Síť krajských galerii umožní rovněž širokým masám lidovým poznat krásná díla stará i nová, neboť Národní galerie uvolní ze svých skladišť vše, čeho může postrádat a čím doplní sbírky venkovských obrazáren. Bude tak dosaženo výchovného poslání Národní galerie, neboť nemá smyslu přechovávání obrazů ve skladišti. Je třeba též v zájmu krajů upozornit, aby významná díla, pokud jich není nutně třeba k doplnění určité doby, směru nebo autora, nebyla z krajů odčerpávána do Prahy.

Umělci-výtvarníci nesmějí ovšem vidět v nynějším poslání Národní galerie nebo krajských galerií pramen své obživy nebo zaopatřovací ústav. Galerie musí zůstat skutečně jen výběrovým ústavem a i krajské galerie budou výběrovými ústavy opravdu z nejhodnotnějších současných děl, tvořených všeobecně významně, nikoli zaměřené jen pro určité místo. Nová doba, nové historické dění, jímž je vývoj socialistického státu, dává program i směr tvůrčí práci našich umělců: uplatnit socialistický realismus, opírající se o světový názor marx-leninský, který se v Sovětském svazu stal vedoucím kulturním směrem a donesl lidu, státu, straně i mládeži veliký prospěch, jak se o tom zmiňuje Ždanov ve svých kulturních statích.

Bude třeba, aby naše tovární jídelny, kanceláře národních podniků, kasárny, kulturní domy a závodní kluby byly ozdobeny uměleckými díly tak, aby se uplatnili a mohli slušně žít všichni naši výtvarníci.

Kdyby z desíti procent příspěvků plánovaných Ústřední radou odborů na kulturní a sociální potřeby šlo závazně jen jedno procento na výtvarné umění při výzdobě a stavbě nových budov sloužících veřejným účelům, byla by to slušná částka, která by pomohla výtvarníkům k existenci a veřejným budovám ke vkusné úpravě a stavitelským odborům ke cti, že od stavu zrodu až po dokončení stavby se radily s architekty, sochaři, malíři, kteří by svůj návrh uplatnili hned v plánu stavby.

Bude rovněž třeba nového hodnocení uměleckých děl a rovněž přísné kontroly výroby štočků a reprodukcí, aby nepoškodily pověst našeho reprodukčního umění. Do dětských knih a do škol žádat přírodopisné názorné obrazy jen od nejlepších mistrů. Tento obor se dost opomíjí a zapomíná se, že pro dítě je třeba z nejlepších nejlepšího vkusu a nazírání na umělecké dílo je třeba učit a pěstovat je od mládí, je třeba vypovědět bezohledný boj kýčům, jimiž jsou zamořeny naše byty.

Naskytuje se tu široké pole působnosti osvětovým inspektorům, ale též výtvarníkům, aby se ujali výchovy mládeže a lidu, aby je učili dívat se, chápat a rozumět umění. To ovšem znamená, že by nesměli bydlet ze 60 % v Praze, nýbrž že se musí rozejít do krajů a sžít se s lidem a s jeho potřebami, jít za ním do továren, na pole, neboť dnes už k tvorbě a prodeji uměleckých děl není třeba Prahy a jejích výstav. Dnes - jak jsem již řekla - má umění už jinou funkci; je třeba se starat o výzdobu našich veřejných místností, aby v nich bylo pěkně a radostně. Je třeba mít v evidenci všechny potřeby místních národních výborů, okresních i krajských, aby měly vždy v reservě pro representační a příležitostné chvíle umělecká díla, která by nás v cizině dobře representovala.

O potřeby našeho gottwaldovského kraje se příkladným socialistickým způsobem postaralo naše výtvarné středisko, které pro vzorné úderníky, rolníky a pracovníky z továren darovalo obrazová i sochařská díla v hodnotě 210.000 Kčs. Nevím, kdo byl v neděli více pohnut, zda my, kteří jsme byli účastni tohoto slavnostního aktu, když v závěru krajské konference do upracovaných mozolných dělnických i rolnických údernických rukou byla vkládána hodnotná umělecká díla, nebo ti obdarovaní, kterým se rozechvěním zadrhoval hlas a násilím potlačované slzy jej ještě více lámaly, když děkovali za tak vzácnou poctu a slibovali ještě větší výkon a ještě větší dodávky. S posvátnou úctou přejímaly jejich pilné ruce po prvé umělecký výtvor.

Byla to i pro nás všechny nezapomenutelná, hřejivá chvíle. Umění přišlo k lidu, přišlo k němu z lásky a darem. Bude památkou v rodině na otcův nebo synův či dceřin stachanovský výkon, bude sloužit, bude těšit a povzbuzovat.

Vážená sněmovno, paní a pánové! Kulturní výbor po důkladném rozboru osnovy zákona a po pečlivé a věcné diskusi navrhuje vám osnovu zákona o Národní galerii k přijetí. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): K této osnově jsou přihlášení řečníci, zahájím proto rozpravu. Ke slovu se přihlásil pan ministr dr. Nejedlý. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr školství, věd a umění dr. Nejedlý (uvítán povstáním a potleskem): Páni poslanci, paní poslankyně!

Chtěl bych v tuto chvíli podtrhnout význam osnovy zákona, která je vám předložena. Po Národním divadle a Národním museu přicházíme s návrhem zákona na zřízení Národní galerie. Národní galerie - jak vidíte - přichází z těchto velikých národních institucí naposled. Byl a stále ještě je rozšířen předsudek, že výtvarné umění, malířství, sochařství, grafika, atd. není dost lidové, dosti populární pro lid, ačkoliv je nesporný fakt, že je tomu právě naopak.

My, kteří máme co činit s výchovou, víme - a ostatně to ví každý ze své praxe - že to, co dítě nejdříve vnímá a z čeho vyrůstá, je právě to, co vidí - obrázky. Přesvědčili jsme se, že pro široké masy lidové je málokteré umění tak přístupné a málokteré umění může na ně mít takový vliv jako právě výtvarné umění. Příčina jeho domnělé nelidovosti zde však byla jiná, a to, že výtvarné umění právě tím, že je vázáno na jisté hmotné podmínky, nebylo přístupné lidu.

Národní galerie všude dlouho a dlouho, a až do nejnovější doby, byly a jsou dvorní galerie. Byla to zařízení, která stála úplně stranou veškerého života lidu. I u nás bylo výtvarné umění odkázáno na svépomoc. Byla zde Společnost vlasteneckých přátel umění, stará společnost, více než stoletá, která má o výtvarné umění velké zásluhy. Byla zde dále Moderní galerie, zřízená r. 1901. Všechna čest těmto prvním průkopníkům tohoto díla u nás! Důsledkem však bylo, že snad nic není u nás tak rozbito jako právě sbírky výtvarného umění a naše galerie. Každý obor je někde jinde, malba, grafika, sochařství, dokonce středověk je jinde, moderní doba také jinde.

Myslím, že má velký a přímo symbolický význam, jestliže lidově demokratická republika dokončuje toto dílo a přistupuje k tomuto velkému kulturnímu činu, který má mít také zároveň skutečně lidový význam nejen tím, že učiníme přístupnými tyto velké poklady všemu lidu, ale též tím, že se vynasnažíme, aby to, co z těchto velikých pokladů můžeme dát i na venkov, mohl konečně i lid na venkově spatřit a takto se vzdělávat. Nepochybuji, že se též Slovensko co nejdříve připojí a že tak vznikne přímo jakési veliké hnutí, které rozvíříme pro blaho a dobro našeho národa.

Druhý moment: Budeme-li moci ukázat naše výtvarné umění, naše malířství, naše sochařství, budeme mít čím se chlubit a přímo - řekl bych - můžeme zvednout po této stránce zase sebevědomí našeho národa, našeho lidu. Je to fakt, který je u nás dosud málo znám. My máme malířství nesmírně vysoké. Není pravda, že vynikáme jenom hudbou. Máme již ve 14. století malířství, které se může postavit po bok každému malířství světa. Máme malířství i v úpadkově době, kdy je hrůzou vzít českou knihu do ruky a kdy je odporné poslouchat tu hudbu, a máme dobu, kdy se zachovala skutečná tvořivost národa ve výtvarném umění. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Proto Národní galerie bude naší velkou chloubou. Dnes jde o to, aby Národní shromáždění schválením této předlohy dalo právní základ k tomuto dalšímu, poslednímu representačnímu našemu ústavu kulturnímu, abychom měli možnost náležité organisace, ale abychom také měli možnost přikročiti ke stavbě. My tu možnost máme, my finanční i jinou technickou možnost máme: máme pozemek, máme plány, máme všechno připraveno; jde o to, abychom mohli v tomto díle pokračovat.

Prosím proto slavné Národní shromáždění, aby nejen přijalo tuto předlohu, ale dovolte, abych přímo řekl, aby tuto předlohu přijalo manifestačně, protože je to něco, co budujeme ke cti a užitku národa, ke cti a užitku naší republiky, ke cti a užitku naší lidové demokracie. (Dlouhotrvající potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalšími rečníkmi sú pp. posl. Burian, dr. Kácl a dr. Bátěk. Dávam slovo prvému rečníkovi, pánu posl. Burianovi.

Posl. E. F. Burian: Soudruzi a soudružky, paní a pánové!

Vládní návrh zákona o Národní galerii v Praze staví slavné Národní shromáždění republiky Československé před prvořadou politickou událost. Zasahuje totiž na jednom z nejcitlivějších míst náš veřejný kulturní život a přiřazuje se k vymoženostem, kterých dobyl náš pracující lid dovršením své národní revoluce v květnu 1945 a kterou posílil odražením kontrarevoluce v únoru 1948. Národní galerie se má stát státním ústavem, jehož úkolem bude odborně shromažďovat a spravovat malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti.

Všímám si znění prvního paragrafu předlohy zákona, protože v něm je právě obsažena dalekosáhlá šíře významu vládního návrhu. Zákon o Národní galerii se má tedy přiřadit k zákonům v kulturním životě republiky neméně významným, ke školskému a divadelnímu zákonu, k zákonům, které v našem společenském životě urovnaly již mnohé, co bylo před několika lety ještě rozerváno rozpory. Zákon o Národní galerii se dotýká tentokráte výtvarného umění. Pokládám tento zákon právě proto za politicky důležitý, že se týká umění, o němž buržoasie a její estéti nestoudně prohlašovali a v kapitalistických zemích ještě prohlašují, že je to umění, k jehož existenci je nutný předpoklad, že zůstane mimo společenské dění, mimo dění politické, že zůstane mimo život, nad životem, že smí mít nanejvýše zdání společenské hodnoty v tom, že okrašluje soukromí těch, kteří na takovéto okrašlování jsou vyzbrojení movitými statky.

Jsem nevýslovně šťasten, že právě u příležitosti tohoto vládního návrhu zákona o Národní galerii mohu před slavným Národním shromážděním republiky Československé prohlásiti, že zákonem o Národní galerii dostává se zbytkům světové buržoasie a jejím estétským přisluhovačům pádné odpovědi. Jsem šťasten, že mohu s tohoto místa blahopřát našim restaurátorům, truhlářům, řezbářům, rámařům, knihařům a fotografům, nejbližším spolupracovníkům v oboru pokrokového výstavnictví a v neposlední řadě výtvarníkům a vědcům v oboru umění k návrhu zákona, který tak převratně a ve společenském smyslu vývojově naprosto logicky slibuje povznést jedno z nejzajímavějších kulturních odvětví našich talentovaných národů, naše české a slovenské výtvarné umění.

Co se tím v podstatě dokumentuje? Téměř stoprocentním vyvlastněním výrobních prostředků dostalo se našemu pracujícímu lidu rozhodující moci v našem státě. Tato rozhodující moc má svou přirozenou bojově třídní povahou i svým přirozeným historickým vývojem právo na vyvlastnění kulturních statků, na znárodnění umění všeho druhu, aby mohla svou silou rozvíjet podmínky, v nichž znárodněné kulturní statky, znárodněné bohatství, umění, se rozvine do šíře, která bude schopna závažných úkolů, které jí uloží blížící se socialismus. Dotýká-li se znárodňovací proces výtvarného umění, dotýká se nejcitlivějšího místa buržoasní idealistické theorie o výlučnosti výtvarného umění, dotýká se výjimečnosti tak zvaných bývalých silných jedinců, kteří okrašlovali své pochybné společenské postavení kvalitními uměleckými díly, dotýká se buržoasie právě proto tak bolestivě, že byla po řady a řady dlouhých let výlučnou majitelkou chápání, porozumění uměleckým dílům, že se tímto porozuměním ohrazovala proti vykořisťovaným, že vychovávala ve vykořisťovaných pomocí své pseudovědy pocit méněcennosti před uměleckými díly, že vší propagací, kterou vládla, oddalovala lid od porozumění uměleckým dílům, protože se bála, že by i touto cestou mohly být ohroženy přehrady, které dělily buržoasii a proletariát, aby bylo umožněno panství kapitálu. Právě proto je nutno vítat návrh zákona o Národní galerii v Praze, protože se tady tímto zákonem dává základ k vyvlastnění všeho bohatství, které bylo nashromažďováno z nadhodnoty, o níž byl ochuzován pracující lid, bohatství, které sloužilo proti pracujícímu lidu v rukou buržoasie, a že se tímto zákonem konečně vyvrací lež o mimospolečenských a nadspolečenských estetických funkcích výtvarného umění. Náš pracující lid v první pětiletce má výsostné právo hmatatelně vidět a citelně třímat v rukou bohatství výtvarného umění, ať už je to umění staré nebo současné. Rozšiřuje se tu platnost pravdy, že změnou společenského zřízení buržoasního ve zřízení, v němž vládnoucí silou společenskou se stává pracující lid, spolu s výrobními prostředky se dostává pracujícímu lidu do rukou všechno, co skutečně vytvořil svou prací v historii a co skutečně vytváří svou prací dnes. Do labilních a před únorem ještě rozkolísaných řad výtvarníků vnese zákon o Národní galerii v Praze řád bezpečí, řád, který se stane východiskem k současné výtvarné tvorbě, který zajistí pevnou půdu našim talentovaným umělcům-výtvarníkům, a přitom zákon o Národní galerii v Praze naznačuje velmi jasné perspektivy dalšího znárodňovacího procesu na kulturní frontě, kterého je nám stále více a více jako soli třeba pro náš prací vypjatý a společným cílem semknutý boj o uskutečnění socialismu.

Zákon o Národní galerii v Praze je rozhodná rána do bohémských chimér našich bývalých výtvarníků, je to veliké národní přiznání se k dějinnému bohatství našich národů, je to opět úspěch vlády obrozené Národní fronty, úspěch o to větší, o co jemnějších a subtilnějších věcí v oboru umění se dotýká. Tímto zákonem otevřou se našemu lidu jednou pro vždycky pokladnice velkého poznání krásy, která dostává jen tehdy smysl, slouží-li zdravému vývoji člověka ve spravedlivém pracovním společenství. Tvoříme dějiny v těchto letech, a v těchto dějinách znamená zákon o Národní galerii v Praze jednu z nejkrásnějších a ve smyslu zdraví našeho lidu nejúčelnějších stránek. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Dávam slovo ďalšiemu rečníkovi, p. posl. dr. Káclovi.

Posl. dr. Kácl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Zákon o Národní galerii v Praze je zákon zdánlivě malý. Má jen čtyři články a celkem 10 odstavců. Není významný ani svým dosahem finančním, neboť sama důvodová zpráva zdůrazňuje, že hospodářských důsledků zákon nebude mít a že se v podstatě legalisuje jen stav, k němuž byly vytvořeny předpoklady již dříve. Avšak tendence, která zde byla, to je jednak sjednotit všechny umělecké sbírky, a to v rukou státu, jednak státem jednotně řídit také podporu výtvarného umění, byla doplněna po osvobození r. 1945 snahou učinit tyto sbírky také přístupnými nejširším vrstvám lidovým, použít jich nejen k odborné výchově výtvarných umělců, ale i k umělecké výchově a tím i k zušlechtění nejširších vrstev lidových.

Tímto pojetím nabývá zákon o Národní galerii velkého významu a zaslouží si, abychom mu v tomto shromáždění věnovali stejnou pozornost, jakou jsme věnovali zákonům, které řešily otázky hospodářské, sociální nebo zdravotnické. Zákon o Národní galerii je důstojným doplňkem našich zákonů znárodňovacích a je také dalším důsledným plněním Ústavy 9. května, podle níž všechno usilování v tomto státě je zaměřeno na blaho, a to nejen hospodářské blaho, ale i sociální, zdravotní a kulturní blaho pracujícího lidu.

Usilujeme důsledně o lepší život v tomto státě. Snažíme se dát pracujícím lidem více hmotných prostředků k životu, lepší mzdy, lepší bydlení, hodnotnější potravu, posíláme je na rekreaci, posíláme je do lázní, dáváme jim příležitost k provozování sportu, vodíme je do divadel, do koncertů, a také plody nejlepšího výtvarného umění nesmějí zůstat pouze pro odborníky, pouze pro zámožné nebo vybrané zájemce, nýbrž musejí být přístupné všem. Sleduje se tím snaha v lepších životních poměrech vytvořit také lepšího, ušlechtilejšího a šťastnějšího člověka.

Československé republice bude sloužit jistě vždy ke cti, že její vláda hned po r. 1945, kdy přejala do své správy území poškozené a namnoze i zpustošené válkou a vyloupené okupanty a kdy její nejnaléhavější povinností bylo starat se o chléb pro obyvatelstvo a o nápravu zdravotních škod, dovedla hned myslit i na věci duchovní a souběžně s nápravou věcí hospodářských usilovala o nápravu věcí kulturních. O to má zásluhu především první ministr. školství prof. dr. Zdeněk Nejedlý. (Potlesk.)

Dnes zákon přijímáme. Každý milovník výtvarného umění je rozradostněn, když prochází síněmi jedinečně vhodně upraveného Šternberského paláce na Hradčanech, kde se může pokochat klenoty starých mistrů našich i cizích. Za rychlou a vzornou úpravu tohoto paláce vděčíme ministerstvu techniky a především ministru techniky prof. inž. dr. Šlechtovi, a tomuto ministru vděčíme i za to, že urychleně připravuje plány k výstavbě Národní galerie na Letné, jejíž stavba je plánována v prvním pětiletém hospodářském plánu Československé republiky. (Potlesk.)

A tak vidoucí i vědoucí může jasně vidět, kam směřujeme přes některá omezení, která si stále ještě musíme klást, a přes pracovní vypětí, které mnohdy nesmí rozeznávat mezi dnem a nocí, mezi všedním dnem a svátkem. Spějeme k takovému množství hmotných statků pro všechny, které by všem nakonec skýtalo i možnost plného využití všech statků kulturních.

Paní zpravodajka vyjmenovala podrobně, co všechno v naší galerii je a co v ní ještě bude nebo má být, avšak i kdyby zůstalo jen při dnešních sbírkách, je to bohatství nepřeberné. Bude sloužit odbornému studiu umělců a vědců o umění, bude sloužit i při výtvarné výchově naší mládeže a bude poskytovat osvěžení a radost každému, i tomu nejprostšímu člověku. Široké vrstvy lidové se jistě naučí chodit do sbírek často a pan ministr školství, věd a umění řekl to již v kulturním výboru a dnes zde opět velmi krásně. Malířství je lidu nejbližší. K tomu divák v podstatě potřebuje jen zdravé oči a nic jiného. Hudba je náročnější, písemnictví je rovněž náročnější. Nejlepším dokladem pro toto je, že člověk se nejdříve začne dívat na obrázky. Pozorování obrázků dítětem je jeho první krok uměleckého zájmu.