V souladu s předchozími úvahami přechází
pojištění nároků podle obecných
ustanovení pensijního zákona na Všeobecný
pensijní ústav kdežto nadlepšení
podle stanov má zabezpečiti a poskytovati příplatkový
ústav. Z tohoto organisačního rozpojení
pojištění u náhradních pensijních
ústavů pak vyplývá, že část
jmění se převádí na Všeobecný
pensijní ústav, kdežto zbytek jmění
na příplatkový ústav. Aby se však
zajistila stejná kvota úhrady za nároky,
které přejdou na Všeobecný pensijní
ústav, bylo nutno v zákoně stanoviti společný
rozhodný den, jímž zanikají náhradní
pensijní ústavy. Ježto pak je nutno, aby zrušení
náhradních ústavů bylo provedeno ještě
před zavedením národního pojištění,
určuje se za den jejich zániku zásadně
den 31. prosince 1947. V osnově se však dává
zmocnění ministru sociální péče
(§ 1, odst. 2), aby na návrh zúčastněných
ústavů stanovil případně i
dřívější den likvidace, pokud
pro to budou závažné důvody, jako by
tomu mohlo býti na př. u náhradních
ústavů znárodněných podniků.
Tímto ustanovením se řeší převod
aktivních pojištěnců a důchodců
a konečně i t. zv. vystouplých pojištěnců,
pokud tito ovšem nejsou ještě odbyti (odstavec
1, č. 2). Za pojištěnce vystouplé se
však odevzdává úhrada jen potud, pokud
vystoupili z pojištění za účinnosti
zákona č. 26/1929 Sb., t. j. po 31. prosinci 1928.
Nároky pojištěnců, kteří
vystoupili z pojištění před 1. lednem
1929, přecházejí v rozsahu uvedeném
v odstavci 3 na Všeobecný pensijní ústav
bez úhrady.
Při stanovení výše úhrady za
část nároků, která by byla
získána zákonným pojištěním
u Všeobecného pensijního ústavu (odstavec
1, č. 3), se vychází z úhradových
podílů Všeobecného pensijního
ústavu a úhradových jistin vyplácených
důchodů, vypočtených podle předpisů
vlád. nař. č. 10/1931 Sb. a č. 3/1939
Sb. U pojištěnců vystouplých se pak
úhradové podíly přiměřeně
sníží na podkladě statisticky zjištěných
pravděpodobností jejich návratů do
pojištění. V sociálním pojištění
se totiž počítá s tím, zda vystupující
pojištěnci se pravděpodobně ještě
vrátí do pojištění či
ne. Tato okolnost pak dochází výrazu při
sestavování pojistně matematické bilance.
Na tuto okolnost béře zřetel pátá
věta odstavce 1, č. 3.
Částky stanovené podle uvedených nařízení
budou pak redukovány v poměru úhrady nároků
ze zákonného pensijního pojištění
jměním Všeobecného pensijního
ústavu v den likvidace.
Při takto stanovených úhradách odvedou
likvidující ústavy Všeobecnému
pensijnímu ústavu částky stanovené
zásadně úplně shodně s částkami,
jimiž jsou uhrazeny nároky pojištěnců
a důchodců Všeobecného pensijního
ústavu. Finanční situace Všeobecného
pensijního ústavu se při tomto způsobu
likvidace relativně nezmění. Pro likvidující
ústavy znamená tento postup proti dosavadnímu
stavu určité snížení úhrady
za zákonné části nároků,
jehož bude použito k úhradě zatížení,
které vznikne přechodem k novým početním
podkladům u příplatkových ústavů.
Navrhované finanční vypořádání
mezi náhradními ústavy a pensijními
zařízeními soukromých drah na straně
jedné a Všeobecným pensijním ústavem
na straně druhé, je tedy pro všechny zúčastněné
naprosto spravedlivé. Pohledávky, které mají
nositelé náhradního pensijního pojištění
podle různých zákonných předpisů
za státem, se soustředí u Všeobecného
pensijního ústavu.
Toto ustanovení je praktickým provedením
zásady uvedené shora v oddílu V.
Zvláštní poměry u Pensijního
fondu elektrických drah hlavního města Prahy
nutí vyřešiti jeho likvidaci odchylně
od obecných zásad osnovy. Tento fond je pensijním
zařízením soukromých drah podle vlád.
nař. č. 33/1933 Sb. Pojištěni u něho
jsou nejen smluvní zaměstnanci, nýbrž
i zaměstnanci v pragmatikálním nebo regulovaném
služebním poměru, kteří by jinak
byli vyňati z pojistné povinnosti pensijní,
kdyby pro ně platily obecné předpisy pensijního
zákona. Dávkové schema tohoto fondu je proto
přizpůsobeno v celku poměrům platným
ve veřejnoprávním pensijním zaopatření.
Z těchže důvodů byla také místo
likvidace fondu podle obecných ustanovení osnovy
zvolena zde forma převzetí pojištěnců
fondu a jeho důchodců do veřejnoprávního
pensijního zaopatření města Prahy.
Vedle tohoto řešení bylo ovšem též
uvažováno i o likvidaci podle obecných ustanovení
osnovy, t. j. o likvidaci na Všeobecný pensijní
ústav a příplatkový ústav,
a o likvidaci na Pensijní ústav soukromých
drah v Brně. V těchto případech by
však vznikl problém úhrady schodku v částce
několika set milionů Kčs, který by
podle záručních ustanovení stanov
fondu mělo uhraditi město Praha, pokud se týče
dřívější Elektrické podniky
hlavního města Prahy. Vzhledem k finanční
situaci hlavního města Prahy bylo však od řešení
likvidace fondu v naznačených formách upuštěno.
Likvidaci fondu podle obecných zásad osnovy znesnadňuje
nadto ještě též znárodnění
části bývalých Elektrických
podniků hlavního města Prahy, které
značně zasáhlo do organisace fondu a tím
současně ztížilo i problém jeho
finančního zabezpečení.
Pensijní fond měl k 31. prosinci 1945 celkem 7.308
pojištěnců a 3.682 důchodců (1.565
invalidních, 365 starobních, 1.428 vdovských
a 324 sirotčích důchodců). Z toho
připadlo na Dopravní podniky 5.396 pojištěnců
a 2.833 důchodců a na znárodněnou
část býv. Elektrických podniků
1.912 pojištěnců a 849 důchodců.
Finanční stav fondu zjištěný
pojistně matematickou financí k uvedenému
dni při použití 3,5% početních
podkladů je tento:
| Úhradové kapitály za likvidní důchody činí | Kčs 529,772.000.- | 
| statutární prémiové reservy | Kčs 787,733.000.- | 
| úhrn závazků činí | Kčs 1.317,505.000.- | 
| jmění k 31. 12. 1945 činilo | Kčs 450,347.073.58 | 
| hrubý pojistně matematický schodek činí k 31. prosinci 1945 | Kčs 867,157.926.42. | 
V době do 31. prosince 1945 se tento schodek ještě
podstatně zvýšil.
Z tohoto schodku připadá na Dopravní podniky
Kčs 638,651.197.- a na znárodněnou část
býv. Elektrických podniků Kčs 228,507.055.-.
Z uvedeného jmění připadá na
Dopravní podniky Kčs 331,680.619.68 a na znárodněnou
část býv. Elektrických podniků
Kčs 118,666.453.90.
Řešení navrhované osnovou jeví
se proto pro obec Pražskou po stránce finanční
nezbytným a jedině únosným. S tímto
řešením vyslovili také zásadně
svůj souhlas zástupci zaměstnanců.
Při navrhovaném řešení bylo ovšem
nutno přihlédnouti i k nárokům, které
pojištěnci získali u pensijního fondu
ke dni jeho likvidace. Ukládá proto ustanovení
odstavce 6 tohoto paragrafu Pensijnímu fondu Dopravních
podniků hlavního města Prahy, že musí
zabezpečiti účastníkům veškerá
práva a nároky zaručované stanovami
Pensijního fondu zaměstnanců Elektrických
drah hlavního města Prahy platnými v době
jeho likvidace a že jeho stanovy nesmějí míti
o době, potřebné pro vznik nároků,
ustanovení nepříznivější
než je tomu ve veřejnoprávním pojištění
důchodovém. Jde tu zejména o zajištění
dosavadního práva dopravních zaměstnanců,
aby pro výměru odpočivných (zaopatřovacích)
platů se doba služby, kterou zaměstnanec konal
jako řidič nebo průvodčí elektrických
drah od 1. ledna 1926 nebo jako řidič nebo průvodčí
autobusů a trolejbusů od 1. ledna 1936, počítala
tím způsobem, že se každý plný
rok této služby považuje za 11/2
roku, se všemi ostatními podrobnostmi této
úpravy.
K jednotlivým ustanovením tohoto paragrafu se ještě
zvlášť poznamenává:
Ustanovení odpovídá požadavkům
pojištěnců a důchodců pensijního
fondu, aby z důvodu zachování práv
nabytých u pensijního fondu, se pensijní
zaopatření u obce Pražské vztahovalo
na celý dnešní soubor pojištěnců,
kteří jsou u fondu pojištěni. Podle
stavu z října m. r. bylo u pensijního fondu
pojištěno celkem 8165 zaměstnanců, z
toho bylo u dopravních podniků 5772 a u znárodněné
části býv. elektrických podniků
2393 pojištěnců, dále měl fond
3725 důchodců, z čehož připadalo
na dopravní podniky 2913 a na znárodněnou
část 1812 důchodců.
Pod ustanovení první věty odstavce 2 jsou
zahrnuti všichni zaměstnanci, kteří
byli 31. prosince 1945 u fondu pojištěni, a to beze
zřetele na to, zda jsou k obci Pražské v poměru
pragmatikálním (regulovaném) nebo smluvním.
Pod písmenem a) jsou zahrnuti i ti, kteří
sice v den vyhlášení tohoto zákona nejsou
ještě pojištěni u fondu, avšak podle
dnešních předpisů mají právní
vyhlídky, že po uplynutí určité
lhůty budou pojištěni pensijně (§
1, č. 2 vlád. nař. č. 33/1933 Sb.).
Jde zejména o zaměstnance, kteří podléhají
pensijnímu pojištění u fondu, jsou-li
ve výkonné službě železniční
3 roky jako řidiči, průvodčí,
vyhýbkáři a pod., nebo kteří
jsou na takových služebních místech
trvale ustanoveni dříve než po 3 letech nepřetržité
služby, a o zaměstnance pomocných ústavů
železničních. Tito zaměstnanci mají
býti pensijně zaopatřeni podle odstavce 4
a to ode dne, kterého by splnili podmínku pojistné
povinnosti podle stanov fondu, platných v den likvidace.
Do té doby by podléhali pojistné povinnosti
podle obecných předpisů o důchodovém
pojištění.
Pod písm. b) jsou zahrnuti ti, kteří vstoupí
do zaměstnání u města Prahy po vyhlášení
tohoto zákona. Ti budou účastni pensijního
zaopatření podle odstavce 4 a vyňati z pojistné
povinnosti důchodového pojištění
teprve ode dne, kdy splní podmínky pojistné
povinnosti podle předpisů o pensijním pojištění
zaměstnanců soukromých drah, které
bude prováděti Všeobecný pensijní
ústav (§ 1, odst. 1).
Obdoba navrhovaného opatření je v pensijním
zaopatření zaměstnanců čs.
státních drah.
Navrhované ustanovení zaručuje pojištěncům
fondu stejné postavení, jaké mají
ostatní zaměstnanci města Prahy stejných
nebo obdobných platových skupin.
Jde tu o provedení základní myšlenky
zachování dosavadních práv zaměstnanců,
jak je o tom pojednáváno výše.
Jeví se spravedlivým umožniti býv. pojištěncům
pensijního fondu, jejichž nároky by jinak byly
převedeny podle návrhu na hlavní město
Prahu, aby mohli dobrovolně pokračovati v pojištění
u Všeobecného pensijního ústavu. Vydání
převodní částky a nikoliv úhrnu
pojistného se doporučuje proto, že jde o výstup
z likvidujícího pensijního zařízení
a nikoliv o výstup z vyňaté služby.
Ustanovení sledují zásadu zrovnoprávnění
důchodců fondu s příjemci platů
z prostředků pensijního zaopatření
za předpokladu zachování práv nabytých
podle dosavadních stanov.
Toto ustanovení má umožniti likvidaci důchodů
vyměřených podle vlád. nař.
č. 96/1941 Sb. Bez něho by nebylo možno vyřešiti
otázku likvidace složených důchodů
podle tohoto nařízení. Převodní
částky v těchto případech nelze
vydávati a jinak není positivního předpisu,
který by věc upravoval.
Hlavní město Praha plnilo své pensijní
závazky vůči zaměstnancům činným
v býv. Elektrických podnicích jen z výnosu
těchto podniků. Náklady pensijního
pojištění tvořily správní
náklady těchto podniků. Znárodněním
jejich části byly městu Praze odňaty
prameny potřebných příjmů.
Je tedy odůvodněno, aby náklady na pensijní
požitky zaměstnanců znárodněné
části bývalých Elektrických
podniků byly uhrazovány z týchž pramenů
jako dosud a aby příslušný díl
závazků převzala znárodněná
část těchto podniků. Navrhovaná
úprava zde obsažená je přirozeně
jen prozatímní a je myšlena jen pro tu dobu,
dokud nebude zákonem upraveno celé majetkové
vypořádání v rámci provedení
§ 25 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb.
Ustanovení vyhovuje přání pojištěnců
fondu, aby z důvodu účelnosti a vzhledem
k brzkému uskutečnění národního
pojištění byl v jejich nemocenském pojištění
i po převodu do pensijního zaopatření
zachován dosavadní stav. Pragmatikální
zaměstnanci jsou pojištěni u Léčebného
fondu veřejných zaměstnanců a smluvní
zaměstnanci a důchodci u Nemocenské pojišťovny
soukromých zaměstnanců. Na tomto stavu nemá
býti tedy nic měněno. Dle toho ti, kdož
dosud podléhají nebo by podléhali nemocenskému
pojištění u Nemocenské pojišťovny
soukromých zaměstnanců, budou dále
pojištěním příslušni k této
pojišťovně.
V poslední době docházejí k zestátnění
místních malodrah, které jsou členy
Pensijního ústavu soukromých drah v Brně
a tím k přejímání zaměstnanců
těchto drah do státní služby železniční,
vyňaté podle § 2, č. 8 pensijního
zákona z pojistné povinnosti pensijní.
Při tom se objevily pochybnosti v otázce, jakým
způsobem má Pensijní ústav soukromých
drah v Brně poskytnouti státní správě
železniční ze své pojistné podstaty
úhradu potřebnou k zajištění
nároků, které získali převzatí
zaměstnanci u pensijního ústavu podle vlád.
nař. č. 33/1933 Sb., jakož i v otázce,
jak upraviti převzetí důchodů bývalých
zaměstnanců zestátněných drah.
Věc souvisí s tím, že § 7 vlád.
nař. č. 33/1933 Sb. se podle svého slovného
znění vztahuje jen na případy, že
bude zestátněna soukromá dráha, mající
vlastní pensijní zařízení,
a nikoliv na případy sestátněných
místních drah, které jsou členy Pensijního
ústavu soukromých drah v Brně. Řešení
bylo kromě toho znesnadněno skutečností,
že zestátněné místní dráhy
přestaly ode dne zestátnění odváděti
zvláštní přirážku k běžnému
pojistnému, zavedenou v roce 1946 na místě
obvyklých jednorázových zvyšovacích
tax k úhradě zvýšení pensijních
základen v důsledku platových úprav,
provedených v prosinci 1945.
Bylo proto zvoleno řešení, spočívající
v podstatě na částečné likvidaci
Pensijního ústavu soukromých drah, což
znamená, že ústav vydá státní
správě železniční na místo
plné pojistně-matematické úhrady za
předávané nároky aktivních
zaměstnanců pouze poměrnou část
svého jmění. Toto řešení
umožňuje pak současně ústavu
upustiti od dodatečného vymáhání
potřebné úhrady od zestátněných
místních drah za hromadné zvýšení
pensijních základem v důsledku zmíněných
prosincových platových úprav. Nároky
převzatých zaměstnanců nebudou ovšem
tímto řešením nijak dotčeny.
Podle ustanovení odstavce 1, č. 2, zaručí
jim státní správa železniční
tytéž normální pensijní nároky,
jaké příslušejí jejím
zaměstnancům vyňatým z pojistné
povinnosti důchodového pojištění
a započte jim pro tyto nároky a jejich výměru
plně příspěvkovou dobu získanou
v pojištění u Pensijního ústavu
soukromých drah. Podle ustanovení odstavce 1, č.
3, bude pak nadto použito ve prospěch těchto
zaměstnanců i rozdílu prémiové
reservy Pensijního ústavu soukromých drah
v Brně ke dni postátnění a prémiové
reservy, jíž by bylo potřebí k započtení
doby podle odstavce 1, č. 2. Způsob tohoto použití
upraví prováděcí předpisy,
které budou vydány podle odstavce 3.
Svazu pensijních ústavů připadne významný
úkol při provádění likvidace
náhradních pensijních zařízení
zvláště při koordinování
jejich likvidační činnosti, takže je
odůvodněno, aby svoji funkci skončil až
po dokončení likvidace. Z toho důvodu nestanoví
se přímo v zákoně den, kterým
Svaz se zruší, nýbrž ponechává
se ministerstvu sociální péče, aby
podle stavu věci vyhlásil zrušení Svazu.
Uvedená ustanovení obsahují přechodná
opatření nutná v souvislosti s prováděním
likvidace náhradního pojištění.
Odchylné poměry na Slovensku si vynutily zvláštní
způsob řešení likvidace pojištění
na vyšší dávky. Vzhledem k tomu, že
toto pojištění provádí na Slovensku
Ústřední sociální pojišťovna
(viz shora), navrhuje se odchylné organisační
řešení spočívající
v tom, že pojištění podle obecných
ustanovení pensijního zákona bude prováděti
Ústřední sociální pojišťovna
v oddělení pro obecné pensijní pojištění,
kdežto pojištění zbývajících
vyšších dávek se provede připojištěním.
Při tom však rozdělení jmění
a zabezpečení vyšších nároků
se provádí jinak podle materiálních
ustanovení platných pro likvidaci náhradního
pojištění v zemích České
a Moravskoslezské. Jinaký způsob likvidace
pojištění na vyšší dávky
se z důvodů sociálně-politických
a unifikačních nejeví ani účelným
ani odůvodněným. Z likvidace pojištění
na vyšší dávky se však vyjímá
pojištění novinářů na
vyšší dávky. Toto pojištění
bude upraveno samostatně pro celý stát v
národním pojištění důchodovém.
Navrhované ustanovení obsahuje obvyklé poplatkové
úlevy a upravuje zaknihování přechodu
vlastnických i jiných práv na příjemce
majetkových hodnot zrušených ústavů.
Zabezpečení zbývajících vyšších
nároků náhradního pojištění
mají podle návrhu prováděti příplatkové
ústavy. Vzhledem k tomu, že dosavadní ústavy
se v praksi osvědčily, bylo shledáno účelným
a odůvodněným navázati na dosavadní
jejich vývoj a na jejich právní organisaci.
Protože však nové příplatkové
ústavy mají prováděti zčásti
i dosavadní náhradní pojištění,
bylo nutno doplniti dosavadní předpisy o příplatkových
ústavech ustanoveními, která platí
pro nositele veřejnoprávního důchodového
pojištění (viz §§ 16, 17, 18, 19
a 23). Další existence příplatkových
ústavů jest odůvodněna též
tím, že chystané národní pojištění
nebude moci alespoň na počátku své
existence poskytovati pojištěncům ať náhradních
pensijních ústavů, ať ostatních
zrušených nositelů důchodového
pojištění takovou výši dávek,
která by pojištěncům a jejich rodinným
příslušníkům poskytovala hospodářské
zajištění úměrné úrovni
dosažené důchodem z práce, jak to vytyčuje
osnova zákona o vybudování a organisaci národního
pojištění v článku IV.
Navrhovaná úprava nebude tudíž odporovati
programovému účelu, který si vytýčilo
národní pojištění a tím
také nijak předbíhati jeho vývoji.
Zřizování příplatkových
ústavů je ponecháno zásadně
svobodným počinům zaměstnanců
a podnikatelů, protože nejde jen o opatření
rázu sociálně politického, nýbrž
zároveň i rázu finančně-hospodářského.
V některých směrech bylo však přece
jen nutno tyto počiny přesněji vymeziti.
Tak není třeba souhlasu zaměstnavatele, jde-li
o zřízení příplatkového
ústavu, na který se převádí
část pojistné podstaty likvidovaného
ústavu (nositele pojištění), neboť
jde prakticky o zachování dosavadního stavu.
Dále bylo třeba pamatovati na to, aby pro podnik,
který důsledkem znárodnění
převzal souborně zaměstnance, kteří
byli dříve pojištěni u několika
zrušených náhradních ústavů,
se zřídil společný příplatkový
ústav, neboť by nebylo možné, aby zaměstnanci
téhož znárodněného podniku byli
pojištěni u různých příplatkových
ústavů s různými nárokovými
schematy a s různými příspěvky
podnikovými. Stejný zřetel sleduje ustanovení,
aby pro zaměstnance soukromých drah se zřídil
společný příplatkový ústav.
Ježto příplatkové ústavy byly
postaveny na nový základ jak po stránce organisační,
tak zvláště i po stránce jejich úkolů,
bylo třeba do osnovy pojmouti podrobné předpisy
o přestupech pojištěnců (členů).
Navrhované ustanovení pamatuje na nezbytnou součinnost
příplatkových ústavů a nositele
důchodového pojištění.
Navrhované ustanovení pamatuje na dozor nad hospodařením
příplatkových ústavů.
Navrhované ustanovení obsahuje podrobná ustanovení
v případě, že příplatkové
ústavy ztratily vlastnost příplatkového
ústavu.
Vedoucí myšlenkou včlenění navrhovaného
ustanovení do osnovy jest úvaha, že příplatkové
ústavy budou plniti též úkoly, které
plnilo svými vyššími dávkami náhradní
pojištění, takže jest odůvodněno
a spravedlivo, aby tyto úlevy byly poskytnuty i pro provádění
pojištění příplatkovými
ústavy.
Dosud používalo finančních úlev
28 náhradních ústavů (zařízení
soukromých drah). Tyto ústavy nyní odpadnou
a na místě nich vstoupí příplatkové
ústavy. Toho času je 15 příplatkových
ústavů, s nimiž možno i nadále
počítati, neboť pravděpodobně
přizpůsobí své stanovy ustanovením
tohoto zákona (§ 33). K tomu přistoupí
navíc nové příplatkové ústavy.
Lze však důvodně míti za to, že
počet nových příplatkových
ústavů pro dohlednou dobu nepřekročí
počet nynějších náhradních
ústavů (zařízení), neboť
se počítá s příplatkovými
ústavy pro větší podniky a s jejich
koncentrací (§ 13, odst. 5). Lze proto odhadnouti,
že pro dohlednou dobu k dosavadním 15 příplatkovým
ústavům přistoupí nejvýše
asi 20 dalších příplatkových
ústavů. Nebude proto z navrhovaného ustanovení
vyplývati nějaký zvláštní
úbytek na příjmech státní pokladně.
Nějaké bližší vyčíslení
finančního účinku pro státní
pokladnu vzhledem k povaze věci není vůbec
možné ani odhadem.
Navrhované ustanovení obsahuje nezbytné záruky
pro zabezpečení práv nabytých v náhradním
pensijním pojištění.
Ustanovení navazuje na dosavadní právní
stav vyjádřený v § 120 pensijního
zákona, podle něhož příplatkové
ústavy, na něž přenesl likvidující
náhradní ústav část své
pojistné podstaty musí vyhovovati dalším
přísnějším podmínkám
než tomu je u obyčejných příplatkových
ústavů, a to zvláště v tom směru,
že stanovy takovéhoto příplatkového
ústavu musí zavazovati zaměstnavatele, že
u něho pojistí všechny své zaměstnance
povinné pojištěním. Ustanovení
písmene a) je tudíž převzetím
dosavadního právního stavu. Ustanovení
písmene b) je důsledkem ustanovení §
3.
Účelem tohoto předpisu je jednak postaviti
na pevný právní základ budoucí
zaopatřovací zařízení pro zaměstnance,
která sledují v podstatě stejný účel
jako příplatkové ústavy (t. j. nadlepšovati
dávky z veřejnoprávního sociálního
pojištění) a přesněji vymeziti
a jednotně upraviti dozorčí pravomoc ministerstva
sociální péče nad těmito zařízeními.
Osnova přiznává těmto zaopatřovacím
zařízením právní osobnost přímo
ze zákona. Dosavadní zaopatřovací
zařízení podle § 121 pensijního
zákona nebo § 258 pojišťovacího zákona
neměla totiž právní subjektivity ze
zákona. Bylo proto u takových zařízení
v případě potřeby vždy zvláště
zkoumati, jsou-li u nich splněny podmínky, jež
zákon (§ 26 obč. zák.) a judikatura
požadují jako předpoklady právní
osobnosti. Osnova zpřístupňuje tato zařízení
všem zaměstnancům, kteří jsou
povinně pojištěni pro případ
invalidity a stáří, tedy i zaměstnancům
pojištěným podle zákona č. 44/1947
Sb. o hornickém pensijním pojištění.
Podmínky vzniku těchto zaopatřovacích
zařízení a pravomoc dozorčího
úřadu, které dosud nebyly zákonnými
předpisy blíže vymezeny, jsou osnovou upraveny
v podstatě obdobně, jako u příplatkových
ústavů. Členství v těchto zařízeních
jest povinné; stanovy zařízení a jejich
změny vyžadují předchozího schválení
dozorčího úřadu (dosud byly dozorčím
úřadem pouze brány na vědomost); zaměstnanci
mají zaručenou účast ve správě;
pro hospodaření zařízení platí
obdobně předpisy o veřejnoprávním
důchodovém pojištění; může
býti nařízeno z moci dozorčí
1 sloučení několika zařízení
ve fond jediný. Osnova přiznává zaopatřovacím
zařízením - obdobně jako příplatkovým
ústavům - některé daňové
úlevy (v oboru daně rentové).
Aby bylo zamezeno nežádoucí administrativní
zatížení dozorčího úřadu,
jež by z nové zákonné úpravy
nutně vyplynulo, pokud jde o dosavadní zaopatřovací
zařízení, přiznává osnova
právní subjektivitu ze zákona všem dosavadním
zařízením (podle § 121 pensijního
zákona a § 258 pojišťovacího zákona),
která jsou již v evidenci dozorčího
úřadu a splňují jinak podmínky,
požadované § 29 pro nová zařízení.
Jsou to vesměs zařízení, která
poskytují svým členům právní
nárok na dávky (podpory). Uznání těchto
zařízení za fondy ve smyslu nové zákonné
úpravy tedy odpadá.
Osnova sice neruší ta zaopatřovací zařízení,
která neposkytují (dosud) svým členům
právní nárok na dávky, ale podrobuje
tato zařízení účinnějšímu,
přesněji vymezeném dozoru (změny stanov
podléhají schválení dozorčího
úřadu namísto dosavadního vzetí
na vědomost) a dává dozorčímu
úřadu možnost působiti i jinak (nařízením
přeměny fondu, jmenováním nového
správního orgánu) k tomu, aby i tato zařízení
se přeměnila - v duchu požadavků doby
- na fondy vyhovující nové zákonné
úpravě a poskytující členům
právní nárok na dávky.
Náhradní pensijní ústavy byly podle
§ 112 pensijního zákona povinny sdružiti
se ve Svaz pensijních ústavů. Po zkušenostech
nabytých s jeho prováděním se považuje
za doporučitelné a žádoucí, aby
bylo vybudováno obdobné povinné ústředí
příplatkových ústavů, jehož
potřeba jest tím spíše odůvodněna,
že náhradní pojištění, odpoutané
v nové organisační formě od zákonné
složky pojištění, bude potřebovati
zájmového ústředí, které
by obstarávalo styk s budoucí Ústřední
národní pojišťovnou a sledovalo a obhajovalo
společné zájmy příplatkových
ústavů, zejména v oboru finanční
politiky ukládací. S hlediska dozorčího
úřadu bude Svaz důležitým činitelem,
bdícím nad chodem příplatkových
ústavů, provádějícím
jejich revisi a obstarávajícím v přenesené
působnosti i některé úkoly státního
dozoru.
Poněvadž také mnohá zaopatřovací
zařízení podle §§ 29 a 30 poskytují
nároky na dávky, i když nesplňují
některých formálních náležitostí
příplatkových ústavů, umožňuje
jim osnova, aby se podílela s příplatkovými
ústavy na výhodách členství
ve svazu. Obligatorní členství těchto
zaopatřovacích zařízení se
nepovažuje za účelné, ježto existuje
řada zařízení rázu ryze podpůrného,
jejichž účel jest zcela odlišný
od úkolů sociálního pojištění.
Navrhované ustanovení pamatuje na přizpůsobení
dosavadních příplatkových ústavů
ustanovením zákona. K tomu účelu stanoví
jim přiměřenou lhůtu pro přizpůsobení
stanov.

