Podle § 55 a) tr. z. se zatímní a vyšetřovací vazba započítává též. do peněžitých trestů, pokud ji odsouzený nezavinil. § 400 tr. ř. upravuje v podobném smyslu započtení vazby po prohlášení rozsudku první stolice. Poměr tohoto započtení není v zákoně jasně řešen.

Trestní řád z r. 1896 má ustanovení jen o započtení vazby do trestů na svobodě. Nařízení uh. min. sprav. z 9. srpna 1880, č. 2106, stanoví sice, že odpykal-li kdo již náhradní trest na svobodě, nemá se na něm vymáhat exekučně zaplacení peněžitého trestu, ale zvláštní ustanovení o započtení vazby nemá.

Navržené ustanovení § 3 odstraňuje tuto mezeru a stanoví zároveň poměr, v jakém se vazba započítává do peněžitého trestu.

Ustanovení § 4 navazuje jednak na ustanovení § 409 tr. ř., jednak na nařízení uh. min. sprav. č. 14.005/1894, jde však dále.

Podle § 409 tr. ř. lze povoliti odklad výkonu peněžitého trestu až na dobu šest měsíců. Doba šest měsíců je však příliš krátká, než aby se během ní mohly podstatněji změniti poměry odsouzeného, a proto se považuje za vhodné připustiti možnost odkladu výkonu trestu až na dobu jednoho roku.

Zmíněné nařízení uh. min. sprav. se o odkladu trestu nezmiňuje a připouští jen povolení spláceti trest po částkách. Důvodem je zde zejména ohled na rodinu, zvláště tehdy, kdyby exekuce musela býti vedena na nemovitost menší hodnoty, která slouží rodině k obživě. § 409 tr. ř. připouští rovněž zaplacení trestu po splátkách do konečné lhůty šesti měsíců, nestanoví však bližší podmínky, za kterých může soud povoliti splácení trestu.

Osnova blíže určuje předpoklady pro odklad trestu a povolení spláceti trest po částkách, při tom však předpoklady vymezuje obecněji, nežli činilo zmíněné nařízení uh. min. sprav.

Trest lze odložiti nebo povoliti jeho splácení po částkách jen na žádost odsouzeného. Vzhledem k ustanovení § 5 bude v zájmu odsouzeného, aby podal žádost do osmi dnů od doručení platebního příkazu, jinak mu hrozí nebezpečí, že trest bude exekučně vymáhán. Soud může přihlédnouti i k žádosti, která došla později. Není také vyloučeno, aby odsouzenému i po uplynutí lhůty, na kterou byl trest odložen, byl povolen další odklad až do doby jednoho roku od právní moci rozsudku.

Podání žádosti nelze přiznati odkladný účinek, neboť tím by byla odsouzenému dána možnost oddáliti po případě znemožniti výkon peněžitého trestu podáváním bezdůvodných žádostí podle §. 4. Považuje se však za účelné dáti soudu možnost přiznati odkladný účinek podání žádosti, která není na první pohled bezdůvodná. Žádosti trestního soudu za odklad exekuce podle § 4, odst. 3 musí exekuční soud vyhověti.

Ježto nebudou řídké případy, kdy odsouzený má majetek nepeněžitý, jehož zpeněžení za účelem vydobytí peněžitého trestu může mu způsobiti újmu naznačenou v § 4 osnovy, a ježto se může státi, že by odsouzený mohl odkladu výkonu trestu nebo povolení splátek využít k tomu, aby majetek zašantročil, je vhodné umožniti soudu povolení odkladu nebo splácení učiniti závislým na složení jistoty. Zřízení jistoty může býti uloženo i dodatečně (srv. § 4, odst. 4, věta druhá).

Odvolání odkladu nebo povolení spláceti trest po částkách se děje z moci úřední. Řádným placením třeba rozuměti placení včas a ve výši, v které byly splátky povoleny. Není třeba zvláště zdůrazňovati, že soud může provésti šetření, aby zjistil, jsou-li zde podmínky pro vyhovění žádosti nebo pro odvolání povolení.

Osnova se zde přibližuje ustanovení § 409, odst. 1 tr. ř., zejména i pokud jde o stanovení osmidenní lhůty na rozdíl od lhůty patnáctidenní stanovené nařízením uh. min. sprav. č. 2106/80. Zkrácením posléze uvedené lhůty se sleduje urychlení výkonu trestu.

O možnosti žádati další odklad výkonu trestu až na dobu jednoho roku stala se zmínka již u § 4.

Je zcela v intencích osnovy, poskytuje-li se odsouzenému v odst. 2, § 5 možnost brániti se proti předčasnému vymáhání peněžitého trestu. Bez tohoto ustanovení by tu taková možnost nebyla, neboť odsouzený by neměl ani rekurs proti povolení exekuce, ježto by šlo vesměs o novoty, a ani ustanovení § 40 ex. ř. by tu nedopadalo. Vymáhajícím věřitelem, o němž mluví poslední věta odstavce 2, jest soud, který nařídil exekuční vymáhání trestu.

Důvodem pro upuštění od exekučního vymáhání podle § 6 je jednak okolnost, že je zřejmé, že by nemělo výsledku a že by tak exekuční vymáhání znamenalo jen zbytečné zatěžování státní pokladny, jednak ohled na osoby, které mají zákonný nárok na výživu. Podobné ustanovení má i § 6, odst. 1 nař. č. 30/55 ř. z. V navrženém ustanovení se však uplatňuje i další zájem, aby totiž bylo přede vším napraveno zlo, které bylo způsobeno trestným činem.

Výživou, kterou je dlužník podle zákona povinen někomu poskytovat, rozumějí se ovšem v § 6 a na jiných místech osnovy (srv. § 13, odst. 6, § 14, odst. 2) v souhlase s terminologií i v jiných předpisech obvyklou veškerá plnění, která se někdy označují jako plnění na výživu a výchovu. Upuštění od exekučního vymáhání má za následek nařízení výkonu náhradního trestu na svobodě.

Osnova zde navazuje na nařízení č. 30/55 ř. z. potud, že exekuční vymáhání peněžitých trestů se ponechává civilním soudům, t. j. exekučnímu soudu příslušnému podle obecných ustanovení (§§ 18, 19 ex. ř. a § 18 zák. čl. XL/1881).

Soudu, který nařídil exekuční vymáhání, přísluší v exekučním řízení postavení vymáhajícího věřitele.

Exekuční vymáhání trestu je v podstatě stále jen jeho výkonem. Útraty výkonu trestu jsou podle § 381, č. 7 tr. ř. součástí nákladů trestního řízení, které je odsouzený podle § 389 tr. ř. povinen nahraditi. Je tedy odsouzený povinen hraditi i ty útraty exekučního vymáhání trestu, jež podle exekučního řádu, pokud se týče civilního řádu soudního, má nésti vymáhající věřitel.

Podle ustanovení § 5 nařízení č. 30/1855 ř. z. musí-li býti vedena exekuce na nemovitost nebo na pohledávku zajištěnou na nemovitém statku, má ji provésti finanční prokuratura. Na toto ustanovení navazuje i navržené ustanovení § 7, č. 1, jde však, jak je vzhledem k povaze věci účelné, dále v tom směru, že soud, který nařídil exekuční vymáhání, může požádati finanční prokuraturu, aby jej v exekučním řízení zastupovala, má-li býti trest exekučně vymáhán z jiného majetku odsouzeného než z movitých věcí hmotných. S druhé strany však soud nařizující exekuční vymáhání může vždy žádati za povolení a výkon exekuce. Jen spory, které vzejdou z exekučního řízení, musí vésti vždy finanční prokuratura.

Ustanovení § 7, č. 2 až 4, určující odchylně od ustanovení exekučního řádu, z jakého majetku a v jakém pořadí má býti vymáhán peněžitý trest, sleduje jednak myšlenku, aby trest byl vykonán co nejrychleji, ale také bez zbytečné tvrdosti k odsouzenému a aby výkon trestu neztěžoval odčinění zla způsobeného trestným činem.

§ 7, odst. 2 poskytuje zcela v intencích osnovy opravný prostředek proti exekuci odporující ustanovením odstavce 1, č. 2 až 4 odsouzenému a v případě č. 4 i poškozenému.

Některé novější trestní zákony znají ručení za peněžité tresty. V tomto směru možno poukázati zejména na ustanovení § 10 zák. č. 124/1924 Sb., ve znění zák. č. 108/1933 Sb. (viz vyhlášku č. 145/1933 Sb.), na které navazují některé pozdější úpravy.

Vymáhání peněžitého trestu na ručící osobě nebylo upraveno pro celý obor trestního práva jednotně, nýbrž různé zákonné normy, které stanovily tuto povinnost, upravovaly tuto otázku jen pro svůj obor.

Ustanovení § 8, které má hraditi různé zvláštní úpravy, navazuje v odstavci 1 na ustanovení § 11, odst. 1, věta prvá zák. č. 124/ 1924 Sb. ve znění zák. č. 108/1933 Sb. Na ručící osobě může býti peněžitý trest vymáhán, nejen je-li nedobytný na tom, komu byl uložen, nýbrž i tehdy, bylo-li upuštěno od exekučního vymáhání podle § 6.

Ustanovení § 8, odst. 2 přejímá zásadu uvedenou v ustanovení § 10, odst. 4 zák. č. 124/ 1924 Sb. ve znění zák. č. 108/1933 Sb. pro případ, že bylo ručení uloženo někomu jako majiteli podniku.

Ručí-li za peněžitý trest více osob, ručí rukou společnou a nerozdílnou (§ 8, odst. 3). O vykonatelnosti výroku o ručení za peněžité tresty se stala zmínka již při § 2.

Ustanovení toto snaží se podrobněji a obecněji vyjádřiti myšlenku, která již byla obsažena v ustanovení § 6 nařízení č. 30/1855 ř. z., podle něhož, nemůže-li pokuta býti dobyta nebo ukáže-li se, že by to bylo citelnou újmou majetkovým poměrům anebo výživě odsouzeného k pokutě nebo jeho rodiny, má býti trest vězení pro ten případ uložený vykonán soudem v § 1 naznačeným. Byla-li pokuta jen částečně vydobyta, bude trest vězení vykonán jen poměrně ke zbytku ještě dlužnému.

Odsouzenému se poskytuje možnost kdykoliv později odvrátiti výkon náhradního trestu na svobodě tím, že zaplatí peněžitý trest.

Ustanovení § 9, odst. 1, věta druhá přejímá v podstatě ustanovení § 11, odst. 1, věta druhá zák. č. 124/1924 Sb. ve znění zák. č. 108/1933 Sb., pamatuje však výslovně i na případ, že ručení bylo uloženo více osobám, a na případy, kdy bylo od exekučního vymáhání upuštěno.

Třeba připomenouti, že ačkoliv se v theorii rozeznává zabrání jako vedlejší trest od propadnutí jako opatření zabezpečovacího, které má zameziti další trestné činy, v platném právu se tyto dva různé pojmy přesně nerozlišují a pro oba pojmy se užívá brzy toho brzy onoho označení. V mnohých případech pak zabráním nebo propadnutím sleduje zákonodárce dosažení obou účelů, t. j. potrestání vinníka i zabránění dalším trestným činům. Pokud se v tomto oddílu mluví o zabrání nebo propadnutí, bude proto užíti jeho ustanovení, ať již jde ve smyslu zmíněné theorie o trest nebo o zabezpečovací opatření.

Podle § 408 tr. ř., přináší-li trestní rozsudek s sebou propadnutí zboží, věcí prodejných nebo nářadí atd., má se státní zástupce stran toho dohodnouti s těmi úřady, jimž přísluší opatření, kterých je potřebí. Toto příliš obecné a neurčité ustanovení má býti, pokud jde o výkon zabrání a propadnutí, nahrazeno ustanoveními § 10 až 12.

Ustanovení § 10 a násl. - jako celá osnova - upravuje jen vymáhání trestů pravoplatně uložených a nemůže se proto dotknouti ani materiálních ustanovení trestního:zákona (§ 61 tr. z. z r. 1878) o tom, kdy má býti zabrání nebo propadnutí vysloveno, ani ustanovení trestního řádu (§ 169 a násl. trestního řádu z r. 1896) o tom, jak se zajišťují v trestním řízení věci, které mají sloužiti za důkaz v řízení nebo které mají býti (t. j. rozsudkem) prohlášeny za propadlé.

Pro postup při výkonu rozhodnutí o zabrání nebo propadnutí podle navrhovaných ustanovení jest směrodatné, čeho se zabrání nebo propadnutí týká. Pravomocné rozhodnutí, kterým byly zabrány nebo za propadlé prohlášeny peněžité částky, vykoná se podle ustanovení o vymáhání peněžitých trestů (§ 10). Pravomocné rozhodnutí, kterým byla zabrána nebo za propadlou prohlášena jiná věc, vykoná se podle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona), i toto rozhodnutí třeba, jak z § 11 jasně plyne, uznati za exekuční titul ve smyslu § 1 ex. ř. a § 1 ex. zák. Ustanovení § 12, odst. 2 platí ovšem i tu.

Ustanovení § 11, věta druhá je pouze důsledkem tendence přiznávající pravomocným rozhodnutím, jimiž byla zabrána nebo za propadlou prohlášena věc, vykonatelnost a tím také povahu veřejné listiny ve smyslu příslušných ustanovení knihovního práva.

Jak se má naložiti s věcmi, které výkonem trestu připadly státu, stanoví podle § 16, odst. 2 zvláštní předpisy, které o tom budou vydány.

Podle některých zákonů může býti vysloveno nejen propadnutí věci, nýbrž, aby pachatel nebyl o hodnotu této věci obohacen, i propadnutí toho, co bylo za věc získáno. Tak na př. ustanovení § 31, odst. 1 zák. č. 50/1923 Sb. (ovšem s omezením, že odsouzený má hodnotu toho ve svém majetku) a korespondující § 36 zák. č. 320/1940 Sl. z. Judikatura nejvyššího soudu (Sb. n. s. tr. I č. 6485 ve spojení s č. 6294) vykládá ustanovení § 9 zák. č. 178/1924 Sb. tak, že dar nutno prohlásiti za propadlý, i když jím pachatel již disponoval (prodal a stržené peníze spotřeboval).

Ustanovení § 12 umožňuje soudu, aby pokud to připouštějí příslušné hmotně právní ustanovení - ještě za výkonu zabrání nebo propadnutí vyslovil, že na místo toho, co bylo zabráno nebo prohlášeno za propadlé, nastupuje hodnota toho v penězích, jestliže zabrání nebo propadnutí nelze vykonati nebo byl-li odsouzený tímto výkonem postižen neúměrně. Prokáže-li však odsouzený, že o to, co bylo zabráno nebo prohlášeno propadlým, přišel bez své viny, soud od výkonu upustí.

Jak již se stala shora zmínka, platí ustanovení § .12, odst. 2 i v. tom případě, kdy byla prohlášena za propadlou peněžitá částka.

V §§ 13 až 15 se upravuje výkon konfiskace jmění a zajištění tohoto výkonu.

Konfiskací jmění, která se v různých zákonech různě označuje, rozumí se každý trest uložený soudem, který záleží v tom, že jmění odsouzeného nebo jeho část, kterou soud určí v rozsudku, propadá. Nespadá sem tedy na př. konfiskace majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. (resp. nařízení č. 104/1945 Sb. n. SNR ve znění nařízení č. 64/1946 Sb. n. SNR)

Již v úvodu k důvodové zprávě se stala zmínka o naléhavosti zákonné úpravy výkonu tohoto trestu. To se však týká nejen samého výkonu trestu, nýbrž i zajištění výkonu tohoto trestu.

V nedostatku zákonné úpravy zajištění výkonu tohoto trestu bylo možné, aby se osoby podezřelé z trestného činu, za který může býti vyslovena konfiskace jmění, ještě za trestního řízení vedeného proti nim pro tento trestný čin zbavovaly svého majetku a tak mařily výkon tohoto trestu.

Navržené ustanovení § 13 umožňuje zajistiti výkon trestu konfiskace jmění tím, že jmění obviněného, které má v Československé republice, může býti zabaveno,. kdyby byla důvodná obava, že se jmění jakkoliv zašantročí, nebo kdyby se obviněný vyhýbal trestnímu řízení útěkem, ukrýváním nebo pobytem v cizině.

Navržené ustanovení navazuje na ustanovení § 18, odst. 3 až 4 zákona č. 568/1919 Sb., podrobněji vymezuje předpoklady, za nichž lze užíti tohoto opatření, způsob, jak se má toho opatření užíti, a řeší otázku, jak se má postupovati, nedojde-li k uložení tohoto trestu. O tom, jak se má postupovati, postihuje-li tento trest jen část majetku odsouzeného, má ustanovení § 15, odst. 3.

Učiniti rozhodnutí podle § 13, odst. 1 přísluší do počátku hlavního přelíčení radní komoře, na Slovensku obžalobnému senátu (§ 18, odst. 4), později podle obecných ustanovení senátu. Ve věcech náležejících k příslušnosti soudů porotních činí po právní moci obžaloby toto rozhodnutí soudní sbor porotního soudu bez účasti porotců (§ 24 zák. č. 232/1946 Sb.). Proti tomuto rozhodnutí lze si stěžovati podle § 19, odst. 1.

Konfiskace jmění se upravuje v §§ 14 a 15 způsobem odchylným od ustanovení § 18, odst. 3 zák. č. 568/1919 Sb., které pro výkon trestu konfiskace jmění předpisovalo postup podle obdoby pozůstalostního řízení. Tato úprava se neosvědčila. a nehodila se vůbec na případy, kde byla vyslovena konfiskace jen části jmění. Osnova navrhuje vykonati rozhodnutí o konfiskaci jmění podle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona) jako způsob nejvhodnější a odpovídající povaze věci.

Konfiskace části jmění, určené číselně peněžitou částkou, která se svou povahou blíží peněžitému trestu, vykonává se podle ustanovení o vymáhání peněžitých trestů (§ 15, odst. 2). Stejně bude postupováno, když při konfiskaci části jmění určené podílem z celku, dojde ke stanovení hodnoty konfiskované části jmění peněžitou částkou podle § 15, odst. 1.

I při této úpravě se vychází s hlediska, že výkonem trestu nemá býti odsouzený existenčně ničen a že je třeba míti zřetel na jeho rodinu.

Již v úvodu k důvodové zprávě se stala zmínka o potřebě jednotně upravit otázku, komu připadá výtěžek trestů postihujících majetek.

Osnova zde navazuje na úpravu této otázky na Slovensku.

Za peněžitý trest nelze ovšem pokládati pokuty příslušející poškozenému místo náhrady na př. podle § 27, odst. 3 zák. č. 19/1890 ř. z.

O vymáhání pořádkových trestů. platí dosavadní předpisy.

Není důvodu, aby bylo jinak postupováno při výkonu trestů postihujících majetek uložených občanskými soudy a jinak při výkonu trestů postihujících majetek uložených vojenskými soudy. Proto § 17 ustanovuje, že ustanovení tohoto zákona platí i pro obor vojenského soudnictví.

Navržené ustanovení § 18 vychází ze zásady, aby jen rozhodování o závažnějších opatřeních dotýkajících se výkonu trestu, byla v případech, ve kterých rozhodoval v první stolici krajský soud nebo porotní soud, vyhrazena senátu nebo soudnímu sboru, jinak aby v zájmu urychlení a zjednodušení řízení rozhodoval předseda senátu (předseda porotního soudu).

Ustanovení § 18, odst. 5 odůvodňuje okolnost, že v případech, kdy se sbíhá trest postihující majetek (mimo konfiskaci jmění) s trestem na svobodě, jehož výkon na Slovensku zatím náleží státnímu zastupitelství, by docházelo k různým komplikacím. Proto se považuje za vhodné, dokud nebude i výkon trestu na svobodě přenesen na soudy, neměniti v tomto směru nic na dosavadní příslušnosti.

V právní oblasti české není stížnost proti rozhodnutím sborových soudů prvé. stolice upravena obecným předpisem, jaký má trestní řád z r. 1896 v § 378. Stížnost podle § 15 tr. ř. má povahu dozorčí stížnosti. Bylo proto třeba s připuštěním opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 13, odst. 1 pojmouti do osnovy také ustanovení, které by tento opravný prostředek upravovalo. Stalo se tak v § 19, odst. 1.

Oprávnění ke stížnosti bylo upraveno podobně jako právo k podání opravných prostředků proti rozsudku. Nebylo by vhodné vylučovati z práva podati tento opravný prostředek osoby blízké, jejichž zájem může býti tímto opatřením velmi citelně dotčen, někdy i více než zájem samého odsouzeného.

V úpravě otázky, který soud má rozhodnouti o stížnosti, bylo třeba přihlížeti k tomu, že osnova navazuje nejen na různé trestní řády platné v obou právních oblastech ale i k tomu, že navržený zákon má platiti i pro obor vojenského trestního soudnictví a že proto musí přihlížeti i. k organisaci jeho. Nebylo lze přehlížeti ani skutečnost, že sice v převážné většině případů bude takové rozhodnutí činiti sborový soud prvé stolice, že však tomu tak vždycky nebude. Praktický může býti zejména případ, že rozhodnutí podle § 13, odst. 1 bude činiti zemský soud jako soud státní (viz zák. č. 68/ 1935 Sb.). Byla proto příslušnost k rozhodování o této stížnosti upravena tak, že o stížnosti rozhoduje s konečnou platností soud "kterému přísluší jinak rozhodovati o odvolání". Tímto soudem bude však rozuměti ten soud, který je zásadně povolán k rozhodování o tomto opravném prostředku, tedy na př. před sborovým soudem prvé stolice sborový soud druhé stolice (viz §§ 15, 294 tr. ř., § 396, odst. 1 tr. por.), nikoli nejvyšší soud, kterému přísluší rozhodovati podle § 296 tr. ř. a § 80 zák. č. 2.32./46 Sb. o odvolání, sbíhá-li se tento opravný prostředek se zmateční stížností. V řízení před vojenskými soudy bude o stížnosti rozhodovat vzhledem k dekretu č. 119/1945 Sb. vždy nejvyšší vojenský soud.

se podotýká, že mezi ustanoveními, které se výslovně zrušují, se uvádějí jen ta, která přímo upravují výkon trestů postihujících majetek, nikoli i ustanovení, která se na ně odvolávají.

Nelze výslovně zrušiti ani všechna ustanovení, která upravují výkon těchto. trestů proto, že jde o normy, které současně upravují i otázky jiné. Převážnou většinou je výkon trestů postihujících majetek upraven normami druhotnými.

Provedení zákona nebude vyžadovati žádných zvláštních nákladů z veřejných prostředků. .