Paní a pánové, s rozvíjejícím se krajským zřízením naskýtají se nám tu i po této stránce nebývalé kulturní možnosti, jichž je nutno co nejvhodněji a nejúčelněji využít. Tento skromný podnět jsem si nechal na závěr. V oblasti naší národní kultury je třeba uskutečnit nejširší decentralisaci. Krajským zřízením dostalo se nám snažšího přístupu k venkovu a vůbec k pracujícímu lidu, při čemž však nové krajové celky jsou natolik schopné a silné, že se naprosto není třeba obávat paběrkaření a zužování rozměrů kulturní práce. Je nemyslitelné, aby se vytvářela jen centrální kulturní střediska a opomíjely se kraje. Zákon sám mluví pro krajová komunální nakladatelství všude tam, kde jsou pro to předpoklady. Přimlouvám se vřele za tato krajová komunální nakladatelství, která by se stala krajskými středisky a plnila vedle poslání celostátního především poslání krajové a regionální, t. j. soustředila na sebe veškeré tvůrčí mladé síly a nové mladé autory a kulturní pracovníky. Podle dosavadních zkušeností víme, že velké podniky věnovaly málo pozornosti hledání nových budoucích spisovatelů a umělců. Zde je pravé poslání krajových nakladatelství.

Je třeba rovněž uvážit, aby díla národních klasiků, tkvících v tom kterém kraji, byla svěřena k vydávání budoucím komunálním krajovým nakladatelstvím. Z minulosti víme, co pro národní kulturu vykonala malá venkovská nakladatelství. Vzpomeňme tu jen záslužné činnosti Dobrého díla ve Staré Říši, nakladatelství Obzinova, Müllerova a Šnajdrova. Tato nakladatelství vychovala pozdější slavné autory, jichž se potom chopila velká nakladatelství pražská. Po stránce grafické byly české knihy oceňovány jako nejlepší na světě. A byli to venkovští Floriánové, Obzinové, Krylové, Scottiové a Müllerové, kteří učili tiskaře, jak vypravit krásnou knihu.

Podíváme-li se po Slovensku, tam si dovedli poradit. Kromě nakladatelství v Bratislavě jsou nakladatelské podniky roztroušeny po všech známých kulturních střediscích. Tyto podniky mají svou tradici, plní zdárně své kulturní poslání jak celostátní, tak krajové. Jen se podívejme na Matici slovenskou, která po desítiletí vydává nejlepší slovenská díla v Turčanském Sv. Martině, je to Učitelské nakladatelství v Banské Bystrici a v ostatních střediscích, Prešově, Žilině a Liptovském Sv. Mikuláši.

V důvodové zprávě k návrhu zákona se uvádí, že zákon nevznese zvláštní požadavky na státní pokladnu. Je tedy opravdu třeba, aby při sestavování edičního programu bylo pamatováno na to, aby krajové komunální podniky směly vydávat své klasiky, čímž se budou moci intensivněji věnovat práci průkopnické, výchovné i propagační. Nezapomínejme, že s otázkou krajových komunálních nakladatelství souvisí i další život venkovských tiskáren, z jejichž dílen vyšla už mnohá díla mistrovská. Je tedy i v hospodářském zájmu našich nově zřízených krajů, aby tato krajová nakladatelství byla zřízena a stala se kulturními středisky zdravého a socialistického regionalismu. Bude tu příležitost k dělbě práce, která nenaruší celek, ale naopak jej vyhraní a zpevní.

Ne pouze Praha, ne její centralismus, ale lid, lid v továrnách, dílnách a na polích budiž základním kamenem k vytváření kulturních hodnot, kultury naší české a slovenské knihy. Bude nutno pracujícímu lidu vykládat o knize, učit jej knihy si vážit a uměti ji číst. Věříme, že nová úprava vydavatelských poměrů odstraní s likvidací soukromokapitalistického podnikání všechny tyto stíny a nedostatky, a dobré podněty znásobí.

Vítáme proto tento další pokrokový zákon v naší kulturní pětiletce a budeme jednomyslně pro něj hlasovat a jeho provádění podporovat.

Místopředseda David: Slovo má pan posl. dr. Trávníček.

Posl. dr. Trávníček: Vážené Národní shromáždění!

Dovolte mi několik poznámek k navrhovanému zákonu, poznámek, týkajících se vědního oboru a s ním souvisícího oboru učebnicového. Svoboda nakladatelské činnosti v buržoasním a kapitalistickém státě byla a je součástí svobody všeho podnikání; měla proto ráz plně obchodní, výdělečný a směřovala k nabývání soukromých bezpracných zisků. Kniha byla a je v kapitalistickém řádě předmětem obchodní spekulace, obchodního čachru. Kniha, která je účinným nástrojem národní kultury, prostředkem výchovy a osvěty, významným činitelem ve státním a národním budování, byla a je postavena v kapitalistickém řádě na roveň všem rukodělným a strojovým výrobkům. Svoboda knižního podnikání za kapitalistického řádu, pokrytecky zdůrazňovaná lidskou touhou po všeobecné volnosti, vedla v oboru vědním a učebnicovém k neblahému zmatku, který nebezpečně ohrožoval nejen zdárný vývoj vědeckého a učebnicového písemnictví, nýbrž i vědecký vývoj sám.

Vědecká kniha má zcela přirozeně poměrně omezený okruh čtenářů, spotřebitelů a je tedy pro nakladatele v kapitalistickém řádě výrobkem velmi málo výnosným. To pak znamená pro vědecké pracovníky značné omezení možností uveřejňovat výsledky svého zkoumání. Pro národ a pro stát znamená to ochuzení o nové vědecké poznatky, které mohou mít značný význam pro další kulturní vývoj.

Na druhé straně pak čistě obchodní základ nakladatelské činnosti vede v oboru vědním a učebnicovém k tomu, že nakladatelé, chtíce uspokojiti hlad po poznání, vydávají knihy méně hodnotné nebo i bezcenné. Jejich autoři jsou si vědomí malé hodnoty svých děl, dovedou pracovat rychle, spokojují se proto s nejmenším honorářem a vytvářejí tak pro nakladatelské počtáře předpoklady jejich obchodní činnosti. Toto změlčení, zpovrchnění vědecké a učebnicové činnosti, vědeckého a učebnicového písemnictví bylo za druhé světové války v některých oborech tak značné, že jako přebujely plevel nebezpečně dusilo opravdovou vědeckou a učebnicovou činnost.

Navrhovaný zákon odstraňuje všechny nedostatky, neblahodárné a nebezpečné důsledky předválečného stavu s uvědomělou důsledností a přiděluje a umožňuje vědecké a učebnicové knize a knize vůbec to důstojné, ale také důsažné postavení, které má v socialistické společnosti proto, že je tato společnost řízena vědecky, vědeckým poznáním.

Navrhovaný zákon otvírá schopným a poctivým pracovníkům ve vědeckém a učebnicovém oboru dokořán dveře ke skutečné tvůrčí svobodě, k radostné práci ve prospěch a k blahu celku, národa a státu, uvědoměle a sebevědomě jdoucího po cestě socialismu. Vřelé díky za tento zákon. (Potlesk.)

Místopředseda David: Slovo má posl. Podborský.

Posl. Podborský: Paní a pánové!

Roku 1881 stálo před rakouským soudním tribunálem 31 českých dělníků jako obžalovaní, že porušili platný řád rakousko-uherské monarchie, že žádali svobodu a právo pracujícího lidu, právo na vzdělání, svobodu tisku a sebeurčení českého národa. Jako první byl mezi obžalovanými krejčovský dělník Ladislav Zápotocký - otec našeho předsedy vlády Ant. Zápotockého - který byl odsouzen na 18 měsíců těžkého žaláře. Tito vyznavači socialistické pravdy a spravedlnosti bojovali za svobodu tisku, za mateřskou řeč a za svobodu českého národa. Ukázali cestu, jak se bránit proti útlaku sociálnímu a národnímu, jak bojovat, aby čs. národ nabyl svobody, aby byla odčiněna Bílá hora a Lipany, r. 1848 a všechna ta utrpení a ponížení českého národa; ukázali, jak bojovat, aby čs. lid svrhl kapitalistická pouta a osvobodil se. Oni to byli, kteří rozpoutali velký zápas za svobodu, který se přenášel s generace na generaci, kdy jsme se po dlouhém boji osvobodili z pout rakouské monarchie a začali budovat naši první republiku.

Tehdy, o vánočních svátcích r. 1881, když ti první bojovníci za velkou pravdu a spravedlnost stáli před rakouskou justicí, vydali naši čeští spisovatelé prohlášení k českému národu na obranu české knihy a ve prospěch českého učení a čtení. Byl to mohutný hlas pevné víry a odhodlání. Naši čeští spisovatelé, vidouce to velké revoluční probuzení čs. pracujícího lidu, připomínají v něm národu, že v zápase o zachování a utužení naší české národnosti je pěstování a podpora našeho písemnictví pákou nejmocnější. V dobách našeho národního života jedině kniha nám zůstala přítelkyní, vždy věrná, udržujíc paměť na minulost, povzbuzujíc k nadějím a sílíc nás. Doba beznaděje minula. Český národ, přetrvav nepřízeň věků, stojí tu opět ve své mužné, bujaré síle dychtiv práce na poli pravé osvěty a pokroků. Národ, který již tolik svízelů vítězně překonal a tak statečně si vede ve své duševní práci, dobude si místa, jež mu přísluší.

Tato výzva našich spisovatelů, toto volání Jana Nerudy, Aloise Jiráska, Třebízského, Jakuba Srbesa, Holečka, Sládka, Miroslava Tyrše, Jaroslava Vrchlického a jiných našlo ohlas mezi pracujícím lidem. Těch 31 dělníků, kteří stálí před soudním tribunálem rakouským, a celá dělnická třída šli do boje za tuto pravdu a všichni nesli statečně pochodeň osvícení českého ducha a myšlení. To už nebyl národ pokořený a ponížený; to byl národ bojující za svou svébytnost, za svobodu, národ hrdý, statečný, který vedla dělnická třída, jež čerpala sílu z nového světového názoru, z učení marxistického.

Tehdy se žilo těžce a těžký byl boj. Český národ neměl na růžích ustláno. I naší české knize, našemu písemnictví a spisovatelům se těžce žilo. Bída, nedostatek, persekuce, žalářování - to byl náš úděl. Nebylo svobody. Jen ten měl svobodu, kdo psal ve jménu těch, kteří u nás vládli na úkor pracujícího lidu, na úkor širokých vrstev národa. Byla to cizí i domácí šlechta, cizí i domácí buržoasie. Lid trpěl, ale bojoval. Vzpomeňme údobí první republiky, kdy u nás čs. pracující lid pod vlivem Velké říjnové revoluce v Rusku rozbil rakouskou monarchii a po 300 letech otroctví proklamoval 14. října 1918 proti vůli západních mocností a proti české i německé buržoasii svobodu českému národu, Československou republiku.

Dělnická třída však byla za krátkou dobu znovu zrazena českou buržoasií a proradnými vůdci dělnického hnutí. Rok 1920 byl osudovou křižovatkou naší republiky. Místo abychom se ubírali cestou uskutečnění socialistických zásad, nastoupili jsme cestu kapitalistického řádu. Smutná historie se opakuje. Tisíce dělníků stojí před soudními tribunály, tak jako ti první bojovníci z r. 1881. Ve jménu zákona! Ne ve jménu republiky Československé, ale ve jménu Preissů, Hodžů, Kramářů, Beranů, Stříbrných, Zenklů, Henleinů byli příslušníci dělnické třídy, členové komunistické strany, odsouzeni do žalářů. Mezi nimi syn Ladislava Zápotockého, Ant. Zápotocký, nynější předseda naší vlády.

I naši strážci svobody umění a našeho písemnictví nastoupili cestu persekuce. A přece tito lidé nechtěli nic jiného než právo svobody pracujícímu lidu. Česká buržoasie společně s německou dusila velikou socialistickou pravdu svobody ducha a myšlení. (Hluk. - Místopředseda David zvoní.) Dělnická třída, náš rolník, naše inteligence žili pod velikým sociálním a kulturním útiskem, a přece to nebyl národ pokořený a ponížený. Byl to jen dočasně zotročený národ, byl to národ bojující, statečný, hrdý, zocelený tvrdým bojem, v jehož čele stála naše slavná komunistická strana pod vedením soudruha Klementa Gottwalda, která čerpala sílu z učení a zásad marx-leninistických. Velké budování socialistického řádu v Sovětském svazu bylo i našemu pracujícímu lidu jasným světlem do velikého zápasu za svobodu. Veliké volání našich národních myslitelů, Jana Nerudy, Al. Jiráska, Vrchlického a jiných z minulosti znovu se rozeznívá: svoboda ducha a myšlení, svoboda lidu, svoboda českého národa! Vidíme F. X. Šaldu, K. Tomana, Pražáka, Ivana Olbrachta, S. K. Neumanna, Malířovou, Majerovou, Pujmanovou, Ant. Sovu, jak jdou s pracující třídou, a nová generace básníků a spisovatelů, Josef Hora, Jindřich Hořejší, Wolker, Nezval, Halas, Laco Novomeský, Smrek, Poničan, jak jde s dělnickou třídou, s pracujícím lidem pod praporem slavné komunistické strany, která stojí v čele národa a vede tvrdý boj za jeho existenci a svobodu.

Mnichov, strašná zrada na čs. národě, připravil českému lidu nové utrpení a otroctví. Pracující lid pod vedením komunistické strany jde do revolučního vývoje. Stojí to mnoho životů a mnoho krve. Národ odsouzený fašismem k smrti neumírá, ale žije, i když nejlepší synové a dcery našeho národa umírají v káznicích, koncentračních táborech a na popravištích. Národ jde kupředu a bojuje. Naši čeští spisovatelé a pokrokoví pracovníci se řadí do této veliké fronty za svobodu československého národa. Slyšíme žhavé vyznání a výzvu, slyšíme volání Vladislava Vančury, Bedřicha Václavka, Julia Fučíka, Halase a jiných: "My spisovatelé se přihlašujeme k hnutí, jež usiluje o svržení fašismu a nastolení vlády, která by vyšla ze svobodné volby lidu. Jsme ochotni se zasadit dnes i kdykoli v budoucnosti jak proti těm, kdož se zbaběle smiřují s nacismem, tak proti jiným, kteří by chtěli pro zájmy osobní nebo skupinové tříštit jednotu národa v boji za svobodu.

V bodu 6 tohoto provolání se pak praví: "Veřejná správa uměleckých záležitostí budiž vzata z rukou byrokracie a svěřena samosprávným institucím umělců samých, jak v jednotlivých oborech umění, tak i v nadřízených instancích až po místa nejvyšší."

V r. 1945 jsme dosáhli znovu svobody. Veliký dík patří především Rudé armádě, která na hlavu porazila našeho úhlavního nepřítele - německý fašismus. Nastoupili jsme novou cestu, lidově demokratickou. I tato cesta byla narušována naší buržoasií. Víte, že náš slavný únor 1948 definitivně rozhodl ve prospěch pracující třídy a že ti, kteří usilovali o politický zvrat u nás, aby nastoupili cestu kapitalistického řádu, na který má dělnická třída hořké vzpomínky, s nímž má trpké zkušenosti a který nese nesmazatelnou vinu na tom, že český národ byl zotročen - byli definitivně a navždy odstraněni. Víte, že dělnická třída, pracující lid, pod vedením slavné komunistické strany Československa nejenom porazil nepřátele, ale že jsme pod jejím vedením nastoupili cestu k socialismu.

Naše nová květnová ústava - výsledek slavného února, v níž jsou shrnuty výsledky naší národní a demokratické revoluce - vyslovila zásadu ochrany kulturních statků státem. Stát se v ní slavnostně zavázal, že bude podporovat vědu a umění v zájmu rozvoje národní kultury, pokroku a obecného blahobytu. Stát také vzal již dříve rozhlas, film a divadlo a produkce hudební ze soukromých rukou a k prospěchu národní kultury je znárodnil. Avšak celá oblast neperiodického tisku zůstala až dosud mimo tento znárodňovací proces, a je třeba říci, že zůstala mimo tento proces k svému neprospěchu.

Viděli jsme, jak soukromokapitalistický živel zneužíval tohoto stavu z důvodů zištných a ideových. Reakce se záměrně chápala zejména překladové neperiodické literatury, aby šířila v řadách čtenářů svoji zhoubnou ideologii, skrytě či zjevně namířenou proti lidově demokratickému řádu. Bylo teprve výsledkem historického února 1948, že květnová ústava mohla formulovat požadavek, aby zákon stanovil, jak bude při zachování svobody vědy a umění a se zřetelem k ochraně hodnotných děl plánovitě řízeno vydáváni a rozšiřování neperiodických publikací, zejména knih, hudebnin a reprodukcí výtvarných děl.

Národnímu shromáždění je tedy v duchu ústavy předložen tento vládní návrh zákona, jehož smyslem je plánovitě řízené vydávání a rozšiřování knih. Budeme vydávat a rozšiřovat knihy lépe než dosud, poněvadž z vydavatelské činnosti bude vyloučen živel soukromokapitalistický a poněvadž všechna vydavatelská činnost bude zaměřena ke skutečným kulturním potřebám národního kolektivu v duchu socialistickém.

Oba tyto požadavky lze uskutečnit. První z nich, totiž vyloučení soukromokapitalistického živlu z vydavatelské činnosti, lze uskutečnit tím, bude-li oprávnění k vydávání neperiodických publikací udělovat ministerstvo informací a osvěty a bude-li je udělovat státním orgánům, politickým stranám Národní fronty, Revolučnímu odborovému hnutí, celonárodním organisacím a vrcholným organisacím kulturním. Druhým požadavkem je zaměření vydavatelské činnosti ke skutečným kulturním potřebám národního kolektivu; a tohoto dokonalejšího způsobu lze dosáhnout, budou-li všechny vydavatelské zájmy zharmonisovány se skutečnými zájmy národa a státu.

Lidová demokracie usiluje o vytvoření nového člověka, který ztotožňuje své vlastní zájmy se zájmy celku a který je si vědom toho, že jeho svoboda duchovní, hospodářská i politická je podmíněna kolektivním chápáním všech úkolů v družnosti a socialistickém pojetí života. Je velkým a čestným úkolem našeho písemnictví, vědy a umění, aby zobrazovaly tento přerod člověka, a je třeba knižní produkci k tomuto čestnému a velikému cíli zaměřit.

Jiným velkým úkolem vydavatelské činnosti je úsilí a boj o mír. Je to úsilí tím krásnější a odpovědnější, čím více k nám doléhá volání západních imperialistů, zachvácených šíleným amokem války a nenávisti k svobodnému člověku. Ano, mír! Pro všechny a pro každého! Vidíme v popředí boje o zabezpečení míru lidově demokratické státy v čele se Sovětským svazem. Slyšíme to žhavé vyznání vedoucího francouzského pracujícího lidu Thoreze, mocný a hrdý hlas odhodlání bojovat za mír všemi prostředky. Mír a svobodu! - tak volá vůdce italského pracujícího lidu, posl. Palmiro Togliatti. Ženy v Americe, v Anglii, ve Francii, na celém západě společně s muži volají "Mír!" a řadí se k velké frontě lidově demokratických států.

Je třeba volat k pořádku a povinnosti všechny zástupce lidu, poslance, členy francouzského parlamentu, sněmovny anglické, italské, všechny tam na západě, k pořádku a povinnosti za mír. Lidstvo má právo, jak to řekl velký myslitel Romain Rolland: "Národové západu, vy, kteří jste po dlouhé věky byli avantgardou lidstva, kdy konečně zaujmete vhodné místo mezi staviteli nového světa? Naše hlasy odpovědí hlasům znějícím z Ruska a celý Západ bude ozvěnou východu."

Mír a socialismus! A neumlčíte tu jeho velikou pravdu, vy tam na Západě, neumlčíte ten jeho hlas! My mu dáme znět v naší zemi, v naší republice, protože u nás je svoboda. Je třeba ukázat, jak mocné jsou sociální síly, které usilují o mír a které nemají v úmyslu poslouchat propagátory nové světové války. Proto je naší povinností - a my tu povinnost také splníme - bojovat všemi prostředky. Je tedy nanejvýš potřebné, abychom mohli rozšiřovat knihy v tomto duchu.