3. Zpráva výboru kulturního k vládnímu návrhu zákona (tisk 264) o Národní galerii v Praze (tisk 279).

Zpravodajkou je posl. Pažoutová. Dávám jí slovo.

Zpravodajka posl. Pažoutová: Vážená sněmovno, paní a pánové! Únorové události minulého roku uvolnily cestu vývoje k socialismu u nás v takové míře a tempu, že se nám, když zrekapitulujeme, radostí až dech tají. Vždyť vše co jsme vykonali, je skutečná a nezvratná pravda, kterou denně a na každém kroku prožíváme a znovu si ji ověřujeme konstatováním zvýšené životní úrovně všech pracujících a kterou cítíme v radostném úsilí budovatelském, v socialistickém soutěžení, údernictví i dojemných závazcích a darech republice k IX. sjezdu strany. Únor neznamenal vsak jen hospodářský růst a zabezpečení životní úrovně pracujících. Únor znamená též nový vývoj kultury u nás a její rozvoj, který zákonem školským, divadelním, redaktorským, nakladatelským a zákonem o hudební a artistické ústředně, jmenuji-li jen ty nejvýznačnější, řadí nás mezi nejpokrokovější státy světa. Jmenované zákony, pečující o duchovní růst národa, jsou harmonickým doplněním zákonů hospodářských a sociálních a ukazují jasně všem nepřátelům lidově demokratického režimu, že jsme i v kultuře daleko před nimi, že jdeme zdravě vpřed, nepodléhajíce žádnému zvrácenému, nezdravému a nesrozumitelnému existencionalismu, strukturalismu a surealismu, pakultuře, která rozkládá buržoasní umění západních zemí, ovládaných imperialismem, největším nepřítelem veškerého pokroku a pokrokových kulturních proudů, jak názorně ukazuje příklad Spojených států amerických v nesmyslných, zpátečnických procesech proti umělcům, kteří se nemíní podrobit kapitalistickému diktátu. (Hluk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Prosím o klid.

Zpravodajka posl. Pažoutová (pokračuje): Je velkým štěstím národa - a my si to někdy ani dost dobře neuvědomujeme - že máme v čele státu tak dokonalého socialistu, jakým je náš president Klement Gottwald, který, vycházeje z hloubky svého socialistického přesvědčení, cítí a má vřelý vztah ke kultuře a kulturním potřebám našeho pracujícího lidu, dává k nim podnětné návrhy a také je uskutečňuje.

Po prvé v dějinách státu putovala hradní galerie našich výtvarných klasiků, kterou do té doby z obyčejných smrtelníků nikdo nikdy neviděl, za pracujícím lidem do Gottwaldova a 35.000 návštěvníků této galerie je dostatečným a výmluvným důkazem, má-li či nemá-li pracující lid k srozumitelnému umění vztah, je-li či není-li účelné otevřít proň krajské, a kde je to možno, i okresní galerie.

Moje připomínka by nebyla úplná, kdybych nevyzvedla i druhý fakt, že presidentovi v jeho ušlechtilých snahách věrně stojí po boku a podporují jej oba představitelé našich kulturních ministerstev, ministr školství, věd a umění dr. Zdeněk Nejedlý, vědec a dokonalý znatel krásného umění, vždy pohotový k realisaci každého kulturního počinu, a ministr Václav Kopecký, nadšený propagátor a štědrý podporovatel všech kulturních a osvětových i vydavatelských snah, ať už je to záslužná Národní obrazárna, v níž vycházejí za pečlivé redakce našich nejlepších znalců umění, dr. Matějčka, dr. Novotného a malířky Vejrychové reprodukce našich nejslavnějších děl z Národní galerie, čímž se stávají tato díla za levný peníz majetkem nemajetných vrstev, anebo Národní klenotnice, v níž vycházejí opět klasická díla českého písemnictví, rovněž za podpory ministerstva informací a osvěty. Obě ministerstva i se svými představiteli jsou dokladem upřímné snahy vybudovat zdravou českou kulturu, naplněnou socialistickým obsahem a vyhovující potřebám našeho lidu.

Z této snahy dostává se vám dnes i návrh zákona o Národní galerii, doplňující citelnou mezeru v našem kulturním dění, zákon, po kterém bylo voláno a jehož potřeba se cítila hned po vytvoření samostatného čs. státu, k jehož realisaci však tehdy pro komplikované politické poměry nedošlo. Rovněž k ní nedošlo ani za doby okupace, která naléhavě státní řešení oddálila opět na řadu let.

Teprve dnes, v době radostného, slibného a úspěšného budování socialistického státu přistupujeme k trvalému vyřešení potřeby representační státní sbírky jak starého, tak i nového umění, a to nejen domácího, nýbrž i cizího. Národní galerie se zřizuje zákonem jako státní ústav, který stmelí dosavadní roztříštěnost uměleckých sbírek výtvarného umění, umožní jejich důstojné umístění v projektované nové budově Národní galerie na Letné, ale co je nejpodstatnější: umožní jejich udržení, růst i propagaci, když nad všemi sbírkami bude už jenom jeden majitel.

Nový význam slova národní cítíme v celé jeho šíři, hloubce i poslání, zvláště máme-li na mysli přiblížení výtvarného umění pracujícímu lidu tak, aby mu rozuměl a nalezl v něm potěšení, osvěžení i povzbuzení ke své denní práci. Tento vynikající lidový institut, který bude čestně soutěžit s galeriemi cizích států, bude zároveň jedním ze zdrojů socialistického uvědomování právě v poslání umění a v jeho funkci při tvoření nových hodnot.

V dubnu m. r. prohlásil Klement Gottwald na sjezdu naší národní kultury: "Počínáme dnes veliký, plánovitý nástup nejen za hospodářské, nýbrž i za kulturní povznesení lidu. Abychom pozvedli našeho člověka duševně i morálně, chceme mu zpřístupnit všechny kulturní poklady minulosti a otevřít mu dokořán brány k vědění a kráse." - Národní galerie tento úkol zcela bezpečně splní a stane se důležitým lidovým učilištěm, do kterého naučíme náš lid putovat tak, jako putují davy lidí do Treťjakovské galerie nebo do Eremitáže a Poláci do Sukienice v Krakově a do Galerie narodowe ve Varšavě.

Základem dnešní naší Národní galerie je obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, založená v době doznívajícího osvícenství v r. 1796 k podpoře výtvarného umění a pro výchovu uměleckého dorostu. Tato Společnost založila Akademii výtvarných umění a téměř celých sto let až do jejího postátnění ji sama vydržovala a nashromáždila úctyhodnou a hodnotnou sbírku děl výtvarného umění. Ale v r. 1918 nebyla už s to udržovat a rozmnožovat tyto sbírky, a proto je stát převzal do své správy. Zákonem ze dne 18. května 1936, č. 127 Sb., stal se vlastníkem těchto sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění bez náhrady stát. Sbírky představovaly hodnotu 60 mil. Kč. Byl to první krok k vybudování státní galerie.

Druhým ústavem, tvořícím základ dnešní Národní galerie, je Moderní galerie, založená císařským listem r. 1901 a obdarovaná základní listinou 2 mil. K; měla formu autonomního nadání. Správu jmění vedla země Česká a kuratorium české a německé obstarávalo nákup soudobých děl výtvarníků obou národností. Při svém statutu byla Moderní galerie v Praze i zakladatelova práva přenesena na ministerstvo školství a nár. osvěty, které se ujalo péče o její růst; vydatnou každoroční subvencí umožňovalo, aby Moderní galerie plnila své poslání. Obrazy a výtvarná díla, takto u obou ústavů získaná, se samozřejmě stala majetkem státu jako základ budoucí státní galerie. Ke sloučení těchto ústavů nedošlo; pro státní sbírku starého umění dosáhlo se v roce 1939 pouze nového názvu Národní galerie, který musel být v r. 1941 přeměněn na název Českomoravská zemská galerie. Okupantským nařízením bylo zrušeno nadání Moderní galerie a její sbírky byly jakožto protektorátní majetek přičleněny k tehdejší Českomoravské galerii zemské, čímž nechtě prakticky pomohly k dávnému přání a plánu z dob národní svobody.

V této době vznikla sloučením grafických sbírek obou jmenovaných fondů a grafických sbírek Zemského musea v Praze i s t. zv. Hollarem zvláštní grafická sbírka Českomoravské zemské galerie, což rovněž odpovídalo původním domácím úmyslům a co tvoří dnešní podstatnou část dnešní Národní galerie, která byla pojata usnesením Gottwaldovy vlády dne 16. července 1946 do kulturního oddílu dvouletého plánu jako zákon o Národní galerii, do něhož se včleňují jako vlastnictví státu i sbírky Moderní galerie v Praze zákonem, který máme dnes uskutečnit.

V květnu 1948 byly do sbírek Národní galerie včleněny též sbírky novodobého českého sochařství v zámku Troja a grafické sbírky Národní a universitní knihovny v Praze. Celkový stav sbírek proti roku 1936 se zvětšil 15krát a je umístěn včetně skladišť v 9 budovách a rozdělen do 4 samostatných oddělení: 1. oddělení starého umění (do konce 18. stol.), 2. oddělení umění 19. století, 3. oddělení moderního umění (20. století), a 4. grafická sbírka (grafika a kresba).

Sbírka starého umění má skvělé a jedinečně vhodné umístění ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí č. 15. Starobylá architektura Šternberského paláce je velmi vhodným rámcem pro soubor české malby a plastiky ze 14. a 15. století, patřící k největším gotickým souborům ve střední Evropě vůbec. Do těchto místností můžeme směle uvést i nejnáročnějšího cizince s vytříbeným vkusem. V průřezu představuje tento soubor plynulý vývoj gotického českého umění, kdy naše země dosáhly vrcholu svého výtvarného tvoření. Z těchto děl je nejvýznačnější vyšebrodský deskový cyklus z doby kolem polovice 14. století. Dále jsou zde ukázky díla mistra Theodorika z hradu Karlštejna a nejvýznačnější dílo české malby gotické - desky mistra Třeboňského oltáře z doby kolem roku 1380 až 1390, které patří beze sporu ve své době k největším výtvorům evropské malby vůbec. Je zde rovněž instalován význačný český soubor barokový ze 17. a 18. století se jmény Karla Škréty, Petra Jana Brandla, Jana Kupeckého a Václava Vavřince Reinera. Z cizích souborů je tu zastoupeno umění italské ze 14. až 18. století, francouzské ze 17. a 18. století, německé z 15. a 16. století se slavnou Růžencovou slavností Albrechta Dürera z roku 1506, nizozemské z 15. a 16. století s vynikající "Senosečí" Peetera Brueghela st., flámské ze 17. století se 6 obrazy Petra Pavla Rubense, a konečně z těchto cizích kolekcí nejvýznačnější soubor holandské malby 17. stol., v němž nechybí ani jméno Rembrandtovo, který je zde zastoupen skvělým portrétem "Rabína" z roku 1634 a zlomkem obrazu "Zvěstování". Ve sbírce jsou dále zastoupeny i ukázky umění španělského, které je zde representováno svými nejvýznačnějšími představiteli El Grecem a Franciscem José de Goyou. Sbírka starého umění bude ještě doplněna studijním oddělením.

Druhou částí Národní galerie je sbírka umění 19. století, která zatím není trvale instalována. Bude umístěna na pražském Hradě v bývalé královské jízdárně, budou tedy obě vzácné sbírky v těsném sousedství. Od roku 1945 byl výběr tohoto umění již několikrát vystaven: dvakrát v Praze v roce 1946 S. V. Ú. Mánes, v roce 1948 v Umělecké besedě, od konce roku 1948 pak v podobě putovní výstavy byl instalován v Brně, Bratislavě a Olomouci, odkud bude přenesen do Litomyšle a Gottwaldova.

V této sbírce je soustředěno především české umění 19. století s velkými soubory našich klasiků Josefa Mánese, Adolfa Kosárka, Josefa Navrátila, Pavla Purkyně a Mikuláše Alše a sochařským dílem Josefa Václava Myslbeka. K českému umění přistupuje význačný soubor francouzské malby 19. století s obrazy E. Delacroix, Couberta, A. Corota a A. Daumiera.

Třetí skupinu Národní galerie tvoří sbírka moderního umění v Ústřední knihovně hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. Programem této sbírky je podat retrospektivu českého moderního umění od konce 19. století až po naše dny, začínající krajinářskou školou Mařákovou a ukončenou dílem současných umělců. Z velkého přehledu novodobé české malby jmenujme aspoň bohatou kolekci obrazů největšího českého krajináře A. Slavíčka i s jeho vrcholnými pohledy na Prahu s Letné a od Ládví. Ze sochařských souborů dílo Jana Štursy, nejvýznačnějšího českého sochaře 20. století. Z tohoto souboru nejvýznačnější obrazy A. Renoira, P. Céssana, Vincentha van Gogha, P. Gaugina a sochy R. Rodina, A. Mailota, E. Bourdella a Ch. Despiana jsou ozdobou Národní galerie.

Grafická sbírka v Praze IV, Kaunicova 1, tvoří čtvrtou část Národní galerie, která není zatím vhodně umístěna. Bude v nejbližší době přestěhována do prostorné místnosti paláce Kinského, kde bude větší možnost instalace grafických sbírek, soustřeďujících na 180 tisíc kreseb a grafických listů, jimiž se stává jednou z největší středoevropských grafických sbírek. Mezi kresbami jsou jedinečné soubory kreseb Josefa Mánesa - asi 2.000 -, Mikuláše Alše, dále vzácný soubor kreseb V. Hollara a krásná sbírka kreseb barokních. V grafice má tato sbírka po londýnské sbírce Windsorské největší soubor Hollarových leptů na světě. Dále je zde úplná sbírka grafiky Maxe Švabinského, velká kolekce litografií Daumierových, bohatá sbírka barokové grafiky a vzácné listy Albrechta Dürera.

Grafická sbírka seznamuje veřejnost se svými podklady pořádáním dvou až tříměsíčních výstav, z nichž nejvýznamnější byly: výstava Václava Hollara, Mánesa, renesanční grafika, akvarely Mánesovy a kresby starých mistrů z majetku Zemského musea v Brně, která právě probíhá.

V zámku Troji je umístěna sbírka českého novodobého sochařství, soustřeďující jedinečné kolekce našich největších novodobých sochařů Myslbeka a Štursy, která by si zasloužila odlití do kovu alespoň těch nejvzácnějších kusů.

Odbočku Národní galerie máme ještě v zámku na Zbraslavi, která se stala museem barokního umění se sbírkou barokového českého sochařství a kolekcí obrazů a soch 17. a 18. století z majetku Národní galerie, které doplňují pražskou instalaci Národní galerie. Toto bohatství sbírek předvedla Národní galerie našemu občanstvu od r. 1945 v jedenácti výstavách obrazových děl, zaměřených vždy k určitému úseku, době nebo národu, a sedmnácti výstavách grafických sbírek, v nichž se rovněž snaží přiblížit umění lidu.

Z přírůstku od r. 1945 je třeba v prvé řadě jmenovat umělecká díla ze šlechtického a nepřátelského, státem zajištěného majetku. Z největších těchto zisků je bezesporně získání pražské nostitzské galerie, z níž pochází i slavný Rembrandtův "Rabín", Rubensova "Studie hlavy muže" a portrét "Ambrosia Spinoly" a další vynikající díla starého umění. Z nových deponátů jmenujeme aspoň restituovaný vyšebrodský deskový cyklus, vynikající českou gotickou práci z doby kolem r. 1350 a restituované obrazy ze zámecké roudnické galerie: "Senoseč" Peetera Brueghela s "Kleopatrou" Pavla Petra Rubense.

Z darů Národní galerii třeba uvésti odkaz sochaře Kavky, odkaz Švecův (sbírka grafiky M. Švabinského), dar Glazarův (bohatý soubor kreseb M. Alše), odkaz dr. Macháčka, odborná díla o kresbě a grafice, sbírka českých ilustrovaných knih a sbírka faximilií.

Z nových nákupů Národní galerie v letech 1945-1949 je nutno uvésti především zisky, doplňující kolekce domácího umění. Z nejvýznačnějších jsou: čtyři obrazy Jana Kupeckého včetně jeho vynikající vlastní podobizny a překrásné podobizny miniaturisty Bruniho, opravdu přímo přitažlivého obrazu, dále je to podobizna de Witteho od Karla Škréty, vynikající kresby a oleje Josefa Mánesa, Mikuláše Alše, obrazy J. Mařáka, Antonína Slavíčka a další díla českých mistrů staré i nové doby.

Význačné byly též nákupy cizího umění: z italských prací je to "Bičování Krista" od Jacoba da Ponte, zvaného Nassano, a "Sv. Sebestian" J. Ribery; z holandských skvělé zátiší se džbánem od V. Claesz Hedy, doplňující výborný soubor holandských zátiší 17. století; z ruského malířství je to nákup obrazů J, J. Rěpina "Podobizna matky" a typická "Dvina".

Národní galerie připravuje v nejbližší době výstavu těchto svých nákupů z let 1945-1949 jako dar republice k IX. sjezdu KSČ.

Galerijní knihovna má 11.150 inventárních čísel. Má také svoje dílny: restaurátorskou, truhlářskou, řezbářskou a rámařskou, knihařskou a fotografickou, v nichž ve všech vzorně a s nevšedním porozuměním pracují zaměstnanci Národní galerie, kteří pro Národní galerii na dobrovolných brigádách odpracovali 10.000 hodin.

Výdaje osobní činí ročně 4,200.000 Kčs, výdaje věcné 17 milionů Kčs ročně, které jsou zařazovány do příslušného oddílu v rozpočtové kapitole ministerstva školství, věd a umění, takže vyhlášením zákona o Národní galerii v Praze se uzákoňuje stav, který tu v podstatě trvá již od skončení druhé světové války. Osnova zákona si tedy nevyžádá žádného zvýšeného nákladu ze státní pokladny. Pravidelné vlastní příjmy má Národní galerie pouze ze vstupného, které se odvádí státní pokladně.

Projekt novostavby, adaptace a udržování dosavadních budov jsou kryty v příslušných oddílech rozpočtové kapitoly ministerstva techniky. Novostavba Národní galerie je plánována na Letné proti Bílkově vile na státním pozemku a je zařazena do pětiletého plánu. Letos se vypracuje projekt na základě plánu architekta Gočára. V této novostavbě bude výběr nejlepších a zároveň nejpřednějších uměleckých děl, takže návštěvníci budou mít možnost na jednom místě vidět a poznat opravdové klenoty našeho i cizího výtvarného bohatství.

Šternberský palác zůstane a musí zůstat jako studijní depot umělecko-historické; rovněž tak Troja i Zbraslav musí zůstat, poněvadž tak obrovskou galerii bychom ani nemohli postavit, aby pojala veškeré sbírky. Odpadne pouze městská knihovna a Kinského palác. Naše galerie svým výběrem a vzácnými pracemi obstojí před nejpřísnější světovou kritikou. Nová budova Národní galerie, v níž budou soustředěny skutečně nejvzácnější věci z národního umění, bude přitažlivou a bude vyhledávána domácími lidmi i cizinci. Bude to pýcha Čechů a Slováků. Společná galerie nás obou bude dokumentem, že jsme kulturní národ hodně starého data.

Vedle této Národní galerie v Praze zůstane i v Brně velká obrazová galerie, zaměřená víc k poměrům a autorům moravským, a na Slovensku v Turč. Sv. Martině svérázná galerie slovenského umění.