Význam rovnováhy státního rozpočtu na rok 1949 je zvyšován tím, že tu nejde jen o rovnováhu státního hospodářství samého, nýbrž že tu jde o rovnováhu veřejného hospodářství v širším smyslu. Řada úseků, dříve isolovaně zápasících o finanční rovnováhu, je dnes spojena se státním rozpočtem. Jako příklad uvádím veliký blok národního pojištění a lidovou správu.

Letošní státní rozpočet vyčísluje státní vydání na 89.277,720.000 Kčs a státní příjmy na 89.320,351.000 Kčs, takže vyplývá přebytek 42,631.000 Kčs. (Potlesk.) V tomto rozpočtu zahrnujeme celkovou potřebu národních výborů, neboť rozpočet pamatuje nejenom na jejich schodky, nýbrž i na požadavky jejich mimořádných rozpočtů. Můžeme proto říci, že státní rozpočet a rozpočet svazků lidové správy tvoří již jediný celek, takže hospodářství národních výborů jako orgánů státní moci je hospodářsky zabezpečeno. Ve vydáních státního rozpočtu je obsažen náklad na investice veřejné a státních podniků částkou 21.254,367.000 Kčs, t. j. 24 % celkového -rozpočtového vydání, při čemž však státní podniky si ze svých amortisačních kvot hradí dalších 3.365,620.000 Kčs, takže investic má býti provedeno celkem za 24.619,987.000 Kčs. Na péči sociální, zdravotní a kulturní vyhrazujeme včetně pensí 25.878,320.000 Kčs, t. j. cca 29 %. Na vnější a vnitřní bezpečnost, spravedlnost a zastupování v cizině preliminujeme 16.848,200.000 Kčs, t. j. cca 19 %. Na úrok a úmor státního dluhu je preliminována částka 3.039 mil. Kčs, t. j. 3,5 % státního vydání, při čemž pamatujeme již na úrokování dluhů svazků lidové správy, které během roku 1949 převezme státní správa do své péče.

Státní rozpočet na rok 1949 je po své formální stránce úplně přestavěn. Konečně jsme se zbavili rozpočtové formy používané z doby rakousko-uherské monarchie a zavedli jsme formu novou, moderní, která ve své konstrukcí je shodná s účetnickou formou národních podniků. Vytvoříme si tak tedy technické předpoklady pro to, aby v příštích letech nejen účtování svazků lidové správy, nýbrž i účtování národních podniků bylo vyjádřeno státním rozpočtem. Nemohli jsme však ještě vyjádřit v tomto rozpočtu číselné výsledky hospodaření národních podniků kromě národních bank. Musíme se pro letošek ještě spokojiti pouze popisem jejich hospodaření bez číselného zapojení do státního rozpočtu.

Prosím, abyste přitom ocenili, že k rozpočtové rovnováze dospíváme již ve čtvrtém poválečném rozpočtu, že se tak děje při zvýšeném objemu výdajů, že v tomto státním rozpočtu jsou svými výsledky zahrnuty i rozpočty svazků lidové správy a zejména - že tato vyrovnanost není pouze optická, ale skutečná, poněvadž jsme zároveň pro ni opatřili hospodářské i zákonné předpoklady. Také za první republiky jsme mívali - ovšem jen přechodně - vyrovnané státní rozpočty. Všimněte si však, prosím, hlubokých rozdílů mezi dnešním rozpočtem a rozpočty tehdejšími.

Především: trvalo po první světové válce 8 let, než se státní rozpočet zbavil schodků. Rozpočtové schodky byly na tehdejší dobu velmi vysoké a jen zvolna klesaly z původních 57 % úhrnu státního rozpočtu na 14 % (v r. 1925); skutečné výsledky byly sice tu a tam příznivější a v r. 1921 došlo dokonce k malému přebytku, přece však se dospělo k poněkud trvalejšímu vyrovnanému resp. přebytkovému hospodářství až od r. 1927. V letech 1926-1929 jsme prožili hospodářskou konjunkturu, součást konjunktury světové, jejíž zásluhou bylo do značné míry také oživení celého národního hospodářství ČSR a která pomohla i vyrovnat státní rozpočet. Toto krátké druhé období bylo však rychle vystřídáno hlubokou hospodářskou krisí a depresí, která trvala přibližně do r. 1936. Přes to, že se krise musela projevit ve státním hospodářství a také se v něm velmi výrazně projevila, snažily se tehdejší vlády uspořádat státní rozpočty tak, aby psychologicky působily k uklidnění zdánlivou vyrovnaností. Skutečné výsledky, patrné ze státních závěrečných účtů, ukázaly v tomto třetím období nejen vysoké schodky, které dosahovaly opět několika miliard předmnichovských korun, ale také pravou tvář těch, kdo přesto stále předkládali vyrovnané rozpočty, vypočítané na optický efekt. Nebylo tehdy odvahy podívat se pravdě do očí. Zároveň však nikdo nepodnikl opravdové kroky k zabezpečení výsledků předpokládaných rozpočty.

Poslední dvě léta před válkou jeví se již zase znaky určité konjunktury, ovšem konjunktury zbrojní, pramenící z příprav na válku. I tehdy však stát používal prostředků úvěrového trhu anebo získával si prostředky měnovými opatřeními (na př. prohlášením 50 Kč bankovek za drobné peníze papírové nebo prohlášením 100 Kč za státovky).

Jak zcela jiný obraz poskytuje rozpočtový návrh na r. 1949! Neslouží k přípravám na válku, nýbrž připravuje mír a rozkvět; neslouží k zastírání skutečnosti, nýbrž vyrovnává se s tvrdou skutečností bez ohledu na popularitu podnikaných opatření. K rovnováze rozpočtových čísel jsme totiž dospěli podstatným zvýšením státních příjmů, které se opírá zejména o všeobecnou daň, jak se o ní později blíže zmíním.

Tohoto nástroje - všeobecné daně - používáme však nikoli z touhy po mechanickém vyrovnání obou stran státního rozpočtu, nýbrž z hospodářské nutnosti, proto, že nás k tomu přivedlo plánované hospodářství. Plán tak široce založený a mířící k tak vysokým metám, jako náš pětiletý hospodářský plán, nás nutí, abychom si sestavili finanční účet celého národního hospodářství. Tento finanční účet musí být vyrovnán; bez jeho rovnováhy by nebyl pojmově možný žádný rozvojový plán, nýbrž šli bychom do úpadku. A je samozřejmé, že tak podstatná část tohoto celonárodního účtu, jakou beze sporu představuje státní rozpočet, musí býti rovněž vyrovnána, chce-li splnit úkoly, které jí uložil plán, a nemá-li být jeho překážkou.

Proto jsme museli rozpočet vyrovnat a proto také jeho rovnováha nesmí být a není optická, nýbrž reálná. Plán tuto reálnou vyrovnanost nejen vyžaduje, ale on ji také podporuje. Plán - nikoliv již přechodná konjunktura neovladatelného kapitalistického vývojového cyklu - stál u kolébky tohoto rozpočtu. Ve světě není konjunktura. Čteme, že v USA vzrůstá nezaměstnanost, víme, jak těžce zápasí o finanční rovnováhu Francie a Italie, slyšíme z různých západních států o příznacích obtíží, ba krise. U nás však pevný rámec národního hospodářského plánu a sepjetí našeho hospodářství především s hospodářstvím Sovětského svazu a lidově demokratických států silně podporují naše rozpočtové kalkulace a o to, ne o přechodnou kapitalistickou konjunkturu, se opírá naše přesvědčení, že vyrovnanost našeho rozpočtu je reálná, že ji skutečné výsledky plně ověří. (Potlesk.)

Takový je náš letošní rozpočet. V mnohém se ještě podobá státnímu rozpočtu loňskému. Je státním rozpočtem lidové demokracie, rozpočtem přechodu od kapitalismu k socialismu, avšak vyznačuje se letos již zcela novými kvalitativními znaky. Blíží se rozpočtu socialistickému, který je finančním plánem státu a rozhodující složkou finančního plánu celého hospodářství. Proto také nás, paní a pánové, zajímá poměr rozpočtu k plánu, jak se jeví v zemích socialismu a jak o něj usilujeme i my.

Dvouletý plán, paní a pánové, jak známo, byl v podstatě plánem výroby. Jeho těžiskem byl soubor výrobních úkolů, doplněný a navzájem sladěný nejdůležitějšími bilancemi surovin, investic, pracovních sil i zahraničního obchodu. Důležité úseky hospodářství, jako na př. obchod a spotřeba, zůstaly ještě mimo rámec plánu. Stejně tak nemohlo se ještě přikročit k plánování výrobních a distribučních nákladů, zisků a cen, a proto také ještě ne k sestavení finančního plánu. To vše jsou úkoly, jež plánovací technika a plánovací služba musí řešit během pětiletého plánu.

Tomuto vývoji čs. plánování odpovídá i vývoj funkce rozpočtu. Ačkoliv byl rozpočet - jak jsem ukázal - již v prvém roce dvouletky silně ovlivněn plánem, zejména plánem investic, podržel přesto v podstatě tradiční formu, strukturu a funkci. Byl to rozpočet očekávaných vydání a příjmů státního hospodářství. Jeho souvislost s dvouletým hospodářským plánem byla dána v podstatě pouze určitými úvahami a odhady, týkajícími se úhrady plánovaných investic jednak z rozpočtu, jednak ze zisků státních a národních podniků a úspor obyvatelstva.

V plně vyvinutém, dokonalejším plánování, ke kterému se přibližujeme v pětiletém plánu, je však těsná, organická souvislost mezi plánem a rozpočtem. Rozpočet se stává finančním plánem státu a tak významnou, rozhodující složkou finančního plánu celého hospodářství. Úkolem finančního plánu celého hospodářství je zajistit mobilisaci a správné použití finančních prostředků nezbytných ke splnění úkolů hospodářského plánu. Tuto funkci plní rozpočet, t. j. finanční plán státu pro obor jeho hospodářství. Zajišťuje tak mobilisaci a správné použití finančních prostředků ke splnění úkolů státních orgánů v rámci plánu t. j. služby sociální, zdravotní a kulturní, administrativní atd. a dále ke splnění převážné části investičního plánu celého socialistického sektoru hospodářství.

V této souvislosti v otázce financování plánovaných investic se často ještě vyskytuje mylný názor. A to názor, jako by rozsah investic byl určen finančními prostředky, jež jsou k disposici. Jak již zdůraznila důvodová zpráva k zákonu o dvouletém plánu, jsou-li k disposici všechny hmotné zdroje investiční, t. j. pracovní síly, suroviny a výrobní možnosti investičních statků, jsou tyto investice proveditelné, a úkolem finanční politiky je jedině mobilisovat finanční prostředky, aby hmotné provedení investic bylo též finančně zajištěno. To však neznamená, že mobilisace finančních prostředků by hrála pouze podřadnou roli. Její zvládnutí je jedním z nezbytných předpokladů pro úspěch celého plánu.

Rozpočtem, t. j. finančním plánem státu (v plně vyvinutém plánování), se mají zajistit finanční prostředky k úhradě běžných potřeb státu a ostatní veřejné správy a k financování převážné části, prakticky všech, plánovaných investic. Stát si tak zajistí tyto finanční prostředky buď z výnosu daní a dávek, nebo ze zisků socialistického sektoru hospodářství nebo z úspor obyvatelstva. Finančním plánem se však zajistí současně, aby příjmy obyvatelstva po odečtení daní a úspor se rovnaly úhrnu spotřebního zboží na trhu. Tím se zabezpečí jedna ze základních bilancí plánovaného hospodářství, t. j. bilance mezi příjmy a výdaji obyvatelstva.

Tato bilance má v našem hospodářství rozhodující význam. V socialistickém hospodářství nebo v hospodářství, jež se k socialismu vyvíjí, má platit zásada: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce." Převládající formou příjmů jsou mzdy a platy, odstupňované podle výkonu. Úhrn těchto a ostatních příjmů musí odpovídat (po srážce úspor a daní) úhrnné hodnotě spotřebního zboží na trhu. Pouze za splnění této podmínky se zajistí, aby každý svým příjmem mohl volně nakládat, aby svou mzdou nebo platem nebo jiným svým příjmem mohl nakupovati podle své vlastní volby spotřebitelské zboží na trhu.

Není-li splněna tato podmínka, t. j. je-li úhrn peněžních příjmů obyvatelstva větší než úhrnná hodnota spotřebitelského zboží na trhu, pak nutno zavést nebo zachovat přídělové hospodářství, jež omezuje účinnou poptávku na rozsah daný přísunem spotřebitelského zboží. Přídělové hospodářství však znamená, že rozdílům v peněžitých příjmech pracujících, v nichž se zrcadlí rozdíly v jejich výkonu, již neodpovídají rozdíly v jejich spotřebě. Ať již na př. dělník má vysoký výkon a vysokou mzdu nebo pouze průměrný výkon a průměrnou mzdu, může tak i onak koupit na trhu stejně pouze svůj příděl. Rozdíly ve výkonu se proto nemohou odrazit v rozdílech ve skutečné spotřebě. Vyšší peněžitý příjem, který má sloužit jako silná pobídka ke zvýšení pracovního výkonu, ztrácí tak, za podmínek přídělového hospodářství, do značné míry svoji funkci. Přídělové hospodářství se stává brzdou v úsilí o zvýšení produktivity práce a nutno je proto postupně odbourávat. Předpokladem pro odstranění přídělového hospodářství je však rovnováha v bilanci peněžních příjmů a výdajů obyvatelstva.

Rozpočet jako finanční plán státu, jak shora uvedeno, má zabezpečit rovnováhu mezi běžnou spotřebou veřejné správy a investiční potřebou socialistického sektoru v hospodářství na jedné straně a finanční úhradou na straně druhé. Současně tak zabezpečí rovnováhu mezi peněžními příjmy, zbývajícími v rukou obyvatelstva po srážce úspor a daní, a peněžními výdaji, přesněji řečeno, výdajovými možnostmi, jež jsou dány úhrnnou hodnotou spotřebitelského zboží na trhu. Z toho vyplývá, že otázka mobilisace finančních prostředků v rámci finančního plánu, mobilisace finančních prostředků k úhradě běžných veřejných potřeb a plánovaných investic socialistického sektoru hospodářství nehraje podřadnou roli v plánovaném hospodářství. Naopak je v přímé souvislosti s ústředním problémem plánu, s úkolem zvýšení produktivity práce. Jenom když přikročíme k sestavení a úspěšnému provádění finančního plánu, zajistíme plný zájem každého pracujícího na zvýšení jeho výkonu a úplný soulad mezi zájmy jeho a zájmy celku.

Nelze však sestavit finanční plán celého národního hospodářství a v tomto rámci rozpočet jako finanční plán státu, nesestaví-li se současně finanční plány jednotlivých podniků, jednotlivých výrobních jednotek socialistického sektoru hospodářství. Finanční plán celého hospodářství se skládá z rozpočtu jako finančního plánu státu a z výsledků finančních plánů jednotlivých podniků; finanční plán státu získá opět mnohá nová data z finančních plánů podniků. Tyto však nemají pouze význam v tom, že jsou součástmi a základem celkového finančního plánu. Finanční plán podniku má ještě další důležitou funkci.

Finanční plán podniku, toť rozpočet podniku. Stanoví jeho peněžní příjmy a výdaje za předpokladu splnění výrobního plánu a plánu výrobních nákladů, při dodržení plánovaných cen. Stanoví tak finanční výsledek, jehož musí podnik dosáhnout při plnění plánu. Rozpočet stanoví, kolik podnik může vynaložit na suroviny, na mzdy, na palivo, elektrickou energii, mazadla atd. a kolik má tržit za plánovanou výrobu. Rozdíl je pak plánovaný zisk podniku. Při pevných plánovaných cenách lze tento zisk zvýšit nad plánovaný rozsah jenom lepším hospodařením surovinami, vyšší produktivitou práce, dalšími úsporami energie, pomocných hmot atd. Hospodaření podle rozpočtu umožní kontrolu, zda se neplýtvá surovinami, elektrickou energií, zda se provádí správná mzdová politika, zda závod vyrábí hospodárně. Hospodaření podniku podle finančního plánu, t. j. podle rozpočtu, je pobídkou k tomu, aby se zvýšila produktivita práce a aby se snížily výrobní náklady. Tím, že určitá, pevně stanovená část zisku z podniku poplyne do společného fondu a zbytek zůstane podniku, bude podnik zainteresován na výsledcích vlastního hospodaření, jelikož může části výnosu, dosaženého dobrým hospodařením, použít jak ve prospěch podniku, tak i ve prospěch zaměstnanců.

Z našich úvah vyplývá, že rozpočet pojímaný a sestavený jako finanční plán státu a jako součást, hlavní součást celkového finančního plánu národního hospodářství, má dalekosáhlý význam, daleko nad resortní rámec finančního hospodářství veřejné správy. Rozpočet má zajistit mobilisaci a správné použití finančních prostředků, nezbytných k plnění úkolů veřejné správy a k financování plánovaných investic socialistického sektoru hospodářství. Splní-li tento úkol, pak splní již úkol další, totiž aby zabezpečil rovnováhu mezi peněžními příjmy a výdaji obyvatelstva. Zajistí tak každému pracujícímu možnost volného nákupu spotřebitelského zboží v rámci jeho příjmu. To umožní uplatnění zásady "Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce" a použití účinné pobídky ke zvýšení pracovního výkonu v zájmu plnění plánu.

Tak tedy finanční plán národního hospodářství a v jeho rámci rozpočet zajistí tímto způsobem zainteresovanost každého pracujícího na zvýšení jeho pracovního výkonu. Ale nejenom to, finanční plány podniků, jež tvoří základ celkového finančního plánu, zajistí zainteresovanost každého podniku, každého závodu na plnění plánu a na lepším hospodaření, na zvýšení produktivity práce a na snížení výrobních nákladů. V tomto vzájemném vztahu mezi výsledky finančními a hmotným plněním lánu tkví úzká a organická souvislost mezi rozpočtem jako součástkou finančního plánu a celkovým hospodářským plánem.

Zcela jinou funkci, paní a pánové, má státní rozpočet za kapitalismu. Jestliže - jak nás učí marx-leninská theorie - stát je nástrojem vykořisťování a utiskování tříd a kapitalisticky stát organisací kapitalistické třídy pro toto vykořisťování a utiskování, pak státní rozpočet za kapitalismu je pouhou technickou, finanční formou administrace a řízení kapitalistického třídního útlaku. Souhlasně s tím se nám jeví úloha daní jako jednoho z dalších instrumentů kapitalistického vykořisťování potlačených tříd.

Za kapitalismu slouží daně k dalšímu zesilování monopolů ve formě subvencí, státních zakázek, výdajů na zbrojení a pod. Hlavní tíha daní spočívá tu na širokých vrstvách pracujících, zatím co kapitalisté si jednak vysoké daně nepředpisují a jednak ty, co mají platit, ještě obcházejí. Daně jsou rovněž jedním z prostředků kapitalistické koncentrace a centralisace kapitálu, kdy velké monopoly, jsouce v úzkém personálním kontaktu s vládními místy, dávají předpisovat tíživé, likvidační daně střednímu kapitálu. Je to jeden z prostředků boje s outsidery, jak o něm mluví Lenin v Imperialismu, kteří pod tímto a jinými tlaky jsou nuceni se poddat monopolům finančního kapitálu.