Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Nařizovati výkon trestů postihujících majetek a činiti rozhodnutí a opatření stran výkonu těchto trestů přísluší, pokud tento zákon nestanoví jinak, soudu, který v trestní věci rozhodl v první stolici.

Nezaplatí-li odsouzený peněžitý trest ihned po právní moci rozsudku, vyzve ho soud platebním příkazem, aby tak učinil do osmi dnů, jinak že bude trest vymáhán exekucí.

(1) Byla-li do peněžitého trestu započtena vazba, lze vymáhati jen takovou jeho část, která je k celému peněžitému trestu v stejném poměru jako část náhradního trestu na svobodě, zbývající po odečtení započtené vazby, k celému náhradnímu trestu; číselnou výši této částky určí soud.

(2) Na zlomky dne a zlomky koruny se při určování poměrné části trestu podle odstavce 1 ve prospěch odsouzeného nehledí.

(1) Na žádost odsouzeného odloží soud výkon peněžitého trestu na dobu nejvýše jednoho roku od právní moci rozsudku nebo povolí, aby odsouzený splácel peněžitý trest po částkách tak, aby byl nejpozději do uvedené doby celý zaplacen, lze-li tím zameziti rozvrat jeho majetkových nebo rodinných poměrů nebo těžkou škodu, hrozící jemu nebo jeho rodině. Odklad výkonu nebo povolení splátek může soud učinit závislým na zřízení přiměřené jistoty.

(2) Soud může přihlédnouti i k žádosti, která došla po uplynutí osmidenní lhůty dotčené v § 2.

(3) Podání žádosti nemá odkladného účinku, avšak soud může podle svého uvážení po podání žádosti až do rozhodnutí o ní s vymáháním peněžitého trestu sečkati anebo může, je-li v době podání žádosti vymáhání již v běhu, požádati exekuční soud, aby exekuci odložil do té doby, až bude podán návrh na pokračování. Při tom se přihlédne ke lhůtě stanovené v odstavci 1.

(4) Odpadnou-li důvody, pro které byl povolen odklad výkonu peněžitého trestu, nebo nezaplatí-li odsouzený bez závažného důvodu řádně dvě po sobě jdoucí splátky, odvolá soud povolení odkladu výkonu peněžitého trestu nebo povolení spláceti jej po částkách. Stejně platí, nezřídí-li odsouzený v stanovené lhůtě jistotu, na které soud dodatečně učinil závislým další odklad výkonu nebo splátky.

(1) Nezaplatí-li odsouzený do osmi dnů od doručení platebního příkazu nebo usnesení, jímž byly povolený odklad nebo povolené splácení po částkách odvolány (§ 4, odst. 4), vymáhá se peněžitý trest soudní exekucí. Byla-li odložena exekuce již zahájená, požádá soud, aby se v ní pokračovalo. Stejně se postupuje, nezaplatí-li odsouzený trest do osmi dnů ode dne, kdy prošla doba, na kterou byl výkon trestu odložen.

(2) Byla-li povolena exekuce nebo pokračování v ní před uplynutím doby stanovené v odstavci 1, může odsouzený u exekučního soudu navrhnouti zrušení exekuce, pokud se týče, bylo-li povoleno pokračování v ní, její další odklad; soud rozhodne o návrhu po slyšení vymáhajícího věřitele (§ 7, č. 1).

Soud upustí od exekučního vymáhání trestu, je-li zjevné, že by nemělo výsledku nebo že by výkonem trestu byla ohrožena výživa odsouzeného nebo osob, kterým je dlužník podle zákona povinen poskytovati výživu, nebo že by tím bylo znemožněno splnění povinnosti nahraditi škodu způsobenou trestným činem.

(1) O exekučním vymáhání peněžitých trestů platí ustanovení exekučního řádu (zákona) o vymáhání peněžitých pohledávek s těmito odchylkami:

1. Soud, který nařídil exekuční vymáhání trestu, má v exekučním řízení postavení vymáhajícího věřitele. Finanční prokuratura zastupuje vojenské soudy, ostatní soudy jen jde-li o exekuci na jiný majetek než na movité věci hmotné a je-li o to požádána, anebo jde-li o spory vzešlé z exekučního řízení.

2. Je-li tu záruka, na kterou byl obviněný (obžalovaný) propuštěn z vazby, nebo jsou-li tu jiné věci odsouzeného za trestního řízení zabavené, avšak za propadlé neprohlášené, vymůže se peněžitý trest nejprve z tohoto majetku odsouzeného, a to v přednostním pořadu před jinými závadami na něm váznoucími.

3. Není-li tu takového majetku odsouzeného, vede se exekuce na jeho movité věci hmotné, a teprve pokud byla bezvýsledná, na jiný jeho majetek.

4. Z majetku, který zajišťuje náhradu škody způsobené trestným činem nebo zaplacení jiného majetkového trestu, může býti k úhradě peněžitého trestu užito jen toho, co zbývá po uspokojení uvedených nároků.

(2) Byla-li exekuce povolena v rozporu s ustanovením odstavce 1, č. 2 až 4, může odsouzený, a v případě č. 4 též poškozený, navrhnouti u exekučního soudu její zrušení; soud rozhodne o návrhu po slyšení vymáhajícího věřitele.

(1) Peněžitý trest, za nějž bylo uloženo ručení jiné osobě, může býti na této osobě vymáhán, jen pokud zůstala exekuce proti odsouzenému bezvýsledná nebo soud upustil od exekučního vymáhání na něm (§ 6).

(2) Bylo-li ručení uloženo někomu jako majiteli podniku a nelze-li peněžitý trest na něm dobýt, je rozhodnutí o ručení vykonatelné i proti jeho nástupci, prokáže-li se změna majitele listinami veřejnými nebo takovými listinami soukromými, na nichž je podpis toho, jehož majetek se převádí, ověřen soudem nebo veřejným notářem.

(3) Bylo-li ručení uloženo. několika osobám zároveň, ručí rukou společnou a nerozdílnou.

(4) Jinak platí o výkonu peněžitého trestu na osobě, která ručí za peněžitý trest, přiměřeně ustanovení §§ 2, 4 až 7. Bylo-li však uloženo ručení jiné osobě samostatným usnesením, může býti trest na této osobě vymáhán, teprve když toto usnesení nabylo moci práva.

(1) Je-li peněžitý trest nedobytný, nebo upustí-li soud od exekučního vymáhání, nařídí výkon náhradního trestu na svobodě. Bylo-li však ručení uloženo jiným osobám (§ 8), učiní tak teprve, nelze-li peněžitý trest na žádné z nich vymoci nebo bylo-li od exekučního vymáhání na všech těchto osobách upuštěno.

(2) Je-li nedobytná toliko část peněžitého trestu, vykoná se jen taková část náhradního trestu, jaká je k celému tomuto trestu v stejném poměru jako nedobytná část peněžitého trestu k celému peněžitému trestu.

(3) Odsouzený může kdykoli výkon trestu náhradního nebo jeho zbytek odvrátiti tím, že zaplatí peněžitý trest nebo takovou jeho část, jaká je k celému peněžitému trestu v stejném poměru jako nevykonaná část náhradního trestu k celému náhradnímu trestu.

(4) Na zlomky dne a koruny se při určování poměrné části trestu podle odstavce 2 nebo 3 ve prospěch odsouzeného nehledí.

Pravomocné rozhodnutí, kterým byla zabrána nebo prohlášena za propadlou peněžitá částka, vykoná se podle ustanovení o vymáhání peněžitých trestů.

Pravomocné rozhodnutí, kterým byla zabrána nebo prohlášena za propadlou jiná věc, vykoná se podle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona); ustanovení § 7, odst. 1, č. 1 platí i tu. Týká-li se takové rozhodnutí nemovitosti nebo práva zapsaného ve veřejné knize, je vkladnou listinou podle knihovního práva.

(1) Ukáže-li se teprve za výkonu zabrání nebo propadnutí, že to, co bylo výrokem trestního soudu zabráno nebo prohlášeno za propadlé, odsouzenému již nenáleží nebo že to nelze od jeho ostatního majetku odděliti vůbec nebo jen se značnou škodou anebo že na to uplatňují práva třetí osoby, rozhodne soud, pokud to trestní zákon dopouští, že na místo toho, co bylo zabráno nebo prohlášeno za propadlé, nastupuje hodnota. toho v penězích. Zároveň určí výši této peněžité částky. O vymáhání této peněžité částky platí ustanovení o vymáhání peněžitých trestů.

(2) Prokáže-li však odsouzený, že o to, co bylo výrokem trestního soudu zabráno nebo prohlášeno za propadlé, přišel bez své viny, vysloví soud, že se od výkonu zabrání nebo propadnutí upouští.

(1) Je-li obviněný naléhavě podezřelý z trestného činu, za který by bylo možno podle zákona vysloviti konfiskaci jmění nebo jeho části, a vyhýbá-li se trestnímu řízení útěkem, ukrýváním nebo pobytem v cizině anebo je-li důvodná obava, že zmaří nebo ztíží výkon konfiskace tím, že zničí, poškodí, neupotřebitelným učiní, zcizí nebo odstraní svůj majetek nebo jeho část nebo jinak svůj majetek zmenší, zabaví soud (§ 18, odst. 4) ještě před rozhodnutím ve věci samé na návrh veřejného žalobce majetek, který obviněný má v Československé republice.

(2) Usnesení, kterým byl majetek obviněného zabaven, vyvěsí se na soudní desce, vyhlásí se také jiným vhodným způsobem a doručí se finanční prokuratuře příslušné podle sídla soudu, který vyslovil zabavení.

(3) Dnem, kdy bylo. usnesení vyvěšeno na soudní desce, je zabaven veškerý majetek, který má obviněný v Československé republice. Zabavení postihuje také přírůstek a výtěžky, které ze zabaveného majetku plynou, i majetek, kterého obviněný nabude po zabavení. Pokud trvá zabavení, jsou bezúčinná veškerá právní jednání obviněného, týkající se zabaveného majetku, vyjímajíc právní jednání směřující k odvrácení bezprostředně hrozící škody.

(4) Kdo má ve své moci věci, které náležejí do zabaveného majetku, je povinen, jakmile se o zabavení doví, oznámit to příslušné finanční prokuratuře anebo okresnímu soudu svého bydliště nebo okresnímu soudu, v jehož obvodě věc je, jinak odpovídá za škodu opominutím oznámení způsobenou. Soud, k němuž oznámení došlo, vyrozumí o něm příslušnou finanční prokuraturu.

(5) K zabezpečení zabaveného majetku včetně výtěžku z něho učiní soud, v jehož obvodu je zabavený majetek nebo jeho část, na návrh finanční prokuratury potřebná prozatímní opatření (zátvor) podle ustanovení exekučního řádu (zákona); je-li nebezpečí v prodlení, může tak učiniti soud také z úřední moci.

(6) K žádosti obviněného nebo osoby, které je obviněný podle zákona povinen poskytovat výživu, může soud, který majetek zabavil, vyslechna finanční prokuraturu, vyjmout ze zabavení jednotlivé majetkové kusy, kterých je nezbytně třeba k zabezpečení nutné výživy obviněného nebo osob podle zákona na něho výživou odkázaných, anebo jiným způsobem zajistit prostředky k tomu potřebné.

(7) Soud, který majetek zabavil, zruší zabavení, jakmile se trestní řízení pravomocně skončí, aniž se vysloví konfiskace, nebo jakmile je jisté, že konfiskace jmění již nemůže býti vyslovena. Usnesení se doručí finanční prokuratuře, a ta zařídí, čeho třeba k uvolnění zabaveného majetku.

(1) Vysloví-li soud konfiskaci jmění odsouzeného, přechází veškeré jmění odsouzeného na československý stát dnem, kdy rozsudek nabude právní moci. Ustanovení § 11 platí i tu.

(2) K žádosti odsouzeného nebo osoby, které je odsouzený podle zákona povinen poskytovati výživu, může soud, vyslechna finanční prokuraturu, propustiti z konfiskace jednotlivé majetkové kusy, kterých je nezbytně potřebí k zabezpečení nutné výživy odsouzeného nebo osob podle zákona na něho výživou odkázaných.

(3) Věřitelům odsouzeného ručí stát za dluhy náležející ke konfiskovanému jmění jen do výše hodnoty tohoto jmění.

(1) Ustanovení předchozího paragrafu platí přiměřeně, byla-li vyslovena konfiskace jen co do části jmění odsouzeného, určené podílem z celku. Soud může na návrh finanční prokuratury stanovit peněžitou částkou hodnotu konfiskované části jmění. Peněžitá částka takto stanovená se vymáhá podle ustanovení o vymáhání peněžitých trestů.

(2) Ustanovení o vymáhání peněžitých trestů platí také při konfiskaci části jmění, určené peněžitou částkou.

(3) Bylo-li před konfiskací podle odstavce 1 nebo 2 jmění odsouzeného zabaveno (§ 13), zruší soud po výkonu konfiskace zabavení co do majetku, který nebude výkonem postižen.

(1) Výtěžek trestů postihujících majetek připadá státu. Stejně platí i o pořádkových trestech a pokutách uložených trestními soudy.

(2) Jak se má naložiti s věcmi a právy, které výkonem trestu připadly státu, ustanovují zvláštní předpisy.

Ustanovení tohoto zákona platí i pro obor vojenského soudnictví.

(1) Činiti rozhodnutí a opatření stran výkonu trestu náleží, vyjmouc rozhodnutí podle § 14, odst. 2 a .§ 15, odst. 1, věty druhé předsedovi senátu (předsedovi porotního soudu) po slyšení veřejného žalobce.

(2) Rozhodovati o žádostech za odklad výkonu trestu nebo povolení spláceti peněžitý trest po částkách náleží senátu (soudnímu sboru) v neveřejném sedění. Souhlasí-li však předseda s veřejným žalobcem, že se má povolit odklad výkonu trestu nebo spláceti trest po částkách, není potřebí usnášení senátu.

(3) Vynesl-li rozsudek v první stolici samosoudce, náleží mu činiti rozhodnutí a opatření uvedená v odstavci 1 a 2.

(4) Činiti rozhodnutí uvedená v § 13, odst. 1 a 6 náleží až do počátku hlavního přelíčení radní komoře (obžalobnému senátu), po právní moci obžaloby ve věcech náležejících k příslušnosti soudů porotních, soudnímu sboru porotního soudu.

(5) V oboru působnosti trestního řádu zák. čl. XXXIII/1896 náleží státnímu zastupitelství činiti rozhodnutí a opatření stran výkonu trestu příslušející podle oddílu druhého a třetího rozhodujícímu soudu (§ 1), rozhodoval-li v trestní věci v první stolici sborový soud první stolice nebo soud porotní.

(1) Na rozhodnutí uvedené v § 13, odst. 1 může si obviněný a ve lhůtě jemu příslušející jeho manžel (manželka), jeho zákonný zástupce a příbuzní v řadě vzestupné a sestupné stěžovati do osmi dnů od jeho doručení. Stížnost se podává u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje, a rozhoduje o ní s konečnou platností soud, kterému přísluší jinak rozhodovati o odvolání. Stížnost nemá odkladného účinku.

(2) Proti rozhodnutím a opatřením uvedeným v § 18, odst. 1 až 3 není opravného prostředku.

(3) Jinak platí o řízení před trestními soudy, které se koná podle tohoto zákona, podpůrně ustanovení trestních řádů.

(1) Zrušují se všechny předpisy, které odporují tomuto zákonu, zejména:

1. Ustanovení § 409 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z.,

2. ustanovení § 519 trestního řádu zák. čl. XXXIII/1896,

3. ustanovení § 18, odst. 2 až 6 zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb., o trestání válečné lichvy,

4. ustanovení § 10, odst. 4 a § 11, odst. 1 zákona ze dne 30. května 1924, č. 124 Sb., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti, ve znění zákona ze dne 28. června 1933, č. 108 Sb., o ochraně cti,

5. ustanovení § 35, odst. 3 zákona ze dne 26. listopadu 1940, č. 320 Sl. z., o trestných činech proti státu,

6. ustanovení § 73 vojenského trestního zákona z 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.

(2) Kde jiné platné předpisy odkazují na ustanovení § 18 zákona č. 568/19 Sb., týkají se tyto odkazy nadále obdobných ustanovení oddílu čtvrtého tohoto zákona.

(3) Ustanovení § 36, odst. 4 a § 74 vykonávacího nařízení sboru pověřenců Slovenské národní rady ze dne 5. června 1945, č. 55 Sb. n. SNR, zůstávají tímto zákonem nedotčena.

Tento zákon nabude účinnosti osmého dne po vyhlášení; provedou jej ministři spravedlnosti a národní obrany.

Nové nazírání na trest jako na prostředek k převýchově vinníka s sebou přináší, že se výkonu trestu věnuje stále větší pozornost. Vyslovuje se požadavek, aby důležitější rozhodnutí stran výkonu trestu byla svěřena nezávislému soudu a nikoli, jak tomu bylo namnoze dosud, administrativě a aby výkon trestu byl postaven na pevný zákonný základ. Potřeba takové úpravy jeví se sice zvláště u výkonu trestu na svobodě, pociťuje se však i při úpravě výkonu trestů jiných.

V připravované unifikaci trestního práva (v širším smyslu) se pamatuje již na úpravu výkonu trestu zvláštním zákonem - trestním vykonávacím řádem, v němž by byl vyřešen souhrn všech otázek týkajících se výkonu všech druhů trestů. Tato konečná úprava však úzce souvisí s unifikací trestního zákona, která nutně musí býti i reformou trestního zákona a vyžádá si ještě delší doby. Naproti tomu je potřeba upraviti tresty na majetku velmi naléhavá a nelze proto vyčkávati této konečné úpravy všech trestů.

Úprava výkonu trestů na majetku v zemích českých je roztříštěna do nejrůznějších norem.

Vedle ustanovení § 397 tr. ř. a § 410 tr. ř., která se vztahují i na výkon trestů na majetku, upravují výkon trestu na majetku zvláště ustanovení §§ 408, 409 tr. ř. O exekučním vymáhání peněžitých trestů platí dosud předpisy nařízení ministra práv z 11. 2. 1855, č. 30 ř. z. o tom, jak se vymáhají a přeměňují peněžité pokuty, které se uloží v trestním řízení. Nařízení bylo ponecháno v platnosti ustanovením čl. XIII, č. 4 uv. zák. k tr. ř. Tato úprava je kusá.

Dobývání peněžitého trestu na osobě, která za něj ručí, upravuje § 10, odst. 4 a § 11,

odst. 1 zák. č. 124/1924 Sb., ve znění zákona č. 108/1933 Sb., ale jen pro svůj obor. Podobně řeší otázku dobývání peněžitých trestů na třetích osobách opět jen pro svůj obor § 188, odst. 3 zák. č. 131/1936 Sb., § 32, odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb., (na který navazuje též ustanovení § 24 dekretu-č. 101/1945 Sb.), § 26, odst. 4 dekretu č. 102/1945 Sb. a § 33, odst. 4 dekretu č. 103/1945 Sb.

Zvlášť složitá je úprava výkonu trestu konfiskace jmění, při čemž pojmenování tohoto trestu je v různých normách různé. Podrobnější ustanovení v tomto směru měl § 18, odst. 2 až 6 zák. č. 568/1919 Sb., o trestání válečné lichvy. Ustanovení tohoto zákona byla zrušena § 17 zák. č. 15/1947 Sb., o stíhání černého obchodu a podobných pletich s výhradou, že pokud se jiné zákony dovolávají ustanovení § 18, odst. 2 až 6 uvedeného zákona, zůstávají příslušná jejich ustanovení nedotčena. Na toto ustanovení zákona o trestání válečné lichvy navazovaly některé normy z pozdější doby (§ 29, odst. 3 zák. č. 50/1923 Sb., § 184, odst. 2 zák. č. 131/1936 Sb., o obraně státu); v některých zákonných normách z doby nejnovější se na úpravu této otázky vůbec zapomnělo [§ 14 c) retr. dekr., § 26 dekretu č. 5/ 1945 Sb., § 1, odst. 3 zák. č. 165/1946 Sb.] , takže pro obor těchto norem není výkon trestu konfiskace jmění vůbec upraven. Ustanovení § 6, odst. 2. zák. č. 15/1947 Sb. odkazuje v tomto směru na úpravu zvláštním zákonem.

Otázka, komu připadá výtěžek peněžitých trestů, byla v zemích českých upravena takto:

Podle § 241 tr. z. výtěžek peněžitých trestů připadal zpravidla chudinskému fondu místa, kde byl čin spáchán. Vedle tohoto obecného předpisu zde však byla řada ustanovení, která nelze ani vypočítávati a která pro obor jednotlivých zákonů řešila tuto otázku odchylně. Vládní nařízení č. 222/1943 Sb., jímž se doplňují a mění předpisy o soudních peněžitých trestech a o nákladech trestního řízení, v § 1 stanoví, že peněžité tresty všeho druhu uložené soudy, peněžité částky, jistoty a jiné záruky, prohlášené jimi za propadlé, připadají protektorátní pokladně (nyní státní pokladně) i v případech, ve kterých to již není stanoveno platnými předpisy. Toto ustanovení není zařazeno mezi předpisy vypočítané v příloze k § 2, odst. 1 zák. č. 195/1946 Sb., ani je nelze podřaditi pod žádnou z kategorií předpisů vyloučených obecně z používání a praxe většinou toto ustanovení nepovažuje ani, pokud upravuje užití výtěžku peněžitých trestů ukládaných v trestním řízení, za normu z oboru trestního řízení soudního ve smyslu čl. 2, odst 1, věta druhá dekretu o obnovení právního pořádku. Je tedy toto vládní nařízení dále použivatelné a jeho použivatelnost lze považovati podle § 4 zák. č. 195/1946 Sb. za rozšířenu i na pohraniční území zemí českých. Přece však není tato otázka řešena jasně a jednoznačně způsobem, který by vylučoval jakékoli pochybnosti v tomto směru.

Podle § 7 tr. ř. se peněžitých trestů má užíti na podporu nuzných občanů při jejich propouštění z vazby zvláště k tomu konci, aby byli zaopatření v poctivém výdělku.

Na Slovensku přenechává § 19 tr. por. úpravu výkonu peněžitého trestu nařízení ministra spravedlnosti. Takových nařízení byla vydána celá řada.

O dobývání peněžitého trestu na osobě, která za něj ručí, platí stejné předpisy jako v zemích českých, protože jde vesměs o normy celostátní. Z větší části je tomu tak, i pokud jde o úpravu výkonu trestu konfiskace jmění. Ustanovení § 35 zák. č. 320/1940 Sl. z. (který nahrazoval zákon na ochranu republiky), ponechávalo úpravu otázky výkonu tohoto trestu zvláštnímu zákonu, k jehož vydání však nedošlo.

Podle zák. čl. XXVII/1892 připadají peněžité tresty státu a patří do správy ministerstva spravedlnosti, pokud zákon, o který se opírá rozsudek, nebo také ministerské nařízení nebo řád vydaný podle § 1, č. 3 a § 4 zák. čl. XL/ 1879, nestanoví jinak. Má jich býti použito podle potřeby a účelnosti k stavbě věznic, polepšovacích ústavů a pro podporu vězňů.

Podle § 12 tr. por. má býti použito peněžitých trestů a peněžitých pokut uložených podle tohoto zákona k těm účelům, ke kterým jsou určeny podle trestních zákonů, na jejichž základě byly uloženy.

Úkolem předložené osnovy je odstraniti všechny tyto nejasnosti, doplniti mezery, které se v zákoně vyskytují v úpravě těchto otázek, výkon trestu na majetku postaviti na zákonný základ a rozhodování o závažných otázkách přenésti na soudy a v neposlední řadě tyto otázky upraviti jednotně pro celé území Československé republiky.

Všeobecně lze říci k osnově ještě toto:

Nové nazírání na trest žádá, aby pachatel byl trestem postižen právě v té své zlé vlastnosti, ze které jeho skutek vyplynul, ale trestání nemá jíti dále, než je nutno; vinníku nemá býti způsobeno větší zlo, než je nezbytně třeba ke konečnému účelu trestání, t. j. k účinné ochraně právního řádu.

Je věcí vhodné úpravy hmotného trestního práva, aby trestání bylo upraveno tak, jak odpovídá tomuto nazírání, aby paralysovalo sklony pachatele pro společnost nebezpečné, ale na vhodné úpravě výkonu trestu závisí, aby pachatel výkonem trestu nebyl existenčně zničen, nýbrž aby mu bylo umožněno zařaditi se znovu do společnosti jako její řádný člen. Tato základní zásada pro výkon trestu, která je uznávána a zachovávána ve všech moderních právních řádech, se uplatňuje v osnově na několika místech. V tom směru možno poukázati zejména na ustanovení §§ 4, 6, 13, odst. 6, § 14, odst. 2.

Je ještě třeba podotknouti, že ustanovení navrženého zákona se týkají jen trestů postihujících majetek, uložených trestními soudy, ať občanskými nebo vojenskými. Ustanovení zákona se tedy nevztahují ani na podobná opatření, která nemají povahu trestu na př. na konfiskaci podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. (resp. nařízení č. 104/1945 Sb. n. SNR ve znění nařízení č. 64/1946 Sb. n. SNR) stejně jako se nevztahují na tresty ukládané úřady nebo orgány v trestním řízení správním.

Ustanovení § 1 vyjadřuje obecnou zásadu, že nařizovati výkon trestů postihujících majetek a činiti opatření stran výkonu těchto trestů přísluší zásadně soudu, a upravuje, který soud je k těmto rozhodnutím a opatřením příslušný. Výjimka jen pro přechodnou dobu pro právní oblast slovenskou (§ 18, odst. 5) byla zde připuštěna s ohledem na to, že dokud také výkon trestu na svobodě nebude v této právní oblasti svěřen soudům, vedla by tato dvojí kolej při výkonu trestu k různým komplikacím.

Podrobnosti o tom, kdo činí příslušná rozhodnutí a opatření stran výkonu trestu, obsahuje § 18.

Výjimku z obecné zásady o příslušnosti zde stanovené, která je odůvodněna povahou věci, obsahuje jednak ustanovení § 7, jednak ustanovení § 11.

Opatření k zajištění výkonu konfiskace jmění učiní podle § 13, odst. 1 ve spojení s § 19, odst. 3 soud, u kterého se vede trestní řízení.

Ustanovení § 2 přejímá v podstatě ustanovení § 409 tr. ř. Vykonatelný je jen rozsudek, který nabyl právní moci, a to zpravidla i proti osobě, které bylo uloženo ručení za peněžitý trest. Bylo-li však ručení za peněžitý trest uloženo zvláštním usnesením, může býti na osobě, jíž bylo ručení uloženo, vymáhán peněžitý trest, teprve když i toto usnesení nabylo právní moci (§ 8, odst. 4).

Platebním příkazem poskytuje se odsouzenému k zaplacení peněžitého trestu osmidenní lhůta. Před jejím uplynutím nesmí. soud přikročiti k exekučnímu vymáhání peněžitého trestu. Vydávání platebních příkazů upravují jednací řády a Návod provedení peněžního hospodářství u soudů a soudních úřadů (srv. ustanovení § 106 a násl. j. ř., § 109 a násl. jed. por. a § 5 cit. Návodu).