Problémy velmi podobného charakteru, jaké má řešiti mezinárodní právo soukromé, se otevírají také ve všech oněch státech, kde soukromé právo není jednotně upraveno a kde je dvě neb více oblastí, na nichž platí různé právo soukromé. Právo řešící konflikty tohoto druhu nazývá se právem mezioblastním, někdy také interlokálním nebo interteritoriálním.

Stav toho druhu trvá také v Československé republice, kde jsou dvě oblasti právní. Země Česká a Moravskoslezská převzala r. 1918 právo někdy rakouské, Slovensko právo někdy uherské. Unifikace občanského práva, až na některé menší úseky (na př. osvojení), není provedena. Bližší se ostatně podává z historického rozhledu (shora A, II).

Superrevisní komise seznávajíc, že kolise mezi právním řádem země České a Moravskoslezské na straně jedné a Slovenskem na straně druhé budou sice unifikací občanského práva, jak ji měl provésti vládní návrh občanského zákoníka, podstatně sníženy, že však v oborech dosud jednotně neupravených mohou trvati dále, rozhodla se v závěrečné redakci připojiti ustanovení práva interlokálního. Netřeba zde zdůrazniti, že potřeba takového ustanovení je v přítomné chvíli tím větší, když osnovu jednotného občanského zákoníka zatím nelze předložiti.

Problém interlokální zaměstnával i u nás často judikaturu a byla mu věnována pozornost v literárních pracích i na třetím sjezdu československých právníků v Bratislavě r. 1930 (odb. I., otázka 1.). Problému toho dotkla se i důvodová zpráva vládního návrhu zákona ze dne 3. října 1946, č. 199 Sb., o uznání rozhodnutí v manželských věcech, vydaných soudy a úřady v cizině, v oblasti československého právního řádu.

Rozhodné kriterium pro obor práva osobního, rodinného a dědického nalezla praxe nejvyššího soudu v souhlase s převážným míněním nauky v bydlišti osoby. Superrevisní komise a po ní vládní návrh se rozhodly pro domovskou příslušnost pro její jednoduchost a snadnou upotřebitelnost, třebas i ona nechává některé mezery (na př. u cizinců). Tím způsobem se ještě v § 60 vládního návrhu, a to i ve versi parlamentního subkomitétu vyskytovalo ustanovení, že ustanovení mezinárodního práva soukromého platí přiměřeně, jde-li o poměr práva obou oblastí, s tou odchylkou, že na místo státní příslušnosti vstupuje příslušnost domovská.

V poslední době se ozvaly nanovo vážné hlasy pro zrušení domovské příslušnosti. Je zde již příslušná osnova, takže lze počítati s určitostí, že dny tohoto ústavu právního jsou sečteny. Je proto při předmětné úpravě nutno opustiti domovskou příslušnost a vrátiti se - jako k jedině možnému hraničnímu určovateli - k bydlišti, resp. k trvalému pobytu. Bydliště i pobyt může ponechati některé případy neřešeny, uváží-li se, že může jíti o československé občany, kteří zde nikdy bydliště ani pobyt neměli. Přiměřená aplikace předpisů mezinárodního práva soukromého rozřeší však řadu případů dalších. Není na př. pochybností, že t. zv. princip bližšího oprávnění přijatý na př. v mezinárodním manželském právu majetkovém v § 17, bude působiti i na rovině práva interlokálního. Půjde-li na př. o posouzení manželsko-majetkového režimu ovládajícího nemovitý, na Slovensku ležící majetek dvou československých občanů, bydlících na př. v Kanadě, kteří zde neměli nikdy ani bydliště, ani pobyt, projeví se tu "přitažlivost" zvláštního statutu § 17 osnovy a tento majetek se podřadí pod právo slovenské a pod.

Pro případ dalších neřešených případů je nutno - hledati další kriterium, které by spolehlivě vyřešilo možné konflikty. Předkládaná osnova nalézá podpůrné kriterium v národnosti nebo v poměrech osoby, které indikují ten či onen právní řád (český nebo slovenský) jako oné osobě bližší. Bude-li na př. legitimujícím otcem nemanželského dítěte Slovák zde nikdy nebydlivší, bude jen spravedlivé, aby interlokálně rozhodným právním řádem byl právní řád slovenský. Československými státními občany budou však i osoby, které nejsou národnosti ani české, ani slovenské. Pro tyto osoby bude rozhodným právním řádem onen právní řád, s nímž jsou - opět v nedostatku bydliště nebo pobytu - více spjaty. Provdá-li se na př. cizinka za československého státního občana národnosti slovenské a nabude sňatkem našeho státního občanství, je jistě vhodné, aby národnost manžela určovala i rozhodný právní řád v oboru práva osobního, rodinného a dědického. U osoby národnosti německé z Čech nebo Moravy bude - nevystačí-li se s bydlištěm nebo pobytem - bližším právní řád zemí českých, a obdobně - u osoby národnosti maďarské ze Slovenska - právní řád platný na Slovensku. Kriterium je natolik pružné, že rozřeší všechny mezní případy.

§ 54 vytýká, že ustanovení mezinárodního práva soukromého platí přiměřeně; tím je dostatečně řečeno, že ustanovení § 53 v interlokálních relacích upotřebiti nelze. Není institutu právního, o němž by bylo možno vynalézti nepřirozenou konstrukci, že by se, trvaje v oblasti jedné, příčil "dobrým mravům nebo ustanovením druhé právní oblasti, na kterých vzhledem k jejich povaze třeba bez výhrady trvati".

"Vnitřní ordre public" není.

Ustanovení o t. zv. právu cizineckém, t. j. ustanovení o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého, nepatří, přísně vzato, do soustavy mezinárodního práva soukromého. Je mu ovšem svým obsahem velmi blízké; proto se v nauce právo cizinecké někdy přiřazuje k mezinárodnímu právu soukromému. Z toho důvodu bylo ustanovení zařazeno i do této osnovy. Recipován je tu v podstatě dosavadní § 33 obč. zák., resp. obsahově stejná zásada práva slovenského. Ustanovení upravuje t. zv. vzájemnost, jež se tu vždy chápala jako vzájemnost formální. Záleží na tom, zda dotčený cizí stát československé státní občany ve srovnání se svým vlastními občany nějak nediskriminuje, t. j. neposkytuje jim stejná subjektivní práva jako svým občanům vlastním. Je-li tomu tak, saháme k odvetě. Příkladem mohou býti některá omezení právních řádů co do nabývání nemovitostí cizinci. O diskriminaci nepůjde, jestliže obdobný ústav právní cizímu právnímu řádu znám není nebo jestliže dotčený cizí stát vylučuje z určitého subjektivního práva za určitých podmínek nebo i vůbec jak své vlastní občany, tak i občany cizí.

Subkomitét podvýboru ústavněprávních výborů poslanecké sněmovny a senátu sloučil obě věty vládního návrhu do věty jediné, aby ostřeji vystoupilo, co je pravidlo a co je výjimka.

Sem shrnuta byla ustanovení práva formálního navazující na předchozí ustanovení práva materiálního (o důvodech viz shora pod A, II, B, II, 5).

Ustanovení to se pojí k §§ 18, 19, t. j. k ustanovení o zrušení manželství a manželského společenství. Ustanovení je odůvodněno ryze věcnými ohledy: Jeví se nutné poskytnouti možnost aspoň dočasné a prozatímní úpravy poměrů mezi manžely z důvodů bezpečnosti právních poměrů, když pro jejich rozluku (rozvod) jsou povolány soudy cizí. V této souvislosti je vhodné poznamenati, že příslušnost čs. soudů v manželských věcech cizinců je dnes nově upravena § 76 a jur. normy, resp. § 640 slov. c. ř. s. ve znění zák. č. 105/1947 Sb. Ustanovení tato určují také, kdy československé soudy nejsou povolány rozhodovati v manželských věcech cizinců.

§§ 57-59 navazují na § 32; § 60 na § 35. Ustanovení tato obsahují namnoze právo již dnes platné, které však bylo vhodně sladěno a doplněno.

Zmínku zasluhuje zvláště § 57, věta třetí. Jsou státy, které si činí nárok na vedení poručenství, resp. opatrovnictví v případu, že v jejich obvodu je poručenské jmění. To je zejména stanovisko praxe anglosaské, zvláště co se týká nemovitostí. I zde by se proto doporučovalo dáti nějaké ustanovení o "bližším oprávnění" cizího právního řádu, který si reklamuje pro sebe poručenskou péči, neboť je jasné, že my se svou stereotypní kolisní normou, resp. se svým nárokem na universalitu správy poručenské, ať jmění leží kdekoliv, všude nemůžeme proraziti, když nařízením svých soudů nemůžeme zjednati žádnou praktickou účinnost nad jměním v cizině ležícím. Opakovaly by se proto úvahy připínající se k §§ 17 a 23 i zde. Nebylo potřebí však vyjadřovati to ve formě předpisu práva materiálního, nýbrž je vhodnější přesunouti to do předpisu charakteru procesně-právního; to z toho důvodu, že tu je lepší ustanovení arbitrární, t. j. ponechává se diskrecionálnímu posouzení soudu, chce-li upustiti od zahájení poručenství stran jmění tuzemského chráněnce v případnostech, kde konfigurace poměrů je toho druhu, jak byla svrchu příkladem uvedena.

Tato ustanovení se úzce přimykají k předpisům daným v osnově v §§ 40 a násl. Jsou namnoze již právem dosavadním, platným v obou oblastech, které tu ovšem bylo sladěno, doplněno a přizpůsobeno, Vedoucími myšlenkami pro úpravu zde uvedenou bylo:

a) aby příslušnost československého soudu ve věci pozůstalosti československého státního občana, ať kdekoliv ležící byla sice výhradná, nikoli však tak nepružná, aby se na ní lpělo i za cenu obtížného konfliktu se soudem cizího státu, který projednání pozůstalosti po československém státním příslušníku reklamuje pro sebe; tomu bude pravidlem u pozůstalosti nemovité;

b) aby příslušnost československého soudu v pozůstalostních věcech cizinců se po zásadě omezovala jen na zajištění majetku, avšak:

aa) byla dána tehdy, žádá-li se o projednání pozůstalosti u zdejšího soudu se strany dědice nebo nepominutelného dědice v tuzemsku se zdržujícího;

bb) byla dána také tehdy, když dotčený stát nešetří vzájemnosti co do vydávání pozůstalostí československých občanů na jeho území zanechaných, nebo také tehdy, jestliže cizí stát odmítne zabývati se pozůstalostí svého příslušníka (čemuž je v případu některých nepočetných států).

V obou případech aa), bb) má býti rozhodným hmotné právo československé i pro posouzení dědických právních poměrů (odchylkou od principu § 40).

Ministerstvo spravedlnosti se tu povolává k tomu, aby podalo soudu vysvědčení závazného obsahu o chování cizího státu; tomuto úřadu jsou k disposici příslušné - prostředky pro tato zjištění.

Zájmy tuzemských dědiců, odkazovníků, nepominutelných dědiců a jiných věřitelů, jakož i zájmy tuzemského eráru na daních pro případ vydání pozůstalosti cizímu soudu k projednání jsou kryty § 67.

§ 68 je výrazem ochrany pozůstalostí, které se dostaly do tuzemska, aby byly vydány nebo vyplaceny dědicům atd. Takové dědictví je nutno ochrániti proti nárokům osob třetích a zaručiti, že s ním nebude jinak naloženo, než jak si to přeje právo platné v místě projednání. To je zejména praktické co do zemí, kde kriteriem pro výběr rozhodného práva není státní občanství, nýbrž bydliště (na př. v Americe).

§ 69 míří na výjimky §§ 63 až 65, podle nichž může dojíti k tomu, že pozůstalost po cizinci bude projednána u našich soudů nikoliv podle primárně příslušného hmotného práva zůstavitelovy vlasti (srv. § 40), nýbrž podle našeho, t. j. československého materielního práva dědického. Pro případ sporných nároků o dědictví je nutno v § 69 vyhraditi přednost obecným ustanovením osnovy o výběru rozhodného práva, t. j. ustanovením §§ 40 až 43.

Zde byla vyplněna mezera, která v § 33 obč. zák. byla pociťována již odedávna.

V tomto ustanovení je dlužno pamatovati na odchylná snad ustanovení mezinárodních smluv již existujících nebo v budoucnosti vydaných. Tato budou míti přednost před ustanoveními tohoto zákona.

Zde je nutno zrušiti všechna dřívější ustanovení ve věcech tímto novým zákonem upravených. V tomto rozsahu pozbude zejména účinnosti všechno dřívější mezinárodní právo soukromé a právo mezioblastní, ať psané či nepsané. Vyměňuje-li se mezinárodní právo soukromé v tom rozsahu, jako se to děje v přítomné osnově, vzniká arci vedle "internacinální" také "intertemporální" otázka (srv. o tom již svrchu pod B, II, č. 1), t. j. otázka, zda pro právní poměry před působností zákona o novém mezinárodním právu soukromém už konečně založené mají zůstati v platnosti staré normy mezinárodního práva soukromého. Kladná odpověď je samozřejmá. Souhlasně řešila věc i praxe tam, kde došlo k nové kodifikaci mezinárodního práva soukromého. Nebylo potřebí to zvláště vytýkati.

Zvolená dikce § 72, odst. 1 se nedotýká platnosti resp. použivatelnosti předpisů jiných větví mezinárodního práva soukromého. Nebylo proto potřebí zvláště vytýkati, že úprava se nijak nedotýká na př. mezinárodního práva směnečného a šekového a ustanovení o procesní způsobilosti cizinců (srv. čl. 91 až 98 jednotného směnečného řádu vydaného vlád, nař. č. 111/1941 Sb., resp. zák. č. 255/1941 Slov. zák., čl. 60 až 66 jednotného šekového řádu vydaného vlád. nař. č. 372/1941 Sb., resp. čl. 69 až 75 zák., č. 256/1941 Slov. zák., dále § 3 c. ř. s. a § 74 zák. čl. I/1911).

Při výpočtu norem zvlášť zrušovaných (§ 72, odst. 2) je si uvědomiti, že § 114 zák. čl. XXXI/1894 byl zrušen § 9, odst. 2, č. 1 zák. ze dne 3. října 1946, č. 199 Sb., a že §§ 116, 117 téhož zákonného článku byly zrušeny zákonem ze dne 12. června 1947, č. 105 Sb. Touto procesní novelou byly zrušeny i dvorské dekrety ze dne 23. ledna 1794 a ze dne 15, července 1796, republikované jako přílohy I a II dvorského dekretu ze dne 23. října 1801, č. 542 sb. zák. soud. Zrušením § 225 obč. zákona se stává ovšem také bezpředmětným odkaz na toto ustanovení v § 270 obč. zákona.

Mezi předpisy výslovně v platnosti zachovávanými bylo nutné zachovati i předpisy o zřízení opatrovníka nezletilému cizinci, který zde hodlá uzavříti sňatek, jakož i předpisy o vysvědčení sňatkové způsobilosti, které má předložiti cizinec, který zde hodlá uzavříti sňatek (§ 73, č. 1 až 3). Doslov § 73, č. 3 míří na kompetenční přesun provedený vlád. nař. č. 96/ 1928 Sb.

Svrchu u ustanovení §§ 3 až 6 (prohlášení za mrtvého) bylo vytčeno, že příslušnost československých soudů ve věcech prohlášení za mrtvého má býti výhradná, Podává se to vlastně už z §§ 3, 4.

V dosavadním právu o prohlášení osoby za mrtvou, jak bylo upraveno dekretem presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 117 Sb., vyskytuje se však v § 12, odst. 1 ustanovení, že "příslušným rozhodnout o návrhu na zrušení nebo opravu rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, je-li ten, kdo byl prohlášen za mrtvého, živ, nebo zemřel-li jiného dne, než udáno v rozhodnutí, je soud, který nezvěstného prohlásil v prvé stolici za mrtvého, a není-li tento soud v tuzemsku, pak soud, který by byl příslušny podle § 1, odst. 1". Podobné ustanovení se vyskytuje ještě dále v § 14 dekretu, resp. § 23 dekretu (v nichž cit. § 12, odst. 1 je také předmětem odkazu) a konečně v § 25. Z toho lze dovozovati, že příslušnost čs. soudu ve věcech prohlášení čs. občanů za mrtvé není výlučná. Vskutku také bylo nutno při vydání dekretu č. 117/1945 Sb. počítat s tím, že jsou rozhodnutí o prohlášení našich státních občanů za mrtvé, vydaná soudy (úřady) cizími, a zdálo se vhodným nenutit ve vzrušené době brzy po skončení války strany, aby daly nezvěstného prohlašovati znovu za mrtvého v tuzemsku. Když se však ze zásadních důvodů musíme za normálních dob rozhodnout pro výlučnou příslušnost čs. soudů v těchto věcech, nezbývá než nevyčkávat, až se ona výjimečná ustanovení dekretu č. 117/1945 Sb. časem jaksi sama vyžijí, nýbrž stanovit hned konečný termín, v kterém se už cizozemská rozhodnutí uznávat nebudou.

Nepotřebuje zvláštního vysvětlení. Osnova, stane-li se zákonem, nevyžádá si nižádných nákladů ani vydání.