Výsledky prvých týdnů pětiletého plánu ukazují, že zvyšování produktivity práce dostává konkrétní formy. Snižují se výrobní náklady, tvoří se nové pracovní normy, odkrývají se výrobní reservy, přinášejí se zlepšovací návrhy. Továrny, dílny i jednotlivci mají své soutěžní úkoly jako závazky k republice a IX. sjezdu KSČ přesně vyčísleny. A nejsou to jen závody, které tyto závazky přijímají, ale i úřady, města i vesnice. Jen podíváme-li se na jeden náš důležitý úsek, týkající se zajištění výživy zřizováním výkrmen vepřů, vidíme plné pochopení u pracujících na venkově. Jen dík tomuto pochopení můžeme říci, že i tento důležitý hospodářský úsek dobře plníme.

I kampaň podpisování smluv s jednotlivými rolníky, probíhající právě na vesnici, kde se rolníci zavazují, že výrobní a výkupní plán splní, je důležitou součástí našeho plánovaného hospodářství. Desetitisíce těchto závazků vyjadřuj i pevnou oddanost a důvěru ve správné vedení republiky presidentem Klementem Gottwaldem. Zde se vyjadřuje to hluboké politické uvědomění a přesvědčení, že jdeme správnou cestou a že jedině touto cestou můžeme přinést štěstí a klid pracujícímu člověku.

A právě při projednávání zákona o hospodářském plánování si musíme uvědomit, jaké velké možnosti nám otevřel únor právě na tomto úseku. Správnou a dobrou organisací plánovací služby, kontrolou a popularisaci plánů dosáhneme účasti co nejširších vrstev pracujících na plánování. Musíme podporovat všechny snahy pocházející z pracovišť a mající za účel zlepšiti chod hospodářství.

Musíme dokázat na všech úsecích skloubit práci technika s prací dělníka a naopak. Musíme vidět, že základem socialistické společnosti je plánované hospodářství. I my jdeme k socialismu a naše cesta je jasná. Náš pětiletý plán je plánem budování socialistické společnosti. A my k tomuto cíli dospějeme pod vedením našeho presidenta Klementa Gottwalda a za spolupráce lidově demokratických států v čele se Sovětským svazem. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. dr Hulínský; prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Hulínský: Paní místopředsedkyně, paní a pánové!

Plánovité hospodářství, jehož základní kameny byly položeny v dílech zakladatelů vědeckého socialismu byly až do druhé světové války prakticky uskutečňovány pouze v Sovětském svazu, jediném to socialistickém státě na světě.

Teprve po druhé světové válce, když byly v řadě evropských států vítěznou revolucí vytvořeny podmínky pro demokracii nového typu, pro lidovou demokracii, když tyto státy nastoupily cestu k socialismu, byly i v nich splněny politické a hospodářské podmínky k uskutečnění plánovitého hospodářství.

Lidově demokratické země přistoupily k vypracování hospodářských plánů odděleně a na sobě nezávisle, vycházejíce z vnitřní nutnosti rozvoje vlastního hospodářství, směřujícího k socialismu, a opírajíce se přitom o nesmírné třicetileté zkušenosti Sovětského svazu.

Všechny tyto státy byly přímo zasaženy druhou světovou válkou která jim způsobila nedozírné škody. Hlavním cílem prvních hospodářských plánů byla proto 1. obnova válkou zpustošeného hospodářství dosažením předválečné úrovně v průmyslu a 2. zajištění výživy obyvatelstva zvýšením zemědělské produkce.

Pro svůj rekonstrukční charakter jsou tyto první plány krátkodobé, zaujímajíce časové rozpětí dvou až tří let, a to v letech 1947-50.

Plány jednotlivých lidově demokratických zemí nebyly mezi sebou časově skloubeny a bude třeba koordinovat další dlouhodobé perspektivní plány tak, aby se časově kryly.

První plány hospodářské obnovy byly již v některých zemích - mezi jiným v Československu a v Bulharsku - vcelku úspěšně splněny. Také v ostatních zemích jsou výsledky plnění těchto plánů velmi dobré.

Přikročilo se proto k vypracování dalších dlouhodobých hospodářských plánů. V Československu a Bulharsku jsou to pětiletky končící v r. 1953, v Polsku je to 6letý plán, který se skončí v r. 1955 zároveň s další pětiletkou Sovětského svazu, v Maďarsku pětiletka, končící v r. 1954.

Jestliže analysujeme hospodářské plány států lidové demokracie, zjistíme že vykazují určité společné znaky, které byly vytvořeny podmínkami stejného politického a hospodářského vývoje:

1. Každý plán má především politický cíl. Tímto cílem je dosažení socialismu, i když tento cíl není výslovně stanoven vyjadřuje ho však jasně celá tendence plánů, směřující k posílení a rozvoji socialistického hospodářství a k omezení a vytlačení zbytků hospodářství kapitalistického.

2. Politickým cílem jsou jasně vytyčeny hlavní úkoly hospodářských plánů. Je to především zvyšování životní úrovně obyvatelstva, likvidace hospodářské a technické zaostalosti a začlenění dosud nevyužitých pracovních sil do výroby.

3. Způsob, jak má být dosaženo daných úkolů, je v plánech určen takto: větším využitím kapacity dosavadních výrobních prostředků, zvýšením výrobnosti práce mobilisací pracovních sil a jejich školením, využitím domácích surovinových zdrojů, racionalisací výroby, snížením výrobních nákladů.

4. Charakteristickým znakem plánů je rozdělení národního produktu podle potřeb národního hospodářství. Značná část národního důchodu je věnována na rozšíření národního jmění, na investice. Tak v Československu asi 16-20% národního důchodu, v polském tříletém plánu asi 20%, v Bulharsku 18,9%, v jugoslávské pětiletce 20-25% národního důchodu.

5. Ve všech plánech lidově demokratických států je stanoven jako vedoucí článek rozvoj těžebního průmyslu a industrialisace země.

6. Tempo rozvoje národního hospodářství zejména v průmyslu je velmi značné, v kapitalistickém hospodářství dosud neznámé. Již v r. 1948 dosáhla výroba v porovnání s předválečným stavem v Československu 110%, v Polsku 152%, v Bulharsku 134%, Maďarsku 127%, v Albánii 180%. Také Rumunsko dosáhlo již předválečné úrovně.

Všechny lidově demokratické státy mají takovou strukturu národního hospodářství, která jim nezaručuje soběstačnost jejich hospodářství; jsou do značné míry odkázány na dovoz a vývoz, tedy na zahraniční obchod. Je to problém, který v sovětském hospodářství a v sovětském plánování hraje roli velmi nepatrnou. Lidově demokratické země musí plánovat i svůj zahraniční obchod, neboť ten hraje v jejich hospodářství významnou roli.

Pro plánující státy vzniká potíž v tom, že nemají zaručen trvalý odbyt svých výrobků do zemí kapitalistických. Různé výkyvy světového hospodářství, zejména hospodářské krise v kapitalistických státech nevyhnutelné, měly by nepříznivý odraz i na státy s plánovaným hospodářstvím.

Je proto nutné, aby státy s plánovaným hospodářstvím zaměřily svou výměnu zboží pokud možno opět do zemí s plánovaným hospodářstvím.To se také skutečně děje, jak o tom svědčí řada dlouhodobých obchodních smluv a dohody o hospodářské spolupráci, uzavírané mezi státy lidové demokracie.

Hospodářská struktura zemí s plánovaným hospodářstvím svědčí o jejich komplementárnosti. To je podkladem pro bohaté rozvinutí vzájemné hospodářské spolupráce. Československo, jako země v této oblasti průmyslově nejvyvinutější, zůstává exportérem průmyslových výrobků, zejména strojírenských, ale též některých druhů spotřebního zboží, zejména textilu, gumárenských a kožedělných výrobků. Industrialisací zemědělských států klesá podíl na vývozu spotřebních statků, zvýší se však export investičních statků. Tímto směrem je zaměřena také přestavba naší průmyslové kapacity. V dovozu do Československa převládají zemědělské výrobky a suroviny. Polsko je dodavatelem uhlí, zinku, ale i některých hotových průmyslových výrobků, zejména textilních, hutních i strojírenských. Rovněž tak i Maďarsko. Hlavním druhem vývozu v Bulharsku je tabák, v Jugoslávii kovy, v Rumunsku oleje. Mohutný Sovětský svaz je při bohaté členitosti hospodářství a v jeho stále prudkém vzestupu velmi pružným dodavatelem i odběratelem a zůstává v této sféře politickou i hospodářskou záštitou a oporou lidově demokratických států, jak o tom svědčí řada dlouhodobých hospodářských smluv.

Vytvoření Rady vzájemné hospodářské pomoci je výrazem této spolupráce založené na demokratických zásadách vzájemného respektování suverenity každého zúčastněného státu a úplné rovnoprávnosti stran. Rada v zájemné hospodářské pomoci bude činit usnesení jen za souhlasu interesovaných zemí. Obrovské úspěchy SSSR a lidově demokratických států v hospodářské výstavbě a uskutečnění širší hospodářské spolupráce se Sovětským svazem a zeměmi lidové demokracie ještě více posílí tábor míru, tábor skutečné demokracie a socialismu.

Podívejme se nyní, jak daleko postoupily v obnově a rozvoji svého hospodářství státy západoevropské, Spojené státy americké a ostatní kapitalistické státy. Je třeba si především uvědomiti, že tyto státy neutrpěly takové válečné škody jako země lidové demokracie a Sovětský svaz. Přesto po 4 letech od druhé světové války jsou země západní Evropy od obnovy svého hospodářství ještě beznadějně vzdáleny, neboť podle nedávno připravených tak zvaných plánů evropské hospodářské obnovy chtějí dospěti k částečné obnově evropských zemí teprve v roce 1952. A je příznačné, že již nyní ve dnech uveřejnění jejích hospodářských programů jejich význační odborníci vyslovují odůvodněné a oprávněné pochyby o tom, že v r. 1952 skutečně dospějí k tomu, aby z postavení prosebníka, jemuž lze dáti libovolnou almužnu, se stali aspoň obchodními partnery. Je jim totiž, aspoň některým, jasné že hospodářská krise, která jim brání v úsilí obnovit výrobní produkcí, není přechodným zjevem způsobeným válkou, nýbrž je to vleklá a v podstatě nikdy nepřekonaná krise kapitalistického hospodářství, která byla a je příčinou válek a nikoliv jejím důsledkem a která byla oběma válkami jenom ještě prohloubena. Krise kapitalistického hospodářství, založeného na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a volné souhře sil, se velmi těžce projevuje také v této epoše státního kapitalismu, v němž nevelká hrstka kapitalistických monopolů srůstá se státní mocí a jejím prostřednictvím zasahuje do národního hospodářství země nikoliv v zájmu a ve prospěch širokých vrstev národa, nýbrž v zájmu vyšších zisků vládnoucí třídy kapitalistických monopolů a jejich služebníků. To přesvědčivě dokazuje skutečnost, že na př. za války ve Spojených státech 78% všech kapitálových investic ve výrobě bylo poskytnuto státem, že tedy monopoly své kapitály do výroby nevkládaly. Tyto tendence se projevují docela zřetelně i po válce. Tím jsou však na hlavu poraženy všechny obecně známé pravdy liberalistických národohospodářů, o něž se dosud opírá t. zv. spravedlivý kapitalistický řád, že totiž kapitalista poskytuje kapitál a dělník práci a podle svých vkladů se podílejí na hospodářských výsledcích. Jak spravedlivé tyto podíly jsou, je zřejmé z toho, že monopoly přesto, že vkládají do výroby pouze malou část potřebného kapitálu, sebraly jenom v r. 1948 21 miliard dolarů proti 18 miliardám v r. 1947.

Naproti tomu 40% amerických rodin vydělává méně, než je existenční minimum, a president Truman řekl ve svém poselství kongresu, že přes 8 milionů amerických rodin žije v neslýchaných bytových poměrech, desítky milionů Američanů jsou zbaveny lékařské pomoci, jedna třetina amerického pracujícího lidu nemá vůbec sociální pojištění a miliony amerických dětí se učí ve zdravotně závadných školních budovách.

Nedávno při projednávání našeho státního rozpočtu měli jsme možnost srovnati položky, které rozpočet Spojených států vynakládá na kulturní a sociální péči a kolik jde ve Spojených státech na zbrojení doma i v cizině. Více než polovina výdajů státního rozpočtu jest určena pro národní obranu a na pomoc cizině, více méně k výzbroji, a pouze 6% jde na sociální péči.

Je tedy zřejmé, že potřebný kapitál, kterým jsou financovány zbrojní monopoly, odčerpává se z prostředků, které by měly sloužiti k povznesení lidu, k zvýšení jeho životní úrovně a k upevnění jeho zdraví. Avšak přes tyto injekce lze pozorovat v americké průmyslové výrobě pokles vyrůstají příznaky hospodářské deprese. Počet nezaměstnaných vzrůstá. Funkcionáři odborových organisací odhadují, že na jaře 1949 bude ve Spojených státech 31/2 mil. nezaměstnaných. V New Yorku jest již nyní 289.000 lidí bez práce. Klesá odbyt průmyslových i zemědělských výrobků, poněvadž pro většinu pracujících jsou příliš drahé, aby si je mohli koupit. Tím více však se projevuje rozpínavost amerického monopolního kapitálu, který se zajišťuje v Evropě i v koloniích. Vzrůst válečné výroby ve Spojených státech vyvolal tak důležité následky, že export Spojených států je v dnešní době hlavně exportem válečného materiálu a zboží, které je méněcenné a v Americe neprodejné.

Proto pomoc, kterou Spojené státy Evropě poskytují, sleduje především ten cíl, aby výrobnost v evropských zemích byla obnovena jenom v takovém rozsahu, aby evropské i zámořské státy se staly trvalým odbytištěm amerických monopolů a zajistily jejich stále stoupající zisky.

Nelze se proto divit, že ústředním cílem programu evropské obnovy 19 států Marshallova plánu není zvýšení životní úrovně obyvatelstva, není výstavba národního hospodářství a rozvoj vlastních hospodářských zdrojů. Jediným účelem těchto plánů je podle jejich vlastních slov zalepit dolarové díry. Jsou to smutné výsledky plánu, jemuž obětovaly západoevropské země svoji hospodářskou i politickou nezávislost. 19 národů Marshallova plánu mluví stále o hospodářské spolupráci, ale každá země se snaží zlepšiti své hospodářské postavení na úkor souseda, každá z nich žádá úvěry, jejichž cílem je rozdrtiti konkurenty. Rozpory v plánech jednotlivých národů jsou příliš veliké, aby je bylo možno zpracovati ve společný program.

To jediné je nesporné, že všechny tyto plány vykazují ke konci r. 1952 pravděpodobný schodek Evropy ve výši 2-3 miliard dolarů, a to většinou jako schodek obchodů s dolarovou oblastí. Přes to, že v Marshallových zemích má podle programu stoupnout výroba v některých základních odvětvích, jako v uhlí, ve výrobě železa a oceli, ve výrobě barevných kovů, v těžbě dřeva atd. o 10-50%, má se zvýšiti spotřeba kromě několika výjimečných případů jen velmi málo.

Výslovně se konstatuje, že spotřební úroveň obyvatelstva v Marshallových zemích zůstane podstatně nižší než před válkou. Průměrná spotřeba masa se prakticky nezvýší, ale zůstane na úrovni jen 35% předválečného stavu. Spotřeba tuků zůstane v průměru o 20% nižší než před válkou a spotřeba textilií se prakticky také nezvýší. Naproti tomu má stoupnout spotřeba tabáku, neboť jak známo, naléhala americká administrace hospodářské pomoci pro Evropu na zvýšení dovozních položek tabáku. Pokud jde o pracovní síly, zjišťuje se v programu obnovy Marshallových zemí, že není nedostatek pracovních sil, a připouští se, že nezaměstnanost v Itálii, Belgii, Holandsku a Bizonii má vliv na zpomalení hospodářské obnovy.

Je tedy zřejmé, že hodnota zvýšené výroby v západoevropských zemích Marshallova plánu je pohlcována ze své větší části nenasytnými kapitalistickými zbrojními monopoly.

Přitom je jasné, že programy evropské hospodářské obnovy nelze srovnávat s hospodářskými plány lidově demokratických států nebo Sovětského svazu. Jde o pouhé prognosy, které jsou závislé na splnění četných předpokladů a podmínek. Tak na př. anglický odborný tisk píše o britském programu hospodářské obnovy v rámci Marshallovy čtyřletky takto: "Další nouzový stav požadovaný od britského lidu, jakož i předpoklad, že všeobecná západoevropská obnova bude postupovat zrychleným tempem, byly snad americkým přáním a odpovědnost nemůže být proto svalována na ministra Crippse. Nemělo by smyslu přijít s požadavky, o nichž je předem známo, že nebudou podporovány správci americké pomoci. Za těchto okolností byli britští plánovatelé zřejmě nuceni počítat s optimistickými předpoklady, neboť jinak rozhodně nemohli vypracovat plán, který by vyvolával dojem, že v r. 1953 budeme stát na vlastních nohou."

Zdá se však, že ani tyto učesané požadavky nenalézají milosti v očích amerických chlebodárců. Podle zprávy Times z 10. února t. r. prohlásil senátor George, předseda finančního výboru, panu Harrimanovi, že se zasadí o snížení celkové částky Marshallova plánu pro příští rok. Řekl doslova: "Nemůžeme se sami zničiti tím, že podnikneme něco nad svoje možnosti."

Také francouzská vláda postoupila Organisaci pro evropskou hospodářskou spolupráci svůj dlouhodobý program. Rovněž tento program je závislý na řadě podmínek, o jejichž uskutečnění může být mnoho pochyb.

Jsou mezi nimi: zásobování koksem z ruské oblasti podle existujících úmluv, uvolnění mezinárodního napětí, podpora odevšad, hlavně od Spojených států, a hlavní podmínka - ochota francouzského lidu přestat se svářit a uložit si nutnou disciplinu. Zatím francouzské hospodářství a francouzský lid přináší povinné oběti americkým monopolům a francouzské finanční oligarchii.

V roce 1948 byl frank dvakrát devalvován pod záminkou zvýšení vývozu a Američané nakupují ve Francii více tovarů za méně dolarů a Francie platí více za americké zboží. Přitom je vývoz téměř o 15% menší. oběh bankovek přes umělé snižování činí přes 900 miliard franků, což jest 10krát více než v r. 1937. Deficit státního rozpočtu na r. 1949 se odhaduje při nejmenším na 300 miliard franků. Životní úroveň francouzského lidu se neustále zhoršuje. Velkoobchodní index cen byl koncem r. 1948 18krát vyšší než v r. 1938 a reálná mzda se v porovnání s předválečným stavem snížila dvojnásobně. Za to vyrostly zisky a výdělky kapitalistů v r. 1947 na 40% národního důchodu proti 20% v r. 1938.