Toto ustanovení je v podstatě převzato z dosavadního § 167 zákona č. 221/1924 Sb., ale okruh podniků, na něž se vztahuje, byl rozšířen tím, že zákon snížil nejmenší počet pojištěnců, které musí podnik zaměstnávati, z dosavadních 10 na 5. Přirážka k úrazovému příspěvku až do 50% sazby pojistného odpovídá dosavadnímu stavu (§ 141 úraz. zák. ve znění vyhlášky č. 195/1944 Sb.). Tím že se ponechává rozhodování o tom, zda zařízení podniku vykazuje vady s hlediska ochranně-technických předpisů, okresním úřadům ochrany práce, je zajištěna objektivita rozhodování. I když se tohoto ustanovení prakticky - s výjimkou úrazového pojištění - skoro vůbec neužívalo, přece je účelné ponechati je v zákoně, zejména s ohledem na potřebné sankce při provádění zábrany proti úrazu, proti chorobám z povolání a jiným hromadným a sociálním chorobám.

K odst. 1:

V tomto ustanovení je určeno, kdo je u různých skupin pojištěnců plátcem pojistného, t. j. osobou, kterou stihá povinnost platiti pojistné, jakož i ostatní důsledky s tím spojené.

V odstavci prvním se stanoví, že v pojištění zaměstnanců je plátcem celého pojistného zaměstnavatel a že je celé nese ze svého. Toto řešení, jež je pro většinu oborů dnešního sociálního pojištění (s výjimkou úrazového pojištění) novinkou, odpovídá nejen hospodářské skutečnosti, podle níž zaměstnavatel považuje celé pojistné vždy za součást svých režijních výloh spojených s provozem podniku, bez ohledu na to, zda vůbec, případně jakou jeho část sráží zaměstnanci z hrubé mzdy, nýbrž odpovídá také theorii národohospodářské, že skutečně celé pojistné má býti považováno za součást výrobních nákladů a nikoliv zčásti za podíl zaměstnance, jímž k hrazení výrobních nákladů přispívá. Avšak okamžitý přechod k tomuto systému by vyžadoval splnění některých předpokladů hospodářských. Do té doby, než se tak stane, se proto v přechodných ustanoveních [§ 255, odst. 1, písm. a)] stanoví, že vládním nařízením bude na přechodnou dobu určen poměr mezi částí pojistného, kterou nese zaměstnavatel ze svého a mezi částí, kterou bude prozatím dále srážeti zaměstnanci ze mzdy. Rozhodnutí o způsobu tohoto přechodného řešení a délce jeho platnosti bylo nutno ponechati vládě, poněvadž úvahy praktické politiky cenové, mzdové a výrobní, daňové poměry i stupeň a míra produktivnosti budou zde míti rozhodující vliv.

K odst. 2:

Toto ustanovení nepotřebuje bližšího vysvětlení.

K odst. 1:

Zásada, že pojistné jest platiti měsíčně předem za celou dobu trvání pojištění, je logickým důsledkem zásady obsažené v § 52, odst. 1, neboť je třeba, - nepřihlížíme-li k výjimečným předpisům o ochranné lhůtě - aby po celou dobu, po kterou má pojištěnec a jeho rodinní příslušníci nárok na dávky nemocenského pojištění, bylo za něho placeno přiměřené pojistné, i když z výdělečné činnosti přechodně nemá příjem.

Splatnost pojistného bylo nutno konstruovat jinak, než to bylo dosud obvyklé, protože pojistné se zjišťuje při výplatě mzdy, tedy na konci výplatního období, což jsou v různých oborech a závodech dny a období zcela odlišné. Zákon zjednodušuje v tomto směru posici administrativy tím, že připíná splatnost pojistného ke konci kalendářního měsíce i za cenu určité ztráty na úrokovém výnosu.

K odst. 2:

Logickým důsledkem nového způsobu zjišťování pojistného jest skutečnost, že v zásadě si má plátce pojistné sám vypočísti a pojišťovně odvésti. Je to způsob, který se velmi dobře osvědčil a zejména zaměstnavatelům přinesl velké administrativní výhody a ulehčení. Pojišťovně je však zachováno právo pojistné kdykoliv vyměřiti. Tohoto práva použije pojišťovna zejména u zaměstnavatelů, kteří by z nedbalosti nebo z jakékoliv jiné příčiny výpočet sami neprovedli nebo jej neprováděli správně.

K odst. 3:

K zajištění minimální možnosti běžné kontroly výpočtu a placení pojistného se ukládá zaměstnavateli povinnost oznámiti pojišťovně výši pojistného, které si sám vypočetl, na jednoduchém formuláři. Tento způsob je již v praxi vyzkoušen při dnešním pojišťování podle dohod uzavíraných podle § 248 a) poj. zák.

Poslední věta třetího odstavce dává Ústřední národní pojišťovně možnost, aby vyvodila důsledky ze zkušeností, které budou získány při praktickém provádění tohoto ustanovení. Myslí se při tom na drobné zaměstnavatele, jimž by snad výpočet pojistného i při jeho zjednodušené formě, kterou zákon zavádí, činil obtíže, jakož i na případy, kdy lze počítati s tím, že počet pojištěnců a jejich vyměřovací základ nedozná ani průběhem delší doby změny.

Úroky z prodlení a upomínací poplatky jsou určeny zákonem pružným způsobem, jak toho vyžaduje potřeba přizpůsobovati se hospodářskému životu. Ústřední národní pojišťovně dává se tu oprávnění, které je omezeno schvalovacím právem ministerstva sociální péče, a pokud jde o úroky z prodlení, též schvalovacím právem ministerstva financí, jež jistě budou dbáti obecných hospodářských poměrů. Nově se ukládá pojišťovně, aby tyto úpravy uvedla ve všeobecnou známost uveřejněním příslušných vyhlášek v Úředním listě.

Úroky z prodlení činí podle občanského zákoníka 5%, v obchodním právu 6% a v zákoně o přímých daních 7%, takže výše úroků z prodlení v národním pojištění je na nejnižší hranici. Vybírati poplatek za upomínky je právem, nikoliv povinností Ústřední národní pojišťovny.

Ustanovení o zárukách jsou převzata a sloučena v podstatě tak, jak jsou dnes v platnosti v zákonech upravujících jednotlivá odvětví dosavadního sociálního pojištění (srovn. §§ 168, 170 - 172, zákona čís. 221/1924 Sb., §§ 69 a 70 zák. č. 26/29 Sb., § 179 vlád. nařízení čís. 70/43 Sb. a §§ 130 a 131 úrazového zákona č. 1 ř. z. z roku 1888).

Novinkou je ustanovení § 128, které bylo do zákona pojato se zřetelem k tomu, že i osobně ručící společníci a jednatelé obchodních společností jsou přímo pojištěni jako spolupodnikatelé (§ 4, odst. 2).

Zálohy na pojistné zde předvídané mají zabrániti ztrátám na nedobytném pojistném, případně předejíti zbytečné náklady exekuční. Jsou zaváděny jako fakultativní opatření u podniků neb plátců, jichž zvláštní povaha umožňuje únik z povinnosti platiti pojistné, jež je veřejnoprávní dávkou. Pokud je tu zmínka o společenstvech, jde o ustanovení převzaté z § 134 úraz. zákona, kterým má býti poskytnuta ochrana pojištění proti jednání jednotlivců, kteří zneužívají družstevní myšlenky.

Není žádných zkušeností v tom směru. jak přesně budou osoby samostatně výdělečně činné platiti pojistné za sebe a spolupracující členy rodiny. Není také žádných zkušeností, do jaké míry bude ve svém úhrnu předepsané pojistné dobytné. Proto se v tomto ustanovení dává Ústřední národní pojišťovně možnost, aby své pohledávky na pojistném uspokojila z důchodu takové osoby nebo jejího spolupracujícího člena, při čemž se takovým osobám ponechává důchod ve výši 8.400.- Kčs ročně až do doby, kdy nedoplatek na pojistném bude uhrazen. Skutečnost, že se postihuje i spolupracující člen rodiny souvisí s úzkým vztahem mezi plátcem a pojištěncem.

Předpisy o vymáhání pojistného jsou převzaty z dosavadního právního řádu. Ustanovení odstavce 1 umožňující exekuční vymáhání pojistného s příslušenstvím na základě vykonatelného výkazu nedoplatků vyhotoveného pojišťovnou i ustanovení odst. 2 o privilegovaném postavení pojistného s příslušenstvím v řízení exekučním, konkursním a vyrovnávacím, mají své oprávnění ve skutečnosti, že Ústřední národní pojišťovna provádí národní pojištění jako orgán veřejné správy a že pojistné národního pojištění je veřejnoprávní dávkou, jejíž řádné placení je ve veřejném zájmu.

Také předpisy o promlčení pojistného jsou převzaty z dosavadních zákonů o sociálním pojištění, neboť se osvědčily jako praktické a účelné. Promlčecí lhůta byla stanovena shodně se lhůtou stanovenou pro uchování záznamů o příjmech (§ 21, odst. 1).

Předpisy o vrácení pojistného byly převzaty z § 189, odst. 1, 3 a 5 vlád. nař. č. 70/43 Sb.

Jakým způsobem bude určována výše a zásady pro rozvržení úhrady, kterou bude poskytovati sektor důchodového pojištění sektoru nemocenského pojištění (§ 201) ke krytí nákladů nemocenského pojištění osob, kterým bude vyplácen důchod podle tohoto zákona, nebo dříve platných předpisů o veřejnoprávním důchodovém pojištění [§ 8, písm. a)], je vnitřní záležitostí Ústřední národní pojišťovny. Proto bylo třeba do zákona vložiti jen ustanovení o způsobu, jakým se určují a poskytují úhrnkové částky, jež budou odváděti Ústřední národní pojišťovně plátci odpočivných a zaopatřovacích požitků osob uvedených v § 8, písm. b) a c).

Ustanovení § 135 nabude ovšem účinnosti teprve později (§ 279, odst. 4); do té doby, než se tak stane platí úprava stanovená v § 255, odst. 2, t. j. plátce důchodu bude pojišťovně odváděti celé pojistné, ale bude oprávněn srážeti dále z důchodových splátek při jejich výplatě část pojistného připadající na důchodce, jejíž výše bude určena vlád. nařízením vydaným podle § 255, odst. 2, písm. a).

Nemocenské pojištění nezaměstnaných je součástí péče o nezaměstnané, která je úkolem státu a pro kterou se vybírá zvláštní příspěvek (1%ní příspěvek pro včleňování do práce). Je proto spravedlivé, aby z tohoto příspěvku byly kryty též výlohy nemocenského pojištění nezaměstnaných.

Za dnešních hospodářských možností není prozatím uskutečnitelná zásada prohlášená v Košickém programu, aby výdaje na sociální pojištění všeho druhu byly hrazeny v rámci celkového státního rozpočtu. Hlavní složkou příjmů Ústřední národní pojišťovny bude pojistné vybírané srážkou z mezd a platů. Menší složkou příjmů bude státní příspěvek, který se v prvých letech národního pojištění ve větším rozsahu předpokládá v pojištění důchodovém. Tento paragraf obsahuje zvláštní předpis pro výši státního příspěvku v důchodovém pojištění a zvláštní předpis pro příspěvek státu v pojištění nemocenském. Výše státního příspěvku v důchodovém pojištění úzce souvisí s úhradovým systémem. V důchodovém pojištění nebudou vytvářeny kapitálové reservy, které by odpovídaly protihodnotě získaných nároků pojištěnců, nýbrž bude vytvořena jen taková úhradová reserva, která by postačila krýti výkyvy způsobené přechodnými hospodářskými nesnázemi, zvýšenou invaliditou a pod. Ve shodě s tím stanoví se v odst. 1 tohoto paragrafu zásada, že stát přispívá pojišťovně k vytvoření úhradové reservy tak, aby tato úhradová reserva dosáhla k 31. prosinci 1956 trojnásobku vydání na dávkách v roku 1949. Po roce 1956 bude státní příspěvek stanoven pouze takovými částkami, aby výše úhradové reservy zůstala neztenčena.

Státní příspěvek se zavádí i v nemocenském pojištění na rozdíl od dosavadního vývoje, kdy náklady tohoto pojištění byly výlučně hrazeny pojistným. Důvodem proto je ta okolnost, že nemocenské pojištění přejímá řadu úkolů dosud prováděných veřejnou zdravotní správou, jako je péče o zdravou populaci, preventivní a zábranná péče, péče o matky a kojence a pod. Stanovení výše státního příspěvku v nemocenském pojištění je ponecháno vládnímu nařízení.

Tato část obsahuje zvláštní druhy důchodového pojištění, t. j. pojištění buď na vyšší dávky nebo odděleně prováděné. Zahrnuje důchodové pojištění horníků, jimž se zaručují vyšší zvyšovací částky, důchodové pojištění redaktorů, které bude prováděno odděleně v celku tak, jak bylo prováděno dosud, dále připojištění a pojištění dobrovolné a dobrovolné pokračování v pojištění, a to jak v nemocenském, tak důchodovém, a nakonec je dána možnost, aby ministr sociální péče uložil Ústřední národní pojišťovně, aby prováděla zejména nemocenské pojištění osob nepojištěných.

Z důvodů uvedených ve všeobecné důvodové zprávě dochází v zákoně o jednotném národním pojištění k tomu, že pro horníky stanoví návrh přímo určité výsady, přihlížeje zejména k zákonu o hornickém pensijním pojištění č. 44/1947 Sb. a k právům tímto zákonem nabytým.

Okruh osob, které jest považovati pro účely národního důchodového pojištění za horníky, navazuje, pokud jde o horníky, na dosavadní ustanovení § 1 zákona č. 44/1947 Sb., s některými odchylkami (viz dále) tak, aby bylo současně též vyhověno všeobecným předpokladům, vysloveným pro obdobná povolání v § 141.

K odst. 1:

Pojem zaměstnání v hornictví je dán obsahem ustanovení § 131 obec. hor. zák. čís. 146/1854. Zahrnuje v sobě všechny práce spojené s vyhledáváním a dobýváním vyhrazených nerostů. Za osoby, zaměstnané v hornictví se pokládají nejen všechny osoby vykonávající práce s hornictvím přímo souvisící, ale také všechny osoby zaměstnané ve službách horního podniku při některém z podnikání, jež horní podnik provádí na základě obec. hor. zákona.

Dobývání živic řídí se rovněž předpisy obec. hor. zákona, i když je upraveno zvláštními zákonnými předpisy (zák. č. 303/24. Sb. vl. nař. č. 182/1940 Sb.). To, co platí o zaměstnání v hornictví, platí tedy i zde v plném rozsahu.

Závody na dobývání nerostů uvedených v písm. c) tohoto ustanovení s výjimkou lupku, sádrovce a formovacího písku, byly podrobeny horně-policejnímu dozoru v nař. číslo 147/1943 Sb.

K odst. 2:

Aby se předešlo případným sporům, stanoví se výslovně, že dělničtí bánští inspekční asistenti, přesto že nejsou ve služebním poměru k podnikateli hor se pokládají za horníky podle odst. 1. Také tajemníci svazu zaměstnanců v hornictví, bývalí to horníci, kteří pracovali alespoň 10 let v hornictví, považují se pro účel tohoto zákona za horníky. Zaměstnanci obou těchto kategorií vykonávají přirozeně svou činnost na závodech horních a to jak na povrchu, tak pod zemí.

K odst. 3:

Ustanovení písm. a) má svůj původ již ve vládním nařízení čís. 197/1923 Sb. (viz poznámky k odst. 1). Jinak jsou tímto odstavcem vyňati zaměstnanci různých závodů přičleněných, u nichž nejsou splněny předpoklady, které mají odůvodniti výjimku z jednotného důchodového pojištění, jak jsou vytýčeny v § 141 a které se u typických druhů zaměstnání v hornictví předpokládají. V písm. d) jsou vyňati zaměstnanci různých závodů přičleněných k podnikům, jichž se týká § 1 a jež neslouží přímo těžbě nebo zušlechtění nerostů a živic. Podle toho jsou dnes vyňati z okruhu horníků ve smyslu zákona všichni zaměstnanci takovýchto závodů a to, i když takovéto závody byly zřízeny přímo na horním podniku a podle předpisů horního zákona (§ 131, písm. g). Zde tedy dochází ke změně oproti dosavadnímu právu, zejména též oproti zákonu čís. 44/1947 Sb. Podle zákona čís. 44/1947 Sb. týkala se totiž tato výluka pouze závodů, ležících mimo horní podnik.

Souhrnně lze tedy říci, že oproti dosavadnímu stavu zužuje se okruh osob vymezený v rámci dosavadní pojistné povinnosti podle zákona číslo 44/1947 Sb. o

1. zaměstnance služeb výhradně administrativních (sem patří nejen úředníci administrativní ale i ostatní kategorie obdobných služeb v administrativě, jako zřízenci, posluhovačky, uklizečky ve správních budovách a pod.);

2. zaměstnance závodů uvedených v písm. d) když jsou činni na podniku horním a závod takový je provozován přímo podle horního zákona [§ 131, písm. g) obec. hor. zák.].

K odst. 4:

Poněvadž podmínky a výše dávek horníků je závislá na tom, pracoval-li pojištěnec pod zemí nebo na povrchu, zmocňuje zákon ministra sociální péče stanoviti blíže, které práce se považují za práce pod zemí. Při tom má býti přihlédnuto k předpisům dosud platným. Takovým předpisem je vyhláška ministra sociální péče ze dne 18. srpna 1947, čís. 951, Úř. list I., o hornických pracech pod zemí.

K odst. 5:

Aby zaměstnancům, kteří pracují pravidelně pod zemí, byl zachován tento charakter, pracují-li přechodně z provozních důvodů na povrchu, nebo jsou-li činni ve funkci člena závodní (podnikové) rady přechodně na povrchu, zaručuje se jim tato ochrana přímo ze zákona. Naproti tomu má býti přihlíženo u zaměstnanců povrchových kategorií k době jejich přechodné činnosti jen potud, pokud takovou činnost skutečně vykonávali. Kdyby nebylo tohoto zákonného předpisu, nemohla by jim býti přechodná činnost pod zemí započtena, poněvadž nespadají do kategorie zaměstnanců důlních, jejichž seznam bude stanoven vyhláškou ministra sociální péče podle odst. 4.

K odst. 1:

Zde se v podstatě zachovávají pro horníky podmínky nároku na starobní důchod, jak jsou uvedeny v dosavadním § 11 zákona čís. 44/47 Sb.

Stejně jako tomu jest v zákoně čís. 44/47 Sb. o hornickém pensijním pojištění, je základní podmínkou pro nárok na starobní důchod podle tohoto ustanovení, že horník nepožívá invalidního důchodu a nyní nad to, že nepožívá ani starobního důchodu podle § 62. Nesplňuje-li tedy horník podmínky § 139, avšak splňuje-li podmínky § 62, t. j. nevydělává více než polovinu průměrného výdělku podle § 71, odst. 5, má nárok na starobní důchod podle obecných předpisů. Jakmile však přestane být výdělečně činný, vzniká mu nárok na starobní důchod podle § 139, jestliže ostatní podmínky nároku podle tohoto ustanovení jsou splněny.

Podmínky uvedené v odst. 1, písm. a), případně b) odpovídají dosavadnímu ustanovení § 11, odst. 1, čís. 1, případně 2 zák. čís. 44/1947 Sb. Ustanovení písm. c) bylo převzato z ustanovení § 11, odst. 1, čís. 3 cit. zákona.

K odst. 2:

Toto ustanovení bylo převzato z dosavadního ustanovení § 11, odst. 2 zák. čís. 44/1947. Účelem jeho je privilegovati co do podmínek nároku na starobní důchod podle tohoto ustanovení jen ony hornické pojištěnce, kteří zůstávají svému povolání věrni až do vyššího věku. Toto ustanovení se ovšem netýká výměry důchodů (zvyšovacích částek), které náleží ve výměře podle § 140 za dobu práce v hornictví, i když pojištěnec přestoupil později do jiného zaměstnání.

K odst. 3:

Podle dosavadního právního stavu platného v hornickém pensijním pojištění rozlišuje se pojem invalidity jako podmínky nároku na důchod invalidní pro pojištěnce pod zemí a pro pojištěnce na povrchu.

Okruh zaměstnanců, které jest nyní pokládati při posuzování invalidity za zaměstnané pod zemí, shoduje se s ustanovením § 8, odst. 2 zákona o hornickém pensijním pojištění. Pokud jde o invaliditu u těchto zaměstnanců, přizpůsobuje se tato v osnově novému pojetí invalidity v jednotném národním důchodovém pojištění (viz všeobecnou část). U zaměstnanců pod zemí stačilo totiž podle dosavadního právního stavu, že pojištěnec nemohl pro svůj zdravotní stav vykonávati práce svého posledního nebo jiného přiměřeného zaměstnání pod zemí. Naproti tomu u zaměstnanců na povrchu se vyžadovalo, aby pojištěnec byl pro svůj zdravotní stav neschopen dále vykonávati práci nejen svého posledního povolání, avšak ani jiného povolání přiměřeného dosavadnímu povolání, způsobu, jakým byl zaměstnán, jeho postavení v něm, jakož i jeho praktickému i teoretickému vzdělání. U zaměstnanců pod zemí byla tedy kriteriem přiměřená zaměstnání toliko pod zemí, kdežto u zaměstnanců na povrchu kterákoliv jiná zaměstnání, jen když přiměřeně odpovídala zdravotním a sociálním zřetelům v zákoně všeobecně uvedeným.

Tento rozdíl je pro okruh zaměstnanců, které jest považovati pro posuzování invalidity za zaměstnance pod zemí, vyjádřen v osnově i nyní (arg. slova: "... je-li nucen zanechati výkonu svého posledního povolání a nemůže vykonávati ani jiná zaměstnání pod zemí, přiměřená jeho dosavadnímu povolání").

Naproti tomu pro zaměstnance na povrchu platí tu ustanovení § 63 odst. 1 až 3 v plném rozsahu.

Podle poslední věty tohoto ustanovení jest považovati zaměstnance pro posouzení jeho invalidity vždy za zaměstnance pod zemí, je-li invalidita důsledkem podnikového úrazu nastalého při práci pod zemí.

K odst. 4:

Toto ustanovení ponechává vdovám po pojištěncích hornických, kteří zemřeli následkem podnikového úrazu, bezpodmínečný vdovský důchod, a to tak, že se tu v těchto případech považuje podmínka uvedená v § 65, odst. 2, písm. a) za splněnu. Nerozhoduje, zda takový úraz nastal pod zemí či na povrchu. Totéž platí nastala-li smrt pojištěnce následkem nemoci z povolání, rozumí se z povolání hornického.

K odst. 1:

Na místo zvyšovacích částek podle § 71, odst. 3, věta první a druhá náleží za každý rok, ztrávený v zaměstnání v hornictví na povrchu zvyšovací částka, která činí 1.2% a za dobu hornického zaměstnání pod zemí 2% průměrného ročního výdělku.

Tato výměra zvyšovacích částek odpovídá v podstatě dosavadnímu právnímu stavu, zavedenému zákonem čís. 44/1947 Sb. Podle tohoto zákona činily zvyšovací částky v hornickém pensijním pojištění 1.4% a při práci pod zemí 2% průměrného ročního výdělku. Také t. zv. pohyblivá základní částka podle cit. zákona byla různá a činila při práci na povrchu 14% a byl-li pojištěnec alespoň 10 let zaměstnán pod zemí, 20% průměrného ročního výdělku. Vzhledem k tomu, že nyní jednotné zvýšení základní částky podle § 71, odst. 2 činí ve všech případech 20% průměrného ročního výdělku a že tedy mezi zaměstnanci na povrchu a mezi zaměstnanci pod zemí není co do základní částky rozdílu, stanoví zákon u zaměstnanců na povrchu zvyšovací částku 1.2% průměrného ročního výdělku, kdežto u zaměstnanců pod zemí se ponechává zvyšovací částka v dosavadní výši a činí i nadále 2% průměrného ročního výdělku.

K odst. 2 a 3:

Obě tato ustanovení odpovídají dosavadnímu právnímu stavu podle zákona o hornickém pensijním pojištění čís. 44/1947 Sb. (§ 16 a 18).

Toto ustanovení umožňuje, aby vláda stanovila nařízením, že i za dobu ztrávenou v jiných zaměstnáních zvláště namáhavých a nebezpečných, nebo při volbě povolání opomíjených, se poskytne k důchodům další zvyšovací částka. Ustanovení toto navazuje bezprostředně na zvláštní pojištění horníků. Tím se stává toto pojištění horníků privilegovaným zaměstnáním, pokud jde o nároky z národního pojištění. Podmínkou takového dalšího privilegování určitých zaměstnání je ovšem, že to vyžadují potřeby celkového hospodářství a dále, že tu bude zvláštní úhrada za další zvyšovací částky, což u pojištění horníků není. Dále viz všeobecnou část důvodové zprávy.

Důchodové pojištění redaktorů bylo dosud prováděno podle § 124 pensijního zákona čís. 26/1929 Sb. s podmínkami a nároky obdobnými v pojištění u náhradních ústavů. Protože se vychází ze zásady nabytých práv a nároků, chce se tímto chystaným vládním nařízením udržeti toto zvláštní pojištění i nadále v celku podle dosavadních zásad přizpůsobených novým zásadám národního pojištění. Vyšší nároky z toho plynoucí budou hrazeny též vyšším pojistným.

Ústřední národní pojišťovna bude prováděti připojištění v dosavadním rozsahu, t. j. připojištění individuální a kolektivní na vyšší dávky než zákonné. Toto oddělení bude vedeno samostatně s odděleným účtováním.

K odst. 1, písm. a):

V národním pojištění bude ztráta výdělku vzniklá invaliditou, stářím, smrtí či nemocí pojištěnce nahrazována plně jen v případech nízkých výdělků, jinak jen zlomkem utrpěné ztráty, zlomkem tím menším, čím větší byl výdělek pojištěnce. Stejně i podmínky, za kterých budou poskytovány důchody v národním pojištění, nebudou vždy odpovídati určitým zvláštním potřebám jednotlivých pojištěnců, či skupin pojištěnců. Proto i v národním pojištění se ponechává pojištěncům možnost zvýšiti si peněžité pojistné dávky (jak důchodové, tak i nemocenského pojištění) nad výměru zákonem stanovenou a po případě zajistiti si jejich přiznání za výhodnějších podmínek (na př. časnější nápad starobního důchodu, bezpodmínečně splatný důchod vdovský) tím, že uzavřou t. zv. připojištění.

K odst. 1, písm. b):

Stejně se umožňuje připojištěním podle písm. b) i důchodcům, aby si zvýšili jak svoje vlastní nedostatečné důchody, tak i důchody jejich pozůstalých.

K odst. 1, písm. c):

Úrazovému pojištění povinně podléhají pouze zaměstnanci a spolupracující členové rodiny. Ustanovení písm. c) umožňuje, aby i osoby samostatně výdělečně činné byly účastny výhod úrazového pojištění. Výše a podmínky odškodňování za pracovní úrazy, jakož i výše pojistných příspěvků jsou při tom stejné jako v pojištění zaměstnanců; stejně i povinnosti státu obsažené v § 137 vztahují se i na úrazové odškodnění poskytované podle tohoto písm. c) osobám samostatně výdělečně činným.

K odst. 2:

Tímto ustanovením ukládá se Ústřední národní pojišťovně povinnost vydati do 1. 7. 1949 pojišťovací podmínky a pojistné sazby pro připojišťovací smlouvy individuální a kolektivní.

V § 143 je upraveno připojištění prováděné na podkladě smluv individuálních, sjednávaných pro jednotlivé pojištěnce, nebo kolektivních, sjednávaných pro určité skupiny pojištěnců na př. pro všechny zaměstnance určitého zaměstnavatele. § 144 má na mysli kolektivní připojištění celých velikých skupin pojištěnců (na př. zaměstnanců průmyslu kožedělného, typografů, notářů a pod.). V takových případech budou tyto pojištěnecké skupiny zastoupeny příslušnými orgány jednotné odborové organisace nebo vrcholných zájmových stavovských organisací. Každé připojištění už pojmově je založeno na principu dobrovolnosti. Je proto závazné pro všechny členy pojištěné skupiny, t. j. bez zvláštního projevu vůle každého člena nebo dokonce proti takovému projevu jen tehdy, byla-li kolektivní pojistná smlouva schválena ministerstvem sociální péče a ministerstvem věcně příslušným a byla sjednána s organisací založenou na dobrovolném členství.