Předpisy §§ 25 a 26 jsou přizpůsobeny předpisům daným o dětech manželských. Stalo se tak odůvodněně na připomínku ministerstva vnitra v třetí etapě historického vývoje osnovy (viz. shora pod A, II).

Problém, které právo má býti rozhodné pro posuzování práv nemanželského dítěte na výživu, výchovu a zaopatření, zvláště proti nemanželskému otci, pak kterým právním řádem se mají spravovati práva nemanželské matky proti souložníku, působil theorii značné obtíže. Podle toho, zda se v souhlase s národní povahou příslušných předpisů nazírá na ony nároky jako na nároky práva rodinného či na nároky podávající se z činu nedovoleného, pak podle toho, jakým způsobem má býti pojištěn zájem dítěte, zejména se zřetelem k zákonodárství, která nemanželským dětem nebyla a snad ještě nejsou zvlášť příznivě nakloněna, vyznívaly názory theorie ve prospěch personálního statutu matky v době zplození, v čase narození dítěte, na prospěch práva místo soulože, na prospěch personálního statutu nemanželského otce a konečně na prospěch t. zv. lex fori, t. j. na prospěch práva onoho soudu, který se s věcí zabývá. Osnova se rozhodla přijmouti jako nejspravedlivější takové řešení, že má co do dítěte rozhodovati právní řád, který má dítě v době narození, co do matky pak právní řád, který má matka v době narození dítěte. - Československé právo občanské poskytuje nemanželskému dítěti slušnou míru ochrany, stejně jako nemanželské matce. Proto se zřetelem k případům, které budou dosti praktické, se prohlašuje za rozhodný právní řád československý, mají-li matka a souložník v době zplození dítěte bydliště v tuzemsku. Tuto přednost práva československého v naznačených hranicích přijal subkomitét podvýboru ústavně-právních výborů poslanecké sněmovny a senátu. Do jisté míry, ovšem v úpravě poněkud odchylné a lépe vyhovující, se tu vrátil k vzorům dřívějším, které také v jistých mezích dávaly přednost právu tuzemskému. Změna je v souhlase s podpůrnou platností československého právního řádu, zavedenou jmenovaným subkomitétem i v §§ 14, 15 a 18.

Po výrazové stránce rozhodla se superrevisní komise užíti v § 27 slova "souložník". Volba souvisí se skutečností, že domněnka nemanželského otcovství svědčí muži, který s nemanželskou matkou v kritické době obcoval, při čemž však úprava otázky, jaký význam má pluralita souložníků v kritické době, není podle jednotlivých právních řádů nikterak jednotná. Žádný právní řád však nezaručuje a ani podle dnešního stavu vědy - s exaktností zaručit nemůže, že "souložník", který byl uznán za "nemanželského otce", je vždy skutečným zploditelem dítěte.

V právních řádech, podle nichž je nemanželským otcem ten, kdo dítě uzná za své, aniž se dále zkoumalo, zda v kritické době souložil s matkou dítěte, je, pokud lze přehlédnouti, postaráno o to, aby nemanželské matce byla zaručena práva, o nichž jedná § 27, i proti takovému nemanželskému otci.

Ustanovení § 28 navazuje na § 165, odst. 2 obč. zák. ve znění první dílčí novely.

Kolisní norma o osvojení (§ 20 a část § 21) je již dnes v téže úpravě součástí platného právního řádu, neboť § 12 zákona o osvojení ze dne 28. března 1928, č. 56 Sb., o osvojení, který platí na celém území státu, obsahuje v podstatě kolisní normu souhlasnou.

O legitimaci se zastávalo totéž, co o osvojení, a souhlasnou kolisní normou řídila se vždy i naše praxe. Doslov § 29 je upraven souhlasně s § 25. Adopční, resp. legitimační statut ovládá jen adopci, resp. legitimaci.

Dědická práva, opřená o poměr založený adopcí nebo legitimací, spadají ovšem pod panství statutu dědického (§§ 40 a násl.).

Je ustálenou zásadou mezinárodního práva soukromého, že se poručenství spravuje domovským právním řádem poručencovým. Tato zásada vyplývá také z čl. 1 haagské úmluvy o úpravě poručenství nad nezletilými z 12. června 1902. Z této zásady plyne také, že poručník, který byl zřízen podle domovského práva poručencova v cizině, bude uznáván i v tuzemsku bez nějakého zvláštního potvrzení tuzemským soudem. O tom, stejně jako o uznání cizího poručenství zavedeného cizím soudem nad cizincem nebylo potřebí dáti zvláštního ustanovení, neboť je to samozřejmé.

Poručenský statut objímá osobní poměry chráněnce i jeho majetek kdekoliv ležící (§ 32). Slovo "zásadně" v § 32 má svůj smysl vzhledem k § 57, který přináší ze "zásady" výjimky. Z dosahu poručenského statutu vystupuje otázka povinnosti k přijetí o zastávání úřadu poručenského. Zde je bližší domovský právní řád poručníkův, neboť jedině právní řád tohoto státu stejně jako soudce tohoto státu budou moci rozhodnouti otázky sem spadající (§ 32).

Právní poměry mezi poručníkem a poručencem mohou se spravovati jen právním řádem, ve kterém je poručenský soud nebo úřad. Vedení poručenství, péče a dozor poručenského úřadu a ručení poručníkova jsou nejbližší státu, jemuž náleží poručenský úřad (§ 34).

Stejné zásady dlužno použíti i na opatrovnictví a podporu, a vůbec i jiná ochranná zařízení obdobná; kromě opatrovnictví a podpory se ostatně v právních řádech sotva něco jiného vyskytne. - To je smysl pružného ustanovení § 35.

Aby bylo vysvětleno, že předkládaná úprava je jedině možná a vhodná a aby zároveň vysvětleny byly změny, které nastupují v oboru - mezinárodního práva věcného, jakož i dále v oboru mezinárodního práva dědického, je vhodné několika slovy podati základy úpravy dosavadní a učiniti zřejmou jejich naprostou - neudržitelnost.

Z nauky italských postglosátorů 13. století, kteří vlastně vědu mezinárodního práva soukromého založili, vznikla theorie statutární v dalším historickém vývoji, zejména ve francouzské jurisprudenci 16. století. V této jurisprudenci se uplatnila trojčlenná soustava všech zákonů, rozeznávající t. zv. statuty personální (statuta personalia), které se týkají osoby a osobu sledují, pak t. zv. statuty věcné (statuta realia), vztahující se k věcem, a konečně t. zv. statuty smíšené (statuta mixta), kteréžto poslednější tvořily velmi nejasný, křížený pojem, vykládaný nejrozmanitějším způsobem.

Jestliže zásada, že nemovitosti podléhají právnímu řádu místa, kde leží, je nepochybná a přetrvává celé věky až dodnes, vyskytujíc se ať v psané či nepsané formě v zákonech všech států na této zemi - poloha nemovitosti je nesporně nejpřirozenějším určovatelem rozhodného práva - není tomu tak co do movitostí. Ona starší nauka vycházela, nejprve pro obor dědického práva, z představy, že co do movitostí rozhoduje právní řád určený personálním statutem vlastníkovým, t. j. tehdy určovaným podle bydliště, jak se již o tom stala zmínka shora pod B, II, č. 4. Vyjadřovalo se to ve slavných úslovích "movitosti sledují osobu" (mobilia personam sequuntur), nebo poněkud obrazně "movitosti lpí v kostech" (mobilia ossibus inhaerent et personam comitantur). Základem byla buď představa, že movitá věc, pokud není příslušenstvím nemovitosti, nemá polohy a spadá pod personální statut, nebo se pracovalo s domněnkou, že movitá věc je v sídle svého pána.

To je smysl i obecnoprávní nauky, která je vtělena do § 300 našeho občanského zákoníka a do analogické zásady práva slovenského, ve kterýchžto ustanoveních se praví:

"Nemovité věci jsou podřízeny zákonům okrsku, ve kterém leží; všeliké jiné věci však podléhají stejným zákonům jako osoba jejich vlastníka."

Neudržitelnost, nedostatečnost a strukturální vadnost ustanovení o rozhodnosti práva osoby vlastníkovy u movitostí byla v 19. století objevena s naprostou určitostí a vědecky odůvodněna (zejména Savignym). Nakonec zvítězilo správné přesvědčení, že věcně právní poměry u movitostí jsou určovány zákonem místa polohy, a toto přesvědčení vniklo i do zákonodárství. Ani v oblasti rakouského občanského zákoníka nikdo snad nevěří, že by platilo ještě dnes, co je tam uvedeno o movitostech. Praxe se s ustanovením podobného druhu, které v zákoně figuruje jako zbytek středověkých názorů, úplně rozešla.

Ona zásada, že o movitostech rozhoduje zákon vlastníkův, se promítala vlastně v prvé řadě na obor práva dědického a manželského práva majetkového. Tam ležel vlastní kořen této zásady. Mělo se totiž zameziti, aby o každé jednotlivé věci patřící ke jmění platil odchylný řád posloupnostní nebo odchylný řád manželsko-majetkový. O tom, že odchylné posuzování nemovitostí (podle polohy věci) a movitosti (podle zákona vlasti) vede k roztržení dědického statutu, stane se ještě níže zmínka na příslušném místě. O tom, že v oboru manželského práva majetkového bylo dosaženo jednotného neproměnného statutu, stalo se vysvětlení již dříve. Dnes panující mínění nepovažuje už dědické právo nebo manželské majetkové právo za nějaký zvláštní právo na věcech.

Z naznačených důvodů se podává, proč se osnova rozhodla prohlásiti i u věcných práv k věcem movitým, počítajíc v to držbu, za rozhodný právní řád místa, kde věc je (§ 36). Výrazy těmito nejsou kryty nehmotné věci ve smyslu § 292 obč. zák.

Logickým domyšlením je ustanovení § 37 i § 38.

Ustanovení § 39 je rovněž v souhlase se základní ideou a nadto pojišťuje zájmy bezelstného nabyvatele. Dosahuje na případy, kdy podle rozhodného práva nenabyl poctivý nabyvatel věci vlastnictví, avšak v dotčené zemi existují určitá omezení vlastnické žaloby daná na ochranu poctivého nabytí, tak na př. časová omezení pro uplatnění vlastnických práv žalobou, restituční závazky vlastníka k náhradě nákladů učiněných nabyvatelem a pod.

Poznámky učiněné v souvislosti s úpravou mezinárodního práva věcného (shora u §§ 36 až 39) podstatně usnadňují vniknutí do zásad, které byly rozhodné pro úpravu mezinárodního práva dědického.

Dosavadní úprava se nevymanila z područí vylíčených starých představ a má v zápětí rozštěpení dědického statutu. Nemovitosti podléhají v dědickém právu zákonu místa, kde leží, movitosti právu vlasti zůstavitele. Věc je u nás ještě komplikovaná předpisy práva formálního, danými o projednání pozůstalosti, takže tato dichotomie se kříží ještě s otázkou, soudy či úřady kterého státu jsou k projednání pozůstalosti příslušné, při čemž při tuzemské příslušnosti dosahuje v některých případech i na movitosti cizincovy tuzemské právo dědické. Stará nauka vyjadřovala roztržení statutu dědického větou, že "kolik je statků podrobených různým teritoriálním právům, tolik je i vlastnictví" ("quot sunt bona diversis territoriis obnoxia, tot sunt patrimonia"). Feudální právní theorie a posílení myšlenky suverenity měly v zápětí, že podržení takového různého posuzování se leckde protáhlo i do přítomnosti. Tak je tomu zejména dosud i v právu anglosaském.

Není zde místa podati obraz o tom, k jakým obtížím vede rozštěpení dědictví pod více právních řádů; jedním z těchto důsledků je, že ve státu A mohou býti k dědictví povolány jiné osoby než ve státu B, ač jde o jednoho a téhož zůstavitele. Nauka 19. století a ji sledující zákonodárství se postupem vracely k myšlence důsledné universální sukcese. Všechny haagské konference, zejména pátá a šestá (1925 a 1928), položily požadavek jednotné úpravy dědického práva mezinárodního, při čemž základem má býti princip státního občanství zůstavitele a princip sukcese universální. Třebaže tyto pokusy nevedly k cíli (srv. o tom svrchu shora pod B, I, 3), jsou přece ukazatelem vývoje.

Osnova se právem rozhodla pro myšlenku jednotného dědického statutu ovládaného právem vlasti zůstavitelovy (§ 40 osnovy). Tím se dosáhne i souvislost s principem všeobecně převládajícím v právu osobním a rodinném (shora).

Podle dědického statutu určeného právem vlasti zůstavitelovy posuzují se všechny otázky týkající se dědictví, tedy nejen posloupnost sama, nýbrž i nabytí dědictví, otázka dílu povinného, otázky kolace a rozsah ručení dědiců za závazky pozůstalosti. Také otázka dědické způsobilosti sem spadá. Je to kryto dosti širokým výrazem "právní poměry dědické".

Zvláštní ustanovení bylo dáno o způsobilosti k zřízení a zrušení posledního pořízení a o podmínkách platnosti pořízení po stránce vnitřní. Zde se aplikace práva váže k domovskému právnímu řádu zůstavitelovu v době učinění projevu. Jiné řešení by vedlo k nevítaným následkům; není úmyslem nechati platně zřízená pořízení snad zničiti pro změnu statutu. To jest smysl § 41; podmínkami platnosti po stránce vnitřní se rozumí vše to, co míří k obsahu a co francouzská jurisprudence nazývá "validité intriséque" nebo anglická jurisprudence "intrisic validity", jako omyl, donucení, vady vůle vůbec, kasatorní klausule a tak podobně, O formě platí naproti tomu ustanovení zvláštní - srv. níže u § 43.

V § 42 je dáno ustanovení o přípustnosti dědické smlouvy a o jejím zrušení, resp. rozsahu zrušení, taktéž o způsobilostí k jejímu zřízení nebo zrušení a o podmínkách vnitřní platnosti. Zde byly správně rozlišeny dvě skupiny otázek, jedna, v které je hleděti k právním řádům obou smluvců (věta první), druhá, v které je hleděti k právnímu řádu zůstavitele.

V § 43 je dáno zvláštní ustanovení o formě při zřízení a zrušení pořízení pro případ smrti. O poměru tohoto ustanovení k všeobecnému ustanovení o formě právního jednání, které je dáno v §§ 7, 8 osnovy, stala se již na příslušném místě zmínka: toto ustanovení je speciální. Avšak i zde zásada o rozhodnosti domovského práva zůstavitelova má smysl fakultativní, t. j. zůstaviteli je dáno na vůli testovati buď ve formě domovského jeho práva nebo ve formě předepsané zákonem místa zřízení, resp. zrušení ("stačí však..."). Ustanovení je zajisté odůvodněno i slušným zřetelem k zůstaviteli, aby platnost jeho projevu pro pouhou formu nenarazila na obtíže a aby se jeho projev udržel pokud možná v platnosti.

Úprava mezinárodního práva obligačního patřila k nejobtížnějším a nejpochybnějším otázkám celého vědního oboru. V hledání "příslušného práva pro smlouvu "proper law of contract", jak se vyjadřuje jurisprudence anglická - se vystřídaly nejrozmanitější názory. Ne nadarmo mluvilo se zde kdysi o "zásadě bezzásadovosti" (Kahn). Za kriterium se prohlašovalo vedle t. zv. autonomie stran při výběru rozhodného práva (srv. všeobecné ustanovení naší osnovy v § 9) brzy místo, kde smlouva byla uzavřena, kde měla býti splněna, brzy bydliště dlužníkovo, resp. bydliště stran, ba jejich státní občanství, pak právo soudu s věcí se zabývajícího (lex fori). Podivuhodnou, téměř nesrozumitelnou směsici těchto hraničních určovatelů obsahují ustanovení §§ 35 až 37 našeho občanského zákoníka.

Superrevisní komise velmi se těmito problémy zabývala a přepracovala ustanovení návrhu subkomitétu ze základu. Některé změny, již podružnějšího rázu, přinesla sem práce subkomitétu podvýboru poslanecké sněmovny a senátu. Je nejvhodnějším odůvodněním i této osnovy ono odůvodnění, které k těmto ustanovením dává superrevisní komise ve svém elaborátu a po ní i vládní návrh; odůvodnění lze na tomto místě reprodukovati (s přečíslováním paragrafů podle této osnovy a s uvedením počítání dřívějšího):

"Vedoucí myšlenkou je, že se obligační smlouvy podřizují právnímu řádu, který odpovídá rozumnému spořádání právního poměru, o který jde. Je tu přijata formule § 16 vídeňské osnovy. Avšak v §§ 44 až 45 (kdysi §§ 49, 50 dřívějšího počítání) se tento právní řád přímo určuje. Smlouvami, které se týkají nemovitostí, míní se nejen smlouvy, kterými se převádí vlastnictví, nýbrž také smlouvy, kterými se zřizuje zástavní nebo jiné věcné právo k nemovitosti, nebo smlouvy nájemní, pachtovní a pod. Trhem je samozřejmě rozuměti i veletrh. V § 51 se při určitých smlouvách vyslovuje domněnka, že rozumnému spořádání právních poměrů odpovídá podřízení právním řádům tam vyjmenovaným. Tím pak je pověděno, že v konkrétním případě z celé situace může býti patrné, že rozumnému spořádání právních poměrů odpovídá podřízení jich právnímu řádu jinému. V souvislosti s tímto ustanovením je čísti § 9 (dříve § 15). Příslušným právním řádem podle tohoto paragrafu je rozuměti právní řády uvedené v §§ 44 až 46, ale tak, že právní řády jmenované v §§ 44 a 45 jsou příslušnými právními řády vůbec, právní řády vyjmenované v § 46 jen tehdy, když se z celkové situace nepodává něco jiného.

Co do smluv vyjmenovaných v § 46 (§ 23, odst. 2 osnovy subkomitétu) připomíná se k č. 1: smlouvám trhovým byly na roveň postaveny smlouvy o dílo. K číslu 2 se podotýká, že sem náležejí i smlouvy o pojištění nemovitostí a smlouvy pojistné uzavřené na burse nebo na trhu. Nemluví se o pojišťovací společnosti, nýbrž o pojistiteli, a zvláště se vytýká, co platí, jde-li o smlouvy pojistné uzavřené se zastupitelstvím, které je mimo sídlo pojistitele; zastupitelstvím se tu rozumí representace zřízená cizozemskou společností pod čl. IV cís. nař. číslo 127/1865 ř. z. a zákona č. 42/1873 ř. z. pro její obchodní podnik v Československé republice. V čísle 4 vedle podnikatele závodu obchodního, živnostenského nebo horního se uvádí i podnikatel hospodářství polního nebo lesního. Tím se míní prvovýroba. Závodem je rozuměti i závod odštěpný. Jako číslo 5 se přijímá § 25 osnovy subkomitétu. Při smlouvách mezi nepřítomnými se tu prohlašuje za příslušný právní řád bydliště příjemce nabídky. Bydliště dlužníka bylo proto nevhodné, že při smlouvách dvoustranných jsou nebo mohou býti dlužníky strany obě, Jak je pověděno, bude smlouvou mezi nepřítomnými vyrozumívati i smlouvu uzavřenou telefonicky. Pod číslem 5 se již nejmenuje v druhé větě podnikatel hospodářství polního nebo lesního, protože při něm sídlo závodu rozdílné od bydliště podnikatele nemá zřejmě té váhy jako při podnikateli závodu obchodního, živnostenského a horního. O smlouvách se státem a s jinými veřejnými korporacemi, jež subkomitét uvedl v § 23, odst. 2, číslo 2, se superrevisní komise nezmínila, nepokládajíc ustanovení navržené subkomitétem za účelné. Československý podnikatel nebo dodavatel bude lépe chráněn, nebude-li při smlouvách s cizozemskou právnickou osobou veřejného práva příslušný cizí právní řád. Půjde-li pak o smlouvy československých právnických osob veřejného práva, lze vždy ve smlouvě pamatovati na to, aby byl prohlášen příslušným právní řád československý".

Subkomitét podvýboru ústavněprávních výborů poslanecké sněmovny a senátu provedl na elaborátu superrevisním, resp. na vládním návrhu, co se týká těchto ustanovení, některé stylistické úpravy. Zestručněn byl začátek § 46. Ustanovení téhož paragrafu pod číslem 4 a 5 byla změněna v tom směru, že byla rozšířena na veškeré druhy podnikání, čímž se stala zbytečnou zvláštní kvalifikace závodu. U čísla 4 bylo uvažováno také o případech, kdy je zaměstnanec podle smlouvy o práci zavázán pracovat ve dvou nebo několika závodech, z nichž každý leží v jiném státě. Poněvadž však tyto případy budou krajně řídké (a i když se vyskytnou, sotva se stane, aby práce zaměstnancova byla rozdělena mezi oba nebo všechny závody zcela rovnoměrně a aby tedy těžisko pracovního poměru neleželo v práci pro jeden závod), nebylo uznáno za nezbytné dávati tu nějakou speciální normu.

Na vysvětlenou k § 46, č. 3 buď ještě podotčeno, že u osob zde jmenovaných sluší rozuměti sídlem i jejich působiště odlišné od bydliště, zejména jde-li o působiště úředně - přímo nebo nepřímo - určené nebo úředně na vědomí vzaté. K bydlišti jako ke kriteriu subsidiárnímu by se sáhlo, pokud by nebylo lze označit určité místo za sídlo ve smyslu právě vyloženém.

Aby konečně byl zcela zřejmým pojem "smlouva o práci", užívaný osnovou v § 46, číslo 4, budiž zde uvedeno ono místo důvodové zprávy elaborátu superrevisního (II, str. 280), resp. vládního návrhu (str. 361), v němž superrevisní komise přesně odůvodnila užití tohoto výrazu v souvislosti s tehdy navrhovanou novou úpravou 26. hlavy obč. zák.:

"... Významnější změnu, povahy rovněž jen systematické a nikoliv věcné, provedla superrevisní komise tím, že dvacátou šestou hlavu druhého dílu občanského zákoníka rozdělila na hlavy dvě, z nichž hlava 34 se zabývá smlouvou o práci, hlava 35 smlouvou o dílo. Smlouvou o práci se míní stará locatio conductio operarum, služební smlouva třetí novely, smlouvou o dílo stará locatio conductio operis, smlouva o dílo třetí novely. Na rozdíl od subkomitétu, jenž však onoho rozdílu přece neopustil, domnívá se superrevisní komise, že jde o dvě kategorie smluv podstatně různé, jak dokázali nejen bezejmenní právníci římští, vytvořivše tyto dvě kategorie, nýbrž v nové době nikdo menší než Karel Marx; že jde o dvě kategorie, které v typických svých zjevech si žádají úpravy zcela rozlišné. Terminologicky se musela superrevisní komise odchýliti od terminologie německé nauky a třetí novely, ježto název "služební smlouva" je příliš úzký pro smlouvy, které má krýti. Superrevisní komise se domnívá, že název "smlouva o práci" nejspíše odpovídá pojmu smlouvy, o kterou jde, ježto v onom názvu nejlépe dochází výrazu, že se míní smlouva, kterou někdo druhému slibuje konati práce po nějaký čas (dáti k disposici svoji pracovní sílu na nějaký čas). Zvolená terminologie přešla již z osnovy z roku 1931 do některých novějších zákonů o pracovních poměrech, zvláště do zákona o soukromých zaměstnancích číslo 154/1934 Sb. a do zákona číslo 189/1936 Sb. o pracovním poměru redaktorů."

K navrženým ustanovením je ještě snad poznamenati, že jejich formulace brání oněm nevítaným důsledkům strohých aplikací některých zvolených principů, jako je tomu zejména při kriteriu místo splnění smlouvy, kteréžto důsledky se tu objevovaly při smlouvách synallagmatických: obligační statut byl roztržen na dva (t. zv. systém dvou právních řádů), a práva, resp. povinnosti prodatele se pak posuzovaly podle jiného právního řádu než práva a povinnosti kupcovy. Při textu § 46, č. 5 je to vyloučeno.

Ustanovení bylo připojeno superrevisní komisí, poněvadž občanské právo zná významná jednostranná právní jednání.

Principem, uznaným za rozhodný pro posuzování náhrady škody téměř ve všech právních řádech je místo, kde nedovolené jednání bylo spácháno (t. zv. lex loci delicti commissi). Anglosaské právo připouští nárok jen potud, pokud je založen i podle práva státu soudcova (i podle lex fori).

Tento princip je přijat v § 48. Jeho poměrně široká formulace dopouští, aby sem byly subsumovány skutkové podstaty připodobněné činům nedovoleným, t. j. zejména závazky z t. zv. quasideliktů. Výslovně vyňaty jsou tu však závazky na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, vyplývající z právního jednání, tedy zejména závazky na náhradu škody pro porušení povinnosti smluvní; tyto závazky bude posuzovati podle ustanovení daných pro smlouvy (§§ 44 násl.).

V ustanovení není normována t. zv. způsobilost deliktní. Na ni dosahuje obecné ustanovení § 1 důsledkem širokého výrazu tam voleného; zvláštní ustanovení není zapotřebí a jeho formulace byla by také dosti obtížná.

V některých právních řádech vyskytuje se ustanovení, které omezuje výši nároků z titulu náhrady škody proti tuzemci pro nedovolený čin spáchaný v cizině na nejvyšší míru závazků přípustných podle práva tuzemského. Takové ustanovení jevilo se postradatelné, poněvadž proti extremním nárokům tohoto druhu bude možno se brániti použitím t. zv. výhradové klausule podle § 53 osnovy.

Zde byla ve shodě s názory nauky řešena otázka, který právní řád je rozhodný pro posuzování vydržení. Rozhodný je právní řád určený polohou věci v době, k níž se klade počátek vydržení. Druhá věta je dána na ochranu vydržitele a jejím účelem je ochrana poctivého styku. Věta ta má význam pro případy, kdy se věc dostane z jednoho státu, kde vydržecí lhůty jsou delší, do státu druhého, který zná vydržecí lhůty kratší. To je hlavní obsah ustanovení. Subkomitét podvýboru ústavněprávních výborů poslanecké sněmovny a senátu šel však zde ještě dále a volil formulaci, aby bylo zcela jasné, že se podle právního řádu státu, v kterém je věc v době, kdy se vydržení dokonává, posuzuje celý institut vydržení, kdežto podle znění vládního návrhu ("... se vydržení dokonává, jenže, učiní-li tak, jest počítati vydržení teprve od okamžiku, kdy se věc octla v tomto státě") by se bylo bývalo mohlo zdáti, že onen právní řád je rozhodný jen pro počítání doby vydržecí.

Positivní úprava státního občanství v jednotlivých státech, která je zbudována na t. zv. zásadě ius originis nebo na zásadě ius soli (rozhoduje v zásadě buď původ nebo místo narození, ač čisté formy těchto zásad se nevyskytují, nýbrž převládá obvykle jedna s výjimkami na prospěch druhé), pak odchylky jednotlivých positivních úprav státního občanství v otázce nabývání a pozbývání státního občanství (zejména co do významu provdání ženy) mají vzápětí, že existují osoby s dvojím neb vícenásobným státním občanstvím a že naopak jsou osoby, jež nenáležejí žádnému státu (t. zv. bezdomovci). Bezdomovci bývají produktem i okolností jiných, na př. opatření domovského státu zbavujících určité osoby státního občanství.

Svrchu bylo naznačeno, jaký význam má státní občanství pro výběr rozhodného práva (shora pod B, II, č. 4).

Osnova musila pamatovati proto v prvé řadě na případy duplicity atd. státního občanství a řešiti je ovšem na prospěch státního občanství československého, pokud toto konkuruje se státním občanstvím jiným. Jde-li o vícenásobná státní občanství cizí, rozhoduje občanství nejposléze nabyté.

Při řešení problému bezdomovců bylo za rozhodné kriterium voleno bydliště, resp. trvalý pobyt. Odpovídá to právu dosavadnímu (srv. § 25 nesp. pat. a § 119 zák. čl. XXXI/1894 o právu manželském). Již t. zv. ženevská konvence u uprchlících z 28. října 1933 (č. 179/1945 Sb.) zvolila pro obor osobních práv za rozhodné bydliště. Šestá haagská konference pro mezinárodní právo soukromé (1928) se vyslovila pro kriterium trvalého obvyklého pobytu. Osnova se rozhodla pro bydliště, resp. trvalý pobyt, poněvadž tyto pojmy jsou vlastní i právu československému. Podpůrně pro případ, že by selhalo jak prvé, tak i druhé kriterium, má být věc rozhodnuta podle práva československého - jiného východiska než t. zv. lex fori zde není.

Zásady § 52 je užíti také pro případ plurality státních občanství, nelze-li pozdější příslušnost (srv. § 51) nebo příslušnost v rozhodující době už zjistiti. Zásady prvé věty tohoto paragrafu nelze upotřebiti mimo obor práva občanského, zejména nikoliv v právu veřejném.

Každému právnímu řádu, také československému, je imanentní t. zv. výhradová klausule neboli t. zv. ordre public. Každý právní řád se musí brániti vnikání norem cizího práva, připuštěnému jeho vlastními kolisními normami tehdy, jestliže by použití tohoto práva bylo v rozporu se stěžejními zásadami jeho vlastního práva, ohrožovalo jeho veřejný řád nebo dobré mravy. Formulace ustanovení patří k velmi obtížným otázkám nauky, řešena však býti musí. Subkomitét podvýboru ústavněprávních výborů poslanecké sněmovny a senátu uvažoval věc velmi podrobně a pečlivě, zkoušel praktickou upotřebitelnost formule pro ordre public se zřetelem na podstatné odchylky některých dnešních právních řádů od právního řádu československého, zvláště v oboru práva manželského. Když se při tomto zkoumání objevily pochyby, zda by text § 58 vládního návrhu postačil, abychom odmítli spravovati se cizím právním řádem, jehož zásady jsou našemu právnímu cítění značně vzdálené nebo přímo protichůdné, byla formule vládního návrhu rozšířena, aby se stala ještě pružnější. Nový text ukazuje, že ne všechna ustanovení t. zv. iuris cogentis jsou přímo součástí našeho ordre public. Pojímá však do ordre public z našich kogentních ustanovení daleko více než formule § 58 pův. vládního návrhu a zvláště se od ní odchyluje tím, že kriteriem činí také naše dobré mravy, chráně tak před cizím předpisem i zásady, které nejsou výslovně kodifikovány v psaných normách.