Při té příležitosti nebude jistě na škodu věci samé, když se jen letmo podíváme na vývoj dovolených vůbec, abychom ve srovnání se skutečností platnou třeba jen před 5 lety poznali, jak nesmírně se změnilo postavení pracujícího lidu u nás v republice. Od samého počátku dělnického hnutí vede dělnická třída úporný boj na obranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Přes nelidské vykořisťování v dobách vznikajícího a rozvíjejícího se kapitalismu, přes roztříštěnost a nejednotnost plynoucí z rozmanitosti výrobních vztahů, přes spletitost měšťácké právní soustavy a i přes slabost a nezkušenost dělnické třídy dostavují se výsledky, byť hubené a naprosto nedostačující, ve formě sociálního a pracovního zákonodárství, rozličných tarifních smluv, instituce pracovních soudů, sociálního pojištění a posléze i úpravy dovolených pro různá pracovní odvětví. Byl to úporný boj o přeměnu individuálního námezdního poměru, který byl nutně předmětem nejhoršího vykořisťovaní pracujícího člověka, v kolektivní pracovní smlouvy.

Pokud se týče dovolených, byly poskytovány právě na základě kolektivních smluv. Vezmeme-li za základ první světovou válku, lze říci, že první zákonná úprava dovolené byla učiněna pro havíře, a to zákonem č. 262 z 1. července 1921, kterým se zavádí placená dovolená pro dělníky při dolování na vyhrazené nerosty. Ostatní odvětví pracujících neměla zákonné normy pro placenou dovolenou kromě státních zaměstnanců a některých výjimek z řad úředníků v soukromém sektoru. Pro posouzení věcí stačí uvést, že podle uvedeného zákona měli horníci nárok na placenou dovolenou od 5 do 12 dnů podle služební doby. Na některé z ostatních kategorií zaměstnanců se pak dostalo až v r. 1925 zákonem č. 57 ze dne 3. dubna 1925. Tímto zákonem se upravovala dovolená v délce od 6 do 8 dnů. Tento zákon se nevztahoval jen na sezónní dělníky a dělníky za denní mzdu. Učňům pak přiřkl čekací dobu půl roku a dovolenou 8 dní. Třeba podotknout, že tyto zákony byly citelně oslabeny některými paragrafy, které dávaly zaměstnavateli možnost, aby jednoduše tím, že propustil zaměstnance z práce před dovolenou, mu vzal možnost dostat placenou dovolenou. Byli jsme svědky toho, že dělníci místo dovolené byli z práce propuštěni anebo nuceni pracovat bez dovolené, chtěli-li vůbec své rodiny uživit.

Tak tedy vypadaly dovolené podle zákonů v prvé republice. Jinak byly dovolené jen podle kolektivních smluv. Ovšem nutno říci, že třeba ještě v roce 1925 nemělo asi 30 % zaměstnanců v podnicích žádné dovolené; ve většině průmyslových podniků byla ustanovením kolektivních smluv dovolená 3, 4, 5 až 7 dní, šťastnější pak měli 8-10 dní a jen horníci maximálně 12 dní. Na př. v dřevoprůmyslu byla dovolená třídenní, v textilním průmyslu 4denní, v kovoprůmyslu asi 6 dní a v oděvním průmyslu 3-7 dní.

Poměrně značnou dovolenou poskytoval zákon čís. 154 ze dne 11. července 1934, t. zv. zákon o soukromých zaměstnancích. Ten se však týkal většinou vyšších zaměstnanců v soukromých službách a bylo to vlastně hospodářsky neodůvodněné preferování soukromých zaměstnanců. Čekací doba byla pouze 6 měsíců pracovního poměru proti jednomu roku nepřetržitého zaměstnání v oboru dříve vzpomenutých zákonů. Dovolená činila podle tohoto zákona 14-28 dní. V praxi se pak projevil zákon tak, že na příklad obchodní cestující, zaměstnaný u firmy 6 měsíců, dostal 14 dní dovolené, ale horník nebo jiný dělník za 11 měsíců práce nedostal nic. Nebo úředník spořitelny po 6 letech služby měl nárok na 21 dní dovolené a horník za touž dobu dostal pouze 7 dní.

Za okupace ponechána úprava dovolených celkem ve stejné míře jako za první republiky, a vládní nařízení ze dne 18. prosince 1941, čís. 31 Sb. z r. 1942 o placené dovolené pro zaměstnance upravuje čekací dobu pro vznik nároku na dovolenou na 6 měsíců a u horníků zvyšuje první stupnice z 5 dní na 6. Pro učně stanovena čekací doba na 3 měsíce a dovolená byla učňům odstupňována do 16 let na 15 dní a od 16 do 18 let na 12 dní. Vládní nařízení z 18. prosince 1941, čís. 34 Sb. z r. 1942 řeší dovolenou pro stavební zaměstnance a sezónní dělníky.

Takový by byl asi stručný nástin nároků pracujících na dovolenou. Teprve po revoluci 1945 s příchodem pracujícího lidu k rozhodování nastává regulace placených dovolených. Řešil ji především zákon čís. 82 Sb. z r. 1947, jímž se řídila výše a nárok na placenou dovolenou v letech 1947 a 1948. Nyní projednávaný návrh spočívá v celku na týchž zásadách, jako zákon č. 82 z r. 1947. Dvouletá praxe ukázala, že výměra, t. j. délka dovolené, zavedená podle zákona čís. 82 z roku 1947, je pro náš průmysl a hospodářství celkem únosná, i když průměr našich dovolených ve výši 3 a půl týdne je vysoko nad průměrem ostatních zemí.

Proti tomu s hlediska hospodářského zájmu je nutno skoncovat s benevolentním výkladem a zásadou pro vznik nároku na dovolenou. Ukázalo se totiž, že podmínky pro vznik nároku byly stanoveny příliš mírně. Ukázalo se rovněž, že je nemožné, aby se vytvořil zákon, řešící dlouhodobou úpravu placených dovolených, protože žijeme v době, kdy v prudkém toku hospodářského života podřizujeme tato opatření hospodářskému plánování, a i dovolené se musí řídit podle toho, jak který zaměstnanec přispívá ke společnému blahu, jaký podíl má na uskutečňování podmínek pro zavedení socialismu v našem státě.

Proto v § 2 návrhu zákona zavádíme devítiměsíční čekací dobu a podmínku 75 dní konané práce s přihlédnutím k některým zvláštnostem, především vzhledem k mladým zaměstnancům, kterým se podle § 3 zkracuje čekací doba na 5 měsíců, jestliže vstoupili do pracovního poměru před dokončeným 26. rokem věku, když v roce 1949 úspěšně skončili návštěvu školy. Zvýšená čekací doba je plně odůvodněna nežádoucí fluktuací a absencí.

Výše dovolené zůstává v podstatě stejná se základem 14 dní, mladistvým do18 let a starším nad 50 let 3 neděle a mezi tímto věkem rovněž 3 neděle těm, kteří byli nepřetržitě v témž oboru déle než 5 roků, při čemž se přihlíží k zaměstnancům v pohraničí tak, že se jim tato doba krátí za stejných podmínek na 3 roky. Čtyři týdny dovolené dostanou zaměstnanci, kteří byli v témž podniku nebo oboru po 18. roce věku zaměstnáni více než 15 let. Dodatkový týden nad normální jednotnou výměru letošní dovolené bude poskytován zásadně pouze zaměstnancům v hornictví, kteří pracují pod zemí, jak o tom jedná § 4 návrhu zákona. § 7 pak omezuje a zužuje možnost nadužívání léčebné péče, vyjma případy péče k odvrácení nemocí z povolání. (Předsednictví převzal místopředseda Valo.)

Velmi nutné je, aby - pokud je to možné - všichni zaměstnanci dovolenou vybrali. Proto poskytování peněžité odměny za nevybranou dovolenou je zcela výjimečné, jak o tom mluví § 12. Navrhovaný zákon omezuje možnost, že se dovolená nesmí stát příležitostí ke zvýšení příjmu, ale je to dovolená na zotavení pro zvýšení dělnosti za účelem úspěšnějšího plnění úkolů pětiletého plánu.

Celkem možno říci, že návrh zákona, tak jak je předložen, řeší s ohledem na dobu na naše úsilí, s ohledem na náš cíl a na krátkou dobu, pro níž je určen - na rok 1949 - úprava placené dovolené poměrně dobře.

Paní a pánové, ústavně právní výbor projednal ve své schůzi dne 23. března t. r. o projednávaném návrhu zákona tisk 258 a doporučuje Národnímu shromáždění jeho přijetí ve znění zprávy výborové. (Potlesk.)

Podpredseda Valo: K slovu nie je nikto prihlásený, rozprava odpadá.

Sú nejaké návrhy opráv alebo zmien textových?

Zpravodaj posl. Tejchman: Ne.

Zpravodaj posl. Tauš: Nejsou.

Podpredseda Valo: Pristúpime k hlasovaniu.

Osnova má 4 časti, 23 paragrafov, nadpisy častí, nadpisy paragrafov, nadpis zákona a úvodnú formulu.

Pretože niet pozmeňovacích návrhov, dám o celej osnove hlasovať naraz podľa zprávy výborovej. (Námietky neboly.)

Námietok niet.

Kto teda súhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jej 4 časťami, 23 paragrafmi, nadpismi častí, nadpismi paragrafov, nadpisom zákona a úvodnou formulou v znení zprávy výborovej, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)

To je väčšina. Tým Národné shromaždenie prijalo túto osnovu zákona v znení zprávy výborovej.

Pristúpime k rokovaniu o treťom odseku poriadku, ktorým je

3. Zpráva výboru soc.-politického a zdravotníckeho a výboru ústavno-právneho k vládnemu návrhu zákona (tlač 257) o výkone verejnej správy v odbore organizácie a ochrany práce národnými výbormi (tlač 259).

Zpravodajcom za výbor soc.-politický a zdravotnícky je posl. Štička; dávam mu slovo.

Zpravodaj posl. Štička: Paní a pánové!

Sociálně-politický a zdravotnický výbor projednal ve své schůzi, konané 22. t. m., vládní návrh zákona o výkonu veřejné správy v oboru organisace a ochrany práce národními výbory, tisk 257. Návrh zákona v té formě, jak je předkládán sněmovně ke schválení, navazuje na zákon č. 280/48 Sb., o krajském zřízení, a to na jeho § 8, odst. 2, písm. b) a odst. 3, písm. b) , kde je řečeno, že krajské národní výbory budou se ujímati počínajíc 1. lednem 1949 postupně ostatních správních oborů, dosud do jejích kompetence nespadajících, a to podle zvláštních zákonů. Předpokládaná osnova je jedním z těchto zvláštních zákonů ve smyslu citovaného zákona o krajském zřízení, při čemž je nutno podotknouti, že platí nejenom pro krajské národní výbory, nýbrž také pro okresní národní výbory.

Návrh zákona představuje opět další krok kupředu v reorganisaci naší veřejné správy, a to zejména tím, že do lidové správy je pod bezprostřední kontrolu pracujícího lidu začleňován další obor výkonu naší veřejné správy a přibližován tak lidu samému.

Řešení navrhované touto osnovou zákona zdá se nám dnes již samozřejmé. Ovšem podíváme-li se poněkud zpátky - a nemusíme sahat přílíš daleko do své paměti - uvidíme, že byly doby, kdy i taková samozřejmá věc, jako je začlenění tohoto oboru výkonu veřejné správy pod kontrolu lidu, nebyla tak samozřejmou. V době před únorem 1948 bylo svedeno mnoho půtek o organisaci úřadů ochrany práce a i na tomto úseku projevovala naše reakce svůj odpor k lidově demokratickému zřízení a k rozšíření moci lidu. Tehdy pro odpor reakčních činitelů v některých složkách Národní fronty nedařilo se řešiti mnohé, co mělo svůj původ v Košickém programu, k čemu se všechny politické strany, tvořící tehdejší Národní frontu, dobrovolně zavázaly, avšak co nemínily - zcela záměrně, jak se později ukázalo - uskutečňovat.

Jedním z takových tehdejších rozporů byla otázka přičlenění úřadů ochrany práce k lidové správě, jejích začlenění do národních výborů a tím, jak jsem již uvedl, pod přímou kontrolu lidu. A zde opět vidíme onen historický význam vítězství pracujícího lidu v Československu v únoru loňského roku, kdy se nám podařilo nejenom upevniti dosažené výsledky květnové revoluce v r. 1945, ale též rozšířiti dosavadní a vytvořiti další předpoklady pro další cestu k socialismu.

Návrh zákona řeší v podstatě dvě hlavní otázky: jednak je to přenesení úkolů oboru organisace a ochrany práce, obstarávané dosud úřady ochrany práce, na národní výbory, jednak - a to je neméně důležité - skutečnost, že po prvé se vlastně taxativně vypočítává, co náleží do správního oboru organisace a ochrany práce, a vysvětluje se tak blíže a přesně obsah tohoto pojmu.

Podíváme-li se blíže na znění jednotlivých ustanovení předložené osnovy, vidíme, že okruh působnosti tohoto nového oboru veřejné správy se značně rozšiřuje. Nejde totiž jenom o přenesení úkolů dosavadních okresních úřadů ochrany práce na nově ustavené referáty práce a sociální péče, nýbrž také o některé další nové úkoly, jako na př. o dohled na zachovávání předpisů o závodní sociální službě zaměstnancům. Toto ustanovení zákona právě tak jako ochrana života a zdraví zaměstnanců při práci, čítajíc v to pracovní lékařství a dohled na zachování pracovních podmínek, budou však řešeny zvláštní osnovou zákona o organisaci bezpečnostní, zdravotní a sociální služby v závodech. Návrh zákona neřeší ještě správní úkoly z oboru organisace a ochrany práce, vykonávané dosud některými jinými úřady než úřady ochrany práce (na př. báňskými a pod.), jak by odpovídalo § 124, odst. 1 ústavy, podle níž mají národní výbory vykonávat veřejnou správu ve všech jejích oborech. Avšak řesení této otázky souvisí s jednáními, která se vedou o dalším trvání těchto úřadů.

Nyní se podívejme poněkud blíže na úkoly těchto nově zřízených referátů. Myslím, že dnes jsme všichni zajedno v tom, že nejdůležitějším, hlavním a přímo rozhodujícím úkolem pro nás, pro všechen pracující lid v republice, ja úspěsné plnění pětiletého plánu. Vytkli-li j sme si cíl i směr naší cesty, je třeba znát také prostředky, jakými se chceme k tomuto svému cíli dostat. Předseda naší vlády soudr. Zápotocký, když k nám hovořil s tohoto místa před projednáváním zákona o pětiletém plánu, řekl, že prostředkem k tomu, abychom splnili náš hospodářský plán rozvoje republiky Československé, je zvětšování produktivity práce. A je úkolem nejenom našich pracujících v závodech, nýbrž i všech ostatních, aby pečovali o to, aby se výrobnost práce skutečně zvyšovala. Jeden z úseků této naší domácí fronty, na níž musíme úspěšně sváděti boj o zajištění plnění výrobních úkolů, o zvyšování výrobnosti a snižování výrobních nákladů, bude právě činnost našich referátů práce a sociální péče.

§ 1 návrhu zákona uvádí jako hlavní a přední úkoly těchto referátů: správné rozmísťování pracujících, boj proti fluktuaci, sledování pracovní výkonnosti, dodržování pracovní kázně, starost o hospodárné využití pracovních sil - tedy vesměs všechno to, nač dnes soustřeďujeme svou hlavní pozornost při plnění pětiletého plánu.

Naše referáty práce a sociální péče se však budou starat také o odborný výcvik učňů, o odborné školení pracujících, kteří mění povolání, o ochranu života a zdraví zaměstnanců při práci, o podporu pracovních studií a práce úkolářů, o pěstování výzkumu a podporování zlepšovatelských akcí ve věcech organisace a ochrany práce, o podporování vynalézavosti a tvořivosti pracujících atd. I když jde při tomto vypočtu jen o ty hlavní z úkolů těchto referátů, vidíme na první pohled, že jde o skutečnou organisaci a ochranu práce.

Mám však za to, paní a pánové, že je naší povinností, abychom se podívali poněkud blíže také na to, jak budou muset naše nově zřizované referáty práce a soc. péče zajišťovat plnění těchto úkolů. Je sice pravda, že předkládané osnovy zákonů se zpravidla těmito otázkami nezabývají, neboť není to také jejich úkolem; ale domnívám se, že Národní shromáždění, jehož členové jsou zodpovědnými mluvčími lidu, pro nějž zákony tvoří, má také povinnost připomenout někdy hlavní předpoklady úspěšného plnění a provádění zákonů v praxi. Víme ze zkušeností, že sebelepší zákon se mnohdy nepochopením nebo byrokratickým výkladem úředního aparátu mine se zamýšleným účinkem a dosahuje účinku opačného. Myslím, že při příležitosti, kdy se ruší úřady ochrany práce - instituce, jež v minulosti, řekněme si upřímně, až do poslední doby nebyla nikterak ve zvláštní oblibě u našich pracujících - je na místě vytyčit několik hlavních předpokladů, jejichž uskutečnění pomůže zajistit úspěšné plnění úkolů nových referátů práce a soc. péče a dosáhnouti tak zamýšleného účinku navrhované osnovy zákona.

Jestliže dnes stojí před námi konkretní úkol provést úspěšně mobilisaci pracovních sil a dosíci přitom správného a užitečného jejich rozmístění, musíme vidět, že bez pomoci Revolučního odborového hnutí a bez těsné spolupráce s ním by tyto referáty svůj úkol velmi těžko zvládly. Proto bude třeba, aby byly v nejtěsnějším styku s našimi závody a v nich zase především s odborovou skupinou zaměstnanců. Jejich práce musí byt řádně plánována tak, jako je tomu ve všech jiných odvětvích veřejného hospodářského života, avšak plánována tak, že veškerá jejich činnost bude určována předem stanoveným plánem. Ale nejenom to. Nestačí plán vytyčit, nýbrž je nutno také soustavně kontrolovat a sledovat, zda a jak se plní. Kontrolu musejí provádět nejenom vedoucí úředníci a odpovědné orgány, nýbrž kontrola musí jít rovněž zdola, t. j. zejména ze závodů a jejich odborových organisací. Jenom tak zajistíme, že nebude na jedné straně odvětví, kde bychom měli přebytek pracovních sil, a na druhé straně odvětví, kde bychom nemohli rozvinout náležitě výrobu a plnit výrobní plány pro naprostý nedostatek pracovních sil.

Pracovní plán těchto referátů však musí být také v souladu s celkovým hospodářským plánem a musí byt jeho doplňující součástí. Nevím, do jaké míry je možno považovat za plnění plánu skutečnost, že dosavadní okresní úřady ochrany práce plnily vcelku při posuzování počtu začleněných pracovních sil své "plány" tak, jako na př. okresní úřad ochrany práce v Pardubicích, který v únoru t. r. vykazuje tento stav v počtu zařazených pracovních sil:

Soukromý sektor v potravinářství potřeboval 35 sil, dodáno jich bylo 127. Propočteme-li to v procentech, znamená to, že jejich plán byl splněn na 368,5 %. Odvětví živností v soukromém sektoru vykázalo potřebu 121 pracovních sil, dodáno jich bylo 223; splnění v procentech 184,4 %. Obchod v soukromém sektoru: na potřebu 115 pracovních sil jich bylo dodáno 252 v procentech plán splněn na 219,2 %.