Úkol zavésti v ČSR sociální pojištění pro všechny pracující vrstvy národa, tedy nejen pro zaměstnance, nýbrž také pro osoby samostatně výdělečně činné, byl vysloven již v Košickém vládním programu a byl a je v programu ROH a zejména všech dosavadních vlád obnovené republiky. Jeho uskutečnění jest jedním z hlavních požadavků naší nové sociální politiky a hlavních bodů plánovitého budování nových sociálních řádů v ČSR.

Sociální pojištění poskytující zabezpečení v případě všech typických sociálních škod a potřeb všem pracujícím nazývá se právě pro svůj maximálně široký osobní i věcný rozsah pojištěním národním.

Naše země mohou se chlubiti dlouhou tradicí sociálního pojištění; avšak právě tento dlouhý vývoj, který se uskutečňoval v nestejných etapách pro různé stavy a skupiny a v různých oblastech ČSR různě, způsobil, že dnešní stav sociálního pojištění u nás je obsahově i organisačně nejednotný a nepřehledný a proto i značně neekonomický. Dosud také téměř všechna odvětví sociálního pojištění byla zaváděna jako sociálně politické opatření pro zaměstnance. I zde trvalo určitou dobu než bylo dosaženo tohoto stavu, že výhod sociálního pojištění se stali účastni všichni zaměstnanci bez rozdílu, nikoliv jen zaměstnanci zvlášť ohrožení (na př. horníci) nebo zaměstnanci z nějakého důvodu privilegovaní (na př. zaměstnanci ve vyšších službách). Bylo uznáno, že sociální politický účel sociálního pojištění je tak závažný, že nelze z něho vylučovati žádného námezdně pracujícího. Avšak tytéž důvody platí pro ostatní pracující, t. j. ty, kteří jsou činni na základě jiného právního titulu než pracovního čili služebního poměru. Uzná-li se, že ono sociální zabezpečení, které poskytuje sociální pojištění, jest jedním ze základních sociálních práv, které sama ústava zaručuje pracujícímu občanu, pak nutně platí zásada solidarity pracujících a zásada rovnosti každé práce pro celek a každého pracujícího, jde-li o toto základní občanské právo. Z toho důvodu je nutno rozšířiti sociální pojištění na další dvě - dosud nepojištěné - veliké složky pracujících občanů, a to jednak na osoby samostatně výdělečně činné, jednak na jejich spolupracující členy rodiny. Poněvadž pak se předpokládá, že v naší republice není a zejména v dalším jejím sociálním vývoji nebude žádná pozoruhodná skupina osob nepracujících, bude se nové pojištění vztahovati nepochybně na 95% i více všech státních občanů. Zasluhuje si proto nepochybně názvu pojištění národního.

Zákonodárci se takto rýsují tři základní úkoly: Předně (materielní i organisační) sjednocení dosavadního sociálního pojištění, za druhé jeho rozšíření na všechny pracující a za třetí jeho vybudování na nových základech odpovídajících přítomné situaci hospodářské a politické a moderním požadavkům sociálně politickým, jak vyplývají z nových, pokrokových řádů obnovené republiky.

Základní myšlenkou sociálního pojištění je, že pracující člověk má za svou práci dostati nejen takovou protihodnotu, která kryje jeho běžné životní potřeby, nýbrž také jednak krytí svých potřeb mimořádných, sociálně typických a jím nezaviněných, jednak krytí svých životních potřeb v době, kdy z příčin obdobně sociálně typických a nezaviněných nemá žádného nebo postačujícího důchodu z práce. Sociální škody či potřeby, k jichž krytí poskytuje sociální pojištění dávky, rozpadají se takto do dvou skupin: zvýšená potřeba a ztráta pracovního důchodu. Oběma těmto skupinám typických sociálních skutečností je společné, že - mají-li býti předmětem "pojištění" v technickém smyslu - musí býti individuálně nepředvídatelné, byť hromadně (statisticky a pojistně matematicky) odhadnutelné. Z tohoto základního rozdělení se rýsuje tradiční lišení sociálního pojištění na krátkodobé (zpravidla zvané, podle hlavní z pojistných událostí sem spadajících, pojištěním nemocenským) a na dlouhodobé (zpravidla zvané důchodovým). V prvé skupině nejde tedy o ztrátu pracovního výdělku, nejvýše o ztrátu dočasnou. Typickým pojistným případem je tu nemoc pracující osoby a jejích rodinných příslušníků, která způsobuje jednak zvýšená vydání na léčení, jednak po případě (ovšem jen u pojištěnce samého) dočasnou ztrátu výdělku. Druhým typickým pojistným případem nemocenského pojištění je mateřství pojištěnky nebo rodinné příslušnice pojištěncovy (těhotenství, porod, šestinedělí). Vedlejším případem zvýšené potřeby kryté v rámci tohoto pojištění je vypravení pohřbu pojištěnce nebo jeho rodinného příslušníka. [Konečně systematicky by sem patřilo také uzavření sňatku pojištěnce nebo pojištěnky, pokud na tuto sociálně typickou a s hlediska sociálního celku kladně hodnocenou zvýšenou životní potřebu má sociální pojištění také přispívati (výbavné). Přítomný návrh však, ani ne tak z důvodu dosavadní tradice našeho pojištění, jako z důvodu úhrady a podmínek této dávky zařazuje ji do sektoru pojištění důchodového.]

Zabezpečení, které poskytuje národní pojištění pracujícímu jedinci v případě nemoci a mateřství, má ovšem význam nejen pro něho samého, nýbrž i dalekosáhlý význam pro celek národa. Zde jde totiž o hospodaření s nejcennějším statkem národního celku, t. j. s jeho zdravím, pracovní výkonností a populací. Proto právě národní pojištění nemocenské má svoji stránku jednak subjektivní (subjektivní právo jedinců na dávky), jednak objektivní: Zdraví jedince i bez ohledu na jeho vůli je objektivní hodnotou pro celek a jako takové musí býti předmětem plánovité léčebné péče. A totéž platí o mateřství pojištěnek a manželek pojištěnců i jiných rodinných příslušnic.

Pokud jde o pojistné případy dlouhodobého čili důchodového pojištění, jsou zde již tradiční a typické případy ztráty vlastního pracovního důchodu, t. j. stáří a invalidita, a smrt pojištěnce jako příčina pracovního důchodu živitele rodiny. V případě těchto sociálních dlouhodobých škod vznikají v sociálním pojištění nároky na důchod starobní a invalidní a na důchody pozůstalých.

Historicky se vyvinulo zvláštní samostatné odvětví sociálního pojištění, totiž pojištění úrazové, na dávky k úhradě škody vzniklé pracovním úrazem. Jednotné národní pojištění musí i tento dosud samostatný sektor pojištění zahrnouti do celkového systému. Úraz je sociální škodou, ležící asi uprostřed mezi oběma naznačenými typy: jednak zakládá potřebu léčení, jednak způsobuje pokles a někdy i úplnou ztrátu výdělku. Proto v jednotném národním pojištění ona prvá potřeba spadá zcela do úseku pojištění nemocenského, tato druhá se stává zvláštním oddílem pojištění důchodového.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá systematika celého návrhu jednotného zákona o národním pojištění. V prvé části se jedná o osobním rozsahu pojištění (který není v nemocenském i důchodovém pojištění stejný), o definici osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících členů rodiny, stejně jako osob, které podléhají jen nemocenskému, nikoliv však důchodovému pojištění (veřejní zaměstnanci, důchodci a nezaměstnaní), o vzniku a zániku povinného pojištění a jeho ohlašování a kontrole, o t. zv. vyměřovacím základě, t. j. zákonem modifikovaném započitatelném pracovním příjmu, který je ciferným podkladem pojištění každého pojištěnce jak po stránce dávek tak po stránce pojistného; zde je řešena zvlášť obtížná otázka vyměřovacího základu samostatně výdělečně činných a spolupracujících členů rodiny pomocí vhodně volené fikce příjmů.

Druhá část jedná o dávkách z pojištění a to v prvním oddílu o dávkách pojištění nemocenského jednak věcných, jednak peněžitých, v oddílu druhém o dávkách pojištění důchodového, t. j. o podmínkách a výši důchodu starobního, invalidního a důchodů pozůstalých, o výbavném, o podmínkách a výši dávek úrazových a konečně o t. zv. důchodu sociálním. Třetí oddíl této části jedná o kolektivním plnění pojišťovny vůči pojištěncům, které spadá stejně do nemocenského jako důchodového pojištění, čili o t. zv. všeobecné péči o pojištěnce a rodinné příslušníky. V oddílu čtvrtém jsou konečně všeobecná ustanovení o dávkách obou větví národního pojištění.

Třetí část zákona jedná o úhradě nákladů pojištění, t. j. zejména o pojistném a o státním příspěvku.

Čtvrtá část jedná o zvláštních druzích pojištění, a to jak povinných (důchodové pojištění horníků, důchodové pojištění redaktorů), tak dobrovolných (důchodové připojištění, dobrovolné pokračování v nemocenském i v důchodovém pojištění, dobrovolné pojištění nemocenské i důchodové) a o zajištění dávek nemocenského pojištění nepojištěným osobám.

Pátá část zákona jedná o organisaci a hospodaření národního pojištění, t. j. jednak o organisačním vybudování a územním členění nositele národního pojištění, Ústřední národní pojišťovny, jednak o organisaci zdravotní služby, jednak o hospodaření, berních úlevách a zvláštních oprávněních Ústřední národní pojišťovny.

Šestá část jedná o státním dozoru nad Ústřední národní pojišťovnou a nad prováděním národního pojištění vůbec.

Sedmá část jedná o řízení u nositele pojištění a u opravných soudních instancí a dále o ustanoveních trestních.

Osmá část obsahuje přechodná a závěrečná ustanovení.

Podmínkou všech nároků z národního pojištění jest především, aby pracující osoba byla pojištěna. Povinné pojištění, t. j. základní typ sociálního pojištění, jest právní poměr mezi nositelem pojištění a pojištěncem, z něhož plynou dvě základní povinnosti (a jim odpovídající práva): povinnost nositele pojištění plniti dávky a povinnost platiti pojistné. Pojistný poměr a z něho plynoucí nároky vznikají v některých systémech sociálního pojištění přihlášením, u jiných až placením pojistného, v jiných již samým faktem splnění podmínek pojistné povinnosti. Je to t. zv. pojištění ipso iure, známé u nás dosud v pojištění nemocenském. Nyní tento systém pojištění, který je nepochybně nejpříznivější pro pojištěnce, se zavádí všeobecně, tedy i v pojištění důchodovém. Tento systém přináší arciť určité nebezpečí pro nositele pojištění, že bude platiti dávky osobě (nebo po ní jejím pozůstalým), která až do pojistného případu nikdy mu nebyla hlášena a za niž mu nebylo vůbec nic zaplaceno. Je proto přirozené, že zásadě ipso iure pojištění musí odpovídati přísné zachovávání povinnosti ohlašovací, povinnosti platiti pojistné a přiměřené vybudování kontrolního aparátu Ústřední národní pojišťovny, ale také úzká součinnost odborové organisace zaměstnanců a stavovských organisací podnikatelů při provádění tohoto zákona. I za těchto předpokladů zůstává však určité nebezpečí neplacení pojistného, hlášení zaměstnání a příjmů po pojistném případě nebo dokonce nebezpečí spekulativního fingování zaměstnání až po něm. Toto nebezpečí je přirozeně největší u pomáhajících členů rodiny, jichž zaměstnání není po případě fixováno žádným výslovným právním poměrem (smlouvou, soudním či správním aktem), menší u samostatně výdělečných osob (kde zase skutečná osobní činnost v podniku může býti spornou skutkovou otázkou) a nejmenší u zaměstnanců. Proto návrh na ochranu Ústřední národní pojišťovny a v zájmu poctivých pojištěnců obsahuje určité kautely proti zmíněnému ohrožení: §§ 18, 19, 71, odst. 9, 113, 131.

Nároky z pojištění vznikají tedy, je-li tu pojištění, a to nejen tehdy, když skutečnost podmiňující nápad dávky (t. zv. pojistný případ, kteréhožto termínu však osnova vzhledem k jeho mimořádné teoretické i praktické spornosti nepoužívá) nastala v době trvání pojistného poměru, nýbrž i když nastala v určitém časovém vztahu k němu (k jeho zániku a trvání). V tomto směru zachovává osnova v nemocenském pojištění dosud obvyklý institut "ochranné lhůty" (§ 52). V důchodovém pojištění jsou známy různé systémy "čekacích dob", t. j. minimální doby pojištění potřebné k nárokům na dávky a "ochranných dob" či, "zachování nároků", t. j. stanovení doby po zániku pojištění, v níž ještě může nastati nápad dávky. Osnova spojuje tyto oba instituty v jeden základním ustanovením, že je třeba, aby pojištěnec byl v období posledních pěti let přede dnem nápadu dávky nebo před svou smrtí (nápad důchodu pozůstalým může po případě nastati později) pojištěn alespoň čtyři roky (§ 61). Do této minimální doby pojištění se za určitých podmínek počítají t. zv. náhradní doby, t. j. takové doby, po které pojištěnec buď nezaviněně nemohl pracovati nebo vykonával takovou činnost, že ji lze s hlediska sociálně-politického klásti na roveň práci zakládající povinné pojištění. Další zmírnění připouští osnova pro mladistvé. Ve všech těchto případech zkracuje se minimální doba pojištění na jediný rok. Ani tohoto jediného roku pak není zapotřebí v případě pracovního úrazu (nemoci z povolání), který jinak arciť může nastati pojmově jen za pojistného poměru.

Dosavadní nemocenské pojištění bylo - jak výše uvedeno - značně nejednotné. Rozličné jeho druhy (dělníků, horníků, soukromých zaměstnanců ve vyšších službách a veřejných zaměstnanců) měly různé a různě poskytované dávky. V národním pojištění není možno podržeti tyto rozdíly, neboť jde o statek stejně hodnotný u každého občana a stejně cenný pro národ a jeho hospodářství u každého pracujícího, totiž o zdraví. Osnova odstraňuje tyto rozdíly a dává stejné věcné dávky všem pojištěncům i jejich rodinným příslušníkům a ponechává jen věcně odůvodněné rozdíly v dávkách peněžitých.

Pokud jde o dávky věcné, t. j. o přímé poskytování léčení, léků a jiných léčebných prostředků a zdravotní péče, nivelisuje je osnova pokud možno na úrovni nejlepšího z dosavadních systémů nemocenského pojištění, t. j. pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, ba v některých směrech i tuto úroveň překročuje. Dává stejné věcné dávky všem pojištěncům, ale také všem jejich rodinným příslušníkům, ba i důchodcům. Jestliže dřívější předpisy znaly jednak dávky zákonné a jednak t. zv. dávky statutární, které mohly býti zavedeny jen za určitých finančních předpokladů - různých u různých nemocenských pojišťoven - zná osnova jen dávky zákonné, z nichž některé jsou obligatorní (je na ně žalovatelný nárok), jiné fakultativní. Právní nárok dává osnova v některých případech i tam, kde dosud nebyl ani v nejlepším nemocenském pojištění u nás (na př. na některé druhy zvláštní léčebné péče, § 29). Osnova ovšem uvádí pouze hlavní a rámcové zásady věcných plnění, podrobnosti o jejich poskytování stanoví - na základě zákonného zmocnění - léčebný rád (§ 59). Věcné dávky podle osnovy jsou tyto: mimoústavní ošetřování v nemoci, ústavní ošetřování (bezplatné léčení a ošetřování) v nemocnicích, porodnicích a jiných veřejných ústavech, zvláštní léčebná péče (ošetřování v sanatoriích, lázních, ozdravovnách atd.), která se fakultativně poskytuje též jako opatření preventivní nebo isolační, výpomoc v rodině pojištěnce nebo rodinné příslušnici, obstarávající domácnost, je-li pro nemoc nebo mateřství upoutána na lůžko, lékařská pomoc a ošetření v mateřství, péče o chrup, pomocné prostředky při zmrzačení a pod. a pomoc proti neplodnosti.

I když osnova výslovně uvádí, že na určitý způsob léčení nebo ústavního ošetřování není právního nároku (§ 56), přece na druhé straně vyslovuje zásadu svobodné volby lékaře (§ 55), ovšem t. zv. organisované, t. j. omezené na smluvní lékaře pojišťovny. Léčebný řád může pak omeziti tuto volbu na lékaře provozující praxi v určitém obvodě a může vázati změnu lékaře během jedné nemoci nebo určitého časového období na souhlas pojišťovny. Pojišťovně se přirozeně zabezpečuje též zákonné právo kontroly nemocných i návštěvami v bytě.

Peněžité dávky nemocenského pojištění jsou - na rozdíl od dávek věcných - jednak různé podle skupin pojištěnců, jednak vesměs odstupňované podle vyměřovacího základu. Hlavní peněžitou dávkou nemocenského pojištění je nemocenské (§§ 36 - 43), které náleží pojištěncům pro nemoc neschopným práce. Zaměstnancům náleží nemocenské ode dne, kdy již nemají nárok na mzdu, nejpozději od 43. dne pracovní neschopnosti, a to po dobu jejího trvání, nejdéle po dobu 365 dnů (t. zv. podpůrčí doba). Osobě samostatně výdělečně činné a spolupracujícímu členu rodiny náleží podle osnovy až od 43. dne pracovní neschopnosti; důvodem tohoto rozdílu proti zaměstnancům je ta okolnost, že příjem ze samostatného podnikání zpravidla nezaniká ani se nezmenší v prvém období pracovní neschopnosti podnikatele nebo spolupracujícího člena rodiny. Pokud ovšem pracovní neschopnost osoby samostatně výdělečně činné způsobila zastavení provozu podniku, náleží nemocenské již od tohoto zastavení provozu. Veřejní zaměstnanci, kteří mají v nemoci zaručený nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku, nemají nárok na nemocenské. Stejně nemají tento nárok osoby pojištěné nemocensky jako důchodci nebo nezaměstnaní.

Druhou peněžitou dávkou je porodné, stanovené pevnou částkou (§ 44), na něž mají nárok pojištěnky i rodinné příslušnice, a peněžitá pomoc v mateřství ve výši nemocenského po dobu 18 týdnů, na něž mají nárok pojištěnky (s výjimkou důchodkyň a nezaměstnaných), pokud nevykonávaly práce, a neměly nárok na nemocenské nebo na mzdu.

Dalšími peněžitými dávkami jsou podpory při ústavním ošetřování (§§ 45 - 47) zejména podpory rodinám, jichž pojištěný živitel je ošetřován v léčebném ústavu, a to jednak obligatorní, jednak fakultativní, peněžitá náhrada za výpomoc v rodině (§ 48) a konečně jednorázová dávka pohřebné (§ 49) na vypravení pohřbu pojištěnce nebo rodinného příslušníka.

Národní pojištění důchodové představuje jeden z nejvýznamnějších prostředků regulované distribuce národního důchodu. Jde o to, aby v podmínkách nároků byly vystiženy případy sociálně politicky uznávaných situací, v nichž se jedinec ocitá bez svého zavinění a zůstává bez jakékoliv nebo aspoň bez dostatečné možnosti uživiti se svou prací. Je nejdůležitějším úkolem dávkového schematu sociálně pojišťovacích zákonů vystihnouti a definovati všechny takové typické situace sociální potřeby tak, aby nebylo pracujícího občana bez nároku na existenční zabezpečení z pojištění, ale také tak, aby se dávky nedávaly tam, kde takové sociální potřeby není. Neboť současný celkový hospodářský vývoj a požadavek finanční rovnováhy pojištění velí, aby se nedávaly dávky nadbytečně. Výše uvedené tradiční sociální příčiny ztráty (nebo podstatného poklesu) důchodu z práce (stáří, invalidita a smrt) jsou také v osnově pojistnými případy. Sociální kvalita pojištění, která se stále více zdůrazňuje jak na rozdíl od pojištění soukromého, tak na rozdíl od starších sociálně pojišťovacích zákonů, vyžaduje, aby vedle těchto podmínek spočívajících v samotné osobě pojištěncově byly požadovány také určité podmínky hospodářsko-sociální. Jinými slovy: nestačí pouze tělesné stáří, tělesný nebo duševní nepříznivý zdravotní stav nebo smrt pojištěncova, nýbrž musí tu býti také skutečný sociální a hospodářský důsledek tohoto osobního stavu. Všechny pojistné případy moderního sociálního pojištění důchodového mají tedy dvě složky: složku osobní a složku hospodářsko-sociální. Jen tam, kde tato druhá složka je dána přirozenou povahou věci, návrh od ní upouští (děti). Stejně jako tam, kde nejde jen o náhradu za ztrátu pracovního důchodu (úraz). Konstrukce jednotlivých dávek spočívá na těchto zásadách:

a) Starobní důchod (§ 62) jako nejdůležitější dávka pojištěnce samého, má zmíněné dvě podmínky tyto: osobní podmínku - stáří a sociální podmínku - neexistenci, resp. podstatné snížení výdělku. Podmínka stáří se uskutečňuje buď jen stářím fysickým (65 let) nebo kombinací tohoto stáří se stářím "služebním" (délka pojištění) t. j. 60 let věku a 20 let pojištění. Sociální podmínka se splňuje neexistencí výdělku nebo takovým jeho poklesem, že si pojištěnec nevydělá ani polovinu svého průměrného výdělku dosaženého v posledních pěti letech.

b) Invalidní důchod (§ 63) jest jediná dávka, které může dosáhnouti pojištěnec sám z důchodového (v užším smyslu, tedy nikoliv úrazového) pojištění před dosažením důchodu starobního. Je to důchod určený pro všechny ty zásadně výjimečné případy, v nichž neexistence (nebo podstatné snížení) výdělku je způsobena trvale nepříznivým zdravotním stavem (invaliditou). Je tedy osobní podmínkou tohoto důchodu tento nepříznivý zdravotní stav, sociální podmínkou pak neexistence nebo podstatné snížení výdělku. Osobní podmínka se splňuje trvalým nepříznivým zdravotním stavem (choroba, pokles či slabost tělesných a duševních sil a schopností, zmrzačení atd.), ať je jeho příčina jakákoliv (s výjimkou zavinění podle § 102, odst. 1). Případů invalidit způsobených pracovním úrazem dotýká se návrh ještě v oddílu o odškodnění pracovních úrazů (§§ 85 a 86).

V dávkových schematech dosavadních našich zákonů o sociálním pojištění důchodovém byla invalidita definována nemožností vykonávati výdělečné zaměstnání určitého druhu či druhů. V pojmu invalidity byl tedy určitý znak potenciality. Stačilo, jestliže bylo lékařsky prokázáno, že zdravotní stav je toho druhu, že znemožňuje zaměstnání určité kvality a kvantity (zjistitelné po případě výší výdělku). To však připouštělo, aby pojištěnec i přes takovýto zdravotní stav byl výdělečně činný a vydělával si totéž, co si vydělával před jeho vznikem, ať už to bylo umožněno tím, že se nadměrně, po případě i na úkor svého zdraví, namáhal, nebo tím, že nalezl práci snazší a přizpůsobenou svojí neschopnosti a pod. Aby se předešlo těmto atypickým případům, které ukazují nelogičnost potenciální definice invalidity, a aby se napříště nekladly na posudkové lékaře úkoly, které vlastně již neleží v rámci jejich vědy, byla definice invalidity v tomto návrhu zreformována v těchto dvou směrech:

1. Nestačí neschopnost k výdělku, nýbrž musí tu býti (jakožto sociálně hospodářská podmínka nároku) skutečná neexistence výdělku nebo jeho podstatné snížení; tedy stejná skutková podmínka jako u starobního důchodu.

2. Nestačí, když jsou - jako u starobního důchodu - splněny vedle sebe obě podmínky nároku: osobní (invalidita) a sociální (nevýdělečnost), nýbrž tato druhá musí býti alespoň v normálních případech následkem oné prvé. Tím se však také blíže definuje osobní podmínka: musí to býti ona invalidita, která byla skutečnou příčinou ztráty nebo poklesu výdělku (znak fakticity na rozdíl od dřívější pouhé potenciality). Tím je však dán časový sled obou podmínek: osobní podmínka musí předcházeti podmínku sociální (jako příčina následek), na rozdíl od důchodu starobního, kde na časovém sledu obou podmínek nezáleží. Návrh však pamatuje i na případy atypické: zánik výdělku před vznikem invalidity a absolutní neschopnost ke všem zaměstnáním zakládajícím pojistnou povinnost (v tom případě není třeba prokazovati sociální podmínku).

c) Zcela novou dávkou, dosud v našem sociálním pojištění neznámou je důchod manželky (§ 64). Důvodem pro zavedení této dávky je sociálně politická úvaha, že práci ženy v domácnosti jest rovněž pokládati za práci užitečnou pro národní celek a jeho životní úroveň a že ztráta schopnosti k ní jest rovněž těžkou sociální škodou rodiny, která má býti hrazena národním pojištěním. V diskusích o národním pojištění bylo původně uvažováno i o tom, aby ženy (manželky a matky) činné v domácnosti byly povinně pojištěny jako ostatní pracující. Bylo však od toho upuštěno v úvaze, že by bylo obtížné stanoviti fikci příjmů takto pojištěných žen a žádati od manželů, aby platili pojistné za manželku. Ženy činné v domácnosti nejsou tedy pojištěnkami a jejich sociální zabezpečení plyne z pojištění jejich manželů, mají však podle návrhu již před úmrtím pojištěného manžela přímý nárok na důchod manželky, podmíněný zdravotní neschopností k domácím pracem, nevýkonem těchto prací nebo činnosti výdělečné. Zdravotní neschopnost k výkonu domácích prací není třeba dokazovati při dosažení stáří 65 let.

Již u této dávky projevuje se zásada, častěji v tomto návrhu uplatněná, že rodina tvoří hospodářský celek a jednotlivé příjmy jejích členů tvoří ve svém úhrnu "důchod rodiny". Moderní zákonodárce stále více přihlíží k této skutečnosti rodiny jako hospodářské (příjmové i výdajové či konsumní) jednotky.

Jako u jiných dávek také zde klade návrh manželce na roveň družku, jestliže jsou u ní splněny jednak obecné podmínky toho, aby mohla býti pokládána za družku oprávněnou k dávkám (uvedené v § 66), jednak podmínky, které musí splniti manželka; přitom manželskému soužití nebo trvání manželství se klade na roveň trvání skutečného poměru družky. Důvodem této úpravy jest, že s hlediska sociálně politického má býti družka posuzována jako pracující člověk plnící hospodářsky podobnou funkci jako manželka.

d) V přípravných poradách, z nichž vyšel tento návrh, bylo mnoho úvah věnováno vdovskému důchodu (§ 65). Zde se narazilo snad na nejtěžší otázku sjednocení dosud platné právní úpravy, podle níž pro jednu skupinu zaměstnanců (pensijně pojištění soukromí zaměstnanci ve vyšších službách) platila zásada bezpodmínečného vdovského důchodu, pro druhé zásada vdovského důchodu podmíněného skutečnostmi, pro něž lze vdovu pokládati za nezpůsobilou výdělečné obživy (stáří, invalidita nedospělé děti). Pro navrhovanou úpravu rozhodly tyto důvody: stále více provdaných žen je současně výdělečně činných a i z těch, které nejsou, většina byla aspoň před sňatkem činna výdělečně. Předpokládaný vývoj našeho národního hospodářství bude pravděpodobně vyžadovati co největšího využití všech pracovních sil; za tohoto stavu nemůže zákonodárce podporovati bezpracnost práce schopných občanů. Většina vdovských důchodů přiznávaných mladým, zdravým a bezdětným vdovám musí se však za těchto poměrů jeviti jako bezpracné důchody. Naproti tomu návrh chce v každém případě nějak hraditi onu nespornou sociální škodu spočívající v úmrtí manžela a ve ztrátě příjmů. A dále se chce návrh vyrovnati s dosavadním právním stavem sociálního důchodového pojištění těch skupin pojištěnců, kde dosud platila zásada bezpodmínečného vdovského důchodu. Proto dává zásadně vdovský důchod každé vdově po dobu jednoho roku po smrti manžela, později jen za splnění určitých sociálních podmínek, které jsou poměrně velmi mírné. Mezi těmito podmínkami pak návrh ještě rozlišuje různou výši vdovského důchodu (70%, 50% starobního či invalidního důchodu).

Nárok na vdovský důchod ženy rozvedené a rozloučené a dělení důchodu mezi vdovu a rozloučenou manželku upravuje návrh podle vzoru osvědčených právních úprav dosavadních zákonů o veřejnoprávním pojištění důchodovém.

Podle zásady uvedené sub c) má také družka, za podmínek jednak kvalifikujících ji jako družku, jednak požadovaných pro vdovu, nárok na důchod družky po smrti pojištěncově (§ 66).

e) V dosavadních zákonech o sociálním pojištění důchodovém dostávaly děti po zemřelém pojištěnci vždy sirotčí důchody. Návrh (§ 67), vycházeje i zde z myšlenky důchodu rodiny (viz. ad c), nedává sirotčí důchod po otci tam, kde matka dítěte má nárok na vdovský důchod a výchovné k němu, a po matce tam, kde dítě nebylo na matku převážně odkázáno.

f) Návrh ponechává dosavadní zvýšení důchodů ze zvláštních skutkových důvodů: pro bezmocnost (§ 69) a o výchovné (§ 68) na děti v podstatě v tomtéž rozsahu jako dosavadní zákony o sociálním pojištění důchodovém. Jak uvedeno v bodě e), nedává se sirotčí důchod vedle vdovského důchodu, nýbrž vdova dostane vdovský důchod zvýšený o výchovné. Novinkou je, že výchovné se stanoví podle výše rodinných přídavků podle zákona 154/1945 Sb. a že se přiznává nejen k důchodu starobnímu a invalidnímu, nýbrž i k důchodu vdovskému a sociálnímu.

g) Výbavné (§ 70) je dávka, která, jak výše (ad 2) uvedeno, vlastně nepatří logicky do systému dávek důchodového pojištění, jak je vybudován v tomto návrhu. Vzhledem k značnému významu této dávky s hlediska populačního, zachovává návrh tuto dávku a dává ji stejně pojištěné ženě jako muži (ovšem jen jednou, jsou-li oba pojištěnci) a to v pevné částce.

h) Odškodnění pracovních úrazů bylo předmětem zvláštního, samostatného odvětví sociálního pojištění. Úrazové pojištění vzniklo historicky jako pojištění zaměstnavatelů proti povinnému ručení za úrazy utrpěné v podnicích. Časem se vyvinulo jako zvláštní druh sociálního pojištění lišící se od důchodového sociálního pojištění ve třech zásadních směrech. Předně odškodňují se ztráty způsobené pouze jedinou příčinou (úrazem), která je v úzkém příčinném vztahu s prací. Za druhé odškodňuje se také pouze jen částečná újma na pracovním výdělku, nikoliv jen celá jeho ztráta, jak je tomu u důchodu starobního a invalidního. Za třetí škodou ve smyslu tohoto pojištění, která má býti hrazena, jest sice v prvé řadě ztráta výdělečné schopnosti, avšak z původní právní povahy úrazového pojištění (jako pojištění na náhradu škody ve smyslu občanského práva) zůstalo určité residuum: při stanovení náhrady se totiž přihlíží částečně i k porušení tělesné integrity, nesouvisícímu přímo s výdělečnou schopností ("zohyždění", § 79).

V přípravných diskusích o tomto návrhu byl odmítnut námět, aby úrazové pojištění bylo zcela včleněno do systému pojištění důchodového, t. j. aby byly zavedeny dávky pro částečnou invaliditu způsobenou úrazem a způsobující snížený výdělek. Se zřetelem na dosavadní vývoj a ustálenou praxi zachovává návrh v podstatě všechny hlavní zásady dosavadního úrazového pojištění a jeho dávkový systém v úrazovém sektoru byl pouze zjednodušen a přizpůsoben dávkovému systému v sektoru důchodovém, zejména pro případy střetnutí obou nároků.

Tak především byl v podstatě ponechán dosavadní okruh osob, zabezpečených úrazovým pojištěním. Proti rozsahu pojistné povinnosti důchodového pojištění byl však omezen pouze na zaměstnance a spolupracující členy rodiny (§ 76, odst. 1), na samostatné zemědělce je pamatováno v přechodných ustanoveních (§ 272). V podstatě stejně jako dosud je též definován pracovní úraz (§ 77), nemoc z povolání (§ 78) a škoda způsobená úrazem (§ 79). Poněvadž je zde v souhlase s dosavadní úpravou stupeň následků úrazu dán výší a trváním "ztráty výdělečné schopnosti", je úrazová výdělečná neschopnost na rozdíl od invalidity ve smyslu § 14 pojmem převážně, ne-li výhradně lékařským, t. j. zjišťuje se míra možností ["potencialita" - viz ad b)] práce s přihlédnutím k případnému zohyždění a toto zjištění je výsledkem lékařského posudku zdravotního stavu zraněného. Jinak návrh odstraňuje nízké úrazové důchody (pod 20% výdělečné schopnosti) a nahrazuje je jednorázovým odškodným; u ztrát výdělečné schopnosti od 20% dává trvalý důchod úrazový, odstupňovaný podle míry výdělečné neschopnosti. Při střetnutí nároku na úrazový důchod s nárokem na důchod invalidní (nebo starobní) dává se pouze tento, zvýšený o určité procento úrazového důchodu. Podobně upravuje konkurenci úrazových důchodů pozůstalostních s důchody vdovskými, sirotčími a s výchovným k vdovskému důchodu, dávaje nad to vdově a dětem jednorázové odškodné.

V oddíle o všeobecné péči o pojištěnce (viz výše) přejímá návrh - ve stručnější formě - také dosavadní ustanovení o "úrazové zábraně" (§ 96 a násl.).

i) Jako subsidiární dávku všem potřebným státním občanům, kteří nemají nároků z pojištění, dává návrh sociální důchod (§ 89). Zde jde o velikou skupinu osob, které - třebas že pracovaly - nemohly už splniti obecnou podmínku nároku z národního pojištění (§ 61) nebo které z jakéhokoliv důvodu nesplňují jiné podmínky nápadu dávek. Zejména jsou to všichni samostatní (a pomáhající členové jejich rodin), kteří v den účinnosti zákona o národním pojištění důchodovém už nepracují nebo krátce po tomto dni budou nuceni práce zanechati, dále pozůstalí po všech těchto osobách. Návrh tu činí rozdíl mezi sociálním důchodem obligatorním a fakultativním. Jako právní nárok dává sociální důchod těm, kteří pracovali způsobem zakládajícím pojistnou povinnost a vdovám po nich, fakultativně se sociální důchod přizná těm, kteří tuto podmínku nesplňují nebo neprokáží. Dětem přirozeně náleží sociální důchod vždy obligatorně. Je přirozené, že další podmínkou návrhu je neschopnost k práci (65 let nebo absolutní invalidita podle § 63, odst. 5) a potřebnost, kterou návrh podrobně definuje.

Národní pojištění uskutečněním sociálního důchodu přebírá nesmírný úkol sociální péče, který dosud je plněn řadou institucí (státní starobní podpory, obecní péče chudinská, soukromá péče charitativní, instituce výměnků atd.) velmi nestejně a nerovnoměrně, pokud je arciť plněn vůbec. Národní pojištění tímto důchodem alespoň do určité míry vyrovnává osud těch, kteří pracovali v národním hospodářství způsobem, který nezakládal pojištění podle dosavadních zákonů, a těch pracujících, kteří byli zabezpečeni důchodovým pojištěním. Národní pojištění tím také snímá břemeno se všech institucí, které dosud o tyto potřebné pečovaly, což má značný význam zejména pro hospodářství obcí. V přechodných ustanoveních (§ 273) se výslovně uvádí, že poživatelé státních starobních podpor mají ode dne účinnosti zákona automaticky nárok na sociální důchod a že jeho přiznáním státní podpora zaniká.