To je jedna stránka významu podnikových rozpočtů. Druhou stránkou je podnikový rozpočet jako prostředek ke srovnávání finančního hospodářství podniků navzájem a jako nástroj kontroly finančního hospodářství podniku bankou, jako nástroj k zavedení finanční discipliny v podnicích. Proto rok 1949 bude významným mezníkem v zavádění kontroly korunou, která zvláště po zavedení mzdových fondů a stanovení normativu jednotlivých druhů materiálových hodnot se stane účinným prostředkem procesu finanční akumulace i její kontroly a v důsledku toho i jedním ze strážců stability naší měny.

Podnikové rozpočty nebudou pro nás jen nástrojem kontroly o řádném hospodaření podniku, nýbrž budou nám sloužiti jako podklad pro sestavení celkového finančního plánu našeho hospodářství. Celkový finanční plán na rok 1949 - jak s hlediska úvěru, tak s hlediska akumulace a s hlediska měnového - nelze totiž ani přibližně spolehlivě sestavit, jestliže by rozpočty podniků byly sestavovány jen postupně pro jednotlivá čtvrtletí a nikoliv též tak, aby byl pokud možno již počátkem roku sestaven finanční plán investic a provozu pro celý rok.

Vedle daní a zisků jsou zdrojem prostředků na financování investic i úspory.

Úspory pro svoji strukturální, přirozenou povahu nemohou být hlavním zdrojem opatřování finanční úhrady investic. Jsou ovlivňovány jednak změnami v rozdělení národního důchodu, cenami zboží, změnami v nabídce spotřebních statků, strukturálními změnami, jež naše hospodářství prodělává, celou řadou motivů psychologických a pod. Pokud úspory mají formu vkladů, jsou již svou povahou složkou velmi pohyblivou, a stabilní jen v rámci velkých čísel: nesmíme je přehlížet či dokonce bagatelisovat, ale musíme je brát právě tak, jak jsou, s celým jejich charakterem.

Přírůstek úspor může tedy velmi kolísat a proto plánování investičních úkolů nemůže být učiněno závislým na takovém nestabilním prameni. A zde je důvod, proč plánované hospodářství se musí nutně ve svém vývoji postupně přeorientovat k pramenům spolehlivějším, jako jsou daně a zisky podniků, jejichž výši lze snáze předvídat a především plánovat. I když úspory jako pramen pro financování plánovaných úkolů zůstávají i nadále důležitým činitelem, jejich význam ve srovnání s ostatními dvěma prameny, t. j. daněmi a ziskem podniků, stává se v plánovaném hospodářství doplňkovým, druhořadým. Počátky této tendence můžeme pozorovati v rozpočtu 1949, kde těžisko finanční úhrady investic státních i podnikových se již počíná přesouvat od úspor - výpůjček do daní a zisků.

Přesto však bude nutno tvorbě a sběru úspor věnovat pozornost, protože úspory i nadále zůstanou důležitým zdrojem akumulace i důležitým činitelem měnovým.

Má-li se naše snaha o zvýšení spořivosti podařit, bude nutno respektovat fakt, že potenciální vkladatelé v dnešní době jsou právě široké vrstvy pracujících, jak je to zřejmo z dnešní struktury národního důchodu.

Stabilita naší měny - a o tu nám musí hlavně jít - bude ovšem záviset především - přejdeme-li primérní prvek, totiž výrobu - na naší politice cenové a mzdové, která nám má zaručit rovnováhu nabídky a poptávky na trhu spotřebních a investičních statků. Významným příspěvkem pro stabilisaci měny bude zejména vzestup produktivity práce a zavedení mzdových fondů. Rovněž vyrovnaný rozpočet dává předpoklad pro měnovou stabilisaci a konsolidaci.

V souvislosti s úsporami vyplývá i problém, jehož jsem se již dříve v několika svých projevech dotkl, t. j. problém t. zv. thesaurace.

Musíme se i nadále snažit, aby thesaurace byla snížena, nesmíme si však představovat, že odstranění její je všelékem na všechny bolesti. Za předpokladu na př., že by peněžní ústavy nový přírůstek úspor, vytvořený z částek před tím thesaurovaných, rozpůjčily žadatelům o úvěr, znamenalo by to mobilisaci dosavadní kupní síly, která je zatím z části v klidu: proto náš boj proti thesauraci, který je, positivně vyjádřeno, uvědomovací kampaní našeho občanstva, aby nahlédlo, že je pro každého rozumnější, má-li své úspory v peněžním ústavu a ne v šupleti doma, je i ochranou našeho trhu před návalem nesmyslných psychos, kdy lidé doslova tropí ke své vlastní škodě hlouposti.

Jak je tedy patrno, jsou u nás nejvydatnějším pramenem financování investic na prvém místě daně, na druhém místě zisky a pak teprve úspory obyvatel, což je proti dřívějšímu stavu u nás i proti dosavadnímu stavu v kapitalistických zemích významný rozdíl. Naproti tomu jsou však investice národních podniků financovány ještě mimo rámec rozpočtu, to jest z jejich zisků a bankovním úvěrem. I to znamená, že jsme teprve na přechodu k socialistickému hospodářství. Budeme však usilovat, aby v příštích rozpočtech financování investic národních podniků se dalo ze státního rozpočtu, takže rozpočet bude pak úplným finančním plánem celého hospodářství, při čemž mimo rámec rozpočtu zůstanou jen podniky družstevní a soukromé.

Právě jsme si, paní a pánové, shrnuli naši investiční potřebu a způsob, jak na ni obstaráme úhradu. Přistupme nyní k rozboru druhé stránky této problematiky, totiž k úvěrovému a peněžnímu ústrojí našeho národního hospodářství.

Již od počátku jsme šli za vytvořením peněžního a úvěrového systému pod všeobecným státním vedením, jak stálo v Košickém programu. Řekl jsem již, že naše cesta nebyla vždy přímočará a s jakými obtížemi jsme museli zápolit. Teprve velkými dny únorovými odpadly překážky, jež se nám stavěly v cestu, a již 25. května 1948 jsme provedli nejobtížnější část svého programu v organisaci peněžnictví, totiž fusi bank až do konce.

Proč se naši nepřátelé, jak se jistě i sami pamatujete, tak intensivně soustředili na bojkot našich snah právě a v první řadě na tomto poli? Protože si byli jasně vědomi, že jejich uskutečněním podlamujeme definitivně hlavní sloup moci kapitalistické třídy a zbavujeme je jednoho z posledních záchytných bodů snů o renaisanci této moci.

Banky byly typickým hospodářským nástrojem moci kapitalistů, i když jejich hospodářskou základnou byly úspory právě vrstev ostatních: středních vrstev městských, rolnictva a také dělnictva. V bankách se slévaly národní úspory, aby jimi disponovala hrstka lidí: z drobných peněžních úspor se v bankách tvořil bankovní kapitál, který, ovládaje cestou úvěru a účastí výrobu a tvoře vzájemným sepětím bankovního kapitálu s kapitalisty měst a venkova, s buržoasií agrární i průmyslovou moc a sílu, zvanou finanční kapitál, byl hlavním nepřítelem pracujícího lidu v jeho třídním boji o existenci, práva i sociální pokrok. Tuto baštu - banky - jsme sice znárodněním vzali z rukou finančních kapitalistů, avšak pokud bychom byli banky nechali tak, jak byly, a nepřizpůsobili je nutnostem plánovaného hospodářství a zcela novým úkolům, byli bychom sami živili představu, že se vlastně, kromě částečné změny firem, nic nestalo. To platí i o t. zv. lidovém peněžnictví, kde každý větší ústav měl chtě nechtě tendenci být bankou až do hlavního rysu finančního kapitálu: touhy ovládnout monopolně své působiště.

Peněžnictví má u nás životní smysl jen potud, pokud se dovede uplatnit jako nástroj plánování v oblasti investic a cirkulace statků: peníze jakožto ekvivalent zboží provázejí proces tvorby a cirkulace statků a v jejich pohybu se zračí celý hospodářský proces naší společnosti. Odtud náš mimořádný zájem o peněžní ústavy. Tento zájem je výrazem situace a snahy právě opačné, než za kapitalismu; naším světem už peníze nevládnou, zato my si ve své peněžnické soustavě tvoříme vládu nad penězi. (Potlesk.)

Dnes jíž není a nesmí býti úkolem ani ctižádostí peněžních ústavů někdejší "podpora podnikavosti". Podnikavost ve starém slova smyslu byla ostatně vytlačena již za vlády finančního kapitálu monopolismem podniků, ovládaných bankami, a omezovala se na drobty malé a střední průmyslové buržoasie.

Chceme a budeme bedlivě střežit proud peněz, nasbíraných v našem peněžnictví: forma, jak to budeme dělat, jsou finanční plány peněžních ústavů. Při tom nám pomáhají především dalekosáhlé organisační zásahy, které jsme provedli zákonem ze dne 20. července 1948, č. 181 Sb., o organisaci peněžnictví. Ústředním opatřením tohoto zákona jest sloučení všech úvěrních společenstev, spořitelen a okresních hospodářských záložen v téže obci v jediný ústav - spořitelnu a záložnu, pokud j de o sídlo okresního soudu - v okresní spořitelnu a záložnu.

Dalším základním opatřením tohoto zákona je vytvoření t. zv. peněžních ústředí, a to tím, ze všechny spořitelny a záložny jsou povinny ukládati své peněžní přebytky výlučně u příslušné Okresní spořitelny a záložny, všechny okresní spořitelny a záložny pak ukládají volné přebytky u lidového peněžního ústředí, které naopak poskytuje zase okresním spořitelnám a záložnám v případě potřeby úvěry. Lidová peněžní ústředí jsou pak zapojena na Poštovní spořitelnu, která vykonává funkci celostátního peněžního ústředí.

Peníze soustřeďující se u Poštovní spořitelny diriguje Národní banka Československá na místa, kde je potřebujeme: především do banky Investiční.

Peněžní ústavy používají vkladů, které se u nich shromažďují, k činnosti úvěrové. Při poskytování úvěrů nutno rozlišovati, zda jde o úvěr investiční, provozní či osobní, konsumní. Investiční činnost je plánována. Peněžnímu ústavu bude tedy rozhodovat o drobných neplánovaných investicích, adaptacích a opravách. V těchto případech musí peněžní ústav posoudit, zda je investice hospodářsky - t. j. obecně nutná či nikoliv.

Úvěr provozní má dva základní znaky: krátkodobost obratu a spojitost s procesem výroby a směny. Peněžní ústav musí dbát, aby se peníze ve smluveném termínu vracely a aby za všech okolností byly vždy jejich protipoložkou statky, ať již statky ve výrobě nebo výrobky hotové. Proto je základní povinností mít v evidenci zásoby a kontrolovat prodej zboží.

Při osobních - konsumních úvěrech je kromě normální peněžnické opatrnosti třeba dbáti i toho, aby úvěr byl čerpán v případech jen skutečně nevyhnutelných, kdy nelze najíti jiné východisko. Lidové peněžní ústavy, poskytující osobní úvěr, jsou svým posláním určeny k tomu, aby vypomáhaly v době tísně úvěrem, avšak úvěrovou akvisici nelze připustit.

Financující ústav nesmí samozřejmě v žádném případě zanedbat řádné zajištění své pohledávky. Peněžní ústav musí dbát toho, aby žadatel o úvěr odůvodnil svoji žádost do všech podrobností tak, aby bylo zjevno, že se čerpání děje jen v případech hospodářsky naprosto nutných, zdůvodněných a odpovídajících duchu plánu a plánovaného hospodářství.

Zvláště hromadění skladů je třeba věnovat pozornost co největší, zejména v oboru obchodním. Tam, kde peněžní ústav dojde k názoru, že výše skladu je neodůvodněna nebo že prodej je z jakéhokoliv důvodu nedostatečný, musí snížením nebo vypovězením úvěru nutiti dlužníka k tomu, aby nebrzdil plynulý proces koloběhu zboží.

Proč jsem se musil snad dosti obšírně zmínit o úvěrové politice? Proto, že naše ústavy od Kampeličky až po Živnostenskou banku mají v době, kdy u nás sílí sektor socialistický a slábne sektor kapitalistický, jít po pokrokové linii vývoje a napomáhat mu. I peněžnictví musí posilovat naši cestu k socialismu.

Ze všeho toho, co jsem si dovolil přednést, plyne, ze naše peněžnictví v čele s Národní bankou, se Živnostenskou bankou, Slovenskou Tatra bankou, Poštovní spořitelnou, Investiční bankou, Lidovým peněžním ústředím, Spořitelnami a záložnami, okresními spořitelnami a záložnami tvoří nyní jednolitý celek, kde mohou být jen souvislosti a spolupráce, nikoliv třecí plochy a konkurence.

Na první pohled - a život nás o tom denně přesvědčuje - vidíme, paní a pánové, že schema peněžní organisace, které jsem vám právě podal, není posledním slovem vývoje. Nejen úspornost, ale i logika práce v peněžních ústavech a úkoly rostoucí z plánovaného hospodářství pro peněžnictví nás vedou k úvahám o spojitostí a nutnosti těsné koordinace práce mezi Národní bankou, provozními bankami a některými funkcemi Poštovní spořitelny a Lidovým peněžním ústředím - a tohoto celku s Okresními spořitelnami a záložnami o Spořitelnami a záložnami, kromě Kampeliček a nejmenších z peněžních ústavů.

Je třeba vědět, paní a pánové, že žijeme v době přestavby naší společnosti a proto se nesmíme pozastavovat nad tím, že i v oblasti peněžnictví jsme ještě stále v procesu strukturálních změn.

Provedli-li jsme již určité soustředění našeho peněžního aparátu, ukazuje se, že opravdové plnění úkolů, které systematické plánování přenáší na bankovnictví a peněžnictví vůbec, počítaje v to i Národní banku a Poštovní spořitelnu, si vyžádá, jak jsem právě řekl, dalšího semknutí ústavu cedulového a bank provozních i Poštovní spořitelny a funkčního připoutání k nim i ústavů lidového peněžnictví do jednotné soustavy peněžnické. Cílem musí býti vytvoření souhry, ve které budou shromažďovány a rozdělovány veškeré naše peněžní prostředky na financování procesu naší výroby i cirkulace zboží.

Největší úkoly připadají ovšem dnes bankám; je to zvláště kontrolní funkce ve vztahu ke znárodněnému podnikání. Činnost provozních bank se prohlubuje; napříště budou sledovat odůvodněnost všech platů jednotlivých podniků podle rozpočtů příjmů a výdajů, jejichž závazné zavedení od 1. ledna 1949 znamená již důležitý krok k zintensivnění plánování, utužení finančního pořádku a finanční disciplíny v národních podnicích. Banky budou rovněž sledovat návratnost vydaných peněz. Stále více bude nutno omezovat používání hotových peněz a usilovat o to, aby veškerý platební styk našeho hospodářství se děl zúčtováním přes peněžní ústavy. Směrnicemi o placení hotovými a o přípustné výši hotovosti dosáhneme žádoucí koncentrace peněžních prostředků. Stanovením platebních podmínek sjednotíme a urychlíme vzájemné vyrovnávání platů. Činnost bank úzce souvisí s funkcí cedulového ústavu jako správce měny. Je v zájmu měny, aby bankovní úvěr byl vždy vázán - a to pevně - na určitý předem plánovaný účel, aby byl co do návratnosti peněz přesně omezen a co do procesu své distribuce kontrolován. Každý úvěr je spjat s plánem a správný průběh úvěru i čas jeho splacení je i nástrojem působení na plnění plánu. Poruchy v cirkulaci peněz nám projeví předcházející je poruchy v procesu výroby a procesu přeměny výrobků na peníze, procesu směny zboží; a to je smyslem toho, čemu říkáme peněžní kontrola: peněžní úvěr a jeho kontrola se nikdy nesmí odtrhnout od reálného plnění hospodářského plánu v oblasti statků. To je zásada, kterou budeme respektovat a která nás uchrání před chybami papírového vojákování a samoúčelného úřadování v peněžnictví. S tím souvisí i problém stability naší měny: právě nástrojem peněžní kontroly, kterou budeme bdít nad plněním výrobních i distribučních plánů, si zajistíme vládu nad silami, působícími v této hospodářské oblasti.

S korunovou kontrolou souvisí i problematika státní mzdové a cenové politiky: každému musí být jasno, že pro nás neexistuje žádné nebezpečí v oblasti měny, protože máme v rukou všechny složky, vytvářející stabilitu měny a chceme a budeme je ovládat.

Vydávání a stahování peněz z oběhu Národní bankou, provádění vzájemných bezpeněžních platů, vyčerpávání a splácení úvěrových limitů musí probíhati - a to nestačím opakovat - v souladu s plněním výrobních a distribučních plánů.

Dotkl jsem se cenové politiky jako jednoho z nástrojů vlády nad hospodářským procesem. Ano, zde nás čeká velký úkol, a to vytvořit cenný instrument plánu a jeho kontroly tím způsobem, že ceny výrobní, přejímací ceny pro distribuci a ceny detailní budou tvořit soustavu, v níž každá složka bude plnit předem přesně vymezenou funkci. "Cena a náklady nejsou toliko formou evidence společenské práce, nýbrž současně i formou kontroly nad mírou práce a spotřeby; evidence a kontrola je to hlavní, čeho je zapotřebí v první fázi komunistické společnosti." Tak uvažují v SSSR, ale i pro nás to platí, byť jsme zatím jen na prahu socialismu.

Úspěšná finanční kontrola podniku je ovšem možná jen při odděleném financování investic a provozu. Investiční banku jsme již zřídili, tím jsme však neučinili ještě všechno pro uvedení kontroly financování investic v praxi. Další nezbytnou podmínkou je vedle stanovení kmenového jmění národních podniků vymezení poměru Investiční banky k bankám provozním, což dnes již není žádný problém. Pro usnadnění kontroly investic bude Investiční banka financovat také provoz podniků stavebních.