Kapitalistický rozpočet na rozdíl od rozpočtu socialistického neobsahoval přirozeně hospodářské výsledky výroby a ostatního národního hospodářství. Naopak. Kapitalističtí hospodáři se ze všech sil snažili, aby státní rozpočet měl (zejména po stránce příjmové) pokud možná nejméně co dělat se soukromým podnikáním. Výstižně to formuloval jeden z mých kapitalistických předchůdců v úřadě (dr Engliš), když prohlásil:

"Je-li hospodářství veřejných svazků cizorodým prvkem v individualistickém hospodářství národním, pak jsou mu dány jisté meze, nemá-li pohltiti veškerá hospodářství soukromá a přetvořiti celé národní hospodářství na kolektivismus. Tak by tomu bylo na př., kdyby daňová soustava podlomila veškeré podnikání. Nezbylo by, než aby veřejné svazky převzaly celou výrobu i distribuci na sebe. Pokud tedy považujeme individualistický hospodářský systém proto za dobrý, poněvadž zaručuje poměrně nejlépe maximální produktivitu, nezbývá, nežli odkázati působnost veřejných svazků do takových mezí, jichž překročení by znamenalo podlomení dnešní soustavy výrobní."

Přirozeně v rozpočtových exposé byla vždy řeč, jak jistě mnozí z vás se ještě pamatujete, o celkové hospodářské situaci. Kapitalističtí ministři financí mohli však pouze různé hospodářské skutečnosti a problémy zaznamenat, neměli však vlivu na to, jak je změnit. To již je v povaze kapitalistického systému, že podléhá živelným zákonům na lidské vůli nezávislým a že jeho národohospodáři i ministři financí stáli nad jeho chorobami bezradně. Poučné je, paní a pánové, listovat v rozpočtových exposé nedávné kapitalistické minulosti, kde se dovíte o počtu nezaměstnaných, aniž se tam dočtete, jak tuto hospodářskou chorobu odstranit. Jsou tam úvahy, zda by stát neměl napomoci při odstraňování nezaměstnanosti snad tím, že by sám podnikal - ovšem ve výstavbě silnic a regulaci řek, neboť jinak by vytvářel nežádanou konkurenci kapitalistickému podnikání. Mimo takové úvahy pak najdeme tam ještě snůšku krasořečnění o "spravedlnosti" a "rovnováze" daňového zatížení a o štědrosti státních výdajů. Jinak byla rozpočtová exposé pouhým výpočtem a přehledem jednotlivých hlav a kapitol finančního zákona.

Naše dosavadní tři lidově demokratické rozpočty prodělaly od r. 1946 zřejmé změny. Po národní a demokratické revoluci navázali jsme na formu a methodu předválečného kapitalistického rozpočtování. Avšak v té míře, jak se náš stát vyvíjí k socialismu, mění znenáhla a budou se měnit naše rozpočty a přibližovat se k ideálnímu vzoru rozpočtu socialistického. O tomto dialektickém vývoji mluvil jsem již v exposé loňského roku a i letos jsem to v úvodu připomněl. Nesmíme zapomenout, paní a pánové, že ani sovětský rozpočet nebyl hned od začátku rozpočtem socialistickým se všemi atributy finančního plánu. V návrhu prvního pětiletého plánu SSSR čteme, že je třeba na denní pořad "postavit otázku všeobecné revise finančního systému tak, aby se dokonaleji přiblížil podmínkám a potřebám programu výstavby socialistického hospodářství." (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Jaké jsou, paní a pánové, ještě rozdíly mezi rozpočtem socialistickým a naším? Především sociální a politické předpoklady takového rozpočtu liší se v té míře, jak se také liší sociální systém socialistický a lidově demokratický. Máme ještě vedle sektoru socialistického sektory kapitalistický a malovýrobní. Tato okolnost způsobuje mezi jiným, že máme složitější daňový systém, než jaký mají v SSSR. Náš daňový systém musí vedle úkolů akumulace pomocí všeobecné daně zastávat ještě důležitou politickou funkci třídního instrumentu lidově demokratického státu. Teprve v souvislosti se všeobecnou daní přistupujeme také k problému plánování cen. Naše všeobecná daň shromažďuje zatím pouze finanční prostředky k investicím státního hospodářství, nikoli však k investicím celého národního hospodářství.

Další důležité náležitosti socialistického rozpočtu - chozrasčot a kontrola rublem - podstupují u nás své první kroky do života současně s tímto rozpočtem. Podrobně dále vyložím, jaká opatření jsme již v tomto oboru učinili a jak daleko jsme se již dostali. Až bude u nás řádně fungovat na závodech hospodaření podle rozpočtu a v Živnobance kontrola korunou, budeme u nás moci mluvit o rozpočtu jakožto finančním plánu v plném slova smyslu.

Jak jsem už naznačil, dostává v ekonomice naší lidové demokracie i naše finančnictví nový smysl, a tu se před námi rýsuje i řada velmi konkretních úkolů, jež lze shrnouti do několika skupin problémů.

Je to v první řadě problematika způsobu akumulace výsledků naší národní práce, dále problematika organisace resp. dokončení organisace nástrojů této akumulace, to jest našeho peněžnictví, které má být zároveň i nástrojem kontroly, a konečně spojení či zapojení státního aparátu do této činnosti.

Je jisto, že v první skupině problémů jsme na prahu jejich řešení a neváhám doznat, že jsme se právě zde dopouštěli základní chyby tím, že jsme kladli přílišnou váhu na financování naší investiční činnosti úvěrem a použitím vkladů u peněžních ústavů, místo abychom se starali o to, jak nashromáždit příslušné finanční prostředky přímo v rukou státu. Jsou-li podle zákonů národní podniky majetkem státu, je jen logické, že si sám stát musí opatřovat prostředky k rozmnožování tohoto majetku, nehledíme-li na samotné výsledky národního podnikání, tedy přímou akumulaci zisků, z pramenů rozpočtových. A tu, ať kdo chce či nechce, narážíme na nutnost plánované cenové politiky, s ní přímo souvisící politiky daňové a politiky mzdové. Mzdy už přestávají být t. zv. záležitostí sociální nebo předmětem "soc. politiky" ve starém pojmu, ve kterém vždy býval přídech blahovolnosti měšťáka, který se chce stavět ušlechtilým. Mzdová politika není už řešením problémů t. zv. sociálních, ale velikým úkolem rozdělování národního produktu mezi pracující podle pracovního výkonu a zásluh v rámci plánu a možností daných stupněm jeho uskutečnění.

Daně přestávají být záležitostí úzce fiskální a stávají se národohospodářským nástrojem v životním procesu plánovaného hospodářství národa. Tak se nám prolínají jednotlivé snahy a činnosti v jediném velikém a složitém hospodářském procesu našeho národního života, ve kterém právě finance hrají roli z nejzodpovědnějších. V příštích odstavcích svého exposé se vynasnažím vyložit právě tyto skutečnosti i jejich souvislosti. V první řadě to tedy bude problematika financování investic, problematika zdrojů tohoto financování: problémů kolem přímé akumulace zisků v podnicích, problémů zachycení částí národního důchodu soustavou politiky cenové a daňové, problémů kolem akumulace peněžních úspor obyvatelstva v peněžních ústavech. V druhé řadě se mi bude zabývat soustavou nástrojů státní politiky určených k tomu, abychom dokonale soustřeďovali peněžní úspory našeho lidu dobře fungující soustavou peněžnictví, které především ve svých nejvyšších útvarech bude i přímým nástrojem státní kontroly nad procesem výroby i cirkulace zboží a rozvádění soustředěných národních úspor na plánem určená místa. Konečně se zmíním v rámci obrazu vlastního rozpočtu o problémech politiky daňové. Sem by také patřil problém organisace státních nástrojů pro službu našemu hospodářství na tomto poli. Zde neváhám pro dnešek s upřímností doznat, že jsme právě zde pokročili nejméně a že nejvlastnější orgán, t. j. samo ministerstvo financí, nemáme dosud vybudováno tak, jak je třeba. Snad se může někomu zdát absurdním, že dříve budujeme orgány venku než máme vybudováno jádro, avšak život, horoucí, spěchající život nás nutí k tomu, abychom utvářeli nejdříve přímý pracovní proces společnosti a pak teprve jeho nadstavbu, kterou je v tomto případě i orgán nejústřednější: ministerstvo, kde jsme musili vystačit a vystačili s aparátem vlastně nedokonalým. Stálo to ovšem více úsilí a práce - ale ke všemu přijdeme, i k dokonalé, t. j. životním nutnostem odpovídající organisaci ústředního orgánu státních financí.

Uvažujíce o rozpočtu za socialismu a lidové demokracie, viděli jsme, paní a pánové, jakou významnou roli zde hrají problém investic a jejich finanční úhrada.

V r. 1949 má státní správa a státní podniky uskutečnit investice v celkové částce okrouhle 19,6 miliard Kčs a mimo to lidová správa za 5 miliard Kčs. Celkem tedy ve státním rozpočtu musí být nalezena úhrada na investice ve výši 24,6 miliard Kčs. Tato částka bude kryta amortisačními kvotami a vlastními prostředky podniků ve výši 3,4 miliard Kčs, její zbytek pak z příjmové stránky rozpočtu.

Investice ve státním rozpočtu jsou však jen částí investičního plánu, který počítá v r. 1949 s úhrnnými investicemi cca 54 miliard Kčs. Vidíme tedy, že vedle uvedených 24,6 miliard Kčs, pro něž úhrada bude nalezena v rámci rozpočtu, má naše hospodářství provésti ještě investice za dalších asi 30 miliard. Jde především o investice národních podniků a jen v menší míře o investice podniků družstevních a soukromých. Finanční úhrada pro tyto investice bude opatřena takto:

Část těchto investic jsou investice obnovovací; jejich výši lze v souhlase s důvodovou zprávou k pětiletému plánu odhadnouti asi na 30 - 35 %. To znamená, že tato část investic může býti uhrazena z amortisačních kvot podniků. Amortisační kvoty jsou v r. 1949 stanoveny na takové výši, která odpovídá skutečnému opotřebování, a lze je odhadnouti částkou 11 miliard. Zbývajících 19 miliard bude uhrazeno jednak ze zisků podniků, jednak z úspor obyvatelstva. Národní podniky odvedou v r. 1949 do fondu znárodněného hospodářství 3 ¹/₄ %ní úrok ze svého kmenového jmění, a to za léta 1948 a 1949. Spolu se zisky, které některé národní podniky vykáží ještě mimo uvedené zúročení kmenového jmění, lze odhadnout tyto částky celkem na 8 miliard. Z úspor obyvatelstva bude nutno uhraditi zbývající část investic, t. j. 11 miliard. Odhad přírůstku úspor ve výši 11 miliard pro rok 1949 zdá se býti realistický, jestliže uvážíme, že přebytky Ústřední národní pojišťovny jsou odhadovány na 4,5 miliardy, přebytky fondu rodinných příslušníků a fondu začleňování do práce na 0,3 miliardy a přírůstek pojišťovacích reserv u pojišťovny-národního podniku 0,5 miliardy. Na úspory obyvatel u peněžních ústavů připadá tedy částka asi 6 miliard.

Nepřihlížíme-li k částkám, jež při financování investic získáme z amortisačních kvot, vidíme, že finanční úhradu budeme musit opatřit pro 21,2 miliard investic, jež jsou zařazeny ve státním rozpočtu, a pro cca 19 miliard investic, jež mají být provedeny mimo rámec státního rozpočtu. Odečteme-li ještě investice nepravé ve výši 4,9 miliardy, zbývá pravých investic 35,3 miliard, což představuje 15 % z národního důchodu, který pro rok 1949 je odhadován na 235 miliard. Srovnáme-li obdobné procento v jiných státech, vidíme, že naše zatížení národního důchodu je nízké a příznivé. Na př. v Sovětském svazu je podíl investic na národním důchodu 21 % ve čtvrté pětiletce, v Polsku činí toto procento 19 % a v Jugoslavii 27,3 %.

Z uvedených čísel o výši investic a jejich úhradě v r. 1949 vyplývá, že nepřihlížíme-li k amortisačním kvotám, pramenem pro úhradu investic jsou daně, zisky podniků a úspory obyvatelstva.

V plánovaném hospodářství na rozdíl od kapitalistického hospodářství výnosu daní není již používáno k posílení posic vykořisťující třídy, nýbrž slouží jako pramen k financování plánovaných úkolů, především investičních, a tím budoucímu rychlejšímu zvyšování životní úrovně pracujících. Veliký investiční program našeho hospodářství znamená přírůstek národního jmění, ne ovšem v tom smyslu, jak tohoto pojmu užívali kapitalisté, kdy přírůstek národního jmění znamenal vlastně přírůstek jejich vlastního jmění. V našem hospodářství jde o přírůstek skutečně národního jmění, t. j. jmění, patřícího u nás všem pracujícím.

Ve srovnání s kapitalistickými rozpočty je v našem rozpočtu ještě jeden důležitý rozdíl. Těžiště daní se odklání od daní přímých. Tato tendence projevovala se již v rozpočtech obou předcházejících let, v r. 1949 se ještě zesiluje. Daňový výnos poklesl tím, že zavedením daně zemědělské, živnostenské a daně ze mzdy bylo daňové zatížení v daních přímých podstatně sníženo a mnoho pracovních důchodů bylo od daní vůbec osvobozeno.

Z celkového počtu živnostníků asi 275.000 podléhá živnostenské dani, která znamenala velmi podstatné snížení daňového břemene 213.000 živnostníků, t. j. 77 % z celkového počtu živnostníků. Mimo to z poplatníků živnostenské daně plných 33 % je od živnostenské daně vůbec osvobozeno, protože daňový základ a nezdanitelné minimum jsou stanoveny pro malého poplatníka velmi příznivě. Zavedení živnostenské daně znamenalo pro malé živnostníky jako celek snížení daňového břemene o více než 700 mil. Kčs.

Podobně je tomu u daně zemědělské, již dnes podléhají prakticky téměř všichni zemědělci bez výjimky. I tu osvobození od této daně je velmi široké, takže dnes asi 90 % zemědělců zemědělskou daň vůbec neplatí. Zavedení zemědělské daně představuje pro zemědělce snížení daňových povinností asi o 1/2 miliardy.

Rovněž daň ze mzdy nejen sazbou, ale i osvobozením odměny za práci přes čas a za mimořádný výkon představuje trvalé snížení daňového břemene všech námezdně pracujících.

Přímé daně daňovou reformou klesají na významu. Je to samozřejmé též s hlediska plánování. Máme-li možnost plánovat ceny, mzdy a zisky přímo, je zbytečné příliš zatěžovat finanční aparát vyměřováním právě přímých daní, které pro svoji povahu nutně vyžadují rozsáhlé a komplikované agendy, která značně zatěžuje i poplatníka i finanční správu. Mimo to v kapitalismu přímé daně nejen že nebyly dostatečným sociálním korektivem, naopak stávaly se nástrojem třídního útlaku, neboť postihovaly vlastně jen důchody z pramenů viditelných, t. j. mzdy a platy, ale často a ve velkém rozsahu jim unikaly důchody z lehce zatajitelných nebo neviditelných pramenů. Úpravou bilancí, vytvářením tichých reserv pomocí nesprávných odpisů, daňovou amnestií, stabilisačními bilancemi atd. byli takto zvýhodňováni největší kapitalisté. Rovněž progrese, již bylo možno uskutečnit právě jen u přímých daní a za jejíž uplatnění socialisté v kapitalismu vždy bojovali, ztratila dnes svůj význam, protože výše důchodů může být v socialistickém sektoru určována přímo. Naopak ostře progresivní sazby by se mohly stát v dnešním hospodářství brzdou zvýšeného výkonu. Proto bylo napřed nutno odměnu za práci přes čas a za mimořádné výkony od daní dokonce osvobodit.

Poněvadž úkoly investiční, sociální, kulturní a zdravotní mají trvale stoupající tendenci, nedovolují, aby nynější celkový výnos daní byl snižován, a tak je nutno hledat úhradu státních výdajů v jiném vhodném prameni, jímž je právě zavedená všeobecná daň. Tato daň představuje dnes největší příjem státního rozpočtu, a to příjem plynulý a nikoli jen zpožděný a nárazový, jak je tomu nutně u většiny daní důchodových. Výnos všeobecné daně může býti ve srovnání s dnešními přímými daněmi daleko snáze plánován, protože se neupíná na proměnlivé hospodářské složky, nýbrž na výrobní a spotřební plán celého hospodářství. A proto působí tato daň velmi účinně jako nástroj rozdělování akumulace finančních prostředků v našem hospodářství a současně je regulátorem cen a jedním z prostředků finanční kontroly výroby. Její sazby jsou odstupňovány podle druhů výrobků. Tím, že všeobecná daň má být předepsána u všech druhů zboží, bude sloužit jako kontrola objemu plánované výroby. A tím, že její sazba má být odstupňována podle druhů a kvality výroby, bude sloužit jako kontrola i pro kvalitativní plnění plánu.

Všeobecná daň bude ve srovnání s přímými daněmi administrativně jednodušší, ježto nahrazuje zčásti staré nepřímé daně, daň z obratu, daň z předmětů zbytné potřeby, vyrovnávací částky a kolek z účtů. Zatížení spotřebních statků bude odstupňováno podle stupně jejich zbytnosti, čímž se tato daň stává prostředkem regulace a plánování spotřeby.

Nově zavedené všeobecné daně, jež má být nástrojem regulace cen a spotřeby, jakož i soustředění finančních prostředků používáme právě v těchto dnech k tomu, abychom zavedli nový způsob zásobování. Dospěli jsme totiž ve svém hospodářském vývoji dnes tak daleko, že zejména výroba některých průmyslových spotřebních statků stoupá. Je to díky pracovnímu úsilí našich dělníků, kteří - jak už řečeno - vyplnili dvouletý plán na 101,2 %, čímž je naše průmyslová výroba již o 10 % vyšší než před válkou. Pětiletý plán předvídá pak ještě další zvyšování. Otázka nyní je, jak máme s touto stoupající hojností některých statků naložit, abychom výsledku této zvýšené výroby, pokud ji můžeme ponechat pro domácí spotřebu, co nejúčelněji využili k zlepšení životní úrovně lidu. Nejlépe by jistě bylo, kdybychom mohli všechno zboží uvolnit. Tak daleko ale ještě nejsme. Zboží není přece ještě tolik, abychom mohli uspokojit všechnu potřebu, která by se na trhu uplatnila. Máme tedy setrvat při dosavadním přídělovém a cenovém systému, nebo máme volit cestu jinou?