(1) Pro přestupy členů příplatkových
ústavů platí tato ustanovení:
a) Stane-li se pojištěnec členem příplatkového
ústavu, vydá nositel veřejnoprávního
důchodového pojištění příplatkovému
ústavu prémiovou reservu připojištění
uzavřené podle kolektivní sazby, a požádá-li
o to pojištěnec, také prémiovou reservu
připojištění, uzavřeného
podle individuální sazby. Obdržel-li nositel
veřejnoprávního důchodového
pojištění za takového pojištěnce
mimo převodní částku (pojistné)
za zákonné nároky také jiné
částky za vyšší nároky,
jichž dosud nepoužil ke zvýšení nároků,
vydá i tyto částky příplatkovému
ústavu.
b) Zanikne-li členství u příplatkového
ústavu a vstoupí-li bývalý člen
opět do povinného pojištění u
nositele veřejnoprávního důchodového
pojištění, vydá příplatkový
ústav pokud nevznikl nárok na invalidní (starobní)
důchod podle jeho stanov, nositeli veřejnoprávního
důchodového pojištění prémiovou
reservu ke dni zániku členství za nároky
podle stanov. Stane-li se však bývalý člen
příplatkového ústavu členem
jiného příplatkového ústavu,
vydá se prémiová reserva odchylkou od ustanovení
předešlé věty tomuto příplatkovému
ústavu.
c) Zanikne-li členství u příplatkového
ústavu a vstoupí-li bývalý člen
do zaměstnání vyňatého z pojistné
povinnosti veřejnoprávního důchodového
pojištění, vydá příplatkový
ústav prémiovou reservu podle ustanovení
písmena b) novému zaměstnavateli.
(2) Povinnost vydat částky podle ustanovení
odstavce 1 vzniká dnem vzniku členství u
příplatkového ústavu, dnem vstupu
do pojištění u nositele veřejnoprávního
důchodového pojištění, po případě
dnem vstupu do zaměstnání vyňatého
z pojistné povinnosti veřejnoprávního
důchodového pojištění.
(3) Přihlásil-li se bývalý člen
k dobrovolnému pokračování v pojištění
u příplatkového ústavu, vzniká
převodní povinnost teprve dnem zániku dobrovolného
pokračování v pojištění.
(4) Požívá-li přestouplý pojištěnec
invalidního nebo starobního důchodu, vzniká
povinnost k převodu dnem zastavení tohoto důchodu
z jiných příčin než pro důchodcovo
úmrtí, jsou-li v tento den ještě splněny
podmínky stanovené v odstavci 1, písm. a),
b) nebo c).
(5) Částky, které jest vydati podle ustanovení
předešlých odstavců, se úročí
4% ode dne vzniku povinnosti k převodu.
(6) Příplatkový ústav použije
částky, kterou obdrží podle ustanovení
odstavce 1, písm. a) nebo b) k započtení
doby, za kterou byla vydána, jako doby členské.
Nestačí-li tato částka k plné
úhradě tohoto započtení a nebude-li
doplněna na potřebnou výši, zkrátí
se přiměřeně nároky. Převyšuje-li
tato částka potřebnou úhradu, použije
se zbytku ke zvýšení nároků.
(7) Nositel veřejnoprávního důchodového
pojištění použije prémiové
reservy, kterou obdrží podle ustanovení odstavce
1, písm. b), k připojištění podle
sazeb pro připojištění za přeplatek
převodní částky při přestupu.
(8) Zaměstnavatel, jemuž byla vydána prémiová
reserva podle ustanovení odstavce 1, písm. c), použije
jí podle předpisů o použití částek
vydaných při přestupech z veřejnoprávního
důchodového pojištění do zaměstnání
vyňatého z pojistné povinnosti tohoto pojištění.
Přestoupí-li takový zaměstnanec později
do zaměstnání zakládajícího
pojistnou povinnost veřejnoprávního důchodového
pojištění, vydá zaměstnavatel
zároveň s částkou, kterou je povinen
vydati podle předpisů o přestupech ve veřejnoprávním
důchodovém pojištění (zaopatření)
i částku, kterou přijal podle ustanovení
odstavce 1, písm. c).
Veškeré nároky na dávky podle stanov
je ohlásiti u příslušného příplatkového
ústavu a připojiti potřebné doklady.
(1) Všechna opatření a rozhodnutí příplatkového
ústavu, týkající se práv nebo
povinností upravených stanovami a určená
zájemcům, se jim doručí písemně
(výměry).
(2) Ustanovení předpisů o veřejnoprávním
důchodovém pojištění o výměrech,
jejich doručování a o opravných prostředcích
proti nim platí tu obdobně.
O způsobu odvádění pojistného,
jeho splatnosti, právu srážky, povinnostech
zaměstnavatelů, o ručení za pojistné
a o jeho vymáhání platí obdobně
předpisy o veřejnoprávním důchodovém
pojištění.
(1) Ve sporech o dávky z pojištění u
příplatkových ústavů rozhoduje
výlučně pojišťovací soud
zřízený pro veřejnoprávní
důchodové pojištění. Je-li žalován
příplatkový ústav se sídlem
v zemi České, je příslušným
pojišťovací soud v Praze, je-li žalován
příplatkový ústav se sídlem
v zemi Moravskoslezské, je příslušným
pojišťovací soud v Brně; je-li žalován
příplatkový ústav se sídlem
na Slovensku, je příslušným pojišťovací
soud v Bratislavě.
(2) Žalobu nutno podati u příslušného
pojišťovacího soudu (odstavec 1) ve lhůtě
60 dnů ode dne doručení výměru
písemně ve dvou vyhotoveních nebo ústně.
V tomto případě se pořídí
o žalobě zápis a straně se vydá
potvrzení.
(3) O žalobě rozhoduje pojišťovací
soud v tříčlenném senátě,
jemuž předsedá předseda soudu nebo některý
jeho náměstek. Za přísedící
povolá předseda přísedící
pojišťovacího soudu ze skupiny pojištěnců.
Při tom podle možnosti přihlíží
k tomu, aby přísedící byli z téhož
výdělečného oboru jako žalobce.
(4) Rozsudek pojišťovacího soudu je konečný.
(5) Pokud v předcházejících ustanoveních
není stanoveno jinak, platí o řízení
u pojišťovacího soudu, jakož i o zastupování
stran obdobně příslušné předpisy
veřejnoprávního důchodového
pojištění.
V orgánech příplatkového ústavu
zřízeného pro zaměstnance náleží
zaměstnancům alespoň poloviční
zastoupení. Zástupci zaměstnanců a
zaměstnavatelů musí býti zároveň
pojištěnci příplatkového ústavu.
Předsedu zvolí zástupci zaměstnanců.
Dojde-li u příplatkového ústavu, zřízeného
pro zaměstnance několika podniků, v důsledku
zániku podniku k hromadnému zániku členství
jeho zaměstnanců v příplatkovém
ústavě, vydá příplatkový
ústav namísto částek podle §
15 nositeli veřejnoprávního důchodového
pojištění nebo nositeli veřejnoprávního
pensijního zaopatření těchto zaměstnanců
poměrnou část svého jmění.
Příplatkové ústavy spolupůsobí
při provádění veřejnoprávního
důchodového pojištění. Ministerstvo
sociální péče může po
slyšení nositele veřejnoprávního
důchodového pojištění přenésti
na příplatkové ústavy provádění
některých úkolů veřejnoprávního
důchodového pojištění. Nositelé
veřejnoprávního důchodového
pojištění spolupůsobí při
provádění pojištění u
příplatkových ústavů.
(1) Příplatkové ústavy podléhají
dozoru ministerstva sociální péče;
pro jejich hospodaření (ukládání
jmění, vymáhání splatných
pohledávek a pod.) platí obdobně předpisy
o veřejnoprávním důchodovém
pojištění. Příplatkové
ústavy jsou povinny předložiti každoročně
ministerstvu sociální péče ve stanovené
lhůtě předepsanou formou výkazy o
stavu pojištění a o výsledcích
hospodaření.
(2) Dozor nad příplatkovým ústavem
pro zaměstnance soukromých drah vykonává
ministerstvo sociální péče v dohodě
s ministerstvem dopravy.
Nejpozději ke konci každého třetího
roku musí příplatkové ústavy
sestaviti pojistně-matematickou bilanci, vypracovanou s
použitím početních podkladů veřejnoprávního
důchodového pojištění a předložiti
ji se všemi pomůckami, potřebnými k
přezkoušení, ministerstvu sociální
péče nejdéle do konce června následujícího
roku. Vykáže-li pojistně-matematická
bilance schodek, který nelze považovati za přechodný,
je příplatkový ústav povinen usnésti
se na opatřeních nutných k sanaci a může
se za tím účelem usnésti i na snížení
již vyplácených důchodů. Jde-li
o příplatkový ústav zřízený
pro zaměstnance, musí se při tom zatížení
zaměstnavatele alespoň rovnati zatížení
pojištěnců a důchodců. Sanační
opatření, jež schvaluje s konečnou platností
ministerstvo sociální péče, jsou právně
závazná pro členy a důchodce ústavu
a jejich pozůstalé. Ministerstvo sociální
péče může vydati podrobnější
předpisy o formě, v jaké mají býti
bilance předkládány.
O podmínkách uznání za příplatkový
ústav a o provádění dozoru může
ministr sociální péče vydati podrobné
předpisy. Může také naříditi
sloučení několika příplatkových
ústavů v jediný příplatkový
ústav, vyslechnuv zúčastněné
příplatkové ústavy.
(1) Ministerstvo sociální péče může
uznání za příplatkový ústav
odvolati
1. nejsou-li u něho již splněny podmínky
zákona,
2. nebyla-li provedena sanace, potřebná podle §
24 ve stanovené lhůtě.
(2) Příplatkový ústav, jehož
uznání ministerstvo sociální péče
odvolalo nebo jenž zanikl, odevzdá své jmění
k zabezpečení nároků členů
a důchodců
1. jinému příplatkovému ústavu,
po případě několika příplatkovým
ústavům, nebo
2. některému nositeli veřejnoprávního
důchodového pojištění, po případě
několika nositelům veřejnoprávního
důchodového pojištění za účelem
uzavření připojištění,
nebo
3. zčásti příplatkovému ústavu
(příplatkovým ústavům), zčásti
nositeli (nositelům) veřejnoprávního
důchodového pojištění.
(3) O tom, kterého ze způsobů uvedených
v odstavci 2 se použije, rozhodnou poslední správní
orgány likvidujícího příplatkového
ústavu. Usnesení vyžaduje schválení
ministerstva sociální péče. Odevzdá-li
se jmění několika ústavům,
stanoví se majetkové podíly v poměru
hodnoty nároků přecházejících
členů a důchodců.
(1) Všechna jednání a listiny, jichž je
třeba k založení, upravení a projednání
poměru mezi příplatkovými ústavy
navzájem, dále mezi příplatkovými
ústavy na straně jedné a nositeli veřejnoprávního
sociálního pojištění, úřady,
zaměstnavateli, pojištěnci, důchodci,
léčebnými ústavy a lékaři
na straně druhé, právní poměry
z uvedených poměrů vzniklé, jakož
i řízení v pojišťovacím
soudnictví jsou, pokud jde o pojistný poměr
spadající pod tento zákon, osvobozeny od
poplatků s výjimkou poplatků zaopatřovacích.
Příplatkové ústavy, na něž
byl převeden zbytek jmění podle § 2,
odst. 1, č. 1 a 2, jsou osvobozeny i od těchto poplatků
zaopatřovacích.
(2) Převody pojistných podstat příplatkových
ústavů jsou osvobozeny od poplatků.
(3) O osvobození movitého jmění příplatkových
ústavů od poplatkového ekvivalentu a o poskytnutí
úlev v poplatkovém ekvivalentu pro nemovité
jmění příplatkových ústavů
platí obdobně ustanovení o poplatkovém
ekvivalentu, která se vztahují na jmění
nositelů veřejnoprávního sociálního
pojištění. Ekvivalentní povinnost k
nemovitému jmění, které přešlo
nebo bylo převedeno v důsledku převodu pojistných
podstat, přechází na nové vlastníky,
a to dnem, k němuž se převod stal, je-li tento
den prvním dnem kalendářního čtvrtletí,
jinak prvním dnem nejblíže následujícího
kalendářního čtvrtletí.
(4) Příplatkové ústavy jsou osvobozeny
od zvláštní daně výdělkové
a od daně rentové obdobně jako nositelé
veřejnoprávního sociálního
pojištění.
(5) Dávky vyplácené příplatkovými
ústavy podle tohoto zákona jsou osvobozeny od daně
rentové.
(6) Budovy nebo části budov příplatkových
ústavů jsou osvobozeny od daně domovní
obdobně jako budovy (části budov) nositelů
veřejnoprávního sociálního
pojištění.
(7) Pro příplatkové ústavy, na něž
byl převeden zbytek jmění podle § 2,
odst. 1, č. 1 a 2, platí osvobození od daně
z obratu obdobně jako pro nositele veřejnoprávního
sociálního pojištění.
Příplatkové ústavy, na něž
byl převeden zbytek jmění podle § 2,
odst. 1, č. 1 a 2, musí vyhovovati těmto
dalším podmínkám:
a) Stanovy příplatkového ústavu musí
zavazovati zaměstnavatele, že pojistí u něho
všechny své zaměstnance, kteří
by byli povinni pojištěním podle pensijního
zákona nebo podle vládního nařízení
č. 33/1933 Sb., ve znění vyplývajícím
ze změn a doplňků provedených do 31.
prosince 1946;
b) stanovy příplatkového ústavu musí
zaručovati vcelku nároky alespoň ve výši
určené v § 3;
c) nároky na dávky nesmějí býti
vázány přísnějšími
podmínkami, než jsou podmínky stanovené
pro obdobné dávky předpisy o veřejnoprávním
důchodovém pojištění;
d) výše pojistného, pokud připadá
na pojištěnce, nesmí záviseti na jeho
věku nebo zdravotním a rodinném stavu.
(1) Zaopatřovací zařízení,
která mají za účel podporovati zaměstnance
v případě nemoci, invalidity nebo stáří
nebo jejich vdovy a sirotky, mohou býti uznána ministerstvem
sociální péče za pensijní (podpůrné)
fondy, pokud poskytují zaměstnancům nároky
na dávky (podpory), i když nejsou plně zabezpečeny
podle zásad pojistně-matematických. Členy
pensijního (podpůrného) fondu musí
býti všichni zaměstnanci podniku povinní
pojištěním pro případ invalidity
a stáří.
(2) Ustanovení § 13, odst. 2 a 3, odst. 4, věty
prvé, §§ 20, 23 a 25 a § 27, odst. 5 platí
tu obdobně.
(1) Zaopatřovací zařízení,
jejichž zřízení a stanovy vyly vzaty
před vyhlášením tohoto zákona
dozorčím úřadem na vědomost
podle § 121 pensijního zákona nebo podle §
258 zákona ze dne 9. října 1924, č.
221 Sb., o pojištění zaměstnanců
pro případ nemoci, invalidity a stáří,
ve znění předpisů jej měnících
a doplňujících (dále "pojišťovací
zákon"), se považují za pensijní
(podpůrné) fondy podle ustanovení §
29, pokud vyhovují podmínkám v něm
stanoveným.
(2) Změny stanov zaopatřovacích zařízení,
která dosud neposkytují členům právní
nárok na dávky (podpory), vyžadují napříště
schválení ministerstva sociální péče.
Ministerstvo sociální péče může
naříditi přeměnu takových zařízení
na pensijní (podpůrné) fondy podle §
29. Za tím účelem může ministerstvo
sociální péče jmenovati i nové
správní orgány zaopatřovacího
zařízení, přihlížejíc
k návrhům jednotné odborové organisace.
(1) Příplatkové ústavy jsou povinny
se sdružiti ve Svaz příplatkových ústavů.
(2) Svaz je právnickou osobou.
(3) Svazu náleží zejména:
a) hájiti zájmy příplatkových
ústavů,
b) působiti k sjednocení předpisů
v oboru pojištění u příplatkových
ústavů a k vytvoření jednotné
praxe u těchto ústavů,
c) dbáti o řádné vedení příplatkových
ústavů a prováděti jejich správní
a účetní revisi,
d) poskytovati příplatkovým ústavům
odborné informace,
e) obstarávati příplatkovým ústavům
určité úkony v souvislosti s prováděním
pojištění,
f) spolupůsobiti při ukládání
jmění příplatkových ústavů,
zejména při společném nákupu
cenných papírů a při uzavírání
společných zápůjček,
g) sbírati a zpracovávati statistická data
o činnosti příplatkových ústavů.
(4) Svaz podléhá dozoru ministerstva sociální
péče a jeho hospodaření podléhá
kontrole nejvyššího účetního
kontrolního úřadu. Pro ukládání
jmění Svazu platí obdobně předpisy
o veřejnoprávním důchodovém
pojištění.
(5) Ministr sociální péče může
použíti součinnosti Svazu při vykonávání
dozoru nad příplatkovými ústavy.
(6) Ustanovení o správě Svazu, o vedení
jeho věcí, o příspěvcích
pro jeho účely, o jeho jmění, jakož
i o urovnávání sporů, jež mohou
vzniknouti z poměru mezi příplatkovými
ústavy a Svazem, obsahují jeho stanovy, které
podléhají schválení ministerstva sociální
péče; stejnému schválení podléhají
změny stanov.
(7) Zanikne-li Svaz, smí se jeho jmění použíti
jen se souhlasem ministerstva sociální péče,
a to pouze k účelům, jimž slouží
příplatkové ústavy.
(8) Členy Svazu mohou býti za podmínek určených
jeho stanovami zaopatřovací zařízení
podle §§ 29 a 30 tohoto zákona.
(9) Funkci Svazu příplatkových ústavů vykonává na Slovensku Ústřední sociální pojišťovna v Bratislavě. Při ní se zřídí poradní sbor pro otázky pensijního nadlepšení.
Část třetí.
Zrušuje se platnost, po případě použivatelnost
všech předpisů, které odporují
ustanovením tohoto zákona, zejména ustanovení
§§ 103 až 112, 119 až 121 pensijního
zákona a § 258 pojišťovacího zákona.
Dosavadní příplatkové ústavy
jsou povinny do 31. prosince 1949 přizpůsobiti své
stanovy ustanovením tohoto zákona.
Působnost podle tohoto zákona vykonává
ministr (ministerstvo) sociální péče,
na Slovensku zásadně prostřednictvím
pověřence (pověřenectva) sociální
péče, který se při tom řídí
rozhodnutími a směrnicemi vydanými ministrem
(ministerstvem) sociální péče.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem vyhlášení; provede jej ministr sociální
péče v dohodě se zúčastněnými
členy vlády.
I. Pensijní pojištění soukromých
zaměstnanců ve vyšších službách
provádějí dosud v zemích České
a Moravskoslezské Všeobecný pensijní
ústav jako hlavní nositel pojištění
a 25 náhradních ústavů. Pensijní
pojištění zaměstnanců drah státem
neprovozovaných a sloužících veřejné
dopravě a jejich pomocných ústavů
(§ 3 pens. zákona) pak provádí Pensijní
ústav soukromých drah v Brně, který
jest hlavním nositelem tohoto pojištění,
a dvě pensijní zařízení soukromých
drah, a to Pensijní fond Elektrických drah hlavního
města Prahy a Pensijní ústav výs.
Studénko-Štramberské místní dráhy,
která jsou pro tento obor pojištění
obdobou náhradních ústavů.
Náhradní ústavy působí již
od 1. ledna 1909, tedy tak dlouho, jako pensijní pojištění
samo. Náhradní ústavy vznikly většinou
z různých pensijních a podpůrných
zařízení, která zabezpečovala
své členy pro případ neschopnosti
k práci v důsledku invalidity nebo stáří
a jejich pozůstalé pro případ úmrtí
člena. Tato zařízení byla zakládána
zejména u větších průmyslových
podniků, mnohdy pro celé určité průmyslové
odvětví, na př. pro průmysl cukrovarnický
a textilní. Toto dobrovolné zabezpečování
soukromých zaměstnanců pro případ
invalidity a stáří vzniklo již v minulém
století a předběhlo tak pensijní pojištění
o několik desetiletí, neboť pensijní
pojištění bylo zavedeno teprve zákonem
č. 1/ 1907 ř. z., o pensijním pojištění
zřízenců ve službách soukromých
a některých zřízenců ve službách
veřejných, s účinností od 1.
ledna 1909. Pojištění podle tohoto zákona
prováděl Všeobecný pensijní ústav
a náhradní ústavy. Kromě toho mohlo
býti pensijní pojištění provedeno
též t. zv. náhradní smlouvou, kterou
zaměstnavatel mohl uzavříti buď se svými
zaměstnanci nebo se soukromou pojišťovnou. Instituce
náhradních smluv byla zrušena zákonem
č. 89/1920 Sb. Od 1. července 1920 bylo pak pensijní
pojištění prováděno jen Všeobecným
pensijním ústavem a náhradními ústavy.
Pensijní pojištění zaměstnanců
soukromých drah státem neprovozovaných, sloužících
veřejné dopravě, bylo původně
upraveno nařízením vlády č.
506/1921 Sb., které se opíralo o § 2a) pensijního
zákona ve znění novely č. 89/1920
Sb. Od 1. ledna 1929 bylo toto pojištění upraveno
vlád. nař. č. 33/1933 Sb., které bylo
vydáno na podkladě § 3 pens. zákona
č. 26/1929 Sb.
Podle § 106, odst. 1, č. 3 pensijního zákona
č. 26/1929 Sb. mohl býti uznán za náhradní
ústav pouze ten dosavadní náhradní
ústav, který splňoval tuto základní
podmínku: "Úhrn pojistného (běžné
příspěvky) a tax za zvyšování
služného, počítaje v to i případné
anuity a příspěvky určené k
úhradě vyšších nároků,
za členy pojištěním povinné musí
býti nejméně o jednu pětinu vyšší
než úhrn pojistného, které by bylo uhraditi,
kdyby bylo pojištění provedeno u Všeobecného
pensijního ústavu."
Těmito vyššími příjmy jest
zabezpečen i vyšší průměr
nároků pojištěnců náhradních
ústavů. Dávky náhradních ústavů
musí však býti týchž druhů
a v každém případě nejméně
tak vysoké jako dávky, které by příslušely,
kdyby pojištění bylo bývalo provedeno
u Všeobecného pensijního ústavu.
Náhradní ústavy vyměřují
pojistné dávky zpravidla z pensijního základu,
jehož výše se stanoví podle posledních
služebních požitků zaměstnance.
Důsledkem uvedených okolností může
náhradní ústav zabezpečovati a také
ve svém celku zabezpečuje takové důchody,
že životní úroveň pojištěnců
dosažená jejich prací, zůstává
jim a jejich pozůstalým v podstatě zachována
i v době invalidity (stáří, úmrtí).
Náhradních ústavů bylo 25 a nositelé
pensijního pojištění soukromých
drah byli 3, celkem bylo tedy 28 ústavů s okrouhle
70.000 pojištěnci a 20.300 důchodci. Jejich
čisté jmění se odhaduje podle stavu
ke konci r. 1946 částkou 7.341 mil. Kčs.
II. Na Slovensku není náhradních pensijních
ústavů, nýbrž na místě
nich bylo nařízením Slovenské národní
rady č. 17/1946 Sb. n. SNR zavedeno pensijní pojištění
některých soukromých zaměstnanců
na vyšší dávky. Při tom na rozdíl
od stavu platného v zemích České a
Moravskoslezské, provádí pojištění
na vyšší dávky Ústřední
sociální pojišťovna v Bratislavě,
a to odděleně od ostatního pensijního
pojištění a se samostatným hospodařením
a účtováním.
III. Společným znakem všech náhradních
pensijních ústavů v zemích České
a Moravskoslezské a pojištění na vyšší
dávky na Slovensku je, že oprávněným
osobám se zásadně zajišťují
dávky, které převyšují nároky
podle obecných ustanovení pensijního zákona.
IV. V budoucím národním pojištění
se počítá s jediným nositelem pojištění
a zásadně s jednotným nárokovým
schematem pro všechny skupiny pojištěných
osob. Při této nové struktuře národního
pojištění nebude ovšem místa pro
dosavadní náhradní pensijní ústavy
v zemích České a Moravskoslezské a
pro pojištění na vyšší dávky
na Slovensku. Sociálně-politicky nebylo však
mezi zúčastněnými činiteli
politickými a odborovými, a zvláště
též u jednotné odborové organisace pochybnosti
o tom, že i při nové schematické struktuře
národního pojištění bude nutno
ve vhodné formě zachovati dosavadní výhody
pojištění u náhradních pensijních
ústavů a pojištění na vyšší
dávky.
V. Po přezkoumání otázky se dospělo
k závěru, že, má-li býti zabezpečení
uvedených výhod spravedlivé a sociálně-politicky
únosné, je třeba při praktickém
řešení vycházeti z těchto zásad:
1. Nároky dosavadních pojištěnců
náhradních pensijních ústavů
mají býti zachovány. Proto jejich zaměstnavatelé
by měli býti povinni jim zajistiti jejich dosavadní
vyšší nároky takovým způsobem,
aby spolu s nároky podle obecných ustanovení
pensijního zákona se rovnaly alespoň dosavadním
nárokům podle stanov. Příspěvek
zaměstnanců, čítaje v to i pojistné
Všeobecného pensijního ústavu, by neměl
býti vyšší, než tomu bylo podle stanov
náhradního pensijního ústavu.
2. Nadlepšení podle stanov zabezpečené
náhradními pensijními ústavy by mělo
býti zajištěno u příplatkového
ústavu, který by se však měl postaviti
na nový základ věcně i organisačně
lépe vyhovující změněným
sociálně-politickým a hospodářským
poměrům.
3. Členy příplatkových ústavů
by neměli býti pouze dosavadní pojištěnci
náhradních pensijních ústavů,
nýbrž ve shodě s ustanovením §
120 pensijního zákona i zaměstnanci, kteří
nově vstoupí do služeb podniku, u kterého
byl zřízen náhradní pensijní
ústav.
4. Nároky podle obecných ustanovení pensijního
zákona by měly býti zabezpečeny u
Všeobecného pensijního ústavu.
Na Slovensku bylo nutno přihlédnouti při
řešení otázky k jeho zvláštním
poměrům a bylo proto zvoleno - při zásadách
zachování uvedených hledisek - odchylné
technické provedení, jež obsahuje ustanovení
§ 10 osnovy. Podle uvedených zásad byla vypracována
osnova nařízení, k jejímž jednotlivým
ustanovením se poznamenává toto:

