V § 3, odst. 1 přejímá návrh bez větší věcné změny ustanovení § 2, odst. 2 zák. č. 163/1946 Sb.

Naproti tomu zmocnění, dané místním národním výborům v § 3, odst. 2, je nové. Vynucuje si je potřeba zásahů v těch případech, kde toho vyžaduje veřejný zájem a které nelze postihnouti jednotlivými předpisy zákona. Jako příklad uvádí návrh případ, kde dojde k předražování podnájemného, chtěje nepřímo brániti neblahému zjevu, na nějž je ve veřejnosti tolik stížností; stejný účel sleduje též ustanovení § 12, odst. 3 návrhu. Jinak půjde tu o užívání bytů takovým způsobem, který zavdává podnět k veřejnému pohoršení nebo může míti vliv na zdraví obyvatelů v domě a pod.

Ustanovení § 4, odst. 1 a 5 návrhu shodují se v zásadě s § 3, odst. 1 a 3 zák. č. 163/1946 Sb. V § 4, odst. 1 jsou však dvě odchylky od platného stavu. Návrh především nepřejímá ustanovení § 3, odst. 1, č. 3, které pozbylo svého významu projitím času a mimo to koliduje do jisté míry s ustanovením § 3, odst. 2, č. 2 zákona. Vedle toho doplňuje návrh ustanovení § 3, odst. 1, č. 1 zákona zmocněním místních národních výborů, aby mohly posouditi, zda zaměstnání nebo povolání, jež uchazeč vykonává v obci a které má býti jednou z podmínek jeho zařazení do seznamu, je skutečně takového rázu, aby s hlediska veřejného zájmu odůvodňovalo nutnost jeho pobytu v obci.

Ustanovení § 4, odst. 2 shoduje se svým obsahem s § 3, odst. 2 zákona. Zůstává tedy nezměněna zásada, že při přikazování za nájemníky bude rozhodovati jednak naléhavost bytové potřeby, jednak význam uchazečova povolání s hlediska veřejného zájmu; zde bude nutno oceniti význam armády, a tím i nutnost ubytování vojenských gážistů. Jinak zde jde o několik změn povahy více méně formální. Především stanoví se vzhledem ke všeobecné snaze po potírání tuberkulosy jako sociálního zla, že uchazeči, stižení tuberkulosou, nebo uchazeči, k jejichž domácnosti náleží osoba stižená touto chorobou, mají býti přikazováni za nájemníky přednostně mimo pořadí. Pokud jde o pořadí ostatních uchazečů, nevyjadřuje platné ustanovení § 3, odst. 2, č. 5, které bylo pojati do zákona až při ústavním projednávání, že k rodinám s větším počtem dětí nutno přihlížeti všeobecně. Osnova se snaží tuto závadu odstraniti, navazujíc zároveň na ustanovení § 26, odst. 1 zák. č. 41/1947 Sb. a zařazujíc sem ve formě poněkud modifikované i jeho předpis o přednostním pořadí mladých manželů. Formálního rázu je shrnutí všech přednostních skupin uchazečů do jedné věty. Jejich očíslování, které bylo provedeno teprve při ústavním projednávání zákona, svádělo totiž k mylnému výkladu, že skupiny představují pořadí, které za žádnou cenu nesmí býti porušeno.

Ustanovení § 4, odst. 3 návrhu je nové. Vedla k němu skutečnost, že některé místní národní výbory nepořídily až dosud seznam uchazečů o byty, podle kterého by bylo možno správně ohodnotiti naléhavost bytové potřeby jednotlivých žadatelů a po případě zjistiti jejich přednostní pořadí, jež již přiznává zákon. Jakýmsi doplňkem tohoto seznamu má býti seznam osob, které byly přikázány za nájemníky. Oba mají býti veřejně přístupné; je to praktické provedení zásady, že veřejnosti přísluší právo kontroly činnosti místních národních výborů.

Rovněž ustanovení § 4, odst. 4. návrhu je nové. Podle § 3, odst. 1, č. 1 zákona možno přikázati za nájemníky toliko osoby, které vykonávají v obci své povolání. Tím jsou při striktním výkladu zákona vyloučeny z možnosti dosíci bytu v určité obci osoby, zaměstnané v některé obci okolní, třebas tyto obce tvořily s územního nebo hospodářského hlediska jeden celek. V původním vládním návrhu (tisk č. 11 ÚNS) zákona bylo na tyto obce pamatováno zvláštním ustanovením, jež však ústavodárné Národní shromáždění neschválilo. Mezera, která tím vznikla., má býti nyní odstraněna novým ustanovením.

V §§ 5 až 8 přejímá návrh zásady obsažené v §§ 4 až 6 zák. č. 163/1946 Sb., rozčleniv je formálně podle jejich důležitosti.

Více méně formální povahy je doplněk § 5, odst. 1 zákona (§ 5, odst. 1 návrhu) záležející v tom, že osobní úřad přeloženého státního zaměstnance může označiti místnímu národnímu výboru jiného zaměstnance již při přeložení dosavadního uživatele bytu, aniž by byl nucen vyčkávati ohlášení bytu vlastníkem domu, jako je tomu dosud podle platného znění. Věcnou změnu přináší nové ustanovení § 5, odst. 2 návrhu. Vynucuje si je přímo kritická ubytovací situace vojenských gážistů. Jeho účelem je zajistiti pro vojenskou správu byty, v nichž v den vyhlášení zákona bydlela vojenská osoba a které se uvolní z jakéhokoli důvodu, tedy i jiným způsobem než přeložením jejich uživatelů do jiné obce.

Obdobně věcné změny doznalo ustanovení § 4, odst. 2 zákona (§ 7 návrhu), které je v určitém rozporu se zásadou o úplné rovnosti všech občanů, přiznávajíc vlastníkům domů z titulu jejich vlastnického práva výsadní postavení při bytové distribuci. Osnova navrhuje proto omeziti tuto výhodu toliko na osoby, jimž byly přiděleny do vlastnictví zkonfiskované domy. Zde nepůjde o výsadu určité kategorie lidí, nýbrž o nezbytnost, odůvodněnou zájmem osidlovací politiky státu. Po formální stránce nahrazuje se zde citace konfiskačních předpisů, a to dekr. č. 12/1945 Sb., nař. č. 104/1946 Sb. n. SNR. ve znění vyhl. č. 1/1948 Sb. n. SNR a dekr. č. 108/1945 Sb., jednotným označením, k němuž se připojují též předpisy o pozemkových reformách, jimiž jsou míněny jednak zák. č. 142/1947 Sb. ve znění zák. č. 44/1948 Sb., jednak zák. č. 46/1948 Sb. Jinak přejímá tu návrh ze zákona zásadu, že vlastník domu nemusí prokazovati, že jsou u něho splněny podmínky § 4, odst. 1, č. 1, ani že byt se nestane nadměrným; ostatní ustanovení zákona budou se ovšem vztahovati i na tyto byty.

U §§ 9 a 10 návrhu, které jsou v podstatě shodné s ustanoveními §§ 7 a 8 zák. č. 163/1946 Sb., dlužno z větších věcných změn upozorniti především na přeměnu fakultativního oprávnění místních národních výborů podle § 8, odst. 1 zákona (§ 10, odst. 1 návrhu) v obligatorní povinnost. Z dosavadního stavu vyvěraly totiž četné stížnosti, že některé místní národní výbory opomíjejí možnost jim zde poskytnutou, ač důslednou likvidací dvojích bytů mohly by opatřiti poměrně značný počet bytů pro nebydlící. Vedle toho má býti doplněním uvozovací věty k § 8, odst. 3 zákona (§ 10, odst. 3 návrhu) vyloučen pro příště právní nárok uživatelů bytů na ochranu podle tohoto ustanovení, jestliže byty řádně neohlásili.

Ustanovení § 11, odst. 1 je doslovným opisem § 9 zák. č. 163/1946 Sb. K nim připojuje návrh nové ustanovení § 11, odst. 2, které má pro příště umožniti hojnější využití tohoto předpisu a vedle toho též ubytování státně nespolehlivých osob, jejichž přesídlení bude úředně nařízeno.

Ustanovení § 12 návrhu je nové. Podnájmy bytů až dosud regulací postiženy nebyly. Zkušenosti však ukázaly, že této volnosti využívali četní nájemníci, a to mnohdy dokonce v dohodě s vlastníky domů, k obcházení zákona. To je hlavní důvod tohoto doplňku. Ve spojitosti s tím bylo nutno doplniti též ustanovení § 21 zákona (§ 26 návrhu).

O důvodech ustanovení § 12, odst. 3 byla již zmínka u § 3, odst. 2.

Ustanovení § 13, odst. 1 je doslovně převzato z § 10 zák. č. 163/1946 Sb.

Ustanovením § 13, odst. 2 chce návrh vyjádřiti, že ke směně bytů, na níž se dohodli uživatelé bytů, není potřebí souhlasu vlastníků domů, nýbrž. že dnem, kdy místní národní výbor dal svolení ke směně, ex lege dosavadní právní poměry stran bytů zanikají a zároveň se zakládají nové s vyměněnými subjekty. Ustanovení § 13, odst. 3 návrhu spolu s ustanovením § 31 mají pak pro příště zabrániti především využívání směn za účelem obejití předpisů zákona, zejména o ohlašovací povinnosti vlastníků domů a o přikazovacím právu místních národních výborů.

Ustanovení § 14 návrhu je pouhou obdobou § 11 zák. č. 163/1946 Sb., ovšem s vypuštěním předpisů o vyhlášce místního národního výboru; o důvodech, jež k této změně vedly, byla již zmínka u § 1.

V ustanovení § 15, odst. 1 návrhu je doslovně převzata definice nadměrných bytů z § 12, odst. 1 zák. č. 163/1946 Sb.

Naproti tomu v § 15, odst. 2 a 3 návrh mění a doplňuje zásady, obsažené v § 12, odst. 2 a 3 zákona.

U § 15, odst. 2 návrhu vedla snaha po nepřímé podpoře populace - stejně jako u § 4, odst. 2 - k doplňku v tom smyslu, že při zjišťování nadměrnosti bytu přihlíží se též k dětem, které se mají teprve naroditi. Provedení zásady, obsažené ve druhé větě § 12, odst. 2 zákona, kterou návrh nepřevzal, bude uskutečněno administrativně.

Navržené znění § 15, odst. 3 návrhu přejímá v zásadě myšlenku, vyjádřenou dosud v § 12, odst. 3 zákona. Vypouští však ustanovení § 12, odst. 3, č. 3 o místnostech daných do podnájmu (nájmu) nebo jinak v užívání, ježto umožňovalo, že značná část nadměrných bytů včasným podnájmem (nájmem) nadpočetných místností, často jen fingovaným, unikla ohlašovací povinnosti a tím též evidenci.

V § 15, odst. 3 je vyjádřena všeobecná zásada, od níž však budou se moci místní národní výbory se souhlasem nadřízeného národního výboru (pověřenectva sociální péče) podle § 15, odst. 4 návrhu v určitých směrech odchýliti, bude-li toho vyžadovati naléhavá bytová potřeba v obci. Půjde tu především o kuchyně, které bude možno prohlásiti za obytné, vyhovují-li podmínkám obyvatelnosti, zejména jsou-li přímo osvětlené, a skýtá-li výměra jejich podlahové plochy (ve městech na př. přes 20 m²) i jejich stavební úprava možnost, aby se v nich bydlelo. Obdobně bude možno počítati jiné obytné místnosti za dvě, jsou-li jejich rozměry takové, že daleko přesahují obvyklou výměru obytných pokojů, tedy zpravidla činí-li více než 30 m².

U obou paragrafů jde o nová ustanovení. Vyplynula ze stížností, že v nadměrných bytech bydlí buď osoby žijící osaměle (svobodné) nebo bezdětní manželé a že odmítají jakékoli pokusy místních národních výborů, aby dobrovolně náhradou za přiměřené byty uvolnily pro početné rodiny své byty nadměrné. Až dosud mají místní národní výbory možnost zakročiti v takových případech podle § 18, odst. 3, č. 2 zákona, avšak jen tehdy, jde-li o nadměrný byt, u něhož došlo ke změně v uživatelově osobě po 20. květnu 1938; při tom vyskytují se však ještě spory o výklad tohoto ustanovení. A tak nejsou ojedinělé případy, že několik osob žijících osaměle (svobodných) má tří- nebo čtyřpokojový byt, zatím co rodiny s dětmi nemohou nalézti vůbec přístřeší. Návrh zjednává tu nápravu, chtěje ustanovením § 16, odst. 1 poskytnouti místním národním výborům možnost, aby použily nadměrných bytů vůbec k ubytování početných rodin. Za tím účelem má jim příslušeti právo, aby prohlásily za zrušené smlouvy o užívání takových bytů. Použití tohoto práva má býti obligatorním, je-li byt nadměrný o 2 nebo více obytných místností; naproti tomu fakultativním u bytů nadměrných toliko o 1 obytnou místnost. V obou případech musí místní národní výbor opatřiti uživateli přiměřený byt náhradní. Jeho pojem vymezuje návrh v § 17, odst. 1.

Náhradní byt nemusí však býti podle § 17, odst. 2 návrhu vždy v téže obci, jde-li o osobu, která v ní nevykonává trvale své povolání, uznané místním národním výborem za potřebné a tvořící hlavní zdroj její výživy, a na níž lze spravedlivě žádati, aby se přestěhovala do jiného místa. Rozhodovati má nejen povolání, nýbrž i jiné skutečnosti, zejména rodinné poměry uživatele nadměrného bytu, jako na př. možnost odborného školení jeho dětí, která není dána v jiné obci, a pod., nebo jeho poměry zdravotní, jako na př. nutnost odborného léčení, které nelze prováděti jinde, a pod. V úvahu jako náhradní byty přicházejí v těchto případech byty ve zkonfiskovaných domech, zejména pak rodinné domky v pohraničním území. Opatřování takovýchto bytů má býti upraveno administrativně v dohodě s osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy. Pokud jde o věc samu, zabývali se touto otázkou theoretikové v bytové péči již ode dávna. Svědčí o tom anonymní spisek z roku 1802, jednající o problému nedostatku bytů a stoupání nájemného ve Vídni koncem 18. století; již tenkráte autor navrhoval, aby osobám, které vzhledem ke zdroji svého důchodu nejsou vázány přímo na Vídeň, bylo dovoleno bydleti toliko v provinciálních městech. Po převratu v roce 1918 řešili jsme tuto otázku zákony o omezení stěhovacího práva, které platily do konce roku 1922 a dovolovaly témuž druhu osob nastěhovati se do míst, postižených bytovou nouzí, jen s úředním svolením. Navrhuje-li dnes osnova jíti v omezení tohoto práva o něco dále, činí tak nejen proto, že intensita nedostatku bytů v některých obcích je větší, než byla tenkráte, nýbrž i ze snahy podpořiti tímto způsobem osídlení pohraničního území.

V § 17, odst. 3 pamatuje návrh též na úhradu výdajů, jež vzniknou přestěhováním osobám, jejichž smlouva o užívání bytu bude prohlášena za zrušenou. V praxi naskytnou se zajisté případy, že stěží bude možno spravedlivě požadovati na postiženém, aby tyto výdaje vzhledem ke svým majetkovým nebo vůbec hospodářským poměrům hradil ze svého. Takovým osobám má poskytnouti obec úplnou nebo aspoň částečnou náhradu. Bude zajisté věcí dohody, zda tato náhrada bude dána v penězích nebo provede-li přestěhování obec sama vlastními dopravními prostředky.

V § 18 upravuje návrh postup místních národních výborů v případech, kde smlouvy o užívání nadměrných bytů nebudou prohlášeny za zrušené. V podstatě přejímá tu návrh zásady § 13 zák. č. 163/1946 Sb.

Věcně jde tu o ustanovení §§ 15 a 16 zák. č. 163/1946 Sb., avšak formálně poněkud odchylně přeskupené. Změnu představuje vypuštění § 15, odst. 2 zákona.

Podle § 17, odst. 1 zák. č. 163/1946 Sb. mohou místní národní výbory provésti revisi toliko u těch bytů, u nichž došlo po 20. květnu 1938 ke změně v uživatelově osobě. Místní národní výbory pociťují jako nedostatek zákona, že nemohou revidovati i jiné byty, takže unikají jejich kontrole skutečnosti, které by jim umožnily včleniti četné byty do řádného bytového trhu. Návrh chce vyhověti tomuto požadavku novým ustanovením § 21, odst. 1, čině však zároveň z oprávnění místních národních výborů jejich povinnost. Z ustanovení § 17, odst. 2 zákona nepřejímá návrh zmínku o úst. zák. č. 293/1920 Sb. Činí tak z důvodu zjednodušení textu zákona. Předpisy druhé věty § 8 tohoto úst. zákona budou i přes to závazné pro orgány a zmocněnce místních národních výborů a stačí proto poukázati na tuto skutečnost pouhým administrativním opatřením.

Změny provedené v § 18, odst. 1 a 2 zákona (§ 22, odst. 1 a 2 návrhu) jsou jen pouhým důsledkem nového znění § 17, odst. 1 zákona (§ 21, odst. 1 návrhu). Z § 18, odst. 3 zákona vypouští se pak vzhledem k § 16 návrhu ustanovení uvedené pod č. 2. Ustanovení § 22, odst. 3 návrhu tvoří nyní jakýsi protějšek předpisu § 16, umožňujíc místním národním výborům prohlásiti za zrušené smlouvy o užívání bytů, i když nejsou ve smyslu § 15 nadměrné, jestliže jejich uživatel nevykonává v obci své povolání, které uzná místní národní výbor za potřebné a jež tvoří hlavní zdroj jeho výživy. Je proto samozřejmé, že i v těchto případech má platiti ustanovení § 17, zejména jeho ustanovení odstavce 2 o možnosti opatřiti takovéto osobě náhradní byt i v jiné obci.

Jde o nové ustanovení. Jeho motivem byly četné případy, vyskytující se zejména v menších městech, že místní národní výbor má možnost přikázati nájemníka do bytu, avšak nemůže nalézti zájemce. Týká se to velkých bytů, které svými rozměry a mnohdy i vysokým nájemným naprosto nevyhovují osobám, jež hledají ubytování. Dosud není možno podle platného právního stavu rozděliti takovéto byty na dvě nebo více samostatných bytových jednotek, třebas byly dány všechny technické podmínky pro takovéto rozčlenění. Návrh spatřuje odpomoc v tom, že by zákon zmocnil místní národní výbory, aby mohly v takových případech provésti samy jménem obce jako stavebníka potřebné technické změny, a to buď na její náklad nebo na náklad příštích nájemníků, pokud ovšem tito byli by k tomu ochotni. Náklad na tyto adaptace umořoval by se postupně z rozdílu, o který bylo by nájemné z nově vytvořených bytů vyšší než nájemné z původního bytu nerozděleného. Ani zde nejde o myšlenku novou. Vyskytla se v našem bytovém zákonodárství již několikráte. Po prvé v zák. č. 592/1919 Sb., po něm v zák. č. 304/1921 Sb., který ve znění vyhl. č. 113/1946 Sb. platí až dosud, pak v §§ 25 zákonů o ubytování vojska ve znění zák. č. 118/1924 Sb., dále ve vl. nař. č. 103/1943 Sb. ve znění vl. nař. č. 218/1943 Sb. a konečně ve vl. nař. č.,220/1943 Sb. ve znění vl. nař. č. 14/1944 Sb.

Ustanovení § 24, odst. 1 je doslovným přepisem § 19 zák. č. 163/1946 Sb. Ustanovení § 24, odst. 2 je nové. Vynucuje si je namnoze ochrana veřejných zájmů, především pak nutnost přechodného ubytování rodin reemigrantů po dobu, dokud není možno dirigovati je přímo do míst určených za jejich trvalé bydliště. V těchto případech bude se tudíž ustanovení týkati jen několika málo míst, do nichž jako výstupních stanic se soustřeďují společné výpravy vracejících se rodin.

Návrh připojuje k dosavadnímu § 20 zák. č. 163/1946 Sb., jejž přejímá bez věcných změn do § 25, odst. 2, nové ustanovení § 25, odst. 1. To se týká především velkých měst a vyplynulo z požadavku, aby řízení bytového trhu se dálo v celé obci vždy na podkladě jednotného přehledu poptávky po bytech a jejich nabídky a podle jednotných zásad. V tom ohledu tvoří jakýsi doplněk předpisu § 4, odst. 3 návrhu.

Jde o zásadu, obsaženou dosud v § 21 zák. č. 163/1946 Sb. O jeho změně byla již zmínka u § 12.

U ustanovení § 27, odst. 1 a 2, které přejímá návrh z § 23 zák. č. 163/1946 Sb., jde pouze o odchylky od původního textu odůvodněné změnami jiných ustanovení zákona. Jiné povahy je změna, jíž podmínky vydání příkazu k vyklizení jsou v jednom bodě formulovány tak, aby bylo možno postihnouti nejen případy, kdy bytu užívá osoba, která se ho zmocnila svémocně, bez právního důvodu, nýbrž také užívání bytu bez právního titulu.

Nové ustanovení § 27, odst. 3 návrhu řeší definitivně otázku, co se má státi při vyklizení bytu, jež provádí místní národní výbor, s osobami, které užívají částí bytů, zejména s podnájemníky. Zůstanou v bytě, dokud jim místní národní výbor neopatří náhradních místností, a to po případě i v jiné obci,.jestliže nevykonávají v obci své povolání, uznané místním národním výborem za potřebné a tvořící hlavní zdroj jejich výživy. Nový právní poměr mezi nimi a přikázaným nájemníkem se tu nezakládá. Půjde tu o obdobnou právní situaci, jaká vzniká při odkladu exekuce nuceným vyklizením místností a proto návrh používá i zde určité analogie § 6 zák. č. 227/1946 Sb.

Ustanovení §§ 28 až 30 upravují řízení, pokud je budou prováděti místní národní výbory podle tohoto zákona.

Pro řízení, jež provádějí ústřední národní výbory statutárních měst (na Slovensku obcí Bratislavy, Košic a Vysokých Tater), platí vl. nař. č. 8/1928 Sb. V českých zemích je vedle toho toto nařízení podle nař. č. 150/1944 Sb. závazné též pro místní národní výbory ostatních obcí. Z důvodu rychlého rozhodování, jakého vyžaduje regulace bytového trhu, navrhuje osnova v § 28, aby místní (ústřední) národní výbory, provádějíce navrhovaný zákon, nebyly povinny postupovati podle zmíněného vl. nař. č. 8//1928 Sb.

Stejné motivy, t. j. snaha po urychleném řízení, vedly též k ustanovení § 29, odst. 2 návrhu, zejména pokud se jím vytváří předpoklad zamítavého rozhodnutí odvolacího orgánu, jestliže nerozhodl o odvolání do určité lhůty. Jinak přejímá návrh ustanovení § 29, odst. 1 co do určení lhůty pro předložení spisů nadřízenému národnímu výboru z § 25, odst. 2 zák. č. 163/1946 Sb.

Až dosud podle platného právního stavu je možno odvolati se z rozhodnutí místního národního výboru k okresnímu národnímu výboru a z jeho rozhodnutí dále k zemskému národnímu výboru. Toho zneužívaly strany, snažíce se zbytečným protahováním řízení oddáliti konečné rozhodnutí. Ve snaze zabrániti potížím z toho vznikajícím stanoví návrh v § 29, odst. 2, že rozhodnutí národních výborů jako odvolacích orgánů je konečné.

Rovněž ustanovení § 30 návrhu je v podstatě převzato z § 24 zákona; změna záleží pouze v tom, že soudní exekuce se nahrazuje exekucí politickou.

Trestní ustanovení, zde obsažená, přejímá osnova z. § 26 zák. č. 163/1946 Sb., zvyšujíc vsak sazby trestů a upravujíc sazbu trestu na svobodě pro případ, že oba tresty budou uloženy najednou a že strana pro nedostatek prostředků by nemohla zaplatiti peněžitou pokutu. Zároveň doplňuje trestní sankce v souvislosti s ustanovením § 13, odst. 2 návrhu.

Ustanovení § 32, odst. 1, 2 a 4 je věcně úplně shodné s § 27 zák. č. 163/1946 Sb. Mění se pouze ustanovení § 32, odst. 3. Změna souvisí se zjednodušením textu zákona tak, že návrh místo o nájemníku nebo jiném uživateli bytu nebo o nájemní nebo jiné smlouvě o užívání bytu mluví krátce jen o uživateli bytu a o smlouvě o užívání bytů. Zde pak se vysvětluje pojem těchto výrazů.

Počet objektů, vyňatých z působnosti zákona, návrh podstatně zúžuje, vypouštěje zejména výjimky uvedené v § 29, č. 1, písm. b), f) a ch) zák. č. 163/1946 Sb. Činí tak proto, že některé z nich měly jen význam pro určité obce, jiné pak svou povahou sváděly k mylnému výkladu, po případě sváděly k odcházení předpisů zákona. Pokud by snad veřejný zájem vyžadoval, aby některé tyto výjimky byly ve změněné nebo omezené formě obnoveny, bude podle § 33, odst. 2 návrhu míti možnost tak učiniti zemský národní výbor, po případě pověřenectvo sociální péče.

Co se týče výjimek obsažených v § 33, odst. 1 návrhu, dlužno k odůvodnění jejich změn uvésti toto:

Zmínka o mylném výkladu platila především o domech fondů a ústavů, spravovaných státem, o nichž mluví § 29, č. 1,. písm a) zákona, a proto je návrh nepřejímá. Nezmiňuje se ani výslovně o domech železnic, poněvadž státní dráhy jsou podnikem spravovaným státem.

Ustanovení § 29, č. 1, písm c) zákona svádělo k obcházení předpisů tím, že byty získané v novostavbách byly namnoze pronajímány osobám, které nejsou v obci zaměstnány. Návrh proto výjimku omezuje. V souvislosti s tím ruší v § 40, č. 1 použivatelnost vl. nař. č. 203/1944 Sb., které upravuje v českých zemích pronájem bytů a jiných místností v obnovených domech, jež byly válečnými událostmi zničeny nebo těžce poškozeny.

Až dosud vztahuje se zákon podle § 29, č. 1, písm. h) toliko na byty vystavěné při podniku pro jeho zaměstnance, t. j. takové, které jsou zřízeny přímo u provozních budov, tvoříce s nimi.s místního hlediska jeden celek. Příliš úzký rozsah této výjimky působí v praxi některým podnikům potíže při opatřování bytů pro zaměstnance. Osnova navrhuje proto její rozšíření i na jiné byty podniku, pokud podle svého určení mají sloužiti ubytování zaměstnanců výrobních závodů. Vynětí má býti omezeno při tom jen na podniky, důležité pro národní hospodářství, u nichž jejich provoz vázne pro nedostatek pracovních sil. Určiti takovéto podniky má pro každou jednotlivou obec okresní národní výbor v dohodě. s úřadem ochrany práce.

Z dosahu §§ 16 a 22, odst. 3 se vyjímají v § 33, odst. 1, č. 4 byty v rodinných domcích, užívané jejich vlastníky. Bylo by nespravedlivě tvrdé, aby tito vlastníci (většinou drobní pensisté) museli opustiti rodinný domek, jejž si pořídili z drobných celoživotních úspor jen za účelem opatření vlastního bytu v době, kdy budou na odpočinku. Nebylo by ani s hlediska národohospodářského účelné, aby do bytu vlastníka rodinného domku byly přikazovány cizí osoby, které by neměly zájmu na jeho udržování. Pokud by takový byt měl nadpočetné místnosti, bude je vlastník domku povinen dáti do nájmu podle ustanovení § 18. Tato výjimka se ovšem nevztahuje na vlastníky rodinných domků, kteří v nich nebydlí, ani na druhý, po případě třetí byt v rodinném domku. Pojem rodinného domku byl totiž v příslušných normách (prováděcích nařízeních k zákonům o stavebním ruchu) shodně vymezen tak, že rodinným domkem je dům o jednom neb.o o dvou bytech, z nichž v jednom bydlí vlastník domku. Výjimečně může rodinný domek obsahovati i třetí byt, byl-li zřízen v prostoře získané využitím přirozeného svahu staveniště.

Provádění předpisů § 17, odst. 3 a § 22, odst. 3 o náhradě stěhovacích výdajů, jakož i § 23, odst. 1 o výdajích, spojených s dělením bytů, bude znamenati pro obce určité finanční zatížení. Částečnou úhradu pro tento účel naleznou obce v úsporách po zavedení národního pojištění. Pokud by snad tyto prostředky nestačily, mají míti podle § 34 návrhu možnost zavésti novou dávku, vybíranou sice podle stejného vyměřovacího základu jako dávka z nájemného nebo z používaných místností, avšak svým účelem od ní úplně odlišnou. Proto nemá se na ni vztahovati ani osvobození od dávky z nájemného nebo z používaných místností, přiznané novým stavbám zákony o stavebním ruchu z let 1927 až 1936 a na Slovensku vedle toho ještě zákonem číslo 75/1941 Sl. z., ve znění zák. č. 93/.1947 Sb. Určitá obdoba takové dávky byla u nás připuštěna již zákonem č. 82/1935 Sb. ve znění zák. č. 75/1938 Sb. na úhradu nákladů, vzniklých prováděním zákona o obraně a ochraně proti leteckým útokům.

Ustanovením § 35 chce návrh opatřiti právní základnu rozhodnutím a opatřením, která v době po 20. únoru 1948 bylo nutno vydati nebo učiniti mimo rámec předpisů zák. č. 163/1946 Sb. Místním národním výborům se však zároveň dává možnost, aby na návrh strany nebo z úřední moci přezkoumaly tato rozhodnutí a opatření, řídíce se při tom zásadami tohoto zákona.

Ve velkých městech objevují se nám velmi často dva protiklady. Na jedné straně nedostatek místností pro ubytování osob žijících osaměle, zejména vysokoškolského studentstva, a na druhé straně ubytovací podniky (hotely a ubytovací hostince), které neslouží svému účelu, nýbrž k nepřímé podpoře tajné prostituce. Těmto zjevům nutno za každou cenu zabrániti. Návrh proto zmocňuje v § 36, odst. 1 ministerstvo vnitřního obchodu, aby na návrh ministerstva sociální péče použilo vhodným způsobem místností v takovýchto ubytovacích podnicích k trvalému ubytování osob nebydlících. Také zde pamatuje návrh v § 36, odst. 2 na sankcionování takovýchto opatření, která byla provedna před účinností zákona.

Zanikne-li právo na užívání bytů a jiných místností, jsou jejich uživatelé povinni je vykliditi. Nesplní-li tuto povinnost, lze provésti vyklizení soudní exekucí. Tato exekuce, jde-li o byty, a řízení bytového trhu spolu úzce souvisí. O tom nemůže býti pochybností. Díváme-li se na věc s tohoto hlediska, pak nemůže být ani pochybností o tom, že pro budoucnost je neudržitelné, aby o povolení exekuce nuceným vyklizením bytu rozhodovaly nadále soudy bez součinnosti s místními národními výbory. Návrh činí proto v § 37 pro příště tato povolení závislými na prohlášení místního národního výboru, že pro exekuta je zajištěn náhradní byt.

Ustanovení § 38 je určitou obdobou § 30 zák. č. 163/1946 Sb. Rozdíl je pouze v tom, ze počet obyvatelstva obce, na němž závisí přímá platnost předpisů §§ 1 až 34, se snižuje s 3000 na 2000.

Ustanovení §§ 39 až 42 nevyžadují zvláštního odůvodnění.

Co se týče § 39 návrhu, dlužno zde zdůrazniti, že prováděcí předpisy (směrnice) budou vydány v dohodě s příslušnými ministerstvy, zejména též s ministerstvem spravedlnosti, pokud se jejich ustanovení budou dotýkati oblasti občanského práva.

Zmínka o tom, proč se ruší použivatelnost vl. nař. č. 203/1944 Sb. byla již u § 33. Nedotčena zůstávají při tom nadále ustanovení §§ 25. ubytovacích zákonů ve znění zák. č. 118/1924 Sb.