funkcí zprostředkovatele mezi nabídkou a poptávkou po zemědělských pozemcích místní národní výbor.

Ustanovením, že vlastník pozemku může pozemek prodat volně, avšak za podmínek uvedených ve vyhlášce místního národního výboru, se zabrání tomu, aby vlastník vysokou cenou odradil zájemce a prodal pak pozemek volně za nižší cenu (viz § 19, odst. 1 in fine).

Ustanovení odstavce 4 umožní zájemcům, aby se snáze dověděli o porušení jejich přednostního práva a mohli proti tomu, kdo pozemek koupil, podati žalobu na neplatnost sjednané trhové smlouvy. Preklusivní lhůta jednoho měsíce k uplatnění tohoto práva se považuje za přiměřenou.

Osnova považuje za nutné přiznati přednostní právo na koupi uchazečům uvedeným v odstavci 2 nejen při prodeji, nýbrž i při dobrovolné a exekuční dražbě zemědělských podniků. Proto stanoví v odstavci 6, že jim přísluší přednost před nejvyšším podatelem, jestliže do 8 dnů po exekuční (dobrovolné) dražbě složí nejvyšší podání u soudu (úřadu), u něhož se dražba koná.

Zájem těch, jimž přísluší přednostní právo na koupi zemědělských pozemků, vyžaduje, aby jejich právu ustoupila nejen všechna osobní práva předkupní k těmto pozemkům, nýbrž i předkupní práva věcná, pokud ke knihovnímu zajištění došlo teprve po nabytí účinnosti tohoto zákona (odstavec 7).

Předpisy vypočtené v tomto paragrafu nejsou zásadně osnovou dotčeny. To znamená, že tyto předpisy platí vedle osnovy a že tudíž práva, vyhrazená těmito předpisy ministerstvu zemědělství a Národnímu pozemkovému fondu při ministerstvu zemědělství, jsou rovněž nedotčena a soudy jich musí při provádění navrženého zákona dbáti.

Toto ustanovení je nutné vzhledem ke Slovensku, kde by jinak byly pochybnosti o lhůtě k podání opravných prostředků.

Tento paragraf obsahuje ustanovení zrušovací a přechodná.

§ 23 obsahuje obvyklou prováděcí doložku.

Osnova si nevyžádá zvýšených nákladů ze státní pokladny.